miércoles, 28 de julio de 2010

Den 21: Návštěva

Dnešní den se mi moc moc líbil. Byl velmi pohodový a vůbec.
Ráno jsem vstala poměrně brzy (o čtvrt na deset), nasnídala jsem se (mléko s cereáliemi jako doma :) ), osprchovala jsem se a že půjdeme nakoupit. Mezitím co jsem se sprchovala zavolala Antonia Durán, že jde na fakultu filologie a že se tam zeptá, jak je to s tím předmětem, jak mu změnili jméno. A že jak to zjistí, že zavolá. Tož jsem zůstala doma, abych ji nepropásla. Pedro tedy šel nakoupit chleba, mleté maso do špaget a meloun. Já tedy mezitím uvařila kafe a umyla nádobí. Pedro se vrátil, Antonia nevolala. Pedro se ptal juanitky, kolik toho mletého masa koupit. Ona mu říkala, že pro tři lidi kupuje 250 gramů do těch špaget. Pedro si to ale nějak popletl a koupil toho masa asi tři čtvrtě kila = uplně mrtě. No tož sme toho kousek oddělali do těch špaget a kus sme toho ještě zamrazili. No což, budeme mět aspon na albóndigas (masové koule) na jiný den. :D No a jak si myslel, že to bude stát míň, vzal si málo peněz, takže si vzal ještě ode mě a šel znovu pro ten meloun. Antonia pořád nic. Nicméně jak dorazil s melounem, Antonia zavolala, že teda ten předmět se nejmenuje ani Introducción a la historia de la lengua espanola, ani Historia de la lengua espanola ale Historia del espanol. A ja se divila, proč mi ten předmět nevyjel ani na webu univerzity. :D :D heh :D :D No říkala, že mi hodiny, jména profesorů a třídy, kde se předmět vyučuje, poslala na e-mail, tak ať si vyberu, do které skupiny chci patřit a napíšu jí to. Tak jsem jí obratem odpověděla a yuhuuu už v tom mám pořádek! Takže už i vím, jaký budu mít rozvrh.
Budu mít takovýto:

Pondělí:
08:30 Espanol coloquial
11:30 Historia del espanol
13:00 Dialectología espanola
15:00 Literatura espanola (Desde 1975)
Úterý:
08:30 Espanol coloquial
11:30 Historia del espanol
13:000 Dialectología espanola
15:00 Literatura espanola (Desde 1975)
Středa:
Volnooo :) Uprostřed týdne, naprosto ideální. :)
Čtvrtek:
08:30 Sociolingüística del espanol
10:00 El espanol como lengua extranjera. Técnicas de composición oral y escrita
Pátek:
08:30 Sociolingüística del espanol
10:00 El espanol como lengua extranjera. Técnicas de composición oral y escrita

Pak jsme volali Belén, do toho jsme vařili a střídavě hlídali špagety a trochu uklízeli. Okolo půl čtvrté měla přijít Consoli s Marcelem na jídlo, návštěvu a tak, tož sme na ně čekali, takže než sme začali dělat jídlo sme čuměli na tv, kecali a tak.
Dodělali sme špagety, nachystali stůl a Consoli byla tu. Marcelo s ní nebyl. Mírně jsme se hrozili, co budeme dělat s takovým množstvím špaget (počítali jsme s ním), no on přijel jen asi o 15 min později, takže nakonec těch špaget zbylo jen maličko a to jsem snědla dneska k večeři. Taková ňamka to byla! Dala jsem si do toho zase to pečené/smažené/pražené rajče a bylo to uplně skvělé! Pak jsem umývala nádobí a s Consoli jsme čistili kuchyň. Marcelo si mezitím šel dát siestu. My 3 jsme si pak sedli do obýváku a u televize jsme kecali a tak na pul hodinky usnuli.
Kolem šesté jsme si dali kafe, převlíkli se a Consoli, že nám pomůže nakoupit v Carefouru. Bylo to super, jednak jsme se nádherně prošli, ačkoli vedro bylo pekelné, a jednak už máme konečně doma nějaké jídlo.
Náš nákup stál 41 euro + nějaké cenťáky. Co šlo, brali jsme výrobky značky Carefour anebo to, co bylo v akci. Pokusim se tu vypsat, co jsme koupili.
6 krabic mléka
Balík toaletního papíru (12 roliček)
1 balík papírových ubrousků
2 lahve gelu na holení
Balíček žiletek pro Pedra (to stálo ňákých 15,cosi euro, byli to Gilet fusion, moc nevím)
2 krabice cereálií pro mě (yuhuuu to mně vydrží nadouho aspon, jedny jsou medové, stály 1.82 euro, a druhé značky Carefour s čokoládou a ty stály cca 1.40 euro)
1 krabičku mazacího sýra trojůhelníčků (krabička obsahovala jakoby dvě ty kulatý krabičky v sobě)
2 balíčky kraťoučkých teňoučkých párečků
8 Carefour bílých přírodních (přirozených?) jogurtů „naturales“
4 kokosové jogurty
1 váleček mortadely s kousky oliv
1 sáček Carefour těstovin (kolínka)
1 krabičku pečeného/smaženého/praženého rajčete
1 carefour sprchový krásně vonící gel (1.25 euro)
A jinak už asi nic. Jako ty ceny v těch velkoobchoďákách sou asi stejné tak nějak.
V Carefouru sem viděla divné ovoce. Jmenuje se paraguayas a jsou to jakoby rozpláclý broskve. Tu kůži to má normálně jak broskev takovou semišovou, ale je to rozpláclý a tvarem mi to přijde něco mezi jabkem a rajčetem a je to menší. Prý se to líp loupe, říkala Consoli. Chtěli sme pár vzít, ale byly tak tvrdé ty paraguayas, že sme je tam nechali.
Cesta zpět z Carefouru se nesla ve velmi veselé náladě. Zpívali sme si do kroku, já si mírně pohazovala balíkem s mlíkem a bylo mi fajn. Na polovině cesty se však ozvalo: křach!!! a ucho od těch mlík ruplo. Na náladě mi to neubralo, nahodila jsem si mlíka na rameno a mohlo se pokračovat.
Doma nám otevřel právě se probudivší Marcelo (uaaa to byla megasiesta :) ), Consolita nám ještě pomohla vyskládat věci a pak odjeli. My se osprchovali, navečeřeli se a teď sme tu.
Po cestě do Carefour jsme se ještě museli zastavit tam, jak se podává ta jakoby sportka, Pedro tam nechal zase 2 eura a s pocitem, že ani tentokrát nepocestujeme do Brazílie, jsme šli nakupovat. Tam jsme nechali penízky alespon za něco užitečného. :)
Zítra asi nebudeme dělat gran cosa a v pátek hurá ke španělskému oftalmologovi. To zase bude něco!

martes, 27 de julio de 2010

Den 20: Rozverné ráno, nanic, španělský oftalmolog

Dneska ráno jsme se uplně nádherně probudili s Pedrem, dali si snídani, mega kecali a já se pak šla sprchovat a že půjdeme nakoupit. Sprchu jsem si moc moc užívala. A s Pedrem jsme moc moc povídali a bylo to super a on mi do sprchy přinesl sklenici vody a ja jsem ji tam popíjela jak vínečko. :) Takovy luxus! :) A pak jsem vylezla ze sprchy a zacalo mi bejt hroozne nanic. Toz jsem si vzala prasek, lehla si na pohovku a snazila se prezit. Tak jsem nakonec nebyla se zlatíčkem ani nakoupit, ani když si šel k doktorovi pro recepty. Na jednu stranu mě to mrzelo ptž sem chtěla jít, ale fakt mi nebylo dobře. Zlatí potom přišel, pustil potichoučku televizku, povídal si se mnou a šel vařit arroz 3 delicias. A ja potom usnula. On mě pak vzbudil a mi už bylo dobře. Tak jsem se najedla a pak jsem psala blog. Potom Pedro že ještě musí něco k doktorovi svojemu a já že mám zatím dát uvařit zelené fazolky v lusku. Tak jsem tady vařila. Hrozně mega mě to bavilo! A tedka už máme ty fazolky uvařené a budeme je večeřet, my s Josém si do nich dáme tu curcumu boží!!
A jinak se asi nic zvláštního neděje. Na terase, kde věšíme prádlo, si vosy udělaly hnízdo. Ve šp se vosa řekne avispa a vosí hnízdo avispero – to je jako vosiště. :D :D A já tam za chvilu půjdu věšet prádlo, tož snad mě nepopíchají.
A pak se taky stalo, že jsem si tady klidně písala blog a najednou zazvonil telefon. Sem to zvedla a bylo to takové to klasické: Dobrý den, volám ze společnosti xxx můžeme vám nabídnout tuto naprosto užasnou, stoprocentně nejlepší a téměř bezplatnou službu? :D :D Nj lidi jsou na celem světě stejní, akorát mluví jinými jazyky nebo maji jinou barvu kůže ale jinak je lidská bytost stejná na celé planetě. :)

Den 19: Jak to nevyšlo, znovu na univerzitě

Včera, tj. v pondělí 27.července, jsme jeli rano opet na univerzitu. Meli jsme tam byt uz v 11, tak jsme vstali v 8, nasnidali, udelali si testoviny, abysme, az dorazime ze skoly, mohli rovnou jist, osprchovali sme se, prevlekli a vyrazili na metro. Ja uz byla cela nedockava, az vyzkousim „muj“ novy listek.
Prisli jsme k turniketum metra, prvni sel Pedro a cekal tam na me. Ja se tam tecdy nastavila, pravou rukou sem strcila listek do takove te masinky, co tam na to maji, co ten listek projede, odecte jizdu a uvolni turniket, masinka zabzucela, ja se oprela do turniketu a ten nic. Otocila jsem tedy listek domnivaje se, ze jsem jej tam mozna strcila vzhuru nohama, no masinka opet jen nespokojene zabzucela a me pustit odmitla. Najednou se tam objevila takova pani, ktera mi chtela vehementne s tim listkem pomahat a ze s nim zajde za tema security boys, co tam v metru porad jsou, a ze se jich zepta, co s tim je, kdyz jeho platnost jeste neskoncila, a tedy by me mel pustit. No honem jsem ji vysvetlila, ze to je dobry, ze ten listek uz asi propadl a spesne jsem si jej od ni prebrala. Vytahla jsem tedy s povzdechem muj koupeny listek, nechala si odecist jednu jizdu a hned za turniketama jsme ten spropadeny listek od Josého vyhodili. Nakonec bych s nim mela jeste problemy. No a tak zase jezdim za svoje jizdy. Stejne teda moc nejezdime, tak se to tak rychle nevyplaca.
Na zastavku Ciudad universitaria jsme tentokrat dorazili presne vcas, jen tak 3 min jsme si sedli a uz prisla Lorena. Sli jsme opet do kancelare OIPD, kde krome Antonie Durán bylo este vic nakych lidi. 2 asi studenti (jeden se jmenoval Pedro) a este nejaka pracovnice, nejaka Charo. Antonia se tentokrat snazila vykomunikovat s ONCE, jestli by me mohli zacit ucit prostorovku driv. V ONCE mi rekli, ze pokud nedostanou zpravu od spanelskeho oftalmologa, tak nehrozi. At zije burokracie. Pak jsme se ji jeste ptali na ty byty. Poslala nas tedy do kancelare, kde se vyrizuje ubytovani. Mne jako studentce by jej dali, ale byl problem s tim, ze chceme s Pedrem bydlet spolu, on jednak neni student a hlavne ty studentske byty, kteri oni nabizeji cizincum, nikdy nejsou smisene. Tak nas poslal pan za jinym panem a ten koukal normalne na net. Ve ctvrti Moratalaz, kde chceme byt, nasel jeden byt tripokojovy za celkovou cenu 400 euro. To mi prislo nejaky divny. No kdyz jsme zjistili, ze byt neni vubec ale vubec vybaveny, uz jsme se tomu ani nedivili. Pak jeste jeden nasli, ale to bylo zase mega drahe. Za pronajem se tady vubec plati nejak hrozne moc, je to strasne. Hej toz nevim jak to dopadne no. Snad nejak.
Pak jsme uz jeli domu. Antonia nas jeste vyprovodila na metro a ja uz se pak jen soustredila, abych v metru neusnula. byla jsem nejaka hrozne moc unavena. Doma jsme si snedli ty testoviny a sli spat. Spali jsme dlouho a nadherne.
Kdyz jsem se vzbudila a probrala se kafem, jala jsem se vypisovat si predmety, ktere jsem si vybrala + udaje k nim, ze studijniho katalogu. Zjistila jsem, ze jeden predmet budu muset vyhodit ptz se vyucuje jen v jarnim semestru a opet jsem narazila na problem s tim predmetem (Introducción a la) historia de la lengua espanola. Ve studijnim katalogu predmet pro jistotu nebyl uveden ani se starym, ani s novym nazvem. Tak jsem dnes (v utery) rano volala Antonii, at mi rekne, kde ten predmet videla, a ona ze to nevadi, at ji poslu e-mail s temi daty od tech ostatnich predmetu...a pak uz nic. Myslela jsem, ze mi treba e-mailem napise, kde ho nasla, anebo neco, ale nic. Tak nevim. No snad se to casem dozvim. A hlavne s ni musim poresit zmenu learning agreementu. Necham si to potvrdit tu a pak to poslu do Ceska, aby mi ho potvrdili tam a ja kooonecne mela tristranne potvrzeny LA ptz tamten mi nepotvrdili Spanele, ale kdyz budu muset vyhodit toten predmet + napsat zmeneny nazev toho jineho, je to asi zbytecne, aby mi to potvrzovali. No ale uz ten LA chcu mit vyrizeny bozeeee!!!
No a pak uz byl cas spat pac temer cele odpoledne mi zabraly ty predmety.
Vecer nam José udelal uzasnou veceri! Uplne nadhernou tortillu de patatas a salatek z rajcat, olivoveho oleje a koreni, ktere je upe uzasne, jmenuje se curcuma a ja se do nej asi zamilovala. Musim se podivat, co to obsahuje a stli to de zehnat v Cr.
Jinak jsem behem toho odpoledne trochu pisala s Hanickou na icq, obdrzela e-mail o tom, ze 28.zari ve 12:00 mame welcome erasmus session na fakulte farmacie UCM a ze si s sebou nemame zapomnet vzit takovou tu malou fotecku. Uz jsem na to moc zvedava. Dali nam dokonce link na google maps, jak se tam jede.
Vecer jsem si pak jeste vymenila par zpravicek s Mirkou na skype (je fajn, ze se muze z Kalabrie pripojit, aspon na chvilku) a pak jsem uz zalehla.

Den 18: Jak se Pája těšila, že ušetří za metro

V neděli se toho moc nedělo. Ráno volala Consolita, tak ve středu přijde na oběd, na což se těším. Jinak jsme dělali k jídlu špagety s takovejma divnejma párečkama a smaženým rajčetem. Ty párečky byly hrozně divný, přišly mně jak syrový to maso v nich a hlavně vypadaly jak malý pindíci. :D A byly hrozně krátký. Ale když se trochu na oleji nechaly, byly dobrý, ani to maso v nich nebylo syrový. Špagety to byly takový zvláštní, ne takový ty tenký a kulatý co vypadaj jak malý špejle co dělá mamka. Byly takový jak trochu rozpláclý a tlustší. Ale šak těstovina jak těstovina, stejně to ve výsledku bylo dobrý. To smažený/pražený/pečený rajče, to se tady dá koupit normálně v takovejch krabičkách malejch jak třeba fruko a má to nahoře takový to džusoidní otvírání a pak se tomu pod tim víčkem musí oddělat eště takovej hliníkovej přečňav jak na jogurtech. Chutná to jak mamčin kečup,jen to neni sladký, ale když se to prdne do ňákýho jídla kt nemá moc chuť, dost ho to vylepší. A s těma špagetama to bylo eňoňuňo.
Po špagetách přišel José, oni koukali na tv což mě nebavilo a já psala blog a ruzně brouzdala po netu. Narazila jsem na mega moc zajímavých blogů např. holky,, co cestovala do Afriky, borce, který se vydal na cestu prostě jen tak bez plánů a zakotvil to někde u Ekvádoru, kde pracoval na nějaké ekofarmě, pak podnikl výlet do Peru a poslední jeho post byl o tom, jak se někde plavil a jedl sušené ryby a farinhu. Moc krásně se to četlo. Mrzí mě, že postů tam neni víc. Pak jsem taky objevila blog kohosi kdo byl na erasmu ve Valencii, nějaké Katky kt byla v Santiago de Compostela a zajímavé holky z prahy Sabiny kt byla v Espani někde na jihu, tuším Granada. Zajímavé blogy. Snad ještě nějaké najdu. Pokud si chcete počíst, mrkněte tady na bloggeru na můj profil, tam seznam blogů, které sleduji, najdete.
Jak jsem si tak pročítala ruzné ty blogy, zavolal mě José. Byla sem zvědavá, co chce, tož sem hned vyrazila disparada do obýváku. José mi chtěl to, že našel v metru na zemi lístek s měsíční platností. Někomu nejspíš vypadl z kapsy. No a tak ho dal mně. Měsíc končí ještě za tyden tož sem si řekla, že bych ho ohla využít. Měsíční lístky na metro už sou tady vázané na občanku toho dotyčného, kdo si ho koupí, ale pokud ho ma někdo jiný a prostě s tim projde tim turniketem a nikdo to nezkoumá, muže na tom ušetřit. :) A tak jsem se těšila, že tyden budu jezdit zadarmo a nebudu si muset plácat jízdy z toho mojeho na 10 jízd, který je drahý (stojí 9 euro), no a tak jsem si lístek schovala, do jiné přihrádky, abych si ho nepopletla s tim mojím, a s hřejivým pocitem jsem odešla opět ponořit se do snění o cestování do dalekých dálav při čtení blogů.

domingo, 25 de julio de 2010

Den 17: Hudební objev, divný sen

Byli sme doma, delali jidlo /spagety s takovyma pareckama a kecupem/, odpo siestovali, pak jsme sli akorat chvilicku se projit, tak to bylo superni, jen to vedro bylo umorne, a pak spat. Nic originalniho se nedelo.
Premyslim, co bych vam mohla napsat, aby tu nebylo jenom par radecku. Delo se tak akorat to, ze ty spagety se nam tak trosicku lepily, ale kdyz se tomu pridalo trochu kecupu, tak to slo. Pak se delo taky to, ze nam pri dopolednim myti nadobi dosel jar. Oni tady vzdycky koupi jenom jednu flasku a kdyz flaska dojde treba rano v nedeli, tak pak jar proste neni ptz v nedeli je vsude zavreno, ze? Ja to nechapu. Ja sem u nas doma nezazila, ze bysme meli v drezech mega nadobi a nemeli je cim umyt. Rikala jsem Pedrovi, at koupi ty flase aspon dve, kdyz jedna dojde, at je cim umyvat. Zase prines jednu. :D Chjo. :D No co uz. No tak ted uz aspon mame teda jar no...
Pak se delo taky to, ze jsme zaaase koukali na televizi. Na dva filmy. Prvni byl o dvou holkach, Judit a Rachel, ktere pracovaly pro jednoho sefa. Ta Rachel byla blazniva a nikdy se nedalo predpokladat, co udela. No takova americka kravovina to byla. Druhy film byl o jakemsi psovi a na ten ja uz jsem se nedivala, jsem byla na netu. Akorat tam byla jedna hezka pisnicka, kterou jsem nasla pak na netu v podani nakeho chlapa a pak aji zenske, cimz jsem udelala zase naky hudebni objev. Jmenuje se Sara Evans. Zpiva teda inglis, ale ma pekny hlas, tak aspon neco. A ma takove popove pisnicky, tak fine. Toz jsem si stahla jeji greatest hits a mezitim co oni sledovali ten film, ja sem to poslouchala.
V televizi davali ukazky na film El diario de Carlota. Je to naka nova spanelska komedie o sestnactilete holce, ktera ma v hlave spoustu nezodpovezenych otazek. :D Zase takova povrchni vec tipu Yo soy la Juani, ale myslim, ze to bude dobre. Melo by to jit dneska v nedeli 25.cervence, ale nevim to jiste. No stli to propasneme, nic se nedeje, sak on to nekdo da na net. :) AAle mohli bysme se na to dneska divat misto nakych americkych kravin. To by me aspon bavilo, stejne jako ten iransky film tenkrat o te Baktay.
Jinak se delo v sobotu taky to, ze jsme trochu prali. :)
A jinak se delo taky to, ze see mi zdal uplne nechutny sen fuuuf!!! Sem cestovala letadlem z Ceska do Espani a tak na polovine cesty zacali avizovat, ze letadlo ma problemy a ze patrne budeme muset letoun opustit. A za chvili uz nas hnali, abychom letadlo opousteli. Bylo mega paniky, letusky staly u vychodu a rikali (tu vetu mam v pameti, jako by to bylo opravdu): Vayan abandonando el avión. Vayan abandonando el avión. A vsichni jsme u vychodu fasovali padaky a z tech deseti kilometru jsme meli jako s tema padakama vyskakat. Ja mela hrozny strach a nechtela jsem skakat sama. Za mnou byla skupinka asi peti Spanelu, kteri tez meli strach, toz jsme se nastavili u vychodu do rady a skocili jsme presne spolu. Jak jsme leteli vzduchem, mohli jsme si povidat. Pak jsme pristali na zemi na jakemsi opustenem ostrove s palmami, kde nebylo vubec nic, jen bylo slyset nebezpecne velke vlny, jak narazeji do skal, ktere se tycily kolem celeho ostrova jako neprostupna hradba. Kdyz dorazili vsichni z letadla na ten stejny ostrov, kapitan letu si nas shromazdil a povida: Kdyz vsichni vyskacou z letadla, nechaji v nem veskere svoje veci vcetne mobilnich telefonu a vseho. Doposud ale vzdycky byl nekdo, ktery ze zeme vytusil, ze se neco deje a zavolal. Mi to prislo mega divne, rikala jsem si, ze ej to jakoby cestujici v letadlech meli na zemi nejakeho strazneho andela. Toz jsem se osmelila a zeptala jsem se: A kdo je ten nekdo, co vzdycky vola ze Zeme? A kapitan na to: Claudia Belucci. (Claudia Belucci je jedna moc moc sympaticka Italka, kamoska moji nej kamosky Mirky) a jak to rekl, Claudia se tam objevila. Tak jsme se objaly, bylo mega slzicek, slova dojeti... Nevedela jsem, jak ji mam podekovat, ze nam vsem zachranila zivot.
Pak jsem z toho snu ale celou dobu nemohla usnout. Kdyz jsem se probudila, bylo sest hodin. Za ctyry hodiny mela odletat Mirka z Bologni na jih Italie. Nevim proc, ale mela jsem nutkani ji furt volat, abych se ujistila, ze je v poradku. O pul jedne jsem ji prozvonila, jeji mobil uz zvonil, takze v poradku dorazila do Kalabrie, uf! Jak ty sny dokazou cloveka vydesit uplne zbytecne.No a dnes je nedele 25.cervence, kterou popisi zase v dalsim prispevku. Obavam se sice, ze toho opet k popisovani krome pochodu mych myslenek ci nakych postrehu, pokud nake objevim, moc nebude, ale tak co uz. A v pondeli, tedy zitra, jdeme zase na univerzitu, tak to budou opet zazitky.

Den 16: Kooonečně ta ONCE

Tak v patek jsme kooonecne sli nekam. Rano jsme nedelali nic zajimaveho, chystali obed a siestovali. Na obed sme meli stejne jako pred par dny, kure varene v ryzi. A bez soli to bylo fakt hnusne, toz jsem na to nemela ani chut. Dlouho jsem povidala s mami na skype a pak najednou bylo pet hodin a ja vubec nemela hlad a navic...bez koreni, bez soli, to byl fakt humus, to maso. Tak jsem snedla par zrnek tej ryze a sla se osprchovat a chystat se na ven.
A tak jsme konecne za celou tu dobu, co jsme tady v Madridu, sli nekam dal nez tady ve ctvrti = jeli metrem. Chteli jsme se jit podivat, stli se budeme moci vyfotit s poharem MS. Jeli jsme tedy na stanici Sol, kde ta copa byla. Bylo tam ale takove mnozstvi lidi, ze to nebylo mozne. Jeden z chicos de seguridad, co to tam hlidali, nam rekl, ze za 25 min to tam zaviraji a ze je tam fronta tak na 4 hodiny, takze my nemame sanci. Trochu me to mrzelo, ale jako z tech mega moc lidi, co tam cekali, jich bylo mega vic, co nemeli sanci. Toz sme nebyli jedini, :D heh :D
Tak jsme se ze Sol vratili na zastavku Banco de Espana, kde se vystupuje, kdyz se chce jit do ONCE, popr. do baru Lucar a Roca Fría, kam Pedro v Madridu chodi. Toz jsme sli do lucar, ze si dame tortillu de patatas. Ja na ni vubefc nemela chut a stejne ji tam nemeli. Bar Lucar se mne vubec nelibi. Je to tam takove prazdne, vecne tam nic nemaji, poradne aperitivos tam nedavaji a jednou sme tam na tej tortille byli a mi moc nejela teda. Nj ja jsem zvykla na tu od Juanity pekne s cibulkou a tak no... Tak jsme si v Lucaru dali cocacolu, donesli nam k ni bramburky mnaaaam a pak sme sli pryc. Do Roca fría. :D Tam tortillu taky nemeli /nastesti/, toz jsme si museli dat neco jineho. Pedro si dal montado con queso y lomo a ja smazene kalamary!!! Konecne nake poradne jidlo v nakem normalnim mnozstvi, aby se z toho clovek najedl a nemel za hodinu hlad. Jeee to sem si uzivala teda! Jedla sem to hrozne pomalu a vychutnavala si to. Pedro sice po ceste zpet rikal, ze sme si to nemeli davat, ze sme utratili mega penez (za oba sme platili dohromady 14.60 euro) ale toz kua...celej cas co sme v Madridu sme zavreni doma, nejdeme ani na blbou kokakolu toz jednou se to snad neposere ne? Kdybysme meli bejt zase doma, byl by agobiado kvuli jidlu, takto se aspon jednou nemusel o jidlo starat a postaral se nekdo za nas. :)
Cesta zpatky se mi hrozne libila, Pedro mi popisoval a vysvetloval metro. Hej to je tak slozite ty chodby jak jsou spletite, ma to mega vchodu, vychodu, spoustu schodu, jedny nahoru, druhy dolu, no jsem z toho upe blba. Hej stli se ja jednou tady v tom metru neztratim, tak to bude dobry. :D Zlaty saliny v Brne. :D Ale jinak cestovani metrem se mi mega libi! Je to rychly, pohodlny zpusob dopravy, navic kdyz je venku kosa, tak v tech chodbach metra a ve vagonech je teploucko a kdyz jsou vedra jako ted, v metru je klimoska, coz je uplne superni. No a pak uz jsme teda dorazili domu, ja si teda jeste musela koupit listek, ptz ten muj, co na nem bylo 5 jizd, se mi uz vycerpal a turniket me nechtel do metra pustit :D (hej fuuuj 9 euro za nej chteli, kdyz jsem tu byla minuly rok, stal ten listek na 10 jizd 7 euro) a pak doma uz jsme sli tak akorat spat.

jueves, 22 de julio de 2010

Den 15: Úklid, u doktora, jídlo a loterie

Dnes ráno jsme uklízeli celý byt. :) Jelikož je ale mega malinký, moc nám to ani nezabralo a já byla docela ráda, že jsem se něčím zabavila. Bavilo mě šmejdit mopem po celém bytě, byla to sranda. U toho jsem si furt zpívala ‚Waka waka a tak mi to šlo rychle od ruky.
Odpoledne jsme šli k doktorovi, aby mi napsal doporučení ke špaň.oftalmologovi, tož ho mám no. Strašně se mě mega vyptával na všechno možné a nemožné, měřil mi tlak, no nicmoc. Jinak to byl velice sympatický asi Ind nebo něco (Jmenuje se Osman) a tady bude mým lékařem.
Potom jsme šli ...echar la primitiva... jak se to řekne cz? No něco jak naše sportka asi. A pak domů a připravovat večeři. Měli jsme kuřecí kousek masa s koprem. :D Zajímavé to bylo. Pedro nesmí sůl, česnek došel a aby to teda nebylo bez chuti, dal tam kopr...ejem. Doufám, že už to nikdy víc neudělá. No ale buďme optimisti, alespoň si slovo eneldo (kopr) pěkně zapamatuju...myslím, že až nadosmrti. Mě tak mrzí, že mu nemůžu uvařit něco, co dělá maminka naše doma...chjooo!!! Ja nevím... Mamka každý den dělá nějaké jídlo, dělá je mega furt a furt se to mění a nikdy se mi žádné její jídlo neojedlo a nadosmrti neojí. Tady mi tak nějak přijde, že tu tak nějak není žadná variedad... No snad si zvyknu. Takže tu jím pořád zelené vařené fazolky, takové ty v lusku. No aspon jím zdravě. :D I když některé ty věci, jako to kuře s koprem, cuketové puré, které už se mi napodruhé tak nějak ojedlo, bych už podruhé mít nemusela. Pedro teď už asi dva dny mluví o vařeném hrachu s vařenýma bramborama a vařeným kuřetem. Jako dohromady to vypadá docela děsivě. Když si vzpomenu na naši hrachovou kaši... No snad to neuskuteční... Anebo pokud jo, tak snad to bude jedlé. Ještě by mohl udělat chřest. :D
Ale furt tu mám chuť na čokoládu, která neni no... Ani jsem tu neviděla třeba takový ten trojúhelníčkový mazací sýr, máslo nebo tak, aspon něco, co jíme doma a co bych mohla třeba snídat. No, třeba si víc zvyknu na snídani v podobě chleba s olivovým olejem a časem mi bude připadat uplně normální jíst to skoro každé ráno a nic jiného už nebudu chtít. Nevím... ani třeba cereálie nějaký, jak jsme to snídávaly dycky s Haničkou s mlíkem nebo jogurtem... Jogurty, marmeládu, med...co já vím... To tady vubec neexistuje? A já si myslela, že musli je hlavně mezi mladejma holkama, co chtěji být štíhlý a kdovíco mega populární... Tak nevim no...
A ještě jeden postřeh: Připadá mi, že Španělé strašně věří na loterie. Co jsme v Madridu, nebyli jsme ani jednou ani na to maličký pivíčko jejich tady nebo aspon na cocacolu, furt sedíme jenom doma, ale sportku za dvě eura si dneska jít podat musel a museli jsme i chvátnout /španělé normálně za žádných okolností nechvátají/, aby ji stihl, než zavřou. Já tomu vůbec nevěřím, že bysme někdy mohli něco vyhrát, a proto bych do toho nevrážela peníze jen proto, abych byla potom sklamaná. No tady je to asi populární a když se losují velké loterie El gordo a El nino, to blázní celá Espana, je toho plná televize a vůbec. Já jsem se jednou zařadila do loterie, co běžela na rapidshare, za tikety jsem si vyplácala úplně všechny rapidpoints, co jsem měla (1 tiket byl za 50 rapidpoints) a co jsem z toho měla? Akorát tak hovno, 0 rapidpoints na kontě a propadlý rapidúčet. A jako bonus ještě blbou náladu. No jo, asi neumím hrát.Zítra odpoledne je plán jít do tej ONCE...ale o tom spíš napíšu, až tam opravdu půjdeme bo to už několikrát tak ňák...se nekonalo. Snad zítra jo, aspon bude změna.

miércoles, 21 de julio de 2010

Den 14: El torito, zpěv cikád

Dnes ráno jsme vstali a mezitim co ja se koupala, Pedro sel nakoupit.¨
Pak byl cas jit do zdravotního strediska, ktere se jmenuje Býček. Ptala jsem se Pedra, proč zrovna býček. Asi proto, že při vstupu do budovy střediska je sloup s býčí hlavou. Tož jsme tam šli, ujala se nás tam moc sympatická paní Ana, okopírovala si ode mě nějaká data a zítra před sedmou máme konzultaci u Pedrovo doktora, aby mě poslal ke španělskému oftalmologovi, který by mi napsal zprávu ve španělštině. Ah jak kkomplikované.
Cestou do střediska zase zpívaly cikády, tož jsem jejich zpěv nahrála. Ve Španělsku jim říkají chicharras. nádherné to bylo, ovšem jejich zpěv vždy předpovídá velké vedro.
Pak jsme přišli domů, uklízeli, jedli a siestovali. Dnes asi půjdeme do ONCE.Nakonec jsme do ONCE nešli b Pedrovi se nakonec ňák nechtělo. A to byl předtim celý hr, že tam půjdeme.... Aspoň na kokakolu... Mam tu pořád chuť na něco sladkýho, je to hrozný.Takže jsme opět doma, já si sice aspoň v klídku dodělávám blog, ale už mě to mega nebaví, jak jsme pořád doma... Já bych tak cestovala, poznávala Španělsko... Marijose nás pozvala do Castellónu... Říkala už to asi tak xkrát... Proč tam tedy nejedeme chvilku za ní? Chjo... Nic, budu asi končit, mám nějakou divnou náladu dneska.

Den 13: Buda explotó por vergüenza, nádherné projekty, El nombre de la rosa, skenování

Predevcirem vecer jsme opet koukali na tv. Nejdriv tam sli nejake kraviny, ale potom tam zacal na televisión espanola 2 uplne nadherny film! Jmenoval se Buda explotó por vergüenza. Byl to iransky film o detech, ktery mega odrazel zvyky a uvazovani tamni spolecnosti. Byl velmi drsny. Hlavni hrdinka Baktay moc touzila jit do skoly, aby se naucila abecedu a zajimave pribehy. Jeji soused ji tam chtel vzit, ale rekl ji, ze si musi koupit sesit a tuzku, jinak ze tam nemuze. Chudak holcicka nemela penizky, toz vzala doma 4 vajicka a sla je prodat na trh. Dve ji nekdo rozbil. Dve potom prodala, vymenila zaa chleb, ten prodala a sla si koupit sesit a tuzku. Mohla si koupit ale jen sesit, bo na tuzku nemela penizky. Tak pouzila rtenku sve maminky. Soused ji pak vzal do skoly, ale ztama ji vyhnali, ptz to byla skola pro chlapce. Rekli ji, ze skola pro holky je na konci nejake reky. Holcicka tedy sla a na strastiplne ceste potkala skupinu hnusnych deti, ktere si s ni nejdriv chteli hrat na to, jak se nechavaji umrit hrisne zeny (polozili je do jamy a zahazeli kamenim a nechali pomalu umirat), pak na teroristy a na valku. Holcicka se pak donafnala do skoly, ale nebylo tam pro ni misto, zase ji tak nejak vyhnali, a kdyz se vracela, zase potkala toty male hajzliky. A ze si budou hrat na valku. Holcicka, ze hru na valku nema rada, no oni, ze je jako teroristka a ze pokud neumre, nenechaji ji odejit. Tu tam prisel ten soused a zdalky na ni volal, at umre, jinak ji nenechaji odejit. A pak tam prijedou bombarderi a padne tam bomba. A film konci.
Po tomto filmu jsme udelali takovy zapping a narazili jsme na porad o krasnych projektech! Spanele pracuji v Manile (Filipiny), na Borneu a ja nevim, kde vsude jeste, delali projekty proti kaceni pralesu, v tej Manile zase delala nejaky projekt pro deti... Krasne to bylo! Mluvil tam jeden typek, oni se hho ptali, co by mel takovy dobrovolny pracovnik mit. Rikal, ze by nemel byt moc velky idealista, ptz takovy to deseando un mundo mejor, to nikdy moc nejde. Samozrejme veci se daji zmenit, ale pomalu a nikdy ne k tomu nejidealnejsimu.
Po projektech jsem sla uz spat, ale bylo desne vedro a ja nemohla usnout zase. Toz jsem si zapla pc a zacala cist Jmeno ruze – knizku v esp. Je to mazec, dobre se to cte, jen je tam mega popisu, a to dooost dlouhych a podrobnych, takze dojdete do mista, kde je nejaky zajimavy dej, a v momente, kdyz jste uplne mega napjati, jak to dopadne, zabredne tam do nejakeho popisu. Kdyby se ty popisy vyhazely, knizka by dostala rychlejsi spad, byla by zajimavejsi, ctivejsi a asi tak o 300 stranek tenci. Pak jsem usnula.Vcera jsme se rano vzbudili brzo, sli nakoupit, uvarili si obed a ja tak nejak vubec nevim, co sme delali. Odpoledne jsem s Pedrovo pocitacem skenovala nake dokumenty. To byl konec. Ja tomu jeho pc vubec nerozumim. Ma stejnou verzi skenovaciho programu jako ja doma a pritom ten program vypada uplne jinak. No nakonec jsem to do vecere nejak doplichtila a pak jsme vecereli a divali se na Espanoles por el mundo (reportaze o Spanelich zijicich v ruznych zemich, tentokrat v Namibii a Paname) a Destino Espana (cizinci zijici ve Spanelsku – Skot, Anglican, Libanonci, Danka, ktera mela spis akcent jako nejaka Francouzska). A pak jsme si dlooouho povidali a sli spat o pul ctvrte.

Nahrávky z Espaňi 1

Tak takhle nam ted kazdy den zpivaji cikady. (Nahrano ve ctvrti Moratalaz, kde bydlime, cca 100 m od domu):http://www.uloz.to/5379341/el-canto-de-las-chicharras.mp3
Uzijte si jedinecnou atmosferu procesi aut, ktere probiha v nedeli o vikendu slavnosti Sv. Krystofa:http://www.uloz.to/5379338/el-desfile-de-san-cristobal.mp3
Jedinecna, nezapomenutelna, strhujici atmosfera cca pul hodinky pred veledulezitym zapasem Espana x Holanda, rozhodujicim o tom, kdo bude mistrem sveta, v baru Pitogordo, Montánchez:http://www.uloz.to/5379343/el-mundial-futbol-sudafrica-2010-pitogordo.mp3
Pilar, pritelkyne Josého, prekrasne recituje:http://www.uloz.to/5379342/pilar-recitando.mp3

lunes, 19 de julio de 2010

Den 12: Malá noční depka, Univerzita, balíček

Vecer predchoziho dne jsem jeste byla na pc a cetla si na mundolatino o ruznych druzich spanelstiny, bylo to velmi zajimave, jedna holka tam publikovala velmi zajimave video sedumnactilete Isabely Arraiza, ktera byla schopna predvest vam behem jednoho monologu asi tak 150 tisic milionu druhu spanelstiny + hebrejstinu, italstinu, britskou a americkou anglictinu a francouzstinu. Mela jsem toho plnou hlavu a nemohla jsem usnout. Ve dve hodiny se Pedro vzbudil a sel se napit, tak jsme chvilku kecali bo ani on nemohl spat. Navic mi tu nejak chybi nejaka kamoska. Jsem moc moc stastna, ze muzu byt porad cely den s mojim zlatickem, ale takove to zajit s nejakou holkou na kafe, probrat chlapy a tak. Ale tak jak zacne skola, tak si tu snad najdu i nejake kamosky a budeme nekam chodit. Doufam, ze taky brzo budu vedet neco o tom byte a az budeme byvat sami, moc by se mi libilo, kdyby tu za mnou prijela mamka s Hanickou a pak taky Mirka.
Dnes byl den bohatsi na zazitky. Rano jsme vstavali driv, jelikoz o pul jedne (ne o pul dvanacte, jak jsem se ja mylne domnivala) jsme meli sraz v centru pro studenty s postizenim na Universidad Complutense de Madrid. Toz jsme vstali, predvarili si testoviny k obedu, ja se sla osprchovat a Pedro zatim sel nakoupit. Mezitim jsem se nasnidala (chlebik s Nutelou, ahhh konecne ta cokoladkaaa) a nez jsme vsechno nachystali, bylo uz docela malo casu. A najednou Pedro, ze se mu zda, ze neco smrdi v kuchyni. Tak to sel zjistovat a zjistil, ze ze sacku z odpadky do toho kyble neco vyteka. Vedel, ze mame malo casu, ja bych to odpoledne klidne vycistila. ne, on to tam musel zacit cistit a pak byl nervozni, ze nestihame, rychle na me furt cosi volal, ja sem z toho byla taky nervozni, pulku veci z toho, co mi on rekl, jsem potom zapomnela, no strasne. Nakonec jsme se teda nejak vynafnali a sli na metro. V metru sme zjistili, ze v tom spechu a hlavne nervech jsme si nevzali ani vodu a to bylo mega vedro. Ah jak nesnasim, kdyz se specha. Pak se pulka veci zapomene.
Jeli jsme linkou c. 9 tri zastavky (Vinateros, Estrella, Sainz de Baranda), na Sainz de Baranda jsme vystoupili, prestoupili na okruzni linku cislo sest a tou jeli 10 zastavek (ty tu vypisu jindy, zatim je jeste moc nevim, stejne se je ale budu muset naucit bo linka c.6 nehlasi) na zastavku Ciudad universitaria. Nakonec jsme tam dorazili jeste ctvrt hodiny pred smluvenym srazem. Sedli jsme si tedy na kamennou lavici, ktere jsou na vetsine nastupist metra, a cekali a vedrem usinali a trochu kecali a tak. Prisla pul jedna a nic, nikdo tak nejak nesel. A najednou, kdyz jsem zrovna zase tak trochu tim vedrem vytuhavala, ozval se takovy vysoky a prijemny hlas takove borky, ze se jmenuje Lorena a ze je z toho centra a ze jde pro nas. Toz jsme se zvedli a sli. Nejdriv mega eskalatoru, pak jsme vylezli na ulici, kde bylo jeste vetsi vedro nez v tom metru a pak jsme vlezli do takove ooobrovitanske budovy, coz byl rektorat UCM. Takove velike to tam bylo! To se s nasi fildou neda vubec srovnat! No a pak uz jsme prisli do tej kancelare toho centra, kde na nas uz cekala Antonia Durán, privitala se s nami a zacali jsme resit veci ohledne skoly. Behem toho zjistila, ze Pedro, stejne jako ona, jsou extremenos (z Extremadury), takze velika radost. Nejdriv prisla na radu registrace v OIPD (zkratka tho centra, oficina para la integración de estudiantes con discapacidad), takze jsme vyplnili takovy formular, kde chtela jmeno, moje misto bydliste tady v Espani a nejaky espanolsky telefon, na kterem me bude mozne kontaktovat. To vyplnila v PC a pak vytiskla. Potom se me ptala, jake jsem si vybrala na UCM predmety, aby mohla predem nakontaktovat profesory a zeptat se jich, s jakou literaturou budeme behem semestru pracovat, aby mi ji mohli zpracovat do elektronicke podoby. Vytiskla si mega dlouhy seznam vsech predmetu spanelske filologie vyucovanych na UCM a zacala mi je mega rychle cist a ja jsem ji mela z toho mega seznamu teda rict, co jsem si vybrala. Jela tak rychle, ze jsem vubec nepostrehla, ze treba rikala literaturu od r.1975, kt jsem si vybrala. No nakonec jsme to dali dohromady, ona se podivala na rozvrh tech hodin (vypada to, ze tam budu chodit kazdy den od rana do vecera a aji tam spat), ale jeden predmet, konkretne Introducción a la historia de la lengua espanola (úvod do historie spanelskeho jazyka) nemohla najit. Volala tedy na UCM, kde to taky nemohli najit, tak jsem si chvilu myslela, ze jsem asi uplne blba a neschopna, i kdyz ja ten predmet pred tim mega casem, kdy jsem si predmety vybirala, ve studijnim katalogu videla, no nakonec zjistili, ze predmetu byl zmeneny nazev z Uvod do historie spanelskeho jazyka na Historie spanelskeho jazyka, toz jsme to nejak tak doplichtili. Taky jsem ji rikala, ze mi jeste stale neprisel potvrzeny learning agreement, toz ona tam hned zase volala a ptala se a oni ze jooo ze to hned poslou a ze stli to chci oskenovane nebo faxem...uau jak jde najednou vsechno rychle. No mozna je to dobre, ze mi ho jeste nepotvrdili ptz ja jsem tam napsala ten puvodni nazev tamtoho predmetu historie spanelstiny a taky to vypada, ze dva predmety se mi shoduji, takze budu muset jeden vyhodit ptz nemuzu byt v jednu hodinu na dvou mistech, tak uvidime. No pristi tyden v jedenact se sejdeme znova a doresime to vsechno. Taky se nam nabidla, ze se mrkneme na nejake byty, kde bysme mohli jit s Pedrem byvat a aby to bylo vice bliz skole. Jsem z toho centra nadsena. Pokud budou opravdu fungovat jak to zatim vypada, jakoze asi budou, bude to superni uplne!
Antonia nas potom vyprovodila na metro, behem cesty jsme se dovedeli, ze ve stredu odjizdi do Cáceres na tyden (chtela jsem ji tak jako navrhnout, stli by me treba nechtela vzit s sebou bo Cáceres je nadherne mesto a ma uplne uzasne historicke centrum, no snad nekdy jindy :D) a my jeli domu. Po prichodu jsme se najedli a dali si malou siesticku, ze ktere nas probudil zvuk zvonku. Ja jsem ho slysela jentak v podvedomi, Pedro sel otevrit a byl to postak! Prinesl mi balik, ktery mi prisel z domova! Jeste nez jsem ho otevrela, predstavovala jsem si, co v nem je a jak putoval z mojeho pokojicku do kuchyne nebo do obyvaku na stul, kde do nej nejspis maminka s Hanickou naskladaly veci, v kuchyni ho zalepily izolepou, zabalily, napsaly adresu, pak ho nalozily do auta, jely s nim na postu a tam uz ho nechaly svemu osudu. Pak balicek zazil dlouhou cestu letadlem do Espani do Madridu az sem, kde jsme ho polozili v obyvaku na kulaty stul, ktery tu je, a vybalily. Moc moc moc za nej dekuji!
No a tedka koukame na televizi na Pasa palabra a ja pisu blog. Na zitra bych si rada domluvila schuzku s Borjou (kamos z Galicie), rada bych ho zase videla, nez odjede s kamarady do casa rural, kterou maji en la sierra de Madrid a pote s maminkou do Galicie. Doufam, ze ho odchytim na messengeru.Jinak jsem taky mluvila s Mirkou, ktera uz se plne pripravuje na odlet na tabor potapeni do Italie a tez jsem delala kafe. Jsem tu hlavni pripravovatelka kavy v kavovaru. :o) Nic, za chvilu dopere pracka, tak pujdu vyndat a povesit veci a za chvilu bude zase cas vecere a spat.

domingo, 18 de julio de 2010

Den 11: Doma, pijama party, velké praní, neštěstí v Tibidabo, El nombre de la rosa

Dnes v neděli jsme vstali poměrně brzo – aji já :D :D to je tim, jak jsem šla den předtim brzo spát -, osprchovala jsem se a když jsem vylezla ze sprchy (cca půl desáté), už bylo šííílené vedro! Zase je tu první stupeň pohotovosti kvůli vysokým teplotám a v Extremaduře a části Andaluzie (Córdoba, Cádiz) dokonce druhý. A tak jsme se s Pedrem rozhodli, že budeme celý den on v pyžamu a já v noční košili. V takovém vedru se stejně nedá a ani nechce nikam chodit, tak jsme byli doma. Po snídani jsme dali prát všechna prostěradla z postelí a pak jsme je věšeli. Moc moc se mi stýská po našich šňůrách na prádlo, co máme doma. Jsou dlouhé, mega oddělené od sebe, vysoko a pevné. Tady se dá věšet jen z okna terasy, provazy, na které se prádlo věší, se sice dají posouvat, ale když se na jeden pověsí velké prostěradlo, už tam nic nevejde. Taky tu nemají takový ten úžasný veliký koš plný kolíčků jako my doma, takže mega kusů oblečení jsme museli spojovat, abysme vůbec vše pověsili. Pak jsme sledovali zprávy v tv. V sobotu odpoledne se v Barceloně v zábavním parku Tibidabo stalo neštěstí. Okolo čtvrté hodiny se tam urvalo rameno od atrakce kt se jmenuje péndulo (kyvadlo). Tato vyveze 4 lidi v zavěšené kabině do výšky 40 m a pak je pustí volným pádem, který naroste do rychlosti až 100 km/h a poté začne kyvadlový pohyb, který se nakonec zastaví. Tato atrakce je velmi oblíbená a denně ji navštíví mega lidí. No ten den se kyvadlo sice spustilo, ale místo toho, aby se kyvadlově začalo houpat, rameno se urvalo a kabinka se třema holkama ve věku 15 let a jedním klukem jebla o zem. Jedna z těch holek umřela, jedna je v kritickém stavu. No a dneska v neděli je toho furt ještě plná televize. Atrakce asi půl hodiny předtím, než tam ti 4 šli, dělala divné zvuky, tak ji zrevidovali a zjistili, že je ok. No asi nebyla. Ptali se tam paní z toho parku a ona říkala, že atrakce denně, týdně a ročně kontrolují a při těch ročních kontrolách dostávají nějaký certifikát, že atrakce jsou schopny provozu. No teď to zkoumají a nevím no.
Potom jsme poobědvali, dali si siestu a pak jsme koukali s Josém na Jméno růže podle knížky od Umberta Ecca. Jako některé scény tam byly hnusné, zejména jak tam upalovali jednoho na hranici. Ještě jeho tělo potřeli olejem, aby rychleji hořelo...fuj!Teď připravujeme večeři a dnes půjdu asi taky brzo spát, jelikož zítra jdeme na univerzitu. Konečně se bude něco zajímavého dít. :) Tož pak napíšu.

Den 10: Doma, kalhoty, El laberinto del fauno

V sobotu se toho taky moc neudálo. Ráno jsme se vzbudili pozdě, bylo hrozné vedro, šli jsme nakoupit nejdřív jídlo a pak do obchodu s oblečením, kde jsem si koupila krátké, pohodlné a především velmi levné kalhoty nadoma, pak jsme šli domů, udělali si k obědu arroz 3 delicias, umyla jsem nádobí, dali jsme si siestu a po ní jsme se dívali na filmy. Tady, stejně jako v Čr, vychází v některých novinách dvdčka, José si koupil s filmem La última legión (Poslední legie?) takový historický o Římanech, tož jsme na to koukali. Ten film by se líbil mojí mamce, bojovali tam s meči a mluvili tam takovou tou starou španělštinou. Potom jsme se s Josém bavili o filmech, říkal, že jich má mrtě, a potom tam pustil Faunův labyrint!!! Tak to se mi líbilo! No když film skončil, byl čas večeře (judías verdes con aceite de oliva, patatas y atún a potom zase ty chicharros mňaaam) a já jsem pak měla uplně hroznou chuť na čokoládu! Ale uplně hroznou! Tak jsem šla spát, abych ji zaspala.

viernes, 16 de julio de 2010

Den 9: Doma, telefonát z univerzity, chicharros

Dnes ráno jsem vstala v 8 ráno. Ani jsem tomu nemohla uvěřit. Zapnula jsem počítač a než se vzbudil Pedro, psala jsem si s Haničkou na icq. Pedro vstal pár minut před půl devátou, osprchovala jsem se, posnídala kousek tortilly de patatas, co mi zbyla ještě od večeře s chlebíčkem a pak jsme vařili těstoviny k obědu. Ah jak dobře se vaří na elektrické desce a ne na plynu. Pomalu se to rozehřívá, ale nejde z toho ten šílený plamen a jak je to celé rovné, nepadá z toho hrnec. Potom jsme šli nakoupit chleba, sýr, olivy (100 gramů oliv uplně užasný za 44 centů), rýži 3 delicias a 5 kg takových těch zelených mražených fazolek v lusku (tolik ptž paní kt prodává mražené věci zítra odjíždí na měsíc pryč) a pak jsme se vrátili domů. Pedro šel do banky vybrat penízky a já mezitím byla tady. Už začínalo být zase uplně nechutné vedro, tak jsem si lehla na pohovku a vytuhla. Pedro přišel, sedl si do křesla a oba jsme tak poklidně klimbali z toho horka, když najednou zazvonil mobil. Šla jsem ho vzít, uplně rozespalá, a volala ta paní z univerzity. Jmenuje se Antonia Durán, je sympatická a hned že a jak se máš a líbí se ti v Espani a kdesi cosi. Já jak jsem byla rozespalá, měla jsem tak sílu ji akorát říkat furt sí sí sí. :D No říkala, že by mě chtěli poznat, že bych měla dojít tam do té jejjich kanceláře pro postižené studenty a že tam domluvíme podrobnosti spojené s mým studiem. A pak se mě začala ptát na věci jakože jestli tam trefím, jak se tam jede a já byla uplně mimo, mega věcí jsem nevěděla :D jako já zatím moc nevím jak se tam jede, jen vím, že metrem č. 9 na zastávku Sainz de Baranda (kousek odtud) a pak linkou č.6 10 zastávek na stanici Ciudad universitaria, no pořád jsem se ptala Pedra a paní nakonec, že abych jí ho předala. A tak se bavili, že stli tam Pedro trefí, ten tam tež nikdy nebyl, no nakonec jsme se domluvili, že v pondělí o půl dvanácté máme být na té zastávce Ciudad universitaria a že nás tam někdo vyzvedne. No tož aspon že tak, fuf.
Po telefonátu jsme připravili salátek, najedli se, umyla jsem nádobí a pak jsem si šla dát siestu – to vstávání brzo mi nesvědčí. :D Ani jsem nezaregistrovala, že už se vrátil José z práce. Vzbudila jsem se v šest, dělala jsem něco na pc chvilu a čas strašně rychle ubíhal a už byl čas připravovat večeři. José přišel s tím, že měli levné chicharros – takové malé dlouhé štíhlé rybičky podobné sardinkám – a že to teda opraží a budeme jíst to. Včera večer mi Pedro ještě povídal, že má od Juanitky zamražené cuketové puré a že teda to budeme jíst před těma rybičkama. Jako cuketové puré, to sem se fakt lekla. No nakonec to bylo dobré! Bylo to mega moc řídké, jak krémová polívka – jsem myslela, že to bude hustší – a když se to posolilo, dobré to bylo. A José mezitim smažil ty chicharros. Mě to zajímalo, co to je, tak on že mi to ukáže. Tak mě zavolal do kuchyně a dal mi tu rybičku. Fuuuuf!!! Takové tenké to bylo, dlouhé a slizké... jsem se toho tak lekla :D :D Eště že to držel on v ruce, jinak by ta rybička určitě skončila na zemi. No když to pak opražil, nebylo to už slizké tak to bylo dobré. Navíc tomu kromě soli přidal eště taovou tu papriku takový ten prášek a dokřupava to osmažil, bylo to takové trošičku jakože víc udělané, aby se tomu daly jíst ty maličké kosti, takové jakoby trošičku očouzené, přesně takové, jak by to chutnalo Haničce. No a tož sme to jedli s chlebíkem a pak jsme si s Josém dali meloun – ten žlutý, rapatý, co vypadá jak takové to šišaté na rugby. No a teď se budeme chvíli dívat na tv a pomalu spát.
Zítra je sobota, uvidíme, co budeme dělat.
Dneska je svátek Carmen, patronky všech rybářů a námořníků, v televizi ukazovali všemožné slavnosti, co se na její počest dělají, pěkné to bylo. Jinak hlásí na víkend hodně vedra a jinak tady asi nic nového není.Jo a celé dopoledne jsem mluvila s Haničkou po skype, tak nám to taky utíkalo, než jsme šli do toho obchodu nakupovat. Doufám, že co nejdřív budu moct pokecat po skype aji s mamkou. Zítra je ta sobota, Haní nepracuje, tož by to mohlo vyjít.

jueves, 15 de julio de 2010

Den 8: Cesta do Madridu

Dnes jsem taky vstavala pomerne brzo ale byla jsem min unavena jak vcera – to bude asi tim, ze sme nebyli nikde parit. Rano jsme posnidaly pringá (spisovne pringadas) – spanelsky chleb osmazeny v mega olivovem oleji -, pak jsem sla akorat s Josém koupit par veci no a pak uz sme nanosili veci do auta, Juani nam jeste pripravila bocadillos s chorizem a pak uz jsme vyrazili do Madridu. V Trujillu jsme jeste natankovali a pak pokracovali smer la capital. Cesta byla priserne dlouha a nudna, ja pri ni poslouchala mp3, ktera se mi v polovine cesty vybila, pak mi zacal aji mobil pipat, ze ma malo stavy, bylo horko, ackoli Pilar ma v aute klimosku, toz se cestovalo docela ok. V pulce cesty jsme zastavili u benzinky, dali si tam kafe a mohli pokracovat. Druhou pulku cesty, jelikoz jsem nemela co poslouchat, jsem prospala.
Okolo ctvrte jsme dorazili do Madridu, vynosili veci z auta, vybalili kufr, prevlikla jsem se, osprchovala, pojedli jsme tortillu de patatas a José s Pedrem si dali siestu a ja mezitim byla na PC – konecne interneeet!!! :D No a ted jsem tady no.
V IS na me cekal e-mail z centra pro studenty s postizenim na UCM, ze bysme se meli nakontaktovat jeste pred zacatkem semestru, abysme dojednali, co budu od nich vlastne potrebovat, toz jsem te pani napsala a uvidime, co se bude dit.Pred chvili se José vzbudil, toz jsme si dali sklenici studeneho mleka, pokecali chvilu, on se ted osprchoval a ze pujde pro ovoce a ja to tady asi vypnu, pujdu udelat kafe a uvidime. Dneska se toho ale asi uz moc dit nebude, myslim, ze v Montánchez jsme toho prozili azaz, takze trocha odpocinku nam jenom prospeje.

Den 7: Pokažený plán, Cocacola, balení

Sesty den vecer se nakonec delo to, ze jsme se sli projit na misto, kteremu se rika Canchalejo. A to jsem si uvedomila, ze Montánchez jsou opravdu hory,ackoli vubec ne vysoke. Cesty v pueblu byly nahoru, dolu, nahoru. Moc se mi to libilo, Pedro Pilar vse vysvetloval, kde co muze videt, navic nebylo vedro a vzdycky kdyz jsme nekam vystoupali, vanul tam krasny prijemny vanek. Nejvic z cele prochazky se mi libilo takove uplne uzoucke podloubi (pasadizo), kudyma se prolizalo po hrozne mega strmych schodech, obcas se musela i sehnout hlava bo tam byla uplne nizoucka drevena strecha. Tim podloubickem se vylezlo zase nekde u namesti. Pedro, kdyz byl maly, tak to podloubicko patrilo k domu nejake pani a ona to vetsinou mivala zavrene, jen nekdy to zapomnela zavrit a to tam maly Pedro s kamosema dycky behal a zavodili stli to cele probehnou a ta pani je pritom nenacapa. Pani si vetsinou vsimla, ze ji tam nekdo beha az kdyz uz byli na konci. A pry byla pekne neprijemna ta pani. Tehdy tam nebyly ty schudky, ale takova sesikmena rampa, tak se po tom dalo behat. Dnes se tam musi opatrne. Bylo to ale mega dobrodruzne a to ja rada. :) Prochazku jsme zakoncili v Pitogordo, kde jsem si dala extremadursky polibek (ten liker ze zaludu), tentokrat s alkoholem. A muzu rict, ze tento liker mi mega vic chutna bez alkoholu – jedna z mala veci. :D No a z Pitogordo jsme uz sli domu a spat.
Rano jsme se probudili uz pred pul devatou, resp. budik nas probudil. To bylo za cely muj veskery pobyt ve spanelsku poprve, kdy jsem vstavala takhle brzo, kdyz nepocitam dny, kdy jsem brzo rano musela na letiste. Posnidali sme se a ze pujdeme cistit tu nadrz. Nadrz je velikanska, kulata, vleze do ni tisic litru vody a maji ji na takovem betonovem podstavci, ktery sam o sobe meri pres metr, tak metr dvacet, takze kdyz se chce k nadrzi, musi se vzit zidlicka, stolicka a ja nevim co este, aby se tam vylezlo. Pedro tam tedy vysplhal, sundal z nadrze viko, ktere bylo take nutno ocistit, viko jsem odtahla na terasu – bylo obrovske – a pak ze zacneme odcerpavat vodu. Voda byla hnusna, strasne smrdela, byla zluta a po stenach nadrze to bylo slizke a odporne, uz jsem se tesila, az to tam vycistime. José tedy zapojil cerpadlo, pustil ho a sel pro neco ven. Kdyz se vratil, slyseli jsme ho, jak rika: jodeeer! a rychle vypina cerpadlo. Chvili jsme nechapali ale pak se tam Pedro sel podivat. Ten betonovy podstavec byl plny vody a ta z nej stekala na zem, kde uz ji tez byly dobre dva centimetry. Zacala jsem tedy rychle nosit rucniky, vsemozne hadry a vse, co by vodu mohlo alespon castecne vysat. José zjistil, ze voda vyteka z cerpadla, kudy ale vubec vytekat nema, a to i kdyz cerpadlo vypojil ze zasuvky a zavrel se ventyl k nadrzi, takze do ni nemohla voda pritekat z ulice. Dali jsme tam tedy rucniky a rozhodli jsme se, ze se to vycisti jindy ptz kdyby se ta voda mela tim rozbitym cerpadlem odcerpavat, vytopilo by nas to. Mezitim prisel Chivino. Ja si zrovna nahore na terase prepirala pradlo a on byl dole na dvorku a kecali sme pres okno. :D On me sledoval, jak vesim pradlo a bylo to super. Pedro se mezitim sprchoval a ze pujdeme ven. Kdyz jsem povesila posledni tricko a sesla dolu, Chivino, ze si pujde koupit cocacolu – on pije straaaasne moc cocacoly. A ja sem dostala takovou chut na cocacolu, jak to normalne moc nepiju, a on ze teda muzu jit s nim. Pedro furt tvrdil, ze Chivino es un despistao, ze kdyz se zabere do nejake konverzace,ze nekouka na cestu a spatne vodi :D :D a kdesi cosi. My sme jej neposlouchali, vzali par drobnych a sli pro Cocacolu. Chivino je podle meho nazoru uplne superni guía a cestou sme strasne mega moc povidali, on je uplne sympaticky! Koupili jsme si dve plechovky krasne vychlazene cocacoly, vratili se domu, sedli si do dveri, dali si cigarko, otevreli ty cocacoly a kecali. Po chvili prisel Pedro a sli jsme do Pitogordo, kde jsem si dala vino de pitarra a malem se udusila kusem smazene sardinky :D, vratili se, naobedvali, dali siestu /ja byla cely ten den strasne nejaka unavena, nj pul devate je nekrestansky brzo heh/ a pak ze pujdeme na hrad rozloucit se s panenkou. Toz jsem se osprchovala, pripravila a ze pujdeme. Najednou slysim takovy divny hucivy zvuk. Asi za 2 sekundy nato prisel Pedro, ze at zastavim vodu, ze se nakonec rozhodli tu nadrz vyprazdnit doufaje ze prestane crcet ta voda z toho cerpadla. A tak sme asi tak 40x splachli na zachode jak dole a nahore, aby ta voda rychleji odtekala. Asi tak za 40 min se nadrz pomalu vyprazdnila, ale ta voda z toho cerpadla crcela dal. Necrcela jen tehdy, kdyz se kompletne zastavil privod vody z ulice, takze vecer jsme byli bez vody. V noci jsem sla na wc a zapomnela jsem na to a kdyz jsem otevrela kohoutek, sel z nej jen takovy divny chrchlavy zvuk, jak to nasavalo vzduch. Rano jsme vodu samozrejme potrebovali, tak se musel zapnout privod vody z ulice a cerpadlo zase curalo.
Po vyprazdneni nadrze jsme sli na hrad rozloucit se s panenkou, prosli se a vratili se domu. Jak jsme slezali z kopce od hradu dolu, bylo videt zapad slunce. Bylo to totez slunce ale kazdych tak 10 kroku melo jine barevne odstiny. Byla to nadhera! Skoda, ze jsme to nenafotili.Pak uz jsme povecereli, ja si sbalila svoji cast kufru /meli jsme s Pedrem jeden, ktery mel 2 pulky, ktere se daly oddelit, to bylo upe super/ a pak uz jsme sli spat.

martes, 13 de julio de 2010

Den 6: Pelayovy narozeniny

Dneska ma narozeniny Pelayo. Pokud uz se nebudu ozyvat, znamena to, ze jsem byla uchlastana k smrti. :D
Dnes jsme vstali okolo desate, nasnidali se a za chvilku pujdeme nakupovat. Musime koupit filtr do kavovaru bo tu koupili new kavovar a v nem bylo jenom takove to plastove, jak se do toho ten filtr dava, ale filtr ne. Snad zezeneme nejaky, ktery do toho plastoveho pujde nasadit. A taky se mozna pripojimm dnes chvilku na net, budto na namesti anebo u Almudeny. Jeste uvidime. Toz nic, my jdeme nakupovat a poprat Pelayovi k narozeninam. Doufam, ze to nebude jak minule oootro y oootro y ooootro y oootro corto. :D :D :D heh :D :D :D
Tak jsem tu. :) Nebylo oootro cooorto, ptz jsme Pelaya tak trochu nenasli v Pitogordo. Zato jsme po ceste potkali Chivina, tak uz ho konecne znam. Je sympa. :) Filtry do kavovaru jsme nakonec museli koupit papirove bo ten plastovy nemeli zadny vhodny. Pak jsme potkali Josého a Pilar, sli do Pitogordo, pak A las supremas a tam jsme konecne potkali Pelaya. Zazpivali jsme mu cumpleanos feliz, predali darek a pak uz sli domu na Juanitin obidek. Potom siesta a pak jsme jeli k prameni pro vodu, abysme meli co na piti. Vzali jsme 12 takovych tech barelu, jak se u nas v tom kupuje treba ocet nebo olej a u pramene je naplnili. Strasne mega me to bavilo ty lahve vyplachovat a plnit. A ta voda tam! Tak dobra voda!Pak jsme prijeli domu, odnosili barely z auta a ted jsem u Almudenity na netu a posilam tyto clanky. Musim uz ale honem jit, bo Pedro uz se me asi tak 7x zeptal, kolik mi toho jeste zbyva. Dnes vecer nevim stli pujdeme do chiringuita sympaticke Rocío, Pedrovi se moc nechce tak uvidime, ale jinak uz v planu nic neni. Nic, napisu zase zitra. Zitra bude asi pracovni den bo budeme limpiar el depósitoooooo!!!! Yuhuuuu!!!! Oni maji v Montánchez takovou nadrz na vodu kde maji vodu, kdyby nahodou v pueblu nebyla, a ta voda je tam hnusna, 4 roky to pry nikdo necistil, toz je potreba ji vylit, vymyt to tam a dat tam novou. Zitra napisu. Uz se na to cely rok tesim. Asi to bude velka sranda.

Den 5: We are the champions

Dnes rano krome toho, ze jsme byli pro chleba a ze tu byla Anita se nic nedelo, sledovali sme akorat v televizi recibimiento hracu na letisti Barajas v Madridu a jak Casillas vystoupil jako prvni z letadla s poharem v ruce. A taky jsem konecne poprve slysela ten novy song od Shakiry. Jaaa ho chcu! No nic, toz ja jdu, uvidime, co se bude dit dnes odpoledne.
U obeda jsme jeste sledovali slavu kolem sampionatu.
Po obede jsme si dali siestu, ze ktere stejne ale nicmoc nebylo, ptz dorazil José se svoji noviou Pilar. My s Pedrem jsme nejdrive byli nahore v jakoby obyvaku a ze budeme spat tam na kresle ptz jsme tam tak jako kecali o ruznych vecech a ja tam psala blog. Bylo tam ale desne vedro, takze se nam usnout nepodarilo, toz jsme se rozhodli, ze pujdeme do naseho pokoje. Tam bylo vedro stejne, ale alespon jsme se tam natahli na postel. Za chvilku ale dorazil ten José, toz jsme neusnuli. Ja jsem byla uz hrozne zvedava na tu jeho holku ptz mi o ni dost vypraveli. A tak jsem porad poslouchala, az prijde, stli uslysim jeji hlas. :D A ona potom prisla, privitaly jsme se a ja uz pak sla dolu bo uz se mi nechtelo siestovat. Dole v kuchyni byli vsichni – Toňi, Tobías, Simón, Hugo, Juani, José, Pilar, Pedro a ja. Pilar je moc sympaticka. Nejsympatictejsi na ni je, jak kraaasne pomalu a zretelne mluvi. Ta by mela jit ucit k nam do skoly! Navic ma rada klasickou jak hudbu tak spisovatele a umi nadherne zpivat, mega toho precetla a naaadherne recituje!
V kuchyni jsme si dali vsichni kafe a zatimco jsme popijeli a povidali, Pilar si uplne naadherne hrala s Hugem! Hugovi se hrozne moc libil jeji sterchaci naramek, tak ji zanho porad tahala a Pilar byla uplne superni, jak s nim dovadela, mluvila a tak. To uz jsem nekde psala, ze Spanele hrozne krasne mluvi na svoje deti.
Pilar s Josém pak odesli pozdravit Conchi a mezitim odjela Toňi a Tobías s detmi. Docela me to mrzelo, nj, veci nekdy nevyjdou tak, jak by clovek chtel. Oni tu puvodne meli byt urco aspon este tyden, ale nakonec museli odjet vcera. Takze to tu zustalo takove mirne prazdne. Smutne ne, ale hrajici si deti na dvorku, roztahane hracky po zemi a vecne Simónovo: Espera que yo te guío, yo te guío... mi tu trochu chybi.
Kdyz se José a Pilar vratili, rozhodli jsme se, ze uz kooonecne pujdeme navstivit Virgen del Castillo. Navic vcera nebylo takove vedro, povival vitr trosicku, takze se to dalo. A toz jsme sli. José a Pedro Pilar po ceste vysvetlovali, co kde muze videt, a Pilar se koukala a koukala a koukala a casto se na neco ptala, proste uplny prototyp spravne turistky. :) A ja jsem byla nadsena, ze se ji libi Montánchez. Nejvic se obdivovala stromum, ktere jsme potkavali. Ona ma moc rada rostliny, sama rikala, ze az bude mit svuj domecek, ze bude mit obrovitanskou zahradu, takze kdyz jsme potkali nejaky strom, byla vzdycky nadsena.
Po vystupu do kopce jsme stravili moc moc prijemnou chvilku s moji milovanou Virgen del Castillo, José s Pilar si pak koupili u Isabel nejake suvenyry a sli jsme zpet. Cestou zpet jsme sli zase jinudy, aby Pilar videla jeste vic veci, bylo to moc prijemne. Po navratu jsme se navecereli a vyrazili jsme do ulic. Behem vecere prisla Marijose, Pedrovo sestrenice z Castellónu. Ona je tak mega sympaticka! Pracuje jako zdravotni sestricka a strasne dlouho pracovala v Badajoz – cast Extremadury uz meeega moc blizko Portugalska. Marijose rikala, ze za tyden pojede na Azorske ostrovy. Jsem se ji ptala stli mluvi portugalsky a ona ze jo. A tak naaadherne mluvila!!! Njn, to je ten Badajoz.
Vsechny bary krome jednoho chiringuita byly zavrene, toz jsme zapadli do toho chiringuita. Nikdo tam nebyl, jen vevnitr meli dost nahlas pustenou hudbu. A tak jsem tak jako premyslela, co si dam, a kdosi tam zminil licor de bellota – zaludovy liker. A ja jsem si uplne vzpomnela, jak jsem pred 3 roky na Vltave poslouchala cyklus o Extremadure, kde jedna jeho reportaz se jmenovala: Je libo zaludovy liker? No toz to nedalo si ho nedat. Meli s alkoholem i bez, dala jsem si bez a...decka!!! Ja jsem se do neho zamilovala!!! To vam tak sladounce voni, jak nejaka oriskova mnamina s necim, a je to sladke, sladoucke, uplne dokonalou chut to ma! V Extremadure tomu take rikaji beso extremeňo – extremadursky polibek. To musim koupit a vzit do Cr bo jako...to je haluz! Tak jsme se tak ruzne bavili o typickych vecech z Extremadury, zatim co jsme popijeli nase drinky, a Pedro mi rikal, ze v Extremadure normalne jedi zaludy. Me to dost prekvapilo, ze by lide jedli zaludy, Pilar taky, ale v Extremadure je to pry pochoutka. Pedro pak popisoval, ze hlavne drive se delavali tzv. casamientos. Vzal se suseny fik, do nej se strcilo kousek zaludu a tak se to jedlo. Ty zaludy musim vyzkouset, jak to chutna tyjo!
No a potom nam Pilar zpivala uplne nadherne pisnicky! A potom uplne nadherne recitovala! Uplne nadherne to prozivala, moc krasne se to poslouchalo. Musim ji rict, at mi neco nahraje. :)No a pak uz byl cas jit. Zaplatili jsme, sli domu a rovnou do posteli.

Den 4: Odpočinek a MS ve fotbale

Tak dneska jsme chteli jit na hrad ver a la santísima. Ale nejak jsme nevstali. Vzbudili jsme se pozde, pomalu jsme se nasnidali a pak jsme tak nejak byli na dvore, ja jsem si tam vzala pocitac, psala blog a posilali jsme si s Toňi hudbu pres bluetooth. Marcelo a Consoli uz odjizdi, takze tu tak ruzne pobihaji a bali. Toňi jde s detmi do bazenu a my s Pedrem a los viejos (bar, ktery ma jedna Korejka, kt se jmenuje Miya) na cocacolu a trochu se projit. Dnes se myslim nic moc velkeho dit nebude. Az vecer teda! To bude mazeeec! El mundial!!! Jeste nevime, jestli ho budeme poslouchat v radiu, kde je dobre, ze vse komentuji, nebo pujdeme nekam do baru prizit si a sdilet tu uzasnou atmosferu. Ja bych byla teda spis pro to druhe bo to bude velky narez!
Taky jsme furt nevedeli, stli uz dneska okolo jedne odpo nebudeme muset jet do Madridu ptz Pedro tam ma nejakou schuzku ci co. No nakonec jsme se rozhodli zustat v tomto prenadhernempueblu az do ctvrtka. Ÿuhuuu!!! A zitra prijede José se svoji pritelkyni Pilar! To bude superni!!! Hej no nic, toz my jdeme. Navic je venku desfile jako minuly rok toz se tam asi zastavime.
A zitra a la pisciiiiiiina!!!! Yuhuuuuu!!!! Tak my jdeme!
No...tak jsme sly, kde ma byr ta Korejka Miya, dali jsme si tam cocacolu a pak jsme vysly na jeden z balkonu, ktere jeji bar ma, a sledovali desfile. Byl to strasny ramus, kus sem toho nahrala, abyste slyseli tu atmosferu, jak to nekde upnu, hodim to sem taky. Kdyz uz nas z neustaleho troubeni aut zacala trestit hlava, sli jsme domu, najedli se (Juani udelala ensaladilla rusa...to je tak strasne dobre! Se povari brambory, vajicko natvrdo, cely se to tak jako roznafna vidlickou, aby to bylo takove spis kasovite, da se do toho konzerva tunaka nebo nakych rybicek, olivy, majoneza a mozna este neco a jak je z toho takova jakoby jemna pasta, toz to je hotove uz), po obede jsme si dali siestu, ktera byla velmi fajn, a pak uz byl cas vstat, pripravit se a vyrazit sledovat nekam zapas v MS ve fotbale 2010 (Sudáfrica), Espana x Holandsko. Rozhodli jsme se jit do Pitogordo, kdyz ne na cely zapas, tak urco aspon ezacatku. A bylo to opravdu mazec! Pitogordo narvany k prasknuti, 2 nebo 3 lidi tam meli vuvuzely, jeden tam chodil s megafonem a neco rikal a byl tam Raúl s obrovskym bubnem, do ktereho stale bubnoval nejake ritmy a lidi tleskali a zpivali. Nejvic se mi libilo Yo soy espanol, espanol, espanol. Pak samozrejme nesmelo chybet A por ellos (mimochodem, vsichni mi moc chvalili cervene tricko A por ellos, ktere jsem si na ten vecer vzala) a Que viva Espana. A pak spoustu dalsich popevku, ktere ani nemely slova, jen ritmus a pak se do toho rvalo Espana. Objednali jsme si s Pedrem pivko a pak uz zacal zapas. Kdyz znela spanelska hymna, vsichni dojednoho zpivali, aspon nanana, kdyz ta hymna nema text. Chvilku jsme pak este zustali v Pitogordo a snazili se sledovat zapas, ale televize tam jela neuveritelne potichu, ti s vuvuzelama porad troubili a jeste tam byl nekdo, kdo tam poustel houkacku, takovou tu normalne policejni nebo ze sanitky, no po asi 10 min jsme to vzdali a sli do jineho baru, kde nebylo tolik lidi, navic tam byla klimoska, takze tam nebylo takove udesne vedro, a meli tam televizi hlasiteji. No po prvni tretine jsme se rozhodli, ze bude lepsi sledovat zapas vklidu v radiu. Jenze to sem fakt nemohla tusit, ze se tady radio porad, ale constantemente rozladuje, takze jsem ze zapasu mela velke kulove. Byla bych rada zustala tam v tom druhem baru ptz tam bylo aspon slyset, co hlasatele rikaji. No a jelikoz me to neustale sumeni a chrceni mega nebavilo, vytahla jsem si radsi neocube a chvilu si s nim hrala. Do toho prisel Simón (syn Tobíase a Toňi, Pedrovo sestry) a tak se tak chvilu dival ana ten neocube a pak si zacal taky hrat. Jemu se to tak mega libi... A porad chtel, abych mu delala poharek a male trojuhelnicky a velke trojuhelnicky a hada a ja nevim co vsechno, no super to bylo. No a pak uz se blizil konec zapasu. A zrovna kdyz prisel ten tolik dulezity spanelsky gol, radio udelalo: Gooooooooxssssshhh....a vyplo se. Pedro to pak znovu vyladil, ale vamos, to uz pak nebylo ono, nejdulezitejsi gol poprve jsme proste neslyseli. V barech ho pak nekolikrat opakovali a mozna jeste opakuji, tak pak jsme ho videli teda no. No a kdyz vyhrala Espana...sme s Pedrem upe hrozne moc kriceli a zpivali Campeoooones campeoooooones ooeeeeoeeeeoooooeeeee a porad. A kdyz jsme prisli dolu, Toňi tam tancovala a taky cosi zpivala a ja jsem zacala s Yo soy espanol a Simón se to uplne neuveritelne rychle naucil a pak si to celou cestu se mnou zpival, uplne porad. Pak jsme vecereli a pak ze pujdeme na namesti, kde se lidi koupali ve fontane Altozano, skakali do ni a sdileli radost z tak duleziteho vitezstvi. Zase tak uplne moc jich tam ale nebylo ptz sme tam dorazili cca hodinu po skonceni zapasu, toz jsme sli do Pitogordo Toňi, Simón, Pedro a ja. A tam jsem si i ja vyzkousela vuvuzelu! Byla teda takova mala, coz jsem cekala, ze bude vetsi, ale superne troubila. Nechala nam ji tam Consoli, novia od Pelaya, toho jak nas minuly rok mega mega moc zval na cortos ptz byly jeho narozeniny. No Toňi se Simónem uz potom odesli a my ze tez pujdeme, ale jak jsme sli pres plazu (namesti), potkali jsme zase toho Raúla s tim bubnem, jak tam furt chodil a jak bubnoval aji v Pitogordo. Uz byl takovy trosku opity, rikal: No, ja uz jsem rekl zene, aby vzala deti domu, aby nevideli tatinka v takovemhle stavu. :D A bavili se s Pedrem o fotbale a bylo to uplne superni. Asi po pulhodine pokecu s Raúlem jsme si sedli venku u baru del Moro. Nejdriv jsme tam byli 4 – Pelayo, ta jeho Consoli, Pedro a ja. Po case prisla dalsi Consoli se svoji dcerkou, Moro a este tak dalsich 10 lidi a tak sme tam tak ruzne kecali a popijeli cubatas. A najednou ta Pelayovo Consoli ze stli neznam totu pisnicku. A vytahla mobil a pustila neco od LODVG. Tak se tam zacaly hromadne pres bluetooth posilat pisnicky – maaaam La rumba portuguesaaa!!! A tez mi Consoli poslala jeste jednu pisnicku od Estopy, co maji na tom X jako ty duety, ona mi poslala ten duet s Rosario Flores. Ja ho sice mam, ale na extraíble v Madridu, a ja ju chtela hnedka. :) A rano mi Toňi este poslala kousek nejake anglicke ale uplne superni pisnicky, pry ji nazpival ale nejaky hispanohablante, a ze to dycky uvadelo nejaky porad na telecinco. Tak tu musim v Madridu taky pohledat.No a tak sme tak kecali,poslouchali a posilali music skoro az do pul pate. Do posteli jsme se dostali v 5 a usnuli tak okolo seste. 4 hodinky opravdu nic moc. Proto si jdu ted dat siestu. :)

Den 3: Narozeniny Belén

V sobotu jsme vstavali asi v jedenact. Me vzbudily hlasite vykriky zezdola. Rikala jsem si jeeeeje co to zase jeee, no kdyz jsem se zaposlouchala, uslysela jsem zpivat cumpleanos feliz. A pak mi to doslo, ze Belén, mi hermanita espanola, ma narozeniny. Po sprse a snidani jsme ji s Pedrem tez zavolali bo to hromadne volani rano jsme jaksi nestihli, no pak jsme sli nakoupit chleba, 3 tacky roscas borrachas po sesti a pul tuctu vajicek a pak....salimos a los cortos. Teda puvodne jako ze pujdeme na vinko, ale nakonec z toho bylo meeeega tech malych pivecek cortos, jak jsem o nich psala uz minuly rok. Nevim, kolik jich bylo. Puvodne ze pujdeme do Pitogordo, a la Posada, a las Supremas a domu. No pred Pitogordo, jak jsme z nej vychazeli, jsme potkali Marisol, Canchacu (jeji manzel) + jejich kamose – dve nejake Consoli, Petru (sestra Rafy z Pedrovych kamosu), Manolo Carrero (kamos Consoli a Marcela), pak nejaka Ana tam byla este s nama, tu jsem poznala uz predchozi den + mrte dalsich nejakych lidi, ted jsem si vzpomela este na jmena Gloria, Cloti, Lesmes, pak tam byl este jeden husty Francisco, o kterem mi Pedro vypravel, ze jednou, kdyz se sichni tak trochu najebali, rozhodl se on, ze budou zpivat takovou nejakou haluz pisnicku, kdy oni delali coro a on zpival. Cele to bylo ve spanelstine ale slovy, ktere znely jak arabstina. No hooodne lidi tam bylo, si to ani nepamatuju, furt nas nekdo dalsi zdravil a ja uz z toho byla pak upe blba. :D Salimos a los cortos zhruba v pul jedne. No a domu jsme se vratili o pul seste....fuf! A to sme chteli jit jen tak na 2 max 3. Doma jsme jedli takove to jidlo, jak se do toho davaji varene brambory, ma to stavinu, potom zebirka, morcilla a mozna aji chorizo, takova mezcla proste, uz jsem to tu jedla minule, pak jsme se osprchovali a pak siesta. Po sieste opet sprcha, to je fakt strasne, no a pak jsme nedelali uz asi nic bo sme byli upe derrotados. Byli jsme doma, povidali jsme a tak. Vecer jsme chteli jit aspon na verbenu, ale oba jsme vytuhli. Me navic vecer rozbolela hlava, takze jsme si dali cocacolu light tady na dvorku /to bylo jako v baru/, pustili espanol music z mobilu /to byla jako hudba na verbene/ a tak jsme tu chvilku byli. Vsichni ostatni sli ven, jen Consolita tady s nama byla, ale my sli brzo do postele a ona pak taky sla parit. Strasne dlouho jsem nemohla usnout, nakonec jsme ale usnuli a moc dobre jsme se vyspali.

Den 2: Al pueblo

Nejdriv se chci omluvit, ze budu psat bez diakritiky, ale je to rychlejsi. :)
Patek byl tez vetsinou o cestovani. Do Montánchez jsme jeli autobusem site Autores. Rano jsme se vzbudili v tech 7 – byla to dost krize ptz kvuli velkemu vedru jsem naspala sotva tri hodiny – posnidali jsme, osprchovali se a sli koupit chleba al mercado. Jakmile jsme se vratili, byl cas jit na Estación sur na autobus. Jeli jsme tam metrem na zastavku Sainz de Baranda, kde jsme prestoupili na linku c.6 a dojeli na Estación sur, kde bylo mega lidi a autobusu a my tam asi 20 min cekali na ten nas.
Autobusy Autores jsou velmi pohodlne, maji klimatizaci a hrozne fajne se jimi cestuje. Kdyz jsme nastoupili, ridic si jeste prepocital, stli nas ma vsechny, a mohlo se vyrazit. To me dost prekvapilo, u nas to podle me nedelaji. Bylo to ale hezke.Cesta byla dlouha a dost nudna. Jeji vetsinu jsem prospala. Po prvnimm probuzeni jsme si snedli bocadillos con queso y salchichón od Juani a pak zase usnuli. Kdyz jsme se probudila podruhe, koukla jsem na hodinky a rikam v cz: Trictvrte na tri. Pedro ze: Coze? A ja mu tu vetu v cestine zopakovala. Kdyz ani podruhe nepochopil, doslo mi, ze bych treba mohla mluvit v espanol. Tak pak uz jsem se prehodila. :D A za par minut uz byl cas vystupovat v Trujillu. Vystoupili jsme, vzali jsme kufr a sli jsme do baru, ktery byl tam u zastavky a kde jsme meli sraz s Marisol. Dali jsme si café pa que nos repusiera a mezitim prijela Marisol. To je takove zlaticko, takove tesoro!!! Chtela jsem ji pozvat aspon na cocacolu ale nechtela, toz jsme hned jeli do Montánchez. Takove vedro bylo! Auto bylo uplne rozzhavene a takove to kovove, jak se za to otviraji dvere, se nedalo skoro ani chytit jak to bylo rozpalene. No Marisol ma klimatizaci, takze za chvilu to bylo dobre. Dorazili jsme do Montýánchez, kde uz v kuchyni byla Toňi s Tobíasem a detmi. Toňi nám hnedka dala kure s ryzi a kraaasne studenou svezi vodicku na piti. Po jidle jsme vybalili kufr, osprchovali se, navecereli se /volske oko s hranolkama, to oko se roznafnalo na kousicky a smichalo s tema hranolkama, nam to bylo/ a pak jsme sli navstivit sympatickou Rocío. To bylo tak mile shledani! Pedro se jeste pripravoval, tak jsem ho sla cekat uz ven. Byla tam Anita, Conchi, Almudena a vsichni. A Conchi ze: Ja ti vyndam zidli, chces? Trochu me to udivilo ze jako mi to rika tak na ulici, no za chvilu fakt prinesla zidli aji mne aji sobe a tak sme tam venku na tech zidlich sedeli, pred nama obcas projelo nejake auticko /tam je to hrozne uzke ta ulicka/ ale krasne pomaloucku, uplne haluz, upe me to prekvapilo kdyz si vezmu, ze nekteri jezdi jak prasata, no uzasne to bylo! Povidalo se, bylo to uz vecer, takze uz bylo venku celkem prijemne a ne uz takove horko... A postupne se k nam pridavali dalsi a dalsi montanchegos a pak uz jsme sli s Pedrem do toho chiringuito sympaticke Rocío. No a jelikoz to byl predvecer zacatku krystofovskych slavnosti, na namesti uz bylo mrte lidi, takze cesta k Rocío i od Rocío nam zabrala tak 30 minut ptz jsme se vzdycky s nekym nekde zastavili, pokecali, mazec. Domu jsme prisli asi ve ctyri a sli spat o pul pate.

jueves, 8 de julio de 2010

Den 1: Tak už su zase tu

Tak opět zdravím ze Španělska. Za dnešní den se toho moc nestalo, jelikož jeho většinu zabrala cesta do této úžasné země. Jela jsem jako minulé léto v 7:15 z Vyškova do Prahy a pak v 14:40 letěla do Madridu. Cesta proběhla v pohodě, jen jsem musela zaplatit 1350 CZK za 4 kg, o které můj kufr přesahoval limit 20 kg. Ještě byl celkem mazec, jak nás po cestě do Prahy zastavila cizinecká policie a začali nám kontrolovat doklady. Brzy nás ale pustili, tak jsme nakonec neměli ani spoždění.

Let byl opět celkem nuda, seděla jsem sama, navíc nás letělo strašně málo a v Madridu byla bouřka, takže to s námi při přistávání pěkně házelo. Navíc mi byla nesympatická letuška, která velila letu, mluvila divně a hlavně se uplně vysrali na španělštinu, ačkoli většina pasažérů byli Španělé. To minulé léto to bylo lepší.

Na letišti už na mě čekal Pedro, se kterým jsme se vydali domů. Po cestě se mi urvala půlka takového toho, jak se za to kufr tahá, takže se musel poslední kousek cesty tahat za ucho, což bylo při jeho tíze celkem náročné. Během těch asi 5 min, co nám zbývaly domů, nám pomohli asi tak 4 lidi s tím kufrem, Pedro z trafiky, pak ňáký Argentinec... Jakože uplný mazec. No nějak jsme se došourali domů a já pak vybalovala a vybalovala a vybalovala... Doma byla jak Juani tak José, sledovali TV, kecali jsme a než já konečně dovybalovala, Juani už měla připravenou večeři (judías verdes con patatas y aceite de oliva y después el pescaíto) – zelené fazolky, takové ty v luskách, uvařené s brambory a s olivovým olejem a potom rybí filetku. Po večeři jsem si dala sprchu a začala připravovat věci do Montánchez. Už v metru z letiště mi Pedro řekl totiž, že zítra pojedeme do Montánchez!!! Do mojí krásné vesnice!!! Jááá už se tam tak těšííím! Budeme vstávat v 7 sice, což bude asi pěkná krize, vezmeme-li v potaz, že teď je skoro jedna, ale no jo, já se musím o své dojmy podělit a přes den na psaní nějak není čas.

Takže zítra v 7 vstávat, přichystat se a o půl dvanácté bereme autobus někde daleko /už jsem tam jednou byla, je to někde u toho jejich Hypercoru/ a jedeme směr Trujillo. Bude to mazec, cesta do Trujilla trvá 3.15 hodiny, tož to bude zas jak do Prahy fuf no... Ale vyzkouším si španělský bus. :) V Trujillu na nás už bude čekat Marisol a vezme nás autem do Montánchez. V Montánchez už je Pedrovo ségra Toňi s dětmi a odpo tam přijede Juani s Consoli a Marcelem, takže tam bude pěkně živo. A v pondělí tam přijede i José. Ještě Belén by mohla... No snad ji uvidím v srpnu. Hej ááá jááá už chcuuu!!! No nic, tož bych měla jít asi spát. Nevím, jestli budu mít ve vesnici přístup na net, budu se pokoušet alespoň každý den popisovat a případně to tu hodím zase z Madridu, kde už se mi povedlo rozjet i bezdrát. :)

Tož se mějte moc krásně a já se zase ozvu.

Vše vyřízeno

A během jednoho měsíce byl najednou takový frmol, vše se tak rozjelo, že jsem neměla čas pomalu to ani šechno stíhat, natož psát. Takže nakonec transcript of records, další potřebný dokument, o kterém jsem nevěděla, jsem si šla nechat zhotovit na naše studijní oddělení, kde mi vypsali seznam absolvovaných předmětů na Mu, ta online registrace se vyplnila, vytiskla a přiložila k transcriptu, do learning agreementu jsem si vybrala 7 zajímavých předmětů, vše opatřila příslušnými podpisy a odeslala do Madridu. Za nějakou dobu přišel akceptační dopis a potvrzení online registrace, tyto dokumenty potvrzující mé přijetí jsem včera odeslala na naše studijní, studijní referentka mi do IS zapsala, že budu studovat semestr v zahraničí a vpodstatě je zatím hotovo. Ještě čekám, že by mi třeba mohli poslat potvrzený learning agreement nebo aspon něco, abych si ty předměty pak mohla nechat v Čr uznat, ale tak snad to dojde.

A co že si Pája vybrala za předměty? Zatím tyhle, možná to časem pomění.

- Dialectología espanola

- El espanol en América

- espanol coloquial

- Literatura espanola desde 1975

- Introducción a la historia de la lengua espanola

- El espanol como lengua extranjera. Técnicas de composición oral y escrita

- Sociolingüística del espanol

Teď mě čekají tři měsíce nádherných španělských prázdnin, pročež odteď budu písat zase do rubriky Španělsko a jak začne škola, přejdu opět na Pavli Erasmus Espana UCM Madrid. Články na blogu se ale řadí chronologicky, takže se nebojte, že byste o nějaký přišli. Vše uvidíte tak, jak se odehrává, jen s jiným štítkem.

Tak vzhůru prázdninovým dobrodružstvím!!!