martes, 13 de septiembre de 2011

Recordatorio de vuelos de Wizz Air

Madrid, Mar 14 sep 2011

Estimada Sra. Konecná,
Le recordamos que el jueves se acaban definitivamente sus vacaciones. Le recordamos que ya se termina el cachondeo y que ya llega la hora de tomarse esto muy en serio, que el 19 empieza el semestre en la universidad donde Vd estudia., que Vd ha estado más de dos meses en Espana y no tiene ni puta idea qué tema elegir para su tesina (?es que Vd se ha creído que en Espana se le ocurrirá algo o qué?), así que le rogamos que máximo a las 13:00 esté en la terminal 1 en el aeropuerto de Barajas, que a las 15:05 sale su avión con destino a Praga. Por favor, sea puntual, que la conocemos.
No olvide llevar con Vd la documentación necesaria si no quiere tener el mismo destino como el protagonista de "La terminal".
Le recordamos que en su país de origen ya se ha acabado el calorcito y el veranito así que por favor, póngase la ropa adecuada para temperaturas inferiores a 20 C a no ser que desee morir congelada.
Sin más, nos despedimos de Vd y recordándole que no se le olvide poner el despertador, (sabemos que Vd es una dormilona y que a la hora de acabarse la siesta no hay quien la levante) no nos queda otra que desearle que tenga muy buen viaje.
Atentamente
Su Wizz Air

martes, 6 de septiembre de 2011

Pavlína Konečná - Esto es Asturias

- Olor a sidra por todas partes,

- Humedad, viento y lluvia

- Pasear por las calles de una ciudad y escuchar el sonido de las gaviotas,

- Que el aire te traiga el olor del mar hasta tus mismísimas narices

- Ver cómo el tiempo cambia cinco veces en una hora

- Tomar un café en una terraza de una casa en el medio del campo y navegar por internet,

- Comprar un kilo de mejillones por tan sólo 4 euros,

- Emocionarse al ver el comienzo del descenso del Sella

- Decir "Culín", "poquitín" y "cuidadín"

- Hablar con todas las eses

- Cantar "Asturias, patria querida" y llorar a lágrima viva

- Comer marisco

- Quedarse con las ganas de bajar a una mina

- Mojarse los pies en el cantábrico

- Caminar por una playa solitaria mientras está orvallando

- Marchar en vez de irse

- Arrancarle las patas a una "andarica" y rechupetearlas a más no poder

- Quedarse embobao ante la arquitectura de Niemeier

Asistir a un espectáculo de teatro nigeriano

- No sentir necezidad de echarse siesta

- Mear en el cantábrico con una rodilla clavada en la arena y que la marea te corte la meada

- Decir "un cacho hormigón en el medio de un prao" mientras los demás dicen "Elogio al horizonte"

- Cantar "La moto de Pachín" mientras bajábamos las cuestas del pueblo de Lastres

- Hacer "la ruta de doctor Mateo" y fingir que lo entiendes todo aunque ni siquiera sabes de la existencia de esta serie

- Descubrir que Melendi es asturiano

- Querer ir a Gijón con un coche sin batería ni gasolina

- Llamar !Belén! y obtener respuesta de tres mujeres a la vez

- Comer en La chalana

- Cazar bígaros con un alfiler

- Subir al Naranco

- Desayunar galletas Chiquilín escuchando música clásica

- Admirar las estatuas de Oviedo, lo perfectas que son

- Hacerse una foto delante de la catedral de la ciudad más limpia y senorial de todo Asturias

- Cantar a todo pulmón las canciones de Melendi y pasárselas por bluetooth

- Pasear por las calles de Avilés mientras llueve y que no te caiga ni una gota (!Vivan los portales!)

- Subir a la cueva para pedirle un deseo a Sta. Covadonga

- Encender una vela en la basílica de ésta

- Descubrir que la joya arquitectónica "Calatrava" no se admira con las cámaras de fotos por fuera sino con las tarjetas de crédito y por dentro

- !Con fabes y la sidrina nun fai falta gasolina!

- Grabar un vídeo a ciegas

- Tener una playa apenas 3 kilómetros de casa

- Coger el coche para ir a tomar una cana

- Visitar el museo de anclas

- Tararear "Mi abuelo fue picador allá en la mina, arrancando el negro carbón quemó su vida."

- Comer espaguetis igualitos a los de mi mami

- Usar escanciador de sidra eléctrico

- Oír por primera vez el nombre Senén

- Aprender que la mujer y la manzana tienen que ser asturianas

- Subir el Pajares a toda leche y sentirse como en una montana rusa

- Conocer bellísimas, hermosísimas y estupendísimas personas

- Sentirse acogida

- Vivir momentos inolvidables

- Sentirse como en casa

- Conocer gente extraordinaria

- Reír de alegría y llorar de emoción

- Enamorarse

- Querer volver

...y echar muchísimo de menos...

Esto es Asturias.

viernes, 26 de agosto de 2011

Naše asturské dobrodružství

Den první: Pátek 05 ago 2011

Vstali jsme okolo šesté, připravili poslední věci a vydali se na zastávku v Montánchez, kde jsme catchli autobus směr Cáceres. Cesta to byla dlouhá, ačkoli autem po dálnici jste tam cca za 25 min, ale autobus všemožně stavěl v různých malých pueblech. Naštěstí jsme se ani moc nenudili bo s náma v busu jel Juanito, manžel Anity. Vystoupil o zastávku dřív jak my, ale nakonec jsme se s ním stejně setkali na autobusáku.

Do Cáceres jsme přijeli o půl desáté, teda spíš k desáté hodině. Měli jsme hoďku čas, pročež jsme zapadli do místní zastávkové kafárny, dali si cocacolu, snědli si bocadillo od Juanity, zašli na wc a jali se hledat příslušnou dársenu, odkud odjíždí busy Alsa.
Opět nám pomohl Juanito, takže jsme nemuseli nic složitě hledat.

A pak už následovala jen dlouhá osmihodinová cesta autobusem. Aspoň tři hodiny jsme jeli a bus zastavil v Baňos de montemayor či jak se to pueblo jmenuje. Sem si myslela, že už sme dááávno fuera de Extremadura, načež mi Pedro oznámil: „Toto je poslední pueblo provincie Cáceres.“ Oops tak sem se sekla no :D Extremadura je pořádně veliká.
Pak jsme zastavili ještě v jakémsi pueblu, v Salamance, v Zamoře, v Leónu a pak až v Oviedu.
Když jsme sjížděli z Leónu do Ovieda, až nám z toho praskalo v uších. A jak jsme různě vystupovali a stoupali pořád nahoru, byla znát i změna klimatu. Byl to zajímavý pocit to sledovat.
A jak jsme vyjeli z Leónu, po chvilce už byly vidět nádherné asturské hory.

Na nádraží v Oviedu nás přivítalo typicky asturské počasí – déšť. Vystoupili jsme po osmihodinové cestě celí zdřevěnělí a za 5 min už za námi přijel Nacho.
Nastoupili jsme do auta a ještě než jsme odjeli do Avilés, stavili jsme se v bytě jeho maminky. Má nádherný prostorný byt nedaleko centra Ovieda. Nacho tam nechal nějaké věci a vydali jsme se směr Avilés.
Po dálnici, která se jmenuje Y díky tvaru, který má, jsme byli v Avilés cca za 20 minut. Původně jsme chtěli jet rovnou domů k Nachovi, ale nakonec jsme se zastavili v pár barech.
Sešlo se tam mega lidí, Luisto, jeho žena Isa, jeho sestra Rosa a spousta lidí! Taková obrovská grupa!

První dojem z asturských barů byla všudypřítomná vůně sidry. Sidra se vyrábí z jablek, má trochu trpkou chuť a správně se nalévá (se escancia) z láhve z výšky přes hlavu do široké sklenice tak, aby tekutina dopadala na její okraj. Dělá to nádherný zvuk! Zní to jako řeka. Jako pramen živé vody.
Ve skupině lidí se koupí sidra, postupně se nalévá a sklenice putuje odjednoho k druhému. Když se sidra pije, nechá se tzv. culín – trošička sidry na dně sklenice. Ta se potom vylije. Ptala jsem se Astuřanů, proč se to tak dělá. Řekli mi, že pravý motiv je, že se tou zbylou troškou očistí místo, odkud člověk pil a tak může pít další. Pro mě to byl takový malý rituál.

Líbí se mi, jak Astuřané mluví! Mnohem líp se jim rozumí, než lidem z jihu. Tu jsem si uvědomila obrovský rozdíl mezi uzavřeností extremadurské mluvy a jasností té asturské. – Mirka by neměla žádný problém v Asturias rozumět.
Pro zdrobněliny používají mega příponu – ín – cuidadín, poquitín, un ratín...
Vyslovují všechna konečná s, a to úplně přirozeně, což se mi mega líbí! – třeba se tu napravím a zase budu mluvit líp, jaja!

Dali jsme si sidru asi ve třech barech a pak už byl čas jet domů.
Nacho si postavil nádherný velký dům cca 10 min od Avilés. En el campo! Jmenujne se to tam Gozón – porque allí uno goza mucho – gozáis de la tranquilidad, de la naturaleza... Takže když jsme přijeli, vystoupili jsme do nádherného klidu, jen jeden cvrček byl slyšet. Takové posvátné ticho!

Trochu jsme se zorganizovali a Nacho nám připravil večeři – smažená merluza a úžasný salát z rajčat, který zakápl octem z Modeny a poprášil česnekem a oregánem. Výborné to bylo! Nakonec jsme otevřeli ještě z cesty nerozbalený bocadillo s chorizem, pan jsme vyhodili, bo totálně zežvýkačkovatěl, ale výborné chorizo z Montánchez nám posloužilo jako aperitivo.
Nakonec chupito z mandarinkového likéru a šli jsme spát. A krásně se nám to spalo!



Den druhý: Sobota 06 ago 2011

Po cestě jsme byli mega unavení, takže když jsem se vzbudila, nejen že bylo už půl desáté ráno, ale navíc Nacho a Pedro už byli dávno vzhůru, seděli na terase, Nacho pojídal meloun a povídali si.
Posnídali jsme, Pedro s Nachem otoastovaný chléb s česnekem a olivovým olejem a já sušenky a k tomu neodmyslitelné kafe a pustili jsme asturskou televizi, kde běžel přímý přenos Descenso del Sella. Já jsem zmeškala začátek, který je nejhezčí. Právě jsem byla ve sprše, když spousta lidí zpívala Asturias, patria querida. Pedro mi říkal, že pak říkali jména zemí, které soutěžily, mezi nimi i Česká republika.
Musí to být mazec být přímo tam. Je tam spousta lidí a v momentě, kdy to odstartují, všichni překotně běží ke svým lodím, rychle do nich hupsnou a rychle pádlovat, aby co nejdříve dorazili do cíle.

Chvíli jsme koukali a pak jsme jeli nakoupit do Avilés.
Nikdy jsem nezažila jít po městě a slyšet zvuk racků. Bylo to nádherné! A bylo svěže, foukal vítr, a i přesto se estaba a gusto. Tady prší, ale není to takové to hnusné vlezlé počasí, jako když prší v Česku a člověk by jen spal. Ve vzduchu byla cítit vůně moře.
Nejdřív jsme zapadli do obchůdku s cédéčky, kde chtěl Nacho koupit album nějakého asturského zpěváka.
Pak jsme šli na náměstí, kde byl trh s rybami a různými mořskými plody. Koupili jsme mejillones, berberechos a pak taky chléb a nějaké ovoce a zeleninu.
Pak jsme se stavili v baru na jedno pivko. Cestou tam začalo pršet. Pršelo vydatně ale velmi drobně, takže to bylo příjemné.
Avilés má spoustu portales, prý nejvíc v Espaňi. Můžete se tedy procházet po městě za deště a téměř vůbec nezmoknete.
V baru jsme si k pivku objednali mejillones plněné bešamelovou omáčkou. Přinesli nám je na malém talířku, celá ta concha byla obalená jako řízek a v ní byl bešamel. Výborné to bylo!
Nacho se divil, že navzdory tomu, že pocházím ze země, kde marisco téměř nevidíme, že mi tak chutná. Nevím, kdo mi kdysi řekl: Naciste en un sitio equivocado.

Máme spoustu plánů, co budeme dělat. Času je ale málo, je tedy třeba dobře to zorganizovat.
Máme v plánu podívat se do rybářské vesničky Cudillero.
Máme v plánu procházku na některou z blízkých pláží, jako Salinas a Xagó.
Máme v plánu muzeum mineríe v El entrego.
Máme v plánu jet do Candás jíst pro toto pueblo tak typické smažené sardinky.
Máme v plánu přesun do Ovieda.
Je toho spoustu, uvidíme, co stihneme.

Tak sedím na terase, povívá vítr, popíjíme kafe, dáváme si cigárko a já jsem na netu. :D
Měli jsme vítečný oběd: De primero, berberechos. De segundo filete de bonito. Ensalada de champinones y ensalada de lechuga. Y de postre, sandía!
Ah cómo me encanta el mariscooo!!!

Po kafíku jsme šli na procházku podél pláže Salinas.

Během procházky jsme nahráli video číslo jedna:

http://www.youtube.com/watch?v=c_nizCZ0-aM

Bylo to nádhera! Mořské vlny se rozbíjely o skály. Moře bylo divoké a bouřilo jako o život. Byl to úžasný pocit znovu slyšet ten nádherný zvuk a nechat se ovívat vzduchem, který přinášel jeho vůni a drobné kapičky vody.

Potom jsme vystoupali nahoru a nahráli video číslo dva:

http://www.youtube.com/watch?v=C6FH0Lu_bng

Nádherný výhled! La ría, muzeum kotev, které jsme viděli již předtím, moře tam zezhora nebylo tolik slyšet ale bylo to úžasné!

Pak jsme jeli do centra Avilés. V autě Nacho pustil cédéčko s písničkami Víctora Manuela. Je to úžasný zpěvák se silným hlasem a nazpíval spoustu skvostů, jako např. la planta catorce pojednávající o mineros, kteří zahynuli v jednom dole. a tam jsem se zamilovala do songu, který nevím, jak se jmenuje, ale zpívá se tam o dědečkovi, který celý život pracoval v dole arrancando el negro carbón que quemó su vida...mi abuelo fue picador allá en la mina! A Nacho zpíval nádherným jasným silným hlasem zplna hrdla na celé auto a mně při tom běhal mráz po zádech.
Po cestě začalo mírně pršet. Zapadli jsme tedy do takového malého lokálu, který mi připomínal Traupku, dali jsme si tam pivo a já čokoládový likér a vydali jsme se na procházku centrem Avilés.
Taková nádherná explanada, čistá, estilo minimalista, převládala bílá barva, a úžasné nádherné auditorium ve tvaru polokoule vysoké snad 15 metrů.

V tomto auditoriu jsme zhlédli zajímavé nigerijské divadlo, které pojednávalo o kontrapozici nedostatku přístupu ke vzdělání a válek mezi jednotlivými kmeny. Bylo to doprovázené hrou na typické nástroje a ačkoli mluvili jejich jazykem, kterému jsme nerozumněli, bylo to velmi poutavé. Na konci se objevil nápis My culture, my pride. Nádhera!

Po tomto představení jsme se trochu prošli a šli na večeři. Jedli jsme jak jinak než jídla s mořskými plody – pasta z ryb připomínající českou pomazánku, která se mazala na maličkaté křupavé chlebíčky, smažené rybičky trošku větší než sardinky a pak takové malé calamares.

Pak už byl čas vrátit se domů. Ještě jsme chvíli poseděli na terase, popíjeli a povídali jsme si a okolo druhé ráno jsme zalezli do postelí.



Den třetí: Neděle 07 ago 2011

Vstali jsme okolo půl desáté, nasnídali jsme se a vyrazili do Gijónu. Bylo nádherné slunečné počasí a když jsem ráno vylezla na terasu, připadalo mi to, jako bych ani nebyla v Asturias.

Gijón je obrovské město, nebo aspoň já jsem z něj měla takový dojem. Navíc v létě tam jezdí mrtě lidí na pláž.
Mezitím co Nacho parkoval, Pedro a já jsme se přiblížili víc k pláži a užívali si mořského vzduchu.

Z dlouhé chvíle jsme nahráli video číslo tři:

http://www.youtube.com/watch?v=UqjwBpMfOVM

Jelikož se jednalo převážně o můj výtvor, vsadím se, že vidět není nic, ale vítr, moře a za námi projíždějící motorky a auta a naše rádoby vtipné komentáře tam slyšet jsou. :D

Nacho přišel asi za deset minut a šli jsme se projít.

Předtím nahrál video číslo čtyři:

http://www.youtube.com/watch?v=EdDdTkU7U18

Všude byla obrovská spousta lidí. Chvíli jsme pobyli u radnice a po cestě jsme potkali týpka, který tam hrál na dudy. Ráno tam prý probíhal nějaký desfile se spoustou dudáků, ale jelikož jsme dorazili do Gijónu okolo jedné hodiny odpoledne, už bylo pozdě a my ho zmeškali.
Navíc la gente se iba de jira a comer por ahí, takže všude spousta aut a bylo dost obtížné najít místo k parkování. Proto jsme nechali auto na místě, kde zaparkoval předtím Nacho a všude chodili pěšky, což bylo příjemné.

Byli jsme se podívat u přístavu. Pak jsme objevili takovou kamenitou rampu, která klesala k moři. Nacho a já jsme si zuli boty a šli si smočit nohy. Bosé mokré nohy na kamenitém povrchu pěkně klouzaly, ale nám to nevadilo.
Moře bylo studené a klidné. Nikdo tam nebyl, tak vlny zněly jen jako jemné šplouchání.

Spojili jsme se s jeho sestrou Anou a jejím manželem Ricardem a že půjdeme poobědvat do restaurace Chalana. Bylo tam narváno k prasknutí! Na stůl venku bychom čekali asi hodinu, na ten vevnitř nám bylo řečeno, že déle jak 15 min čekat nebudeme. Nakonec jsme ale i tam strávili dobré třičtvrtě hodiny.
Vybrali jsme si menu, kde převládalo marisco.
Nejdřív nám teda přinesli šunku s kousky sýra, ale pak to začalo: Obrovští krabi, kterým Astuřané říkají andaricas, langostinos, rollitos de bonito, které připomínaly obrovitánské albóndigas – byly to takové jako naše masové koule, polité nějakou rajčatovou omáčkou a vevnitř kousky ryby. Pak chuletitas a typický asturský postre – arroz con leche.
Završili jsme to kávou a že se půjdeme vykoupat v moři.

Ana a Ricardo byli na pláži v Gijónu už ráno, my jsme chtěli jít odpoledne. Už jsme byli celí natěšení, jak bylo krásně. Ovšem během té půlhodinky, než jsme vyšli z restaurace a přijeli na pláž San Lorenzo se nebe zatáhlo a začalo pršet. Rozloučili jsme se tedy s Anou a vydali se směr Avilés.

Počasí vypadalo, že se malinko umoudří, tak jsme začali koketovat s myšlenkou jet na pláž Xagó, které já říkám Nachova pláž, neboť se nachází cca 3 km od Nachovo domu. Nicméně když jsme přijeli domů, že tam jen necháme věci, opět se zhoršilo, tak jsme zůstali tady.



Den čtvrtý: Pondělí 08 ago 2011

Dnes ráno šel Nacho do práce, tedy jsme tu sami. Ráno jsme posnídali, dala jsem si sprchu a teď sedím na terase na netu, je hezky, povívá vítr, je mírně chladněji než včera, ale neprší.

Před chvílí jsem mluvila s Adelkou a možná se ve středu či čtvrtek uvidíme v Oviedu. Už se moc těším.
Teď by byla krásná procházka po Xagó. :)

Nacho přijel okolo třetí odpoledne, dopřipravil oběd a šli jsme ven, neboť bylo nádherné slunečné počasí. Sluníčko mírně píchalo, ale vypadalo to slibně.
Venku se k nám připojil ještě Julio, Nachovo soused, hrozně sympatický. Dozvěděli jsme se, že pracoval v Brně, v Maďarsku a všude možně.
Když jsem seděla ráno venku s laptopem na netu, checkovala jsem e-mail a najednou přišla ke stolu taková chica, začala tu vykládat jakési věci a říkat cosi cosi, já jsem jí rozumněla: Voy a ver el correo. Pak vykládala ty věci a začala říkat: Laura a jakési dvě příjmení. Tož jsem si myslela, že je to Laura, žena Nachovo souseda Julia. Tak jsem se ji ptala, jestlise jmenuje Laura a ona že neee, yo soy la cartera. xd
No a Juliovi přišel obrovský balík s jakousi starožitnou kamerou či co, tak nám říkal, že musí jet do Prahy bo je tam spousta obchodů se starožitnostmi a že tam tomu musí koupit jakési součástky.
Julio je hrozně fajn, rád kouří doutníky – měl je v nádherné dřevěné krabičce se zasouvacím víkem, při obědě nám pořád doléval sidru El gaitero (sidra s bublinkami) a celé to bylo hrozně fajn.

My s Pedrem jsme se předtím napatlali opalovacím krémem páč sme věděli, že bude-li takhle hezky, pojedeme na pláž Xagó, kterou jsem tolik chtěla vidět.

Jídlo se trochu protáhlo páč než jsme snědli obrovské mejillones (takové jsem v životě neviděla, v Peňíscole byly menší), těstovinový salát se sýrem, žampiony a výbornou rajčatovou omáčkou, bonito, kafíčko, vínečko, sidru... Takže nakonec jsme na Xagó vyrazili okolo šesté...ale stálo to za to!

En mi vida he visto un mar tan agresivo como el cantábrico, que cuando bajaba la marea, arrastraba la arena con tal fuerza que aunque el agua apenas te mojaba los dedos de los pies, de pronto te resultaba difícil caminar. Y cómo rugían las olas...

A nikde nikdo, jen dvě procházející se dvojice jsme na té pláži potkali. A jinak jen my a moře! A nádherná čistá pláž to je. Jen koupat se moc nedalo, neboť to zapovídala ve větru se třepotající červená vlajka. Vlny byly tak silné, že víc než po kolena jsme se ponořit neodvážili, páč když přišla vlna, najednou, ani nevíme jak, jsme měli vodu skoro po ramena.
Takže jsme se hlavně procházeli a když přišla voda, trochu jsme se opláchli. Ale víc se opravdu dělat nedalo.
Překvapilo mě, že moře nebylo ani studené...ale ta síla!!! Increíble!
Při procházce jsme narazili na skálu, kolem níž se vytvořil malý bazének s teplou mořskou vodou – říkali jsme mu piscina mediterránea. :D Na skále byly přilepené mejillones, lapas, nějaká řasa a bylo to fajn.

A tady je! Ta naše pláž.

http://www.youtube.com/watch?v=1KG7GmEnMBo

Z Xagó jsme se vrátili okolo osmé. Doma na nás už čekala Nachovo přítelkyně Carmen. Šli jsme se všichni osprchovat od slané vody a že pojedeme do Avilés dát si tam něco, nějaké caňas, a pak že povečeříme doma. Nám se pro pár caňas moc nechtělo jet 2x autem, tak jsme nakonec zvolili alternativu jít tady do blízkého baru, který se jmenuje El cruce, dá se tam jít pěšky a fakt se nachází máx. 50 m od domu. Mazec!
Přidali se k nám i Julio s Laurou a bylo to...nádherné!!!

Dali jsme si pivo, pojídali k němu hranolky a chorizo, mimochodem chorizo se v Asturias udí bo tu není klima na to, aby tu dozrálo samo, a povídali jsme a povídali a povídali.
Tak jsme se dověděla, že Laura žila 15 let v Sao Paulo s nějakým brazilcem, ale bylo to tam dost těžké, tak se nakonec vrátila do Espaňi, pracovala chvilu v Madridu a pak se vdala za Julia a žije v Asturias más contenta que ná.

Pak už jsme šli domů, povečeřeli jsme a šli spát. Nacho odjel spát do Ovieda a my zůstali sami. Chvíli jsme povídali a pak jsme také usnuli.



Den pátý: Úterý 09 ago 2011

Dnes jsme vstali v 8, pobalili věci, teď počkáme na Nacha, nasnídáme se a vyrážíme směr Oviedo. Ani nevím, jestli se mi tam chce. Budou to nuevas sensaciones pero no deja de ser una ciudad, de hecho la tranquilidad de aquí allí no la vamos a tener ni de coňa.
Bude tam Pedrovo ségra Belén s přítelem Manolem, pak nějaká Belén z Ovieda, kterou neznám + další její rodina. Bude se mi mega stýskat po Juliovi a Lauře, po Nachovo sestře Aně a jejím manželovi Ricardovi...bude se mi stýskat po tomto domě...ale uvidíme, jaké to tam bude.

Oviedo nás přivítalo hlukem aut, což mě mírně znechutilo. Ulice San Lázaro, na které jsme vystoupili, byla kopcovitá a nevím, nějak první dojem nicmoc.
Vešli jsme do domu, kde jsme měli bydlet a začali stoupat po schodech, bylo jich hodně a už ani nevím, jaké to bylo patro. Byl to takový typický panelák, což můj dojem nijak nezlepšilo.

Doma nás přivítala Belén, jejíž hlas mi připomínal hlas profesorky Flor Salazar Lacayo na UCM, Elvira, její maminka, a taky tam byli Belén – Pedrovo ségra a její katalánský přítel Manolo.
Přivítali jsme se, my s Pedrem snesli náš kufr o patro níž do bytu Elviry a pak jsme šli do centra.
Nakoupili jsme něco v Mercadoně a pak jsme měli sraz s dcerou Belén, Belenitou. Přišel i její manžel Ángel a jejich děti Avelino, který měl nějakých 12 let a Sergio, dvouletý malý špuntík, který pořád všude běhal a byl velmi živý.
Všichni jsme se odebrali do sidreríe, sedli si venku a pili sidru a kecali.
Nejhustější bylo, že když někdo zavolal „Belén!“, nevěděli jsme, o kterou jde, bo byly 3. Tak jsme Pedrovo ségře říkali Belén la cordobesa, Belén dceři Belenita a Belén mamince jak kdy – Belén de Oviedo, Belén de Amalio (její muž) apod.

Pak jsme se vrátili domů, poobědvali špagety, které byly jak od maminky, natáhli se na křesla, někteří usnuli, Pedro, Belén-Amalio a já jsme kecali, pak jsme si dali chupito výborného kávového likéru a pak jsme přemýšleli, co udělat s načatým odpolednem.

Zvítězil nápad vyjet se podívat na Naranco, un monte pegao a Oviedo. Není ani moc vysoký a hezky je odtama vidět město.

Vyjeli jsme tam a pak ještě kousek vystoupali pěšky. Pěkně tam fičelo a byla tam docela slušná zima. Výhled byl ale nádherný. Cestou jsme si utrhli moruše a Avelino tam trhal jakousi rostlinu, které se odfoukávalo takové jemné, jako se to dělá s odkvetlými pampeliškami. Já jsem šla celou dobu s Ángelem a on mi povídal o Asturias. On toho tolik ví! A má nádherný silný hlas, habla pausadamente y con mucha tranquilidad a já jsem si ho mega oblíbila. Povídal mi o sýru cabrales, jak se vyrábí, o sidře a vůbec spousta toho věděl.

Chvíli jsme se pokochali výhledem na Oviedo, cestou zpátky nabrali Elviru, která zůstala dole, a Belén-Amalio, která zůstala sní a šli do další sidreríe. Tam jsem poprvé viděla elektrický escanciador sidry. Je to takový kruhovitý chisme, který má dlouhou tyčinku, jako dávkovače tekutého mýdla, ta se zandá do lahve sidry, do toho kruhovitého se posadí sidrová sklenice, z boku se na ni zatlačí a z otvoru nad sklenicí do ní šikmo začne padat sidra. Je to dobré, sidra se tím neztrácí a není z toho bordel po zemi, ale je to takové umělé. Ale připadalo mi to jako docela zajímavý nápad.

Jako aperitivo nám přinesli bígaros – ulita toho připomínala šneka, ale bylo to malé, tak 3 cm. K tomu nám přinesli špendlíky. Zprvu jsem nechápala, proč špendlíky, ale pak mi to vysvětlili: špendlíkem se dá docela dobře laborovat uvnitř ulity a malý nitku připomínající tvoreček se jím nabodne a celkem snadno se vyndá. Zkoušela jsem to i bez něj – nejde. Bígaros byly výborné a hlavně jsme se u jejich lovu špendlíkem docela bavili.
Pak nám přinesli smažené brambory v omáčce ze sýru cabrales. Výborné to bylo! Cabrales mi připomínal naši nivu.
A pak už jsme šli domů bo bylo pozdě a my byli celkem unavení.

Elvira, maminka Belén-Amalio zcela ztratila sluch a mě hrozně mrzelo, že my se tam tak bavíme a ona se nemůže zapojit. Přemýšlela jsem tedy, jak s ní pokecat. A ten večer mě to napadlo. Začala jsem jí písat na notebooku. A když se to napsalo velkými písmeny a krátké fráze, celkem to šlo. Byl to tak hezký pocit!

V bytě dole, kde jsme spali, byl kromě Elviry ještě její vnuk Senén, kterému jsme, abychom ho odlišili od stejně se jmenujícího tatínka, říkali Senenín. Takové zvláštní jméno, musí to být nějaké původem asturské bo jinde jsem se s ním nesetkala.
Senenín je hrozně hodný kluk, takový obyčejný a mně byl hrozně sympatický. Do toho bytu jsme ale vždycky šli hrozně pozdě, takže nebyl nikdy moc čas se Senenínem pokecat.



Den šestý: Středa 10 ago 2011

Ráno jsme vstali brzy, neboť byl na plánu výlet do Covadongy. Jeli jsme Belén la cordobesa, Manolo, Belén-Amalio a my dva. Večer předtím jsme připravili řízky, ráno jsme koupili šunku york a nějaký sýr a vyrazili jsme. Na půl cesty jsme si uvědomili, že jsme zapomněli na to nejdůležitější – na chleba. Tak jsme zastavili v jakési vesnici a las dos Belenes ho šly koupit.

V Covadonze bylo mega lidí, tak jsme zaparkovali dole a k jeskyni s patronkou jsme vystoupali pěšky. Silnička byla poměrně úzká a pořád tam jezdilo mega aut.

Byl to nezapomenutelný zážitek tam nahoře! Belén-Amalio a já jsme šli k patronce a ona tam políbila její medailonek. Chvíli jsme tam postály a vrátily se k ostatním.
Pak jsme si šli prohlédnout baziliku. U oltáře bylo mega zapálených velkých svic. Též jsme pár koupili, zapálili a vsadili je do k tomu určených otvorů.

Pak jsme zase sešli po úzké silničce dolů a cestou jsme objevili kus kamene, na který jsme si sedli a rozbalili jídlo, které jsme měli s sebou.

Po obědě jsme zavolali Belenitě a dohodli se, že se s nimi sejdeme. Nakonec se naším punto de encuentro stalo malé pueblito Lastres, kde se natáčela jakási serie Doctor Mateo.

Nádherná vesnička, mega kopcovatá a když se vystoupalo nahoru, byl dole vidět malý přístav a moře! My jsme sešli nejdřív k přístavu, chvíli obdivovali šumění vln a pak si dali café en el bar del puerto. Pak jsme se vydali po cestě, kterou tam po natočení této úspěšné série udělali – Ruta de Dr. Mateo. Všichni byli uvytržení z míst, kde Mateo bydlel, kupoval chleba, měl ordinaci...a my dva s Pedrem jako dva ignoranti – zapřísáhla jsem se, že jak přijedu do Česka, podívám se na tu serii taky, abych nebyla za úplnou blbku.

Pak už jsme se vydali domů. Po cestě se dohodli, že se půjdeme podívat na „Calatrava“. Řekli mi, že to je ňáký architekt, tož sem si myslela, že jedeme obdivovat nějakou nádhernou budovu, že budeme dělat fotky a tak.
Po cestě tam jsem vytuhla a probudilo mě až dvojí hrcnutí auta. Když jsem otevřela dveře, byli jsme v jakémsi parkingu. To mě trochu zarazilo. ...a Calatrava?
A jaké bylo mé překvapení, že Calatrava, ta budova, kterou jsem chtěla obdivovat, je obyčejné nákupní centrum, které navíc nebudeme obdivovat zvenčí a s foťákama ale zevnitř a s kreditní kartou... Tak mě to nadšení hodně rychle přešlo.
Dvě Belenes se vydaly nakupovat a Belén-Amalio, Ángel, Pedro a já jsme se tak různě poflakovali po obchoďáku a užívali si alespoň toho, že tam měli aire acondicionado.

Naštěstí jsme tam nebyli moc dlouho. Chtěla jsem si tam koupit nějaké krátké kalhoty na doma, ale žádné se mi nelíbily bo tam všechny měli takových divných barev, že mě tam nic nepřesvědčilo.

A pak už jsme jeli domů na večeři. Po večeři jsme popíjeli mandlový likér, Avelino, Belenita a Pedro si posílali hudbu přes bluetooth, pouštěli tam songy od Melendiho a byla velká pohoda.


Den sedmý: Čtvrtek 10 ago 2011

Ráno jsme se vykopali z postelí docela pozdě, nasnídali se a vydali se na místní mercado, který bývá v Oviedu každý čtvrtek. Všichni šli nakupovat a Pedro a já jsme se sešli s Adelkou a Lukášem. Bylo to nádherné bo nám aspoň trochu víc ukázali město.

V Oviedu je spousta nádherných a mega superně udělaných soch. První, kterou jsme viděli, byla socha regentky. Dokonce každou kuličku náhrdelníku, který měla na krku, měla dokonale vyumělkovanou. Mazec!
Další socha, která mě zaujala, byla lechera – paní s nádobami s mlékem. Byly úžasné! Jen je odlepit od země, vzít, přiložit k ústům a pít.
Vtipná byla socha oboustranného zadku.
A spoustu dalších a dalších soch.

Též jsme se byli podívat na patiu rektorátu oviedské univerzity. Působilo to tam na mě tak jako velkolepě a posvátně.
Nádhernou procházku po městě jsme chtěli zakončit nějakou sidrinou, ale už nebyl čas a všechny sidreríe v centru měly obsazeno. Vrátili jsme se tedy před Mercadonu, kde jsme se potkali se všemi z Ovieda a Pedrovo sestrou, Adelka se s nimi pozdravila a už byl čas jít domů, kde Belén-Amalio připravila fabadu!

„Con fabes y la sidrina nun fai falta gasolina.“ říká jedno asturské přísloví – a je velmi, velmi pravdivé. Fabada se totiž dělá z velkých hladkých fazolí, které se dobře omyjí, přes noc se nechají namočené ve vodě, ráno se i s tou noční vodou vezmou, přidá se asturské uzené chorizo, asturská mnohem pikantnější, silnější a lepší morcilla a nějaké tocino a to celé se vaří a fuego lento dlouhé hodiny. My jsme šli nakupovat, paní to stáhla na jedničku a tak se to tam vařilo šest hodin. To jídlo je mega silné, tučné a pokud se nedoprovodí sidrou či nějakým vínem (my měli víno z Riojy), nemusí každému dobře sednout – ale mega vás nastartuje.
Fabadu jsme pak dělali i tady v Montánchez, ale Juani nedbala rad Belén z Ovieda, takže logicky nevzešla tak chutná fabada jako ta asturská.

Po tak vydatném jídle nikdo neměl chuť se kamkoli hnout, proto všichni zůstali v obýváku a kecali. Ángela ten hluk mega kecajících lidí začal ale brzy vyčerpávat, pročež se se Senenínem a Pedrem rozhodli, že zajdou na kafe někam ven – a já se přidala. A on mi zase vyprávěl o jejich kraji!

Po kafi jsme se stavili pro chleba a šli domů, neboť jsme měli naplánováno zajet společně do Gijónu – padlo muzeum mineríe, Senenín nám slíbil, že nás tam vezme, ale my jsme chtěli být se všemi, takže se k nám přidal do Gijónu.
Všichni jeli v autě Ángela, neboť mají megamístné, a Pedro a já jsme jeli se Senenínem. Senenín šel tedy pro auto, ovšem nenastartoval. Zůstal bez baterie. Baterii nějak pořešil, ale auto pořád nejelo. Chvíli nevěděli, co to je, nakonec na to přišli – auto nemělo benzín. To auto nebylo Senenínovo, to jeho, lepší a novější, si půjčili rodiče, kteří odjeli do jakéhosi puebla a Senenínovi nechali to jejich starší, ovšem bez šťávy a baterky.
Odtáhli tedy autíčko do benzínky, která naštěstí nebyla vůbec daleko, a pak už jsme opravdu vyrazili do Gijónu.

V Gijónu jsme pochodili v podstatě to, co už jsme měli zhlédnuté s Nachem, jediné nové, co jsme viděli, byl jakýsi zvláštní monument, oni ho nazývali Elogio al horizonte, já un cacho hormigón en medio de un prao. A ani jsme si spolu nic nedali bo Belén la cordobesa a katalánec Manolo nechtěli. Trochu mě to mrzelo, ale co už.

Když jsme přijeli domů, začalo mi být smutno. Nechtělo se mi opouštět všechny ty dobré lidi a ten nádherný kraj.
U večeře nás ještě bavil Manolo předváděním všemožných španělských přízvuků, nejvíc jsme se smáli tomu cikánskému, ale pak už nicmoc. Belenita s rodinou se chystali k odchodu, neboť malý Sergio jim tam už usínal. Objala jsem se s ní, rozloučily jsme se, pak jsem objala Ángela, kterého jsem měla tak moc ráda, který mi spoustu věcí vysvětlil, rozloučila jsem se s Avelinem a oni odjeli.

My ostatní jsme zůstali ještě chvíli v obýváku. Elvira zavolala na Senenína a pro cosi ho poslala dolů do jejich bytu. Já jsem tam zrovna nebyla, tak jsem nevěděla, o co jde. Sedla jsem si vedle Elviry na pohovku a snažila se s ní nějak bavit, ale moc to nešlo. Po cestě do Gijónu jsme dělaly cosi s prsty a ona mi začala potichoučku zpívat jakousi písničku, takovou veselou. Zpívalo se tam Cinco lobitos tiene la loba...ale už mi ji nezopakovala. Se Senenínem jsme se pak ještě snažili se jí zeptat, jestli by mi ji nezazpívala znovu...nepodařilo se. Snažila jsem se o to ještě na té pohovce, ale Elvirita se jen radostně usmívala a nechápala mě...
A přišel Senenín. Podal jí jakýsi balíček a ona ho dala mně. V sáčku, poměrně velký a divný. Elvira chvíli neříkala nic a pak zavolala na Belén cordobanku: „Ye un huesu pa les fabes.“ Fuf to sem se lekla! Jakási kost, ze které prý vyvařením vzejde dobré fabadové caldo. Tož sem ten balíček honem Elviře vrátila – kosti fakt nemusím, Pedro navíc začal vtipkovat že a ver si nos paran y viendo que llevamos un hueso preguntarán ?y dónde tenéis al muerto? no fuuuf!
Myslím, že Belén la cordobesa a Manolo kost nakonec nechali doma, tady už jsem ji neviděla...ale huesu fakt neee! xd


Den osmý...už byla jen cesta do Montánchez. Manolo se navíc projevil jako správný katalánec a místo po dálnici se rozhodl k Leónu vystoupat přes Pajares, úzkou silničku klikatící se prudkými zatáčkami, připadali jsme si v autíčku jako na horské dráze a nebylo to nic moc.
A v Montánchez nás přivítala buřina.

A na závěr ještě jedno video, které jsem nazvala jako šesté, ačkoli bylo nahráno v museo de anclas ve stejný den jako první dvě, ale o jeho existenci jsem nevěděla a Nacho ho z útrob svého mobilu vyštrachal až teď:

http://www.youtube.com/watch?v=cu8Q5OXUNKg



A tady končí mé asturské povídání. Moc se mi po tom kraji bude stýskat...ono už se mi stýská teď...
Snad se tam brzy vrátíme.

jueves, 4 de agosto de 2011

Vzrušující cesta

Dny uplynulé od posledního publikovaného příspěvku byly velmi poklidné – ráno jsme se líně probudili, něco dělali doma, oběd, siesta, odpoledne jsme kafíčko a po večeři jsme téměř každý den vystoupali nahoru k bazénu páč tam nebylo takové vedro. Posadili jsme se tam vždycky na takový kamenný kvádr a povídali si. Po cestě jsme vždycky potkali mega lidí - téměř vždycky Chivinovu rodinu, páč bydlí blízko a často tam chodí. Při sestupu na Granadilla baja (ulice, kde stojí náš hrad, ve kterém bydlíme) jsme často potkávali Maricarmen, co má obchod, kde často chodíme pro šunku York, mortadelu s aceitunami a jiné druhy salámů.
Jednou jsme taky tak seděli na tom kvádru a najednou Juani kamsi odešla a bylo slyšet, jak šramotí všemožná zarza. Když jsme se jí ptali, co dělá, neříkala nic, jen se tak potutelně usmívala. Za pár minut k nám přišla a v ruce svírala cosi malinkého. Přiblížila se ke mně a pošeptala mi: „Malý pomerančík – ale pšššt.“ V tom parku u bazénu totiž mají okrasný pomerančovník, který má malé plané pomeranče, nedají se ani jíst, ale jsou roztomilé, velké asi jako hopskulka. A ona mi jeden utrhla na památku. Ono se to totiž nesmí. :D :D Zlatá Juani!!!
Tak jsem si ho vzala domů. Dali jsme ho ke krbu, kde mají všemožné věci a pokud na něj nezapomenu, vezmu ho do Česka. To mi nikdo neuvěří. Problém je v tom, že se do té doby asi usuší.

Minulý týden jsme šli s Chivinem k prameni řeky Salor. Salor je jedním z přítoků řeky Tajo a pramení tady v Montánchez, kousek za vesnicí. Extremadura je dost suchá, proto je pramen často vyschlý. Když máte ale štěstí, můžete si užít lahodné vody a úžasného zvuku zurčícího pramene. My jsme to štěstí měli.
Když jsme se dostatečně nabažili té pohody, vydali jsme se do Chivinovo sadu v rámci plnění slibů minulých z minulého roku, kdy nám Chivo slíbil, že tam půjdeme na fíky.
Fíkovník tam mají hned u vchodu. Má mega drsné listy, ale fíky byly maličké, tvrdé a zelené. Ale stejně mazec!
Jak jsme tam tak seděli na obrubni pramene Saloru, přijel tam pán na oslíkovi. Mazec! Osel se jmenoval Calisto a jinak byl docela malý. Pán mě nechal si ho pohladit, udělali jsme fotku a oni odjeli.
A takový klid tam byl! V dáli zněly kravské zvonce, bylo to tam jak v pohádce. Chivino mi utrhl dvě rajčátka. Ta byla! Chutnala po slunci, jako když jsme chodívali na rajčata u nás doma na zahradě. Pak nám natrhal ještě papriky a pár rajčat domů a vydali jsme se na cestu zpět.
Blízko Chivinovo sadu mají taky malý pramínek. Říkají mu Pocito, stejně jako tomu sadu. Tam jsme se taky napili, naplnili láhev a že půjdeme domů.
Cesta byla dlouhá a vedro, že by jeden pad. Proto jsme se zastavili v baru Cuňa. Chivo tam chodí často, neboť tam kousek bydlí. já jsem tam byla poprvé a moc se mi to místo líbilo. Bar to není velký, mají maličkou ohraničenou terasu a je tam příjemný stín. Obsluhovala nás tam moc příjemná paní Cloti, taková pohodová vesničanka. Dali jsme si tam cocacolu a pak jsme šli domů. Byl to krásný den!

Následujícího dne jsme taky někam šli, už nevím kam – jo vlastně do trafiky pro zapalovač – koupila jsem si tam obrovský zapalovač, tvar má jako normální, jen je tak 4x větší. Před náma tam kupovala nějaká paní mega obrovské množství cigaret. Říkala jsem si, co s takovou kopicí cigár bude dělat. Z hovoru s trafikantem vyplynulo, že paní s manželem otevřeli nový bar hned vedle baru Cuňa, tak jsme to tam hned večer šli omrknout. Tento se nám líbil snad ještě víc než Cuňa. A potkali jsme tam kromě Chencha Lorocha (ten řidič, co jezdí Madrid-Montánchez) taky...a to je další kapitola.

Andrés muerto
Obrovský člověk, pracovitý, hodný, sympatický, s mega hlubokým hlasem. Obrovský Josého (Pedrovo bratra) kamarád z dětství. Přezdívají ho Andresón (protože je tak velký), ale já ho mám zafixovaného jako „Andrés muerto“. To když byli kluci malí a hrávali na pistolníky, José často říkal „Andrés muerto“. V noci se mu pak o tom zdálo a vykřikoval „Andrés muerto“ ze spaní.
Tento člověk je neuvěřitelný! Pedro mi o něm povídal zajímavé historky, jako například že jednou mega brzo ráno seděli s Canchacoou na schodech u fontány Altozano, všechny bary zavřené, tu tam přišel Andrés muerto, kleknul si tam k takovému nízkému stromku, co tam rostl, objal ho oběma rukama, začal s ním kývat, jakoby to bylo párátko, a do ritmu říkat: „Que abran el puto bar! Que abran el puto bar!“ Pedro a Canchaca, když ho tam tak viděli, jak na kolenou kýve tím stromem, měli z toho záchvat smíchu na půl hodiny.
No a tento Andresón s námi v tom novém baru kecal a pozval nás k sobě na statek, že tam má oslíky, krávy, kozy, prasátka a kdoví co ještě, slepice a mega všeho možného a že nám to tam ukáže. On je tak hodný! Tak to já napíšu, až tam půjdeme.

O víkendu tu byla Consoli a Marcelo. Zase přivezli dva obrovské melouny z puebla melouny proslulého, jmenuje se Velada, je blízko toleda a pokud se tam někam chystáte, určitě ho navštivte. Stojí to za to!

Mari, sousedka přes jedno a kamarádka Conchi, nám přinesla fíky! Obrovské, slaďoučké, výborné... Po těch se mi bude v Česku stýskat! Stačilo sníst 4 a byli jste zaplácnutí po zbytek dne.

V pondělí tu byla buřina! A slušná! Po měsíci, co jsem tu, jsem tu viděla pršet. A jakože fakt se ochladilo a následující dva dny byl vzduch mírně chladnější. A díky té bouřce jsem objevia, že cca 80 m od domu nám teče potůček! Malý, říkají mu Planta a většinu času je vyschlý. Bouřka nám ale umožnila vidět ho v akci. Vody v něm bylo tak na smočení palce od nohy, ani slyšet nebyl, ale tekl. Teče, teče až k obchodu La sopa, kde se ztrácí v podzemí.

Včera jsme dělali gazpacho. Docela dobrý nápoj. Namočí se tvrdý chléb, oloupou se rajčata, nakrájí se cibule a česnek. Rozměklý chleba se dá do mixéru, zalije se to trochou olivového oleje, přidá se zelenina, celé se to rozmixuje a hotovo. Ve výsledku je to tekuté, řídké skoro jak voda a chutná to po rajčatech, cibuli a česneku. Úžasně osvěžující!

Objevili jsme úžasný obchod. Mají tam všechno, dobré ceny a ještě je to tak milionkrát blíž jak Jamosa. Jmenuje se Casa Fermín. Mléko CLAS tam stojí litr pouhých 75 centů, což je úžasné, bo jinak je toto mléko mega drahé, v Jamose ho měli za 95. Dneska odpoledne tam půjdeme pro víc věcí. Realmente merece la pena!

A konečně se dostávám k titulku tohoto příspěvku: Po spoustě komplikací a reorganizací jsme se nakonec rozhodli, že ač jen na týden, vyrazíme do Asturias!!! Ještě teď tomu nemůžu uvěřit, ač důkaz, elektronické lístky od Alsa mám v inboxu.
Rozsekli jsme to v úterý, v den, kdy jsme se šli podívat na ten potůček Planta. Pořád jsme přemýšleli, jestli pojedeme s tím, že nás to bude stát víc peněz, než když bychom zůstali tu, ačkoli tady člověk taky utrácí bo jiná věc než bares se tu moc dělat nedá. Nakonec jsme se ale rozhodli pro ano! Bude to změna a ten monotónní měsíc tady už nás oba docela ubíjí. Potřebujeme změnit prostředí.

Jááá už se těšíííím!!! Budou nové dojmy, poznáme nová místa, jsem zvědavá, jací jsou Astuřané, jak mluví... Těším se!!!
Těším se na Avilés a na Nachův nový dům en el campo.
Těším se na Oviedo, říkají, que es una ciudad muy seňorial a že je to velmi čisté město.
Těším se na Gijón.
Těším se na mořeee!!!!!!
...a ráda bych poznala Mieres. :)

Vyrážíme zítra, tj. v pátek pátého srpna. Nejdřív catchneme v Montánchez bus do Cáceres, který vyjíždí o půl deváté. A v jedenáct z Cáceres bus společnosti Alsa směr Oviedo. To bude mazec! Cesta trvá 8 h 15 min, i když není se čemu divit dado que vamos a recorrer toda Espana prácticamente de punta a punta.
ááá ya no veo la horaaa!!!!!!!
Ya siento esas maripositas en el estómago que tengo siempre antes de un viaje...
Será magnífico!!!!!!
Hurá vstříc dobrodružství!

viernes, 22 de julio de 2011

Tisíc metrů nad mořem

Předevčírem ráno jsme se byli podívat na nejvyšším místě Montánchez. Nejvyšší bod Sierra de Montánchez má 999 metrů nad mořem. Jelikož jsou ale lidé velmi vynalézaví, postavili na vrcholku metrový betonový kvádr, aby dosáhli tisícovky. Je to mazec. Na tomto kusu betonu se dočtete: Sierra de Montánchez: 999 metros sobre el nivel del mar naturales y uno artificial. :D

Na tomto místě jsou též antény RTVE a jeden osamocený domek, kde bydlí technici, kteří to tam hlídají a případně opravují. Antény tajemně hučí a v noci bych tam rozhodně nešla.

Když tam jedete, musíte nejdřív projet soukromou fincou, kde se tak různě pasou krávy. Když jsme pomalu stoupali po hrbaté silnici, jedna kráva se rozhodla podívat se na naše autíčkko zblízka. Pilar, která na takovéto úkazy není z Madridu zvyklá, se celkem slušně vyděsila. V jednu chvíli tak zakřičela, že už jsem měla pocit, že nám kráva prorazí okýnko. Pilar nic nereagovala na Josého: „Pítale!!! Pítale!!!“ Nicméně její křik :!que nos coge!“ byl tak pronikavý, že ani nebylo třeba klaksonu. :) Kráva se jen podívala a když zjistila, že nejsme repartidores de comida, zase si nás přestala všímat.

Když jsme se vraceli, zastavili jsme se ještě u Fuente de Ibáňez, maličké kašničky s nádherně čistou pramenitou vodou. Vylili jsme naše vody, teplé jako čůránky, a naplnili lahve vodou z pramene. Před odjezdem jsme se ještě osvěžili a hurá domů.

Ten den večer jsem měla opět aquagym, pročež jsem, zatím co ostatní pili cortos, pila pořád jen červené mosto, sladké ovocné pití podobné našim moštům.
Vrátili jsme se, poobědvali výborné maso s hranolky a já měla tak hodinu na siestu, ptž v šest měla přijít Anita a že půjdeme do bazénu dřív, než začne kurz.
Siesta byla nanic, vůbec jsem nespala, a když už jsem konečně začala usínat, zazvonil budík. José, Pilar a Pedro před obědem říkali, že půjdeme do bazénu všichni a že oni se též vykoupou. Sliby = chyby. José se vzbudil až o půl osmé, takže nakonec tam přišli, až když už jsme my cvičily.
Profesor mi vysvětlil slovně jeden cvik! Považuji to za úspěch, třeba mi v pondělí vysvětlí dva! :D :D :D

Včera jsem byla na dvou nových místech!!! Mimo Montánchez!!! Prvním byla vesnička La torre de Sta. María – mimochodem, odtama pocházel Pedrovo dědeček, proto jeho rodina má v Montánchez kromě přezdívky cogutos taky přezdívku torregueňos.
Tam nám totiž řekli, že tam prodávají chorizo z ovcí. Pilar a Josého to hrozně zajímalo a jelikož to je jen nějakých 9 km odsud, rozhodli jsme se tam zajet.
Dělat ovčí chorizo je nezákonné, proto je tak těžké ho sehnat. Týpek, který ho prodává, nám sám říkal, že i když zabijí pár ovcí, choriza už mají zamluvené mega dopředu.
Tak jsme si v místním baru dali aspoň kofču a Pilar café a vydali se na druhé místo, do vesnice Valdefuentes.

Pokud se někdo chystáte do Extremadury a plánujete si koupit tortu del Casar, doporučuji vám zajet do Valdefuentes. Tam mají tentýž sýr, jen vám ho neprodají v dřevěné krabičce a se známkou původu Torta del Casar. Koupíte ale to stejné a za mega výhodnější cenu.

Za tímto účelem jsme tam jeli i my. Pilar i já jsme nadšenci sýrů, tak už jsme byly obě řádně natěšené.
Sýrárnu jsme našli celkem snadno, byla ale zavřená. Zazvonili jsme a užuž jsme chtěli odcházet, když nám otevřel mega sympatický pán a hned nás zval dovnitř.
Ta quesería byla obrovská místnost s chlaďáky se sýry, pán nám hned ochotně vysvětloval, jaké sýry mají...a hrozně nádherně to tam vonělo!!! Pedro a já jsme koupili jeden větší sýr (necelé kilo), který se dá krájet nožem, ale je uvnitř takový krémovější, pak jeden malý (půl kila), tvrdší a pak nám tam doporučovali kousky sýra, které se nechají rok zrát a pak se zakonzervují do sklenic s olivovým olejem. Tak jsme jednu tu sklenici vzali. Musí to být hrozně dobré! A čím dýl se nechá, tím lepší! Už se těším, až to otevřeme, pak napíšu.
Pilar s Josém si koupili tu tortu del casar (Torta de Valdefuentes), ta je mega měkkoučká, mohla vážit taky okolo kila a když se otevře sýrová corteza, vevnitř je to prý mega krémové, že se to musí mazat nebo brát lžící. Pak si taky vzali tu sklenici.
A ani to nebylo drahé, kilo (takže třeba ta torta) stála 11 eur, torta del casar by vás přišla určo aspoň o deset eur víc, a přitom je to to samé, jen na ní není sello de la denominación de origen.

José a Pilar včera odjeli. Nejdřív říkali, jak si dají siestu a vyrazí tak okolo půl sedmé, nakonec se už ale v pět odpo loučili a pět minut nato už svištěli směr Madrid. Dům divně osyřel. My tři jsme si sedli na dvůr a chvíli povídali. Když už jsem se chystala jít pro mp3ku a pustit si music, bo sem neměla co dělat, rozhodl se Pedro, že mě naučí hrát Mus.

První objev: Španělská baraja de cartas je totálně odlišná od té, co známe my. Es única.

Druhý objev: Španělská baraja nemá desítku – a asi ani eso – a asi ani kluka. zato má caballos – mají vysokou hodnotu, po caballo už je jen sota (dáma) a rey (král).

Třetí objev: Španělská baraja nemá žolíky a na spousta španělských karetních her se nepoužívá osmička a devítka. Proto se tyto karty z balíčku často vytahují a nehraje se s nimi.

Čtvrtý objev: Španělské barvy karet jsou odlišné. U nás srdce, káry, piky, kříže, ve Španělsku oros, copas,, bastos y espadas.

Pátý objev: Španělské karty pro nevidomé jsou mnohem líp řešené, než ty naše, jsou totiž celé plastifikované, proto se body tak rychle nezamačkají. Baraja se ale také víc bortí. :)

Mus je hra, která mně zezačátku přišla celkem složitá, časem si člověk ale zvykne. El lema de este juego je podvést, nachytat protivníka a hlavně se necesita mucha, mucha picardía...kteru já nemám. Ale jen hraním a hraním a ničím jiným než hraním se člověk i tomuto naučí.

Popsala bych vám tu, jak se tato karetní hra hraje, ale sama to moc ještě pořádně neumím. Líbí se mi lenguaje při kartách. – a tím spíš to v Montánchez.

Jedničky a dvojky mají ve hře Mus hodnotu jedničky a říká se jim pitos.

Trojky mají hodnotu krále.

Jedničkám se neříká jednička ale as – el as de oros.

Člověku sedícímu napravo od toho, kdo rozdává karty, se říká mano. Tento si vždy zapisuje o jeden bod víc.

Hraje se ve čtyřech, každý hráč dostane 4 karty, podívá se, jaké karty má a když se mu nelíbí, řekne: Mus. Odevzdá rozdávači ty, které nechce, a on mu za ně dá jiné. Mus ale musí říct všichni, jakmile to jeden zarazí a řekne no hay mus, začíná se hrát.

Se juega: A la grande, a la pequena/chica, a pares, a juego y a no juego.

La grande: Je důležité mít čím víc hodnotnějších karet, tím líp: král, dáma, caballo...

La chica: Ten, kdo má nejvíce malých karet – jedničky, dvojky, které též znamenají jedničku...

Pares: Potřebné mít dvě karty stejné barvy – dva krále, dvě dámy...
Pozn.: A pares se může hrát jen tehdy, mají-li všichni nějaké páry.

Juego: Může se hrát jen tehdy, mají-li všichni hráči nad třicet bodů – je třeba si sečíst body čtyř karet, které jsme obdrželi.

No juego: Mají-li všichni hráči součetbodů ze svých karet menší než 30.

Nejlepší jugada se nazývá solomillo – když máte tři krále a jeden pito, tzn. jedničku či dvojku, které dávají za jedničku. Znamená to, že a la grande máte velkou pravděpodobnost vyhrát – máte tři karty s nejvyšší hodnotou, a pares máte dva krále, a juego máte 31 bodů – nikdo vás nemůže porazit bo 30 bodů už není juego a la chica no tiene gran importancia, de todos modos tenéis un pito.

El as de oros es llamado vulgarmente „huevo frito“.

Už se těším, až si s Pedrem zase zahrajeme. :)

Dnes ráno se mi rozbila kabelka a následně na to bota. Super. Vždycky, když tady přijedu, něco se mi rozpadne – v 2009 kabelka a deštník, v 2010 jedny kalhoty... Takže plán na dnešní dopoledne byl jasný: sehnat kabelku, abych si mohla kam přeskládat věci, a koupit lepidlo na botu.
Kabelku jsem sehnala, krásnou, není kožená, jako ta moje rozbitá, ale aspoň se bude líp čistit.
Na botu jsme koupili sekunďák, který tady nevím, jaký má název. Vyrval se mi ale celý řemínek a i když jsem to zalepila, moc už to nevydrží, tím méně tady, kde je špatný terén. Takže zítra hurá al mercadillo a ver si tienen algunas sandalias buenas.

Pro dnešek končím, teď se půjdeme navečeřet a asi se projít nahoru k bazénu.

Hasta pronto!

martes, 19 de julio de 2011

Haló haló, Pája se opět hlásí

Tak historie se opakuje. Zase. Pátého července odjíždím. Kam? Do Espaňi. Zase. xd Kam taky jinam, že? xd A kam tam? No hádejte. Můžete třikrát. xd Madrid/Montánchez/Madrid/Montánchez/Madrid. Zase. Jako tomu bylo loni, předloni a předpředloni. xd Ale prý letos možná vyjde Asturias! Nechci to tu moc říkat, abych to nezakřikla. Tajně v to doufám, tajně si to přeji, tajně o tom sním... Ale nechme tomu volný průběh. Dejme času čas a on sám ukáže, kterým směrem se věci budou ubírat. Ráda bych poznala jiný kout tak rozmanité země, jako je Španělsko. Podle mého je Espaňa tou nejrůznorodější zemí Evropy. Skoro mi to připadá, jako kdyby ten stát měl v sobě 17 malých zemiček.

Mi to přijde, že se tu pořád jen opakuji. Obávám se, že tento blog vás brzy začne pěkně nudit.
To když jsem jela do Espaňi poprvé, to bylo jiný kafe. No jo, bylo to poprvé a každé poprvé je tak trochu vzrušujícím dobrodružstvím. Pamatuji si to, jakoby to bylo dnes. Už když jsem šla kupovat letenky (a to tehdy jsem je kupovala pěkně dopředu, ne jak teď xd) cítila jsem ty nervózní motýlky v břiše a když mi paní z Čedoku předala onen lístek, který mi otvíral dveře k cestě do jiné země, navíc letadlem (oooooh), cítila jsem se, jako bych právě vyhrála milion.
Nervózně jsem odpočítávala na skypu dny do odjezdu – a to si pamatuji, jak jsem tam psala číslo 108.
Den před odjezdem jsem pořádně ani nespala, furt jsem nervózně prohrabávala kabelku, jestli mám všechno, zda mám v pořádku všechny potřebné dokumenty...
Cesta na letiště byl mazec. Vůbec jsem si nedokázala představit, že to celé dobře dopadne a že Pájina za pár hodin bude v jiné zemi.
A stalo se. Pájina přistála v Madridu, tam na ni čekal Pedro...a to už znáte. :)

No a dnes je 18. července (opět jsem začala cosi psát a dopisuji to sto let pozpátku že? :D ) a já jsem v Montánchez. Nakonec se ruta Madrid/Montánchez zopakuje asi jen jednou, protože nechceme nechat Juani samotnou, takže jsme v hlavním městě byli jen 3 dny a pak vyrazili s Auto-res sem.

A co je nového? Celkem nic. Už minulý rok, když jsem sem jela, bylo to jiné. A teď? Považuji Montánchez za své druhé doma. Už tu znám pár lidí, Conchi, Anitu, Pedra, Almudenu jsem viděla předloni, minulý rok a teď znovu, připadám si, jako bych se vrátila domů.

Cesta do Asturias se nám začala komplikovat. Původní plán byl vyrazit 20. července do Avilés, kde bydlí Nacho, resp. kde bydlel, teď si postavil nový dům někde tam blízko na venkově a pozval nás, abysme ho tam přijeli navštívit. Ještě před mým příjezdem volal Pedrovi, že si na naši návštěvu vezme pár dní dovolené. Když jsem přijela, volal, že mu dovču nedají, že možná, snad vsrpnu, ale že neví..
Plán číslo dva: Odjet dvacátého pátého července do Ovieda za jinými Pedrovo známými. Ti ale odjíždí den předtím do nějakého puebla v Burgosu, takže zase nic.
Plán číslo tři: Odjet do Asturias začátkem srpna...ale moc tomu nedávám. Myslím, že zůstaneme celé léto v Extremaduře.

A jak se máme? Skvěle. Toto jsou ty pravé prázdniny, kdy se nic, ale vůbec nic nedělá, jen se tak poflakuje. Dny tu plynou líně a pomalu. Ráno vstaneme, něco děláme doma, jdeme nakoupit, obědváme, siesta (někdy mezi nákupem a obědem jdeme na jedno corto do Pitogordo, někdy se z jednoho corto stanou dvě, tři, čtyři...), kafíčko, odpoledne se většinou flákáme doma, a dvoře nebo před barákem, večeře, pak se jdeme většinou někam projít, vracíme se k ránu a celé toto se opakuje.

Jediné, co mi tu moc chybí, je internet. U nás doma jsem na něj až moc zvyklá – mám ho na koleji, na univerzitě, doma... Tady ho mám někdy pár minut, když Almudena nevypne router (už ho vypíná, ne jak minulý rok, kdy ho měla pořád zapnutý), a to jen rychle projedu e-mail a konec. Je tedy docela možné, že tento příspěvek se objeví na blogu taky bůhvíkdy.

Ráda bych jela na pár dní do Madridu, i když tam taky nicmoc, v srpnu tam hlavně nikdo není a nic se neděje. Ale je tam net, přecejen je tam víc aktivit a teď přes léto je tam dost mých známých, mohla bych se s nimi aspoň vidět.

Dnes přijede José a Pilar. Těším se na ně. Josého jsem viděla jen ty tři dny, když jsme byli v Madridu, a celkem se mi po něm stýská. Mám ho ráda, je skvělý a aspoň nebude v domě takové prázdno...a něco se bude dít.

Včera jsme byli nakupovat v jednom obchodě, kde je hrozně sympa prodavačka. Měli tam malinkého pejska. Jmenoval se Minuto (Minuta). :) Asi proto mu dali takové jméno, že je tak malý. Byl moc roztomilý.

Před pár dny jsme dělali pořádek nahoře na terase. Pedro vyházel plnou obrovskou skříň jakýchsi předpotopních kazet, které už se dneska ani nedají přehrávat. Nasypali jsme to do tašek (byly toho 3 plné velké odpadkové pytle) a večer jsme to odvezli do containeru. Škoda, že se kazety nevykupují jako kov či papír, byli bysme boháči. xd xd xd

Obdivuji Pelaya (ten z Pitogordo, co jsem tu psala o jeho narozeninách, jak nás vždycky furt na něco zve) a jeho přítelkyni Consoli. Pelayo byl vždy dobrý v obchodě a Consoli je také velmi schopná. Pelayovi teď patří bar Pitogordo, s Consoli mají nádherné apartamentos, kde ubytovávají lidi (kdybyste se někdo chystali do Montánchez a hledali ubytování, určitě mrkněte na http://www.pitogordo.com , tam najdete všechny informace a kromě fotek těchto apartamentos a kontaktu je tam také info, co se kde dá v Montánchez dělat a vidět), koupili si nádherný nový byt v nových budovách, které byly v Montánchez postaveny, Consoli má obchůdek se sladkostmi a ještě pronajímají prostory pod apartamentos lidem, co si tam zbudovali bar Montanera.

Dnes jsem se tu přihlásila na vodní gymnastiku. Jsem na to dost zvědavá, o půl osmé vyrážíme s Ani a Conchi do bazénu, pak poreferuji.

Když jsme jeli z Trujilla s Marisol do Montánchez, vyprávěla nám, jak byli s Canchacou v Argentině. Úplně mám chuť tam jet!

V sobotu se ženil syn Chenchi. Prý 450 invitados! Tyvole!!!

Pilar a Figura čekají druhé dítě. Jejich první má nějaké tři roky a jmenuje se Jacobo.

Včera jsem poznala hrozně sympatickou paní. Jmenuje se Petra Galán Berrocal, je to sestra Rafy z Pedrovo party, je hispanistka a je hrozně sympatická! Na jednu stranu fiestera, na druhou stranu mega inteligentní. Žije v Cáceres a je profesorkou.

Jednou odpoledne, když jsem seděla ve dveřích domu a snažila se catchnout signál z Almudenina routeru, šla kolem Conchi a že: „Quieres un regaliz?“ A já samozřejmě ni puta idea qué coňo es el regaliz, jsem řekla, že teda ok. Děcka! To byl normálně pendrek! Ten lékořicový humus, co se u nás prodává jako bonbony nebo taky jako takové to dlouhé...ufff!!! Tak už vím, že regaliz příště ee. :D :D :D

V neděli jsme šli k Rocío, dali si tam žaludový likér a poslouchali z mojí mp3ky písničky od Joaquína Sabiny. Taková pohoda! Pak jsme se přesunuli do Pitogordo, kde venku seděla Consoli a Pelayo, přisedli jsme si k nim...a domů jsme se vrátili o půl páté ráno. OChutnala jsem tam zase cosi divného, co jsem neznala. Nevím, jak se to jmenuje česky, španělsky sem to taky zapomněla, no byly to takové jako...tvar to mělo jako obrovská čočka, bylo to trochu slané a v nálevu, jak kukuřičky Bonduel. :D

...a zase už je o den víc...a Pájina samozřejmě zaaase píše zpět, že? Kéž bych zase měla chvíli net!

Tak včera jsem byla na té gymnastice. Sešly jsme se před domem Conchi, Maxi, Ani, já a ještě nějaké holky a vyrazily jsme.
Když jsme přišly k bazénu, ještě se tam koupalo pár lidí, ale během pěti minut jej všichni opustili, páč byl rezervovaný pro nás.
Přišel taky ten tío, co nám dával lekci. Nějaký Paco z Cáceres. Urobil si prezenčku a nahnal nás do malého bazénku, kde bylo tak po kolena vody. Měli jsme jej 4x obejít, a to pokaždé rychleji. Tyjo byl to záhul, ono se to nezdá, ale ta voda klade strašný odpor. :) Pak jsme šli do velkého bazénu, kde jsme ho měli nevím kolikrát obejít a ručkovat při tom po okraji bazénu. Bylo mi líto neplavců, i když všechny cviky byly i pro ně. Pak nás nahnal zase do toho malého, kde jsme dělali takový ten cvik, kdy se jakoby jede na kole. Pak něco na břišní svaly a pak to začalo: Posilovací cviky na ruce ve stylu aerobic. Bylo to rychlé, el profe sólo marcaba el ritmo áááá uno, dos, tres, cuatro, cinco, seis, siete, ocho, nueve, diez, uno...a tak pořád dokola...nic nevysvětloval a než mi Anita cvik vysvětlila, profe už říkal ocho, nueve, diez a už se dělalo cosi jiného. Hrozně moc se mi za stesklo po Lence Nejedlé, která nám dávala hodiny tance a byla uplně skvělá bo vše mega dobře vysvětlovala y en todo momento sabíamos qué debíamos hacer.
Po posilovacích cvicích, které trvaly snad věčnost a já z nich mega ani nestihla udělat, což mě sralo, bo ta hodina pro mě ztratila tu pravou hodnotu či jak to nazvat, začaly ejercicios de juego. Myslela jsem si, jak se u toho nasmějem a že to bude asi sranda. Rozdal nám takové dlouhé...oni tomu říkali churros, já tomu říkala salchichas de goma (gumové párky). Byly to takové tak snad přes metr dlouhé tlusté pryžové duté párky. Do párku jsme si vždycky někoho hákli (já Anitu), konce párku jsem si chytila a Anita měla mega běžet a já s ní. Pak jsme se prostřídaly. Pak jsme se stejným způsobem vozily – ten, kdo držel konce párku, si lehl na vodní hladinu a ten, co běžel, ho tahal.
Další cvik byl, že jsme měli někoho přenést napříč bazénem, takže sme čtyři chytily Anitě ruce, nohy, pátý hlavu a tak nějak jsme ji táhly.
U těch cvičení s párky tam nějaká chica spadla, chudák, a něco si udělala. Museli ji odvézt.

Před pár dny tu přijel repartidor de bombonas de butano. To byl rachot!!! Koupili jsme od něj dvě bombony, on nám je vynesl nahoru na terasu, dali jsme mu zpropitné a on odjel.
Obdivuji toho člověka, že se dokáže celý den tahat s něčím tak mega těžkým, jako jsou propanbutanové lahve. Fuf!

Uaaa! Catchla jsem internet! A dokonce tady ze saly nahoře! Je to takové všelijaké, signál různě osciluje, ale zkusím toto publikovat, abyste měli co číst – a dřív, než se mi to odpojí.

martes, 21 de junio de 2011

Recetas

Para que os hagáis una ligera idea de qué comidas he probado durante mi estancia en España.
(Obtenido de „Los archivos secretos“ de P. L. García) :)



Arroz, Patatas y Bacalao.-
Ingredientes:
Un vaso de Arroz
Una Patata grande
3 trozos pequeños de bacalao seco
3 dientes de ajos
2 cucharadas soperas de aceite
Sal y pimienta.
Preparación:
La noche anterior echamos el bacalao al mojo.
Partimos los ajos a la mitad.
En una cazuela echamos 2 cucharadas de aceite y freímos los ajos.
Sacamos los ajos fritos y los echamos en el mortero para después hacer el machado.
En la cazuela añadimos el bacalao, las patatas y lo rehogamos todo.
Seguidamente, añadimos una pizca de pimienta, cubrimos con agua y le añadimos el machado de ajos. Dejamos cocer unos minutos.
Por último, añadimos el arroz y dejamos cocer a fuego lento hasta su finalización.


Cocido de Juanita.-
Ingredientes:
Medio kilo de garbanzos
Un cuello de cordero
Un trozo de tocino
Un trozo de chorizo
Un cuarto trasero del pollo
Aceite y sal.
Elaboración:
La noche anterior se echan los garbanzos al mojo con un poco de sal. Por la mañana se les quita el agua a los garbanzos, se lavan nuevamente y se meten en la olla expres.
Lavamos con agua caliente el cuello, el tocino y el pollo, y al cuello le quitamos los tendones. También añadimos el chorizo que habremos cocido previamente solo en una cazuela.
Cubrimos todo con agua caliente y lo ponemos a fuego lento sin tapar la olla para ir espumando el cocido.
Cuando el cocido deje de soltar espuma, cerramos la olla y dejamos cocer a fuego lento durante 2 horas, aproximadamente.


Fideos con lenguado.-
Ingredientes:
Un filete de lenguado,
un plato de fideos secos,
3 ajos,
2 cucharadas de aceite, agua y una pizca de sal.
Elaboración:
En una cazuela echamos 2 cucharadas soperas de aceite y cuando esté hecha, le añadimos el ajo ya picado muy finamente y dejamos sofreír. Cuando se haya socfito todo, añadimos el agua, los fideos, el pescado y la pizca de sal, y dejamos cocer a fuego lento hasta su finalización.
NOTA: de esta misma forma podemos hacer fideos con pollo pero también le añadiremos un trocito de cebolla finamente picada.
Nota de Páyushka: (Yo lo comí con pollo – odio el lenguado xd)


Filetes Rusos.-
Ingredientes para 4 personas:
Medio kilo de carne picada de ternera,
Dos dientes de ajos,
Un puñado de pan rallado,
Medio vaso de leche,
medio vaso de aceite,
Sal.
Elaboración:
Picamos muy finos los ajos y los mezclamos con la carne.
Después añadimos el pan rallado y lo mezclamos con la leche.
Ahora añadimos la sal y seguidamente la leche, la cual añadiremos poco a poco hasta que se forme una pasta compacta.
Por último, echamos pan rallado en un plato limpio, cogemos una bola de la pasta que hemos hecho y la rociamos con el pan rallado, y luego la aplastamos hasta que el filete ruso tenga forma redondeada, semejante a una hamburguesa fina.
Finalmente, ponemos la sartén a fuego lento, añadimos el aceite y cuando esté hecha, vamos friendo los filetes.
Nota: si la cantidad de carne picada fuera un cuarto de kilo, sólo utilizaríamos un diente de ajo. Todos los demás ingredientes, igual.


Judías Blancas.-
Ingredientes:
300 gramos de judías blancas
2 ajos y una cuarta parte de una cebolla
Un trozo de chorizo, aceite y agua.
Elaboración:
Cocemos las judías y el chorizo solo con agua, cambiándoles el agua a mitad de coción.
En una cazuela echamos 2 cucharadas de aceite y freímos los ajos y la cebolla.
Cuando están fritos, añadimos la judías mediococidas ya y el chorizo. Cubrimos todo con agua y dejamos cocer a fuego lento hasta su finalización.


Menestra Montanchega.-
Ingredientes para 3 personas:
3 patatas medianas.
350 gramos de acelgas ya limpias
6 ajos y media cebolla grande
6 o 7 torreznillos
Media cucharilla de pimentón de La Vera
2 o 3 cucharadas de aceite
Medio vaso de agua
Sal
Elaboración:
1. Antes de empezar a preparar la menestra, coceremos las patatas y las acelgas.
2. En una sartén impregnamos la base con aceite y cuando esté hecha le añadimos los torreznillos para que se frían.
3. Mientras se fríen los torreznillos, estripamos las patatas que ya hemos cocido.
4. 4. Una vez frito los torreznillos, los sacamos y los colocamos en un plato y los metemos en el microondas para que no se enfríen. En ese mismo aceite, freímos los ajos y la cebolla.
5. 5. Cuando esté hecho el sofrito, añadimos las acelgas y dejamos freír unos 5 minutos. Añadimos el pimentón, movemos todo y seguidamente le añadimos el agua y la sal. Dejamos cocer unos minutos hasta ebullición.
6. 6. Cuando llegue a ebullición, añadimos las patatas y movemos hasta que todo se mezcle bien y quede una masa compacta.
7. 7. Servimos la menestra en los platos, cogemos los torreznillos del microondas y nos ponemos a comer.


Patatas Revolcás-
Ingredientes para 2 personas:
3 patatas grandes
4 ajos y media cebolla
Media cucharilla de pimentón de La Vera o pimienta roja.
3 o 4 cucharadas soperas de aceite
Agua y sal.
Elaboración:
1. Cocemos las patatas en una cazuela, cambiándoles el agua a mitad de coción.
2. 2. En una cazuela impregnamos la base con aceite y cuando esté hecha le añadimos los torreznillos para freírlos.
3. 3. Una vez frito los torreznillos, los sacamos y los metemos en el microondas para que no se enfríen.
4. 4. Una vez hecho el sofrito, añadimos el pimentón, luego el agua y dejamos cocer a fuego lento hasta ebullición.
5. 5. A continuación, añadimos las patatas y movemos continuadamente hasta que se forme una pasta compacta y no muy densa.
6. 6. Servimos en los platos las patatas revolcás. Sacamos del microondas los torreznillos, los ponemos en la mesa y listos para comer este delicioso plato extremeño.


Pollo guisado.-
Ingredientes:
6 muslos y dos filetes de pechuga de pollo,
6 o 7 ajos y media cebolla,
4 cucharadas soperas de aceite, agua y sal.
Elaboración:
lavamos los muslos con agua caliente para quitarle toda la sangre y que queden limpios,
picamos muy finamente los ajos y la cebolla.
Elaboración:
En una cazuela echamos el aceite y sofreímos los ajos y la cebolla.
Cuando los ajos y la cebolla se hayan dorado, añadimos los muslos y la pechuga de pollo y sofreímos todo muy bien.
Una vez hecho el sofrito, añadimos el agua y dejamos cocer a fuego lento hasta su finalización, observándolo que no se quede seco y no se pegue.
Nota: este plato se acompañará de patatas fritas o si queremos podemos añadir unas patatas al empezar a cocer el guiso, patatas que habremos cocido antes un poco para eliminar el potasio.


Tortilla de Patatas.-
Ingredientes:
3 o 4 patatas grandes,
4 huevos,
Una cebolla,
Aceite.
Elaboración:
Pelamos, lavamos, cortamos en cruz cada una de las patatas, y las dejamos en mojo un par de horas. A continación, le quitamos el agua a las patatas, las depositamos en el escurridor, le añadimos un poco de sal y las movemos para que se tomen bien todas.
Seguidamente, ponemos una sartén al fuego con abundante aceite y añadimos las patatas y la cebolla picada para que se frían.
Una vez fritas las patatas, las vamos sacando de la sartén, escurriéndolas con la espumadera y depositándolas en un plato.
En un plato batimos los 4 huevos, y seguidamente le añadimos las patatas.
En la sartén donde hemos frito las patatas, dejamos una pizca de aceite (el culo del hondón(y la demás la guardamos para una nueva fritada. La ponemos al fuego y vertemos en ella el contenido de patatas-huevos-cebolla y comenzamos a hacer la tortilla, moviéndola sin parar y dándole la vuelta dos veces.
Nota: para hacer una buena tortilla las patatas se cortan en cruz, es decir, se pone la patata verticalmente y se le hace un corte de arriba hcia abajo en forma de cruz, y con la patata en esa misma posición empezamos a hacer cortes horizontales cortando todo el grosor de la patata.



Que aproveche!!!

domingo, 1 de mayo de 2011

De visita en las profundidades de mi ordenador I

Contienen muchos secretos, cosas ya olvidadas y llenas de nostalgia. Ahora que ya llevo bastante tiempo en mi país natal, lo que acabo de descubrir me parece mero recuerdo.

Hace tiempo escribió a una lista de esas que te espamean todo el buzón de correo entrante un tal Rubén. Decía que era de América Latina y que quería ir a estudiar a España a la Complutense y pedía entonces a los listeros que le facilitaran alguna información sobre esta prestigiosa universidad. Una fuerza sobrenatural se apoderó de mí y no pude más que escribirle...y fui sincera..a lo mejor como demás.

De: Pavlína Konečná
Para: rubenigeencisoayala
Asunto: RE: Universidad Complutense de Madrid
Fecha: 30 de enero de 2011 14:22

Hola:

Me llamo Pavlína Konečná, soy de la República Checa y actualmente estoy
estudiando en la Universidad Complutense de Madrid como estudiante erasmus.
Soy invidente y creo que te podría servir de ayuda.

La Universidad Complutense de Madrid es sin duda una de las más prestigiosas
universidades de Espana y la facultad de filología donde estudio te ofrece
asignaturas muy interesantes. Esta universidad también cuenta con un centro
que ayuda a los estudiantes con discapacidad que estudian en ella. Si
decides venir a estudiar en Madrid, será el personal de este centro que te
ayudará a adaptarte, te ensenarán los recorridos que tendrás que hacer y
dentro de lo que pueden (hay muchos estudiantes y para tanta multitud
bastante menos personal) te facilitarán los materiales de estudio en el
formato al que estás acostumbrado. Sin embargo, la comunicación con los
profesores de la Complutense no me satisface del todo.
He venido de
una universidad donde todo (incluída la matrícula, la inscripción a exámenes,
la publicación de las notas obtenidas) funciona a base de un sistema
informativo donde tú controlas tu agenda a través de internet y no necesitas
a nadie para que te rellene las fichas de clase que en la Complutense son
requeridas y no tienes que andar buscando a alguien que te ayude a rellenar
el formulario para matricularte en el curso ni para que te digan el correo
del profesor con el que deseas contactar. En fin, todas las gestiones las haces tú solo.

En mi universidad cada empleado
(profesores, secretarias, todos) poseen un buzón de correo electrónico
universitario que se tiene que revisar o en el caso de que uno decide que
los correos sean reenviados a un e-mail personal, él tiene la responsabilidad de que este correo sea válido.

Si no hay clase, en mi universidad el profesor le escribe un correo a todos los estudiantes y así ellos saben que no tienen que acudir a la universidad y hacer un viaje en lastre. En la Complutense en el mejor caso te ponen un papel en la puerta del aula donde tiene lugar la clase que ésta no se realiza y en el peor caso nadie sabe nada, de todas formas ya te hacen ir a la universidad y perder el tiempo que es oro.

No sé en qué facultad tienes previsto estudiar tú, sé de otras fuentes que por ejemplo la facultad de informática funciona bastante bien, que los profesores comunican por correo electrónico y ponen las notas en el campus virtual de la Complutense. Sin embargo, en mi facultad el campus virtual no lo utiliza ni dios y me sucede con frecuencia que voy a clase y me dan un papel con el texto con el cual se trabaja durante la clase. Mis intentos de decirles a los profesores que me dén el material que se tiene que escanear en antelación fueron en vano.

Lo que sí es verdad es que si decides a venir a estudiar a Espana, será sin duda una experiencia enriquecedora y de gran valor. ... y tu madre patria es bonita, eso sí, y la gente aquí es muy maja.

Así que te deseo mucho ánimo y si tienes cualquier duda, contáctame.

Saludos!

Pavlína Konečná

miércoles, 23 de marzo de 2011

El finde con Cla

Antes de contaros cómo han sido estos cinco o seis días con la amiga italiana de Mirka, Clara Ori, quiero compartir con vosotros los pensamientos que me vienen. – ske no tengo ganas de publicar dos entradas cortas, por eso lo resumo todo aquí. :D !Qué perezosa soy, dios mío! :D

La vuelta a mi país ha sido algo extraordinario. Lo describiría con dos palabras: alivio e increíble. Incluso ahora que ya llevo algunas semanas en la rutina, viviendo en la residencia para estudiantes universitarios y compartiendo la habitación con mi mejor amiga Mirka, tengo la sensación de estar de vacaciones. Largas y felices vacaciones que parecen no tener fin....y eso no está bien. Debo estudiar, cumplir con mis deberes...lo hago, lo juro por mi madre, pero...es raro. Voy a la universidad, entrego los trabajos en las fechas y buzones de entrega correspondientes, me preparo para las clases siguientes pero...todo parece de película...y yo en vez de participar en ella, soy tan sólo un telespectador observando todo desde fuera.
Mirka dice lo mismo. Las dos creemos que seremos capaces de estudiar cuando vengan los exámenes...yo también lo creo porque cuando las dos tenemos que trabajar, nos ponemos los auriculares y cada una nos concentramos en lo nuestro, no hablamos, no cantamos, no nos reímos a carcajadas pero...no sé...

Vino el miércoles, el día 16 de marzo de dos mil once por la tarde; una chica bajita, delgada, con pelo rizado, cualquier chico la definiría como guapa...es que es guapísima – la amiga italiana de Mirka, Clara Ori.
Mirka salió antes de las cinco de la tarde para estar a tiempo a la puerta de nuestra facultad donde se iba a encontrar con mi amiga Dasa para ir las dos a buscar a Clara a la estación de autobuses de Student Agency cercana a la estación de trenes. Yo me quedé en la resi intentando rellenar un cuestionario de léxico...pero no me concentraba.
Llegaron a eso de las seis. Ya las oí de lejos, la voz suave, un poco aguda pero a la vez fuerte de Clara cuya risa parece un coro de cascabeles dorados cantando de alegría y a Mirka registrando su bolso en busca de las llaves. Por un instante pensé que a lo mejor pudiera abrirles pero no lo hice. Tenía miedo y estaba en tensión porque nuestra relación anterior había sido algo fría.

Abrieron la puerta, Mirka la guió para adentro. Cerraron, colocaron la maleta de Clara en el pasillo y vinieron a saludarme. Cla y yo nos abrazamos ligeramente y me sorprendió lo bajita que es. Cuando la vi en dos mil cinco en el campamento internacional en Brno, me parecía más alta. Claro que es una estupidez pero la cosa es que en realidad ya no me acordaba de cómo era.

Luego charlamos un rato, o mejor dicho, las dos charlaban, yo escuchaba e intentaba rellenar el maldito cuestionario...pero no me concentraba en la grabación sobre la explotación de los inmigrantes en el trabajo para nada – y eso que no era nada difícil y a mí estos temas siempre me han llamado la atención. Va, lo dejo para otro día, pensé.

Luego abrimos una caja de chocolatinas que nos trajo Cla de regalo. Estaban buenas. Y luego me fui a fumar un cigarro. Y ella me preguntó: ?Puedo yo también? Me sorprendió cómo había mejorado su espanol. – o es que ha cambiado su actitud hacia esta lengua? En el dos mil cinco, aunque sabía que yo en espanol me defendía bastante mejor que en inglés, me miraba de reojo y se limitaba a dirigirme escasas palabras solamente para comunicarme lo imprescindiblemente necesario. Y ahora, la misma chica que seguramente opinaba que yo era una tonta perdida siempre sólo con mi espanol, estaba allí pidiéndome un cigarro. En espanol.
La invité. Nos fumamos uno, dos...y conversamos. De todo un poco. Me sorprendió la fluidez con la que hablaba el castellano y aunque a veces se sentía incómoda por no recordar las palabras correctas, la verdad que lo hacía bastante bien.
Y yo empecé a sentirme más relajada y verdaderamente comencé a disfrutar de su presencia.

Cuando volvimos, ella sacó su portátil y la línea braille, lo colocó encima de la mesa de Mirka y preguntó si podía utilizar internet. Mirka le había encargado una tarjeta de red para hacer una conexión compartida a Fenzik, un chico que por mis amigos es más conocido como „el informático“. Le escribimos al informático al skype que cuando pudiera que pasara por nuestro cuarto y nos dejara las cosas para conectar a Clara a la red. Se le olvidó. No había traído ni la tarjeta ni los cables. Y Mirka confesó que tampoco se lo había recordado. Así que nos fumamos un cigarro con él y él nos prometió que al día siguiente vendría y haría la conexión compartida via la wifi del ordenador de Mirka.

Luego ya no hicimos gran cosa, le ofrecimos a Clara la ensalada con palitos de cangrejo que habíamos preparado el día anterior a Clara a la que, gracias a dios, le gustó. Luego charlamos hasta la una de la madrugada, Clara le llamó a su novio holandés desde mi ordenador y nos acostamos, Clara en la cama de mirka y Mirka en mi colchoneta inflable. Nos dormimos como ninos pequenos.

El jueves el despertador de Mirka sonó a las seis porque se tenía que ir a clase de literatura con Paolo Divizia, un profesor bastante serio a cuyas clases es recomendable asistir.
Y yo, que hasta ahora no he llegado a entenderlo, me desperté más fresca que una rosa y con una sonrisa amplia. Me desperecé y con una energía increíble me puse a prepararle el desayuno a Clara. Me satisface que le ha gustado un dulce que hizo mi mami y mi café. :) Por lo menos algo positivo. :) Me ayudó a relajarme más todavía.
Estuvimos charlando sobre cosas de chicas, Mirka se piró dentro de una hora y Clara y yo nos quedamos asolas. Yo tuve miedo pero al final nos lo pasamos pipa. Ella se forzó y aguantó aproximadamente cuatro horas y media de conversación en castellano. Bueno, menos, porque a las nueve nos pusimos a estudiar. !Me encantó! Había un silencio casi sepulcral. Solamente se oía el tac-tac de los teclados de nuestros portátiles. Y las dos hicimos lo que nos habíamos propuesto. !Bien! Traduje todo lo que me quedaba de las frases de léxico, ella finalizó su trabajo sobre un libro en holandés del siglo diecisiete y cuando le di por última vez al enter para guardar y entregar el cuestionario completado sobre la situación de los inmigrantes en el mundo del trabajo, llegó Mirka. El tesoro nos compró tres dulces, uno para cada una. !Qué rico estaba! De ojaldre y rellenado con un poquito de chocolate. Podría haber habido mááás :( :)

Y luego charlamos mucho y nos pusimos a pensar qué íbamos a comer. Después de una hora de opiniones indecisas optamos por encargar unas pizzas. Nos las trajeron directamente a casa. !What a comfort, yeah! :D Estaban riquísimas y grandísimas. Luego ya no comimos en todo el día.

Yo todavía seguía con la mía cuando llegó Verca Pekarkova, una compi de clase de Mirka del instituto. Nos pusimos a hablar sobre el arte, nos contó sobre una exposición rarísima que había visitado y nos pusimos a discutir dónde está el límite entre qué es arte y qué ya no lo es. Al final llegamos al acuerdo de que depende del punto de vista de cada uno. Un graffiti para uno puede ser una verdadera obra maestra del arte contemporáneo, para otro tan sólo el resultado de una gamberrada asquerosa de algunos puercos que se habían metido unas rayas.

Verca estaba acatarrada y se fue pronto porque no se sentía bien del todo. Y yo casi me dormí. Pero llegó el informático. Nos tuvo que ensenar su nuevo teléfono que se había comprado. Creo que era un Nokia, todo metálico, la verdad que me encantó. Luego nos fumamos un cigarro y en eso Cla dijo que le hubiera encantado salir, tomar algo con nosotros y probar la cerveza checa. El informático le dijo que lo mismo había planeado con un amigo suyo y que si queríamos podíamos ir con ellos. Así que nos unimos a ellos, vamos, sobre todo por Clara. Yo ya presentía algo raro...que habría de pasar.

El otro amigo del informático era Ladislav. Un guaperas, conscientísimo de ello y que sabe arreglárselas con las tías de puta madre. – Su última novia era mi amiga. Estuvieron juntos más de un aňo. Incluso fue a verla a Lisboa donde ella estuvo de erasmus....compartían un piso...y hace tres semanas la dejó el cabrón.
Es un tío arrogante que siempre te habla como si fueras un imbécil. Estudia derecho y se cree el ombligo del mundo. !Odio la gente así! !Odio cuando alguien cree haberse comido toda la sabiduría del planeta!
Y éste, el informático, Clara, Mirka y yo fuimos a Alterna a jincarnos unas cervezacas...o por lo menos eso pensaba...
Nos tomamos una y cuando estuve a punto de pedir otra, dijeron los chicos que no, que ya nos íbamos porque habían acordado con otras amigas suyas que harían una fiesta en la habitación 202 con vino, guitarra y todo. Pues nos tuvimos que ir, no había otra.
Yo cogí algo de chorizo, un poco de colines y vasos pal vino porque me advirtieron que sí podíamos ir pero que no tenían suficientes copas. Y me fui a su cuarto.

Antes de ir a Alterna le escribí a mi novio que la íbamos a llevar a clara a un bar checo para que conociera un poquitín la vida estudiantil de cerca. Cuando volvimos y antes de marcharme con los vasos y la comida, se lo comuniqué otra vez a través del skype. Y me fui.
La fiesta no me gustaba, los chicos tocaban bien pero nadie hablaba con Clara lo cual me jodía considerablemente. Sé que somos checos, cerrados y a veces sin muchas ganas de abrirse un poco a los de fuera pero joder, preguntarle qué tal estás, te gusta nuestro país, estás contenta, no te falta de nada, vamos que eso no cuesta, digo yo.
Mirka y yo nos empeňábamos en traducirle todas las canciones guerreras que son de gran interés sobre todo para el informático – pero se traducen malísimamente sea por la jerga, sea por la difícil contextualización de nuestra situación a alguien que no tiene ni idea.
El stronzo de Ladislav ya me tenía hasta las mismísimas narices. Todos, excepto Clara, obvio, y Mirka, que es absténica, pagamos por el vino. Y Clara y yo, a pesar de haberle pedido ochocientas veces si por favor nos puede dar un poco, siempre teníamos los vasos vacíos. Así que me levanté y fui al balcón para hablar con mi novio. Me sentía mal porque no había logrado contactar con él antes y por lo menos quise despedirme, desearle muy buenas noches, escuchar su linda voz y decirle lo muchísimo que lo quiero. Marqué su número, le di y...una voz femenina me avisó: El teléfono al que llama está no disponible o fuera de cobertura en este momento.
Colgué... Volví al cuarto del informático, les dije que me meaba y que tenía que ir al baňo y me piré.
Intentaba alegrarme imaginándome qué peo se habrían cogido todos si yo no hubiera llevado ese choricito y colines (era la única comida que había), me los imaginaba allí haciendo de todo pero ni esto me ayudaba.

Era la una y media cuando me senté al ordenador en mi cuarto. Me metí los dos auriculares en los oídos lo más profundo posible para que ni el más mínimo ruido perturbara mi mundo interno, puse canciones lentas y le escribí un correo a mi novio. La verdad que me sentía hecha una mierda... Y así me quedé hasta las cuatro y media.
Luego llegaron Mirka y Clara. Clara llorando. Cuando le pregunté qué le pasaba me vino con cuentos de que jooo, que está tristísima, que nunca más volverá a verlo, que es tan guapísimo, simpático, sexy y no sé qué más. No sabía de quién hablaba. Pero cuando le pregunté y me dijo el nombre de Ladislav, ske no pude más. A mí nadie me ha abrazado, nadie me ha dicho „ma poverina, que no pasa nada, que todo irá bien“ y yo ahora voy y la tengo que consolar porque se ha enamorado de un cabrón? !Ni de coňa!
Me fui a la cama. Y dormí mal. No pude dejar de pensar en el correo que le había puesto a mi tesoro y en lo que había sucedido...los pensamientos invadían mi cabeza como flechas indias con puntas venenosas.

He quedado para el viernes con Dasa para ir a la estación de trenes a comprarle frutos secos a mi mami para su cumpleaňos. Quedamos para las once en Grohova. No me levanté. Dormir tres horas la verdad que no es mucho. No sé cuántas veces apagué el despertador, sin embargo me levanté a la una. Dasa seguía en la facultad así que al final, después de muchas explicaciones y mensajes de texto, logramos encontrarnos, compramos todo y yo volví a la resi. Y nos pusimos a estudiar.
A Mirka se le antojaron unos sándwiches, de los míos, de los mejores. :) Así que me puse a prepararlos para las dos. Clara dijo que se lo preparaba sola y que sólo se lo metiera en la sandwichera. Cogió dos rebanadas de pan de molde y metió una lonchita finita y pequenita de queso ahumado y una pizquina de ná de bacon. Pensaba que no le iba a gustar, vamos, que el pan no tenía nada, pero bueno... Se lo preparé. Se tostó enseguida y...no le hizo mucha gracia. – no me sorprende :D heh :D
Luego le preparé otra a mi manera, con más quesito, y la chica no paraba de decir: mmmm quééé ricoo! Me alegraba un montón que a las chicas le gustaban mis sándwiches. Luego se comieron otro a medias y por fin empecé a preparar los míos.
Cuando estaba a punto de sacarlos calentitos de la sandwichera, sonó mi móvil. Era mi madre que quería que le escribiera INMEDIATAMENTE sobre qué hora tenía pensado llegar a casa. Mi plan era ir por la tarde, sin embargo antes que pude decir cualquier cosa, me dijo con una voz dura: „Te esperamos para comer.“ Y después, subrayando cada sílaba: „ESTOY ESPERANDO EL MENSAJE PERO YA.“ Así que me puse a buscar como loca en la página checa de los horarios de autobuses y trenes donde nada más entrar te dicen que te vayas, cuándo sale mi autobús para casa. El ordenador se negaba a colaborar así que mi madre esperando impacientemente mi respuesta la recibió un poquito más tarde pero por suerte no se enfadó. Y yo, por fin, pude sacar mis sándwiches que mientras se habían enfriado y me puse a comer.

Justo cuando estaba masticando mi segundo sándwich, alguien llamó a la puerta. „Porca miseria!“ pensé y fui a abrirles. Era el informático y su amigo Lucas. Trajeron una caja con botellas de cerveza y nos dijeron que íbamos a hacer una fiesta cervecera en nuestro cuarto. A mí no me hizo mucha gracia porque la del día anterior no estuvo nada bien y yo además al día siguiente tenía que viajar pa casa.
Al final ésta estuvo bien. Lucas, un chico aplicado e inteligente, hablaba con Cla con su inglés perfecto y aunque a mí no se me hacía prácticamente ningún caso, me lo pasé bien. – y por lo menos pude practicar lo que durante estos tres aňos casi se me había olvidado del inglés.

No sé a qué hora se fueron. Lucas nos dijo que dentro de un momento volvería y tocaría la guitarra. Yo ya deseaba dormir así que les dije que sólo una canción y punto. Lucas llegó, tocó una canción y se fue con Clara a la habitación dos cientos diez donde había más gente. Yo mientras él tocaba la canción fui a fumarme mi último piti. Cuando llevaba casi una mitad, oigo sonidos raros a mi izquierda. Algo estarán haciendo en la calle, pensé. Y de pronto una voz masculina, fuerte y potente, dice: „!Hi! Era el informático que trepando por los balcones llegó hasta el nuestro. !Qué susto me metí, dios mío!
Se encendió un cigarro, charlamos unos instantes y él, trepando por los balcones, volvió a su cuarto.

Mirka y yo ya estuvimos bastante adormiladas, nos metimos en nuestras respectivas camas y dormimos hasta que a las ocho de las manana nos despertó el knock-knock de Clara que estuvo llamando a la puerta.
!Qué marchosa es la tía! Volvió a las ocho de la manana, sin dormir ni descansar ni nada y me contó Mirka que el sábado por la tarde ni se echó una siesta.
Cuando llegó a las ocho de la manana, me tuve que levantar para prepararme y salir dirección casa en el pueblo. Sin gana ninguna me duché, desayuné unos rollitos de ojaldre con nueces y me fui.

El domingo llegué a las cuatro de la tarde. Las chicas estaban conversando. Me avisaron que a las seis venía Lucas. Mira qué bien el chico, ha venido desde Praga sólo para estar unas horas con Clara y volver. Esto se llama amor, vamos. :)
Estuvieron hablando mucho rato. A las nueve o por ahí Mirka, Clara y Lucas se fueron a comer fuera, yo me quedé aquí dormidita. Volvieron, Mirka abrió la puerta y con una espontaneidad natural me preguntó: „Pavli, ty sleepíš?“ :D :D (tomó el verbo inglés „to sleep“ – dormir, y le aňadió el sufijo checo que expresa la segunda persona del singular del verbo checo „spát“ – dormir). :D :D Os juro que si hubiera estado dormida, esto me despertaría al cien por cien. :D :D :D

Ah, otro golpe inolvidable que se me olvidó: Cuando el viernes estuvieron aquí los chicos con las birras a alguien se le escapó un eructo y los tres enseguida empezaron a cantar la melodía de Everybody hurts (Todos a veces hacen daňo)con esta letra: „Everybody burps sometimes.“ (Todos eructan a veces.) :D :D :D jajaja

Y después, la Clara empezó a planear cosas. Pongo aquí mi chat de aquella noche con mi novio. A lo mejor os parecerá demasiado fuerte lo que pongo aquí pero quizás mi rabia acumulada, (hasta el jueves por la tarde hablábamos todos con todos, a partir de ahí Clara hacía como si yo no existiera), quizás el cansancio me hicieron decir cosas que a lo mejor, en otras circunstancias, nunca más hubiera pronunciado.

Pavli:
...eh...me quedé dormida.
Pavli:
Nooo!!!!! Llegaron....y la tonta está pensando escribirle a la asistente de Praga que no se siente bien y quedarse aquí una semana más...pero esto qué es? joder que tiene el billete y todo!
Pavli:
...y me despertaron.
Pedro:
Pues tú no les hagas caso, si hacen ruido diles que estás muy cansada y necesitas descansar. Y no te levantes más de la cama, acuéstate que si te ven levantada no dejarán de hablar.
Pavli:
has leído lo del billete? !Pero qué irresponsabilidad!
Pedro:
bueno, pues que se quede sin dinero y que se joda, pero que no moleste a los demás porque ella no está sola con su amiga Mirka sino que hay otra persona que eres tú.
Y que ella no puede decidir quedarse ahí por sí misma, sino que tiene que consultarlo con vosotras que para eso sois las duenas de la habitación. Esta es una nina caprichosa, mimada y zorra.
Pavli:
?sabes?pero joder a mí no me dijo ni pío.
Pavli:
Me lo contó Mirka...era la iniciativa de Mirka aunque creo que lo correcto sería que la Clara nos preguntara a las dos ya que la habitación es mía también.
Pedro:
Que no, que esa tía es una aprovechada en todos los sentidos, no vale la pena tenerla como amiga. ?y Mirka no le dice nada de que cómo va a hacer eso y perder el dinero?
Pavli:
sí...se lo dijo. y espero que se pire! porque yo no la quiero aquí vamos! Quizás si me preguntase... Si me pregunta, yo no le digo que no, sabes?
Pavli:
Mirka te manda muchísimos saludos y estuvimos recordando cómo nos lo habíamos pasado cuando estuviste aquí...los tres nos lo pasamos pipa!
Pedro:
?y qué, aún no se ha convencido de irse? Yo también le mando muchos recuerdos y espero que la próxima vez que vaya estemos más tiempo con ella.
Pavli:
Mirka dice con una voz tiernísima: yeeeee!! y podría venir pronto!
Pedro:
Yo deseo muchísimo ir a ver a mi cielo y estar con la Cuchi y tomar algo y comer en esos sitios tan buenos a los que vosotras vais. Te quiero.
Pedro:
Y claro, ya no te vas a la cama ?no?
Pavli:
...me tumbaré. No sé si llego a dormirme pero por lo menos descanso. La posición horizontal es taaan relajante :)
y ellos que se vayan
Pavli:
Tres horas y media quedan todavía para la partida de Clara.
Pedro:
Bueno, tú métete en la cama y no hables. Seguramente, te podrás quedar dormida algún ratito y si no, pues descansas tumbada. Venga, carino, túmbate.

He is sooo cute, my precious! :)

Ella, quizás de mi tono de voz, supo que aquí no se iba a poder quedar. Así que empezaron a planear que pudieran irse juntos a Praga y quedarse una semanita en la casa de Lucas.
Lucas me pidió si pudiéramos salir un ratito al balcón. Nos fumamos un piti y él me lo contó todo. Se sentía como una mierda pero no tenía el valor de decirle a la pobre que se fuera a su país si ella no quería. Empezamos a planear qué le iba a decir lucas a su madre. Yo le aseguré que si mi madre me veía en el umbral con un chico desconocido, de otro país y a las siete de la madrugada, que vamos, que me mataba. Parece que la mami de Lucas es una mujer mucho más tolerante, además Lucas inventó que le iba a decir que cancelaron todos los vuelos para Holanda y que como Clara dentro de unos días tenía que ir a Roma a hacer unas cosillas, no le merecería la pena ir a Holanda y por eso se quedaba en Praga y después que viajaría directamente a su ciudad natal.
A mí en cierto modo ya me daba igual. Estaba cansadísima y lo único que verdaderamente deseaba era meterme en la cama. Sólo le dije que por favor por lo menos escribieran a la asistente ya que la llamó Mirka y si se presentasen en Praga diciéndole a la mujer que los planes habían cambiadoo, el que se llevaría las consecuencias sería ella, y por una tontería, por una precipitación de una irresponsable.
Luego se quedaron dos horas decidiendo qué iban a hacer y cuando quedaba apenas media hora para su pardida, decidieron dejarlo así y no complicar la cosa.

Eran las tres y cuarto cuando entré a la terraza para fumarme el último piti de aquella noche. Los dos estaban aquí como si nada. Clara confesó que no tenía ni idea de la hora. No entiendo qué hacían tanto tiempo en la terraza. Se habían ido media hora antes y hubo un momento en que no se oía nada. No quiero imaginar qué estaban haciendo.
También me jodía que la última noche Clara casi no hablaba con Mirka – y eso que siempre decía que era su mejor amiga, farry, I miss you y otras cosas. Y cuando menos miraban eran las tres y veintidós y se tenían que pirar rapidísimo porque a las tres y veinticinco venía el taxi.

Cogieron apresuradamente sus cosas, casi ni se despidieron y Mirka los acompaňó hasta la recepción de la residencia.
Cuando volvió, estaba llorando. Clara ni se despidió de ella. O por lo menos no cómo es debido cuando se despiden dos mejores amigas... No lo entiendo...
Mirka y yo nos sentamos en su cama y nos pusimos a llorar. Ella por Clara, yo por ella. Porque esto no se le hace a una amiga.

Han sido unos seis días inolvidables y aunque han ocurrido muchas cosas que yo preferiría que no hubieran ocurrido, me alegro muchísimo porque las dos chicas hayan podido verse después de muchos aňos.

viernes, 18 de marzo de 2011

Poslední příspěvek s touto etiketou

¡Tak! A je to! Erasmus, cele toto spanelske silenstvi je za mnou. Uz mi chybi jenom dat do poradku nejake dokumenty, napsat zaverecnou zpravu, kterou stale tak nejak uspesne zasklivam a doufat, ze mi uz na studijnim uznaji ty predmety ze spanelska – uz jsem si tam psala.

Uz bylo na case toto udelat. Napsat prispevek uzavirajici cele toto. A celou tu vec erasmus soupnout nekam dozadu do suplicku zapomneni. A veces pienso que ha sido una gran equivocación. Ale to je jedno.

Strasne dlouho sem se k tomuto odhodlavala. Posledni zkousky v Espani me dost vycerpaly, tak jsem o vikendu nabirala sily, v sobotu sme byli s Maríou a nejakyma dalsima lidma venku, nejdriv na prochazce od ONCE k Sol, pak v baru, kam oni churt chodi, blizko ONCE, kde delaji celkem uchazejici pizzu a pak sme sli do baru za ONCE, kde je piano. Zlati mi o tom baru mega vypravel, ze je tam piano, ze tam lidi chodi a muzou si zahrat a zazpivat. Ja, aňorando un piano en Madrid cada día, jsem se tam uz vyslovene tesila.

Ten bar byl maly, v podzemi a na me to tam pusobilo trosku pijo. Ale mozna to byl jen dojem. TEs un bar de copas, takze otvira mega pozde a piano se tam smi pouzivat az od pulnoci. My sme tam prisli tak 20 min predtim, toz sme si nekam sedli, objednali piti a cekali.
O pulnoci tam prisel naky borec, zabral piano a zacal tam hrat stare, melancholicke, fado pripominajici songy. Jeste o vinho de Porto a asi bych se rozplakala doopravdy. :D heh :D A nakonec sme zjistili, ze to tam funguje tak, ze hraje borec a ty si za nim chodis rikat, co si chces zazpivat a zpivas s nim do mikrofonu. Nj asi ho maji placenyho no... :( a moji pisnicku neumel... :( chjooo!
Rychle sme sli ztama pryc, bylo to divny, taky na me dolihalo uz to, ze budu muset brzo vratit do moji zeme...a ackoli uz jsem byla hasta los cojones de la Complutense, z Espani jako takove se mi moc nechtela...i kdyz navrat na masarnu bylo totalni alivio, fakt.

Pak sme sli jinam do baru. Bylo tam narvano ale sympaticky cisnik. Cestou sme videli zvracejiciho madridana, no fakt super. Nj noc jiz pokrocila...

A pak uz sme sli domu. Dlouho jsme si pak povidali a sli spat.

A pak uz asi nicmoc novyho. V nedeli sme spali a ja uz ani nevim. Jo v pondeli byl valentin. Muj zlati se zblaznil, zase mi koupil mega darky, ja newim, proc furt za me tak utraci, no mega veci mi dal a pak mi rekl, ze vsechno to musim nacpat do kufru a odletet s tim. :D super :D Ale nakonec to dobre dopadlo.

No a tak sem tu. Aklimatizace probehla nad ocekavani dobre... sem priletela 17 feb 011 (jue), doma sem byla pá, so a v ne zase na kolej. Takze jsem cely patek uklizela pokoj, vybalovala a v sobotu zase balila na kolej. A v nedeli odjela. Bylo to tak neuveritelny...ale jsem rada, ze to vsechno slo tak rychle...aspon jsem nemela cas na divny myslenky.

No a tak sem tady. Uzivam si isu, toho, ze jsou profesori hodni, vstricni a opravdu dekuji nevimkomu ale mega dekuji za to, co mam.