sábado, 6 de noviembre de 2010

Třicatero poznnatků z krajin více méně teplých

1.Nemají tu tatranky, siesty, delisy, margotky, polomáčené sušenky nebo nic na ten způsob. Dají se tu sehnat snad jen Kitkat, Mars, Twix a podobné mezinárodně známé malé a drahé tyčinky. Ani sirupy, kysané zelí, nové koření (!) nebo český chleba (jak nečekané) tu není. Španělský chléb je typu bagetového, takže na den se pro rodinu kupují třeba dva nebo tři (v Česku koupíme jeden bochník a jíme ho tři dny). Španělský bagetochleba hrozně brzo žvýkačkovatí narozdíl od toho českého, který i po čtyřech dnech je normální a dá se jíst.

2.Ve stáncích, kde se prodávají noviny neseženete cigarety. A ve stánku s cigaretama neseženete noviny a žvýkačky. Trafiky v našem slova smyslu tu prostě nejsou. Buďto quiosco de prensa anebo estanco bez žvýkaček.

3.Mají tu levné víno. Levnější než pivo. V noci v baru se cena piva pohybuje kolem tří eur za 0,25 l. V supermarketu se dá koupit litrovka (aspoň myslím, že je to litr) za něco přes euro, to už je lepší.

4.Všichni tu chodí na červenou. Všichni, pořád a všude. Bez ohledu na to, že se k přechodu blíží policajti. Ale je fakt, že tu mají strašně moc semaforů. Ani řidiči tu pravidla silničního provozu nijak zvlášť nerespektují a celkem jim to myslím ani nevadí.

5.Mají tu El corte inglés, Desigual, Mercadonu, co my v Česku nemáme. Ale nemají tu Tesco a Albert.

6.Ve škole jsme v každém předmětu na začátku roku dávali "fichas" s informacemi o nás a fotkou. (Na Mu není potřeba jelikož studenti se přihlašují do předmětů v IS a profesor, když si předmět rozklikne, vidí rovnou studenty, které tam má zapsané - i s fotkou).

7.Když odpadne hodina, člověk se to dozví, až když přijde do prázdné učebny. Občas učitelé varují předem, ale mi se to stalo zatím jen jednou, a to varoval, že hodina nebude, protože byl svátek.

8.Místní campus virtual je takový hodně zestručnělý is. Hooodně zestručnělý a navíc ho nikdo nepoužívá.

9.Všechno se tu vyřizuje papírově a všude je potřeba přikládat fotku. Já tu neměla dostatek fotek na všechny fichas a fakt se mě po nich ptali "Ale ta ficha nemá fotku...?..."

10.Při placení kartou se musí ukazovat občanka/pas. I v případě, že pak chcou pin. Poznatek kamarádky, která je na erasmu v Zaragoze: Jenom v mercadoně ji nechcou. Mercadona je fajn. Můj dodatek: Mercadona není fajn.

11.Nemám ráda jedno a dvoucenty. Nechápu, k čemu tyto maličkaté mince jsou. Platit se s nimi snad nikde nedá, žádný automat je beztak nebere a nikdy je nikdo nikde nechce.

12.Je tu zvykem, že studenti mají svůj vlastní pokoj a s nikým ho nesdílí. Takže vlastně cena ubytování je tu víceméně stejná jak u nás, jenom kdyby byli v pokoji dva. Když hledáte na internetu, nejčastěji vidíte: Nabízí se pokoj pro jednoho.

13.Trávím tu víc času na internetu než na koleji v Česku. Bude to asi tím, že tu nemám skoro žádné kamarády a nechodíme tak často ven jako doma.

14.Mám tu třicet kreditů. To znamená pět předmětů. To znamená šest kreditů za předmět, což mi doma nikdo nedá. Na druhou stranu jeden předmět mám dvě hodiny týdně. Na to, že tu mám pět předmětů trávím tím pádem ve škole mnohem víc času, než kolik bych tam trávila, kdybych měla pět předmětů doma.

15.Ráno tu nepijí teplý čaj jako my. Ani si tu nedělají turka, takže neznají rychlovarnou konvici. Ráno a na svačinu tu zásadně pijí kafe z kávovaru a když si chtějí udělat čaj z pytlíku, neříkají tomu čaj ale infusión a dělají to tak, že si dají do skleničky vodu, tu ohřejí v mikrovlnce a pak do ní hodí pytlík a nechají vylouhovat. Čaj (ten z pytlíku) pijí snad jen když jsou nemocní a sypaný jsem tu snad ani neviděla. Když jsem měla návštěvu ze Španělska v Česku, nazývali rychlovarnou konvici „recipiente eléctrico“ – elektrická nádoba, a byli z ní úplně k uvytržení, protože pro ni ve španělštině snad ani nemají termín.

16.Když tu koupíte balíček plátkového sýra, mezi plátkem a plátkem vždycky najdete plastikový plátek. Dřív mě to štvalo, ale když si vzpomenu na teňounké plátky českého uzeného sýra, které od sebe nejdou vůbec oddělit, docela to dokážu ocenit.

17.Když tu koupíte krájený salám (naše šunka), každé kolečko má na sobě kus tenkého plastiku, který se při sundávání často trhá. Toto už tak lehko ocenit nejde.

18.Ještě jsem tu neviděla rýži v sáčku, kterou používáme doma, kdy se do vařicí vody hodí přímo celý ten sáček, ve kterém jsou malé dírečky, rýže se uvaří tak a pak se jen ze sáčku vysype.

19.Poledne je tu ve dvě hodiny, večeří se nejdřív v devět a koncerty začínají od deseti večer.

20.Nutella se tu jmenuje Nocilla.

21.Na přechodech, okrajích chodníků a snad všude jsou takové divné malé sloupky „bolardos“, které jsem v Česku nikde neviděla. Už asi rok přemýšlím, k čemu vlastně slouží. Zatím jsem přišla jen na to, že k tomu, aby se o ně člověk snadno přerazil. Ne nadarmo je ve španělštině nazývají „matapadres“ (zabijáci tatínků – často jsou přesně tak vysoké, že potká-li se s nimi muž, vrazí si je přímo do varlat), „mataciegos“ (zabiják slepých), „cascahuevos“ (rozbíječ vajec/koulí – vysvětleno u matapadres), en fin... „matatodos“. Jinak též zvané „pivotes“, „chirimbolos“, „avelardos“,...

22.Přijde mi,že jsou tu mnohem brisknější teplotní rozdíly mezi ránem a odpolednem. Ráno jdete ve dvou tričkách, svetru a bundě a klepete kosu, odpoledne jdete v jednom tričku a je vám vedro.

23.Jsou tu dva typy balíčků cigaret: měkké a tvrdé. Tvrdé jsou ty klasické v kartónové krabičce, které známe my, měkké jsou jen v takovém měkkoučkém papírovém obalu, které jsou sice levnější, nicméně strčíte-li si je do kabelky, snadněji se vám polámou.

24.Španělé neznají sheeshu (vodní dýmku) a nemají čajovny.

25.Profesoři tu probírají mnohem rychleji než v Česku a to i navzdory tomu, že tu mají předměty dotovány mnohem více hodinami. Mnohdy je problém stíhat si zapisovat.

26.Španělé jí spousta divných věcí, které se u nás nejí: Syrové, vařené a pečené kaštany, žaludy a syrové a vařené kdoule.

27.Nedělají tu alkohol z třešní, švestek a hrušek. Dělají tu žaludový likér.

28.Ozvučené semafory tu nedělají tak pěkný zvuk jak v česku. Když je červená, nedělají nic, když je zelená, pískají jako ptáček pío pío pío pío, což často v hluku provozu zaniká.

29.Mají tu churros a porras. Zase ale nemají štrůdl. Lístkové těsto ovšem kupodivu znají „hojaldre“.

30.Španělé jsou moc moc moc hodní, otevření, milí a mnohdy ochotnější jak Češi.
Mám je moc ráda!
Os quiero mucho mis espanolitos! :*

Tarea para clase

El otro día en la clase de El español como lengua extranjera la profe nos dijo que inventáramos nueve frases con este esquema: el adjetivo sustantivo del sustantivo, de el(la) adjetivo sustantivo de sustantivo, del(la) adjetivo sustantivo de sustantivo y así sucesivamente.
Nosotros pusimos:

1.El alegre cerdito del campo
2.De la bonita casa del granjero
3.De la hermosa cosa de Navarra
4.De la ley de campiňa del pueblo
5.Del oscuro castillo de rey
6.Del fantástico mundo de los gnomos
7.Del tenebroso bosque de occidente
8.Del gran huerto de Dios
9.De la maravillosa villa de Alejandro
10.Del espeluznante asesinato del niño

Luego nos mandó escribir en grupos un cuento empleando estas diez frases.
Mientras los demás las estaban copiando, yo, aburridísima, me puse a escribir mi propio cuento.
Aquí os dejo los dos. Sé que son tonterías (qué inteligente pudo salir con unas frases tan estúpidas) pero bueno. Para que os divirtáis un poco.

El alegre cerdito del campo se despertó como cada mañana y se puso a pensar qué iba a hacer. Era un día soleado y daba alegría pasear. Entonces salió de la cbonita casa del granjero donde cada noche se acostaba y fue a dar un paseo. Iba pensando en sus cosas y no se fijaba demasiado en su alrededor. Por eso cuando oyó que alguien le llamaba se asustó.
„Cerditooo!“ dijo la voz desconocida.
„?Quién eres?“ respondió el cerdito.
„Mira arriba, estoy aquí.“
El cerdito alzó la mirada y vio que la que le estaba hablando era una lechuza.
„?Qué haces lechucita?“ le preguntó el cerdito.
„Estudiando.“ contestó la lechuza.
„?Y qué estudias?“
„De todo un poco. Ahora estoy leyendo un libro del país Vasco. ?Quieres que te cuente de la hermosa cosa de Navarra?“
„!Sí! Cuéntame! Cómo es la hermosa cosa de Navarra?“
„Está escondida en los Pirineos. Es una pequeña campiña. Y yo te voy a hablar de la ley de esta campiña del pueblo.“
„?Y qué ley es?“ preguntó el cerdito muriéndose de curiosidad.
„Cuenta una leyenda que antes de que los humanos pisaran ese lugar se encontraba allí el fantástico mundo de los gnomos. Los gnomos vivían en paz, contentos y felices. Por el día trabajaban y por la noche se divertían bailando y cantando. Sin embargo, un día este mundo inocente de los gnomos fue invadido por un niño, soberante y orgulloso. El niño quería compartir la felicidad con los gnomos pero no sabía adaptarse a su modo de vivir y sobre todo no respetaba los ritos de los gnomos. Eso era lo que más les ofendía: que alguien que entró en su mundo y fue aceptado con amor y cariño no aceptaba los principios de la comunidad de los gnomos que existía desde el principio de los tiempos.
Los gnomos influídos por el niño malo poco a poco dejaban de ser buenos, se volvían perezosos y en vez de bailar se divertían bebiendo alcohol y probando todo tipo de drogas.
Una noche el mayor de los gnomos decidió que habría que castigar al niño por haber roto la paz de la comunidad de los suyos. Todos se reunieron y empezaron a planear el castigo.
Cuenta la leyenda que un día encontraron al niño en el tenebroso bosque del occidente que rodeaba el oscuro castillo del rey, hecho pedacitos pequeñitos. Todos hablaron de aquel espeluznante asesinato del niño.”
“?Y qué pasó con el niño? ?Escarmentó?“ preguntó el cerdito todo asustado.
„Claro que sí,“ respondió la lechuza, „Pero un poquito tarde. Al pasar por la hermosa villa de Alejandro llegó al huerto de Dios llamado cielo. Allí se dio cuenta de que su carácter y su comportamiento hacia los gnomos no era nada bueno pero ya era demasiado tarde.“
„!Qué horror!“ exclamó el cerdito, „De hoy en adelante seré más bueno que un cacho de pan para que no me suceda algo parecido. Y prometo que nunca más volveré a entrar a jugar al bosque aquel.“
„Bueno, cerdito, tampoco es para tanto. Con que te comportes bien no te pasará nada.“
Y el cerdito sonrió y con el corazón lleno de alegría se fue a la casa del granjero que ya le tenía preparada una riquísima comida.
(Cuento Amparo)

Esta historia empieza en una época remota, en un lugar apartado del prestigioso condado de Navarra donde vivía el protagonista de nuestro fantástico relato. Carlitos, así se llamaba el chico, era un niño de 10 años y vivía junto a su padre que era granjero. Numerosos animales habitaban la bonita casa del granjero y representaban la única compañía de la solitaria existencia del niño. Carlitos sentía un cariño especial hacia un cerdito al cual él llamaba “Patita negra, el alegre cerdito del campo”. Sin embargo, él sentía la necesidad de jugar con otros niños de su edad, por lo cual a menudo se inventaba amigos imaginarios.
Recorría el pueblo, desde tiempos ancestrales, la leyenda de que en el tenebroso bosque de occidente habitaba una especie de monstruo, por la noche los aldeanos escuchaban ruidos y voces casi humanas, y nadie se atrevía a entrar en el solo.
Un día, durante un viaje con su padre por la alegre campiña del pueblo, se encontró con un grupo de muchachos que jugaban distraídos. El niño intentó buscar su amistad con la mejor de sus sonrisas pero fue rechazado. Cuando ya se marchaba, el grupito, pensando burlarse de él le propusieron un juego cruel. Si Carlitos quería entrar en el grupo debía atravesar el bosque prohibido por la noche y solo. Llegó el momento y el miedo recorría el cuerpo del muchacho. Se armó de valor y se internó en la oscuridad absoluta, no podía ver donde pisaba. De repente, dio un paso en falso y cayó gritando por un agujero que parecía interminable. Su vista pronto se acostumbró a la oscuridad y pudo entonces percibir que no estaba solo, escuchaba vocecitas y veía pequeñas figuras a su alrededor. No lo sabía, pero casi sin quererlo había descubierto el fantástico mundo de los gnomos. De pronto se dio cuenta de que estaba atado de pies y manos. Las pequeñas criaturas empezaron entonces arrastrarlo con una fuerza sobrehumana y después de un tramo de oscuridad apareció ante el un prado verde hermoso, con árboles y el mar, que lo rodeaba todo, era un mundo de fábula. Carlitos fue llevado al oscuro castillo del rey Alejandro, el jefe de los gnomos. Los consejeros del rey debatían qué hacer con el, pero Carlitos no podía entender nada. Finalmente fue llevado a una mazmorra donde pasó la noche. Al día siguiente se encontraba en medio de una procesión de gnomos, recorrió todas las calles de la maravillosa villa de Alejandro, infinidad de aquellas criaturas lo contemplaban entre gritos y vituperios hasta que llegaron a la cima de un acantilado. Tenía enfrente suya una enorme estatua de un gnomo al que las criaturas empezaron a venerar al unísono. Inmediatamente Carlitos se dio cuenta de que algo malo podía pasarle, estaba atemorizado. Los crueles gnomos lo colocaron al borde del precipicio contra su voluntad, pero sus esfuerzos eran en vano, no podía librarse de aquellas ataduras. Después de algunos rezos solemnes varios de ellos se acercaron con una larga vara y empujaron al muchacho al vacío, el mar se lo tragó junto a sus gritos. Después de unos momentos de silencio, los gritos y vituperios llenaron aquel lugar, y los gnomos saltaban y celebraban el espeluznante asesinato del niño.
En el pueblo, la desaparición del niño causó gran conmoción y después de unos días se suspendió la búsqueda.
Carlitos se despertó sobresaltado y aturdido. Miró a su alrededor y escuchó la algarabía que reinaba en el lugar, vio a muchos niños y todos le sonreían. Todos vestían de blanco y estaban rodeados de animalitos. Un gran cartel presidía el lugar, “El gran huerto de Dios”. Una gran alegría llenaba su corazón, nunca más se sentiría solo.
(Cuento grupo)

Svět je malý, bomba, Rocío, superní víkend

JUE, 04/11/10
Před čtrnácti dny v sobotu mi přišel z OIPD e-mail, že v Casa de estudiante se bude konat nějaká charla o zaměstnání postižených. Nevěděla jsem, kde je casa de estudiante, co to vůbec je a hlavně se to mělo konat v době, kdy já mám školu, takže jsem o tom ani nepřemýšlela. Nicméně když jsem v pondělí příšla a zjistila, že dialektologie odpadá, rozhodla jsem se, že se mi nechce domů a že se tam zajedu podívat.
Casa de estudiantes je taková jako malá hala vedle rektorátu. Ani jsem nevěděla, že to tam je.
Tak jsem tam přišla, už tam bylo mega lidí a charla právě začínala. Trvala asi dvě hodiny a popravdě mě moc nebavila. Ale nakonec bylo asi fajn, že jsem tam šla.
Když událost skončila, začali se tam lidi shánět po jakýchsi formulářích a po jejich potvrzení. To byly nějaké takové formuláře, které když se vyplnily, mohlo se chodit na další charlas podobného typu. Mně se tam nějaká holka zeptala stli ten formulář chci taky. Nevzala jsem si ho páč charla mě tak nějak nezaujala protože místo toho, aby tam třeba něco vysvětlili nebo co já vím tam všichni říkali svoje zkušenosti a já jelikož žádné pracovní nemám, nemohla jsem s ničím přispět.
Když všichni obdrželi své formuláře, chtěla jsem už odejít. Když jsem vycházela ze dveří, zaslechla jsem hlas Loreny, jak říká té holce, která se mě ptala na ten formulář: „Rocío, tak v sobotu v šest jo?“ Tak to mě dost překvapilo. Vrátila jsem se teda za Lorenou a ptala se jí, že jestli něco plánují nebo co. Lorena se velmi podivila, že o tom nevím, no bohužel no. A tak mi řekla, že v sobotu jdou s děckama studentama z OIPD někam si sednout a tak. Tak strašně jsem si přála jít s nimi... Poznala bych aspon někoho... No nechala jsem to být.
Když jsem přijela domů, napsala jsem Antonii Durán že kde se berou ty akce pořádané OIPD a na druhý den mi přišel e-mail od nějaké paní, že je pořádá skupina Grupo ocio a že jestli chci jít v tu sobotu s nimi.
Byla jsem z toho dost překvapená, ale napsala jsem jí, že teda jo. No a tak mi poslali ještě číslo na kohosi, řekli, abych byla před šestou na zastávce metra Príncipe Pío a že půjdeme kamsi, kde se to jmenovalo Vips.
Chtěla jsem se pak na netu podívat, co to je ten Vips, abych věděla, kam to vlastně půjdeme, no pak jsem na to zapomněla a viděla jsem to až v tu sobotu.
Pak mi přišel další zajímavý e-mail. Psala mi Antonia, že Rocío mi posílá na sebe kontakt. Přemýšlela jsem, kdo to je ta Rocío. To byla ta holka, jak se mě ptala v pondělí na ten formulář. A tak jsme si vyměnily pár e-mailů a pak už sme chatovaly na msn. Rocío je hrozně superní. Je z Huelvy a je taková hodná, veselá a už jak sme si psaly po msn mi bylo jasné, že si budeme dobře rozumět.
Ona že taky v sobotu jde do Vips tak že bysme mohly jít spolu. Byla jsem docela ráda bo na Príncipe Pío fakt ni puta idea.
No a tak v sobotu jsem teda vyjela už někdy před pátou, abych tam byla včas. Už tam čekala Rocío a ještě jeden kluk, jmenuje se Javi a studuje informatiku a tak sme tam čekali na ostatní a najednou tam přišla taková holka a že: Já jsem Johanna.
Měla kolumbijský přízvuk a já jsem si úplně vzpomněla, že jedna moje kamarádka ze Slovenska byla tak před šesti lety na výměnném pobytu v Segovii a že se tam bavila s nějakou Johannou z Kolumbie. Když se pak vrátila, viděly sme se a ona mi pouštěla nahrávku z workshopu, kde ta Johanna mluvila. Tota Johanna co za mnou přišla na Príncipe Pío měla moc podobný hlas té z té nahrávky, ale přišlo mi to tak nějak strašně increíble, že by to fakt byla ta samá Johanna. No nakonec sem fakt zjistila že jo! Jako svět je fakt malý! A tak jsem té slovenské kamošce hned psala, ona ji pozdravila a vubec to bylo super.
Když jsme se všichni sešli, vydali sme se směrem k Vips.
Vips je prostě taková jako restaurace či co. Moc se mi tam ale nelíbilo. hlavní důvod byl mega vysoké ceny – čokoládové batido skoro za 5 eur, cocacola přes 3 eur...fakt strašný. Tak sem si tam dala pivo, které taky stálo dvě a půl eura. Jinak to tam ale bylo super, seděla jsem u stolu s Johannou a tou Rocío, tak jsme kecali, plánovali další akce (ujal se můj návrh procházka po Retiru, snad ji ale uděláme brzo páč pak už bude hnusně a nebude na to počasí).
Tak sme tak kecali, já si objednala druhé pivko a když jsem udělala první lok, viděli a slyšeli sme en el fondo jakýsi ruch. Ani sme neměli čas přemýšlet, co se tam děje, páč za náma doletěl nějaký chico de seguridad a že musíme rychle vypadnout páč tam byla nahlášena bomba. Tak sme co nejrychleji posbírali svoje věci a spěšně, bez placení, sme vymajzli z Vips. Po cestě se naše skupina nějak divně rozdvojila. Když sme vylezli ven, zjistili sme, že např. Rocío tam není. Takže si to dokážete představit: nervózní spěšné telefonáty, no jak z amerického filmu. Jako správný american film i naše událost měla šťastný konec, druhá část skupiny se k nám nakonec připojila a všichni šťastně pohromadě jsme se vzdálili od vchodu do nákupního centra Príncipe Pío. Když jsme odešli kousek dál, bylo z budovy slyšet mírné Pummmmmm!!! Ale asi tak za 15 minut už sme viděli, jak tam opět vchází lidé. Když jsem se pak doma dívala na netu, zjistila jsem, že to, co tam bouchlo, byla jen petarda, kterou tam bouchli nějací jóvenes. Nicméně seguridat ante todo, že? Takže celé centrum muselo být evakuováno. Co kdyby náhodou.
Následující den, tedy v neděli, jsme šli s Pedrem do divadla. Bylo to super! Hra se jmenovala Yo me bajo en la próxima. ?y usted? Mega sme se u ní nasmáli. Byla o dvojici, která vyprávěla svých spoooousta zkušeností, ať už sexuálních či jiných. Bylo tam spousta superních hlášek. Nejlepší bylo, když ten borec šel do takového jako puticlubu a ta paní předváděla takovou starou hroznou kurvu, uplně typickou a takovou...jajaja sme se málem počurali smíchy všichni ptž ta byla prostě uplně bezkonkurenční! Ta kurva furt říkala: quééé pááááása cooooooňo takovým hlasem, no super to bylo. Oni jí aji nějak říkali, něco jakože cojo palo nebo něco takového, bohužel si to už nepamatuju a to je škoda páč to ji mega vystihovalo. Před tim divadlem fuimos a tomar una caňa a potkali sme se s Juanejem, takový moc sympatický pán, který s náma byl pak po celou dobu toho divadla a popisoval nám scény, tak to bylo super.
Po divadle sem měla chuť ještě na caňitu, ale když sem se podívala na hodinky, chuť mě přešla páč vědomí, že bylo asi půl jedenácté a že já další den musím vstávat do školy, mě od toho honem rychle odradilo.
Přišla jsem domů a na face byla Adelka se Zuzkou, které mi psaly, že ten další víkend přijedou do Madridu a že bysme teda mohly prodloužený víkend (tady prvního listopadu je svátek a nechodí se do školy) mohly strávit spolu. Tak jsem jim napsala, že jo a že to domluvíme a celá nadšená z toho nápadu a z toho, že uvidím dvě moje brněnské spolužačky v hlavním městě Španělska, jsem šla spát.
V pondělí jsem si psala s Rocío a napadlo nás, že bysme se v úterý mohly spolu zajít najíst. A tak že se sejdeme u metra ve tři odpo. A tak jsem po dialektologii vzala bus, přijela na metro a že si ještě zajdu vybrat penízky. Rocío už tam čekala a že: nooo a tak když sem tu na tebe čekala, tak sem si zašla do bankomatu. :D :D Takže sme tam pak šly ještě jednou, já si vybrala a pak sme přemýšlely, kam půjdeme. A že do Burguer King. Marianita (kamarádka z Argentiny) tam pořád chodí, ja tady ty fastfoody neznám, takže mi to bylo celkem jedno. A tak jsme jely na Alonso Martínez. Udělaly sme nevímkolik přestupů v hrozně krátké době a pak sme vylezli na takové ulici. Kousek sme po ní šly a pak sme zašly do takové jako místnosti, ale tam námř ekli, že toto není Burguer ale jakýsi bar, tak sme se vrátily kousek nahoru a už sme byly správně.
V Burguer sme si daly uplně užasný hamburger takový kulatý s hrozně ňam věcma, se musím Rocío zeptat, jak se jmenuje, abych jestli tam příště půjdu si tam dala to samé, k tomu obří pytel hranolek a velikanánskou cocacolu s tunou ledu. A u toho sme kecaly a kecaly a kecaly.
Pak Rocío navrhla, že bysme mohly jít na kafe. A tak sme šly do toho baru, jak sme tam prvně vlezly omylem, daly si tam kafe a kecaly a kecaly.
A pak sme přemýšlely, kam bysme mohly jet, kde by se dalo jen tak si sednout a kecat. Na té ulici, kde sme byly, žádné lavičky nebyly dado que la calle era bastante céntrica a na takových místech moc laviček nebývá.
A tak sme jely a Chueca. Rocío že: Tak pojedeme na Chueca, tam je hodně laviček. :D :D A tam sme vylezly z metra, na jednu takovou kamennou sme si tam laply a kecaly a kecaly a kecaly a kecaly a kdybysme nemusely jít a dělat věci do školy, kecaly bysme tam eště teďka.
Jinak pak přes týden se nedělo nic zajímavého, chodila sem do školy a tam nic new. Ve čtvrtek v El espanol como lengua extranjera nám nadiktovala devět takových jako vět či co a my sme pak ve skupinkách měli napsat povídku, která je bude obsahovat. Ale o tom až příští příspěvek.
No a mezitím jsem čekala nějaké zprávy od těch holek a furt nic. Ani sme nevěděli, kde budou ubytované a nic. No až v pátek mi napsali, že tatínek Adelky jim našel ubytování na Pinar de Chamartín (pěkně daleko) a že teda se v sobotu sejdeme, zajedeme s holkama dát kufry na hotel, pojedeme do musea del traje a pak se uvidí.
Tak jsme v sobotu vstali a vyjeli za holkama. Nejdřív že se setkáme se Zuzkou u jakýchsi věží na Avda de América. Věží sme tam viděli několik, tak jsme se tam potom zákonitě hledali. Bylo hnusně, zima, pršelo, takže bylo čekání na Adelku docela dlouhé. Navíc tam za náma přišel jakýsi týpek který a) byl ožralý, b) neuměl španělsky a chtěl se se mnou pořád o něčem bavit. Bohužel jsem mu nerozuměla ani slovo, nevím, jestli to bylo zapříčiněno dávkou alkoholu v krvi nebo jeho neznalostí jazyka, ale byla jsem docela ráda, když ho nějací borci odlifrovali pryč bo fakt nevím co chtěl a snad to radši ani vědět nechci.
Po hodině čekání a klepání kosy přijela Adelka s taťkou. Její taťka má naprosto úžasný asturský přístup, je to naprostý mazec. Tak sme se představili a naskočili do krásně vyhřátého autíčka. A začalo dobrodružství La búsqueda del hotel perdido.
Hotel už sám o sobě je daleko a jak se k němu dostat autem sme moc dobře nevěděli. Asi hodinu jsme tak různě projížděli ulicemi Madridu, ale pak sme ho nakonec našli! Holky vystoupily, daly si tam kufry ajeli jsme do museo del traje.
Překvapilo mě, jak to muzeum bylo maličkaté. Nikdo tam nebyl, jen mladá senorita u okýnka. Muzeum jsme si prošli a celé nám to zabralo sotva půlhodinu. Byly tam různé zajímavé druhy šatů, nejvíc nás dostaly jedny, které vypadaly jak postrouhané čokoládou.
Po muzeu nás Pedro vzal do takové malé hospůdky, kde nejvýznamější specialitou byly sartenes. Byly to vždycky smažené brambory, nahoře smažené vajíčko + něco a to vše přinesli v pánvích. Všichni sme si dali toto s chorizem a Zuzka s houbama a krevetama. Původně jsem si chtěla dát to Zuzčino, ale nakonec jsem dala přednost chorizu.
Po sartenes jsme se vydali projít se po centru Madridu. Procházka to byla super, dělaly jsme mega fotek, ale bylo hnusně, pořádně se rozfoukalo a fakt mi byla hrozná zima. Tak strašně jsem si přála mít na sobě svoji nádhernou hřejivou zimní bundičku... jenže kufr s věcma ještě nepřišel...a to už je měsíc, coho mami poslala...ya estoy preocupadísima.
Prošli jsme se na Cibeles, kterou jsme nakonec nevyfotili páč a) tam furt jezdily auta, jak je kolem ní kruháč – jako fakt super kolem božské Cibeles, jedné z nejvýznamějších soch Madridu, postavit kruhový objezd -, pak jsme byli též na Sol na nultém kilometru španělských silnic, kde jsme si všichni vyfotili nohy (kdo to neudělá, jakoby v Madridu ani nebyl), prošli sme celou Gran Vía, ulici Preciados, plaza de Callao a když už nám byla zima všem, zapadli sme do jakési cafeteríe a všichni až na Pedra, který si dal café con leche sme si dali Colacao. Španělské Colacao mi bude v Česku taky moc moc chybět.
Pak jsme se šli opět projít, vzali sme holky na Prim a že půjdeme na pivko a pak už domů. Holkám se ale nechtělo, taksme šli domů. Doma sme se navečeřeli a padli do postelí. Já ještě předtím zhlídla kapitolu El internado (sem se tu uplně zbláznila do seriálu El internado – Internát).
V neděli jsme, ačkoli nebyla škola, vstávali také poměrně brzy páč sme měli s holkama sraz v centru asi o půl desáté. Šli jsme si projít obrovitánský trh, který v Madridu v neděli bývá, El rastro. Bylo tam moc moc moc lidí a moc divných a zajímavých věcí. Nejvtipnější nám přišel pán, který se snažil tam prodávat takové ty úplně staré obrovské žehličky na prádlo, jak se do nich muselo strkat uhlí, aby se nahřály. A pak takovou divnou obrovskou mísu přikrytou takovým divným kuželem. To sme pak asi půl hodiny přemýšleli, k čemu by tento předmět jako měl sloužit.
Když si holky prohlížely obrovitánské nádherné šátky, začalo šíleně pršet. Uplně silně. Přestalo to během chvilky, ale zmokli sme pořádně.
Po návštěvě Rastra sme šli do královského paláce. Tam ale stála fronta dlouhá přes 300 metrů, tak jsme to vzdali a že tam půjdeme v pondělí brzo ráno, když tam nikdo není.
Pak jsme šli do domu Lope de Vegy. Tam se ale musí návštěvy předem objednat, takže z toho nebylo též nic.
Tak jsme šli se najíst do Burguer King. Jelikož jsem nevěděla, jak se jmenovala ta ňamina, jak jsem ji jedla s Rocío, vybrala jsem si cosi jiného a taky to nebylo špatné.
A odpoledne jsme šli do museo del prado!!! Taky tam byla mega fronta, ale od pěti tam byla návštěva zdarma, tak sme si řekli, že tentokrát si tam tu frontu vystojíme. A opravdu jsme nelitovali!
V Pradu jsme byli tři hodiny a ještě nám to nestačilo. Viděli sme Las meninas od Velázqueze, pár obrazů od Goyi a spoustu od neznámých malířů. Nejvíc nás překvapila Virgen de leche, kde byla kojící María. Tento motiv se na obrazech objevoval hrozně často.
V Pradu bylo i pár soch, třeba socha Ledy nebo dítěte, které si vytahovalo trn z nohy.
Při vstupu nám dali takové divné válce, na kterých se dalo namačkat číslo některých obrazů a byl k nim audiopopis. Opravdu nádherný zážitek! Jen škoda, že se tam nemohlo fotit. Ale Museo del prado všem moc moc moc doporučuji!
Když sme se chtěli jít podívat na las majas, taková dost nepříjemná paní už nás ztama vyhodila, takže sme je neviděli. :( Musíme tam ještě někdy zajít.
Z muzea sme šli na vlakové nádraží Atocha, které je hrozně moc moc moc veliké a zajímavé. A ztama už sme šli domů.
V pondělí ráno jsme doma uklízeli, takže do toho paláce jsme nakonec s holkama nešli. mrzelo mě to páč holky říkaly, že to tam bylo moc super, že byla visita guiada, že dostaly sluchátka, kde jim paní všechno říkala, popisovala a že to tam bylo pěkné. :( Tak snad jindy no... :(
Když sme se setkali s holkama, už sme nedělali celkem nic, šli sme do Retira ke skleněnému paláci, udělali pár fotek a lapli na lavičky, holky jedly a my sme pak šli domů. Mrzelo mě, že sme nemohli s holkama zůstat až do konce. Ale byl to nejsupernější víkend, co sem tady!

sábado, 23 de octubre de 2010

60 hechos y confesiones de Pavlína Konečná

Copiado desde Facebook.

Te atreves a escribir una nota con 60 cosas al azar de ti, hechos, hábitos o metas tuyas?
Te animo a que lo intentes. Ponle el nombre 60 hechos y confesiones de (tu nombre) y así tus amigos te conocerán un poco más.

1. Aunque debería, no tengo ganas de acostarme.

2. Hoy es la primera vez que me he aburrido durante toda una clase aquí en Madrid.

3. Soy adicta a internet. Diariamente tengo que revisar mi correo electrónico, el face y conectarme en todos los clientes de mensajería instantánea que tengo. Si no, no estoy tranquila.

4. Me encanta hacer barquitos prácticamente en cualquier tipo de salsa, en las ensaladas de tomate o lechuga o simplemente en el aceite de oliva.

5. Para descansar bien tengo que dormir mínimo nueve horas.

6. Tardo más de 30 minutos en ducharme y más de una hora en bañarme. Cuando estoy en casa y puedo permitirme el lujo de poder relajarme en la bañera con espumita, soy capaz de pasar horas y horas en el cuarto de baño. Mi madre me riñe a menudo por eso.

7.Me encanta el olor de coco, almendras y canela.

8. Me encanta fumarme un piti al tomarme un cafecito bien cargaíto después de desayunar. Si no puedo hacer esto, mi desayuno no es completo.

9. Sé guardar mis problemas, penitas y cosas que me preocupan muy dentro de mí y no decirlas a nadie aunque sé que me perjudica.

10. Tengo una colección de minerales. Antes me encantaban todos los minerales y creía en su poder sobrenatural.

11. Me dan miedo cosas que a cualquier persona normal le parecerían tontas y estúpidas. Ni mi madre me lo cree. Le tengo pánico al viento fuerte, a los espacios grandes y abiertos en el campo, no me gustan cosas peludas y cuando alguien quiere producir algún sonido que me da miedo, me tapo los oídos y grito como loca: !Nooo noooo noooo noooo nooooo!!! ochocientas mil veces.

12. Aunque de todo mi corazón odio madrugar, prefiero levantarme dos horas antes de lo que realmente sería necesario para poder tomarme mi cafecito matutino con el cigarrito imprescindible que poder dormir un rato más pero sin disfrutar de estas mis pequeñas alegrías.

13. Me da miedo sentir el contacto de las ruedas del avión con el hormigón de la pista de aterrizaje.

14. Me gusta estar on line cada vez que puedo y aunque no estoy en el ordenador, prefiero dejarlo encendido con el away status que apagarlo. Soy una maniática.

15. Me encanta el español! Sinceramente amo de todo mi corazón esta lengua románica! (Uno de los motivos por qué escribo esta nota en castellano.) Estoy adicta a ella más que a internet. Cuando estoy sola en casa, cuando no quiero que los demás me entiendan o simplemente cuando me da la gana, hablo en castellano aunque estoy en mi país. Ahora estoy de erasmus en Madrid y cuando hablo por skype con mi familia o mis amigos, hay palabras o hasta construcciones fraseológicas que no sé expresarlas en checo. Cuando me topo con alguna, me paso cinco minutos pensando cómo lo podría decir en mi lengua materna. Cuando al final lo digo de alguna manera, me suena raro.

16. Me encantan los perfumes! Si fuera millonaria me gastaría todo el dinero comprando perfumes.

17. Odio el puré de guisantes y las lentejas. Amo beber zumo de piña, Malibú con piña y la piña como tal. Me encanta la piña!!!

18. No me gustan las pastillas y cuando algunas se pasan del criterio del tamaño que considero aceptable para mí, no me las trago.

19. Cuando estudio, primero estudio en silencio, leyendo y revisando para mis adentros, sin embargo después tengo que salir al balcón y paseando repetir en voz alta lo que he estudiado. Los vecinos pensarán que estoy loca cuando me ven paseando por el balcón y hablando en un idioma desconocido pero me da igual. :)

20. Odio cuando me obligan a hacer algo que no quiero.

21. Me encanta el chocolate. Podría vivir comiéndolo.

22. Me encanta viajar. Si pudiera me recorrería el mundo entero. Los países que visitaría primero serían Portugal y Brasil. Sin embargo, el país que más amo es España. España es mi vida, España es mi todo!!!

22. Prefiero escribir ciento ochenta correos electrónicos que hacer una llamada telefónica.

23. Me dan asco los gusanos. No los tocaría en mi vida!

24. Me encanta el sonido de las olas del mar rompiéndose contra las rocas. El mar lo admiro y a la vez le tengo mucho respeto.

25. Me dan muchísimo miedo las películas de terror. Si veo alguna, no me atrevo ni a moverme en la cama y tengo miedo de ir sola al baño porque creo que algo peludo saltará del váter y me atrapará.

26. Aunque no creo en Dios, sé que hay algo entre el cielo y la tierra. Ya se me ha confirmado más de una vez.

27. A veces soy muuuy indecisa. Tardo horas en elegir algo a la hora de comprar y hay veces que me cuesta elegir entre un simple sí o no. Mi frase más frecuente es: „No sé.“.

28. Me dan miedo los médicos aunque sé que me quieren ayudar.

29. Me encanta el sonido del mechero, del carboncito de la sheesha y de las cerillas. – Soy sagitario. :P

30. Me gustaría ser intérprete.

31. No tengo faltas de ortografía y me gusta corregir a los que las tienen. Odio que la gente hable mal y conjugue mal los verbos y aunque no soy española, me gusta escribir correctamente. Sin embargo, chateando con amigos o en facebook me encanta utilizar la forma de escribir de los jóvenes (q, xq, ke, bss, etc.) Me gusta que mis paisanos lo vean y piensen: !Qué cool! :)

32. Me gusta inventar correos electrónicos imaginarios y discografías de cantantes no existentes.

33. En el face no utilizo mi nombre real porque me encanta cuando me dice: Hola Paulina Amparo, tienes cuatro notificaciones nuevas.

34. Me encanta tocar el piano, cantar y componer canciones en castellano.

35. Soy capaz de pasar horas y horas viendo cosas en aukro (ebay) aunque sé que no puedo comprármelas.

36. A veces me enfado demasiado rápido, después me arrepiento y perdono, también rápido.

37. Me llaman exagerada porque me gustan grandes cantidades y cosas que a otras personas les parecen extrañas (café cargadísimo, muchísimo tomate frito en la pasta, fumar por la mañana, perfumes de olor fuerte, sabores fuertes, pendientes largos...)

38. Cuando estoy nerviosa, me pongo muy acelerada y constantemente tengo que hacer algo con las manos (jugar con las llaves u otro objeto pequeño, dar golpecitos en la mesa con los dedos...)

39. No me gustan los juegos de PC.

40. Nunca compro cupones de loterías porque creo que es tiempo y dinero perdido.

41. Me preocupo mucho por mi mami. Cuando va a algún sitio y no vuelve a la hora que ha indicado, me pongo nerviosa. Incluso cuando me sueño que le ha pasado algo malo, le llamo para asegurarme que ha sido tan sólo un sueño.

42. Soy muy sensible al dolor, y me da miedo.

43. Cuando me emborracho hablo en otros idiomas.

44. No soporto el chirrido de los trenes cuando frenan. Cuando se acerca alguno, me tapo los oídos como una niña chica en el medio del andén y me da absolutamente igual que me miran.

45. Me encanta el masaje de los pies aunque me da cosquillas..

46. Amo de todo mi corazón a mi mami y a mi hermana. Daría mi vida por ellas.

47. No me gustan para nada las ciencias exactas. – Por eso estudio hispánicas. :)

48. No me gusta la gente antipática.

49. Confío muy rápido en la gente que apenas conozco. Eso a veces juega en mi contra.

50. Cuando estoy mal me gusta poner música triste y llorar si es necesario. Ayuda a veces.

51. Me encanta recibir regalos y más todavía darlos. Me gusta ver lo alegre que se pone la persona cuando le regalo un regalito adecuadamente escogido para él/ella. Cuando me dan un regalo a mí, soy capaz de pasar horas y horas con el paquetito en la mano sin abrirlo adivinando qué contendrá aunque me muero de curiosidad.

52. Se me pegan muy rápido las frases o palabras que dicen mis amigas o las personas con quienes estoy mucho tiempo. Incluso los acentos de los idiomas.

53. No soporto a la gente que se cree el ombligo del mundo.
Odio la gente que quiere sobresalir y se cree mejor que los demás.

54. Me encanta ir a tomar algo con mis amigos. Sobre todo amo esas noches de verano cuando nos sentamos en la terraza de nuestro pub favorito y tomamos jarras de Kofola.

55. Aunque soy ciega me encantan las fotos y los vídeos. Si viera seguramente estudiaría diseño o algo por el estilo.

56. Realmente creo que mi mamá es la mejor mamá del mundo y mi hermana la mejor hermana del universo.

57. Me encantan los girasoles.

58. Me encantan las velas. Me gusta muchísimo el olor de las velas apagadas en la tarta de cumpleaños. Me gusta jugar con la cera derretida.

59. Odio la nieve.

60. Suelo quejarme a veces, pero AMO a mi familia, y gracias a Dios siempre tengo todo lo que necesito. Sé cuánto me aman y que siempre van a estar para mí. Yo también para ellos.

jueves, 21 de octubre de 2010

Pája poprvé s erasmáky a nádherné odpoledne s Adelkou

SÁB, 16/10/10
Salí de casa a las siete de la manana y volví a las once de la noche. Takto by se dal charakterizovat muj ctvrtecni den. Byl to opravdu mazec. Skoro to vypadalo, jak kdybych byla celej den nekde na nakym tahu bo co.
Vstavat se mi nechtelo (nikdy se mi nechce), ale sprcha me probrala. Pak sem ficela na metro - uz to stiham upe v poho.

Do skoly jsem dorazila okolo osme rano. Mela jsem pul hodiny cas nez zacne hodina, tak ze půjdu k „moji zdi“ a dam si tam cigaro a tak vubec a pockam tam a pak pujdu do hodiny. Moje zed je takova zidka, ktera vede od hlavniho vchodu do univerzity k tomu dolnimu. Nahore se na ni da sedet a vzdycky tam byva mega lidi, kteri tam posedavaji, pokuruji cigarko, popijeji cocacolu z plechovky a povidaji. No a tak jsem prisla k tej zdi a potkala jsem Aliciu. A ona ze Kam des? A tak sme u moji zdi zustaly spolu a daly si to cigo spolu a superne sme pokecaly.

Pak uz byl cas jit do hodiny. Alicia si sedla vedle me a za me si sedla jeji korejska kamaradka. Kdyz jsme se ptaly, jak se jmenuje, rekla neco naprosto divnyho, co znelo jako ňaňaňau cosi a pak rekla: No a ve spanelstine by to bylo Lydia. :D :D Tak ji rikame Lydia. I na face ma Lydia Lim. :) V hodine sme probirali jakousi nudnou teorii, ktera nas nebavila.

Mezi hodinama opet cigarko a pokec – Lydia se pridala – a pak dalsi hodina. Hodina byla vtipna. Jednak profe prisla o pul hodiny pozdeji a jednak pak ten zbytek stravila ctenim z jakychsi poznamek, ktere nam stejne potom nakopirovala, takze hodina naprosto ztracena. Vedet to, asi se na ni vyserem. :D :D

Po hodine jsem mela sraz s Lorenou z OIPD, aby mi pomohla vyplnit zadost o zapis do predmetu a fichas de clases. Nejdriv jsem si ovsem pro tu zadost musela dojit, ze? A kam jinam, nez do kancelare erasmus filologie.
Pani nas poslala do nejake budovy. A tak sme sly a Alicia ze tam ma auto, ze nas vezme autem. Byl to mazec. :D Sedla jsem si za ni dopredu, Lydia si sedla do zadu a mela za ukol hlidat muj batoh. :D Kdyz mi batoh Alicia davala dozadu, divila se, ze tak mega vazi a pak ho zacala nazyvat burra. Takze bylo: Dame la burra. Moji hul nazyvala palo, taze bylo: Dame la burra y el palo. Moc dobre to znelo a hrozne sme se u toho vsichni smali. :D :D A taky mi celou dobu rikala Amparo. Ona pry vzdycky kdyz nevi, jak se nekdo jmenuje, tak mu rika Amparo. Jednou ji jedna divka jemne upozornila, ze ona se ale opravdu nejmenuje Amparo, no Alicia ji tak rikala dal. :D :D
Alicia pustila cedecko, na kterem bylo nove CD Guerra fría od Malú. Alicia ze: No, ona se jmenuje Malú, nevim, jestli znas... Kdyz jsem ji rekla, ze jsem si CD predchozi den stahla, zacala se smat a ze ona taky, takze ho nemame ani jedna jeste poradne naposlouchane, nicmene pisnicka Ni un segundo je naprosto husta. A pak poustela y Blanco y negro, ktera byla jako singl a pak jeste jednu. Alicia umela text, tak zpivala zplnahrdla na cele auto a ja se k ni pridala. Byla to sranda. Tak sme tak jezdili po Avenida Complutense, halekaly na cele auto a bylo nam fajn. :D Alicia mela v aute vtipne hlasky a desne sme se u toho nasmali.
A tak sme prijeli k te budove a zjistili, ze tu kancelar presunulia ze musime tam. Kdyz uz sme teda byli tam, tak ze toho vyuzijeme a pujdeme si do knihovny pro knizku do Sociolingvistiky, na kterou musime napsat nejakou praci.

Sesli jsme se superni trojka: Lydia, ktera je erasmacka a jeste nema studentskou kartu, Alicia, ktera si nevyplnila jakysi formular, a tudiz si nemuze vyzvednout karticku do knihovny, a ja, stejny pripad jako Lydia. No tak sme aspon obhlidly, ze ta knizka tam je, oskenovaly si jeji obsah, abysme vedely nazvy kapitol a prodiskutovaly, na ktere z nich budeme pracovat, a vydaly se smer ta druha budova, kterou nam rekla ta pani.

V aute sme opet poslouchaly Malú a byla sranda.

V te dalsi budove uz byla ta kancelar erasmus, ja si tam vzala formular na zadost o zapisu do predmetu a ze teda uz pujdu do skoly, kde me ceka Lorena.

Holky me jeste doprovodily a pak sly do knihovny jeste zkoumat tu knizku.

Predtim mi volal naky chico z OIPD, ze Lorena ceka v hale s kopirkou. Sla jsem tedy tam a tam nikdo. Tak jsem tam asi 15 min cekala a zkousela lokalizovat toho borce z OIPD, ktery mi nezvedal telefon, pac cislo na Lorenu nemam a chtela jsem, aby mi ho poslal.
Po ctvrt hodine jsem vysla pred vchod pac vevnitr me to nebavilo a bylo mi tam vedro. Porad jsem zkousela lokalizovat toho borce, nakonec jsem zavolala Antonii, ktera se divila, ze jsme se s Lorenou jeste nesesly. No asi 5 min na to Lorena přisla.

Tak sme se vydaly smer univerzitni autobus. Nastoupily sme, autobus byl narvany k prasknuti, ale pohoda. No nicmene kdyz sme vystupovaly zadnimi dvermi na nasi zastavce u metra (vzdycky tam vystupuje mega lidi), tak ridic se proste rozhodl, ze nema casu nazbyt a malem privrel Lorenu do dveri. Me to mega nastvalo! El cabrón casi la pilla!

Pak sme teda dorazily do centra, kde jsme hooodne dlouho vyplnovaly vsechny ty papiry. Na strankach nasi univerzity to je jedno velke lío, kody predmetu tam maji dvoje, jedny stare, ktere nam rekli, ze kdyz je tam napiseme, ze se nic nedeje, a jedny nove, ktere sme ale nemohli najit. Tak sme tam napsali ty stare.
Nez sme to dovyplnovali, uz bylo kolem ctvrt na ctyri. Ja mela byt o trictvrte na sest u vchodu do Instituto Cervantes, takze jsem uz nemela cas jet domu a vratit se. Tak jsem si rikala, ze pojedu tam, kde je ten IC a ze se nekde najim. Zavolal mi ale Pedro, ze na me ceka na Sainz de Baranda, tak jsem hned jela tam a pak sme jeli spolu. On mi privezl uplne zuzacky bocadillo od Juanity con lomo y queso semicurao, tak sme si na Sainz de Baranda sedli na takovou kamennou lavici, ktera tam je a ja si tam snedla ten bocadillo.
Pak uz prificelo metro, my vystoupili na Príncipe Vergara, vzali sme linku cislo dva a jeli na Banco de Espana. A pak sme zapadli do Lucaru a tam sme byli az do pul seste.

O pul sme se zvedli a vydali se zpet tou dlouhou ulici Barquillo az k rohu s Alcalá, kde je vchod do IC. Bylo tam krasne slunicko, tak sme se tam hrali a povidali.
Najednou prisla Monica Marketta (ta Italka, jak sem ji potkala prvni den na fakulte a myslella si, ze uz ji v zivote neuvidim) a kecala tam s nama.
A pak uz Pedro sel do ONCE a bylo sest hodin a my meli zacit prohlidku. Porad nam ale nejak chybel organizator Fabio Bahamonde. Ten ale nakonec neprisel, tak sme se vydali na prohlidku s nim.

IC je neskutecne obrovska budova! Predtim tam sidlila nejaka banka. Pri vchodu do ni nas zrendgenovali, vzali si nase kabelky a vubec tam byla obrovska seguridad.
Pak se nas tam ujala takova mlada holka Ana a zacala povidat o institutu, co delaji, co je jejich naplni a potom nam trochu popisovala tu budovu a tak. Nejlepsi bylo, kdyz se zeptala, jestli ji rozumime spanelsky a za mnou e ozvalo: Piu o meno. :D :D :D :D Sem mela co delat, abych tam nevybuchla smichy.
Pak sme se presunuli do mistnosti, kde probihala vystava México ilustrado.
Tato vystava predstavovala obrazy, knizky, casopisy publikovane v Mexiku v obdobi 1920-1950 a ukazuje, jak se nové politické, ekonomické a vzdelavaci reformy sirily skrz novy zpusob umeleckeho vyjadrovani. Takze tam bylo spousta obrazu novych smeru (futurismus, kubismus, spanelsky ultraísmus), obrazy zobrazujici sceny z revoluce, zajimave to bylo.
Ana k vystave mluvila jen chvilicku a pak nas nechala, abysme si chodili sami a prohlizeli si. Monica delala spoustu fotek.
Na konci prohlidky nam vsem dali takovou tasku s ruznymi letacky z IC a s upominkovymi predmety. Nakonec jsme jeste vyplnili takovy formular, aby nam pripadne mohli zaslat nejake informace z IC.

Prohlidka byla dost kratka, za hodinku sme byli venku se vsim vsudy. Cekala jsem ji delsi.
Chtela jsem Monicu pozvat aspon na kafe, ale nechtela, ze ma za chvili sraz s rodici na skype, tak me doprovodila k ONCE, kde jsem mela sraz s Pedrem, a odesla.
Pedro a ja sme opet sli do Lucar a tomarnos una caňita a pak domu.

No a v sobotu... V sobotu sem se videla s Adelkou!!! Prislo mi to tak neuveritelne v dalekem Spanelsku se videt s kamoskou, se kterou se vidam normalne v Brne a chodim s ni do skoly... A najednou se s ni videt v takovem velkem meste jako je Madrid... Zdalo se mi to tak nerealne...
No zavolaly sme si s Adelkou na skype a domluvily se, kde se sejdeme. Ona prijela s nadsenci Atlético Madrid z Asturias, protoze ten den se hral zapas mezi Atlético a Getafe. No a tak ze ji autobus vyhodi zrejme nekde u stadionu a ze pak vezme metro, linku cislo 5 na Pirámides a prijede na zastavku Ópera, kde uz ji budeme cekat my.

V sobotu rano sme teda pripravili bocadillos s tortillou de patatas, ovoce a ze se vydame na cestu. V tom Adeli napsala, ze v Madridu je sileny atasco a ze se spozdi. Nakonec to nevadilo bo my sme se taky nak zasekali.
Prijeli sme na Ópera a Adeli napsala, ze uz jede taky. Byla sem trochu nervozni bo mi to cele prislo uplne neskutecne.
A za chvilku uz prijela! Tak sme se privitali a premysleli, kam pujdeme.
Nakonec vyhral park Retiro. Od minuleho roku, kdy jsem tu byla v lete poprve a kdy jsme tam sli s Josém jsem tam nebyla, tak jsem se tesila.
A tak sme jeli do Retira, sedli sme si tam na lavicku a snedli si bocadillos con tortilla de patatas. Adelka privezla bollus preňaus (takove male jako z testa a v kazdem tom malem je kousek choriza, trosku mi to pripominalo pirozky) a tak sme pak jedli to. Napadlo nas, ze bysme si k tomu mohli koupit pivo. A meli sme stesti pac tam kousek byl naky bar, tak sme si tam koupili plechovky s pivem a udelali sme si v Retiru takovy minibotelloncito. Bylo to super a vubec nam nevadilo, ze byla kosa umocnena jeste tim, jak to pivo bylo siiilene studene. V jednu chvili mi uplne mrzla ruka od te plechovky. Bylo to hrozne super, sme kecali, planovali supervikent jeste se Zuzkou a nejakyma Adelcinyma kamosema (pristi tyden je tu v pondeli naka fiesta zase, takze prijede Adelka se Zuzkou a jeste nekym a udelaji si prodlouzeny vikend v Madridu). Jestli to vyjde, bude to narez.
Pak uz nam ale faakt byla kosa, tak sme se zvedli a sli se projit do centra. Bylo tam mega moc lidi a ja vzpominala, jak sjem byla v centru s Consoli a Marcelem a jak mi povidali o Madridu a jak to bylo superni.
Po prochazce sme sli do cukrarny Valor, kde delaji kvalitni a hrozne dobrou cokoladu! Tak sme si tam dali cokoladu a churros. Churros tam byly jine nz v San Ginés, nebyly tak tenke a zakroucene.
Pak jsme sli do El corte inglés, kde si Adelka chtela neco koupit a ona pak sla jeste do dalsich obchodu. A pak uz byl cas se rozloucit. Hrozne rychle to uteklo.
Adelka nam jeste dala krabici s dvema lahvema sidry, kterou nam koupil jeji tatinek a odjela.
my s Pedrem sme sli jeste do ONCE, kde byl koncert africkych bubnu. Bylo to uplne superni! Bezva sme si to uzili.
A pak uz sme jeli domu a v nedeli se nedelo zajimaveho nic, jen jsem delala veci do skoly a spala a nikde sme nebyli bo se nam nechtelo. A pak uz jen skola a skola.

miércoles, 13 de octubre de 2010

Den nanic

LUN, 11/10/10
Den začal docela dobře. Vstala jsem, na metro sem vyšla nějak úplně rychle a i v metru cesta šla jako po másle. Sem překonala snad svůj osobní rekord bo co. Tak sem se moc radovala, že přijedu do školy včas, možná i brzo. No když sem vystoupila na Ciudad Universitaria, všechno se začalo kazit. Když jsem přišla na zastávku autobusů, zrovna tam nějaký profičel. Někdo mi řekl: „To byl G.“ A já už jsem mohla říct jen joder a čekat dál. Přišel tam za mnou takový hodný pán a že další autobus G jede až za 20 minut. Tak sme se vydali na univerzitu pěšky – on tam šel taky. Půl hodiny sme šli a pak sme potkali ten autobus G, tak sme do něj nastoupili. Ještě nám chyběly tři zastávky. Takže jsem nakonec přišla pozdě.
Na chodbě sem ale potkala profesora z Espanol coloquial, tak to bylo dobré znamení, že ještě nevešel do třídy a hodina ještě nezačala. Poprosila jsem ho, aby mi dal text, se kterým začali v minulé hodině pracovat. A on že jo a že mi ho dá po hodině.
Pak teda začala hodina – svoje místečko jsem tam měla yuhuuu. Povídal o tom, jak už v historii se objevovaly coloquialismy a dával příklady na starých dílech. Pak povídal o kompletní reformě španělské gramatiky a že kromě spousta dalších jevů se ustálilo tzv. lleísmo – tzn. že španělské ll se začalo vyslovovat palatálně centrálně a ne laterálně. A pak chodil od lavice k lavici, každému dal vyslovit slovo llovía a zkoumal, jestli je nebo není lleísta. Většina z nás už samozřejmě je. Ale všimla jsem si, že třeba Juanitka ho vyslovuje laterálně a pak taky na jedné nahrávce španělštiny pro samouky byla jedna no lleísta.
Po skončení hodiny jsem si počkala na profesora a připomněla mu ty texty. A on že jo, ale že dělá výjimku, že to dá jen mně a že se to nesmí ale dostat k nikomu dalšímu. Tak sem čekala, že buď mi to půjde nakopírovat, anebo mi to přímo dá. A on že: „No tak vám to nechám na vrátnici v budově D.“ Jako fakt super.
No tak skončila hodina a já měla zase tu protivnou pauzu, ve které nikdy nevím, co mám dělat. Nechtělo se mi do prázdné třídy, tak sem šla ven a sedla si na zeď, která je mezi hlavním a takovým dolním bočním vchodem. Studenti tam většinou posedávají, popíjejí cocacolu z plechovek a pokuřují. Tak sem si taky dala cigáro a přemýšlela, co budu dělat.
Venku byla trochu zima. Měla jsem v batohu bocadillo od Juanity a měla jsem už trochu hlad, páč ráno jsem nestihla snídat. Tak jsem si říkala, že si ho sním, ale venku se mi být nechtělo. Teoreticky jsem sice věděla, kde je ta univerzitní cafetería ale co já vím... No po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla tam přecejen jít. Je tam teplo, stolky...říkala jsem si.
A tak jsem šla do dolního poschodí a do tej cafeteríe. Bylo tam docela dost lidí, tak jsem nevěděla, jestli je tam volný stůl. Nakonec jsem objevila jeden takový zastrčený, tak jsem si lapla tam a vyndala Juanitčin bocadillo. Pomaloučku jsem ho snědla, napila se vody, kterou jsem si vzala z domu v takové divné hranaté plastové lahvi a pak sem se zvedla, že jako půjdu. Měla jsem ale strašnou chuť na něco sladkého. Jak tady nikdy nic není, čokoládka žádná aspoň malá nějaká... Tak jsem šla tam, kde cinkaly příbory a talířky a zeptala jsem se té paní v okýnku, jestli má nějakou malou čokoládku. A ona mi řekla že jo, ale že si ji musím koupit v automatu, že ona mi ji nedá. Bych do toho kopla. Zlaté naše krmítko, kde jdete za paní a ona vám dá, co chcete, vy jí dáte penízky a můžete jít. Tady vám taky sice dají co chcete, ale musíte vždycky prvně k takové divné mašině, navolit si tam třeba, že chcete toast (nevím, co tam vůbec mají a nemají), dáte tam penízky, mašina vám dá ticket, že ste to jako zaplatili, a teprve s tím ticketem jdete za tou paní. Paní si ho vezme, koukne na něj a už ví, co chcete. Toto se mi nelíbí. Toto se mi ale vůbec nelíbí. Proč nemůžu jít za paní rovnou a zeptat se jí, co má a nemá? Lidi mají zajímavou zálibu, a sice komplikovat to, co by vůbec komplikovaného být nemuselo.
Tak sem si už říkala, že se na nějakou pitomou čokoládku vykašlu, ale u té mašiny byla taková holka, Juana se jmenovala, a ona mi pomohla koupit tam Kitkat. Krásně studený Kitkat.
Tak jsem šla zase na tu zeď si tam chvilku sednout a mega mě to tam nebavilo. Byli tam naštěstí nějací dva kluci, kteří se bavili o cestování, tak to bylo zajímavé.
A pak už byl čas jít do hodiny.
Následující den byla fiesta, takže spousta lidí si udělala tzv. puente – svázala si předcházející víkend s pondělkem a tou úterní fiestou a prostě nepřišla do školy. Profesorka z dialektologie nás na to i upozorňovala, že její hodina nebude. Nicméně profesor z historické morfologie španělštiny neříkal nic, tak jsem si říkala, že jeho hodina bude normálně.
Jelikož jsem do školy pak vlezla jiným vchodem, zeptala jsem se kohosi, kde je aula B11. On mě poslal do B0’11, což jsem já nevěděla a jaké bylo mé překvapení, když v aule začala hodina logiky. :D :D :D
Tak sem se rychle sebrala s pocitem, že zase ztrácím půl hodiny mojí morfologie a pak už jsem šla do té mojí B11.
Aula byla zamčená a ani před ní nikdo nečekal. Tak to mě teda namíchlo. Profesor nic neříkal a pak si klidně nepřijde. Jako ať si udělá puente, já mu to neberu, ale mohl aspoň poslat e-mail. Znovu jsem si trochu posteskla po informačním systému naší univerzity, kde je každá událost, změna a cokoli oznamována studentům elektronickou poštou. Kdyby aspoň řekl, že hodina nebude, mohla jsem v deset vymajznout a o půl dvanácté už být dávno doma. Taky sem si říkala, jak se o nekonané hodině dověděli ostatní? Nikdo jiný tam nečekal. Kdyby to nevěděl nikdo, čekalo by nás tam víc. Bylo to divný. On to musel buďto napsat někam na nástěnku nebo co já vím anebo to ostatní prostě vytušili a nepřišli, páč na hodině neřekl nic.
Tak sem nevěděla, co mám dělat. Na chodbě jsem potkala Carmen, takovou moc hodnou paní z conserjería (takové informační okýnko u vchodu) a ona mi poradila, ať jdu na sekretariát a zeptám se, jak to teda s tou hodinou je. Šla jsem tedy na sekretariát, posadila se na kamennou studenou lavici, která tam byla, a čekala. Když ani po půl hodině nikdo nepřišel, zvedla sem se a šla domů.
Cesta metrem probíhala v pohodě. Až do doby, kdy jsem přijela devítkou na Artilleros a tam se zasekla taková ta páčka, jak se s ní otvírají dveře. Takže jsem je prostě neotevřela a metro jelo dál. A já, ač nedobrovolně a fakt nerada, vystoupila na Pavones, zastávce, kterou vůbec neznám. Někdo mě nanavigoval zpět na linku č.9, pak už jsem sice vystoupila na Artilleros, ovšem z druhé strany a jak jsou ty vchody a východy do metra, to by se z toho jeden zbláznil. No a tak jsem samozřejmě zase vylezla blbým vchodem, že? Ještě jsem se chtěla stavit v Pedrovo kiosku ale tím hloupým výstupem na Pavones jsem ztratila ten čas, který by mi taktak vyšel, kdybych vystoupila na Artilleros. Tak jsem si myslela, že quiosco už bude zavřený. Do toho navíc začalo pršet, no fakt nicmoc. Alespoň že mi přišel pedro, zlatí moje, naproti. Do kiosku sme šli pak spolu (zavíral až ve tři) a pak sme šli domů.
Jo ještě jsem zapomněla, že než jsem šla domů, sem šla do té budovy dD si pro ty texty. Texty tam nebyly. Už sem chtěla odejít, když tam přišel ten profesor a text mi dal. Trochu mě udivilo, že to byl jen jeden papír, myslela jsem si, že tam budou i ty z minula, on mě ujistil, že je tam vše a odešel.
Přišla jsem domů, převlékla se a celá unavená jsem si sedla k počítači. Na facebooku na mě čekala pozvánka od ESN na večerní complutense party. Tak jsem se moc moc těšila. Aspoň něco příjemného, říkala jsem si. V úterý jsem neměla školu, tak jsem se těšila, že kooonečně i jááá můůůžu jít. Domluvila jsem se s jednou moc superní holkou (Cristina, ta, co mi dělala tu ESN kartičku) že na mě počká u metra Antón Martín – blízko byla ta fiesta. Tak jsem to říkala Pedrovi, celá nadšená – pro mě toto mělo obrovitánskou hodnotu. A Pedro že neví, že samotnou mě nenechá, a že jemu se jít nechce, že jde do posilky, že bude unavený a že na to, abysme tam šli na jednu hodinu že vaya mierda de fiesta...a tak dlouho komentoval...pak eště, že ho bolí břcho a kdesi cosi a že až bude příště, že půjdeme (jenže příště to bude zase stejně a on bude zase říkat vaya mierda de fiesta) a já jsem ho viděla tak strašně znechuceného, že jsem zavolala Cristině, že je mi špatně a že jít nemůžu... Jak mi to rvalo srdííčko! :( To bylo to stejné, jako když sme o Vánocích s Mirkou naplánovaly jít do Severky a on pak tak strašně nechtěl... Ale mě kolikrát přemlouvá, abych s ním šla na foro literario, kde je přihlášený on a které mě nebaví. A že prý příště půjdeme... Kdybych bydlela v bytě se studentama, určo vyrazíme. Chjo. :( On si to na druhý den uvědomil, strašně se mi omlouval, že to mělo pro mě gran valor a že mi to zničil... No...muchas gracias.
Takže nic. Bylo mi večer šílený smutno... Ale uplně mega... Těšila jsem se, že poprvé uvidím erasmus fiestu, že tam třeba poznám někoho z Complutense...a že třeba ty pondělní pauzy nebudu trávit sama na zdi...no nic. A tak sem si až do tří do rána četla, páč sem nemohla spát.
A v úterý byla fiesta. Taková divná. Furt mi bylo (a je) z toho smutno. Ráno sem se snažila skenovat ten text od toho profesora.
a) Nebyly tam ty texty z minula
b) bylo to tak světlé, že i kamoška co vidí to mega luštila.
No super.
Odpo bylo lepší, jeli sme do ONCE (nikam jinam nejezdíme) a Pedro mě naučil přestup na Príncipe de Vergara. Přestup je to jednoduchý, což je super. A taky už vím, jak se jde do ONCE a kde je Roca Fría a Lucar.
Pak sme šli do Roca Fría (Lucar byl zavřený), dali si cocacolu a jeli domů.
A večer...večer jsem mluvila s Adelkou!!!! To bylo tak krásné slyšet nějakou moji kamošku, když tady žádné nemám. A v sobotu se možná uvidíme...ale nechci nic říkat, nebo se to zase zesere a nebudu mít nic.
Jo a mezitím ESN udělala další akci, návštěvu madridského institutu Cervantes – je na rohu ulic Alcalá a Barquillo (po ulici Barquillo jdu pak do tej ONCE, takže přesně vím, kde má institut vchod) takže tam půjdu, už sem se tam i regla a je tam pro mě mííísto!!! Tak aspon něco!!! Třeba po návštěvě půjdeme někam dát si něco. To by bylo superní! Tak už se snad mám zase na co těšit.

sábado, 9 de octubre de 2010

El síndrome post-Erasmus: ¿una nueva patología?

Hace un tiempo descubrí este artículo. Me parece muy interesante y aunque yo me siento un poco fuera de todo esto (ya he escrito más arriba que soy una erasmus muy extrana) os animo a que lo leáis. Todavía es tiempo para pensar en estas cosas, ya lo sé, pero...

Vía cafebabel.com he conocido un nuevo término que nunca había escuchado y del que ni tan siquiera me había planteado su mera existencia: el síndrome post-Erasmus, algo así como el cada vez más de moda síndrome post-vacacional, que se caracteriza por un estado de depresión y de nostalgia por el regreso a la vida rutinaria. ¿Estaremos ante una nueva patología o simplemente todo es fruto de la casualidad?

Está claro que no todos los estudiantes emplean su estancia educativa únicamente para aprender, en el más estricto significado académico del término. La experiencia va mucho más allá de las aulas y se cimienta sobre una nueva red social, donde abundan los encuentros informales en lugares de ocio. La fórmula “Erasmus = fiestas non stop + situaciones picantes, todo en el extranjero” es de sobra conocida, pero no creo que sea únicamente aplicable a este tipo de alumnos, sino también a la gran mayoría de jóvenes que viajan a estudiar a otro país.

Pero, más allá de los clichés y de los tópicos (sexo, alcohol, drogas, diversión…), es lógico que después de una etapa con tantos cambios el aterrizaje en el mundo real se presente muy cuesta arriba. Y, en cierta manera, es normal sentir un enorme vacío, mucho más si tenemos en cuenta que en la mayoría de los casos se trata del primer contacto con la edad adulta, lejos de papá y mamá.

“El ex Erasmus no lo descubre hasta que no vuelve: su casa le parecerá cutre, su pueblo frío, la facultad horrible, la tele lúgubre, los amigos inútiles”, dice Fiorella de Nicola, una estudiante italiana que ha dedicado su tesis de Sociología a la “Antropología del Erasmus”. Es precisamente ella quien ha acuñado este término y quien ha analizado a fondo este fenómeno.

Nadie te prepara para lo que viene después: tras esta estancia de ensueño el estudiante se queda solo con lo vivido y termina por sentirse extraño en su propio país, con la sensación de que no puede compartir con nadie de su entorno esta enriquecedora experiencia. ¿Cómo sintetizar en pocas palabras tantas vivencias y emociones? ¿Cómo intercambiar impresiones si tan sólo eres tú el que ha estado fuera?

Por eso muchos ex-becarios (Erasmus y no Erasmus) deciden pasar a formar parte de asociaciones de antiguos alumnos, donde se relacionan con personas que han vivido situaciones análogas. Además, gran parte de ellos se implica en el proyecto y se encarga de acompañar a futuros becarios en su experiencia académica, como si no quisieran poner el punto y final a esa etapa de su vida.

Es curioso que estos programas académicos, tan meticulosamente desarrollados, hayan pasado por alto un efecto de estas consecuencias. Está bien fomentar la movilidad de los jóvenes, pero sin abandonarlos a su suerte al finalizar el intercambio. Es hora de que las universidades se interesen por estos estudiantes a su vuelta y que les acompañen en esta transición a su cotidianeidad.

Alicia, Pája má kartičku, rozbitý talíř, unavená

SÁB, 09/10/10
Včera byl superní den. Den, o kterém můžu říct, že se mi dokonce snad i líbil.
Ráno jsem šla do školy, přijela jsem dokonce včas a jelikož mi Carlos Santos už ukázal jednotlivé učebny, věděla jsem i kam jít, tak jsem z toho měla super pocit.
Přišla jsem do B4, kde jsme měli sociolingvistiku. Bylo nás tam docela málo. Profe začala dělat absenci (mě v seznamu neměla) a když už ji dodělala, otevřely se dveře a přišla další holka. Ona se jí zeptala, jak se jmenuje. A ona že Alicia Martín Núňez. A já sem si hned vzpomněla, že je to ta, jak sem ji viděla minulý týden, jak mi řekla, kde je učebna B34. Tak sem měla radost, že aspon někdo bude se mnou asi chodit na hodiny ve čtvrtky a pátky. Pak sme začali probírat něco o komunikaci a docela mě to bavilo. Na konci hodiny nám řekla, že na pátek si máme přečíst text, který nám nechá v kopírce páč nám to nemohla nakopírovat ona. Po hodině jsem teda šla s tou profesorkou páč s kopírkou neumím, nemám studentskou kartičku a páč sem mega zvědavá a ten text sem ale chtěla taky nooo. No a tak ona to tam nechala a já sem se té paní v okýnku zeptala, že jako bysem taky chtěla ty texty. Ještě by byla možnost zeptat se někoho ze třídy, aby mi ty texty nakopíroval, ale jelikož tam nikoho neznám... A paní mi to všechno nakopírovala, dala mi to, já zaplatila 45 céntimos a mohlo se jít do další hodiny.
Tam más bylo přes padesát. Profe opět udělala absenci (zase sem nebyla v seznamu) a pak poslala papír, abysme jí my erasmáci napsali naše jména a přes jaký program na UCM jsme. A pak začala zkoumat, jaké mateřské řeči jsou ve třídě zastoupeny. Nejdřív se ptala po italštině, francouzštině, angličtině. Pak se ptala po portugalštině. Přihlásila se jedna holka. Ona se jí zeptala, odkud je a ta holka naprosto portugalsky řekla: Lisboa, Portugal. Bylo to vtipné na hodině totálně španělského předmětu vyučovaného ve španělštině. Nakonec se ukázalo, že ta holka španělsky umí, ale jak řekla Lisboa, Portugal, měla sem co dělat, abych se nerozesmála. Pak se ptala po více exotičtějších evropských jazycích – to jako myslela ruštinu, ukrajinštinu a tak. A pak že: A jiné jazyky? Já se přihlásila, abych jí řekla, že sem z Česka, no ona si mě zřejmě nevšimla a řekla: Tak jdeme na Asii... A najednou se ke mně vrátila a že: A ty odkud jsi? Tak sem ji řekla že z Česka, ona mi pochválila španělštinu a jelo se dál.
Mezitím k té Portugalce a mně doputoval ten papír, kde sme jí měli napsat naše jména a že sme erasmáci, tak sme se jí tam upsali a pak pokračovala hodina.
Když hodina skončila, začala sem si balit počítač a všechno a přišla za mnou ta Alicia Martín Núňez a že ona je ta Alicia jak sme se viděly minulý týden a kam jdu a tak. A tak sme spolu šly ven před univerzitu, daly si cigáro a kecaly. Ona se mě ptala na ty fotokopie toho textu na pátek. Já sem jí řekla, že to nechala v té kopírce. Ona se mě zeptala, jak to dělám s tištěnýma textama, tak sem jí to řekla. A ona: jééé ja mám doma starý skener, ti ho dám, chceš? :D :D Tak to sem nechtěla, ale udělaly sme jinou, superní výměnu: já sem jí dala všechny ty moje fotokopie a ona mi slíbila, že mi je naskenuje a pošle. Ona je tak hodná! Takže to bylo výhodné pro obě: já sem je měla naskenované a ona si je nemusela platit. Pak sme se rozloučily, protože ona měla jít na další hodinu. Ještě sme si vyměnily čísla a ona odešla. Já sem tam čekala na jednu holku z OIPD, která mi slíbila, že spolu půjdeme na fakultu statistiky, kde sídlí ESN (ta studentská organizace, která pořádá aktivity pro erasmáky) a že si tam teda udělám tu kartičku.
Asi po třech minutách mi zazvonil mobil. Volala Alicia, že ta hodina jí odpadla, že je v knihovně a že mi ty texty naskenovala rovnou tam a že mi je zazipovala a že jestli to takhle otevřu. :) A že mi je už poslala na e-mail.
Mezitím přišla ta holka, jmenovala se Sonja, moc sympatická byla, a tak sme šly. Bylo nádherné teplo, tak sme se rozhodly jít pěšky. Jenže fakulta statistiky. Už to jméno je takový jako divný. No a takyže jo. Sme to vůbec nemohly najít. Tak sme tam pořád chodily dokola, ptaly se spousty lidí, Sonja měla aji mapu, ale nikdo to pořádně nevěděl. Po hodině chození už nám bylo oběma pěkné vedro. No nakonec sme se zeptaly nějakého Kolumbijce a zjistily sme, že chodíme pořád kolem toho. Tož to sme se teda mega nasmály! Tak pak sme to už našly.
Kartičku mi udělali hned na místě, dělala mi ji Cristina, holka, se kterou jsem mluvila na té prezentaci pro všechny erasmáky, jak sme ji měli v úterý 28. září v aule Cofares lékařské fakulty. Chtěla po mně akorát pas, malou fotku a 5 euro. Kromě kartičky mi dala ještě takový gumový náramek, na kterém je napsáno UCM. :) Moc milé. :) Nevím, jestli mi ta kartička k něčemu bude, ale tak...snad jo no. A pokud ne, aspon mají 5 euro navíc na pořádání akkcí. :D :D
A pak jsem už jela domů, úplně unavená, fuf.
Myslela sem si, jak si dám dlouhou siestu, ale sotva sem otevřela dveře, povídá Pedro: Alberto (ten, jak sem o něm psala minulý rok) mi přinese nějaké věci do ONCE. Pojedeš se mnou? To nešlo neodmítnout. Chtěla sem Alberta a hlavně Chelo vidět a dát si s nimi kafe. Takže sem si tak na půl hodinky lehla a už byl čas se chystat.
S Albertem a Chelo sme byli jen chviličku, protože oni strašně pospíchali domů. Pak sme šli do obchodu ONCE, kde si Pedro koupil (opět další) kuličku na hůl, páč se mu cestou tam někde v metru urvala. V tom obchodě sme potkali takového pána, Carmelo se jmenoval, byl tam chudák takový sám. A on že jestli s ním nepůjdeme na kafe, že nás pozve. A Pedro že ne, že sme právě ted na kafe byli a že musíme jít a kdesi cosi. Carmelo z toho byl takový smutný trochu mi přišlo, no nic, rozloučil se s náma a odešel. My sPedrem sme potom jeli do 2.patra ONCE, sedli sme si na židle, on si vyměnil ten kousek od té předchozí kuličky za tu novou, kterou si právě koupil a pak že: Nepůjdeme do Lucaru na cocacolu? Zvu tě. Přišlo mi mega líto, že Carmelovi povídal jak nikam nepůjdeme a jak on nemůže si dát nic jinýho po kafeti a ted mě zve na cocacolu, no co už. A tak sme šli. Coca byla dobrá, přinesli nám k ní smažené brambůrky, ňam to bylo. A Pedro potom, když už sme byli skoro doma, taky naznal to s tím Carmelem. Snad ho ještě někdy někde potkáme a pozveme ho na něco.
V tom obchodě s tou kuličkou, resp. potom, jak sme seděli na té židli a on si ji vyměňoval, sem se tedy krásně předvedla fakt. On vytáhl tu gumu z hole a mně podal ten sáček s tou kuličkou a že at mu ho otevřu. On nemohl, že, páč měl obě ruce zaměstnané gumou, která je dost silná a musí se hrozně pevně držet. No a tak já sem roztrhla ten sáček, podala mu tu kuličku...a pak sem si všimla, že ale na opačné straně toho sáčku než kkde sem ho roztrhla, je takový to otvírání jak sou to takový ty dva pásky, který musí do sebe zapadnout. :D :D heh No super no. :D
Pak sme přijeli domů, já se osprchovala a s úmyslem jít moc moc brzo spát jsem hned po přečtení si těch textů zalezla do postele. A spánek nepřicházel a nepřicházel. Pamatuji si, že když jsem se naposled dívala na hodinky, byly tři hodiny ráno. A o půl šesté jsem musela vstávat do školy.
Včera v pátek sem přijela do školy už včas, takže sem si krásně stihla zabrat místo v aule. Hodina sociolingvistiky mě tentokrát ale vůbec nebavila, byla to samá teorie, profesorka jela strašně rychle, nestíhala sem si skoro vubec nic zapisovat, strašný. A na ty texty, které sem si četla ještě den předtím ve dvanáct v noci, se vůbec nedostalo. vědět to, přečtu si je v klidu o víkendu. :D
Po hodině sociolingvistiky přišla Alicia se svojí korejskou kamarádkou, jejíž jméno je nějaký jako divný ale ve španělštině by to prý bylo Lidia. Šly sme si zapálit a pak už byl čas jít do B34. Tam nás bylo o poznání míň než předchozí den. A že budeme dělat aktivitu. Profesorka přišla o půl hodiny později a další půl hodiny strávila rozdělováním nás do skupinek, přičemž si dávala moc pozor, aby v každé byl pouze jeden hispanohablante a vůbec to měla nějak zajímavě vypočítané, proto jí to tak trvalo. Já byla ve skupince s Alicií, tou její korejskou kamarádkou Lidiou a jedním španěloafričanofrancouzem. Měl naprosto hustý jméno, jedno jméno africké, druhé španělské, jedno příjmení africké, dlouhé a složité a pak jedno španělské. :D Jeho maminka je Španělka, otec z Jihoafrické republiky, narodil se ve Francii a dlouho pracoval v Portugalsku. Takže když sme měli ke každému jménu na papír, který nám profe dala, napsat jazyky, kterými plynně mluvíme, on tam měl francouzštinu, španělštinu, portugalštinu a angličtinu, která je v JAR úředním jazykem.
Pak sme si měli vymyslet pro naši skupinu jméno. Nakonec se ujal můj nápad Pata negra. A myslím, že kromě jednoho, který se mi ještě líbil (Primera aproximación) to byl snad nejlepší název. Ostatní měli názvy jako Estudias o trabajas? No me digas. a podobné krávoviny. :D Ale byla to aspon sranda. Ale Pata negra bylo nejšpanělštější. :)
A pak sme měli ve skupinách vypracovat paradigma členů a osobních zájmen. A pak už byl konec hodiny, ani sme to nestihli dodělat. :D
Venku už na mě čekal Carlos Santos, který mi ukázal dvě zbývající auly, takže v pondělí už taky vím, kam jít, a pak sem jela domů. Byla sem moc moc moc unavená páč na mě padla ta únava z toho, jak sem spala jen dvě a půl hodiny. Takže jsem v metru odmítla místo na sezení, které mi tam paní nabízela, páč se znám a vím, že bych zaspala svoji stanici a to by nebylo moc dobrý. Už se mi to málem stalo ten předchozí den. To sem zaspala, vzbudila sem se na República Argentina, pak sem se ty zastávky snažila počítat, ale byla sem tak groggy že sem se probudila až na Manuel Becerra a ačkoli sem věděla, že do té mojí, kde vystupuju, zbývají už jen dvě, stejně sem zase usnula. Když sem se probudila a zeptala sem se ospalým hlasem paní, která to je zastávka a ona mi řekla že Sainz de Baranda (ta moje), vyskočila sem, jakoby mě někdo píchl špendlíkem do zadku, vymajzla sem z metra a málem sem tam sebou flákla. :D :D Fuf.
Na Cuatro caminos k nám do metra přistoupil takový borec a začal tam hrát na kytaru. V Espaňi je celkem běžné, že přistoupí do metra někdo s harmonikou a začne tam na celý vagón vyhrávat (bohužel většinou to je jen takové vrzání), aby si vydělal penízky. Ale tento fakt uměl! Zazpíval nám A puro dolor úplně přenádherně! Kdybych měla drobné, snad mu aji něco dám. Páč měl fakt dokonalý hlas! Měl by to jít zkusit do Operación triunfo, určitě by ho tam vzali.
Byla sem tak unavená, že sem usínala i ve stoje. Sainz de Baranda sem ale naštěstí nezaspala, přestoupila sem na devítku (Qlarinko, taky devítka hehe :D) a jela domů. Ale to sem byla fakt mimo už. A tak sem si zašla do toho baru, jak ho mám po cestě na Cocacolu a to mě trochu probralo. Je to divný jít sama do baru. Nj ale když tu nemám amigos...a měla sem žízeň a voda došla...co se dalo dělat. :D V baru někdo hrál na automatu, který dělal zvuky a mluvil. To sem eště neviděla. A při té příležitosti sem se naučila nové slovo, jak se řekne v espanolštině automat: Tragaperras. Výstižnější název tomu fakt nedali xq él sólo traga perras, nunca las escupe.
Když sem přišla domů, akorát sem si zhodila boty a sesunula se úplně dead na pohovku. A kdyby mě Juani nevzbudila na jídlo, asi bych tam ležela eště teďka.
Mezitím přišla Consoli, jedli sme cocido a já si pak šla chvilku lehnout. A sotva sem usnula, přišel Pedro a že je čas jít na tanec, na který sme se přihlásili. Ouuu to bylo krušnééé! Ale tnaec mě probral. Po tanci sme šli na kafe a domů.
Pak sme večeřeli. Po večeři sem šla umývat nádobí. Šla jsem ještě pro něco na stůl a pak že teda půjdu umývat. Mezitím do kuchyně vcházela Juani, já to nevěděla, a jak sem šla, vyrazila sem jí z ruky talíř, který nesla. Ten spadl na zem, udělal nádherný skleněný zvuk a rozletěl se na tisíc kousků, chudák. :( No třeba mi ty střepy přinesou štěstí a já si tu najdu nějakou kamarádku nebo někoho, s kým bych mohla jít třeba na kafe v té protivné pondělňoúterní devadesátiminutové pauze.
Po večeři se Juani a Pedro dívali na Sálvame a já sem šla spát. Pěkně se mi to spalo.

martes, 5 de octubre de 2010

Espanol coloquial, rozhodování, prokecáno

MAR, 05/10/10
Tak sem se rozhodla zase každý den psát. Spočítala jsem (snad dobře), že jsem v Espaňi /i s prázdninama) 85 dní. Tyjo takový vysoký číslo, wow!
Po včerejším neúspěchu, kdy mi šel o 20 min pozadu mobil i hodinky jsem se rozhodla vstát o půl šesté, abych dorazila do školy včas a stihla si zabrat místo v aule na hodinu Espanol coloquial, na které jsem ještě ani jednou nebyla (3x jsem ji ztratila), jednou, protože nebylo jasné, ve které aule je (popsáno někde výše) a dvakrát, protože byla aula vždy tak natřískaná, že se tam nedalo ani vejít, natož si tam sednout s laptopem.
Vyšlo mi to, na zastávku autobusu sem dorazila asi o třičtvrtě na 8. Měla jsem tam mít sraz s Antonií, ale asi sme se nějak špatně domluvily nebo já nevím (zavolala mi včera, když sem si dávala siestu, takže jak sem byla rozespalá, moc nevím, co sem jí řekla a neřekla), takže asi po pěti minutách, když wse tam neobjevila, sem se rozhodla jet sama, ačkoli furt neznám trasy po univerzitě, ale byla sem dispuesta bojovat za moje místečko v aule B03 do posledního dechu. A tak sem čekala nějakou dobu na autobus G. Autobus G trochu trval, ale nakonec přijel, já nastoupila, napotřetí cvakla lístek (cvakání lístku v autobusech je vtipné, lístek jemně vložíte do takové krabičky a on rychle zajede a zase na vás vyskočí a ta mašinka pípne) a autobus se rozjel směrem ke škole.
Vystoupila sem, nikdo tam nebyl (nj holt studenti jezdí na poslední chvíli a ne takhle brzo), tak sem šla na univerzitu, sama, aspon už vím, jak se tam de, pokud teda autobusy zastavují vždycky na stejném místě, čemuž moc nevěřím.
Aula B03 byla teprve chviličku otevřená, takže tam ještě nikdo nebyl. Tož sem si zabrala místo a byla zvědavá, jaký bude profesor a jak se budu chytat na hodině, kde jsem potřikráte a vlastně nikdy nebyla.
Profesor byl sympatický, pěkně povídal a na hodině sme řešili hranici mezi coloquialidad a registry jazyka, rozdíl mezi coloquializací a vulgarizací (dost se to plete) a pak na konci nám dal takový text, kde se měly hledat coloquialismy a vysvětlovat je, jako co to je a tak. Bavilo mě to. Na začátku profesor mluvil o tom, jak se mění náš jazyk pod vlivem nových technologií a říkal, že by bylo zajímavé, kdyby si to někdo nastudoval, že o tom nikdy ještě nikdo nepsal. Tak si to asi vezmu, téma mě taky zajímá a bude docela zajímavé zkoumat smsky a komentáře na facebooku z lingvistického hlediska. :D Po skončení hodiny sem se na tom s ním chtěla domluvit, ale než sem sbalila počítač, už byl fuč. No tak snad příště no.
Pak sem měla hodinu a půl volno. Nesnáším tu pondělňo/úterní hodinu a půl volna, kterou vždycky od desíti do půl dvanácté. Tady to není jak v Brně kde aji když mám jen hodinu a půl volno, stojí mi za to zajet si na kolej a aspon 45 min si tam můžu sednout, vypít si kafe a třeba u tohho na něco koukat do školy. Tady sem dycky sama a nevím, kam bych se tak jako vrtla nebo se někam uklidila. Včera sem objevila, že v tom čase je na patře, kde mám pak násldující hodinu, volná třída. Tak sem včera i dneska čekala tam. Nebaví mě to tam, sem i tak na uni furt sama a už mě je z toho trochu smutno, natož pak čekat v prázdné tříddě, kde už tuplem nikdo není. No tak sem si tam zase sedla a bylo mi smutno. Neměla sem ani co dělat, nevím, kde sou na Complutense zásuvky (nikde sem je neviděla), tak si ani nechci vytahovat laptop, abych si ho zbytečně nevybíjela a mohla ho používat v hodinách bez nabíječky. Tak sem si vytáhla bocadillo con chorizo od Juanitky a pul hodinky se zabavila co nejpomalejším žvýkáním. A pak sem vytuhla. Včera sem tam taky vytuhla. Co tam chcete dělat, když ste tam sami, je tam ticho a nemůžete si vyndat laptop, na kterém byste stejně neměli co dělat. Vzbudila sem se deset minut před začátkem další hodiny. Strašně mě bolelo za krkem (při pozici, kterou sem tam zaujala se ani nedivím) a byla mi neuvěřitelná kosa – asi z té únavy.
Pak sem šla na hodinu historie španělské morfologie. Ten profesor je hodný takový, ale mluví dost potichu a když ste unavení, tak se vám u toho chce akorát spát. Mě to mrzelo, protože jinak jsou jeho hodiny zajímavé, pěkně povídá o gramatice a je to super. Ale straaašně sem se musela přemáhat, abych se soustředila.
Po skončení hodiny sem měla mít španělskou dialektologii. Ta už taky proběhla čtyřikrát a já sem tam včera byla poprvé. Zlatý náš IS, kde už mega dopředu víte, kdy a v jaké učebně se hodina bude konat. No a tak sem šla do učebny a zase to změnili. Takže sem zase promeškala půl hodiny dialektologie – celou třetinu. Když sem tam přišla, profesorka tam naštěstí nebyla, protože byla nakopírovat mapu lingvistických území Španělska. A potom v podstatě zopakovala to, co sme probírali včera a říkala, že příště se začneme podrobněji věnovat jednotlivým dialektům. Na to se těším, jen nevím, kdo se to pak bude učit, hehe. :D A pak úplně na konci sme se bavili, kdo jak čemu říká. Nejzajímavější byla tam jedna holka z Kanárských ostrovů. Nikdy sem nikoho z Canarias mluvit neslyšela, tak sem si to užívala. Přišlo mi to jak něco mezi andaluzštinou a španělštinou latinské Ameriky.
A pak už byl konec a já že půjdu na metro. Po cestě sem tam potkala takovou holku. Takovou sympatickou. Měly sme společnou cestu, tak sme šly spolu. Jely sme spolu busem G k metru a kecaly a kecaly. A pak sme vlezly do metra a kecaly. A pak sme přišly ke schodům, kde já už sem musela jet jiným směrem než ona (jela opačným směrem) a tam sme tak jako stály na tej chodbě linky číslo šest a kecaly a kecaly skoro hodinu. Fakt mazec! :D
No a pak už sme se rozloučily, ona jela opačným směrem a já se mega soustředila, abych nezaspala v metru. Počítat deset zastávek, když ste mega unavení, fakt cuesta jako.
No a pak sem vzala linku číslo devět a dojela domů. A jak sem tak šla po ulici La caňada nahoru, objevila sem tam takovej jako vchod. To už sem vlastně objevila včera. No a tak sem tam vlezla to prozkoumat, co to je. A to je normálně malinkatej bar! Tak už vím, kam budu chodit, když mi bude ouvej. :D :D :D Zapíjet žal do baru Luis. :D :D :D :D :D heh :D :D No a tak sem si tam dala teploučké kafíčko s mlíčkem a šla domů.
Přišla sem, převlíkla se a že si dám siestu. Nakonec sem se rozhodla si ji nedat páč poslední dobou, ačkoli chodím do postele opravdu velmi brzy, v posteli jenom ležím a stejně nemůžu usnout, ačkoli nic nedělám. A to tam fakt ležím třeba čtyři hodiny a usnu někdy okolo druhé třetí ráno. Fakt šílený. Tak sem si dneska nedala ani siestu a doufám, že večer se mi bude chtít mega moc spát a že aspoň dřív usnu.
Proč rozhodování? Protože se rozhoduju, jestli si mám udělat tu kartičku té studentské organizace pro erasmáky, abych mohla mít všechny ty superní slevy na těch fiestách a všemožných akcích, které pořádají. Ale nevím, jestli to má cenu. Já bych s nimi moc ráda někdy někam zašla páč tady nikoho neznám, ani s erasmáků, je to takový že dycky ráno brzo jedu do školy a pak domů a do školy a domů, takže s nikým nepřijdu ani do kontaktu... Jenže je to takový jako...když neznám to město a oni na facebooku napíšou třeba že fiesta bude tam a tam... Tak nevím, jestli si tu kartičku mám vůbec dělat nebo ne... Teďka mi zase posílali, že pojedou do Sevilly a Córdoby... Jááá bysem taky chtěla ale nooo! Ale nevím... Nikoho tady neznám a nevím s kým bych tak jako jela.
Jestli toto někdo čtete, poraďte mi. Mám si udělat tu kartičku nebo ne? Je za 5 euro a pak sou na ni super slevy... Ale na těch fiestách a ruzných aji kulturních akcích (divadla, muzea), které ale nevím kde jsou...
Teď si půjdu asi udělat mátovej čajíček páč je mi nějaká zima. A je mi nějak tak jako divně. Ale líbila se mi prokecaná hodina v chodbě metra s tou chicou, to bylo super, že sem si měla s kým popovídat. A měla bych se taky učit nebo něco dělat do školy, třeba začít dělat tu studii způsobu komunikace přes internet a mobil, ale nemůžu se odtrhnout od Qlarinčina blogu a jejích studií na Taiwanu. Naštěstí tam ještě není moc dlouho, tak už mi těch dní na přečtení moc nezbývá. :)popisu
A zítra, ačkoli nemám školu, musím stejně brzo vstávat páč o půl desáté mám být na Ciudad universitaria, kde mám sraz s Carlosem Santosem. už se těším, jak mě naučí trasy po univerzitě. Po té obří univerzitě s nevím kolika schodišti a mega chodbami se sloupy. Takže se půjdu osprchovat, dám si krásný ňuňaný župánek, co sem si koupila, aby mi nebyla kosa a půjdu do postele...Zase brzo do postele, abych byla zítra schopná fungovat. A doufám, že přijdu domů brzo a ne tak vyšťavená a udělám něco do školy.

lunes, 4 de octubre de 2010

Mis reflexiones más profundas

Erasmus. Esa oportunidad tan guay en la vida de cada estudiante. Esa oportunidad que nunca
se olvida y que no aprovecharla y desperdiciarla es un pecado imperdonable. Erasmus, ese
semestre (o dos) lleno de nuevas experiencias, fiestas, gente de todo el mundo y locura
total. Correos, búsquedas de pisos, un montón de documentación, idiomas y una variedad
internacional increíble, todo esto es erasmus.
Yo estoy viviendo esta aventura llamada erasmus. Pero soy una erasmus muy rara.
- No hablo inglés. Bueno, lo entiendo, escrito más, hablado menos, pero no sé defenderme.
Aquí esto supone para mí una ventaja grande pero es raro ser erasmus y no hablar inglés.
- Tengo aquí a mi novio. Vivo en un piso con él y su familia y si no estoy en la universidad teniendo clases, estoy con él. Salgo de casa, voy a la uni y después de las clases voy otra vez a casa. No vivo en un piso compartido con otros estudiantes erasmus compartiendo esto de ser un intercambista con ellos, saliendo con ellos y disfrutar de lo nuevo que en nuestros países no tenemos. Si saliera con otros estudiantes a lo mejor conocería a más estudiantes de la Complutense, tendría mis amigos... Disfruto de la comodidad del piso de mi novio, cuando llego a casa tengo la comida hecha (y eso que la comida de la mami dde mi novio está riquísima) pero...a veces me siento algo aislada. Estaba buscando piso para compartir pero ya me rendí. Cuando llamaba, todo estaba ocupado o caro y los que tenían buen precio se encontraban en zonas muy alejadas o difíciles... Si viviera con otros estudiantes, los fines de semana nos haríamos comidas, haríamos los trabajos que nos mandan de la UCM y de nuestras universidades de origen y por las noches saldríamos a dar una vuelta y a tomar algo. Yo o estoy en clase o con mi novio en el piso. También salimos, eso sí, pero no tenemos dinero como para ir a una discoteca o algo a pasárnoslo en grande lo cual con los estudiantes erasmus lo haríamos barato dado que la organización de estudiantes de erasmus en la UCM organiza fiestas y actividades con el apoyo de la universidad y muchas veces teniendo la tarjeta de esa organización los estudiantes pueden disfrutar de unos descuentos bastante grandes.
- No conozco la ciudad. Así que aunque me he unido al grupo de Erasmus students network de la Complutense en esa red social llamada facebook, no me sirve de nada. Veo todo lo que organizan, incluso me invitan pero aunque me llega mogollón de invitaciones a eventos, yo no voy. Si no me indica mi novio que se mueve cojonudamente por todo Madrid, qué coño sé dónde está la calle Huertas cincuenta y tres...
También organizan viajes. A Zaragoza, a Córdoba, Granada, Sevilla, Portugal... !Ah cómo me gustaría ir a Portugal! Pero sin la tarjeta de ESN y sin perras es un poquito complicado ir.... Muchas veces me pregunto cómo los estudiantes erasmus se las arreglan para viajar tanto y conocer tantos sitios nuevos. Cada vez que abro un blog de un intercambista no leo más que descripciones de fiestas en las que siempre se lo están pasando de puta madre y de viajes...Y de sus nuevos amigos.
- Gente. Me falta aquí eso de ir con las chicas a tomar un café entre clase y clase, charlar, tener temas de conversación en común y sobre todo echo muchísimo de menos a mi mejor amiga. Tengo aquí a mi queridísimo pero no es lo mismo. Hay cosas que simplemente necesitas hablarlas con otra persona. Y eso de ir a llamar a la puerta de su habitación e ir a tomar una Kofola con ella...ah cómo lo echo de menos... Aquí la gente va más a su bola y es mucho más difícil hacerse amigos. También la Complutense es muchísimo más grande en comparación con nuestra universidad así que mogollón va, mogollón viene y tú ni tienes tiempo de recordar la gente porque pasan por tu vida más rápido que un rayo de luz que aparece y desaparece.
- Perras. El problema más grande. Si no tienes perras, no puedes nada. Si las tienes, eres afortunado. Vuelvo a repetir que sigo sin entender cómo un intercambista con cuatrocientos euros por mes puede pagar el piso, comer y encima viajar y estar todo el día, o mejor dicho toda la noche de pitorreo.
Me parece a mí que ya voy a cerrar esto porque si no, me pongo más melancólica de lo que estoy ahora y eso no estaría bien. Voy a intentar sacar todo lo mejor de esto y disfrutar lo máximo posible.
Y espero que cuando esto se termine podré decir con toda la sinceridad que erasmus ha sido la mejor experiencia de mi vida y que siempre me traiga buenos recuerdos.
Sin más me despido de todos vosotros y espero no haberos agobiado con tantas chorradas pero es que...lo necesitaba expulsar de mis adentros.
Besos!

domingo, 3 de octubre de 2010

Poprvé do školy

JUE, 30/09/10
Tak sem šla v pondělí poprvé do školy. Byl (a je) to mazec! Sem ráno vstala v 6, trochu posnídala a vyrazila sem. V 8 sem měla sraz se Soledad na zastávce univerzitního autobusu na Cuatro caminos. Ta cesta se mi ale vůbec nelíbí, strašně to trvá, než se tam člověk dostane. No a tak sem přijela o čtvrt hodiny později a mezi tím než přijel autobus F a než přijel na univerzitu, bylo čtvrt hodiny po začátku výuky, když sme dorazily.
A byl tu problém: Na webu univerzity ještě v pátek večer nebylo upřesněno, ve které třídě tuto hodinu máme. Když sem to řekla Sole, se na mě trochu naštvala, že to sem jako měla vědět a jaktože to nevím... Sem si v tu chvíli připadala jako největší blbka. Jenže když to není na webu školy, kkde to potom mám zjistit? Tak že se podíváme na netu. Zabraly sme takový malý stoleček na chodbě a já vytáhla notebook. Věděla jsem, že dokud se definitivně nezapíšu do předmětů, že mi univerzitní wifina nebude fungovat, ale neříkala jsem nic, aby se Sole zase nenaštvala. Pak se divila, jaktože mi teda nejede ten net, když na univerzitě je. No nakonec mi oznámila, že už bude muset jít, tak sme společně našly třídu následující hodiny a ona odešla. Ještě předtím mi řekla, ať si zavolám do kanceláře erasmus studentů filologie, že mi to řeknou tam. Já jsem si v duchu pomyslela, že jako tam asi nebudou vědět, kde má mít ňáká Pavlína támdle hodinu, no zavolala jsem tam a samozřejmě to nevěděli. Poslali mě, abych se šla zeptat na sekretariát. Tož jsem zavolala Antonii z OIPD. Ta asi za 10 min přišla a šly jsme zjistit tu hodinu. Tak mi řekli číslo učebny, já si je pečlivě zapsala a šla jsem čekat na další hodinu. Měla jsem asi dvě hodiny času, tak jsem si je krátila čuměním do pc na můj následující rozvrh a povídáním si s moc příjemným pánem, který tam uklízel. On byl tak hodný! Hned za mnou přišel a že jak se jmenuješ, co studuješ, zkama si, doufám, že ho ještě někdy potkám. A že kde mám hodinu, tak sem mu to říkala, že o pul dvanácté v B11. On pak že musí jít pryč, ale o čtvrt byl tam a ještě šel se mnou k té učebně.
No a pak začala moje první hodina na UCM. Byla to historie španělštiny, ze které se vyklubala historická morfologie. Profesor moc pěkně povídal, bude asi náročný, páč budeme muset napsat nějakou práci a ještě udělat zkoušku, ale byl moc hodný a myslím, že mě tento předmět bude mega bavit dado el hecho que se budeme zabývat hlavně starými gramatikami a tak..
Po hodině jsem měla hned za 5 min další hodinu. Prý španělskou dialektologii.
Tak sem hledala aulu A06, kde měla tato hodina být. Aspoň pětkrát jsem si to ještě předtím ověřila (informaci jsem měla z webu univerzity). Cesta z budovy B do budovy A mi zabrala asi 10 minut a poté, co jsem vystoupala těch mega schodů a našla tam informační okýnko, paní mi oznámila, že aula a06 prý neexistuje, prý to mělo být v B06 a všechny hodiny z b06 byly přestěhovány do b04. Takže než sme to našli, vlezla sem tu pul hodiny po začátku hodiny.
A vlezu tady, moc příjemná paní profesorka, pěkně povídá a tak, jen mi to ňák jako no me cuadra – mluvila o Japonsku, Číně a jakýchsi vietnamských filmech. Tak sem se otočila na někoho za mnou že stli je to dialectología espanola a prý ne, prý je to cosi con países afroasiáticos. :D :D Takže sem byla zase ve špatné hodině a netuším, kde je teda ta dialectología. Takže dvě hodiny (ty první, nejduležitější) ztracené, nemám se koho zeptat, co dělali a nic...bych do toho!!!
Ale vzala sem si 6 fichas de claseeeees!!! Takové malé sou ty fichas! Na křídovém papíru! Mazec! Fichas se dají vyzvednout stejně tak ve vchodu do budovy a jakož i do budovy b, mají je tam takový stůžek a každý den je doplňují. Takže aspon k něčemu mi ta procházka do budovy A a do neexistující auly byla.
Mezi touto hodinou a tou další je pul hodiny pauza, prý na jídlo, a opět tady, ptž moje hodina má být v B06, bych měla mít literaturu od roku 1975. Ovšem po zkušenosti s nevímčím de los países afroasiáticos mam dost strach že v další hodině nebudu...booože!!!
No a po skončení nevímčeho de los países afroasiáticos sem tam čekala tu pulhodinu a přišla taková Italka, Mónica se jmenovala, a že ona má taky tu šp.literaturu od 1975. No a když už ta hodina měla skoro začít, přišla tam za náma taková pani, která nam řekla, že ty hodiny nebyly přesunuty do B04 ale do B4. :D Tak sme se s Monikou sebraly a šly do B4.
Tam přišel profesor, který když viděl, že tam má spoustu erasmáků, řekl, že to je desastre, že je to descooordinación total, že vaya mierda de curso que vamos a tener a že nás nemůže být takový množství. A pak tak jako nepřímo ale dost přímo naznačil, že tam nechce erasmáky ptž nejsme espanoles a prostě kdesi cosi. A pak začal rozdávat silabus. Nejdřív si vytáhl jakýsi papír, kde měl jména patnácti jeho vyvolených španělských superstudentů (by mě zajímalo, kdy se zapsali, se museli předzapsat aspon před dvěma měsícema, když už je tam tak jako přesně měl), přečetl nahlas jejich jména, ověřil si, zda tam dotyční jsou a jim dal silabus. A nám nic. A že jestli chceme, že si to jako můžeme okopírovat, no my s Monikou sme měly jasno, že v tomto předmětu fakt pokračovat asi nebudeme. :D Jinak potom povídal docela zajímavě, měl zajímavá přirovnání a hned na úterý zadal úkoly. No ale my s Monikou už sme se tam nevrátily.
No a pak sem šla domů. Unavená, vyšťavená a vystresovaná, jak v úterý dám ty hodiny, když sem tam nebyla a když se nemám koho zeptat na poznámky, na to co dělali a na nic. Straaašně moc jsem v tu chvíli postrádala momenty, kdy sme na fildě s holkama šli mezi hodinou a hodinou na kafe a říkaly sme si třeba, co sme dělaly, dávaly sme si poznámky a tak.
Sedla sem na metro a těch 7 zastávek z Cuatro caminos na Sainz de Baranda sem se musela moc moc přemáhat, abych neusnula. Na sainz de baranda sem si sedla na nástupišti na takovou kamennou lavici, co tam je, a vytáhla sem si bocadillo s olivovou mortadelou, který mi Pedro připravil. Sem v tom stresu ani předtim neměla chut na jídlo. A jak sem tak pojídala ten bocadillo, přišel za mnou Pedro, zlatí moje a šli sme do Movistar, abych si koupila španělskou sim.
Nejdřív sme jeli na zastávku Retiro, kde byl přímo specializovaný obchod Movistar. Tam nám paní řekla, že samotné simky na dobíjení kreditu neprodává. Tak sme jeli jinam a tam sem za 20 euro koupila simku, na které už bylo nabitých 12 euro a eště telefon Nokia 1616. Takový jednoduchý, základní, uplně básico, ale je to stejně hustý za pětikilo pořídit nabitou simku aji s telefonem. No a okolo osmé sem dorazila domů, trochu se najedla, rycle mrkla na maily, nachystala batoh a opět do postele vyspat se na následující den.
V úterý sem opět měla sraz v 8 na Cuatro caminos. Tentokrát s Antoniou. Přijela sem o půl deváté páč sem vzala špatný metro a jela jednu zastávku na Pavones, pak sem se musela vrátit a potom navíc autobus F strašně trval. Tak sem se rozhodla, že příště pojedu na Ciudad universitaria ptž ztama je to kratší páč to nejde, abych jezdila furt takhle pozdě a přitom vstávala v 6. Na cuatro caminos už na mě čekala Antonia. Šly sme teda na tu hodinu, jak sem na ní v pondělí nebyla. Přišly sme ke třídě, otevřely dveře a otočily se a šly pryč. Třída byla totálně narvaná, ani vejít se tam nedalo, natož si tam někde sednout s notebookem. A tak sme se s Antoniou rozhodly, že úterý věnujeme administrativním věcem a že se tak trochu vykašlu na školu. A tak sme tu administrativu začaly tím, že sme šly na kafe. Zlaté naše krmítko, kde přijdete za paní, řeknete jí co chcete, ona vám to dá, vy jí dáte penízky a odejdete. Na UCM mají takovou divnou mašinu, kde si sice asi vyberete všechno možné, ale pak ta mašina vám dá ňáký ticket, na kterém je asi napsané co ste si vybrali a že ste to zaplatili a pak teprve jdete kamsi daleko za paní, která vám to dá. Proč to tam mají tak složité? Zdá se mi, že tam asi moc chodit nebudu. No ale tak kafe tam měli fine. No a po kafi sme šli do kanceláře erasmus si pro dokumenty, které rozdávali v pátek na welcome meetingu pro erasmáky filologie. Antonia si ho hned vzala a že mi ho přeskenují. Ona je tak hodná! Pak sme šly na fakultu informatiky, abych si nechala udělat digitální fotku na studentskou kartu. Připomínalo mi to, když sem si šla dělat našeho isica. Jenom ta fakulta informatiky byla straaašně daleko od fildy a od všeho. Na UCM sou všechny budovy strašně daleko od sebe, po univerzitním kampusu musí jezdit dokonce autobus. Ne nadarmo se to tam jmenuje Univerzitní město. Je to skoro jak město, prochází tama Avenida Complutense, kde normálně jezdí auta...prostě naprostý mazec. To vůbec nejde srovnat s naší malou fildou, kde sou sice budovy na ruzných ulicích, ale krásně se tam dá dojít.
Na fakultě informatiky mi udělali fotku a pak sme šly na lékařskou fakultu, která disponuje naprosto neuvěřitelně velkými aulami, jako jsou Aula Casares a Aula Cofares. V té druhé sme měli welcome meeting, tentokrát pro všechny erasmáky. Přišly sme tam pěkně brzo, tak sem si tam sedla venku na lavičku a slunila se. Pak sem se šla zeptat paní v okýnku, že kde je ta aula Cofares. Bylo to mega vtipný. Všichni tam tak jako chodili a where is, where is, where is a ted sem tam došla já a se svým extremadurským přízvukem že Dónde está el aula Cofares? Paní na mě zůstala nevěřícně zírat a že ááá qué bien hablas tía! :D :D Njn já sem divná erasmačka no. Všichni erasmáci mezi sebou mluví anglicky, já preferuji jazyk této země. :D
Na meetingu pouštěli prezentaci o univerzitě, kde ukazovali, kde je knihovna, kde je jaká fakulta a všechno. Pak borec povídal o dokumentaci, kterou musíme vyplnit a odevzdat, pak tam borec z institutu Cervantes povídal o DELE, který bych si ráda udělala, ale asi až doma, a potom představovali studentskou organizaci, která pro erasmáky UCM dělá různé kulturní akce, fiesty, výlety a všechno možné.
No a pak sem šla už domů, opět vyšťavená, ale už tobylo trochu lepší.
Ta organizace naše se jmenuje ESN, jsou i na face a jak sem si je přidala, furt mi tedka posílají jakési eventos, které pořádají, que si hodiny salsy, que si výlet do Zaragozy, que si pivní párty a ja nevím co všechno. Tento týden bych si chtěla zajet nechat udělat ESN kartičku, abych se těchto věcí mohla zúčastnit, i když moc nevěřím tomu, že se jich budu účastnit...Ale uvidíme no. I když bych moc ráda páč bych ráda poznala nějaké kamarády na UCM. Zatím sem poznala tu Moniku, jak sme se vyqajzly na tu literaturu od 1975, ale já s ní nemám hodiny, ani nevím její e-mail a nic, jen vím, že se jmenuje Monika a že je z Itálie, takže tomu nedávám moc šancí, leda by se stala nějaká náhoda a my se někde potkaly.
A pak sem poznala další holku z Itálie. Jmenuje se Emanuela Dragoni. V to úterý po té prezentaci sme šly spolu na metro. S tou na sebe máme kontakt a chceme seněkdy vidět...Uvidíme no...
Ve středu mám volno, takže sem byla doma a řešila problémy s telefonem páč mi z té koupené sim nešly posílat smsky. Aji když sem měla signál, baterku a kredit, napsalo mi to dycky že zprávu nelze odeslat. Celé úterní odpoledne sem jak blbec volala do Movistar, kde mi dělali milion jakýchsi měření, testování a já nevím co všechno, mám pocit, že mi nahodili hlasovou schránku, kteru sem si ten den ráno zrušila, ale s těma esemeskama nevyřešili nic. Pak mi řekli, at si zavolám na technickou podporu. Na tecnické podpoře mi paní řekla, at si vymažu české středisko zpráv z nastavení SMS a at si tam nechám jen to od Movistar. A od té doby kdykoli sem chtěla napsat sms, místo toho, aby se mi otevřelo to, kde se píše, se mi mobil vracel na hlavní plochu. Totéž mi dělal pokaždé, když sem se pokoušela dostat se do toho nastavení SMS, abych to alespon vrátila, jak to bylo nastavené původně. No a ve středu sme šli odpoledne tady blízko domu do ňákého obchodu s mobilama kde byla taková chica ne moc ochotná, no podívala se, zjistila, že ji to nejde a poslala nás do nokia servisu. Tož super, z movistar mi superně poradili tak, že se můj mobilek totálně zesral, až sme museli do nokia servisu.
A pak byl čtvrtek. To sem měla dvě hodiny. První španělskou lingvistiku, která bude mega náročná, ale bude mě bavit, a pak hodinu, kde sme dělali různý cvičení. Profesorka (Asi Argentinka, Mexičanka nebo tak něco) rozdala papíry a já si psala do PC. První sme měli napsat slova, který diktovala, rozdělit je na slabiky a když to slovo mělo hiát, tak to přepsat na sinéresis a říct, kolik to má slabik. Byla sem moc moc vděčná za semestr obecné a za semestr španělské fonetiky a fonologie, kde sme toto probírali. A tak sem to cvičení vypracovala. Pak sme dělali další. Po skončení hodiny děcka odevzdali ty papíry a já tam zůstala s profesorkou sama. Ukázala sem jí moje cvičení v pc a ona, že prý sem to měla všechno dobře a že někteří španělští studenti to nebyli schopni vypracovat. Takže děcka z Masárny, buďme pyšní na to, kde studujeme. Máme moc moc dobré profesory, kteří nám dali skvělý základ.
V pátek sem školu neměla, páč bylo oficiální otevření semestru, tož byla UCM zavřená. :D
A v sobotu sme jeli do toho nokia servisu. Tam mi borec chtěl aktualizovat soft telefonu, jestli to jako pomůže, ale měli rozbitý počítač, tak mi to udělat nemohl a řekl, at se tam stavím za týden, že už ho budou mít spravený. No tož sem ja přišla domů a že si ho aktualizuju sama ptž to taky umím udělat. No chyběl mně k tomu jakýsi program, tak mi ho kamoš poslal. No tak sem připojila telefon k pc, začala instalovat ten nokia software updater a ve chvíli, kdy mi na pc vyskočilo, že program detekoval telefon připojený k pc a že ho mám před pokračováním v instalaci odpojit, mi na mobilu přišly 2 sms. A tak mezitím co na pc pokračovala instalace, šla sem se podívat, co sou to za zprávy. Jedna byla od divnýho čísla ve španělštině a bylo tam: Váš telefon není správně nakonfigurován. Chcete-li jej nakonfigurovat, potvrďte zprávu, která vám následně přijde. Tato operace je gratis. Druhá sema byla mega divná. Nebylo tam ani číslo, ani od koho, ani nic, jenom tam bylo: Konfigurační zpráva. Toto sem já v životě neviděla! No řídila jsem se radou té španělské předchozí sms, konfigurační zprávu jsem potvrdila a tam vyjelo, že stli chci provést konfiguraci, at zvolím volby a uložit. Tož sem to udělala, telefon pípnul, něco asi zahlásil a dobrý. Tož sem se šla podívat stli to s ním něco udělalo, stli mi třeba půjdou ty sms. Otevřela sem kontakt, dala na něm vytvořit zprávu/zpráva sms a už mi tam nenajela základní plocha ale to, jak se tam píše. Tož sem napsala semu, dala odeslat a ted mi tam vyjelo to na to zadání toho střediska zpráv, kam se mi předtím taky nedalo dostat. Tož sem znova zadala to španělské číslo a sms se normálně bez problémů poslala. Když sem vlezla do konfigurace zpráv SMS, objevilo se mi tam to s těma střediskama zpráv a taky: Výchozí středisko: Španělské středisko zpráv. Tuto možnost sem tam já nikdy předtím neměla, proto mi nešlo to španělské vybrat již předtím. No mazec! Takže sem si telefon opravila sama, vlastně ani nevím jak. :D
No a dneska je neděle a už abych šla zase brzo spát páč zítra opět škola.
Eště sem tu chtěla cosi napsat, ale už nevím co, tož napíšu někdy příště.
Pusinos!