Včera sem měla mega divný sen.
Byli sme se základkou na výletě. Byli sme asi v osmé třídě, ačkoli mně bylo normálně kolik mně je teď. Jeli sme školním autobusem, jelo nás 20 – 19 děcek a jedna učitelka a já sem seděla vedle Mirky Kuvikové, kterou sem teda když sem chodila normálně na základku vubec neznala, a eště sme měly my dvě mezi sebou jakýsi obrovský loďák.
Vubec nevím, odkud kam sme jeli a v jaké sme byli zemi, no najednou, asi v polovině cesty se tam objevil takovej malej chlap, kterej ten náš autobus zastavil, vlítl do něho a na celej ten bus zařval:
"Euskadi ta askatasuna! Jsem člen Ety. Teď si vezmu vaši učitelku a ta bude mít 20 sekund na podepsání 20ti formulářů a v každém z nich za každého z vás podepíše, že budete po celém světě šířit baskickou kulturu. Jestli ne, vrátím se a všecky vás zabiju. Nepokoušejte se nic dělat, není vám to nic platné. Jestli se pokusíte přivolat policii či cokoli jiného, zabijeme vás stejně."
A všecky nás vyhnal z toho autobusu, venku byl mráz a mega sněhu, a nahnal nás do takové budovy a zavřel nás všechny do takové hrozně úzké chodby, kde to trochu vypadalo jak u nás na kolejích. A odešel s tou učitelkou.
Všichni sme byli dost vyděšení a já sem si říkala, jestli to ta učitelka vůbec všechno stihne podepsat a jestli to za nás vůbec podepíše. Strašně mega sem si přála, aby to podepsala.
Těch 20 vteřin bylo nekonečných. Všem nám byla zima, klepali sme se, nevím jestli víc zimou nebo strachy, ale nikdo se neodvážil ani pohnout.
Za 19.5 sekundy se Bask s učitelkou vrátil a že ok, že to za nás za všechny podepsala. Tak nás propustil, řekl nám gero arte a odešel a my pokračovali v cestě.
A pak ten sen najednou skočil asi tak o čtyři dny později. To už sem jako šla na fildu do pracovny za Ainarou si pro ňáký naskenovaný materiály a za stolem tam místo Ainary seděl toten Bask. Sotva sem otevřela dveře, zeširoka se na mě usmál a že kaixo Pavli a že co potřebuju, tož sem mu řekla o těch materiálech, on že samozřejmě, hned mi je dal, já mu řekla eskerrik asko, ondo ibili, gero arte, on gero arte, ještě mi podržel dvéře a já sem z te pracovny vyšla.
A pak ten sen skončil.
Probudila sem se docela vyděšená a ani z te druhé části toho snu mi nebylo moc dobře ptž sem v ní figurovala jako taková ta vlezprdel. Jako on se na mě usmíval ptž já sem se snažila mluvit baskicky noo. Doufám, že taková nikdy nebudu muset být.
----------------------
Euskadi ta askatasuna – v baskičtině Baskicko a svoboda – z těchto baskických slov je odvozena zkratka této teroristické skupiny
Gero arte – Na shledanou
Kaixo – Ahoj
Eskerrik asko – Mnohokrát děkuji
Ondo ibili – Ať se vám daří.
martes, 27 de octubre de 2009
domingo, 11 de octubre de 2009
První hodina s Ainarou a následné dlouhé hovory s mým milým
Tak jsem měla ve čtvrtek první hodinu úvodu do historie a kultury Basků s nejzlatější profesorkou na španělštině, Baskičankou Ainarou Mayou Urroz. Trochu jsem nevěděla, co od té hodiny čekat a hlavně jak ve čtvrtek nemám školu a mám jen tu jednu hodinu večer, mega se mi tam nechtělo. Nakonec to bylo ale naprosto superní a něco takového jsem ve škole už hodně dlouho nezažila.
Přišla jsem do třídy (zase pozdě) a Ainara, to zlatíčko, se na mě hned usmála a že ať jdu dál. Tak jsem se tam nainstalovala se svým technickým vybavením a Ainara že:
"no, tak se mi představte."
To sem naposeld zažila snad na základce, že po mně někdo ve škole chtěl, abych řekla své jméno a něco o sobě a tak. Nikdy mi to nevadilo, páč jsem se nikdy nepředstavovala jako první, takže sem si dycky tak jako poslechla, coříkají ostatní a aspon sem věděla, co mám říkat. Ale Ainarita nééé. Ta začala u mě.
"Jmenuji se Pavlína, ... (pauza) ..., studuji španělštinu, (pauza)..." A nic.
Ainara: A proč chceš chodit do tohoto kurzu? Co tě zajímá o Baskicku?
Tak jsem jí řekla, že kultura /v Česku se o Baskicku kromě Ety vubec neví/ a jazyk – to by mě vážně zajímalo, z čeho baskičtina pochází ptž se španělštinou nemá podobného vůbec vůbec nic.
Ainara: Jejda, tak to jestli tě zajímá hlavně jakzyk, tak to ses měla přihlásit na baskičtinu, tu učím před tímto kurzem, to je škoda, že ses na ni nepřihlásila, tady v tomto kurzu budeme dělat asi něco jinýho...
Trochu ji mrzelo, že v tomto kurzu nemůže naplnit má toužebná přání spojená s baskičtinou.
Ale mi to vůbec nevadí, baskičtinu si dám asi příští semestr.
No a pak se představili všichni ostatní a ainara nám potom rozdala papíry se základními baskickými slovíčky /no vidíš Ainarito moje zlatá, přece budu mít kontakt s baskičtinou/, takže děcka pozor, mužu teď házet machry, umím první baskické slovo.
Kaixo.
Znamená to ahoj. :)
Potom nám rozdala asi tři papíry popsané větami tak tisícem jazyků světa (byly tam aji znaky, tož jsem si vzpomněla na Qlarinku a litovala jsem, že z těch x jazyků v různých znacích nepoznáme aspoň, který je tradiční čínština) a my jsme v nich měli zkusit najít, které jsou psány v baskičtině. Byly tam asi čtyři, z čehož tři byly nějakou starou baskičtinou a jedna tou současnou. Ainara se nás ptala, že jak jsme tu baskičtinu poznali. Jedna holka jí řekla, že podle toho, že tam bylo napsané Eta.
No vidíte, jak se v naší zemi o Baskicku toho ví málo pramálo.
Přijde mě, že pro Čechy Baskové = Eta = ti hajzli, co furt dělají ty atentáty furt někde a furt jenom zabíjí nevinné lidi. Ale nikdo už nepřemýšlí dál a hlavně jako jsou Baskové, kteří sympatizují s Etou, ale i spousty spousty dalších Basků, kteří s nimi nesympatizují. A proč by měli být odsuzováni za to, že jsou Baskové?
Ainara potom po té holce chtěla, aby ten text v současné baskičtině přečetla. Byla to hrozná sranda, ale ta holka měla už právě první hodinu té baskičtiny, tak asi třeba aspoň o výslovnosti něco věděla ptž Ainara ji za ni pochválila. Já jsem to nemohla posoudit ptž kromě Euskadi (Baskicko), euskera (baskičtina) a kaixo (ahoj) nic říct neumím.
Potom se nás ptala, co víme o Baskicku a co se nám vybaví, když se řekne Baskicko. A zase nejvíce zaznívala ta tři prokletá písmena, která jsou zkratkou slov Baskicko a svoboda. Nechci vědět, jak Ainaře bylo. Myslím si, že jako profesorka, která vystudovala baskickou filologii a přišla učit do Česka, kde nic nevíme, je asi zvyklá, ale stejně ji to uvnitř muselo hrozně bolet.
No pak jsme začali probírat geografii Baskicka, takže jsem na chmurné myšlenky už potom neměla čas a měla jsem co dělat, abych si stíhala zapisovat všechny informace ptž Ainara teda taky dost valí.
Říkala nám, že Baskicko má asi 6 nebo kolik provincií, z čehož dvě jsou španělská a francouzská část Navarry, ve Španělsku je to pak ještě Guipúzcoa a Álaba a pak ještě nějaké území ve Francii /Baskové občas používají termín francouzské Baskicko/. Tož jsem si to zapsala, pak jsme si přečetli ještě nějaké zprávy z baskického tisku /a byly zajímavé, např. že se v nějaké řece objevila nějaká románská socha či co/ a šli jsme domů.
Celá nadšená a nabitá pozitivní energií z hodiny s Ainarou jsem přišla na kolej a zapla skype. Měla jsem strašně silnou potřebu se o to, co jsem se nového naučila, podělit s mým přítelem. Byl online, tak jsem mu zavolala.
"Jé ahoj Pávli, jak se máš?"
"Skvěle! Uplně skvěle! Dnes jsme měli první hodinu úvodu do baskické historie a kultury."
"A jaký to bylo?"
"Supernííí!!! Dozvěděli jsme se..."
...a vše jsem to Pedrovi řekla.
Ten povážlivě zmlkl.
Když jsem se ho zeptala, co se jako děje, řekl mi:
"Ainara vám neříká pravdu. Baskicko má jen tři provincie – Guipúzcou, Álabu a Navarru.. To je jen jejich toužebné přání získat i ty francouzské, ale podle španělské konstituce má jen tři."
"Ale Ainara nám říkala..."
"Ne. To tak není."
"No ale..."
"Ne."
"A taky nám dala nějaká slovíčka v baskičtině, už umím říct ahoj Pedro. Kaixo..."
"To je stejně jen dialekt."
"Cože? Baskičtina přece není vůbec žádnej dialekt španělštiny, dyť ani nevznikla z latiny, dyť se ani neví z čeho vlastně vznikla a je o tom asi šest teorií, jakože vzikla z nějakého severoafrického jazyka, z jazyka keltiberů, anebo že prostě byla odjakživa."
"Jediným jazykem Španělska je kastilština. Všechno ostatní sou jen dialekty!"
"Nejsou."
"A proč se vůbec chceš učit baskicky? Nechápu, proč u vás vyučují baskičtinu, jednak jí v Baskicku nikdo nemluví a jednak jako v ostatním Španělsku ti stejně k ničemu nebude. Napiš do životopisu, že umíš baskicky, a k ničemu ti to nebude."
"No ale..."
"Já tomu nerozumím. Podle mě jsou to zbytečné hodiny."
Tak jsem pochopila, že v tomto se asi s Pedrem fakt neshodneme. A se Španěly se na téma Baskicko odmítám bavit. Je to nebezpečné. Je to velmi ožehavé téma a když jsem mojemu zlatíčku řekla, že i chápu, proč se Baskové chtějí odtrhnout /zapomněla jsem tam dodat, že na jednu stranu to chápu, a to byla chyba/, nelíbilo se mu to ani trochu.
Ale já tím přece vůbefc nechtěla říct, že bych sympatizovala s Etou, to vůbec ne.
Ale on je prostě nesnáší.
Potom mi řekl, že by bylo asi lepší, abych mu poslala poznámky z Ainariných hodin, že ona nám bude říkat polopravdy a že on nechce, abych z toho byla nějaká popletená – asi má strach, že bych pak ve Španělsku něco řekla. A ti by mě zadupali do země! Ale jako do testu jí stejně musím psát to, co nám ona řekne, ptž kdybych ji do písemky napsala hele Ainaro, Baskicko má jen tři provincie ptž ty francouzské jejich nejsou, tož by mě asi vyrazila.
A potom tomu Pedro dodal korunu. Řekl, že by chtěl Ainaru poznat a že abych ho vzala k ní do hodiny. Ujišťoval mě, že by tam byl potichu jako pěna...ale jáá se asi bojím. :D Ho tam snad radši ani brát nebudu. :D ptž to by asi nebylo uplně dobrý.
Ponaučení:Děcka, na téma Baskicko ve Španělsku fakt opatrně, oni to nemají moc rádi.
Přišla jsem do třídy (zase pozdě) a Ainara, to zlatíčko, se na mě hned usmála a že ať jdu dál. Tak jsem se tam nainstalovala se svým technickým vybavením a Ainara že:
"no, tak se mi představte."
To sem naposeld zažila snad na základce, že po mně někdo ve škole chtěl, abych řekla své jméno a něco o sobě a tak. Nikdy mi to nevadilo, páč jsem se nikdy nepředstavovala jako první, takže sem si dycky tak jako poslechla, coříkají ostatní a aspon sem věděla, co mám říkat. Ale Ainarita nééé. Ta začala u mě.
"Jmenuji se Pavlína, ... (pauza) ..., studuji španělštinu, (pauza)..." A nic.
Ainara: A proč chceš chodit do tohoto kurzu? Co tě zajímá o Baskicku?
Tak jsem jí řekla, že kultura /v Česku se o Baskicku kromě Ety vubec neví/ a jazyk – to by mě vážně zajímalo, z čeho baskičtina pochází ptž se španělštinou nemá podobného vůbec vůbec nic.
Ainara: Jejda, tak to jestli tě zajímá hlavně jakzyk, tak to ses měla přihlásit na baskičtinu, tu učím před tímto kurzem, to je škoda, že ses na ni nepřihlásila, tady v tomto kurzu budeme dělat asi něco jinýho...
Trochu ji mrzelo, že v tomto kurzu nemůže naplnit má toužebná přání spojená s baskičtinou.
Ale mi to vůbec nevadí, baskičtinu si dám asi příští semestr.
No a pak se představili všichni ostatní a ainara nám potom rozdala papíry se základními baskickými slovíčky /no vidíš Ainarito moje zlatá, přece budu mít kontakt s baskičtinou/, takže děcka pozor, mužu teď házet machry, umím první baskické slovo.
Kaixo.
Znamená to ahoj. :)
Potom nám rozdala asi tři papíry popsané větami tak tisícem jazyků světa (byly tam aji znaky, tož jsem si vzpomněla na Qlarinku a litovala jsem, že z těch x jazyků v různých znacích nepoznáme aspoň, který je tradiční čínština) a my jsme v nich měli zkusit najít, které jsou psány v baskičtině. Byly tam asi čtyři, z čehož tři byly nějakou starou baskičtinou a jedna tou současnou. Ainara se nás ptala, že jak jsme tu baskičtinu poznali. Jedna holka jí řekla, že podle toho, že tam bylo napsané Eta.
No vidíte, jak se v naší zemi o Baskicku toho ví málo pramálo.
Přijde mě, že pro Čechy Baskové = Eta = ti hajzli, co furt dělají ty atentáty furt někde a furt jenom zabíjí nevinné lidi. Ale nikdo už nepřemýšlí dál a hlavně jako jsou Baskové, kteří sympatizují s Etou, ale i spousty spousty dalších Basků, kteří s nimi nesympatizují. A proč by měli být odsuzováni za to, že jsou Baskové?
Ainara potom po té holce chtěla, aby ten text v současné baskičtině přečetla. Byla to hrozná sranda, ale ta holka měla už právě první hodinu té baskičtiny, tak asi třeba aspoň o výslovnosti něco věděla ptž Ainara ji za ni pochválila. Já jsem to nemohla posoudit ptž kromě Euskadi (Baskicko), euskera (baskičtina) a kaixo (ahoj) nic říct neumím.
Potom se nás ptala, co víme o Baskicku a co se nám vybaví, když se řekne Baskicko. A zase nejvíce zaznívala ta tři prokletá písmena, která jsou zkratkou slov Baskicko a svoboda. Nechci vědět, jak Ainaře bylo. Myslím si, že jako profesorka, která vystudovala baskickou filologii a přišla učit do Česka, kde nic nevíme, je asi zvyklá, ale stejně ji to uvnitř muselo hrozně bolet.
No pak jsme začali probírat geografii Baskicka, takže jsem na chmurné myšlenky už potom neměla čas a měla jsem co dělat, abych si stíhala zapisovat všechny informace ptž Ainara teda taky dost valí.
Říkala nám, že Baskicko má asi 6 nebo kolik provincií, z čehož dvě jsou španělská a francouzská část Navarry, ve Španělsku je to pak ještě Guipúzcoa a Álaba a pak ještě nějaké území ve Francii /Baskové občas používají termín francouzské Baskicko/. Tož jsem si to zapsala, pak jsme si přečetli ještě nějaké zprávy z baskického tisku /a byly zajímavé, např. že se v nějaké řece objevila nějaká románská socha či co/ a šli jsme domů.
Celá nadšená a nabitá pozitivní energií z hodiny s Ainarou jsem přišla na kolej a zapla skype. Měla jsem strašně silnou potřebu se o to, co jsem se nového naučila, podělit s mým přítelem. Byl online, tak jsem mu zavolala.
"Jé ahoj Pávli, jak se máš?"
"Skvěle! Uplně skvěle! Dnes jsme měli první hodinu úvodu do baskické historie a kultury."
"A jaký to bylo?"
"Supernííí!!! Dozvěděli jsme se..."
...a vše jsem to Pedrovi řekla.
Ten povážlivě zmlkl.
Když jsem se ho zeptala, co se jako děje, řekl mi:
"Ainara vám neříká pravdu. Baskicko má jen tři provincie – Guipúzcou, Álabu a Navarru.. To je jen jejich toužebné přání získat i ty francouzské, ale podle španělské konstituce má jen tři."
"Ale Ainara nám říkala..."
"Ne. To tak není."
"No ale..."
"Ne."
"A taky nám dala nějaká slovíčka v baskičtině, už umím říct ahoj Pedro. Kaixo..."
"To je stejně jen dialekt."
"Cože? Baskičtina přece není vůbec žádnej dialekt španělštiny, dyť ani nevznikla z latiny, dyť se ani neví z čeho vlastně vznikla a je o tom asi šest teorií, jakože vzikla z nějakého severoafrického jazyka, z jazyka keltiberů, anebo že prostě byla odjakživa."
"Jediným jazykem Španělska je kastilština. Všechno ostatní sou jen dialekty!"
"Nejsou."
"A proč se vůbec chceš učit baskicky? Nechápu, proč u vás vyučují baskičtinu, jednak jí v Baskicku nikdo nemluví a jednak jako v ostatním Španělsku ti stejně k ničemu nebude. Napiš do životopisu, že umíš baskicky, a k ničemu ti to nebude."
"No ale..."
"Já tomu nerozumím. Podle mě jsou to zbytečné hodiny."
Tak jsem pochopila, že v tomto se asi s Pedrem fakt neshodneme. A se Španěly se na téma Baskicko odmítám bavit. Je to nebezpečné. Je to velmi ožehavé téma a když jsem mojemu zlatíčku řekla, že i chápu, proč se Baskové chtějí odtrhnout /zapomněla jsem tam dodat, že na jednu stranu to chápu, a to byla chyba/, nelíbilo se mu to ani trochu.
Ale já tím přece vůbefc nechtěla říct, že bych sympatizovala s Etou, to vůbec ne.
Ale on je prostě nesnáší.
Potom mi řekl, že by bylo asi lepší, abych mu poslala poznámky z Ainariných hodin, že ona nám bude říkat polopravdy a že on nechce, abych z toho byla nějaká popletená – asi má strach, že bych pak ve Španělsku něco řekla. A ti by mě zadupali do země! Ale jako do testu jí stejně musím psát to, co nám ona řekne, ptž kdybych ji do písemky napsala hele Ainaro, Baskicko má jen tři provincie ptž ty francouzské jejich nejsou, tož by mě asi vyrazila.
A potom tomu Pedro dodal korunu. Řekl, že by chtěl Ainaru poznat a že abych ho vzala k ní do hodiny. Ujišťoval mě, že by tam byl potichu jako pěna...ale jáá se asi bojím. :D Ho tam snad radši ani brát nebudu. :D ptž to by asi nebylo uplně dobrý.
Ponaučení:Děcka, na téma Baskicko ve Španělsku fakt opatrně, oni to nemají moc rádi.
viernes, 18 de septiembre de 2009
La princesa Moje
Hace un par de días mi tesoro me compuso una canción. Es una adaptación de la famosa abeja Maya. Y yo, desde aquel entonces que la oí por primera vez, no puedo dejar de escucharla cada noche. Es casi como un ritual, hermosísimo y muy muy nuestro. Si no la oigo, no me duermo. Es como una nana para una nina grande. Bueno... nana... De eso nada! Esta canción que es para mí la más hermosa en el mundo, no se puede comparar con ninguna nana, ni con la mejor canción de cuna. Esta es la canción de mi moje para mi moje:
Dedicado a mi queridísima y amada Princesa Moie de su amado Perico.
A un país multicolor llegó una checa bajo el sol
Y fue famosa en el lugar por su alegría y su bondad
Y a la preciosa checa le llamaron Moie
Buena, bella y dulce chica Moie
Moie yo te quiero Moie
Moie ríe sin cesar en su mundo sin maldad
no hay problema que no solucione Moie
la princesa y dulce chica Moie
Moie yo te quiero Moie
Moie ven y háblanos de ti
Moie, Pavli, ven a vivir a tu país
El país donde siempre serás feliz, Moie, Pavli.
Dedicado a mi queridísima y amada Princesa Moie de su amado Perico.
A un país multicolor llegó una checa bajo el sol
Y fue famosa en el lugar por su alegría y su bondad
Y a la preciosa checa le llamaron Moie
Buena, bella y dulce chica Moie
Moie yo te quiero Moie
Moie ríe sin cesar en su mundo sin maldad
no hay problema que no solucione Moie
la princesa y dulce chica Moie
Moie yo te quiero Moie
Moie ven y háblanos de ti
Moie, Pavli, ven a vivir a tu país
El país donde siempre serás feliz, Moie, Pavli.
sábado, 5 de septiembre de 2009
viernes, 4 de septiembre de 2009
jueves, 3 de septiembre de 2009
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 29.7.2009)
Středa
Nakonec jsem usnula asi tak pul hodiny před tím, než jsem měla vstávat. Takže si asi dokážete představit, jaký to byl šok. Byla sem strašně ospalá a vubec sem nechápala, co jako je. Tož sem použila osvědčený recept ze soboty, když sme byli se Silvinkou – šla sem rovnou do sprchy. Jenže tentokrát sem si ji dala pěkně teplou bo mi byla z nevyspání strašná kosa. Pak sem do sebe hodila snad pul litru kafe a pak sem se trochu probrala už. Ale jinak to bylo divný. Všichni sme byli takoví zamlklí, nikomu moc do povídání nebylo. Rychle sem našupala do batohu poslední věci a pak už sme šli na stanoviště, které sme měli domluvené s taxíkem. No a pak... pak už jenom cesta na letiště, která nějak moc rychle utekla...
Na letišti nikdo nebyl, no kdo by taky tak brzo ráno, že, tak sem se mohla strašně rychle odbavit, ačkoli se mně vubec nechtělo, no a pak už mi zbývalo posledních 15 min na rozloučení s Pedrem a Josém. Bylo to divný... Strašně sem nechtěla, aby odešli, tak moc jsem si přála, aby letěli se mnou do Čr... Jenže čas je neúprosný a 15 min je děsně málo. Tak sme se rozloučili a já šla dát k prohlídce batoh... Eště zdálky sem je slyšela, jak na mě volají... oni už mě ale nemohli slyšet. Už byli příliš daleko...
No a pak zase dvě nudné hodiny na letišti, tentokrát tam nikdo ani nehrál Veo veo a i kdyby, v tu chvíli by mě to stejně asi bylo úplně jedno... Byla sem tam sama, na madridském letišti, a už mě nečekalo nic vzrušujícího jako když jsem jela z Čr do Španělska. Už jenom ten let, který mě nebavil, ačkoli ten zpáteční byl jiný.
Let zpět z Madridu doČr byl velmi klidný, 29.
července 2009 v ranních hodinách bylo nad Evropou opravdu krásné a klidné počasí, tak to bylo ok.
Jenom zase ten vzlet a přistávání.
Už to teda nebylo tak strašný, ale měla sem potřebu něco jako mačkat, tisknout v ruce...
Bohužel vedle mě nesedělo moje nejmilejší zlatíčko na světě, to mi zůstalo ve Španělsku...
Ale sama jsem tež nebyla.
Vedle mě seděla nějaká starší dáma španělské národnosti, která se svojí kolegyní letěla do Talinu do Estonska a v Praze hacían escala.
Myslela jsem si, že se se mnou vubec nebude bavit.
Ale jelikož jsem věděla, že by bylo fine, kdyby se se mnou aspon trochu bavila ptž sem věděla, jak moc nemusím vzlet a přistání, tak jsem tak jako vytáhla žvýkačky /říkali mi, že při letu sou nejlepší žvýkačky a já si dycky narvu aspon 3 do pusy ptž mam strach že to vyletí a já si je nestihnu vzít haha/ a zeptala sem se jí prostě, jestli nechce.
Nechtěla ani jedna, ale podivovaly se, v jaké veliké krabičce je mám / nosím s sebou dycky žvýkačky v takové té pixličce od Orbit asi, jak na to byla reklama Takovééé to domácí žvýkání/ Ona že:
Qué bote más grande!
A usmívaly se.
Tak jsem věděla, že budou ok.
A takyže se mě hned ptala, že jestli letim poprvé a jak to snáším a tak.
A ta její kolegyně že:
Neboj, letadýlko, to je jak na horském kole.
Ejem její názor jsem zase až tak nesdílela, ale tak ok no...
Paní vedle mě mě tež uklidnovala.
Když letadlo vzlétalo, tak jsem se zase chytila těch opěrek na ruce.
Letadlo zase udělalo něco divně, já se zase lekla a paní mě vzala za ruku a...
a držely sme se za ruce, dokud se neustálilo.
A při přistávání tež.
Tedka vám asi budu připadat jak malá holčička, ale nevěřili byste, jak já jsem jí byla mooooc vděčná tej pani...
Vubec jsem ju neznala, ale já jsem ji byla hrozně moc moc moc vděčná děcka!!!!
A během letu se mi i podařilo něco, co předtím nikdy – sem aji usnula. :D No asi to bylo tím, že sem byla fakt mega unavená a vyčerpaná a...a už mi bylo šechno jedno.
Tož tady končí moje vyprávění o mých doposud nejšťastnějších třech týdnech, jaké jsem kdy prožila.
Tak snad příště bude toho k vyprávění víc. :-) A snad to příště bude brzo. Zase bych chtěla vidět všechny ty moje zlatíčkade mi pueblito!
MONTÁNCHEZ
Nakonec jsem usnula asi tak pul hodiny před tím, než jsem měla vstávat. Takže si asi dokážete představit, jaký to byl šok. Byla sem strašně ospalá a vubec sem nechápala, co jako je. Tož sem použila osvědčený recept ze soboty, když sme byli se Silvinkou – šla sem rovnou do sprchy. Jenže tentokrát sem si ji dala pěkně teplou bo mi byla z nevyspání strašná kosa. Pak sem do sebe hodila snad pul litru kafe a pak sem se trochu probrala už. Ale jinak to bylo divný. Všichni sme byli takoví zamlklí, nikomu moc do povídání nebylo. Rychle sem našupala do batohu poslední věci a pak už sme šli na stanoviště, které sme měli domluvené s taxíkem. No a pak... pak už jenom cesta na letiště, která nějak moc rychle utekla...
Na letišti nikdo nebyl, no kdo by taky tak brzo ráno, že, tak sem se mohla strašně rychle odbavit, ačkoli se mně vubec nechtělo, no a pak už mi zbývalo posledních 15 min na rozloučení s Pedrem a Josém. Bylo to divný... Strašně sem nechtěla, aby odešli, tak moc jsem si přála, aby letěli se mnou do Čr... Jenže čas je neúprosný a 15 min je děsně málo. Tak sme se rozloučili a já šla dát k prohlídce batoh... Eště zdálky sem je slyšela, jak na mě volají... oni už mě ale nemohli slyšet. Už byli příliš daleko...
No a pak zase dvě nudné hodiny na letišti, tentokrát tam nikdo ani nehrál Veo veo a i kdyby, v tu chvíli by mě to stejně asi bylo úplně jedno... Byla sem tam sama, na madridském letišti, a už mě nečekalo nic vzrušujícího jako když jsem jela z Čr do Španělska. Už jenom ten let, který mě nebavil, ačkoli ten zpáteční byl jiný.
Let zpět z Madridu doČr byl velmi klidný, 29.
července 2009 v ranních hodinách bylo nad Evropou opravdu krásné a klidné počasí, tak to bylo ok.
Jenom zase ten vzlet a přistávání.
Už to teda nebylo tak strašný, ale měla sem potřebu něco jako mačkat, tisknout v ruce...
Bohužel vedle mě nesedělo moje nejmilejší zlatíčko na světě, to mi zůstalo ve Španělsku...
Ale sama jsem tež nebyla.
Vedle mě seděla nějaká starší dáma španělské národnosti, která se svojí kolegyní letěla do Talinu do Estonska a v Praze hacían escala.
Myslela jsem si, že se se mnou vubec nebude bavit.
Ale jelikož jsem věděla, že by bylo fine, kdyby se se mnou aspon trochu bavila ptž sem věděla, jak moc nemusím vzlet a přistání, tak jsem tak jako vytáhla žvýkačky /říkali mi, že při letu sou nejlepší žvýkačky a já si dycky narvu aspon 3 do pusy ptž mam strach že to vyletí a já si je nestihnu vzít haha/ a zeptala sem se jí prostě, jestli nechce.
Nechtěla ani jedna, ale podivovaly se, v jaké veliké krabičce je mám / nosím s sebou dycky žvýkačky v takové té pixličce od Orbit asi, jak na to byla reklama Takovééé to domácí žvýkání/ Ona že:
Qué bote más grande!
A usmívaly se.
Tak jsem věděla, že budou ok.
A takyže se mě hned ptala, že jestli letim poprvé a jak to snáším a tak.
A ta její kolegyně že:
Neboj, letadýlko, to je jak na horském kole.
Ejem její názor jsem zase až tak nesdílela, ale tak ok no...
Paní vedle mě mě tež uklidnovala.
Když letadlo vzlétalo, tak jsem se zase chytila těch opěrek na ruce.
Letadlo zase udělalo něco divně, já se zase lekla a paní mě vzala za ruku a...
a držely sme se za ruce, dokud se neustálilo.
A při přistávání tež.
Tedka vám asi budu připadat jak malá holčička, ale nevěřili byste, jak já jsem jí byla mooooc vděčná tej pani...
Vubec jsem ju neznala, ale já jsem ji byla hrozně moc moc moc vděčná děcka!!!!
A během letu se mi i podařilo něco, co předtím nikdy – sem aji usnula. :D No asi to bylo tím, že sem byla fakt mega unavená a vyčerpaná a...a už mi bylo šechno jedno.
Tož tady končí moje vyprávění o mých doposud nejšťastnějších třech týdnech, jaké jsem kdy prožila.
Tak snad příště bude toho k vyprávění víc. :-) A snad to příště bude brzo. Zase bych chtěla vidět všechny ty moje zlatíčkade mi pueblito!
MONTÁNCHEZ
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Úterý 28.7.2009)
Úterý
Tak k úterý už toho moc k psaní není. Tento den byl ve znamení balení a příprav na cestu zpět do Čr. Večer jsme eště pozdravili moje zlatíčka z Montánchez a Silvinku, zašli se rozloučit s Elisou a Marianem a ve vzduchu už visel smutek z loučení. Ve středu jsem musela vstávat před čtvrtou ráno, abych se dostala včas na letiště. Přemýšlela jsem, co bude lepší. Jestli jít spát brzo anebo nejít spát vůbec. Nakonec zvítězilo to druhé, no přišel José, tož sme seděli v obýváku, kecali, prohlíželi na notebooku fotky pořizované během celého tohoto užasného mojeho dobrodružství ve Španělsku, popíjeli kafe a čas strašně rychle utíkal. Tak strašně jsem si ho přála zastavit... Ve dvě jsme to zabalili a že půjdeme spát. Pedrovi se podařilo trochu usnout, José to zalomil hned, ale já sem vubec nemohla spát. Furt jsem přemýšlela, jestli mám vše sbalené, ale hlavně se mi strašně mega nechtělo...
Tak k úterý už toho moc k psaní není. Tento den byl ve znamení balení a příprav na cestu zpět do Čr. Večer jsme eště pozdravili moje zlatíčka z Montánchez a Silvinku, zašli se rozloučit s Elisou a Marianem a ve vzduchu už visel smutek z loučení. Ve středu jsem musela vstávat před čtvrtou ráno, abych se dostala včas na letiště. Přemýšlela jsem, co bude lepší. Jestli jít spát brzo anebo nejít spát vůbec. Nakonec zvítězilo to druhé, no přišel José, tož sme seděli v obýváku, kecali, prohlíželi na notebooku fotky pořizované během celého tohoto užasného mojeho dobrodružství ve Španělsku, popíjeli kafe a čas strašně rychle utíkal. Tak strašně jsem si ho přála zastavit... Ve dvě jsme to zabalili a že půjdeme spát. Pedrovi se podařilo trochu usnout, José to zalomil hned, ale já sem vubec nemohla spát. Furt jsem přemýšlela, jestli mám vše sbalené, ale hlavně se mi strašně mega nechtělo...
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pondělí 27.7.2009)
Pondělí aneb hurá za kulturou II
Pondělní ráno bylo opět obvyklé. Ale odpoledne jsme opět vyrazili poznávat Madrid. Tentokrát s Josém. Nejdřív jsme teda šli navštívit El corte inglés, což byla strašná haluz, no obchodní dům o sedmi patrech, kdy každé patro bylo specializováno na něco jiného sem fakt eště neviděla, opravdu obrovské to tam bylo, by se tam jeden ztratil. V jednom tom patře byl obchůdek se suvenýry, kde měli různé sošky, sevillské a cordobské tanečnice s vějíři, typickými šaty pro flamenco či s kytarou, různé býky s banderillas nebo bez nich a pak dvě snad nejtypičtější sošky Madridu, které sem si hned koupila, a to la Diosa Cibeles a El oso y el madroňo. Po nákupech jsme si dali ice coffee v jedné velmi příjemné kavárničce, kde jsme skvěle pokecali a trochu se osvěžili před další cestou po horkých madridských ulicích do obchodu Movistar. Asi furt čekáte tu kulturu, že? :D Ta eště příde, ale prostě sme museli zajít eště do Movistar. :D Pedro totiž sháněl ňáký internet na pár měsíců do Montánchez, a myslel si, že Movistar bude dobrá volba. Nebyla. No ale tak aspon jsme se podívali po nových mobilech /většina jich byla s dotykovou obrazovkou a takových velkých, které se mně vubec nelíbily/ a opět sme se schladili v obchodě s klimatizací. Ale pak už sme opravdu šli...do parku El retiro!
Už strašně dávno jsem na něj četla ódy v knížce Španělská zastavení od přední hispanistky Libuše Prokopové. Knížku velice doporučuji. Prokopová o Retiru píše:
(...V rozsáhlém parku, který se rozkládá na 130 hektarech v centru Madridu, pár minut od Cibeles, je vše, po čem srdce (starší i mladší) touží: příroda včetně pořádného lesa, trávníky, francouzský park se sochami z řecké a římské mytologie, růžová zahrada, rozlehlé jezero, v němž se zrcadlí sochy obrovitého pomníku na počest Alfonse XII., půjčovny lodiček, zahradní restaurace (to je množné, velice množné číslo), zoologická zahrada, výstavní palác, houpačky, prolézačky a různé atrakce a zařízení pro děti...)
Po cestě do parku jsme potkali dva asturské hudebníky se psem, kteří hráli na dudy, kytaru a pes kolem nich poskakoval a vrtěl ocáskem. Hráli moc pěkně a zvuk dud a kytary dohromady se mi moc líbil.
V parku El retiro to nádherně vonělo všelikými květinami a dýchla tam na nás taková pohoda. U jezera, o kterém se zmiňuje i L. Prokopová, jsme se vyfotili. Lodičky jsme bohužel nestihli, přišli jsme do Retira dost pozdě, ale stejně se nám tam moc líbilo. Škoda, že něco takového nemáme aji v Brně. Ten park je skutečně obrovský a úplně úžasný, nádherný! Snad se tam ještě někdy podívám, chtěla bych si ho důkladněji projít, ptž jelikož sme měli málo času, sme se podívali jen na okraj. Ale to jezero sme viděli a bylo fakt nádherné!
Cestou domů jsme se pak už jen stavili v Josého oblíbené Irish coffee, kde dělali skutečně excelentní irskou kávu a hrála tam i irská hudba.No a pak už jsme jeli s Pedrem zase domů a José ke svojí milé Pilar.
Pondělní ráno bylo opět obvyklé. Ale odpoledne jsme opět vyrazili poznávat Madrid. Tentokrát s Josém. Nejdřív jsme teda šli navštívit El corte inglés, což byla strašná haluz, no obchodní dům o sedmi patrech, kdy každé patro bylo specializováno na něco jiného sem fakt eště neviděla, opravdu obrovské to tam bylo, by se tam jeden ztratil. V jednom tom patře byl obchůdek se suvenýry, kde měli různé sošky, sevillské a cordobské tanečnice s vějíři, typickými šaty pro flamenco či s kytarou, různé býky s banderillas nebo bez nich a pak dvě snad nejtypičtější sošky Madridu, které sem si hned koupila, a to la Diosa Cibeles a El oso y el madroňo. Po nákupech jsme si dali ice coffee v jedné velmi příjemné kavárničce, kde jsme skvěle pokecali a trochu se osvěžili před další cestou po horkých madridských ulicích do obchodu Movistar. Asi furt čekáte tu kulturu, že? :D Ta eště příde, ale prostě sme museli zajít eště do Movistar. :D Pedro totiž sháněl ňáký internet na pár měsíců do Montánchez, a myslel si, že Movistar bude dobrá volba. Nebyla. No ale tak aspon jsme se podívali po nových mobilech /většina jich byla s dotykovou obrazovkou a takových velkých, které se mně vubec nelíbily/ a opět sme se schladili v obchodě s klimatizací. Ale pak už sme opravdu šli...do parku El retiro!
Už strašně dávno jsem na něj četla ódy v knížce Španělská zastavení od přední hispanistky Libuše Prokopové. Knížku velice doporučuji. Prokopová o Retiru píše:
(...V rozsáhlém parku, který se rozkládá na 130 hektarech v centru Madridu, pár minut od Cibeles, je vše, po čem srdce (starší i mladší) touží: příroda včetně pořádného lesa, trávníky, francouzský park se sochami z řecké a římské mytologie, růžová zahrada, rozlehlé jezero, v němž se zrcadlí sochy obrovitého pomníku na počest Alfonse XII., půjčovny lodiček, zahradní restaurace (to je množné, velice množné číslo), zoologická zahrada, výstavní palác, houpačky, prolézačky a různé atrakce a zařízení pro děti...)
Po cestě do parku jsme potkali dva asturské hudebníky se psem, kteří hráli na dudy, kytaru a pes kolem nich poskakoval a vrtěl ocáskem. Hráli moc pěkně a zvuk dud a kytary dohromady se mi moc líbil.
V parku El retiro to nádherně vonělo všelikými květinami a dýchla tam na nás taková pohoda. U jezera, o kterém se zmiňuje i L. Prokopová, jsme se vyfotili. Lodičky jsme bohužel nestihli, přišli jsme do Retira dost pozdě, ale stejně se nám tam moc líbilo. Škoda, že něco takového nemáme aji v Brně. Ten park je skutečně obrovský a úplně úžasný, nádherný! Snad se tam ještě někdy podívám, chtěla bych si ho důkladněji projít, ptž jelikož sme měli málo času, sme se podívali jen na okraj. Ale to jezero sme viděli a bylo fakt nádherné!
Cestou domů jsme se pak už jen stavili v Josého oblíbené Irish coffee, kde dělali skutečně excelentní irskou kávu a hrála tam i irská hudba.No a pak už jsme jeli s Pedrem zase domů a José ke svojí milé Pilar.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 25.7.2009)
Neděle
Neděle byla klidná, nicmoc jsme nedělali, ráno sme dlouho spali, pak udělali oběd, přišel José z práce, najedli jsme se a pak v posteli hráli Veo veo. Odpoledne jsme šli a la casa de Antonio na Tinto de verano. Pak jsme se vrátili a já už sem si tak některé věci pomalu začala dávat do batohu. A ten den mi José daroval překrásného Dona Quijota, v kůži vázaného, dva pěkně tlusté svazky. Sem zustala upe čumět ptž takový veliký dar... No a pak sme vytáhli tu moji mp3, kterou jsme původně chtěli vzít do Montánchez bo sme věděli, že tam bude Marcelo, který rozumí technice a že by nám s ní pomohl. No zapomněla sem na ni, tož sme ji potom s Josém zkoumali. Zjistili sme, že je vybitá, tak jsem si ji dala eště k Josému nabíjet a on se s námi potom rozloučil a odešel. S Pedrem sme pak kecali a byla taková jako divná nálada. Asi tím balením či co. Tož sme pustili pár romantických songů a bylo to divný. Po chvíli se nabila ta mp3, tož sem si do ní vybírala songy a Pedro zatím něco dělal. Potom přišel za mnou, lehl si na postel a trpělivě čekal, až si tam nahážu ty písničky. Byla sem do toho nějaká mega zabraná, tož sem nic neřešila. Ale pak sem si pustila La frase tonta de la semana s tím, že si to dám do té mp3 a pak mně došlo, jak sem vlastně upe blbá, že na ňákých songách vubec nesejde a tak sme se tam u té písničky upe objali a...bylo to takový...moc pěkný no. Ale divný. A pak sme šli radši spát bo bylo pozdě.
Neděle byla klidná, nicmoc jsme nedělali, ráno sme dlouho spali, pak udělali oběd, přišel José z práce, najedli jsme se a pak v posteli hráli Veo veo. Odpoledne jsme šli a la casa de Antonio na Tinto de verano. Pak jsme se vrátili a já už sem si tak některé věci pomalu začala dávat do batohu. A ten den mi José daroval překrásného Dona Quijota, v kůži vázaného, dva pěkně tlusté svazky. Sem zustala upe čumět ptž takový veliký dar... No a pak sme vytáhli tu moji mp3, kterou jsme původně chtěli vzít do Montánchez bo sme věděli, že tam bude Marcelo, který rozumí technice a že by nám s ní pomohl. No zapomněla sem na ni, tož sme ji potom s Josém zkoumali. Zjistili sme, že je vybitá, tak jsem si ji dala eště k Josému nabíjet a on se s námi potom rozloučil a odešel. S Pedrem sme pak kecali a byla taková jako divná nálada. Asi tím balením či co. Tož sme pustili pár romantických songů a bylo to divný. Po chvíli se nabila ta mp3, tož sem si do ní vybírala songy a Pedro zatím něco dělal. Potom přišel za mnou, lehl si na postel a trpělivě čekal, až si tam nahážu ty písničky. Byla sem do toho nějaká mega zabraná, tož sem nic neřešila. Ale pak sem si pustila La frase tonta de la semana s tím, že si to dám do té mp3 a pak mně došlo, jak sem vlastně upe blbá, že na ňákých songách vubec nesejde a tak sme se tam u té písničky upe objali a...bylo to takový...moc pěkný no. Ale divný. A pak sme šli radši spát bo bylo pozdě.
miércoles, 2 de septiembre de 2009
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 25.7.2009)
Sobota
V sobotu jsme museli vstávat už o půl deváté, abychom vše stihli. V Čr spát do půl deváté mi připadá docela ok, ale to ráno sem nějak nebyla schopná se vubec probudit. A šichni ostatní už byli vzhůru, José už byl pryč a já sem se furt tak ňák nemohla probrat. Tož sem šla na sebe pustit sprchu a to zabralo. Pak sme šichni posnídali lázeňské oplatky, které jsem přivezla, moc chutnaly, a pak už jsme se připravili na cestu do muzea.
Cesta byla dlouhá, sme snad 4x přestupovali, si to už ani nepamatuju. Silvi dávala vtipné hlášky, tož sme se aspon bavili.
U muzea na ulici La Coruna jsme měli sraz eště s jednou Silviou a jejím ekvádorským přítelem Josém. A tak sme se v pěti vydali do muzea.
Muzeum bylo úplně úžasné! Měli tam makety mega španělských a světových monumentů. Z těch španělských tam byla Puerta de Alcalá, Mezquita de Córdoba, El monasterio de Yuste, El acueducto de Segovia, Alhambra, El Escorial, Cibeles a na víc už si asi nevzpomenu. A ze světových tam např. byla pirámide Chichen Itzá a co nás šechny zarazilo, Puerta del sol. Ale ne španělská, ale bolivijská. Takže v Bolívii tež mají Puertu. Pak tam byla Eiffelovka a já newim, mě víc zajímaly ty španělské a z Lat. Am. tam stejně byly jen toty dvě. Bylo to uplně užasné a asi jsem se zamilovala do arabské architektury nebo co. :)
V muzeu nás nejdřív prováděla jedna paní, ta ale pak musela někam odběhnout a už se nevrátila, tož sme si procházeli sami a s Josém sme dělali fotečky. Ve dvě se muzeum zavřelo, tož sme z něj odešli /a já mám stejně pocit, že by tam člověk mohl strávit hodiny a hodiny, než by si vše detailně prohlédl/ koupili sme si Cocacolu v plechovce a rozloučili sme se, ptž Silvinka s těma dvěma šli někam na jídlo, my s Pedrem domů. Strašně moc se mi se Silvi nechtělo loučit. Ona je takový moje malý zlatíčko.
Po dlouhé zpáteční cestě domů sme v bytě našli Josého, který už tam stihnul dofičet z práce. Udělali sme si oběd /Arroz 3 delicias s kečupem a osmažené rybičky/, umyli nádobí a pak sme všichni svorně usnuli.
Spali sme tak dvě a pul hodiny a pak už byl čas vypravit se na další cestu, na večeři k Albertovi.
Alberto bydlí ve čtvrti Vallecas, takže od čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli my, to nebylo tak daleko. A to se nám po cestě stal mega dobrý zážitek.
Na zastávce, kde jsme přestupovali, měli něco, co sem si na jednu stranu říkala tyvole to snad radši ani ne, dyť to nemá cenu, ale na druhou stranu sem si říkala, že je to náhodou celkem vychytané.
Prostě jak se vystoupilo z metra, tak člověk musel jít hrozně dlouhý kus těma chodbama. No a jelikož je doba uspěchaná, udělali tam takové jako...já ani nevím, jak to nazvat. Prostě funguje to na principu eskalátorů, ale není to ani eskalátory, ani to není nakloněné jako rampa, ale je to prostě jenom rovná plošina, jejímž jediným účelem je přepravit ty lidi rychleji, než by se přepravili pohybem vlastních nohou. No ono to zrovna dvakrát rychleji nejelo, ale když se po té jedoucí plošině člověk eště vydal po svých, už to docela náhodou šlo. Měli jsme štěstí, že když jsme tam byli my, celkem nikdo na té plošině s námi nejel, tož sem se rozeběhla a celá happy, jak to de rychle a najednou oops! :D :D njn sem letěla tak rychle, že sem si neuvědomila, že ta plošina bude mít též někde svuj konec. :D Salí disparada! hehe!
Pak jsme jeli eště kus metrem na zastávku, která se jmenuje Buenos Aires, a tam už nás čekala manželka Alberta, Chelo.
Alberto je už dlouholetý Pedrovo kámoš a ten nás pozval k němu na večeři, že mají terasu a že to bude super a tak.
Chelo je zlatíčko! Doufám, že ji zase někdy uvidím! Pedro mě upozorňoval, že je z Andaluzie, někde kousek od Sevilly, a že jí tedy patrně možná občas nebudu rozumět /víme, jak mluví Andaluzané, žejo./. Jo, tak to se vubec nekonalo, náhodou sem slyšela lidi mluvit hůř, a vůbec nebyli z Andaluzie. Chelo měla navíc krásný jasný hlas, no já sem s ní problémy neměla, ačkoli Alberto... No to je kapitola sama pro sebe.
Tak sme s Chelo kousíček eště šli a pak už sme byli u nich doma.
Bydleli v nějakém xtém patře, tož sme jeli výtahem. No a doma už nás čekal Alberto. Tak sme se přivítali a sedli sme si do obýváku. Oni dva s Pedrem kecali, já je poslouchala a Chelo mně přišlo strašně líto bo Alberto ji furt tak jako komandoval, furt Chelo a dones olivy a dones pivo a víno a já newim co šechno... Takže ta se do konverzace moc nezapojovala a spíš tak jako kolem nás lítala a mě to strašně sralo. Když už přinesla na stůl vše, co po ní Alberto požadoval, řekla, že si de zapálit. Tož sem šla s ní a najednou se ta tichá Chelo úplně rozpovídala, strašně mega sme dobře pokecaly potom, oni s Albertem mega cestovali, tak mi ukazovala ňáké věci z cest, já sem byla ráda, že se nenudí /njn chlapské konverzace no/ a že mi to šechno ukazovala bo mě tady ty věci zajímají, šechno s cestováním spojené.
A nakonec mi darovala úplně překrásný otvírák na pivo. Přivezla si ho z Kanárských ostrovů, konkrétně z Fuerteventury, ten otvírák je eště na takový ten magnetek na ledničku a je na něm obrázek z pláže a letícího racka. Je fakt nádherný!
Pak sme se vrátili do obýváku a za chvilu Alberto, jakože bysme mohli jít večeřet.
Ta jejich terasa, jak o ní Alberto mluvil, je v podstatě normální úzký balkón /trošičku větší než ten, co máme na koleji/, a tak že tam s Chelo dáme stůl. No Alberto zase výmýšlel uplně nějaký nelogický systém, jak bysme se tam teda ale absolutně šichni nevešli, nicméně to on si vůbec nenechal vysvětlit. Tož sme to udělali tak, jak sme myslely my s Chelo a Pedrem a samozřejmě to bylo upe ok, ale jemu se furt něco nelíbilo... už mě to fakt sralo místy.
Tož sme šli ven a Chelo zase kolem nás skákala... Když sem jí řekla, že ji pomůžu nosit, řekla, že nechce a hlavně se furt starala, aby Alberto to, Alberto támhleto a on na ni byl furt takovej jako...
Když bylo vše doneseno, začali sme jíst. Nejhustější zážitek byly krevety, které se musely normálně ručně loupat. Sem to nikdy nejedla takhle a mega mě to bavilo a byla děsná sranda! Pak sme měli ňáký salátek, boquerón a hrozně dobré víno z Jerez! Fakt superní bylo! Ovšem dobrou náladu mi zkazil Alberto...a tím teda u mě dost poklesl. Prostě mi řekl něco, co teda všechny ostatní dost zarazilo, ale nikdo nic neřekl, protože prostě Alberto má svoji hlavu a svoji pravdu... No jo no...
Ale tož to tady snad asi ani řešit nebudu ptž jednak by vás to nudilo, jednak to nemá vubec cenu a jednak bych nic nevyřešila. Alberto, to je prostě caso perdido.
Po večeři sme se zase přesunuli do obýváku a tam sme kecali asi do pul jedné.
Domů sme s Pedrem jeli taxíkem. Chelo šla eště s náma dolů čekat na toho taxíka... A skvěle jsme popovídali, ona je tak hodná... A nezaslouží si, jaký na ni Alberto je... Fakt ne... chjo.No a doma už nic, sem si přeprala věci a...jo a jo už vím co sme dělali. No řešili Alberta a to, co se stalo a co mi řekl a tak... No pak sme šli radši spát.
V sobotu jsme museli vstávat už o půl deváté, abychom vše stihli. V Čr spát do půl deváté mi připadá docela ok, ale to ráno sem nějak nebyla schopná se vubec probudit. A šichni ostatní už byli vzhůru, José už byl pryč a já sem se furt tak ňák nemohla probrat. Tož sem šla na sebe pustit sprchu a to zabralo. Pak sme šichni posnídali lázeňské oplatky, které jsem přivezla, moc chutnaly, a pak už jsme se připravili na cestu do muzea.
Cesta byla dlouhá, sme snad 4x přestupovali, si to už ani nepamatuju. Silvi dávala vtipné hlášky, tož sme se aspon bavili.
U muzea na ulici La Coruna jsme měli sraz eště s jednou Silviou a jejím ekvádorským přítelem Josém. A tak sme se v pěti vydali do muzea.
Muzeum bylo úplně úžasné! Měli tam makety mega španělských a světových monumentů. Z těch španělských tam byla Puerta de Alcalá, Mezquita de Córdoba, El monasterio de Yuste, El acueducto de Segovia, Alhambra, El Escorial, Cibeles a na víc už si asi nevzpomenu. A ze světových tam např. byla pirámide Chichen Itzá a co nás šechny zarazilo, Puerta del sol. Ale ne španělská, ale bolivijská. Takže v Bolívii tež mají Puertu. Pak tam byla Eiffelovka a já newim, mě víc zajímaly ty španělské a z Lat. Am. tam stejně byly jen toty dvě. Bylo to uplně užasné a asi jsem se zamilovala do arabské architektury nebo co. :)
V muzeu nás nejdřív prováděla jedna paní, ta ale pak musela někam odběhnout a už se nevrátila, tož sme si procházeli sami a s Josém sme dělali fotečky. Ve dvě se muzeum zavřelo, tož sme z něj odešli /a já mám stejně pocit, že by tam člověk mohl strávit hodiny a hodiny, než by si vše detailně prohlédl/ koupili sme si Cocacolu v plechovce a rozloučili sme se, ptž Silvinka s těma dvěma šli někam na jídlo, my s Pedrem domů. Strašně moc se mi se Silvi nechtělo loučit. Ona je takový moje malý zlatíčko.
Po dlouhé zpáteční cestě domů sme v bytě našli Josého, který už tam stihnul dofičet z práce. Udělali sme si oběd /Arroz 3 delicias s kečupem a osmažené rybičky/, umyli nádobí a pak sme všichni svorně usnuli.
Spali sme tak dvě a pul hodiny a pak už byl čas vypravit se na další cestu, na večeři k Albertovi.
Alberto bydlí ve čtvrti Vallecas, takže od čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli my, to nebylo tak daleko. A to se nám po cestě stal mega dobrý zážitek.
Na zastávce, kde jsme přestupovali, měli něco, co sem si na jednu stranu říkala tyvole to snad radši ani ne, dyť to nemá cenu, ale na druhou stranu sem si říkala, že je to náhodou celkem vychytané.
Prostě jak se vystoupilo z metra, tak člověk musel jít hrozně dlouhý kus těma chodbama. No a jelikož je doba uspěchaná, udělali tam takové jako...já ani nevím, jak to nazvat. Prostě funguje to na principu eskalátorů, ale není to ani eskalátory, ani to není nakloněné jako rampa, ale je to prostě jenom rovná plošina, jejímž jediným účelem je přepravit ty lidi rychleji, než by se přepravili pohybem vlastních nohou. No ono to zrovna dvakrát rychleji nejelo, ale když se po té jedoucí plošině člověk eště vydal po svých, už to docela náhodou šlo. Měli jsme štěstí, že když jsme tam byli my, celkem nikdo na té plošině s námi nejel, tož sem se rozeběhla a celá happy, jak to de rychle a najednou oops! :D :D njn sem letěla tak rychle, že sem si neuvědomila, že ta plošina bude mít též někde svuj konec. :D Salí disparada! hehe!
Pak jsme jeli eště kus metrem na zastávku, která se jmenuje Buenos Aires, a tam už nás čekala manželka Alberta, Chelo.
Alberto je už dlouholetý Pedrovo kámoš a ten nás pozval k němu na večeři, že mají terasu a že to bude super a tak.
Chelo je zlatíčko! Doufám, že ji zase někdy uvidím! Pedro mě upozorňoval, že je z Andaluzie, někde kousek od Sevilly, a že jí tedy patrně možná občas nebudu rozumět /víme, jak mluví Andaluzané, žejo./. Jo, tak to se vubec nekonalo, náhodou sem slyšela lidi mluvit hůř, a vůbec nebyli z Andaluzie. Chelo měla navíc krásný jasný hlas, no já sem s ní problémy neměla, ačkoli Alberto... No to je kapitola sama pro sebe.
Tak sme s Chelo kousíček eště šli a pak už sme byli u nich doma.
Bydleli v nějakém xtém patře, tož sme jeli výtahem. No a doma už nás čekal Alberto. Tak sme se přivítali a sedli sme si do obýváku. Oni dva s Pedrem kecali, já je poslouchala a Chelo mně přišlo strašně líto bo Alberto ji furt tak jako komandoval, furt Chelo a dones olivy a dones pivo a víno a já newim co šechno... Takže ta se do konverzace moc nezapojovala a spíš tak jako kolem nás lítala a mě to strašně sralo. Když už přinesla na stůl vše, co po ní Alberto požadoval, řekla, že si de zapálit. Tož sem šla s ní a najednou se ta tichá Chelo úplně rozpovídala, strašně mega sme dobře pokecaly potom, oni s Albertem mega cestovali, tak mi ukazovala ňáké věci z cest, já sem byla ráda, že se nenudí /njn chlapské konverzace no/ a že mi to šechno ukazovala bo mě tady ty věci zajímají, šechno s cestováním spojené.
A nakonec mi darovala úplně překrásný otvírák na pivo. Přivezla si ho z Kanárských ostrovů, konkrétně z Fuerteventury, ten otvírák je eště na takový ten magnetek na ledničku a je na něm obrázek z pláže a letícího racka. Je fakt nádherný!
Pak sme se vrátili do obýváku a za chvilu Alberto, jakože bysme mohli jít večeřet.
Ta jejich terasa, jak o ní Alberto mluvil, je v podstatě normální úzký balkón /trošičku větší než ten, co máme na koleji/, a tak že tam s Chelo dáme stůl. No Alberto zase výmýšlel uplně nějaký nelogický systém, jak bysme se tam teda ale absolutně šichni nevešli, nicméně to on si vůbec nenechal vysvětlit. Tož sme to udělali tak, jak sme myslely my s Chelo a Pedrem a samozřejmě to bylo upe ok, ale jemu se furt něco nelíbilo... už mě to fakt sralo místy.
Tož sme šli ven a Chelo zase kolem nás skákala... Když sem jí řekla, že ji pomůžu nosit, řekla, že nechce a hlavně se furt starala, aby Alberto to, Alberto támhleto a on na ni byl furt takovej jako...
Když bylo vše doneseno, začali sme jíst. Nejhustější zážitek byly krevety, které se musely normálně ručně loupat. Sem to nikdy nejedla takhle a mega mě to bavilo a byla děsná sranda! Pak sme měli ňáký salátek, boquerón a hrozně dobré víno z Jerez! Fakt superní bylo! Ovšem dobrou náladu mi zkazil Alberto...a tím teda u mě dost poklesl. Prostě mi řekl něco, co teda všechny ostatní dost zarazilo, ale nikdo nic neřekl, protože prostě Alberto má svoji hlavu a svoji pravdu... No jo no...
Ale tož to tady snad asi ani řešit nebudu ptž jednak by vás to nudilo, jednak to nemá vubec cenu a jednak bych nic nevyřešila. Alberto, to je prostě caso perdido.
Po večeři sme se zase přesunuli do obýváku a tam sme kecali asi do pul jedné.
Domů sme s Pedrem jeli taxíkem. Chelo šla eště s náma dolů čekat na toho taxíka... A skvěle jsme popovídali, ona je tak hodná... A nezaslouží si, jaký na ni Alberto je... Fakt ne... chjo.No a doma už nic, sem si přeprala věci a...jo a jo už vím co sme dělali. No řešili Alberta a to, co se stalo a co mi řekl a tak... No pak sme šli radši spát.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 25.7.2009)
Sobota
V sobotu jsme museli vstávat už o půl deváté, abychom vše stihli. V Čr spát do půl deváté mi připadá docela ok, ale to ráno sem nějak nebyla schopná se vubec probudit. A šichni ostatní už byli vzhůru, José už byl pryč a já sem se furt tak ňák nemohla probrat. Tož sem šla na sebe pustit sprchu a to zabralo. Pak sme šichni posnídali lázeňské oplatky, které jsem přivezla, moc chutnaly, a pak už jsme se připravili na cestu do muzea.
Cesta byla dlouhá, sme snad 4x přestupovali, si to už ani nepamatuju. Silvi dávala vtipné hlášky, tož sme se aspon bavili.
U muzea na ulici La Coruna jsme měli sraz eště s jednou Silviou a jejím ekvádorským přítelem Josém. A tak sme se v pěti vydali do muzea.
Muzeum bylo úplně úžasné! Měli tam makety mega španělských a světových monumentů. Z těch španělských tam byla Puerta de Alcalá, Mezquita de Córdoba, El monasterio de Yuste, El acueducto de Segovia, Alhambra, El Escorial, Cibeles a na víc už si asi nevzpomenu. A ze světových tam např. byla pirámide Chichen Itzá a co nás šechny zarazilo, Puerta del sol. Ale ne španělská, ale bolivijská. Takže v Bolívii tež mají Puertu. Pak tam byla Eiffelovka a já newim, mě víc zajímaly ty španělské a z Lat. Am. tam stejně byly jen toty dvě. Bylo to uplně užasné a asi jsem se zamilovala do arabské architektury nebo co. :)
V muzeu nás nejdřív prováděla jedna paní, ta ale pak musela někam odběhnout a už se nevrátila, tož sme si procházeli sami a s Josém sme dělali fotečky. Ve dvě se muzeum zavřelo, tož sme z něj odešli /a já mám stejně pocit, že by tam člověk mohl strávit hodiny a hodiny, než by si vše detailně prohlédl/ koupili sme si Cocacolu v plechovce a rozloučili sme se, ptž Silvinka s těma dvěma šli někam na jídlo, my s Pedrem domů. Strašně moc se mi se Silvi nechtělo loučit. Ona je takový moje malý zlatíčko.
Po dlouhé zpáteční cestě domů sme v bytě našli Josého, který už tam stihnul dofičet z práce. Udělali sme si oběd /Arroz 3 delicias s kečupem a osmažené rybičky/, umyli nádobí a pak sme všichni svorně usnuli.
Spali sme tak dvě a pul hodiny a pak už byl čas vypravit se na další cestu, na večeři k Albertovi.
Alberto bydlí ve čtvrti Vallecas, takže od čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli my, to nebylo tak daleko. A to se nám po cestě stal mega dobrý zážitek.
Na zastávce, kde jsme přestupovali, měli něco, co sem si na jednu stranu říkala tyvole to snad radši ani ne, dyť to nemá cenu, ale na druhou stranu sem si říkala, že je to náhodou celkem vychytané.
Prostě jak se vystoupilo z metra, tak člověk musel jít hrozně dlouhý kus těma chodbama. No a jelikož je doba uspěchaná, udělali tam takové jako...já ani nevím, jak to nazvat. Prostě funguje to na principu eskalátorů, ale není to ani eskalátory, ani to není nakloněné jako rampa, ale je to prostě jenom rovná plošina, jejímž jediným účelem je přepravit ty lidi rychleji, než by se přepravili pohybem vlastních nohou. No ono to zrovna dvakrát rychleji nejelo, ale když se po té jedoucí plošině člověk eště vydal po svých, už to docela náhodou šlo. Měli jsme štěstí, že když jsme tam byli my, celkem nikdo na té plošině s námi nejel, tož sem se rozeběhla a celá happy, jak to de rychle a najednou oops! :D :D njn sem letěla tak rychle, že sem si neuvědomila, že ta plošina bude mít též někde svuj konec. :D Salí disparada! hehe!
Pak jsme jeli eště kus metrem na zastávku, která se jmenuje Buenos Aires, a tam už nás čekala manželka Alberta, Chelo.
Alberto je už dlouholetý Pedrovo kámoš a ten nás pozval k němu na večeři, že mají terasu a že to bude super a tak.
Chelo je zlatíčko! Doufám, že ji zase někdy uvidím! Pedro mě upozorňoval, že je z Andaluzie, někde kousek od Sevilly, a že jí tedy patrně možná občas nebudu rozumět /víme, jak mluví Andaluzané, žejo./. Jo, tak to se vubec nekonalo, náhodou sem slyšela lidi mluvit hůř, a vůbec nebyli z Andaluzie. Chelo měla navíc krásný jasný hlas, no já sem s ní problémy neměla, ačkoli Alberto... No to je kapitola sama pro sebe.
Tak sme s Chelo kousíček eště šli a pak už sme byli u nich doma.
Bydleli v nějakém xtém patře, tož sme jeli výtahem. No a doma už nás čekal Alberto. Tak sme se přivítali a sedli sme si do obýváku. Oni dva s Pedrem kecali, já je poslouchala a Chelo mně přišlo strašně líto bo Alberto ji furt tak jako komandoval, furt Chelo a dones olivy a dones pivo a víno a já newim co šechno... Takže ta se do konverzace moc nezapojovala a spíš tak jako kolem nás lítala a mě to strašně sralo. Když už přinesla na stůl vše, co po ní Alberto požadoval, řekla, že si de zapálit. Tož sem šla s ní a najednou se ta tichá Chelo úplně rozpovídala, strašně mega sme dobře pokecaly potom, oni s Albertem mega cestovali, tak mi ukazovala ňáké věci z cest, já sem byla ráda, že se nenudí /njn chlapské konverzace no/ a že mi to šechno ukazovala bo mě tady ty věci zajímají, šechno s cestováním spojené.
A nakonec mi darovala úplně překrásný otvírák na pivo. Přivezla si ho z Kanárských ostrovů, konkrétně z Fuerteventury, ten otvírák je eště na takový ten magnetek na ledničku a je na něm obrázek z pláže a letícího racka. Je fakt nádherný!
Pak sme se vrátili do obýváku a za chvilu Alberto, jakože bysme mohli jít večeřet.
Ta jejich terasa, jak o ní Alberto mluvil, je v podstatě normální úzký balkón /trošičku větší než ten, co máme na koleji/, a tak že tam s Chelo dáme stůl. No Alberto zase výmýšlel uplně nějaký nelogický systém, jak bysme se tam teda ale absolutně šichni nevešli, nicméně to on si vůbec nenechal vysvětlit. Tož sme to udělali tak, jak sme myslely my s Chelo a Pedrem a samozřejmě to bylo upe ok, ale jemu se furt něco nelíbilo... už mě to fakt sralo místy.
Tož sme šli ven a Chelo zase kolem nás skákala... Když sem jí řekla, že ji pomůžu nosit, řekla, že nechce a hlavně se furt starala, aby Alberto to, Alberto támhleto a on na ni byl furt takovej jako...
Když bylo vše doneseno, začali sme jíst. Nejhustější zážitek byly krevety, které se musely normálně ručně loupat. Sem to nikdy nejedla takhle a mega mě to bavilo a byla děsná sranda! Pak sme měli ňáký salátek, boquerón a hrozně dobré víno z Jerez! Fakt superní bylo! Ovšem dobrou náladu mi zkazil Alberto...a tím teda u mě dost poklesl. Prostě mi řekl něco, co teda všechny ostatní dost zarazilo, ale nikdo nic neřekl, protože prostě Alberto má svoji hlavu a svoji pravdu... No jo no...
Ale tož to tady snad asi ani řešit nebudu ptž jednak by vás to nudilo, jednak to nemá vubec cenu a jednak bych nic nevyřešila. Alberto, to je prostě caso perdido.
Po večeři sme se zase přesunuli do obýváku a tam sme kecali asi do pul jedné.
Domů sme s Pedrem jeli taxíkem. Chelo šla eště s náma dolů čekat na toho taxíka... A skvěle jsme popovídali, ona je tak hodná... A nezaslouží si, jaký na ni Alberto je... Fakt ne... chjo.No a doma už nic, sem si přeprala věci a...jo a jo už vím co sme dělali. No řešili Alberta a to, co se stalo a co mi řekl a tak... No pak sme šli radši spát.
V sobotu jsme museli vstávat už o půl deváté, abychom vše stihli. V Čr spát do půl deváté mi připadá docela ok, ale to ráno sem nějak nebyla schopná se vubec probudit. A šichni ostatní už byli vzhůru, José už byl pryč a já sem se furt tak ňák nemohla probrat. Tož sem šla na sebe pustit sprchu a to zabralo. Pak sme šichni posnídali lázeňské oplatky, které jsem přivezla, moc chutnaly, a pak už jsme se připravili na cestu do muzea.
Cesta byla dlouhá, sme snad 4x přestupovali, si to už ani nepamatuju. Silvi dávala vtipné hlášky, tož sme se aspon bavili.
U muzea na ulici La Coruna jsme měli sraz eště s jednou Silviou a jejím ekvádorským přítelem Josém. A tak sme se v pěti vydali do muzea.
Muzeum bylo úplně úžasné! Měli tam makety mega španělských a světových monumentů. Z těch španělských tam byla Puerta de Alcalá, Mezquita de Córdoba, El monasterio de Yuste, El acueducto de Segovia, Alhambra, El Escorial, Cibeles a na víc už si asi nevzpomenu. A ze světových tam např. byla pirámide Chichen Itzá a co nás šechny zarazilo, Puerta del sol. Ale ne španělská, ale bolivijská. Takže v Bolívii tež mají Puertu. Pak tam byla Eiffelovka a já newim, mě víc zajímaly ty španělské a z Lat. Am. tam stejně byly jen toty dvě. Bylo to uplně užasné a asi jsem se zamilovala do arabské architektury nebo co. :)
V muzeu nás nejdřív prováděla jedna paní, ta ale pak musela někam odběhnout a už se nevrátila, tož sme si procházeli sami a s Josém sme dělali fotečky. Ve dvě se muzeum zavřelo, tož sme z něj odešli /a já mám stejně pocit, že by tam člověk mohl strávit hodiny a hodiny, než by si vše detailně prohlédl/ koupili sme si Cocacolu v plechovce a rozloučili sme se, ptž Silvinka s těma dvěma šli někam na jídlo, my s Pedrem domů. Strašně moc se mi se Silvi nechtělo loučit. Ona je takový moje malý zlatíčko.
Po dlouhé zpáteční cestě domů sme v bytě našli Josého, který už tam stihnul dofičet z práce. Udělali sme si oběd /Arroz 3 delicias s kečupem a osmažené rybičky/, umyli nádobí a pak sme všichni svorně usnuli.
Spali sme tak dvě a pul hodiny a pak už byl čas vypravit se na další cestu, na večeři k Albertovi.
Alberto bydlí ve čtvrti Vallecas, takže od čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli my, to nebylo tak daleko. A to se nám po cestě stal mega dobrý zážitek.
Na zastávce, kde jsme přestupovali, měli něco, co sem si na jednu stranu říkala tyvole to snad radši ani ne, dyť to nemá cenu, ale na druhou stranu sem si říkala, že je to náhodou celkem vychytané.
Prostě jak se vystoupilo z metra, tak člověk musel jít hrozně dlouhý kus těma chodbama. No a jelikož je doba uspěchaná, udělali tam takové jako...já ani nevím, jak to nazvat. Prostě funguje to na principu eskalátorů, ale není to ani eskalátory, ani to není nakloněné jako rampa, ale je to prostě jenom rovná plošina, jejímž jediným účelem je přepravit ty lidi rychleji, než by se přepravili pohybem vlastních nohou. No ono to zrovna dvakrát rychleji nejelo, ale když se po té jedoucí plošině člověk eště vydal po svých, už to docela náhodou šlo. Měli jsme štěstí, že když jsme tam byli my, celkem nikdo na té plošině s námi nejel, tož sem se rozeběhla a celá happy, jak to de rychle a najednou oops! :D :D njn sem letěla tak rychle, že sem si neuvědomila, že ta plošina bude mít též někde svuj konec. :D Salí disparada! hehe!
Pak jsme jeli eště kus metrem na zastávku, která se jmenuje Buenos Aires, a tam už nás čekala manželka Alberta, Chelo.
Alberto je už dlouholetý Pedrovo kámoš a ten nás pozval k němu na večeři, že mají terasu a že to bude super a tak.
Chelo je zlatíčko! Doufám, že ji zase někdy uvidím! Pedro mě upozorňoval, že je z Andaluzie, někde kousek od Sevilly, a že jí tedy patrně možná občas nebudu rozumět /víme, jak mluví Andaluzané, žejo./. Jo, tak to se vubec nekonalo, náhodou sem slyšela lidi mluvit hůř, a vůbec nebyli z Andaluzie. Chelo měla navíc krásný jasný hlas, no já sem s ní problémy neměla, ačkoli Alberto... No to je kapitola sama pro sebe.
Tak sme s Chelo kousíček eště šli a pak už sme byli u nich doma.
Bydleli v nějakém xtém patře, tož sme jeli výtahem. No a doma už nás čekal Alberto. Tak sme se přivítali a sedli sme si do obýváku. Oni dva s Pedrem kecali, já je poslouchala a Chelo mně přišlo strašně líto bo Alberto ji furt tak jako komandoval, furt Chelo a dones olivy a dones pivo a víno a já newim co šechno... Takže ta se do konverzace moc nezapojovala a spíš tak jako kolem nás lítala a mě to strašně sralo. Když už přinesla na stůl vše, co po ní Alberto požadoval, řekla, že si de zapálit. Tož sem šla s ní a najednou se ta tichá Chelo úplně rozpovídala, strašně mega sme dobře pokecaly potom, oni s Albertem mega cestovali, tak mi ukazovala ňáké věci z cest, já sem byla ráda, že se nenudí /njn chlapské konverzace no/ a že mi to šechno ukazovala bo mě tady ty věci zajímají, šechno s cestováním spojené.
A nakonec mi darovala úplně překrásný otvírák na pivo. Přivezla si ho z Kanárských ostrovů, konkrétně z Fuerteventury, ten otvírák je eště na takový ten magnetek na ledničku a je na něm obrázek z pláže a letícího racka. Je fakt nádherný!
Pak sme se vrátili do obýváku a za chvilu Alberto, jakože bysme mohli jít večeřet.
Ta jejich terasa, jak o ní Alberto mluvil, je v podstatě normální úzký balkón /trošičku větší než ten, co máme na koleji/, a tak že tam s Chelo dáme stůl. No Alberto zase výmýšlel uplně nějaký nelogický systém, jak bysme se tam teda ale absolutně šichni nevešli, nicméně to on si vůbec nenechal vysvětlit. Tož sme to udělali tak, jak sme myslely my s Chelo a Pedrem a samozřejmě to bylo upe ok, ale jemu se furt něco nelíbilo... už mě to fakt sralo místy.
Tož sme šli ven a Chelo zase kolem nás skákala... Když sem jí řekla, že ji pomůžu nosit, řekla, že nechce a hlavně se furt starala, aby Alberto to, Alberto támhleto a on na ni byl furt takovej jako...
Když bylo vše doneseno, začali sme jíst. Nejhustější zážitek byly krevety, které se musely normálně ručně loupat. Sem to nikdy nejedla takhle a mega mě to bavilo a byla děsná sranda! Pak sme měli ňáký salátek, boquerón a hrozně dobré víno z Jerez! Fakt superní bylo! Ovšem dobrou náladu mi zkazil Alberto...a tím teda u mě dost poklesl. Prostě mi řekl něco, co teda všechny ostatní dost zarazilo, ale nikdo nic neřekl, protože prostě Alberto má svoji hlavu a svoji pravdu... No jo no...
Ale tož to tady snad asi ani řešit nebudu ptž jednak by vás to nudilo, jednak to nemá vubec cenu a jednak bych nic nevyřešila. Alberto, to je prostě caso perdido.
Po večeři sme se zase přesunuli do obýváku a tam sme kecali asi do pul jedné.
Domů sme s Pedrem jeli taxíkem. Chelo šla eště s náma dolů čekat na toho taxíka... A skvěle jsme popovídali, ona je tak hodná... A nezaslouží si, jaký na ni Alberto je... Fakt ne... chjo.No a doma už nic, sem si přeprala věci a...jo a jo už vím co sme dělali. No řešili Alberta a to, co se stalo a co mi řekl a tak... No pak sme šli radši spát.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pátek 24.7.2009)
Pátek
Už ve čtvrtek dopoledne nám volala jedna moje další španělská sestřička, Silvinka. Já sem ji dycky mega chtěla vidět, a tak sme se s ní tak jako domluvili, že se v pátek sejdeme někde ve městě, že u nás přespí, v sobotu že zajdeme do muzea a pak se rozloučíme. Ještě nevěděla jistě, jestli vše vyjde, tož říkala, že v pátek eště zavolá. Strašně moc jsem si přála, aby vše vyšlo. A stalo se! V pátek Silvinka zavolala, že má čas a že se teda sejdeme na Gran Vía. Tož sme tam pro ni odpoledne jeli a pak sme zakotvili kde jinde než v Roca Fría. Se Silvinkou to bylo naprosto super, hlavně ona je úplně úžasná, dává vtipné hlášky, je veselá, je s ní sranda a je prostě úplně superní! Tož sme se u té večeře v Roca Fría dost obavili. A to sme si právě dali ty mollejas. Já teda moc newim, z čeho se to dělá, no je to takové jako masíčko nakrájené na kousky a všem nám to strašně moc moc chutnalo. A nesměl chybět Don Simón.
Z Roca Fría sme se vrátili dost pozdě a v dobré náladě. Divím se, že sme nevzbudili polovinu baráku. Njn, sme sotva vlezli do baráku, Silvi zase zahlásila ňáký golpe a my s Pedrem sme opět slzeli od smíchu.
Když sme přišli domu, spal tam José. :D Patrně už ho to nebavilo s Pilar, možná už byl too tired, no každopádně v sobotu musel brzo vstávat do práce. My sme mu teda jako zavolali, že u nás přespí Silvia, nicméně on ju vubec neviděl, až potom v úterý sme koukali na fotky, tož sme mu ji ukázali, aby teda věděl, kdože to u nás v ten pátek spal. Tož sme se osprchovali, ale náš debatní kroužek pokračoval až asi do dvou do rána, ačkoli sme věděli, že muzeum nepočká,, až se vyspíme, takže sme museli brzo vstávat. Ale bylo nám to jedno. Ve dvě ráno sme teda uznali, že už by to jako pro dnešek stačilo a že bysme teda jako faaakt měli jít už spát.
Silvinka a já sme zabraly Juaninu postel a Pedro šel spát k sobě. Eště před spaním sme si udělali másáže chodidel s užasným krémem z aloe vera a pak už sme se teda rozloučili, nastavili budík a šli do postele.
No jenomže sme byli furt takoví jako rozjaření, nebo alespoň my dvě se Silvi. No a jak sme byli v bytě, tak tam bylo samozřejmě všechno slyšet v tom paneláku. No a nás dvě nenapadlo nic lepšího, než poslouchat ty zvuky a rozvíjet ty příběhy, co ti lidi nahoře asi dělají.
"Tak teď se ona zrovna osprchovala, jde z koupelny a teďka půjde do sprchy on. Teď jí spadly klíče. Shýbla se pro ně a... a čekala, než se on osprchuje. Když byli oba krásně voňaví, objali se a..."A pak sme usnuli.
Už ve čtvrtek dopoledne nám volala jedna moje další španělská sestřička, Silvinka. Já sem ji dycky mega chtěla vidět, a tak sme se s ní tak jako domluvili, že se v pátek sejdeme někde ve městě, že u nás přespí, v sobotu že zajdeme do muzea a pak se rozloučíme. Ještě nevěděla jistě, jestli vše vyjde, tož říkala, že v pátek eště zavolá. Strašně moc jsem si přála, aby vše vyšlo. A stalo se! V pátek Silvinka zavolala, že má čas a že se teda sejdeme na Gran Vía. Tož sme tam pro ni odpoledne jeli a pak sme zakotvili kde jinde než v Roca Fría. Se Silvinkou to bylo naprosto super, hlavně ona je úplně úžasná, dává vtipné hlášky, je veselá, je s ní sranda a je prostě úplně superní! Tož sme se u té večeře v Roca Fría dost obavili. A to sme si právě dali ty mollejas. Já teda moc newim, z čeho se to dělá, no je to takové jako masíčko nakrájené na kousky a všem nám to strašně moc moc chutnalo. A nesměl chybět Don Simón.
Z Roca Fría sme se vrátili dost pozdě a v dobré náladě. Divím se, že sme nevzbudili polovinu baráku. Njn, sme sotva vlezli do baráku, Silvi zase zahlásila ňáký golpe a my s Pedrem sme opět slzeli od smíchu.
Když sme přišli domu, spal tam José. :D Patrně už ho to nebavilo s Pilar, možná už byl too tired, no každopádně v sobotu musel brzo vstávat do práce. My sme mu teda jako zavolali, že u nás přespí Silvia, nicméně on ju vubec neviděl, až potom v úterý sme koukali na fotky, tož sme mu ji ukázali, aby teda věděl, kdože to u nás v ten pátek spal. Tož sme se osprchovali, ale náš debatní kroužek pokračoval až asi do dvou do rána, ačkoli sme věděli, že muzeum nepočká,, až se vyspíme, takže sme museli brzo vstávat. Ale bylo nám to jedno. Ve dvě ráno sme teda uznali, že už by to jako pro dnešek stačilo a že bysme teda jako faaakt měli jít už spát.
Silvinka a já sme zabraly Juaninu postel a Pedro šel spát k sobě. Eště před spaním sme si udělali másáže chodidel s užasným krémem z aloe vera a pak už sme se teda rozloučili, nastavili budík a šli do postele.
No jenomže sme byli furt takoví jako rozjaření, nebo alespoň my dvě se Silvi. No a jak sme byli v bytě, tak tam bylo samozřejmě všechno slyšet v tom paneláku. No a nás dvě nenapadlo nic lepšího, než poslouchat ty zvuky a rozvíjet ty příběhy, co ti lidi nahoře asi dělají.
"Tak teď se ona zrovna osprchovala, jde z koupelny a teďka půjde do sprchy on. Teď jí spadly klíče. Shýbla se pro ně a... a čekala, než se on osprchuje. Když byli oba krásně voňaví, objali se a..."A pak sme usnuli.
martes, 1 de septiembre de 2009
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Čtvrtek 23.7.2009
Čtvrtek aneb hurá za kulturou
Čtvrtek ráno to bylo celkem stejné jako každý den – nákup, příprava oběda a siesta. Ovšem pak jsem zažila něco, na co budu dosmrti vzpomínat. O půl sedmé sme měli sraz na Puerta del sol s Consoli a Marcelem a že se projdeme po centru Madridu. Už jsem se na to mega těšila a zase jsem přestala na chvíli litovat, že sme se do Madridu z Montánchez vrátili. S Pedrem sme se chvilu zasekali, ptž řidič metra nezastavil na jedné zastávce, ačkoli měl, tož sme se museli vrátit, takže když sme dorazili na Puertu, Consoli s Marcelem tam už na nás čekali. A tak začala naše výprava. Už na Puertě je co fotit, žejo, nechyběla světoznámá fotečka – moje užasné sandálky přímo na kilómetro cero, odkud se rozbíhají všechny španělské silnice po celé zemi, el oso y el madroňo /pak v pondělí sem si koupila sošku/. Prošli jsme se po Calle mayor, vyfotila jsem si božskou Cibeles, což bylo trochu těžké, bo tam furt jezdily auta, objevili jsme úplně hustej obchůdek, kde prodávali jenom a jenom sladkosti, tuším se jmenoval Caramelo, viděli sme královský palác, nakoukli do Sabatiniho zahrad, navštívili jsme restaurante Casa revuelta na Plaza Mayor, kde jsme ochutnali jejich specialitu – bacalao /tresku/, torreznos /maličké teňoučké plátky slaninky pěkně dokřupava osmažené/ a samozřejmě k tomu una caňa, pivo v dvoudecové skleničce. Marcelo mi povídal o všem v Madridu, mega toho věděl a eště fotil, no mega luxus! No který průvodce by si s váma povídal, povídal vám zajímavosti a eště dělal fotky? To by v žádné CK nebylo. Pak jsme se stavili v asturské restauraci El escarpín, /Calle Hileras 17, když vystoupíte na Sol, dá se tam ok dojít/, kde jsme si dali pulpo a la gallega a samozřejmě sidru. Sidra je lehce alkoholický nápoj vyráběný z jablek typický pro Asturii v severním Španělsku. I její nalévání do sklenice je velmi specifické /ve španělštině se toto nalévání označuje slovem escanciar/. Je na to takový ňáký special grif jakože ten člověk drží lahev ze sidrou v pravé ruce jako nad hlavou, v levé ruce dole drží takovou tenkou ale mega prostornou sklenici a tu sidru lije nějak tak, že ona musí téct na okraj té sklenice, tu ten člověk drží zešikma, takže ta sidra potom padá dolu, ale je tam nějak mega duležité, aby padala na ten okraj. Jako mazec, já bych to fakt nedala. Sme tam jednoho právě takového viděli. Jako fakt borec.No a pak sme se stavili na zákusek v San Ginés, snad nejstarší churrería /nebo chocolatería?/ v Madridu, vždy narvaná až k prasknutí turisty, ale moc příjemná. Dali jsme si tam co jiného než churros, Pedro s kávou, my všichni ostatní s čokoládou tak hustou, že nám v ní lžíce stála. Jak už jsem se zmiňovala výše, tyto churros (po madridsku opravdu churros, ne porras) byly opravdu tenčí a ještě zahnuté a mega delší než ty, co jsme jedli v Montánchez. A mně aji trochu víc chutnaly. I když je zase pravda, že na pořádnou porra se zase nabere víc čokolády. A tak sme tam jedli, namáčeli si churros do hrníčků a bylo to úplně skvělé. Když sme měli šichni v bříšku jako v pokojíčku, vydali sme se už směr Moratalad. Marcelo s Consoli nás eště vyprovodili na metro, pak sme se rozloučili /strašně se mě nechtělo je opouštět/ a pak už sme jeli s Pedrem domů.
Čtvrtek ráno to bylo celkem stejné jako každý den – nákup, příprava oběda a siesta. Ovšem pak jsem zažila něco, na co budu dosmrti vzpomínat. O půl sedmé sme měli sraz na Puerta del sol s Consoli a Marcelem a že se projdeme po centru Madridu. Už jsem se na to mega těšila a zase jsem přestala na chvíli litovat, že sme se do Madridu z Montánchez vrátili. S Pedrem sme se chvilu zasekali, ptž řidič metra nezastavil na jedné zastávce, ačkoli měl, tož sme se museli vrátit, takže když sme dorazili na Puertu, Consoli s Marcelem tam už na nás čekali. A tak začala naše výprava. Už na Puertě je co fotit, žejo, nechyběla světoznámá fotečka – moje užasné sandálky přímo na kilómetro cero, odkud se rozbíhají všechny španělské silnice po celé zemi, el oso y el madroňo /pak v pondělí sem si koupila sošku/. Prošli jsme se po Calle mayor, vyfotila jsem si božskou Cibeles, což bylo trochu těžké, bo tam furt jezdily auta, objevili jsme úplně hustej obchůdek, kde prodávali jenom a jenom sladkosti, tuším se jmenoval Caramelo, viděli sme královský palác, nakoukli do Sabatiniho zahrad, navštívili jsme restaurante Casa revuelta na Plaza Mayor, kde jsme ochutnali jejich specialitu – bacalao /tresku/, torreznos /maličké teňoučké plátky slaninky pěkně dokřupava osmažené/ a samozřejmě k tomu una caňa, pivo v dvoudecové skleničce. Marcelo mi povídal o všem v Madridu, mega toho věděl a eště fotil, no mega luxus! No který průvodce by si s váma povídal, povídal vám zajímavosti a eště dělal fotky? To by v žádné CK nebylo. Pak jsme se stavili v asturské restauraci El escarpín, /Calle Hileras 17, když vystoupíte na Sol, dá se tam ok dojít/, kde jsme si dali pulpo a la gallega a samozřejmě sidru. Sidra je lehce alkoholický nápoj vyráběný z jablek typický pro Asturii v severním Španělsku. I její nalévání do sklenice je velmi specifické /ve španělštině se toto nalévání označuje slovem escanciar/. Je na to takový ňáký special grif jakože ten člověk drží lahev ze sidrou v pravé ruce jako nad hlavou, v levé ruce dole drží takovou tenkou ale mega prostornou sklenici a tu sidru lije nějak tak, že ona musí téct na okraj té sklenice, tu ten člověk drží zešikma, takže ta sidra potom padá dolu, ale je tam nějak mega duležité, aby padala na ten okraj. Jako mazec, já bych to fakt nedala. Sme tam jednoho právě takového viděli. Jako fakt borec.No a pak sme se stavili na zákusek v San Ginés, snad nejstarší churrería /nebo chocolatería?/ v Madridu, vždy narvaná až k prasknutí turisty, ale moc příjemná. Dali jsme si tam co jiného než churros, Pedro s kávou, my všichni ostatní s čokoládou tak hustou, že nám v ní lžíce stála. Jak už jsem se zmiňovala výše, tyto churros (po madridsku opravdu churros, ne porras) byly opravdu tenčí a ještě zahnuté a mega delší než ty, co jsme jedli v Montánchez. A mně aji trochu víc chutnaly. I když je zase pravda, že na pořádnou porra se zase nabere víc čokolády. A tak sme tam jedli, namáčeli si churros do hrníčků a bylo to úplně skvělé. Když sme měli šichni v bříšku jako v pokojíčku, vydali sme se už směr Moratalad. Marcelo s Consoli nás eště vyprovodili na metro, pak sme se rozloučili /strašně se mě nechtělo je opouštět/ a pak už sme jeli s Pedrem domů.
domingo, 30 de agosto de 2009
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 22.7.2009)
Středa
Středa byla naproti úterý dost napohodu. Ráno sme samozřejmě mega spali, pak šli na koupit, dělali oběd a siesta. Po siestě jsme jeli zase do tej Roca Fría, jednak pro ty zapomenuté věci a jednak jsme měli sraz s jedním klukem, kterého sem poznala po messengeru. Jmenuje se Borja a dycky psal, že poslouchá metal, tož sem čekala ňákého týpka s dredama a tak, no eště se k tomu dostanu.
Ráno mě eště tak jako napadlo k těm hodinkám, že by to mohlo být vybitou baterkou, no jak mají ten mercado, tak tam je aji hodinářství, tož sme se tam stavili, ale paní nemohla ty hodinky zaboha otevřít a řekla nám, ať s tím deme do Once, že by mně je tam měli vyměnit, když sem si je den předtim koupila a nejdou.
No tož sme jeli.
Nejdřív do toho obchůdku, kde mi hodinky vyměnili, a pak k ONCE, kde sme měli sraz s Borjou.
Netrvalo ani 10 min a Borja přišel. Se svoji mamkou. Já jsem byla docela ráda ptž předtim, když sme jeli z Cáceres, sem s nim mluvila po telefonu a něco mi říkalo, že Borja, ač poslouchá tvrdou music, nebude pařmen a výhovorný týpek. No, nebyl. :) A ta maminka jeho byla taková mega sympatická. Jmenovala se Lola a já sem byla mega ráda, že tam byla s náma. Trochu sem si říkala, jestli se jí bude s náma chtít jít nebo jestli odejde pryč, /přála sem si to první/ no a ona zůstala. A bylo to upně nejsupernější ptž ona je úplně úžasný člověk, skvěle sme s ňou pokecali /víc než s Borjou :D / a prostě zase sem poznala dalšího užasného člověka.
Tu středu mě od rána furt bolela hlava. Sem si říkala, že čím to, že sem pila dost a že teda nechápu. Ale v Roca Fría sem na to přišla. Sem ten den neměla kafe, to bylo ono. Jedno silné espresso to spravilo.No z Roca Fría sme jeli už domů – jo a ty vyměněné hodinky už potom fungovaly v pohodě – a fungujou furt, tak snad potom půjdou otevřít, až jim dojde šťáva. :-)
Středa byla naproti úterý dost napohodu. Ráno sme samozřejmě mega spali, pak šli na koupit, dělali oběd a siesta. Po siestě jsme jeli zase do tej Roca Fría, jednak pro ty zapomenuté věci a jednak jsme měli sraz s jedním klukem, kterého sem poznala po messengeru. Jmenuje se Borja a dycky psal, že poslouchá metal, tož sem čekala ňákého týpka s dredama a tak, no eště se k tomu dostanu.
Ráno mě eště tak jako napadlo k těm hodinkám, že by to mohlo být vybitou baterkou, no jak mají ten mercado, tak tam je aji hodinářství, tož sme se tam stavili, ale paní nemohla ty hodinky zaboha otevřít a řekla nám, ať s tím deme do Once, že by mně je tam měli vyměnit, když sem si je den předtim koupila a nejdou.
No tož sme jeli.
Nejdřív do toho obchůdku, kde mi hodinky vyměnili, a pak k ONCE, kde sme měli sraz s Borjou.
Netrvalo ani 10 min a Borja přišel. Se svoji mamkou. Já jsem byla docela ráda ptž předtim, když sme jeli z Cáceres, sem s nim mluvila po telefonu a něco mi říkalo, že Borja, ač poslouchá tvrdou music, nebude pařmen a výhovorný týpek. No, nebyl. :) A ta maminka jeho byla taková mega sympatická. Jmenovala se Lola a já sem byla mega ráda, že tam byla s náma. Trochu sem si říkala, jestli se jí bude s náma chtít jít nebo jestli odejde pryč, /přála sem si to první/ no a ona zůstala. A bylo to upně nejsupernější ptž ona je úplně úžasný člověk, skvěle sme s ňou pokecali /víc než s Borjou :D / a prostě zase sem poznala dalšího užasného člověka.
Tu středu mě od rána furt bolela hlava. Sem si říkala, že čím to, že sem pila dost a že teda nechápu. Ale v Roca Fría sem na to přišla. Sem ten den neměla kafe, to bylo ono. Jedno silné espresso to spravilo.No z Roca Fría sme jeli už domů – jo a ty vyměněné hodinky už potom fungovaly v pohodě – a fungujou furt, tak snad potom půjdou otevřít, až jim dojde šťáva. :-)
sábado, 29 de agosto de 2009
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Dobrodružné úterý 21.7.2009)
Dobrodružné úterý
Jako ten den začal docela nevinně – sme se probudili, posnídali sobaos pasiegos /to sou takové jako buchtičky, které nejsou plněné ničím ale sou mega dobré, ale furt sem nevykoumala, z čeho to muže být dělané/ a pak že půjdeme nakupovat. Tak sem se šla eště rychle osprchovat a během toho zavolali eště známí Consuelo Velázquez a Luis, že jestli bychom si nedali někde spicha. Tak že jo, večer v obchůdku ONCE, stejně sme tam chtěli jít s Pedrem vyřídit ty věci, na které sme se vysrali v to pondělí. Tak žejo. Dohodnuto.
Tož sme zase vyrazili na náš tradiční nákup, tentokrát sme kromě věcí kt sme potřebovali každý den /hlavně aceitunas, které Pavlínce moc chutnaly/ koupili eště lenguado /to se prý v češtině jmenuje mořský jazyk/ a že si z toho trochu připravíme na pánvi filetky. Tak ok, šli sme domů, dali kafčo a tak jako lážo plážo potom začali chystat to jídlo, pojedli, umyli nádobí, siestička a klídek.
No a pak sme vyrazili do ONCE.
Cesta metrem, přestup na Príncibe de Bergara a potom výstup na Banco de Espana, jako předtím.
Nejdřív sme šli do toho obchůdku ONCE, kde si Pedro koupil novou hůl ptž tu předtim rozmlátil. Prodávali k ní ale jakousi velkou koncovku, která se mu mega nelíbila, tak serval z té staré tu původní, vyjeli sme do prvního patra ONCE, sedli sme si tam na židle a on tam začal opalovat tu gumu od té nové hole, aby ji nějak prorval do té koncovky. No moc tomu fíglu nerozumim, no prý to tak dycky dělával a prý to bylo dycky na 100% zaručené, že ta koncovka nespadne. Jenže se mu to ňák zesralo, tož sme šli, že to pak doma pořešíme.
V okýnku tam ale seděl ňáký sympatický vigilante, který mu to opálil.
Smrdělo to příšerně.
Ale ta koncovka tam do toho potom nalezla a účel to fakt splnilo, až sem se divila.
No a pak sme zase sjeli do toho obchůdku, kde sme měli sraz s Consuelo a Luisem.
Předtim sme se s Pedrem domluvili, že na Consuelo uděláme takovou jako habaďůru, jako aby o mě nevěděla. Tož sem se tam tak jako schovala a Pedro si tam cosi prohlížel, eště tam potkal kamoše kt se jmenoval Pachi a kt mu tam vysvětloval ňákou GPS či co, no a tak tam tak jako vysvětlovali a řešili to tam a najednou...
Consuelo!
Luis!
A já sem dělala, že sem malá, menší a eště menší a že tam vlastně vubec, vubec nejsem.
No tak oni se pozdravili, Pedro jim představil Pachiho a potom řekl:
"No, a tedka vám představím jednu moji kamošku z České republiky."
To už se Consuelo poněkud zarazila ptž mě znala, žejo, ale kde by ju napadlo, že tyvole tady ta co ju znala jenom ze skype z dalekého Česka se najednou nabrala u nich ve Španělsku a eště ve stejném obchodě.
Ale tak dobrý.
No já pak vylezla z úkrytu a oni čuměli oba jak puk že sem to fakt já.
No byla to mega sranda!
No a pak mi Pedro koupil nádherný hodinky!
Takový já sem si mega dlouho přála!
A já dodneška nevím, jak se to dověděl!
A fakt jako uplně nádherný jako superní hodinečky maličkatý áááá!
Ale musely stát mega peněz, nechápu ho. :D No dobrý no. No nic, tož sme na těch hodinkách eště seštelovala čas a že si půjdeme někam sednout.
Do restaurace Roca Fría.
Roca Fría je moc příjemné místo a nenatrefíte-li tam na tu ne moc schopnou seňoritu, co ji 4x požádáte o popelník a ona vám ho nepřinese, tak i personál je velmi příjemný, hlavně borec Luis /tež Luis/, co tam obsluhuje, ten tam kolem nás furt skákal, pořád se strachoval, že jestli máme všeho dostatek, furt nám doporučoval ňáké jejich dobrůtky, no haluz.
/Nebojte, tota neschopná chica je tam jen nazáskok, říkal Pedro/
A eště jedno doporučení: Nedávejte si tam tortillu de patatas. Fakt tam neni dobrá, je vysušená, podle mě ji tam udělali a jenom ji vysušili v mikrovlnce.
Ale jinak tam maji moc fajné kafe, to si tam dejte.
No a tak sme tam tak jako šichni kecali a Pedro, že mi zaplatí sázku – měl mě pozvat na tortillu de patatas. Tož sme si ji tam oba objednali, ale jako fakt to byl špatný počin. On jí snědl kousek, já sem fakt nemohla a objednala sem si svoje staré dobré známé calamares. /Lo siento Perico ááá :( la próxima vez me invitas a las mollejas, vale? :D que estaban riquísimas :D / Pak sme si šichni dali Tinto de verano pana Simóna, kecali sme a bylo to celkem ok. No pak, že půjdeme. Ale bylo ňáké jaleo trochu, no šli sme. Consuelo a Luis jeli spolu někam, měli stejnou cestu, no a my s Pedrem už sme jeli domů.
Až sme vlezli do bytu a zavřeli dveře, Pedro si všiml, že je o něco lehčí. Ano, byl lehčí o tašku s krabičkou od těch hodinek a s tou jeho novou holí. Taška zůstala v Roca Fría.
- A já si všimla, že na mojich hodinkách od Pedra je stále 7 hodin, ačkoli už bylo mega víc.
Tož sem hned zapnuli počítač a na mně bylo najít tam na ně telefon a že on tam zavolá a domluví se s Luisem. Jo, tak já, co s jeho kompem vubec neumím sem hledala eště ze španělskýma windowsama tu restauraci. Ale pan google je chytrý, za 5 min sem ju měla najitou a Pedro tam hned volal. Zvedla to tota chica a on ji řekl, že aby mu dala Luise, no ten eště nebyl ani u telefonu a už věděl: "Vy ste tam nechali tu tašku, že?" Tak nám řekl, že nám ji tam nechá a že se ve středu teda pro ni stavíme a že eště zajdeme do toho obchodu skrz ty hodinky. Tak OK.
Už bylo mega pozdě, tak já že si eště přeperu ňáké hadry a že je pověsím na terasu a že půjdeme spát.
A tady se začíná naše slavná
CALENTADOR STORY
Calentador = ohřívač. V Pedrovo případě na vodu, kterýžto funguje na plyn. A ten plyn se dycky, pokud ste chtěli mít teplou vodu, musel zapnout takovým kohoutkem v kuchyni pod oknem. No a tak to já sem ji zapla, ptž sem potřebovala na to prádlo.
Tak už sem vyprala, zrovna sem věšela na terase, když tu najednou se ozval takový jako mega hučivý zvuk: húúúúúúú!! A přímo od toho ohřívače. No ale mně to ňák nepřišlo, tož sem se jen Pedra zeptala, že co to jako má bejt. On mi chtěl něco odpovědět, když tu znova:
Húúúúúúúú!
A to už mi Pedro neodpověděl nic, jen na mě uplně poděšeným hlasem zařval: "Pavli corre! Sal! Fuera! Rápido! Sal! Sal! Corre!" (Pavli běž ven, rychle!)
Tyvole fuf!
Tak to by se ve mně krve nedořezal!
Jako čekala sem všelijaký haluze, co ve Španělsku zažiju, ale že na mě bude někdo křičet, ať urychleně opustím byt, a to jednoslovnými, a to teda dost hrůzu nahánějícími španělskými výrazy, tak to mě nenapadlo ani ve snu.
Na nic sem nečekala, to, co sem chtěla pověsit sem mrskla do umývadla a vyběhla sem z bytu rychlostí, kterou by mně záviděl aji Zátopek. A podotýkám, neměla sem vubec nic, jako kabelka s doklady a s mobilem a se vším se válela kdesi na pohovce, hůl byla kdesi v prdeli a já měla jen na sobě užasnou sexy noční košilku a flipflopky /žabky, vietnamky, já nevim, jak tomu kdo říkáte, takové ty jako lehoučké botičky, které maji mezi palcem a ukazováčkem takovou jenom jako gumičku, to si jako šoupnete na nohu a je/. No na běh maratonu ty boty faaakt uzpůsobené nejsou. No a do toho ten pedro zase: "Sal! Sal! Corre!" Tak sem div nesrolovala schody z toho prvního patra až dolů na patio. No dost klapaly ty botičky, sem se divila, že sem nevzbudila celej barák tim.
Když sem se zastavila dole na dvorku a s hrůzou si uvědomila, že všechny moje identifikační dokumenty zůstaly nahoře v bytě, který možná conevidět vyletí dopovětří, polilo mě horko. A do toho slyším Pedra, jak na mě volá z okna: "Zaklep na ty druhý dveře! Na ty druhý dveře!" Jo. A kde sou na dvorku jaký druhý dveře? říkala sem si. No on si myslel, že sem eště v mezipatře, nenapadlo ho, že za takovou kraťoučkou chviličku sem seběhla eště v žabkách až uplně dolů. V těch dveřích měla bydlet Irene, jedna sousedka, co sme ju potkali v pondělí, jak sme šli z nákupu. Do toho sem začala zmatkovat, že tam teda ale jako faaakt žádný druhý dveře nejsou, on do toho volal jména ňákých těch lidí a doufal, že nás někdo uslyší.
"Ireneeee!" Nic.
"Elisaaaa!" Nic.
Tož mi zase řekl, abych šla nahoru, že musíme zazvonit k Elise. Její vnuk Álvaro absolvoval ňáký hasičský kurz či něco takového, tak aby se nám na ten calentador šel podívat ptž jak to udělalo podruhé ten děsivý zvuk, Pedro eště ucítil ňáké teplo a měl pocit, že to šlo přímo z toho plynového ohřívače.
Mně se teda, abych pravdu řekla, nahoru vůbec nechtělo, ale tak sem zase vyběhla upe mega rychle 3 patra jako nikdy, mezitím Pedro vypnul plyn a fičel za mnou. Eště zabouchl dveře od bytu a zpozadveří se ozvalo:
Húúúúúúúúú!!!
To ho podnítilo eště k rychlejšímu běhu než mě a za tak 2 vteřiny byl u mě u dveří Elisy. Tak sme na ně furt zvonili a paní Elisa za chvilu vylezla, si myslela, že je to nevim kdo, ale jak nás uviděla úplně s vyděšeným výrazem v obličeji, hned nás zvala dál a že co se děje. Tož sme ji řekli, že máme obavy, že náš plynový ohřívač hoří. Tak paní poslala Álvara, aby se na to šel podívat, Pedro šel s ním. A já? Já byla totálně v prdeli! Doklady a letenku sem měla dole v kabelce a moje jediné pertenencias v tu chvíli byla noční košile a ty žabky. Už sem se viděla, jak jdu v noční košili a žabkách Madridem na ambasádu jim vysvětlovat, že se prostě potřebuju vrátit do svojí země, ale že už ani nevím, jak se jmenuju ptž sem v úleku zapomněla aji svoje jméno, ptž nám vyhořel calentador a bouchnul barák. Jako faaakt super představa. Paní Elisa mi udělala mega silný a sladký mátový čaj, aby mě trochu uklidnila. Byl tam s náma eště její manžel Mariano, tak se se mnou snažili mluvit a pak za mnou eště přišel jejich pejsek Willi. Byl mega roztomilý, malý, živý, vrtěl si bezstarostně ocáskem a jen šel prozkoumat, kdo nový to k nim domů přišel. Tak sem ho k sobě uplně mega tiskla a on byl vděčný a já byla ráda, že ho tam mám. Po chvíli na mě čaj zapůsobil svým blahodárným účinkem a pak jsem byla schopná se s paní Elisou a Marianem normálně bavit, dokonce aji na téma Španělsko se španělštinou /castellano/ vs. el euskera, el gallego a o tom, že zapřísáhlí Baskové odmítají mluvit castellano, aji kdyby měli mluvit s cizincem, který euskera prostě neovládá. Tak sme kecali, paní Elisa mi pak povídala, kde všude s Marianem byli /tež procestovali slušný kus světa/ a do toho se vrátil Pedro s Álvarem, že nic nenašli, že tam nic nesmrdí a nic, že plyn je vyplý, že to nemůže nic dělat a ať jdeme klidně spát a zítra zavoláme techniky, aby se nám na to přišli podívat.
Tak sme sešli dolů /byly asi dvě hodiny v noci/ a že půjdeme spát, no šak sme byli pořádně vyděšení a spánek jsme docela potřebovali.
A sotva jsme si lehli do postele,:
Húúúúúúúú!!!
To už sme na nic nečekali, to už sem teda popadla svoji kabelku a už sme valili znova k Elise. Ta, když nás uviděla podruhé, rovnou volala 112. A za chvíli už přijeli hasiči, že se na to podívají.
Prošli to tam všechno, prozkoumali ohřívač, odpojili dům od elektriky a plynu a řekli, že teda nic nenašli, ale že zítra pošlou někoho eště. Když už jsme byli odpojení od veškerých zdrojů energie, řekli jsme si s Pedrem, že teďka už se nemůže stát fakt nic. Jo. Tak Pedro strčil klíč do zámku, že teda půjdeme do bytu a najednou.... zvonek u dveří! Už sme byli tak poděšení, že nás už vylekal sebemenší zvuk. To sme si teda naštěstí uvědomili, že to byl zvonek, tak Pedro dveřma protáhl to sluchátko, ani do toho bytu nevkročil, a že kdo tam je.
"No, my sme z Gas Natural, dostali jsme hlášení od hasičů a jdeme vám zkontrolovat plyn."
A tak jsem měla tu čest poznat španělské plynaře.
Byli to dva sympatičtí mladí kluci, kteří teda nejdřív nahodili pojistky od elektřiny a pak se jali zkoumat ten zatracený ohřívač. Zkoumali to tam, pípali tam s různými přístroji a detektory a když ten jeden to tam proměřoval, najednou:
Húúúúú!!!
Tak to už sme s Pedrem teda fakt vyletěli zase. A ten jeden borec že:
"To je tady tento zvuk?"
A my:
"Jjjj, to je ono!"
Ten plynař se tak jako podíval a řekl:
"Jako tento zvuk?"
A poté se to húúúúú ozvalo znova, jen jemnější.
A my:
"Jo, jen předtim to bývalo takové jako hlučnější."
A on se začal smát.
Sme nechápali.
A on:
"Víte, co to bylo?"
Sme čuměli a nechápali dál.
"No, on jak je vítr dneska a jak tady máte tu žaluzku tak ta žaluzie mláti do toho ohřívače!"
Hej tak to byl jako faaakt gól! Sme si chvilu mysleli, že jako jestli si z nás dělaji prdel nebo jako jestli my sme ok nebo co, sme nechápali vubec nic.
On pak žaluzku stáhl a to húúúú už se víckrát neozvalo.
"No, když už sme tady," povídá ten druhý, "tak vám teda eště prověříme tu instalaci."
A půjčil si ode mě zapalovač.
"Můžeme si zavřít dveře od kuchyně?" zeptal se.
Sem se bála, co tam bude dělat, no zavřel je a tyjo to teprve byly zvuky. Prováděl tam nějakou zkoušku čehosi /jako španělskou plynařskou terminologii fakt eště zmáklou nemám, to eště mám co dohánět/, hučel tam plyn, pak sme slyšeli aji jako když se ten plyn zažhne, ale tak věděli sme, že ti chicos určo vědí, co dělají a proč to dělají.
No po chvíli ztama vyšli, vrátili mi zapik, oznámili nám, že je vše v nejlepším pořádku, my sme se jim omluvili, oni se jen usmáli, řekli, že bylo dobře, že sme je zavolali, že ante todo la seguridad a s přáním nám dobré noci odešli.Pak už jsme s Pedrem docela unavení padli do postele a usnuli taky. Ale eště asi tak 4 dny sme v kuchyni radši neotevírali okno. :D :D :D
Jako ten den začal docela nevinně – sme se probudili, posnídali sobaos pasiegos /to sou takové jako buchtičky, které nejsou plněné ničím ale sou mega dobré, ale furt sem nevykoumala, z čeho to muže být dělané/ a pak že půjdeme nakupovat. Tak sem se šla eště rychle osprchovat a během toho zavolali eště známí Consuelo Velázquez a Luis, že jestli bychom si nedali někde spicha. Tak že jo, večer v obchůdku ONCE, stejně sme tam chtěli jít s Pedrem vyřídit ty věci, na které sme se vysrali v to pondělí. Tak žejo. Dohodnuto.
Tož sme zase vyrazili na náš tradiční nákup, tentokrát sme kromě věcí kt sme potřebovali každý den /hlavně aceitunas, které Pavlínce moc chutnaly/ koupili eště lenguado /to se prý v češtině jmenuje mořský jazyk/ a že si z toho trochu připravíme na pánvi filetky. Tak ok, šli sme domů, dali kafčo a tak jako lážo plážo potom začali chystat to jídlo, pojedli, umyli nádobí, siestička a klídek.
No a pak sme vyrazili do ONCE.
Cesta metrem, přestup na Príncibe de Bergara a potom výstup na Banco de Espana, jako předtím.
Nejdřív sme šli do toho obchůdku ONCE, kde si Pedro koupil novou hůl ptž tu předtim rozmlátil. Prodávali k ní ale jakousi velkou koncovku, která se mu mega nelíbila, tak serval z té staré tu původní, vyjeli sme do prvního patra ONCE, sedli sme si tam na židle a on tam začal opalovat tu gumu od té nové hole, aby ji nějak prorval do té koncovky. No moc tomu fíglu nerozumim, no prý to tak dycky dělával a prý to bylo dycky na 100% zaručené, že ta koncovka nespadne. Jenže se mu to ňák zesralo, tož sme šli, že to pak doma pořešíme.
V okýnku tam ale seděl ňáký sympatický vigilante, který mu to opálil.
Smrdělo to příšerně.
Ale ta koncovka tam do toho potom nalezla a účel to fakt splnilo, až sem se divila.
No a pak sme zase sjeli do toho obchůdku, kde sme měli sraz s Consuelo a Luisem.
Předtim sme se s Pedrem domluvili, že na Consuelo uděláme takovou jako habaďůru, jako aby o mě nevěděla. Tož sem se tam tak jako schovala a Pedro si tam cosi prohlížel, eště tam potkal kamoše kt se jmenoval Pachi a kt mu tam vysvětloval ňákou GPS či co, no a tak tam tak jako vysvětlovali a řešili to tam a najednou...
Consuelo!
Luis!
A já sem dělala, že sem malá, menší a eště menší a že tam vlastně vubec, vubec nejsem.
No tak oni se pozdravili, Pedro jim představil Pachiho a potom řekl:
"No, a tedka vám představím jednu moji kamošku z České republiky."
To už se Consuelo poněkud zarazila ptž mě znala, žejo, ale kde by ju napadlo, že tyvole tady ta co ju znala jenom ze skype z dalekého Česka se najednou nabrala u nich ve Španělsku a eště ve stejném obchodě.
Ale tak dobrý.
No já pak vylezla z úkrytu a oni čuměli oba jak puk že sem to fakt já.
No byla to mega sranda!
No a pak mi Pedro koupil nádherný hodinky!
Takový já sem si mega dlouho přála!
A já dodneška nevím, jak se to dověděl!
A fakt jako uplně nádherný jako superní hodinečky maličkatý áááá!
Ale musely stát mega peněz, nechápu ho. :D No dobrý no. No nic, tož sme na těch hodinkách eště seštelovala čas a že si půjdeme někam sednout.
Do restaurace Roca Fría.
Roca Fría je moc příjemné místo a nenatrefíte-li tam na tu ne moc schopnou seňoritu, co ji 4x požádáte o popelník a ona vám ho nepřinese, tak i personál je velmi příjemný, hlavně borec Luis /tež Luis/, co tam obsluhuje, ten tam kolem nás furt skákal, pořád se strachoval, že jestli máme všeho dostatek, furt nám doporučoval ňáké jejich dobrůtky, no haluz.
/Nebojte, tota neschopná chica je tam jen nazáskok, říkal Pedro/
A eště jedno doporučení: Nedávejte si tam tortillu de patatas. Fakt tam neni dobrá, je vysušená, podle mě ji tam udělali a jenom ji vysušili v mikrovlnce.
Ale jinak tam maji moc fajné kafe, to si tam dejte.
No a tak sme tam tak jako šichni kecali a Pedro, že mi zaplatí sázku – měl mě pozvat na tortillu de patatas. Tož sme si ji tam oba objednali, ale jako fakt to byl špatný počin. On jí snědl kousek, já sem fakt nemohla a objednala sem si svoje staré dobré známé calamares. /Lo siento Perico ááá :( la próxima vez me invitas a las mollejas, vale? :D que estaban riquísimas :D / Pak sme si šichni dali Tinto de verano pana Simóna, kecali sme a bylo to celkem ok. No pak, že půjdeme. Ale bylo ňáké jaleo trochu, no šli sme. Consuelo a Luis jeli spolu někam, měli stejnou cestu, no a my s Pedrem už sme jeli domů.
Až sme vlezli do bytu a zavřeli dveře, Pedro si všiml, že je o něco lehčí. Ano, byl lehčí o tašku s krabičkou od těch hodinek a s tou jeho novou holí. Taška zůstala v Roca Fría.
- A já si všimla, že na mojich hodinkách od Pedra je stále 7 hodin, ačkoli už bylo mega víc.
Tož sem hned zapnuli počítač a na mně bylo najít tam na ně telefon a že on tam zavolá a domluví se s Luisem. Jo, tak já, co s jeho kompem vubec neumím sem hledala eště ze španělskýma windowsama tu restauraci. Ale pan google je chytrý, za 5 min sem ju měla najitou a Pedro tam hned volal. Zvedla to tota chica a on ji řekl, že aby mu dala Luise, no ten eště nebyl ani u telefonu a už věděl: "Vy ste tam nechali tu tašku, že?" Tak nám řekl, že nám ji tam nechá a že se ve středu teda pro ni stavíme a že eště zajdeme do toho obchodu skrz ty hodinky. Tak OK.
Už bylo mega pozdě, tak já že si eště přeperu ňáké hadry a že je pověsím na terasu a že půjdeme spát.
A tady se začíná naše slavná
CALENTADOR STORY
Calentador = ohřívač. V Pedrovo případě na vodu, kterýžto funguje na plyn. A ten plyn se dycky, pokud ste chtěli mít teplou vodu, musel zapnout takovým kohoutkem v kuchyni pod oknem. No a tak to já sem ji zapla, ptž sem potřebovala na to prádlo.
Tak už sem vyprala, zrovna sem věšela na terase, když tu najednou se ozval takový jako mega hučivý zvuk: húúúúúúú!! A přímo od toho ohřívače. No ale mně to ňák nepřišlo, tož sem se jen Pedra zeptala, že co to jako má bejt. On mi chtěl něco odpovědět, když tu znova:
Húúúúúúúú!
A to už mi Pedro neodpověděl nic, jen na mě uplně poděšeným hlasem zařval: "Pavli corre! Sal! Fuera! Rápido! Sal! Sal! Corre!" (Pavli běž ven, rychle!)
Tyvole fuf!
Tak to by se ve mně krve nedořezal!
Jako čekala sem všelijaký haluze, co ve Španělsku zažiju, ale že na mě bude někdo křičet, ať urychleně opustím byt, a to jednoslovnými, a to teda dost hrůzu nahánějícími španělskými výrazy, tak to mě nenapadlo ani ve snu.
Na nic sem nečekala, to, co sem chtěla pověsit sem mrskla do umývadla a vyběhla sem z bytu rychlostí, kterou by mně záviděl aji Zátopek. A podotýkám, neměla sem vubec nic, jako kabelka s doklady a s mobilem a se vším se válela kdesi na pohovce, hůl byla kdesi v prdeli a já měla jen na sobě užasnou sexy noční košilku a flipflopky /žabky, vietnamky, já nevim, jak tomu kdo říkáte, takové ty jako lehoučké botičky, které maji mezi palcem a ukazováčkem takovou jenom jako gumičku, to si jako šoupnete na nohu a je/. No na běh maratonu ty boty faaakt uzpůsobené nejsou. No a do toho ten pedro zase: "Sal! Sal! Corre!" Tak sem div nesrolovala schody z toho prvního patra až dolů na patio. No dost klapaly ty botičky, sem se divila, že sem nevzbudila celej barák tim.
Když sem se zastavila dole na dvorku a s hrůzou si uvědomila, že všechny moje identifikační dokumenty zůstaly nahoře v bytě, který možná conevidět vyletí dopovětří, polilo mě horko. A do toho slyším Pedra, jak na mě volá z okna: "Zaklep na ty druhý dveře! Na ty druhý dveře!" Jo. A kde sou na dvorku jaký druhý dveře? říkala sem si. No on si myslel, že sem eště v mezipatře, nenapadlo ho, že za takovou kraťoučkou chviličku sem seběhla eště v žabkách až uplně dolů. V těch dveřích měla bydlet Irene, jedna sousedka, co sme ju potkali v pondělí, jak sme šli z nákupu. Do toho sem začala zmatkovat, že tam teda ale jako faaakt žádný druhý dveře nejsou, on do toho volal jména ňákých těch lidí a doufal, že nás někdo uslyší.
"Ireneeee!" Nic.
"Elisaaaa!" Nic.
Tož mi zase řekl, abych šla nahoru, že musíme zazvonit k Elise. Její vnuk Álvaro absolvoval ňáký hasičský kurz či něco takového, tak aby se nám na ten calentador šel podívat ptž jak to udělalo podruhé ten děsivý zvuk, Pedro eště ucítil ňáké teplo a měl pocit, že to šlo přímo z toho plynového ohřívače.
Mně se teda, abych pravdu řekla, nahoru vůbec nechtělo, ale tak sem zase vyběhla upe mega rychle 3 patra jako nikdy, mezitím Pedro vypnul plyn a fičel za mnou. Eště zabouchl dveře od bytu a zpozadveří se ozvalo:
Húúúúúúúúú!!!
To ho podnítilo eště k rychlejšímu běhu než mě a za tak 2 vteřiny byl u mě u dveří Elisy. Tak sme na ně furt zvonili a paní Elisa za chvilu vylezla, si myslela, že je to nevim kdo, ale jak nás uviděla úplně s vyděšeným výrazem v obličeji, hned nás zvala dál a že co se děje. Tož sme ji řekli, že máme obavy, že náš plynový ohřívač hoří. Tak paní poslala Álvara, aby se na to šel podívat, Pedro šel s ním. A já? Já byla totálně v prdeli! Doklady a letenku sem měla dole v kabelce a moje jediné pertenencias v tu chvíli byla noční košile a ty žabky. Už sem se viděla, jak jdu v noční košili a žabkách Madridem na ambasádu jim vysvětlovat, že se prostě potřebuju vrátit do svojí země, ale že už ani nevím, jak se jmenuju ptž sem v úleku zapomněla aji svoje jméno, ptž nám vyhořel calentador a bouchnul barák. Jako faaakt super představa. Paní Elisa mi udělala mega silný a sladký mátový čaj, aby mě trochu uklidnila. Byl tam s náma eště její manžel Mariano, tak se se mnou snažili mluvit a pak za mnou eště přišel jejich pejsek Willi. Byl mega roztomilý, malý, živý, vrtěl si bezstarostně ocáskem a jen šel prozkoumat, kdo nový to k nim domů přišel. Tak sem ho k sobě uplně mega tiskla a on byl vděčný a já byla ráda, že ho tam mám. Po chvíli na mě čaj zapůsobil svým blahodárným účinkem a pak jsem byla schopná se s paní Elisou a Marianem normálně bavit, dokonce aji na téma Španělsko se španělštinou /castellano/ vs. el euskera, el gallego a o tom, že zapřísáhlí Baskové odmítají mluvit castellano, aji kdyby měli mluvit s cizincem, který euskera prostě neovládá. Tak sme kecali, paní Elisa mi pak povídala, kde všude s Marianem byli /tež procestovali slušný kus světa/ a do toho se vrátil Pedro s Álvarem, že nic nenašli, že tam nic nesmrdí a nic, že plyn je vyplý, že to nemůže nic dělat a ať jdeme klidně spát a zítra zavoláme techniky, aby se nám na to přišli podívat.
Tak sme sešli dolů /byly asi dvě hodiny v noci/ a že půjdeme spát, no šak sme byli pořádně vyděšení a spánek jsme docela potřebovali.
A sotva jsme si lehli do postele,:
Húúúúúúúú!!!
To už sme na nic nečekali, to už sem teda popadla svoji kabelku a už sme valili znova k Elise. Ta, když nás uviděla podruhé, rovnou volala 112. A za chvíli už přijeli hasiči, že se na to podívají.
Prošli to tam všechno, prozkoumali ohřívač, odpojili dům od elektriky a plynu a řekli, že teda nic nenašli, ale že zítra pošlou někoho eště. Když už jsme byli odpojení od veškerých zdrojů energie, řekli jsme si s Pedrem, že teďka už se nemůže stát fakt nic. Jo. Tak Pedro strčil klíč do zámku, že teda půjdeme do bytu a najednou.... zvonek u dveří! Už sme byli tak poděšení, že nás už vylekal sebemenší zvuk. To sme si teda naštěstí uvědomili, že to byl zvonek, tak Pedro dveřma protáhl to sluchátko, ani do toho bytu nevkročil, a že kdo tam je.
"No, my sme z Gas Natural, dostali jsme hlášení od hasičů a jdeme vám zkontrolovat plyn."
A tak jsem měla tu čest poznat španělské plynaře.
Byli to dva sympatičtí mladí kluci, kteří teda nejdřív nahodili pojistky od elektřiny a pak se jali zkoumat ten zatracený ohřívač. Zkoumali to tam, pípali tam s různými přístroji a detektory a když ten jeden to tam proměřoval, najednou:
Húúúúú!!!
Tak to už sme s Pedrem teda fakt vyletěli zase. A ten jeden borec že:
"To je tady tento zvuk?"
A my:
"Jjjj, to je ono!"
Ten plynař se tak jako podíval a řekl:
"Jako tento zvuk?"
A poté se to húúúúú ozvalo znova, jen jemnější.
A my:
"Jo, jen předtim to bývalo takové jako hlučnější."
A on se začal smát.
Sme nechápali.
A on:
"Víte, co to bylo?"
Sme čuměli a nechápali dál.
"No, on jak je vítr dneska a jak tady máte tu žaluzku tak ta žaluzie mláti do toho ohřívače!"
Hej tak to byl jako faaakt gól! Sme si chvilu mysleli, že jako jestli si z nás dělaji prdel nebo jako jestli my sme ok nebo co, sme nechápali vubec nic.
On pak žaluzku stáhl a to húúúú už se víckrát neozvalo.
"No, když už sme tady," povídá ten druhý, "tak vám teda eště prověříme tu instalaci."
A půjčil si ode mě zapalovač.
"Můžeme si zavřít dveře od kuchyně?" zeptal se.
Sem se bála, co tam bude dělat, no zavřel je a tyjo to teprve byly zvuky. Prováděl tam nějakou zkoušku čehosi /jako španělskou plynařskou terminologii fakt eště zmáklou nemám, to eště mám co dohánět/, hučel tam plyn, pak sme slyšeli aji jako když se ten plyn zažhne, ale tak věděli sme, že ti chicos určo vědí, co dělají a proč to dělají.
No po chvíli ztama vyšli, vrátili mi zapik, oznámili nám, že je vše v nejlepším pořádku, my sme se jim omluvili, oni se jen usmáli, řekli, že bylo dobře, že sme je zavolali, že ante todo la seguridad a s přáním nám dobré noci odešli.Pak už jsme s Pedrem docela unavení padli do postele a usnuli taky. Ale eště asi tak 4 dny sme v kuchyni radši neotevírali okno. :D :D :D
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pondělí 20.7.2009)
Pondělí
V pondělí ráno jsme se vzbudili, posnídali a šli nakoupit. José byl s Pilar, tak jsme ho ani neviděli. Blízko Pedrovo domu mají moc fajný takový jako mercado, který má dvě patra s jezdicíma schodama, a maji tam faaakt šechno – ryby, pečivo, mlíko, sýry, maso a taky jeden mrtě dobrý stánek, kde měli mega druhů oliv, banderillas a jednu moc sympa prodavačku, která s náma dycky kecala. Tak jsme si tam nakoupili potřebné potraviny k výrobě těstovinového salátu a pak sme šli domů, kecali a pak sme ten salát začali vyrábět. Jako není nic jednoduššího než uvařit těstoviny, naflákat do toho aceitunas, queso semicurado, jamón Jork a olivový olej, smíchat to a pak už sme mohli jíst. To vám bylo žrádlo áááá!!! Pak sme umyli nádobí, dali si siestu a pak že pojedeme do ONCE ptž Pedro si tam chtěl něco vyřídit a že mi to tam ukáže, ale nakonec se nám nechtělo, tož sme se na to vysrali, zůstali doma a jeli tam až následující den.
V pondělí ráno jsme se vzbudili, posnídali a šli nakoupit. José byl s Pilar, tak jsme ho ani neviděli. Blízko Pedrovo domu mají moc fajný takový jako mercado, který má dvě patra s jezdicíma schodama, a maji tam faaakt šechno – ryby, pečivo, mlíko, sýry, maso a taky jeden mrtě dobrý stánek, kde měli mega druhů oliv, banderillas a jednu moc sympa prodavačku, která s náma dycky kecala. Tak jsme si tam nakoupili potřebné potraviny k výrobě těstovinového salátu a pak sme šli domů, kecali a pak sme ten salát začali vyrábět. Jako není nic jednoduššího než uvařit těstoviny, naflákat do toho aceitunas, queso semicurado, jamón Jork a olivový olej, smíchat to a pak už sme mohli jíst. To vám bylo žrádlo áááá!!! Pak sme umyli nádobí, dali si siestu a pak že pojedeme do ONCE ptž Pedro si tam chtěl něco vyřídit a že mi to tam ukáže, ale nakonec se nám nechtělo, tož sme se na to vysrali, zůstali doma a jeli tam až následující den.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 19.7.2009)
Neděle
Vstávání v neděli bylo velmi krušné. Kromě toho, že se nám mega nechtělo do Madridu, se nám eště mega nechtělo vstávat a bylo to fakt docela hnusný. Nalila sem do sebe mega kafe, ale vubec mi to nepomohlo. No v šest přijel Lorocho, tak jsem jenom sedla do auta a s vyvrácenou hlavou sem to zalomila. V Madridu sem si pak mega lámala hlavu, z čeho že mě to tak mega bolí za krkem, haha. Cestou jsme nabrali eště ňáké dvě holky /Jedna se jmenovala Begoňa, jak ta z Camino/, které pak Lorocho vyhodil na Barajas. Ty dvě se jely vzdělávat do Anglie.
Jak sem říkala, zpáteční cestu jsem celou prospala, neslyšela sem ani Radiolé, nic. Až po nějaké době sme zastavili, tak to mě probudilo. Zastavili sme u ňákého baru na čurpauzu a na další kafe. Jak jsme tam tak s Pedrem stáli u baru, vytáhli sme si eště bocadillos od Juanity, co nám dala na cestu. Pomalu sme je sežvýkali a já si zapálila cigáro /sem si jako myslela, že mě to probere haha/ a ono akorát tak hovno. :D V půlce sem ho musela típnout ptž mi z toho bylo akorát blbě. Za celou tu dobu, co sem byla v Montánchez, sem až tedka dostala chuť na sladké /se divím, u mě nezvyk/, tak sem si koupila takové 4 malinké chocolatinas, které sem pak v autě hned zežrala, no aspon jsem pak už nespala.
Do Madridu sme přifičeli okolo jedenácté. Celí znavení sme vylezli z auta, Lorocho nám eště pomohl s kuframa, rozloučil se s náma a odjel. S Pedrem sme dotáhli kufr do bytu, otevřeli všechna okna /José tam snad vůbec nevětral/,převlíkli sme se a hodili sme sebou na postel. Okolo půl jedné nás probudilo rachocení klíče v zámku. To se vrátil José, který v pondělí jel do Córdoby za Belén a teď v tu neděli se vrátil. Tak sme se trochu probrali, dali sme si kafíčko, já s Josém cigaretku /ah cuánto añoro los cigarros con José/ a potom sem já zase nějak vytuhla. José mi sice říkal, že kolem páté pojede za svojí přítelkyní Pilar, ale já sem se prostě neprobudila, takže sem se s ním ani nerozloučila. Probudila jsem se asi v šest, osprchovala jsem a pak jsme jeli s Pedrem tam někam k Delegación de la ONCE, kde jsme se najedli. Tak to jsem vlastně podruhé jela madridským metrem, ale poprvé jsem šla prázdnými chodbami od toho metra. Divili byste se, Madrid, takové veliké město, ale tam nebyl nikdo! Jako faaakt nikdo tam nebyl! Prázdno, metro prázdné, všude ticho, aji muzikanti, co tam většinou hrávají, si dali voraz. Tak jsme jeli na zastávku Príncipe de Bergara a pak jsme přestoupili a jeli dvě zastávky na Banco de Espana, kde jsme vystoupili a šli do restaurace Roca Fría. Bylo to tam příjemné, obsluhoval tam jeden hrozně fajný týpek, Luis, a pak taky jedna ne už tolik fajná chica kt byla trochu neschopná, ale to sem v tu neděli eště nevěděla. Dala sem si tam smažené kalamáry, které měli fakt dobré, z rádia tam jely příjemné songy – např jsem tam slyšela Grita od Vegy, což mě mega překvapilo – a vubec to tam bylo hrozně fine. Taková poklidná restaurace, říkala jsem si. Jenže to sem eště nemohla tušit, co se nám tam ještě stane.Po jídle jsme se chvíli prošli a pak jeli domů. Pak jsme se akorát vykoupali a unavení zase padli do postele a jali se dospávat spánkový deficit ještě s těch pařeb v Montánchez.
Vstávání v neděli bylo velmi krušné. Kromě toho, že se nám mega nechtělo do Madridu, se nám eště mega nechtělo vstávat a bylo to fakt docela hnusný. Nalila sem do sebe mega kafe, ale vubec mi to nepomohlo. No v šest přijel Lorocho, tak jsem jenom sedla do auta a s vyvrácenou hlavou sem to zalomila. V Madridu sem si pak mega lámala hlavu, z čeho že mě to tak mega bolí za krkem, haha. Cestou jsme nabrali eště ňáké dvě holky /Jedna se jmenovala Begoňa, jak ta z Camino/, které pak Lorocho vyhodil na Barajas. Ty dvě se jely vzdělávat do Anglie.
Jak sem říkala, zpáteční cestu jsem celou prospala, neslyšela sem ani Radiolé, nic. Až po nějaké době sme zastavili, tak to mě probudilo. Zastavili sme u ňákého baru na čurpauzu a na další kafe. Jak jsme tam tak s Pedrem stáli u baru, vytáhli sme si eště bocadillos od Juanity, co nám dala na cestu. Pomalu sme je sežvýkali a já si zapálila cigáro /sem si jako myslela, že mě to probere haha/ a ono akorát tak hovno. :D V půlce sem ho musela típnout ptž mi z toho bylo akorát blbě. Za celou tu dobu, co sem byla v Montánchez, sem až tedka dostala chuť na sladké /se divím, u mě nezvyk/, tak sem si koupila takové 4 malinké chocolatinas, které sem pak v autě hned zežrala, no aspon jsem pak už nespala.
Do Madridu sme přifičeli okolo jedenácté. Celí znavení sme vylezli z auta, Lorocho nám eště pomohl s kuframa, rozloučil se s náma a odjel. S Pedrem sme dotáhli kufr do bytu, otevřeli všechna okna /José tam snad vůbec nevětral/,převlíkli sme se a hodili sme sebou na postel. Okolo půl jedné nás probudilo rachocení klíče v zámku. To se vrátil José, který v pondělí jel do Córdoby za Belén a teď v tu neděli se vrátil. Tak sme se trochu probrali, dali sme si kafíčko, já s Josém cigaretku /ah cuánto añoro los cigarros con José/ a potom sem já zase nějak vytuhla. José mi sice říkal, že kolem páté pojede za svojí přítelkyní Pilar, ale já sem se prostě neprobudila, takže sem se s ním ani nerozloučila. Probudila jsem se asi v šest, osprchovala jsem a pak jsme jeli s Pedrem tam někam k Delegación de la ONCE, kde jsme se najedli. Tak to jsem vlastně podruhé jela madridským metrem, ale poprvé jsem šla prázdnými chodbami od toho metra. Divili byste se, Madrid, takové veliké město, ale tam nebyl nikdo! Jako faaakt nikdo tam nebyl! Prázdno, metro prázdné, všude ticho, aji muzikanti, co tam většinou hrávají, si dali voraz. Tak jsme jeli na zastávku Príncipe de Bergara a pak jsme přestoupili a jeli dvě zastávky na Banco de Espana, kde jsme vystoupili a šli do restaurace Roca Fría. Bylo to tam příjemné, obsluhoval tam jeden hrozně fajný týpek, Luis, a pak taky jedna ne už tolik fajná chica kt byla trochu neschopná, ale to sem v tu neděli eště nevěděla. Dala sem si tam smažené kalamáry, které měli fakt dobré, z rádia tam jely příjemné songy – např jsem tam slyšela Grita od Vegy, což mě mega překvapilo – a vubec to tam bylo hrozně fine. Taková poklidná restaurace, říkala jsem si. Jenže to sem eště nemohla tušit, co se nám tam ještě stane.Po jídle jsme se chvíli prošli a pak jeli domů. Pak jsme se akorát vykoupali a unavení zase padli do postele a jali se dospávat spánkový deficit ještě s těch pařeb v Montánchez.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 18.7.2009)
Sobota
V sobotu ráno po snídani nám oznámila Juani, že půjde nakupovat. Na nákup si vzala takový fajný vozík, ptž se chystala kupovat mega věcí, tak jsme se s Pedrem rozhodli, že půjdeme s ní a že jí s tím vozíkem pomůžeme. Stejně jsem chtěla nakoupit nějaké věci do Česka. A tak jsme šli. První sme šli do takového obchodu, takové jako sámošky, kde měli šechno možné, tak jsme tam koupili různé věci a šli jsme do obchodu, kde se dala koupit patatera, Torta del Casar, jamón ibérico, lomo a různé podobné věci. Tak jsem tam koupila nějaké věci domů a Juani pak eště šla koupit prostředek na praní a něco na hmyz, co nevím, jak se jmenovalo, nicméně Juani a všichni tomu říkali Fliki fliki. :D :D :D /asi ňáká odvozenina z názvu/ no a jak ta Juani odešla, tak jsme jí tak jako jemně vzali ten vozík, ptž už obsahoval mega těžké věci a ptž ona furt odmítala, abysme jí ho pomohli vozit. Pamatuju si, jakoby to bylo teďka, jak mi Pedro říkal:
"Ty, Pavli, ten vozík, to je jako 500 euro bankovka. Nesmíš ho pustit z ruky." :D To byla sranda. Juani se za chvilu vrátila, nejdřív teda trochu protestovala, ale nakonec byla docela ráda si myslím, že jsme ten těžký vozík vezli. Ona pak šla eště někam do obchodu a my jsme zatím s vozíkem dojeli domů a věci vyložili. Potom jsme šli eště s Pedrem do pekárny pro roscas borrachas, které jsme si tam předtím domluvili, a pak eště do Pito gordo koupit láhev vína Vino de pitarra – víno, které se dřív dělalo podomácku, ale bylo tak mega dobré a lidem to tak chutnalo, že se normálně začalo prodávat a teďka se dá zehnat aji v láhvi, na které je vyfocený hrad Montánchez.
Po nákupech, obědě a siestě jsme šli ještě jednou do bazénu, to už šel aji Pedro. Byla to sranda ptž tam bylo úplně mega lidí, byla tam teda Anita, Maxi, Conchi + dalších asi 6 lidí, ňáká Isabel s manželem, potom tam došel aji Pedro od Conchi, no mega nás tam bylo. Bylo to tež superní, ačkoli voda byla chladnější, ale když člověk plaval, zahřál se stejně. :) A potom na sluníčku na dece, když nám bylo vedro, stříkali sme na sebe lahví od Fliki fliki vodu. Byla to hrozná sranda. Ale já už ve vzduchu cítila něco mega divného. No pak jsme si všichni šli dát něco k pití /Tinto de verano Don Simón, žejo/ a kecali jsme a ta Isabel byla hrozně fajná, řešily jsme spolu studia, erasma a jiné věci, bylo to super. Její dcera prý teďka jela do Anglie na nějakou dobu, taky mně říkala, že podle všeho ve Španělsku studenti dostávají mnohem více stipendií než u nás, takže mají ještě větší motivaci např. studovat cizí jazyky podle mě. Njn. Tak se mě ptala, že jestli nepojedu studovat do Španělska, tak jsem jí vypověděla, jak se to má s Jilguerem a ona se dost divila. No jo no, tady není nic nemožné.
Pozn.: Pro ty, co neznají seňora Jilguera, tak je to jeden náš profesor ve škole, který má na starosti tady ty programy na výměnné studijní pobyty, ale dycky když chce někdo od nás ze španělštiny studovat do Španělska, tak on se naňho tak jako koukne a řekne třeba: "Hmmm, vy eště ne. Vy ste eště moc mladá/ý." Takle to řekl jedné naší holce, Evě, která mluví uplně mega dobře španělsky a podle všeho už ve Španělsku studovala. Takže od nás jezdí ven studovat holky tak až ve čtvrťáku či páťáku, pokud se tam vůbec dohrabou, žejo.
/No a pak jsme tady my, že, jako např. já, kteří jezdí do Španělska za jinými účely, že? No co, la lengua es un músculo, por eso hay que ejercitarlo. :D :D :D/
No a potom už jsme šli všichni domů, ještě jsme se zastavili doma u Conchity, která mi ukazovala, jak paličkuje. Leze z toho dycky taková nádherná krajka, uplný skvost! Obdivuju Conchi! Je fakt mega zručná a šikovná, nechápu, jak se v té změti nití a paliček vyzná, fakt je jich mega.
A pak už jsme šli domů a bylo to divný. S Pedrem jsme sbalili poslední věci, osprchovali jsme se a šli jsme brzy spát, protože v neděli jsme museli už v 6 ráno být přichystáni, alébrž přifrčel Chencho Lorocho ve svojem autě a už jsme si to šinuli směr Madrid, la capital.
Když jsme tak s Pedrem leželi v posteli, strašně, ale úplně strašně mega moc se nám do Madridu nechtělo, ani jednomu.
"Pavli, a to jsi říkala, že když pojedeš do Španělska, že to hlavní, co chceš vidět, jsou památky Madridu – Puerta del Sol, Plaza de Espana..."
Jojo, Pedro, časy se mění, věci se mění, šechno se mění. Montánchez, to nádherné pueblito, se mi prostě vrylo do srdce a já jsem neměla ani tu nejmenší chuť se tam se všema loučit. V Montánchez jsem se hlavně cítila úplně megax líp jak doma. Montánchez es mi pueblito!
Pak jsme s Pedrem ještě vymýšleli, že teda bych si mohla ještě prodloužit pobyt ve Španělsku, že bysme teda jeli do Madridu, ale pak se eště vrátili do Montánchez, protože v srpnu jsou v Montánchez další fiesty, jako např. hned na začátku bajada de la Virgen, pak tam mají ňáký kulturní týden, kde se na plaze pořádají různé koncerty, flamenco, divadla, letní kino je a tak, to musí být tež uplně užasné.
Při plánování posunu mého odjezdu jsme vytuhli, nakonec jsem si ho teda neposunula...a asi to tak mělo být, protože pak se stejně během mojeho pobytu stalo doma něco, kvůli čemu bych se stejně musela vrátit domů, takže by mi to bylo celkem k prdu. Asi to tak mělo být. Ale tak příští rok strávíme v Montánchez určo mega víc času – a notebook necháváme doma hahaa!!!
Zde končí vyprávění o Montánchez, protože nedělí 19.7.2009 šestou hodinou ranní začíná jiná etapa mojeho pobytu ve Španělsku, a to ta v Madridu, hlavním městě, která byla úplně jiná, protože např. v bytě, kde bývá Pedro, José a Juani jsme bydleli většinu času my dva sami, takže jsme si např. museli vařit a prostě dělat takové ty věci, co prostě ke společnému soužití v bytě patří. Možná si myslíte, že toto nemohly být žádné prázdniny. Ale byly. Děcka, toto byla tež užasná etapa, protože jsem si mega věcí uvědomila a na spoustu věcí jsem přišla. A tež to byla mega sranda někdy, jak se dočtete dál, např. naše Calentador story. :D :D :D nebo rozbitá fregoneta nebo zážitek s restaurací Roca fría. :D :D :D Tak tedy začínám vyprávění o další etapě mojeho pobytu v zemi, kterou tolik miluji.
V sobotu ráno po snídani nám oznámila Juani, že půjde nakupovat. Na nákup si vzala takový fajný vozík, ptž se chystala kupovat mega věcí, tak jsme se s Pedrem rozhodli, že půjdeme s ní a že jí s tím vozíkem pomůžeme. Stejně jsem chtěla nakoupit nějaké věci do Česka. A tak jsme šli. První sme šli do takového obchodu, takové jako sámošky, kde měli šechno možné, tak jsme tam koupili různé věci a šli jsme do obchodu, kde se dala koupit patatera, Torta del Casar, jamón ibérico, lomo a různé podobné věci. Tak jsem tam koupila nějaké věci domů a Juani pak eště šla koupit prostředek na praní a něco na hmyz, co nevím, jak se jmenovalo, nicméně Juani a všichni tomu říkali Fliki fliki. :D :D :D /asi ňáká odvozenina z názvu/ no a jak ta Juani odešla, tak jsme jí tak jako jemně vzali ten vozík, ptž už obsahoval mega těžké věci a ptž ona furt odmítala, abysme jí ho pomohli vozit. Pamatuju si, jakoby to bylo teďka, jak mi Pedro říkal:
"Ty, Pavli, ten vozík, to je jako 500 euro bankovka. Nesmíš ho pustit z ruky." :D To byla sranda. Juani se za chvilu vrátila, nejdřív teda trochu protestovala, ale nakonec byla docela ráda si myslím, že jsme ten těžký vozík vezli. Ona pak šla eště někam do obchodu a my jsme zatím s vozíkem dojeli domů a věci vyložili. Potom jsme šli eště s Pedrem do pekárny pro roscas borrachas, které jsme si tam předtím domluvili, a pak eště do Pito gordo koupit láhev vína Vino de pitarra – víno, které se dřív dělalo podomácku, ale bylo tak mega dobré a lidem to tak chutnalo, že se normálně začalo prodávat a teďka se dá zehnat aji v láhvi, na které je vyfocený hrad Montánchez.
Po nákupech, obědě a siestě jsme šli ještě jednou do bazénu, to už šel aji Pedro. Byla to sranda ptž tam bylo úplně mega lidí, byla tam teda Anita, Maxi, Conchi + dalších asi 6 lidí, ňáká Isabel s manželem, potom tam došel aji Pedro od Conchi, no mega nás tam bylo. Bylo to tež superní, ačkoli voda byla chladnější, ale když člověk plaval, zahřál se stejně. :) A potom na sluníčku na dece, když nám bylo vedro, stříkali sme na sebe lahví od Fliki fliki vodu. Byla to hrozná sranda. Ale já už ve vzduchu cítila něco mega divného. No pak jsme si všichni šli dát něco k pití /Tinto de verano Don Simón, žejo/ a kecali jsme a ta Isabel byla hrozně fajná, řešily jsme spolu studia, erasma a jiné věci, bylo to super. Její dcera prý teďka jela do Anglie na nějakou dobu, taky mně říkala, že podle všeho ve Španělsku studenti dostávají mnohem více stipendií než u nás, takže mají ještě větší motivaci např. studovat cizí jazyky podle mě. Njn. Tak se mě ptala, že jestli nepojedu studovat do Španělska, tak jsem jí vypověděla, jak se to má s Jilguerem a ona se dost divila. No jo no, tady není nic nemožné.
Pozn.: Pro ty, co neznají seňora Jilguera, tak je to jeden náš profesor ve škole, který má na starosti tady ty programy na výměnné studijní pobyty, ale dycky když chce někdo od nás ze španělštiny studovat do Španělska, tak on se naňho tak jako koukne a řekne třeba: "Hmmm, vy eště ne. Vy ste eště moc mladá/ý." Takle to řekl jedné naší holce, Evě, která mluví uplně mega dobře španělsky a podle všeho už ve Španělsku studovala. Takže od nás jezdí ven studovat holky tak až ve čtvrťáku či páťáku, pokud se tam vůbec dohrabou, žejo.
/No a pak jsme tady my, že, jako např. já, kteří jezdí do Španělska za jinými účely, že? No co, la lengua es un músculo, por eso hay que ejercitarlo. :D :D :D/
No a potom už jsme šli všichni domů, ještě jsme se zastavili doma u Conchity, která mi ukazovala, jak paličkuje. Leze z toho dycky taková nádherná krajka, uplný skvost! Obdivuju Conchi! Je fakt mega zručná a šikovná, nechápu, jak se v té změti nití a paliček vyzná, fakt je jich mega.
A pak už jsme šli domů a bylo to divný. S Pedrem jsme sbalili poslední věci, osprchovali jsme se a šli jsme brzy spát, protože v neděli jsme museli už v 6 ráno být přichystáni, alébrž přifrčel Chencho Lorocho ve svojem autě a už jsme si to šinuli směr Madrid, la capital.
Když jsme tak s Pedrem leželi v posteli, strašně, ale úplně strašně mega moc se nám do Madridu nechtělo, ani jednomu.
"Pavli, a to jsi říkala, že když pojedeš do Španělska, že to hlavní, co chceš vidět, jsou památky Madridu – Puerta del Sol, Plaza de Espana..."
Jojo, Pedro, časy se mění, věci se mění, šechno se mění. Montánchez, to nádherné pueblito, se mi prostě vrylo do srdce a já jsem neměla ani tu nejmenší chuť se tam se všema loučit. V Montánchez jsem se hlavně cítila úplně megax líp jak doma. Montánchez es mi pueblito!
Pak jsme s Pedrem ještě vymýšleli, že teda bych si mohla ještě prodloužit pobyt ve Španělsku, že bysme teda jeli do Madridu, ale pak se eště vrátili do Montánchez, protože v srpnu jsou v Montánchez další fiesty, jako např. hned na začátku bajada de la Virgen, pak tam mají ňáký kulturní týden, kde se na plaze pořádají různé koncerty, flamenco, divadla, letní kino je a tak, to musí být tež uplně užasné.
Při plánování posunu mého odjezdu jsme vytuhli, nakonec jsem si ho teda neposunula...a asi to tak mělo být, protože pak se stejně během mojeho pobytu stalo doma něco, kvůli čemu bych se stejně musela vrátit domů, takže by mi to bylo celkem k prdu. Asi to tak mělo být. Ale tak příští rok strávíme v Montánchez určo mega víc času – a notebook necháváme doma hahaa!!!
Zde končí vyprávění o Montánchez, protože nedělí 19.7.2009 šestou hodinou ranní začíná jiná etapa mojeho pobytu ve Španělsku, a to ta v Madridu, hlavním městě, která byla úplně jiná, protože např. v bytě, kde bývá Pedro, José a Juani jsme bydleli většinu času my dva sami, takže jsme si např. museli vařit a prostě dělat takové ty věci, co prostě ke společnému soužití v bytě patří. Možná si myslíte, že toto nemohly být žádné prázdniny. Ale byly. Děcka, toto byla tež užasná etapa, protože jsem si mega věcí uvědomila a na spoustu věcí jsem přišla. A tež to byla mega sranda někdy, jak se dočtete dál, např. naše Calentador story. :D :D :D nebo rozbitá fregoneta nebo zážitek s restaurací Roca fría. :D :D :D Tak tedy začínám vyprávění o další etapě mojeho pobytu v zemi, kterou tolik miluji.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pátek 17.7.2009)
Pátek
Pátek byl už takový trochu divný, páč sme s Pedrem věděli, že pak už jen sobota a v neděli brzo ráno že pojedeme do Madridu.
Ráno jsme nedělali nic zvláštního, hlavně sme dlouho spali zase, žejo. Odpoledne jsme byli venku a pak jsme šli posedět se všemi známými z Montánchez k bazénu. Bylo to hrozně superní ptž tam byli šichni – Pedro, Anita, Juanito, Conchi, její manžel Pedro, Juani, Maxi, Almudena a já. Mega sme kecali, blbli, připomínali si některé vtipné zážitky od Tlustého pindíka a byla mega sranda. Nelíbilo se mně ale ani trochu, že už to byl předposlední den v mojem nejskvělejším pueblu. U bazénu jsme tež udělali pár skvělých foteček, tam je to opravdu krásné. Ve veselé náladě jsme se vrátili domů a eště u domu Juani jsem všem tam ukazovala české peníze a oni z nich byli úplně nadšení.
My s Pedrem jsme ale eště nechtěli jít domů a spát, a tak se to stalo.
LOCURA NOCTURNA – NOČNÍ ŠÍLENSTVÍ
Ten večer byl trošku chladnější /dost mě to překvapilo/, tak jsme se s Pedrem trochu přioblékli /jedna mega teňoučká mikinka to spravila/ a šli jsme do Pito Gordo. Dali jsme si tam 1 cubata /samozřejmě zase Malibú con piňa/ a pak že půjdeme k sympatické Rocío. Cestou jsme šli okolo nejkrásnější fontány, kterou jsem v životě viděla. Fuente de Altozano, nejnádhernější fontána na světě, kt se nachází v Montánchez. Už kolikrát jsme kolem ní šli, ale Pedro se rozhodl, že tuto noc mi ji rozhodně musí ukázat, a to pořádně. Tak jsme k ní šli a jak jsme tak stáli u jejího okraje, Pedro říká: "Dívej, to má upe nádherný ten okraj." Byl pěkný, kulatý,k, kamenný, tak akorát si naňho sednout. Tak jsme se oba posadili a Pedro povídá: "Vlez dovnitř!"
Trochu mě to vyvedlo z míry, jako což o to, klidně tam vlezu, ale říkala sem si, že to by se asi nemělo, neee? Jenže žejo, v noci tam nikdo nebyl, tož on eště asi 2x řekl vlez tam, až se Chicu otočila a vlezla do fontány Altozano a přímo doprostřed pod ty čtyři crcůlky, co z nich za normálních okolností valí voda. No a jak jsem tam tak byla /njn správná exkurze, zvenčí i zevnitř/, najednou se tam objevil Joaquín, hrozně fajný chlápek, který ale málem dostal infarkt, když mě uviděl ve fontáně.
"Cuidadoooo! Quédate ahí! No te muevas!" říkal mi pln obav. Trochu sem ho nechápala. :) Ale pro nalezení nejlepší pozice na foto se přece nejde nehýbat. Tak jsem se hnula. A když jsem mu podala foťák s tím, že at mi udělá fotku, to ho asi vyděsilo eště víc.
"Jak ste se tam dostali?" ptal se.
Njn Joaquíne, ono se občas stane, že prostě někomu hrábne a potom dělají locuras nocturnas, haha.
No když se trochu vzpamatoval, chudák tyjo, tak nám udělal dvě fotky. Já jsem seděla zrovna pod těma čtyřma crcůlkama. :) Ale jelikož už měl ňáký ten alkohol v krvi, nebyl mi potom schopný říct, kolik těch fotek udělal. Pak řekl: "Nooo udělal sem asi 2 fotky, ale ta jedna je špatná."
Tak jsem otevřela ty fotky a klikala na první, druhou, první, druhou, první, druhou a furt tak dokola. A on:
První: Jo, to je ona, ta je hermosa!
Druhá: Jojojo, toto je ona. ta vyšla uplně skvěle!
První: To je ona.
Druhá: Jj to je ona.
No asi po 20 minutách, ve kterých jsme nevyřešili absolutně nic, mi řekl:
"No, já...já si myslím, že jsem udělal jen jednu fotku."
Tak to sem málem zahučela do tej fontány ptž to mě fakt pobavilo hahaaa! No tak jsem foťák vypla a nakonec když jsme na to koukali pak v Madridu s Josém na notebooku, říkal, že vyšly obě dvě. :)
JB
Když jsme přišli do baru k sympatické Rocío, neměla jsem chuť na žádné jemné Malibu. Chtěla jsem vyzkoušet něco odvážnějšího, drsnějšího. Pedro mi poradil nějakou španělskou vodku nebo já newim co to bylo, JB. On si to jednou dal míchané s nějakou limčou nebo kofčou nebo cosi a to byl humáč, tak sem si trvala na tom, že míchané to fakt odmítám pít. Tak jsem si to dala samotné a heeej dobrééé to bylo! Při pití JB mě napadla eště jedna locura, kt by se dala vyzkoušet v la fuente de Altozano, ale jelikož jsme se u Rocío nějak rozkecali a skončili jsme až ve 3 ráno, kdy Rocío zavírala, tak už jsme do fontány nešli, ale přišli sme domů, posadili se v kuchyni naproti sobě a dlouho, hodně mega dlouho potom jsme ještě povídali a jen povídali a povídali a povídali....
Pátek byl už takový trochu divný, páč sme s Pedrem věděli, že pak už jen sobota a v neděli brzo ráno že pojedeme do Madridu.
Ráno jsme nedělali nic zvláštního, hlavně sme dlouho spali zase, žejo. Odpoledne jsme byli venku a pak jsme šli posedět se všemi známými z Montánchez k bazénu. Bylo to hrozně superní ptž tam byli šichni – Pedro, Anita, Juanito, Conchi, její manžel Pedro, Juani, Maxi, Almudena a já. Mega sme kecali, blbli, připomínali si některé vtipné zážitky od Tlustého pindíka a byla mega sranda. Nelíbilo se mně ale ani trochu, že už to byl předposlední den v mojem nejskvělejším pueblu. U bazénu jsme tež udělali pár skvělých foteček, tam je to opravdu krásné. Ve veselé náladě jsme se vrátili domů a eště u domu Juani jsem všem tam ukazovala české peníze a oni z nich byli úplně nadšení.
My s Pedrem jsme ale eště nechtěli jít domů a spát, a tak se to stalo.
LOCURA NOCTURNA – NOČNÍ ŠÍLENSTVÍ
Ten večer byl trošku chladnější /dost mě to překvapilo/, tak jsme se s Pedrem trochu přioblékli /jedna mega teňoučká mikinka to spravila/ a šli jsme do Pito Gordo. Dali jsme si tam 1 cubata /samozřejmě zase Malibú con piňa/ a pak že půjdeme k sympatické Rocío. Cestou jsme šli okolo nejkrásnější fontány, kterou jsem v životě viděla. Fuente de Altozano, nejnádhernější fontána na světě, kt se nachází v Montánchez. Už kolikrát jsme kolem ní šli, ale Pedro se rozhodl, že tuto noc mi ji rozhodně musí ukázat, a to pořádně. Tak jsme k ní šli a jak jsme tak stáli u jejího okraje, Pedro říká: "Dívej, to má upe nádherný ten okraj." Byl pěkný, kulatý,k, kamenný, tak akorát si naňho sednout. Tak jsme se oba posadili a Pedro povídá: "Vlez dovnitř!"
Trochu mě to vyvedlo z míry, jako což o to, klidně tam vlezu, ale říkala sem si, že to by se asi nemělo, neee? Jenže žejo, v noci tam nikdo nebyl, tož on eště asi 2x řekl vlez tam, až se Chicu otočila a vlezla do fontány Altozano a přímo doprostřed pod ty čtyři crcůlky, co z nich za normálních okolností valí voda. No a jak jsem tam tak byla /njn správná exkurze, zvenčí i zevnitř/, najednou se tam objevil Joaquín, hrozně fajný chlápek, který ale málem dostal infarkt, když mě uviděl ve fontáně.
"Cuidadoooo! Quédate ahí! No te muevas!" říkal mi pln obav. Trochu sem ho nechápala. :) Ale pro nalezení nejlepší pozice na foto se přece nejde nehýbat. Tak jsem se hnula. A když jsem mu podala foťák s tím, že at mi udělá fotku, to ho asi vyděsilo eště víc.
"Jak ste se tam dostali?" ptal se.
Njn Joaquíne, ono se občas stane, že prostě někomu hrábne a potom dělají locuras nocturnas, haha.
No když se trochu vzpamatoval, chudák tyjo, tak nám udělal dvě fotky. Já jsem seděla zrovna pod těma čtyřma crcůlkama. :) Ale jelikož už měl ňáký ten alkohol v krvi, nebyl mi potom schopný říct, kolik těch fotek udělal. Pak řekl: "Nooo udělal sem asi 2 fotky, ale ta jedna je špatná."
Tak jsem otevřela ty fotky a klikala na první, druhou, první, druhou, první, druhou a furt tak dokola. A on:
První: Jo, to je ona, ta je hermosa!
Druhá: Jojojo, toto je ona. ta vyšla uplně skvěle!
První: To je ona.
Druhá: Jj to je ona.
No asi po 20 minutách, ve kterých jsme nevyřešili absolutně nic, mi řekl:
"No, já...já si myslím, že jsem udělal jen jednu fotku."
Tak to sem málem zahučela do tej fontány ptž to mě fakt pobavilo hahaaa! No tak jsem foťák vypla a nakonec když jsme na to koukali pak v Madridu s Josém na notebooku, říkal, že vyšly obě dvě. :)
JB
Když jsme přišli do baru k sympatické Rocío, neměla jsem chuť na žádné jemné Malibu. Chtěla jsem vyzkoušet něco odvážnějšího, drsnějšího. Pedro mi poradil nějakou španělskou vodku nebo já newim co to bylo, JB. On si to jednou dal míchané s nějakou limčou nebo kofčou nebo cosi a to byl humáč, tak sem si trvala na tom, že míchané to fakt odmítám pít. Tak jsem si to dala samotné a heeej dobrééé to bylo! Při pití JB mě napadla eště jedna locura, kt by se dala vyzkoušet v la fuente de Altozano, ale jelikož jsme se u Rocío nějak rozkecali a skončili jsme až ve 3 ráno, kdy Rocío zavírala, tak už jsme do fontány nešli, ale přišli sme domů, posadili se v kuchyni naproti sobě a dlouho, hodně mega dlouho potom jsme ještě povídali a jen povídali a povídali a povídali....
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Čtvrtek 16.7.2009)
Čtvrtek
MELONES Y SANDÍAS, SANDÍAS Y MELONES
Co se mi ve Španělsku hodně moc líbilo byly furgonetas, které jezdily po Montánchez a řidič do mikrofonu říkal, co prodává /většinou teda ovoce a zeleninu/ a často do toho házeli dost vtipné hlášky. Dost též takhle prodávali gitanos a to bylo uplně nejlepší ptž oni mluvili tím svojím dialektem s tou svojí superní intonací, ánda Paaayo, a ty hlášky neměly chybu.
No a ve čtvrtek nás zrovna probudil jeden takovýto prodavač, který prodával melouny vodní a žluté a, takže to ráno se po celém Montánchez neslo: "Melooones y sandííías, sandííías y meloooones!" A montánchezké ženy vybíhaly z domů a nakupovaly melouny.
Pozn.: Ve španělštině sandía = vodní meloun, takový ten velký kulatý, co se nejvíc jí v Česku, a melón = ten žlutý malý s drsnou kůrou.
Dost často též prodávali broskve a to byla největší sranda ptž ti gitanos dycky místo melocotones říkali malacatone(s) – to s si občas nechali od cesty, teda spíš většinou. No a my sme si od nich kupovali malacatones, které byly mnohem sladší než naše broskve a já si je dycky oloupala a nakrájela. Takže já sem jedla eště malacatones pelaos y cortaos. :) A to mě naučila Juani s těma loupanýma broskvema. :) Muchas gracias, Juani!
CHURROS
V jazykovém semináři jsme jednou ve slovíčkách měli ve sladkostech slovíčko churros a za tím lomítko a porras. Vůbec jsem ty slovíčka nenašla v mojem slovníku a říkala sem si tyjo, co to je. Děcka ve škole samozřejmě věděly, co sou churros aji porras, ale ačkoli to pak aji profka vysvětlovala, já jsem to furt nějak nepobírala. Ten den ráno jsem měla poznat, co jsou to churros/porras. Když jsem se ve čtvrtek probudila /mimochodem zase tak okolo jedenácté, žejo/ tak Pedro už byl dávno vzhůru. Jako mně se tak okolo deváté zdálo, že venku slyším kroky. Když jsem to říkala Pedrovi, on na to: "Jojo, to sem byl já."
Pavli: "Kam si šel tak brzo?"
Pedro: "Přinesl jsem nám všem něco k snídani."
Pavli: "jejda...a co to je?"
Pedro: "Churros."
Jééé a tak to už sem byla moc zvědavá, co sou to churros.
Churros jsou takové dlouhé jako kusy z těsta, dělá se to takovým strojkem jak u nás třeba cukroví, takovej pás je to, pak se to prostě natrhá a smaží se to rychle v oleji, pak se to vytáhne a je to. Jí se to buďto s kafem, anebo, a to je eště lepší, jak jsem měla možnost vyzkoušet v Madridu, s takovou tou hustou čokoládou, co vám v ní stojí lžíce.
Tak jsme to ráno snídali churros s kávou.
Pavli: "Pedro, a co sou to porras?"
Pedro: "No to je to, co jíš, ale v Madridu. Protože v Madridu churros sou mega tenčí a bývají zahnuté a porras je to, co jíš teďka, je to silnější a rovné. Ale u nás v Montánchez se dělá jenom toto a říká se tomu churros."
Takže už konečně vím, co to je. :)
RAFIKI Z TRAFIKY SE UČÍ ČESKY
Po churros jsme kecali a celkem nic zvláštního se nedělo. Před obědem jsme se opět vsockovali k Anitě a Juanitovi domů na chvilu, pak jsme šli domů a obědvali. Po obědě siesta, jak jinak, no a když jsme se vzbudili a dali si kafe /Un café bien cargaíto es lo que me repone!/ tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. Byli jsme domluvení s Marisol, že s ní ještě zajdeme kromě jiných věcí i někam posedět ptž v neděli už jsme brzo ráno jeli do Madridu a už bysme ji nestihli, tak abychom se rozloučili. No do srazu s Marisol nám ještě zbývalo dost času, tak jsme šli k Rafikimu do trafiky pro pohledy a vůbec. Byla to sranda! Posílala jsem pohled domů, žejo, kde nikdo neumí španělsky. A tak chudák Rafa musel psát česky. Já jsem mu text předepsala na mobilu a on to potom opsal. Byla to strašná sranda, jak si říkal ty český slova se španělským přízvukem a psal to.
Nicméně o pár dní později už jsem měla hlášení z domova, že pohled dorazil. Rafiki, máš to za jedna! Započteno!
ROZLOUČENÍ S MARISOL – MINIGOLF
Když jsme vyšli od Rafikiho /Chudák, zabavili jsme ho dobrou půlhodinu/, už na nás čekala Marisol. "Bez peněz do hospody nelez," říká se. A tak jsme první šli vybrat peníze z bankomatu. Byla to veliká sranda ptž já těm španělským bankám vůbec nerozumím, vím, že je Caja Madrid, Caja Extremadura, pak nějaká asi baskická Caixa nebo co, no co já vim, nevyznám se v tom ani v Česku, natož pak ve Španělsku. No Marisol pracuje v bankovnictví, tak mi řekla, že si myslí, že nejlepší by bylo, abych vybrala někde. Tak sme tam šli a bankomat mi nějak odmítl hotovost vydat. Pak si šel vybrat Pedro a my jen tak namátkou zkusily strčit moji kartu do toho Pedrovo automatu. A vida! Penízky nám vydal! Pak jsme zjistili, že máme s Pedrem stejný tip karty, Visa elektron, a že teda musíme oba vybírat ve stejném bankomatu.
Po úspěšném vybrání peněz jsme se prošli až na konec Montánchez, při procházce jsme kecali a bylo to strašně fajn. Marisol je hrozně hodná, krásně mluví a je s ní sranda.
Na konci Montánchez odkoupil ňáký anglán kus půdy a udělal tam minigolf a bar a je to tam strašně klidné, sedí se venku, rostou tam olivovníky, jede tam fajn hudba /zrovna když sme tam přišli, tak tam furt pouštěli ňáké romantické songy/ a fakt to tam má moc pěkně zařízené.Koupili jsme si Tinto de verano a ňáké ty gusanitos a pipas a za chvíli za námi dorazil y muž od Marisol, Canchaca. Tak jsme tam všichni kecali, udělali jsme pár fotek a Canchaca nás pak hodil autem domů. Byl to moc příjemný den, jen mě mrzelo loučit se s Marisol a Canchacou.
MELONES Y SANDÍAS, SANDÍAS Y MELONES
Co se mi ve Španělsku hodně moc líbilo byly furgonetas, které jezdily po Montánchez a řidič do mikrofonu říkal, co prodává /většinou teda ovoce a zeleninu/ a často do toho házeli dost vtipné hlášky. Dost též takhle prodávali gitanos a to bylo uplně nejlepší ptž oni mluvili tím svojím dialektem s tou svojí superní intonací, ánda Paaayo, a ty hlášky neměly chybu.
No a ve čtvrtek nás zrovna probudil jeden takovýto prodavač, který prodával melouny vodní a žluté a, takže to ráno se po celém Montánchez neslo: "Melooones y sandííías, sandííías y meloooones!" A montánchezké ženy vybíhaly z domů a nakupovaly melouny.
Pozn.: Ve španělštině sandía = vodní meloun, takový ten velký kulatý, co se nejvíc jí v Česku, a melón = ten žlutý malý s drsnou kůrou.
Dost často též prodávali broskve a to byla největší sranda ptž ti gitanos dycky místo melocotones říkali malacatone(s) – to s si občas nechali od cesty, teda spíš většinou. No a my sme si od nich kupovali malacatones, které byly mnohem sladší než naše broskve a já si je dycky oloupala a nakrájela. Takže já sem jedla eště malacatones pelaos y cortaos. :) A to mě naučila Juani s těma loupanýma broskvema. :) Muchas gracias, Juani!
CHURROS
V jazykovém semináři jsme jednou ve slovíčkách měli ve sladkostech slovíčko churros a za tím lomítko a porras. Vůbec jsem ty slovíčka nenašla v mojem slovníku a říkala sem si tyjo, co to je. Děcka ve škole samozřejmě věděly, co sou churros aji porras, ale ačkoli to pak aji profka vysvětlovala, já jsem to furt nějak nepobírala. Ten den ráno jsem měla poznat, co jsou to churros/porras. Když jsem se ve čtvrtek probudila /mimochodem zase tak okolo jedenácté, žejo/ tak Pedro už byl dávno vzhůru. Jako mně se tak okolo deváté zdálo, že venku slyším kroky. Když jsem to říkala Pedrovi, on na to: "Jojo, to sem byl já."
Pavli: "Kam si šel tak brzo?"
Pedro: "Přinesl jsem nám všem něco k snídani."
Pavli: "jejda...a co to je?"
Pedro: "Churros."
Jééé a tak to už sem byla moc zvědavá, co sou to churros.
Churros jsou takové dlouhé jako kusy z těsta, dělá se to takovým strojkem jak u nás třeba cukroví, takovej pás je to, pak se to prostě natrhá a smaží se to rychle v oleji, pak se to vytáhne a je to. Jí se to buďto s kafem, anebo, a to je eště lepší, jak jsem měla možnost vyzkoušet v Madridu, s takovou tou hustou čokoládou, co vám v ní stojí lžíce.
Tak jsme to ráno snídali churros s kávou.
Pavli: "Pedro, a co sou to porras?"
Pedro: "No to je to, co jíš, ale v Madridu. Protože v Madridu churros sou mega tenčí a bývají zahnuté a porras je to, co jíš teďka, je to silnější a rovné. Ale u nás v Montánchez se dělá jenom toto a říká se tomu churros."
Takže už konečně vím, co to je. :)
RAFIKI Z TRAFIKY SE UČÍ ČESKY
Po churros jsme kecali a celkem nic zvláštního se nedělo. Před obědem jsme se opět vsockovali k Anitě a Juanitovi domů na chvilu, pak jsme šli domů a obědvali. Po obědě siesta, jak jinak, no a když jsme se vzbudili a dali si kafe /Un café bien cargaíto es lo que me repone!/ tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. Byli jsme domluvení s Marisol, že s ní ještě zajdeme kromě jiných věcí i někam posedět ptž v neděli už jsme brzo ráno jeli do Madridu a už bysme ji nestihli, tak abychom se rozloučili. No do srazu s Marisol nám ještě zbývalo dost času, tak jsme šli k Rafikimu do trafiky pro pohledy a vůbec. Byla to sranda! Posílala jsem pohled domů, žejo, kde nikdo neumí španělsky. A tak chudák Rafa musel psát česky. Já jsem mu text předepsala na mobilu a on to potom opsal. Byla to strašná sranda, jak si říkal ty český slova se španělským přízvukem a psal to.
Nicméně o pár dní později už jsem měla hlášení z domova, že pohled dorazil. Rafiki, máš to za jedna! Započteno!
ROZLOUČENÍ S MARISOL – MINIGOLF
Když jsme vyšli od Rafikiho /Chudák, zabavili jsme ho dobrou půlhodinu/, už na nás čekala Marisol. "Bez peněz do hospody nelez," říká se. A tak jsme první šli vybrat peníze z bankomatu. Byla to veliká sranda ptž já těm španělským bankám vůbec nerozumím, vím, že je Caja Madrid, Caja Extremadura, pak nějaká asi baskická Caixa nebo co, no co já vim, nevyznám se v tom ani v Česku, natož pak ve Španělsku. No Marisol pracuje v bankovnictví, tak mi řekla, že si myslí, že nejlepší by bylo, abych vybrala někde. Tak sme tam šli a bankomat mi nějak odmítl hotovost vydat. Pak si šel vybrat Pedro a my jen tak namátkou zkusily strčit moji kartu do toho Pedrovo automatu. A vida! Penízky nám vydal! Pak jsme zjistili, že máme s Pedrem stejný tip karty, Visa elektron, a že teda musíme oba vybírat ve stejném bankomatu.
Po úspěšném vybrání peněz jsme se prošli až na konec Montánchez, při procházce jsme kecali a bylo to strašně fajn. Marisol je hrozně hodná, krásně mluví a je s ní sranda.
Na konci Montánchez odkoupil ňáký anglán kus půdy a udělal tam minigolf a bar a je to tam strašně klidné, sedí se venku, rostou tam olivovníky, jede tam fajn hudba /zrovna když sme tam přišli, tak tam furt pouštěli ňáké romantické songy/ a fakt to tam má moc pěkně zařízené.Koupili jsme si Tinto de verano a ňáké ty gusanitos a pipas a za chvíli za námi dorazil y muž od Marisol, Canchaca. Tak jsme tam všichni kecali, udělali jsme pár fotek a Canchaca nás pak hodil autem domů. Byl to moc příjemný den, jen mě mrzelo loučit se s Marisol a Canchacou.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 15.7.2009)
Středa
Ráno ve středu se nedělo nic zvláštního. Jen mě Pedro zasvěcoval do tajů toho, jak se mají správně stlát postel jen s takovýma tenkýma jakoby prostěradlama, co sme pod tím ve Španělsku spali. Je to docela haluz, řekla bych. Takovej jako promakanej systém, no naše peřiny jsou jednodušší. :D :D :D Jinak jsme povídali a před obědem jsme byli u Anity. Juanito má doma úžasnou sbírku zapalovačů, tak mi je ukazoval a jeden červený kovový mi i daroval. Je úplně fajný, dá se doplňovat a padne tak akorát do ruky, fajné. Pak jsme se vrátili domů a naobědvali se. Tu středu jsme měli k jídlu migas. Vyrábí se to ze starého chleba, který se nakrájí na úplně maličkaté kousíčky, nějak se to osmaží na olivovém oleji, takže ve výsledku je to aji trošku kašovité, Juani k tomu ještě opražila slaninku a proužky paprik a tak jsme to jedli. Potom nějaké ovoce a pak byla samozřejmě siesta. Po ní jsme byli domluveni s Marisol, ženou Canchacy, že s ní pojedeme do asi půl hodinky autem vzdáleného města Cáceres. Ona tam jela k zubaři, tak jsme toho rovnou využili, svezli se k ní a že si prohlídneme město. Po siestě jsme si ještě dali kafe a pak jsme šli na náměstí, kde jsme měli sraz s Marisol. Už tam na nás čekala v autíčku. Tak nás vzala do Cáceres a vyložila. Prošli jsme se s Pedrem po hlavní třídě Cáceres, koupili si kupóny ONCE a pak jsme zapadli zase do jednoho chiringuito, který tam byl venku. Dali jsme si tam pití / já teďka nevím jestli Malibú con piňa anebo Tinto de verano/ a povídali jsme a pak za chvilku už volala Marisol, že kde jsme. Tak jsme jí to řekli, ona si za námi chvíli přisedla, dala si kafe a povídali jsme. A potom, potom přišlo něco nádherného! Pak jsme se šli podívat do centra města. Ještě v životě jsem neviděla nádhernější centrum! A tak klidné a tak úžasné! Zrovna se tam konala nějaká středověká akce, takže tam bylo uplně tak klidno, byl tam středověký trh, jedna šikovná seňora tam paličkovala, prodávali různé výrobky a běžela tam aji výstava středověkých zbraní. To byla bomba! Týpek, co tam vysvětloval, byl nejen oblečen do dobového kostýmu, ale tež mluvil takovou trochu starší španělštinou, používal občas takové ty dřívější výrazy.
"Lo que está viendo Vuestra Merced se llama rompeparedes," povídal např. (Z toho je to VD) Byla to hrozná haluz. A on to úplně žil, že je v 15.st. Eště říkal: "No, to je hrozné, Portugalsko se chce osamostatnit, sever se chce osamostatnit, šechno se chce osamostatnit, to zustane akorát království madridské." Tož sme z toho měli srandu.
Pak tam bylo místo, kde ukazovali, jak se před těmi x stoletími vyráběla čokoláda. Ovšem když jsme tam přišli, paní nám též mírně starší španělštinou a sklamaným hlasem řekla:
"Lo siento mucho pero Vuestras Mercedes se habían retrasado. Pero a no desesperar, si vuelven al día siguiente, les explicaré con mucho gusto cómo se fabricaba el chocolate en los viejos tiempos."
To bylo nádherné!
Tak jsme šli. Ale stejně to nevadilo, že jsme tu výrobu čokolády zmeškali, ptž superních věcí se nám dostávalo tak aji tak. Na ulici hráli borci pouliční divadlo, hráli na loutnu dokonce, recitovali, zpívali.. To byl zážitek slyšet tu původní španělštinu!
Pak jsme narazili ještě na výstavu nástrojů. Některé ty staré nástroje, hlavně různé řehtačky a hrkačky byly hodně zajímavé, byla tam k vidění aji bandurria, tak to jsem byla ráda, ptž jsme o ní mluvili ve škole, a na kompu si tam člověk mohl pustit ukázky s těmi nástroji.
Pak jsme na ulici viděli ještě takový ten dřevěný mučicí nástroj, do kterého zavírali odsouzené. Mělo to tři kulaté otvory, to se zvedlo, do těch dvou krajních se strčily ruce, do prostředního hlava, pak se to zaklopilo a už ho vlekli. No samozřejmě jsme se u něho museli vyfotit. :)
Než jsme celé to centrum prošli, bylo už mega pozdě, tak akorát na večeři. Tak jsme zapadli do baru El puchero. Ten číšník tam byl totálně neschopný, no tož jeho problém, žejo, nedostal zpropitné, haha! Sme byli jak největší škrti, nikdo mu ho nechtěl dát, tak jsme dávali s Marisol a Pedrem dohromady těch 45 centů, co sme potřebovali, ale měli sme 46. Čekali sme, jestli mi ten jeden cent vrátí. :D :D Nevrátil. :D :D Ale fakt si dýžko nezasloužil. Měl tam nějakou sadu toastů, tak jsme se ho ptali, jestli si do té sady mužeme vybrat jaké chceme. A on že jo. Ve výsledku byla realita uplně jiná, a navíc teda ty toasty byly fakt divné. Já si dala toast s krevetkami s tím, že si je vychutnám. Vychutnala sem si tak akorát prd ptž celý ten toast byl hustě pokrytý jakousi omáčkou, která tu chuť těch krevet úplně přebila a navíc byla hnusná. Když jsme se pak s Marisol už vraceli domů, bylo Pedrovi a mně v tom autě mírně šoufl. A nebylo to těma zatáčkama. :D :D :D
Ještě jsem v autě přemýšlela, že kdybych vyhrála loterii s těma kupónama, tak jestli bych si koupila byt v Madridu, Montánchez nebo Cáceres. Tak už to mám jasné! V Madridu, do Montánchez bych jezdila na prázdniny a do Cáceres z Montánchez bych jezdila meeega často!
Jako to centrum je tak nádherné jako!!! A tak klidné! Jako fakt hezčí sem neviděla!Jo a eště sme v Cáceres potkali ňákého básníka, Diego se jmenoval, mluvil nádhernou španělštinou, byl hodný, chvilu s náma kecal a aji se s náma vyfotil. :)
Ráno ve středu se nedělo nic zvláštního. Jen mě Pedro zasvěcoval do tajů toho, jak se mají správně stlát postel jen s takovýma tenkýma jakoby prostěradlama, co sme pod tím ve Španělsku spali. Je to docela haluz, řekla bych. Takovej jako promakanej systém, no naše peřiny jsou jednodušší. :D :D :D Jinak jsme povídali a před obědem jsme byli u Anity. Juanito má doma úžasnou sbírku zapalovačů, tak mi je ukazoval a jeden červený kovový mi i daroval. Je úplně fajný, dá se doplňovat a padne tak akorát do ruky, fajné. Pak jsme se vrátili domů a naobědvali se. Tu středu jsme měli k jídlu migas. Vyrábí se to ze starého chleba, který se nakrájí na úplně maličkaté kousíčky, nějak se to osmaží na olivovém oleji, takže ve výsledku je to aji trošku kašovité, Juani k tomu ještě opražila slaninku a proužky paprik a tak jsme to jedli. Potom nějaké ovoce a pak byla samozřejmě siesta. Po ní jsme byli domluveni s Marisol, ženou Canchacy, že s ní pojedeme do asi půl hodinky autem vzdáleného města Cáceres. Ona tam jela k zubaři, tak jsme toho rovnou využili, svezli se k ní a že si prohlídneme město. Po siestě jsme si ještě dali kafe a pak jsme šli na náměstí, kde jsme měli sraz s Marisol. Už tam na nás čekala v autíčku. Tak nás vzala do Cáceres a vyložila. Prošli jsme se s Pedrem po hlavní třídě Cáceres, koupili si kupóny ONCE a pak jsme zapadli zase do jednoho chiringuito, který tam byl venku. Dali jsme si tam pití / já teďka nevím jestli Malibú con piňa anebo Tinto de verano/ a povídali jsme a pak za chvilku už volala Marisol, že kde jsme. Tak jsme jí to řekli, ona si za námi chvíli přisedla, dala si kafe a povídali jsme. A potom, potom přišlo něco nádherného! Pak jsme se šli podívat do centra města. Ještě v životě jsem neviděla nádhernější centrum! A tak klidné a tak úžasné! Zrovna se tam konala nějaká středověká akce, takže tam bylo uplně tak klidno, byl tam středověký trh, jedna šikovná seňora tam paličkovala, prodávali různé výrobky a běžela tam aji výstava středověkých zbraní. To byla bomba! Týpek, co tam vysvětloval, byl nejen oblečen do dobového kostýmu, ale tež mluvil takovou trochu starší španělštinou, používal občas takové ty dřívější výrazy.
"Lo que está viendo Vuestra Merced se llama rompeparedes," povídal např. (Z toho je to VD) Byla to hrozná haluz. A on to úplně žil, že je v 15.st. Eště říkal: "No, to je hrozné, Portugalsko se chce osamostatnit, sever se chce osamostatnit, šechno se chce osamostatnit, to zustane akorát království madridské." Tož sme z toho měli srandu.
Pak tam bylo místo, kde ukazovali, jak se před těmi x stoletími vyráběla čokoláda. Ovšem když jsme tam přišli, paní nám též mírně starší španělštinou a sklamaným hlasem řekla:
"Lo siento mucho pero Vuestras Mercedes se habían retrasado. Pero a no desesperar, si vuelven al día siguiente, les explicaré con mucho gusto cómo se fabricaba el chocolate en los viejos tiempos."
To bylo nádherné!
Tak jsme šli. Ale stejně to nevadilo, že jsme tu výrobu čokolády zmeškali, ptž superních věcí se nám dostávalo tak aji tak. Na ulici hráli borci pouliční divadlo, hráli na loutnu dokonce, recitovali, zpívali.. To byl zážitek slyšet tu původní španělštinu!
Pak jsme narazili ještě na výstavu nástrojů. Některé ty staré nástroje, hlavně různé řehtačky a hrkačky byly hodně zajímavé, byla tam k vidění aji bandurria, tak to jsem byla ráda, ptž jsme o ní mluvili ve škole, a na kompu si tam člověk mohl pustit ukázky s těmi nástroji.
Pak jsme na ulici viděli ještě takový ten dřevěný mučicí nástroj, do kterého zavírali odsouzené. Mělo to tři kulaté otvory, to se zvedlo, do těch dvou krajních se strčily ruce, do prostředního hlava, pak se to zaklopilo a už ho vlekli. No samozřejmě jsme se u něho museli vyfotit. :)
Než jsme celé to centrum prošli, bylo už mega pozdě, tak akorát na večeři. Tak jsme zapadli do baru El puchero. Ten číšník tam byl totálně neschopný, no tož jeho problém, žejo, nedostal zpropitné, haha! Sme byli jak největší škrti, nikdo mu ho nechtěl dát, tak jsme dávali s Marisol a Pedrem dohromady těch 45 centů, co sme potřebovali, ale měli sme 46. Čekali sme, jestli mi ten jeden cent vrátí. :D :D Nevrátil. :D :D Ale fakt si dýžko nezasloužil. Měl tam nějakou sadu toastů, tak jsme se ho ptali, jestli si do té sady mužeme vybrat jaké chceme. A on že jo. Ve výsledku byla realita uplně jiná, a navíc teda ty toasty byly fakt divné. Já si dala toast s krevetkami s tím, že si je vychutnám. Vychutnala sem si tak akorát prd ptž celý ten toast byl hustě pokrytý jakousi omáčkou, která tu chuť těch krevet úplně přebila a navíc byla hnusná. Když jsme se pak s Marisol už vraceli domů, bylo Pedrovi a mně v tom autě mírně šoufl. A nebylo to těma zatáčkama. :D :D :D
Ještě jsem v autě přemýšlela, že kdybych vyhrála loterii s těma kupónama, tak jestli bych si koupila byt v Madridu, Montánchez nebo Cáceres. Tak už to mám jasné! V Madridu, do Montánchez bych jezdila na prázdniny a do Cáceres z Montánchez bych jezdila meeega často!
Jako to centrum je tak nádherné jako!!! A tak klidné! Jako fakt hezčí sem neviděla!Jo a eště sme v Cáceres potkali ňákého básníka, Diego se jmenoval, mluvil nádhernou španělštinou, byl hodný, chvilu s náma kecal a aji se s náma vyfotil. :)
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Úterý 14.7.2009)
Úterý
RAFIKI Z TRAFIKY
V úterý ráno došly cigára. Takže po snídani jsme chvilku kecali s Pedrem a pak jsme vyrazili do Rafikiho trafiky.
Rafa z trafiky byl ten mladý Rafa, co předešlého dne soutěžil v programu 3 8 3, bohužel teda nevyhrál, ale žejo, důležité není vyhrát, ale zúčastnit se. Rafiki byl hrozně hodný a poradil mi mentolované Fortunas, které jsem od té doby kupovala. S Rafikim jsme se rozloučili a pak jsme šli do pekárny, kde jsme si objednali na sobotu roscas borrachas pěkně zabalit 12 kousků a koupili jsme chleba. Pak jsme se stavili na dvě cortos u Tlustého Pindíka. Ke cortos nám dávali masité aperitivos, a k masu se hodí co? No chlebíček. A jelikož jsme ho měli 2 pistolas s sebou v sáčku, tak jsme si ho k tomu masu uždibovali, hihi! A to tam eště došel Cuco a že chce tež chlebíček, tak si vzal tež chlebíček. :-) Juani se divila, jajaja! :D :D
A X ELLOS
Po návratu domů, obědě a siestě mi Pedro daroval tričko A x ellos. To vzniklo tak, že při natáčení programu 3 8 3 tam v jedné části lidi začali zpívat:
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, eeeh oooh eeeeeh!
Fotbalový song. Hned jsem si vzpomněla na Mgr. Moniku Strmiskovou, kterou máme ve škole z doplňkového gramatického semináře, jak nám říkala, že ve Španělsku se strašně moc hojně používá nespisovného ir a por ellos /jít pro ně/, místo spisovného Ir por ellos /jít pro ně/, což teda Španělům vubec nezní, tak všichni říkají, řvou i zpívají A por ellos. Ah jak krásné jsou ty dvě předložky vedle sebe.
No a Pedro mi potom daroval červené fotbalové tričko, kde je napsané A x ellos, haha!
PATRONKA MONTÁNCHEZ
No a pak už jsme konečně šli na ten hrad pozdravit patronku Montánchez! Už jsem z toho byla celá nesvá a furt jsem myslela na Belén a už jsem si mega přála být na hradě. Po cestě jsme se potkali s Anitou, Conchi a Almudenou, které šly na hrad s námi a Almudena nám dělala fotografku.
Už dávno předtím mě Pedro děsil tím, jak je výstup na hrad náročný, ale já jsem se nemínila vzdát. Tak jsme šli. Já furt čekala nějaký ten strašný a otřesný kopec a ňák furt nic nebylo, až Ani řekla: No a už jsme tady. No, tak žejo některé pojmy jsou velmi relativní, žejo, jim to možná přijde občas náročné, možná to spíš mysleli na horko, které bylo v Extremaduře skoro pořád, ale mi se výstup na hrad moc líbil.
No a pak už jsme vešli do kostelíka, kde byla La Santísima Virgen del castillo, Consolación del Castillo, patronka Montánchez.
A sotva jsme tam vešli, padla na mě taková ta neuvěřitelná síla toho místa. Sedli jsme si do lavice a tiše jsme rozmlouvali s patronkou, modlili se k ní a každý ji určitě o něco poprosil. Já hlavně o zdraví pro moji rodinu a o trochu podpory pro Belén a její rodinu. Pedro mi během toho furt chtěl něco povídat. Ale já...já jsem ani neměla sílu mu říct: Hele, teďka ne. Jen sem mu tak jako položila ruku na rameno a on samozřejmě nepochopil. Jako nic nelogického na tom není, že, když jsme se o tom pak pár dní zpět bavili, říkal, že to fakt nepochopil a že sem mu měla normálně říct, ať mi nic zrovna v tomto okamžiku nevysvětluje. Nicméně moje divně vyjádřené přání nebylo pochopeno a Pedro pokračoval ve vysvětlování mi náměstí v Montánchez. Tak jsem mu jen znovu tiše položila ruku na rameno a tentokrát pochopil. A tak jsme tam všichni seděli v posvátné tichosti a bylo to nádhera. Anita mi potom zašeptala: "Půjdu rozsvítit Panence nějaké svíčky." Já se jen tiše zvedla a ve vší posvátnosti jsem šla s ní. Při rozsvěcování svíček jsem moc a moc myslela na Belén a nějak jsem cítila, že jsem s ní spojená.
Moderní doba bohužel dorazila i do onoho kostela, takže dnes se tam rozsvěcují zsvíčky způsobem, který se mi nelíbí ani trochu, ale pro cofradías je to určitě mnohem pohodlnější – je tam taková mašina, do které se hodí peníze a ona dycky za každé euro rozsvítí dvanáct svic. Ty svíce jsou určo elektrické a kdoví, jak dlouho to tam svítí. No co už, ale mašina nemašina, mně to bylo jedno. Splnila jsem svůj slib a byla jsem moc šťastná. Cítila jsem takové vzrušující lehtání v srdíčku, když jsem ty svíčky rozsvěcela. Pak jsem rozsvítila aji za mě a šli jsme zpět. Sotva jsme se znova usadily, přišly tam nějaké dvě ženské, které tam začaly normálně nahlas si povídat. Mě to trochu sralo, ale tož ajo y agua, že? :D Pak jsem se ale zaposlouchala a ony si kupovaly tam u prodavačky Isabel nějaké drobnosti s motivy Panenky z hradu. No tak to sme se tam hned taky museli jít podívat, že? Měli tam náramky, přívěsky, medailonky, záložky, takové jako do peněženky a všechno možné. Vždycky jsem si přála mít medailonek s Panenkou, jen jsem nevěděla, že je tam prodávaji. A prodávali, tak jsem si ho hned koupila a Pedro mi ještě koupil nádherný náramek, na kterém je tež maličkatý medailonek s Panenkou. A ta hodná Isabel nám eště darovala ty dvě do peněženky. Na jedné straně byla vyobrazena Panenka, na druhou jsme si s Pedrem napsali ono významné datum, kdy jsem ji poprvé spatřila:
14.7.2009
A pak jsme si tam napsali svá jména, přičemž Pedro si vzal tu s mojím a já na svojí nosím napsáno Pedro.Při návratu z hradu mi bylo tak lehce... Cítila jsem se najednou být una montancheca más. A věděla jsem, že Panenka má další dceru, která sice fyzicky zatím nežije v Montánchez, ale její srdíčko tam již zůstalo.
RAFIKI Z TRAFIKY
V úterý ráno došly cigára. Takže po snídani jsme chvilku kecali s Pedrem a pak jsme vyrazili do Rafikiho trafiky.
Rafa z trafiky byl ten mladý Rafa, co předešlého dne soutěžil v programu 3 8 3, bohužel teda nevyhrál, ale žejo, důležité není vyhrát, ale zúčastnit se. Rafiki byl hrozně hodný a poradil mi mentolované Fortunas, které jsem od té doby kupovala. S Rafikim jsme se rozloučili a pak jsme šli do pekárny, kde jsme si objednali na sobotu roscas borrachas pěkně zabalit 12 kousků a koupili jsme chleba. Pak jsme se stavili na dvě cortos u Tlustého Pindíka. Ke cortos nám dávali masité aperitivos, a k masu se hodí co? No chlebíček. A jelikož jsme ho měli 2 pistolas s sebou v sáčku, tak jsme si ho k tomu masu uždibovali, hihi! A to tam eště došel Cuco a že chce tež chlebíček, tak si vzal tež chlebíček. :-) Juani se divila, jajaja! :D :D
A X ELLOS
Po návratu domů, obědě a siestě mi Pedro daroval tričko A x ellos. To vzniklo tak, že při natáčení programu 3 8 3 tam v jedné části lidi začali zpívat:
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, eeeh oooh eeeeeh!
Fotbalový song. Hned jsem si vzpomněla na Mgr. Moniku Strmiskovou, kterou máme ve škole z doplňkového gramatického semináře, jak nám říkala, že ve Španělsku se strašně moc hojně používá nespisovného ir a por ellos /jít pro ně/, místo spisovného Ir por ellos /jít pro ně/, což teda Španělům vubec nezní, tak všichni říkají, řvou i zpívají A por ellos. Ah jak krásné jsou ty dvě předložky vedle sebe.
No a Pedro mi potom daroval červené fotbalové tričko, kde je napsané A x ellos, haha!
PATRONKA MONTÁNCHEZ
No a pak už jsme konečně šli na ten hrad pozdravit patronku Montánchez! Už jsem z toho byla celá nesvá a furt jsem myslela na Belén a už jsem si mega přála být na hradě. Po cestě jsme se potkali s Anitou, Conchi a Almudenou, které šly na hrad s námi a Almudena nám dělala fotografku.
Už dávno předtím mě Pedro děsil tím, jak je výstup na hrad náročný, ale já jsem se nemínila vzdát. Tak jsme šli. Já furt čekala nějaký ten strašný a otřesný kopec a ňák furt nic nebylo, až Ani řekla: No a už jsme tady. No, tak žejo některé pojmy jsou velmi relativní, žejo, jim to možná přijde občas náročné, možná to spíš mysleli na horko, které bylo v Extremaduře skoro pořád, ale mi se výstup na hrad moc líbil.
No a pak už jsme vešli do kostelíka, kde byla La Santísima Virgen del castillo, Consolación del Castillo, patronka Montánchez.
A sotva jsme tam vešli, padla na mě taková ta neuvěřitelná síla toho místa. Sedli jsme si do lavice a tiše jsme rozmlouvali s patronkou, modlili se k ní a každý ji určitě o něco poprosil. Já hlavně o zdraví pro moji rodinu a o trochu podpory pro Belén a její rodinu. Pedro mi během toho furt chtěl něco povídat. Ale já...já jsem ani neměla sílu mu říct: Hele, teďka ne. Jen sem mu tak jako položila ruku na rameno a on samozřejmě nepochopil. Jako nic nelogického na tom není, že, když jsme se o tom pak pár dní zpět bavili, říkal, že to fakt nepochopil a že sem mu měla normálně říct, ať mi nic zrovna v tomto okamžiku nevysvětluje. Nicméně moje divně vyjádřené přání nebylo pochopeno a Pedro pokračoval ve vysvětlování mi náměstí v Montánchez. Tak jsem mu jen znovu tiše položila ruku na rameno a tentokrát pochopil. A tak jsme tam všichni seděli v posvátné tichosti a bylo to nádhera. Anita mi potom zašeptala: "Půjdu rozsvítit Panence nějaké svíčky." Já se jen tiše zvedla a ve vší posvátnosti jsem šla s ní. Při rozsvěcování svíček jsem moc a moc myslela na Belén a nějak jsem cítila, že jsem s ní spojená.
Moderní doba bohužel dorazila i do onoho kostela, takže dnes se tam rozsvěcují zsvíčky způsobem, který se mi nelíbí ani trochu, ale pro cofradías je to určitě mnohem pohodlnější – je tam taková mašina, do které se hodí peníze a ona dycky za každé euro rozsvítí dvanáct svic. Ty svíce jsou určo elektrické a kdoví, jak dlouho to tam svítí. No co už, ale mašina nemašina, mně to bylo jedno. Splnila jsem svůj slib a byla jsem moc šťastná. Cítila jsem takové vzrušující lehtání v srdíčku, když jsem ty svíčky rozsvěcela. Pak jsem rozsvítila aji za mě a šli jsme zpět. Sotva jsme se znova usadily, přišly tam nějaké dvě ženské, které tam začaly normálně nahlas si povídat. Mě to trochu sralo, ale tož ajo y agua, že? :D Pak jsem se ale zaposlouchala a ony si kupovaly tam u prodavačky Isabel nějaké drobnosti s motivy Panenky z hradu. No tak to sme se tam hned taky museli jít podívat, že? Měli tam náramky, přívěsky, medailonky, záložky, takové jako do peněženky a všechno možné. Vždycky jsem si přála mít medailonek s Panenkou, jen jsem nevěděla, že je tam prodávaji. A prodávali, tak jsem si ho hned koupila a Pedro mi ještě koupil nádherný náramek, na kterém je tež maličkatý medailonek s Panenkou. A ta hodná Isabel nám eště darovala ty dvě do peněženky. Na jedné straně byla vyobrazena Panenka, na druhou jsme si s Pedrem napsali ono významné datum, kdy jsem ji poprvé spatřila:
14.7.2009
A pak jsme si tam napsali svá jména, přičemž Pedro si vzal tu s mojím a já na svojí nosím napsáno Pedro.Při návratu z hradu mi bylo tak lehce... Cítila jsem se najednou být una montancheca más. A věděla jsem, že Panenka má další dceru, která sice fyzicky zatím nežije v Montánchez, ale její srdíčko tam již zůstalo.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pondělí 13.7.2009)
Pondělí
KULTURNÍ ODPOLEDNE
Ráno se nedělo nic zvláštního, osprchovala jsem se a právě když jsem byla ve vaně, přišla Anita nám oznámit, že v šest všichni přijdou na to kulturní odpoledne.
Ještě jsem zapomněla říct, že během víkendu v Montánchez jsem dostala od Belén krásné tričko s Miguelem Bosém kdy na přední straně je jeho foto a na zadní je vypsaná celá gira, kterou dělali, od Consoli jsem tež dostala tričko a od Pedra tričko A x ellos, k tomu se ještě dostanu. No tak jsem se Anitě hned s tričkem s Miguelem Bosém pochlubila. Jí se mega líbilo. Když se dost vynadívala na Bosého, otočila si mě a začala číst ty města, co byly vypsané na zádech. A četla: Madrid, Toledo, Córdoba, Cácerez, Montánchez, Sevilla... :D Montánchez tam teda fakt nebyl, ale ona to tak přesvědčivě řekla, že aji Pedro se zeptal, jestli byl Bosé v Montánchez, haha! :D Potom Ani odešla a my jsme kecali, nešli jsme ani na cortos, jak bylo málo lidí, no a pak jsme se naobědvali a byla siesta.
V šest opravdu přišla Ani, Maxi, Conchi a Almudena, tak jsme rozbalili lázeňské oplatky, které jsem z Česka přivezla, čokoládu Studentská pečeť, jejíž jméno se jedna přes druhou snažila přeluštit, ale moc jim to nešlo, hihi, naštěstí po mně nechtěly vědět, proč se ta čokoláda jmenuje zrovna takto, no a pak ochutnali taky Becherovku. Vše z Česka jim moc chutnalo a mně zase chutnalo španělské kafe a ty veliké sušenky, co jsem je jedla na corridě. No když jsme vypili trochu té becherovky, rozhodly jsme se, že půjdeme na hrad. Bylo pěkně teploučko, tak už jsme se viděli, jak lezeme na hrad, haha. No takyže jsme nevylezly.
TRES OCHO TRES
Došli jsme na náměstí, odkud jsme měli jít na hrad. Jo. Nikam se nešlo. Holky upoutalo natáčení soutěže pro Canal Extremadura nazvané 383. Tentokrát se program natáčel v Montánchez, takže jsme jim tam dělali publikum. – Možná jsme pak v neděli byli na kanálu Extremadura, hihi! Byla to strašná sranda ptž ten týpek, co to měl celé na starost, furt nám jako publiku něco říkal, že jsme dost hlasitě neskandovali a podobné vály, ale my jsme ho vůbec neslyšeli ptž neměl mikrofon, tak sme tam byli uplně mimo a nevěděli sme, co chtěl, a stejně sme furt podporovali jednoho Rafu, který tam soutěžil. Byl to mladý Rafiki z trafiky, kterého jsem už příští den poznala. Pak po nás furt chtěli, abysme nahlas tleskali a řvali 383, až jsme z toho byli úplně ochraptělí. Mohli nám aspon každému dát tinto de verano gratis, abysme si svlažili hrdla, no nedali nám nic, ale odcházeli jsme s pocitem, že možná budeme v televizi haha! No ale na hrad už jsme nešli ptž bylo mega pozdě. Trochu mě to mrzelo ptž to natáčení soutěže nebylo uplně zábavné, ale tak aspon sme se tam vyřvali a nějaká ta sranda byla taky. Šak tam taky byla Anita, že?
KULTURNÍ ODPOLEDNE
Ráno se nedělo nic zvláštního, osprchovala jsem se a právě když jsem byla ve vaně, přišla Anita nám oznámit, že v šest všichni přijdou na to kulturní odpoledne.
Ještě jsem zapomněla říct, že během víkendu v Montánchez jsem dostala od Belén krásné tričko s Miguelem Bosém kdy na přední straně je jeho foto a na zadní je vypsaná celá gira, kterou dělali, od Consoli jsem tež dostala tričko a od Pedra tričko A x ellos, k tomu se ještě dostanu. No tak jsem se Anitě hned s tričkem s Miguelem Bosém pochlubila. Jí se mega líbilo. Když se dost vynadívala na Bosého, otočila si mě a začala číst ty města, co byly vypsané na zádech. A četla: Madrid, Toledo, Córdoba, Cácerez, Montánchez, Sevilla... :D Montánchez tam teda fakt nebyl, ale ona to tak přesvědčivě řekla, že aji Pedro se zeptal, jestli byl Bosé v Montánchez, haha! :D Potom Ani odešla a my jsme kecali, nešli jsme ani na cortos, jak bylo málo lidí, no a pak jsme se naobědvali a byla siesta.
V šest opravdu přišla Ani, Maxi, Conchi a Almudena, tak jsme rozbalili lázeňské oplatky, které jsem z Česka přivezla, čokoládu Studentská pečeť, jejíž jméno se jedna přes druhou snažila přeluštit, ale moc jim to nešlo, hihi, naštěstí po mně nechtěly vědět, proč se ta čokoláda jmenuje zrovna takto, no a pak ochutnali taky Becherovku. Vše z Česka jim moc chutnalo a mně zase chutnalo španělské kafe a ty veliké sušenky, co jsem je jedla na corridě. No když jsme vypili trochu té becherovky, rozhodly jsme se, že půjdeme na hrad. Bylo pěkně teploučko, tak už jsme se viděli, jak lezeme na hrad, haha. No takyže jsme nevylezly.
TRES OCHO TRES
Došli jsme na náměstí, odkud jsme měli jít na hrad. Jo. Nikam se nešlo. Holky upoutalo natáčení soutěže pro Canal Extremadura nazvané 383. Tentokrát se program natáčel v Montánchez, takže jsme jim tam dělali publikum. – Možná jsme pak v neděli byli na kanálu Extremadura, hihi! Byla to strašná sranda ptž ten týpek, co to měl celé na starost, furt nám jako publiku něco říkal, že jsme dost hlasitě neskandovali a podobné vály, ale my jsme ho vůbec neslyšeli ptž neměl mikrofon, tak sme tam byli uplně mimo a nevěděli sme, co chtěl, a stejně sme furt podporovali jednoho Rafu, který tam soutěžil. Byl to mladý Rafiki z trafiky, kterého jsem už příští den poznala. Pak po nás furt chtěli, abysme nahlas tleskali a řvali 383, až jsme z toho byli úplně ochraptělí. Mohli nám aspon každému dát tinto de verano gratis, abysme si svlažili hrdla, no nedali nám nic, ale odcházeli jsme s pocitem, že možná budeme v televizi haha! No ale na hrad už jsme nešli ptž bylo mega pozdě. Trochu mě to mrzelo ptž to natáčení soutěže nebylo uplně zábavné, ale tak aspon sme se tam vyřvali a nějaká ta sranda byla taky. Šak tam taky byla Anita, že?
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 12.7.2009)
Neděle
Podkapitola kryštofských slavností:
EL DESFILE
Ráno jsme vstávali všichni mega pozdě. Vstali jsme a s Pedrem jsme šli navštívit Anitu. Ta byla úplně čilá a v pohodě. "Ta šla asi brzo spát," pomyslela jsem si. Jo, to jsem se ale pěkně mýlila. Když jsem se jí zeptala, že v kolik šla spát, odpověděla mi, že nešla. Byla na verbeně až do konce, což bylo do pul osmé ráno a pak už nemělo cenu jít spát. Jo tak ta má fakt mega výdrž!
"Aniiita, a co se bude dít teďka? Povídej, co se ještě odehrává za nádherné obyčeje v Montánchez!" žadonila jsem dychtivě.
"Pavli, teďka bude desfile. Ráno byla krátká mše a od ní potom vyjede farář v autě se svatým Kryštofem a za ním pojede velká řada aut a on je bude kropit svěcenou vodou."
Ááááá tak to bylo něco pro mě! Něco takového jsem u nás snad nikdy neviděla, tak jsme hnedka šli pro Conchi a Maxi a šli jsme se podívat na desfile. Auta projížděla opět náměstí, tak jsme si zase sedli na náměstí ke stolečku ňákého baru, objednali jsme si Tinto de verano a pozorovali jsme tu spoustu různých vozidel, která se táhla za autem se Sv. Kryštofem. Nejdřív jezdila auta, ale potom jely aji kamiony, motorky, kola a dokonce jedna holka na vozíku. Třeba jí posvěcení přinese štěstí. Bylo to fakt haluz, hlavně hodně hluku protože auta mega troubila, občas nám s Pedrem zaléhaly uši. Ale stálo to zato!
No a tím Kryštofovské slavnosti skončily.
OOOTRO COOORTO, OOOTRO COOORTO
Po procesí aut jsme s Pedrem šli do Pito Gordo, salir a los cortos. Z procesí jsme byli v dobré náladě, tak jsme si každý dali dvě cortos. Jenže službu měl tentokrát Pelayo, další syn majitele baru Pito Gordo, a ten, sotva jsme dopili naše cortos, že nás zve na corto, protože měl narozeniny. Tak jsme si dali třetí corto, ale ještě jsme ho neměli ani dopité, a už Román, Pedrovo známý, že nás zve na corto. Tak bylo další corto a Pelayo že ještě jedno, že bude mět ty narozeniny, tak další corto, pak nás pozval Cuco /jmenuje se Antonio, je mega vysoký, superní, pracuje u policie a je to Pedrovo bratranec/, takže další corto, pak nás pozval eště někdo a pak už jsme cortos přestali počítat. A potom Pelayo: No a ted eště Pavli tady máš eště jedno corto, abys měla hezkou vzpomínku na Montánchez. :D Tož nevím, jestli chtěl, abych měla hezkou vzpomínku na Montánchez nebo na místní záchody, no než jsem se nadála, postavil přede mě další corto. A my už jsme chtěli jít a on: Neee a teďka bude una caňa. Otevřel jsem pro vás pivo Yuste, aby ho Pavli ochutnala. Už jsem někde výše uváděla, že caňa je větší a Yuste je silnější, že? Takže si to asi dovedete představit. No a pak byla eště druhá caňa a pak jsme radši zdrhli ptž el cabrón de Pelayo by nás určo mega ožral. Ale byla sranda. :)
Pedro mi povídal, že když jdou takle lidi na cortos a už jsou trochu nametení, tak zpívají Oootro coooorto, oootro cooorto. My jsme sice nezpívali nic, ale stejně to bylo super. Jo a z těch mega cortos a caňas jsme neplatili ani to ň. :D
JEDNOU VŠECHNO PROSTĚ KONČÍ A NĚKDE NĚCO ZAČÍNÁ
Z baru Pito Gordo jsme přišli tak akorát zralí na siestu, kterou jsme si dopřáli. No a po siestě, páč už byla neděle, a narozdíl od nás někteří musí do práce, odjela Consoli, Marcelo a Belén do Madridu. Bylo veliké loučení a já jsem byla strašně naměkko, hlavně rozloučit se s mojí španělskou sestřičkou Belén bylo mega těžký. Tak jsme se mega objaly, přitulila jsem se kní a popřála jsem jí šťastnou cestu a obě jsme si slíbily, že se brzo uvidíme. Ona si mě pak ještě k sobě přitiskla a do ruky mi vtiskla 5 euro. "Až půjdete na hrad," povídá, "zapal tam za mě svíčky Panence a pomodli se za mě a za mou rodinu." Potom už Marcelo volal, že musíme jít. A já jak jsem mega chtěla na hrad, tak teďka jsem chtěla jít ještě víc mega moc, nejradši bych byla šla hned.
Poslední besos, chau, mávání a už byli pryč.
Dům v Montánchez, veliký jako hrad, zůstal najednou nějak divně prázdný. Ještě že ta Juani tam aspoň zůstala, ale říkala jsem si tyjo, jak tady přežijeme ještě do neděle, když tady nikdo není? To odpoledne pak bylo trochu divné. S Pedrem jsme šli do obýváku a poprvé jsme spustili notebook, který jsme si s sebou z Madridu vzali, no a mě nenapadlo nic jiného než pustit La frase tonta de la semana od Diany z OT 7. A to nebyl dobrej nápad ptž ten song má mega smutný text a fuuuuf divný to bylo. Tak jsme si trochu poplakali, Pedro mi potom dal nádherné básničky, co mi napsal, a pak jsme šli dolů za Juani. To bylo trochu lepší potom už, ale prostě najednou tam nikdo nebyl, aji Pedrovo kámoši Rafa a Figura odjeli a Canchaca musel v pondělí též pracovat. Tak jsme povečeřeli a řekli jsme si, že půjdeme do baru k Rocío, abysme se něčím rozptýlili. V baru u Rocío téměř nikdo nebyl, venku jsme seděli skoro sami. Objednala jsem si Malibú con piňa – Malibu s ananasovým džusem, aby mi ta sladká chuť trochu spravila moji trochu hořkou náladu. A asi to zabralo. Už v sobotu při verbeně jsem přišla na to, že Malibú con piňa es tan dulce como el amor a všichni z toho zase nemohli. Večer jsme se ještě stavili za Anitou a řekli jí, že jestli bysme v pondělí nešli na hrad a že předtím bychom si mohli udělat tzv. kulturní odpoledne se španělským kafem, českou čokoládou, českými oplatky a českou Becherovkou. :D A že aby to řekla aji Conchi a Almudeně a Maxi, že ať taky přijdou a že pak půjdeme na ten hrad. Už jsem se moc těšila a pořád jsem myslela na Belén a jejího syna Marcose.Od Anity jsme šli domů a spát, ten večer nám do ničeho moc nebylo. Ovšem ráno moudřejší večera, že? A mně třeba spánek mega pomáhá překonávat různě depky a tak, i tentokrát mi pomohl.
Podkapitola kryštofských slavností:
EL DESFILE
Ráno jsme vstávali všichni mega pozdě. Vstali jsme a s Pedrem jsme šli navštívit Anitu. Ta byla úplně čilá a v pohodě. "Ta šla asi brzo spát," pomyslela jsem si. Jo, to jsem se ale pěkně mýlila. Když jsem se jí zeptala, že v kolik šla spát, odpověděla mi, že nešla. Byla na verbeně až do konce, což bylo do pul osmé ráno a pak už nemělo cenu jít spát. Jo tak ta má fakt mega výdrž!
"Aniiita, a co se bude dít teďka? Povídej, co se ještě odehrává za nádherné obyčeje v Montánchez!" žadonila jsem dychtivě.
"Pavli, teďka bude desfile. Ráno byla krátká mše a od ní potom vyjede farář v autě se svatým Kryštofem a za ním pojede velká řada aut a on je bude kropit svěcenou vodou."
Ááááá tak to bylo něco pro mě! Něco takového jsem u nás snad nikdy neviděla, tak jsme hnedka šli pro Conchi a Maxi a šli jsme se podívat na desfile. Auta projížděla opět náměstí, tak jsme si zase sedli na náměstí ke stolečku ňákého baru, objednali jsme si Tinto de verano a pozorovali jsme tu spoustu různých vozidel, která se táhla za autem se Sv. Kryštofem. Nejdřív jezdila auta, ale potom jely aji kamiony, motorky, kola a dokonce jedna holka na vozíku. Třeba jí posvěcení přinese štěstí. Bylo to fakt haluz, hlavně hodně hluku protože auta mega troubila, občas nám s Pedrem zaléhaly uši. Ale stálo to zato!
No a tím Kryštofovské slavnosti skončily.
OOOTRO COOORTO, OOOTRO COOORTO
Po procesí aut jsme s Pedrem šli do Pito Gordo, salir a los cortos. Z procesí jsme byli v dobré náladě, tak jsme si každý dali dvě cortos. Jenže službu měl tentokrát Pelayo, další syn majitele baru Pito Gordo, a ten, sotva jsme dopili naše cortos, že nás zve na corto, protože měl narozeniny. Tak jsme si dali třetí corto, ale ještě jsme ho neměli ani dopité, a už Román, Pedrovo známý, že nás zve na corto. Tak bylo další corto a Pelayo že ještě jedno, že bude mět ty narozeniny, tak další corto, pak nás pozval Cuco /jmenuje se Antonio, je mega vysoký, superní, pracuje u policie a je to Pedrovo bratranec/, takže další corto, pak nás pozval eště někdo a pak už jsme cortos přestali počítat. A potom Pelayo: No a ted eště Pavli tady máš eště jedno corto, abys měla hezkou vzpomínku na Montánchez. :D Tož nevím, jestli chtěl, abych měla hezkou vzpomínku na Montánchez nebo na místní záchody, no než jsem se nadála, postavil přede mě další corto. A my už jsme chtěli jít a on: Neee a teďka bude una caňa. Otevřel jsem pro vás pivo Yuste, aby ho Pavli ochutnala. Už jsem někde výše uváděla, že caňa je větší a Yuste je silnější, že? Takže si to asi dovedete představit. No a pak byla eště druhá caňa a pak jsme radši zdrhli ptž el cabrón de Pelayo by nás určo mega ožral. Ale byla sranda. :)
Pedro mi povídal, že když jdou takle lidi na cortos a už jsou trochu nametení, tak zpívají Oootro coooorto, oootro cooorto. My jsme sice nezpívali nic, ale stejně to bylo super. Jo a z těch mega cortos a caňas jsme neplatili ani to ň. :D
JEDNOU VŠECHNO PROSTĚ KONČÍ A NĚKDE NĚCO ZAČÍNÁ
Z baru Pito Gordo jsme přišli tak akorát zralí na siestu, kterou jsme si dopřáli. No a po siestě, páč už byla neděle, a narozdíl od nás někteří musí do práce, odjela Consoli, Marcelo a Belén do Madridu. Bylo veliké loučení a já jsem byla strašně naměkko, hlavně rozloučit se s mojí španělskou sestřičkou Belén bylo mega těžký. Tak jsme se mega objaly, přitulila jsem se kní a popřála jsem jí šťastnou cestu a obě jsme si slíbily, že se brzo uvidíme. Ona si mě pak ještě k sobě přitiskla a do ruky mi vtiskla 5 euro. "Až půjdete na hrad," povídá, "zapal tam za mě svíčky Panence a pomodli se za mě a za mou rodinu." Potom už Marcelo volal, že musíme jít. A já jak jsem mega chtěla na hrad, tak teďka jsem chtěla jít ještě víc mega moc, nejradši bych byla šla hned.
Poslední besos, chau, mávání a už byli pryč.
Dům v Montánchez, veliký jako hrad, zůstal najednou nějak divně prázdný. Ještě že ta Juani tam aspoň zůstala, ale říkala jsem si tyjo, jak tady přežijeme ještě do neděle, když tady nikdo není? To odpoledne pak bylo trochu divné. S Pedrem jsme šli do obýváku a poprvé jsme spustili notebook, který jsme si s sebou z Madridu vzali, no a mě nenapadlo nic jiného než pustit La frase tonta de la semana od Diany z OT 7. A to nebyl dobrej nápad ptž ten song má mega smutný text a fuuuuf divný to bylo. Tak jsme si trochu poplakali, Pedro mi potom dal nádherné básničky, co mi napsal, a pak jsme šli dolů za Juani. To bylo trochu lepší potom už, ale prostě najednou tam nikdo nebyl, aji Pedrovo kámoši Rafa a Figura odjeli a Canchaca musel v pondělí též pracovat. Tak jsme povečeřeli a řekli jsme si, že půjdeme do baru k Rocío, abysme se něčím rozptýlili. V baru u Rocío téměř nikdo nebyl, venku jsme seděli skoro sami. Objednala jsem si Malibú con piňa – Malibu s ananasovým džusem, aby mi ta sladká chuť trochu spravila moji trochu hořkou náladu. A asi to zabralo. Už v sobotu při verbeně jsem přišla na to, že Malibú con piňa es tan dulce como el amor a všichni z toho zase nemohli. Večer jsme se ještě stavili za Anitou a řekli jí, že jestli bysme v pondělí nešli na hrad a že předtím bychom si mohli udělat tzv. kulturní odpoledne se španělským kafem, českou čokoládou, českými oplatky a českou Becherovkou. :D A že aby to řekla aji Conchi a Almudeně a Maxi, že ať taky přijdou a že pak půjdeme na ten hrad. Už jsem se moc těšila a pořád jsem myslela na Belén a jejího syna Marcose.Od Anity jsme šli domů a spát, ten večer nám do ničeho moc nebylo. Ovšem ráno moudřejší večera, že? A mně třeba spánek mega pomáhá překonávat různě depky a tak, i tentokrát mi pomohl.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 11.7.2009)
Sobota
LAS FIESTAS DE SAN CRISTÓBAL
V sobotu 11.července začaly slavnosti svatého Kryštofa, patrona všech řidičů a cestovatelů.
V sobotu ráno jsme se probudili opět dosti pozdě. Ten den jsem poprvé snídala španělskou snídani – to ráno jsem měla roscas. Tvarem mi připomínaly naše věnečky, jen to bylo fakt celé kulaté a větší a obalené mrtě v cukru a já nevím v čem eště. Dost se to drolilo, ale s kafíčkem to bylo úplně úžasné. To ráno bylo v domě nějaké ticho. Nějak tam kromě Pedrova hlasu chyběl eště jeden mužský hlas. "Kde je Marcelo?" zeptala jsem se Pedra.
"Jel s chlapama pro býky," odpověděl.
What??? To jsem teda byla trochu vykulená, že co je, ale Pedro a Consoli, která tam občas za náma chodila do kuchyně a vařila, mi to všechno vysvětlili.
Večer v sobotu, když začínají slavnosti, se na náměstí, které se právem jmenuje Plaza de toros, dělá býčí corrida. Není to samozřejmě taková ta uplně hustá s nejslavnějšími toreadory, ale je to taková "corrida po vesnicku". Ty býky nahání kluci / chlapi z vesnice a hlavně v posledních letech už to nebývá ani tak akční. A většinou tam mají pro srandu eště třeba jednu krávu, kterou tež nahání. Když býci i kráva odvedou svou práci, tak je zabijí. Pro krávu si teda někdo přijede, ale býka fakt zapíchnou na náměstí Plaza de toros přímo před zraky diváků, a odvezou ho až potom. No a ráno dycky chlapi jedou pro ty býky, přes poledne je zavřou do ohrady asi na Plaza de toros, kam můžou normálně chodit lidi a dívat se na ně. Tak to ráno to byl Marcelo + další chlapi.
Po snídani pokračovala exkurze do minulosti, Pedro a trochu i Consoli mi vysvětlovali další různé staré předměty, které měli pověšené v kuchyni na zdi. Bylo jich mega a já si to ani nepamatuju, ale vím, že tam měli takové jakési malé kovové udělátko, byla to jakokdyby mistička a mělo to tvar zobáčku a bylo to mega malé. Do té širší části se nalil olej, do té užší se zandala asi sirka nebo já newim, a když se to škrtlo, tak to mega hořelo a používalo se to, když eště nebyly svíčky. Takový dobrý udělátko, moc se mi to líbilo.
Pak jsme s Pedrem různě kecali a tak a... a odpoledne. Odpoledne se to všechno rozjelo!
Podkapitola kryštofských slavností:
BAR U TLUSTÉHO PINDÍKA
Ne, fakt ne, nedělám si srandu. V Montánchez snad nejprofláknutější bar se opravdu jmenuje Bar de Pito gordo. Původně, ale asi kdysi hodně dávno, se tento podnik jmenoval Mesón de labrador nebo něco takového. No ale jelikož majitel má 5 dětí, nebo bůhví proč, začali mu místní /tomu baru/ říkat Pito gordo – tlustý pindík. No a tak furt chodili na pivo do Pito gordo, do Pito, furt Pito Pito, až ten bar prostě přejmenovali a fakt mám nafocený aji ten cartel, kde opravdu mají napsané Pito gordo. A do tohohle baru jsme se hnedka odpoledne vypravili. Teda odpoledne.. ve Španělsku je čas trochu jinak rozvržený, takže to, co je pro nás poledne a odpoledne, třeba 14:00 hod, to pro ně odpoledne teprve začíná. Takže my jsme vyrazili teda ještě před odpolednem. :-) V Montánchez, hlavně když je hodně lidí a jsou nějaké slavnosti, se jde na cortos – salir a los cortos n. ir a los cortos. Corto je v podstatě pivko, ovšem ve Španělsku vám na požádání o pivo nepřinesou náš půllitr, ale pivíčko malinké a mega slabší. V Madridu jsem pak už slovo corto jakožto výraz pro pivo neslyšela, tam to byly dycky jenom caňas. V Montánchez se ještě cortos a caňas rozlišovaly ptž una caňa byla větší a většinoui silnější než un corto, my když jsme chtěli una caňa, otevřeli na to např. pivo Yuste, zatímco corto, to bylo asi to jejich Maou nebo jak se to jejich pivo jmenuje.
Salir / ir a los cortos spočívá v tom, že před obědem uděláte takové jako recorrido po barech. A v Montánchez je jich jenom na malém náměstíčku asi 12. Schválně jsme to s Pedrem počítali. Bar de Pito gordo, El bar de las supremas, El bar Iberseles, El bar de Emilio, El bar de la simpática Rocío, El bar Abanico a víc si jich snad ani nevzpomenu. No takže tato malá pívečka mají výhodu – člověk jich vypije třeba 10 a celkem mu nic není. navíc ve Španělsku vám ke každému pití dají aperitivo, což bývá na malém talířku něco, co se k pití jí. To se mi náhodou moc líbí, aspoň člověk dává aji něco pevného do žaludku a hned se nenamete. Navíc teda to jejich Maou je mega slabé, ale chutné bylo stejně. Takže my sme udělali takové jako recorrido, takovou jako trasu, ale nějak jsme ji nedodělali, ale zatvrdli jsme zase v Pito gordo. Jelikož byla fiesta, bylo tam mrtě lidí, furt nás šichni zdravili, Marcelo dělal fotky a bylo to úplně skvělé.
Podkapitola kryštofských slavností:
TODO AL SUELO
"Prosím, přinesete nám popelník?"
Nic.
"Prosím a kam mám teda házet ten popel a ty vajgly?"
"Al suelo."
"A prosím ňáký odpaďák na ty kuličky z ubrousků po jídle? Kam s tím?"
"Al suelo. Todo al suelo."
"Ale...pecky od oliv, párátka nebo skořápky od buráků?"
"Tooodo al suelo."
Tak tento rozhovor jsem si teďka právě fakt nevymyslela. To opravdu bylo. V baru u Tlustého pindíka se prostě všechno háže na zem – al suelo. On vždycky po chvíli někdo dojde a všechno to smete a dál se může házet al suelo.
Asi tak 3 dny mi trvalo naučit se házet věci al suelo. Největší potíže mi to dělalo s popelníkem, protože přecejenom byli jsme vevnitř, kdybych byla někde venku, tak možná, ale vevnitř... Tak jsem se vehementně dožadovala popelníku. Moc daleko to ale nevedlo. Sám Lorenzo /jeden ze synů majitele baru U Tlustého pindíka/ mi říkal:
"No. Já vám ten popelník dám, ale šichni se na vás a) budou dívat divně, a b) kam si myslíte, že se ten popel z toho popelníku pak vysype? ..."
No hádejte...kam jinam. Al suelo.
Dost jsem se divila a říkala jsem si, že to není možné, ale fakt je a on mi ten popelník prostě nedal. :-) Takže jsme společně s Rafou, Figurou a Canchacou /Pedrovo parta/ típali cigára o suelo a vajgly se potom házely pod bar, al suelo. Když jsme se tam potom vrátili, zase tam bylo čisto. Večer třeba ne tolik, to jsem tam zase jednou šla a šlápla jsem tam na skořápku od buráku a ta tak hnusně křupla, tak to fuuuuj to sem se teda lekla, ale druhý den zase zem jak z alabastru. :D
Podkapitola kryštofských slavností:
VŠECHNO SE MÁ VYZKOUŠET
Říká se, že všechno se má vyzkoušet. A tak Chicus zkoušela. :-) V Pito Gordo vládla příjemná nálada, popíjelo se, občas ňáká ta cigaretka, a že nás tam nebylo málo, takže mentolové Petry z Česka brzo došly. Nevěděla jsem, co si koupit ve Španělsku. Tak jsem otestovala ty Ducados od Anity, to bylo silné, pak dokonce puros od Figury, to sou takové ty, co maji aji ten povrch drsný a celkově vypadají mega drsněji a asi sou aji silnější než ostatní cigára, tak ty byly eště silnější, pak nějaké od Canchacy a pak už jsem z toho byla celá jelen, tak jsem si koupila ty od Anity ty Ducados v automatu. A pak mi někdo řekl, že ty Fortuna jsou aji mentolados. Vědět to dřív... No ale tak jsem tak jako způlky vykouřila a hlavně porozdávala Ducados a pak už jsem si kupovala jen Fortuny.
Podkapitola kryštofských slavností:
MILUJU MOŘE
To už jsem někde psala, že miluju moře? Jeeežiš a kolik ryb jsme ve Španělsku jedli...a v Pito Gordo nám připravili jako aperitivo takové nějaké uplně obrovské mušle, které byly obkládané ruzně cibulkou a já nevim jak to bylo upravované, ale naprosto mňam! Normálně to donesli na talířku eště na tej mušli a člověk si to musel odkrojit anebo to vcucnout pusou. To bylo tak strašně žúžácké!
Po cortos jsme přišli mírně znaveni domů, Juani už si dávala svoji siestu, my jsme se snažili se co nejtišeji najíst, ačkoli to s alkoholem v krvi moc nešlo, ptž jsme se samozřejmě řehtali každé kravině, a pak jsme samozřejmě odpadli. Po siestě jsme se nasvačili a kecali a já se pomalu šla připravovat na to, že půjdu s Conchi na tu corridu. Pedro jít nechtěl, že je to nuda a že už to hlavně mega zná. Mně tež říkal, že z toho nebudu nic mít, ale mě to mega zajímalo, už jenom kvůli tomu prostředí a té atmosféře. No a jak jsem se přichystala, už přišla Conchi. Též jsem měla trochu strach jít s ní sama, protože z předchozích dnů jsem ji až tak úplně neznala, ale zase. Muj strach byl naprosto zbytečný a Conchi byla úplně skvělá!
Podkapitola kryštofských slavností:
CORRIDA
Tak corrida byl zážitek! A ačkoli to byla "corrida po vesnicku", bylo to naprosto superní. Večer jsem se na ty býky vyzbrojila foťákem a za chvíli už přišla Conchi a že půjdeme. Bála jsem se, že jí nebudu rozumět, ale Conchi byla naprosto v pohodě, povídaly jsme si, eště s náma šly další paní a bylo to uplně super! Byl tam aji její manžel Pedro. Zaplatili jsme vstupné asi 10 euro a už jsme šli na betonové tribuny, které se na Plaza de toros nacházejí, usadili jsme se na vysoký betonový schod a za chvilku už akce začala. Byli tam asi 3 muzikanti, kteří hráli na buben a trumpety. Corridu zahájili takovým hrozně superním a pro mě povzbuzujícím songem Que viiiiva Espanaaaaa a pak už tam přivedli krávu. Za chvíli tam za ní přiběhl nějaký místní chico a snažil se ji vydráždit, ovšem kravka na něho kašlala z vysoka, takže po docela dost dlouhé chvíli to s ní vzdali ptž ona byla ňáká nablblá a vubec nevěděla, co se po ní chce, a přijeli si pro ni. Pak byla pauza, ve které jsem si snědla hrozně superní sušenku, kterou mi dala Consoli, byla taková obdélníková a strašně veliká a u nás jsem nic podobného neviděla, no a potom se znova ozvalo Que viiiiiva Espanaaaa a přivedli prvního býka. Tu sobotu jsem eště odpoledne někde tuším potkala Juanita a ptala jsem se ho, že jestli se byl podívat na ty býky v té ohradě, kde je ráno nechají. A on že jo. Ptala jsem se ho, jací jsou, a on říkal, že úplně mega velcí. A taky že jo! Býci byli uplně mrtě velicí a já bych tam teda za nic nevlezla za nimi. Býk aspon trochu chápal, co se po něm chce, tak si s ním chvilu užili a pak ho zabili. Pro mrtvého býka tam do pěti minut přifrčel nějaký traktor a odvezl si ho pryč. No a druhý býk, tak to byl zážitek. Ten býk byl strašně mega veliký, ale vubec nereagoval na dráždění místním toreadorem a vubec ho to nevzrušovalo. Conchi se na něho pozorně zadívala a říkala mi, že má pocit, že ten býk je slepý a že kulhá a nevim co. Myslela jsem si, že je to jen názor Conchi, ale za chvilu lidi před náma začali pískat a skandovat Fuera! Fuera! Fuera! Fuera! Ale záložního býka neměli, tož toten divný býk fuera bohužel nešel a museli to vydržet s ním. No nakonec ho tež zabili a odvezli. Takže pro místní ta corrida asi byla docela nudná, ale mně se líbila. Conchi říkala, že dřív to trvávalo uplně mega dlouho a že měli třeba aji 10 býků a že lidi pomáhali s drážděním býka a že se jako víc zapojovali do tej akce, že dneska už je to takové o ničem. Ale pro mě to byl zážitek úplně superní!
Podkapitola kryštofských slavností:
VERBENA
Corrida začala o pul jedenácté a skončila tuším ve dvanáct. O čtvrt na jednu jsme dorazily s Conchi domů a doma už se Belén a Consoli malovaly, dělaly si vlasy a přemýšlely, co si vezmou pěkného na sebe. "Co se děje?" ptala jsem se.
"Pauli, teďka je verbena."
"A co je to verbena?"No o tom jsem se už za hodinku přesvědčila. Verbena je v podstatě zábava na náměstí, kdy na náměstí hrají muzikanti live, lidi tančí a popíjejí u barů, které vystrkovaly bary aji ven, aby se dalo být i venku, čehož jsme zrovna my s Pedrem využili u Pito Gordo, smějí se a baví se až do rána. Verbena se mi moc líbila, s Pedrem jsme dost tancovali a kecali s jeho známými a tak. Ovšem ve 4 ráno už jsme byli docela unavení, tak jsme šli domů.
LAS FIESTAS DE SAN CRISTÓBAL
V sobotu 11.července začaly slavnosti svatého Kryštofa, patrona všech řidičů a cestovatelů.
V sobotu ráno jsme se probudili opět dosti pozdě. Ten den jsem poprvé snídala španělskou snídani – to ráno jsem měla roscas. Tvarem mi připomínaly naše věnečky, jen to bylo fakt celé kulaté a větší a obalené mrtě v cukru a já nevím v čem eště. Dost se to drolilo, ale s kafíčkem to bylo úplně úžasné. To ráno bylo v domě nějaké ticho. Nějak tam kromě Pedrova hlasu chyběl eště jeden mužský hlas. "Kde je Marcelo?" zeptala jsem se Pedra.
"Jel s chlapama pro býky," odpověděl.
What??? To jsem teda byla trochu vykulená, že co je, ale Pedro a Consoli, která tam občas za náma chodila do kuchyně a vařila, mi to všechno vysvětlili.
Večer v sobotu, když začínají slavnosti, se na náměstí, které se právem jmenuje Plaza de toros, dělá býčí corrida. Není to samozřejmě taková ta uplně hustá s nejslavnějšími toreadory, ale je to taková "corrida po vesnicku". Ty býky nahání kluci / chlapi z vesnice a hlavně v posledních letech už to nebývá ani tak akční. A většinou tam mají pro srandu eště třeba jednu krávu, kterou tež nahání. Když býci i kráva odvedou svou práci, tak je zabijí. Pro krávu si teda někdo přijede, ale býka fakt zapíchnou na náměstí Plaza de toros přímo před zraky diváků, a odvezou ho až potom. No a ráno dycky chlapi jedou pro ty býky, přes poledne je zavřou do ohrady asi na Plaza de toros, kam můžou normálně chodit lidi a dívat se na ně. Tak to ráno to byl Marcelo + další chlapi.
Po snídani pokračovala exkurze do minulosti, Pedro a trochu i Consoli mi vysvětlovali další různé staré předměty, které měli pověšené v kuchyni na zdi. Bylo jich mega a já si to ani nepamatuju, ale vím, že tam měli takové jakési malé kovové udělátko, byla to jakokdyby mistička a mělo to tvar zobáčku a bylo to mega malé. Do té širší části se nalil olej, do té užší se zandala asi sirka nebo já newim, a když se to škrtlo, tak to mega hořelo a používalo se to, když eště nebyly svíčky. Takový dobrý udělátko, moc se mi to líbilo.
Pak jsme s Pedrem různě kecali a tak a... a odpoledne. Odpoledne se to všechno rozjelo!
Podkapitola kryštofských slavností:
BAR U TLUSTÉHO PINDÍKA
Ne, fakt ne, nedělám si srandu. V Montánchez snad nejprofláknutější bar se opravdu jmenuje Bar de Pito gordo. Původně, ale asi kdysi hodně dávno, se tento podnik jmenoval Mesón de labrador nebo něco takového. No ale jelikož majitel má 5 dětí, nebo bůhví proč, začali mu místní /tomu baru/ říkat Pito gordo – tlustý pindík. No a tak furt chodili na pivo do Pito gordo, do Pito, furt Pito Pito, až ten bar prostě přejmenovali a fakt mám nafocený aji ten cartel, kde opravdu mají napsané Pito gordo. A do tohohle baru jsme se hnedka odpoledne vypravili. Teda odpoledne.. ve Španělsku je čas trochu jinak rozvržený, takže to, co je pro nás poledne a odpoledne, třeba 14:00 hod, to pro ně odpoledne teprve začíná. Takže my jsme vyrazili teda ještě před odpolednem. :-) V Montánchez, hlavně když je hodně lidí a jsou nějaké slavnosti, se jde na cortos – salir a los cortos n. ir a los cortos. Corto je v podstatě pivko, ovšem ve Španělsku vám na požádání o pivo nepřinesou náš půllitr, ale pivíčko malinké a mega slabší. V Madridu jsem pak už slovo corto jakožto výraz pro pivo neslyšela, tam to byly dycky jenom caňas. V Montánchez se ještě cortos a caňas rozlišovaly ptž una caňa byla větší a většinoui silnější než un corto, my když jsme chtěli una caňa, otevřeli na to např. pivo Yuste, zatímco corto, to bylo asi to jejich Maou nebo jak se to jejich pivo jmenuje.
Salir / ir a los cortos spočívá v tom, že před obědem uděláte takové jako recorrido po barech. A v Montánchez je jich jenom na malém náměstíčku asi 12. Schválně jsme to s Pedrem počítali. Bar de Pito gordo, El bar de las supremas, El bar Iberseles, El bar de Emilio, El bar de la simpática Rocío, El bar Abanico a víc si jich snad ani nevzpomenu. No takže tato malá pívečka mají výhodu – člověk jich vypije třeba 10 a celkem mu nic není. navíc ve Španělsku vám ke každému pití dají aperitivo, což bývá na malém talířku něco, co se k pití jí. To se mi náhodou moc líbí, aspoň člověk dává aji něco pevného do žaludku a hned se nenamete. Navíc teda to jejich Maou je mega slabé, ale chutné bylo stejně. Takže my sme udělali takové jako recorrido, takovou jako trasu, ale nějak jsme ji nedodělali, ale zatvrdli jsme zase v Pito gordo. Jelikož byla fiesta, bylo tam mrtě lidí, furt nás šichni zdravili, Marcelo dělal fotky a bylo to úplně skvělé.
Podkapitola kryštofských slavností:
TODO AL SUELO
"Prosím, přinesete nám popelník?"
Nic.
"Prosím a kam mám teda házet ten popel a ty vajgly?"
"Al suelo."
"A prosím ňáký odpaďák na ty kuličky z ubrousků po jídle? Kam s tím?"
"Al suelo. Todo al suelo."
"Ale...pecky od oliv, párátka nebo skořápky od buráků?"
"Tooodo al suelo."
Tak tento rozhovor jsem si teďka právě fakt nevymyslela. To opravdu bylo. V baru u Tlustého pindíka se prostě všechno háže na zem – al suelo. On vždycky po chvíli někdo dojde a všechno to smete a dál se může házet al suelo.
Asi tak 3 dny mi trvalo naučit se házet věci al suelo. Největší potíže mi to dělalo s popelníkem, protože přecejenom byli jsme vevnitř, kdybych byla někde venku, tak možná, ale vevnitř... Tak jsem se vehementně dožadovala popelníku. Moc daleko to ale nevedlo. Sám Lorenzo /jeden ze synů majitele baru U Tlustého pindíka/ mi říkal:
"No. Já vám ten popelník dám, ale šichni se na vás a) budou dívat divně, a b) kam si myslíte, že se ten popel z toho popelníku pak vysype? ..."
No hádejte...kam jinam. Al suelo.
Dost jsem se divila a říkala jsem si, že to není možné, ale fakt je a on mi ten popelník prostě nedal. :-) Takže jsme společně s Rafou, Figurou a Canchacou /Pedrovo parta/ típali cigára o suelo a vajgly se potom házely pod bar, al suelo. Když jsme se tam potom vrátili, zase tam bylo čisto. Večer třeba ne tolik, to jsem tam zase jednou šla a šlápla jsem tam na skořápku od buráku a ta tak hnusně křupla, tak to fuuuuj to sem se teda lekla, ale druhý den zase zem jak z alabastru. :D
Podkapitola kryštofských slavností:
VŠECHNO SE MÁ VYZKOUŠET
Říká se, že všechno se má vyzkoušet. A tak Chicus zkoušela. :-) V Pito Gordo vládla příjemná nálada, popíjelo se, občas ňáká ta cigaretka, a že nás tam nebylo málo, takže mentolové Petry z Česka brzo došly. Nevěděla jsem, co si koupit ve Španělsku. Tak jsem otestovala ty Ducados od Anity, to bylo silné, pak dokonce puros od Figury, to sou takové ty, co maji aji ten povrch drsný a celkově vypadají mega drsněji a asi sou aji silnější než ostatní cigára, tak ty byly eště silnější, pak nějaké od Canchacy a pak už jsem z toho byla celá jelen, tak jsem si koupila ty od Anity ty Ducados v automatu. A pak mi někdo řekl, že ty Fortuna jsou aji mentolados. Vědět to dřív... No ale tak jsem tak jako způlky vykouřila a hlavně porozdávala Ducados a pak už jsem si kupovala jen Fortuny.
Podkapitola kryštofských slavností:
MILUJU MOŘE
To už jsem někde psala, že miluju moře? Jeeežiš a kolik ryb jsme ve Španělsku jedli...a v Pito Gordo nám připravili jako aperitivo takové nějaké uplně obrovské mušle, které byly obkládané ruzně cibulkou a já nevim jak to bylo upravované, ale naprosto mňam! Normálně to donesli na talířku eště na tej mušli a člověk si to musel odkrojit anebo to vcucnout pusou. To bylo tak strašně žúžácké!
Po cortos jsme přišli mírně znaveni domů, Juani už si dávala svoji siestu, my jsme se snažili se co nejtišeji najíst, ačkoli to s alkoholem v krvi moc nešlo, ptž jsme se samozřejmě řehtali každé kravině, a pak jsme samozřejmě odpadli. Po siestě jsme se nasvačili a kecali a já se pomalu šla připravovat na to, že půjdu s Conchi na tu corridu. Pedro jít nechtěl, že je to nuda a že už to hlavně mega zná. Mně tež říkal, že z toho nebudu nic mít, ale mě to mega zajímalo, už jenom kvůli tomu prostředí a té atmosféře. No a jak jsem se přichystala, už přišla Conchi. Též jsem měla trochu strach jít s ní sama, protože z předchozích dnů jsem ji až tak úplně neznala, ale zase. Muj strach byl naprosto zbytečný a Conchi byla úplně skvělá!
Podkapitola kryštofských slavností:
CORRIDA
Tak corrida byl zážitek! A ačkoli to byla "corrida po vesnicku", bylo to naprosto superní. Večer jsem se na ty býky vyzbrojila foťákem a za chvíli už přišla Conchi a že půjdeme. Bála jsem se, že jí nebudu rozumět, ale Conchi byla naprosto v pohodě, povídaly jsme si, eště s náma šly další paní a bylo to uplně super! Byl tam aji její manžel Pedro. Zaplatili jsme vstupné asi 10 euro a už jsme šli na betonové tribuny, které se na Plaza de toros nacházejí, usadili jsme se na vysoký betonový schod a za chvilku už akce začala. Byli tam asi 3 muzikanti, kteří hráli na buben a trumpety. Corridu zahájili takovým hrozně superním a pro mě povzbuzujícím songem Que viiiiva Espanaaaaa a pak už tam přivedli krávu. Za chvíli tam za ní přiběhl nějaký místní chico a snažil se ji vydráždit, ovšem kravka na něho kašlala z vysoka, takže po docela dost dlouhé chvíli to s ní vzdali ptž ona byla ňáká nablblá a vubec nevěděla, co se po ní chce, a přijeli si pro ni. Pak byla pauza, ve které jsem si snědla hrozně superní sušenku, kterou mi dala Consoli, byla taková obdélníková a strašně veliká a u nás jsem nic podobného neviděla, no a potom se znova ozvalo Que viiiiiva Espanaaaa a přivedli prvního býka. Tu sobotu jsem eště odpoledne někde tuším potkala Juanita a ptala jsem se ho, že jestli se byl podívat na ty býky v té ohradě, kde je ráno nechají. A on že jo. Ptala jsem se ho, jací jsou, a on říkal, že úplně mega velcí. A taky že jo! Býci byli uplně mrtě velicí a já bych tam teda za nic nevlezla za nimi. Býk aspon trochu chápal, co se po něm chce, tak si s ním chvilu užili a pak ho zabili. Pro mrtvého býka tam do pěti minut přifrčel nějaký traktor a odvezl si ho pryč. No a druhý býk, tak to byl zážitek. Ten býk byl strašně mega veliký, ale vubec nereagoval na dráždění místním toreadorem a vubec ho to nevzrušovalo. Conchi se na něho pozorně zadívala a říkala mi, že má pocit, že ten býk je slepý a že kulhá a nevim co. Myslela jsem si, že je to jen názor Conchi, ale za chvilu lidi před náma začali pískat a skandovat Fuera! Fuera! Fuera! Fuera! Ale záložního býka neměli, tož toten divný býk fuera bohužel nešel a museli to vydržet s ním. No nakonec ho tež zabili a odvezli. Takže pro místní ta corrida asi byla docela nudná, ale mně se líbila. Conchi říkala, že dřív to trvávalo uplně mega dlouho a že měli třeba aji 10 býků a že lidi pomáhali s drážděním býka a že se jako víc zapojovali do tej akce, že dneska už je to takové o ničem. Ale pro mě to byl zážitek úplně superní!
Podkapitola kryštofských slavností:
VERBENA
Corrida začala o pul jedenácté a skončila tuším ve dvanáct. O čtvrt na jednu jsme dorazily s Conchi domů a doma už se Belén a Consoli malovaly, dělaly si vlasy a přemýšlely, co si vezmou pěkného na sebe. "Co se děje?" ptala jsem se.
"Pauli, teďka je verbena."
"A co je to verbena?"No o tom jsem se už za hodinku přesvědčila. Verbena je v podstatě zábava na náměstí, kdy na náměstí hrají muzikanti live, lidi tančí a popíjejí u barů, které vystrkovaly bary aji ven, aby se dalo být i venku, čehož jsme zrovna my s Pedrem využili u Pito Gordo, smějí se a baví se až do rána. Verbena se mi moc líbila, s Pedrem jsme dost tancovali a kecali s jeho známými a tak. Ovšem ve 4 ráno už jsme byli docela unavení, tak jsme šli domů.
Suscribirse a:
Entradas (Atom)
