domingo, 30 de agosto de 2009

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 22.7.2009)

Středa

Středa byla naproti úterý dost napohodu. Ráno sme samozřejmě mega spali, pak šli na koupit, dělali oběd a siesta. Po siestě jsme jeli zase do tej Roca Fría, jednak pro ty zapomenuté věci a jednak jsme měli sraz s jedním klukem, kterého sem poznala po messengeru. Jmenuje se Borja a dycky psal, že poslouchá metal, tož sem čekala ňákého týpka s dredama a tak, no eště se k tomu dostanu.
Ráno mě eště tak jako napadlo k těm hodinkám, že by to mohlo být vybitou baterkou, no jak mají ten mercado, tak tam je aji hodinářství, tož sme se tam stavili, ale paní nemohla ty hodinky zaboha otevřít a řekla nám, ať s tím deme do Once, že by mně je tam měli vyměnit, když sem si je den předtim koupila a nejdou.
No tož sme jeli.
Nejdřív do toho obchůdku, kde mi hodinky vyměnili, a pak k ONCE, kde sme měli sraz s Borjou.
Netrvalo ani 10 min a Borja přišel. Se svoji mamkou. Já jsem byla docela ráda ptž předtim, když sme jeli z Cáceres, sem s nim mluvila po telefonu a něco mi říkalo, že Borja, ač poslouchá tvrdou music, nebude pařmen a výhovorný týpek. No, nebyl. :) A ta maminka jeho byla taková mega sympatická. Jmenovala se Lola a já sem byla mega ráda, že tam byla s náma. Trochu sem si říkala, jestli se jí bude s náma chtít jít nebo jestli odejde pryč, /přála sem si to první/ no a ona zůstala. A bylo to upně nejsupernější ptž ona je úplně úžasný člověk, skvěle sme s ňou pokecali /víc než s Borjou :D / a prostě zase sem poznala dalšího užasného člověka.
Tu středu mě od rána furt bolela hlava. Sem si říkala, že čím to, že sem pila dost a že teda nechápu. Ale v Roca Fría sem na to přišla. Sem ten den neměla kafe, to bylo ono. Jedno silné espresso to spravilo.No z Roca Fría sme jeli už domů – jo a ty vyměněné hodinky už potom fungovaly v pohodě – a fungujou furt, tak snad potom půjdou otevřít, až jim dojde šťáva. :-)

sábado, 29 de agosto de 2009

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Dobrodružné úterý 21.7.2009)

Dobrodružné úterý

Jako ten den začal docela nevinně – sme se probudili, posnídali sobaos pasiegos /to sou takové jako buchtičky, které nejsou plněné ničím ale sou mega dobré, ale furt sem nevykoumala, z čeho to muže být dělané/ a pak že půjdeme nakupovat. Tak sem se šla eště rychle osprchovat a během toho zavolali eště známí Consuelo Velázquez a Luis, že jestli bychom si nedali někde spicha. Tak že jo, večer v obchůdku ONCE, stejně sme tam chtěli jít s Pedrem vyřídit ty věci, na které sme se vysrali v to pondělí. Tak žejo. Dohodnuto.
Tož sme zase vyrazili na náš tradiční nákup, tentokrát sme kromě věcí kt sme potřebovali každý den /hlavně aceitunas, které Pavlínce moc chutnaly/ koupili eště lenguado /to se prý v češtině jmenuje mořský jazyk/ a že si z toho trochu připravíme na pánvi filetky. Tak ok, šli sme domů, dali kafčo a tak jako lážo plážo potom začali chystat to jídlo, pojedli, umyli nádobí, siestička a klídek.
No a pak sme vyrazili do ONCE.
Cesta metrem, přestup na Príncibe de Bergara a potom výstup na Banco de Espana, jako předtím.
Nejdřív sme šli do toho obchůdku ONCE, kde si Pedro koupil novou hůl ptž tu předtim rozmlátil. Prodávali k ní ale jakousi velkou koncovku, která se mu mega nelíbila, tak serval z té staré tu původní, vyjeli sme do prvního patra ONCE, sedli sme si tam na židle a on tam začal opalovat tu gumu od té nové hole, aby ji nějak prorval do té koncovky. No moc tomu fíglu nerozumim, no prý to tak dycky dělával a prý to bylo dycky na 100% zaručené, že ta koncovka nespadne. Jenže se mu to ňák zesralo, tož sme šli, že to pak doma pořešíme.
V okýnku tam ale seděl ňáký sympatický vigilante, který mu to opálil.
Smrdělo to příšerně.
Ale ta koncovka tam do toho potom nalezla a účel to fakt splnilo, až sem se divila.
No a pak sme zase sjeli do toho obchůdku, kde sme měli sraz s Consuelo a Luisem.
Předtim sme se s Pedrem domluvili, že na Consuelo uděláme takovou jako habaďůru, jako aby o mě nevěděla. Tož sem se tam tak jako schovala a Pedro si tam cosi prohlížel, eště tam potkal kamoše kt se jmenoval Pachi a kt mu tam vysvětloval ňákou GPS či co, no a tak tam tak jako vysvětlovali a řešili to tam a najednou...
Consuelo!
Luis!
A já sem dělala, že sem malá, menší a eště menší a že tam vlastně vubec, vubec nejsem.
No tak oni se pozdravili, Pedro jim představil Pachiho a potom řekl:
"No, a tedka vám představím jednu moji kamošku z České republiky."
To už se Consuelo poněkud zarazila ptž mě znala, žejo, ale kde by ju napadlo, že tyvole tady ta co ju znala jenom ze skype z dalekého Česka se najednou nabrala u nich ve Španělsku a eště ve stejném obchodě.
Ale tak dobrý.
No já pak vylezla z úkrytu a oni čuměli oba jak puk že sem to fakt já.
No byla to mega sranda!
No a pak mi Pedro koupil nádherný hodinky!
Takový já sem si mega dlouho přála!
A já dodneška nevím, jak se to dověděl!
A fakt jako uplně nádherný jako superní hodinečky maličkatý áááá!
Ale musely stát mega peněz, nechápu ho. :D No dobrý no. No nic, tož sme na těch hodinkách eště seštelovala čas a že si půjdeme někam sednout.
Do restaurace Roca Fría.
Roca Fría je moc příjemné místo a nenatrefíte-li tam na tu ne moc schopnou seňoritu, co ji 4x požádáte o popelník a ona vám ho nepřinese, tak i personál je velmi příjemný, hlavně borec Luis /tež Luis/, co tam obsluhuje, ten tam kolem nás furt skákal, pořád se strachoval, že jestli máme všeho dostatek, furt nám doporučoval ňáké jejich dobrůtky, no haluz.
/Nebojte, tota neschopná chica je tam jen nazáskok, říkal Pedro/
A eště jedno doporučení: Nedávejte si tam tortillu de patatas. Fakt tam neni dobrá, je vysušená, podle mě ji tam udělali a jenom ji vysušili v mikrovlnce.
Ale jinak tam maji moc fajné kafe, to si tam dejte.
No a tak sme tam tak jako šichni kecali a Pedro, že mi zaplatí sázku – měl mě pozvat na tortillu de patatas. Tož sme si ji tam oba objednali, ale jako fakt to byl špatný počin. On jí snědl kousek, já sem fakt nemohla a objednala sem si svoje staré dobré známé calamares. /Lo siento Perico ááá :( la próxima vez me invitas a las mollejas, vale? :D que estaban riquísimas :D / Pak sme si šichni dali Tinto de verano pana Simóna, kecali sme a bylo to celkem ok. No pak, že půjdeme. Ale bylo ňáké jaleo trochu, no šli sme. Consuelo a Luis jeli spolu někam, měli stejnou cestu, no a my s Pedrem už sme jeli domů.
Až sme vlezli do bytu a zavřeli dveře, Pedro si všiml, že je o něco lehčí. Ano, byl lehčí o tašku s krabičkou od těch hodinek a s tou jeho novou holí. Taška zůstala v Roca Fría.
- A já si všimla, že na mojich hodinkách od Pedra je stále 7 hodin, ačkoli už bylo mega víc.
Tož sem hned zapnuli počítač a na mně bylo najít tam na ně telefon a že on tam zavolá a domluví se s Luisem. Jo, tak já, co s jeho kompem vubec neumím sem hledala eště ze španělskýma windowsama tu restauraci. Ale pan google je chytrý, za 5 min sem ju měla najitou a Pedro tam hned volal. Zvedla to tota chica a on ji řekl, že aby mu dala Luise, no ten eště nebyl ani u telefonu a už věděl: "Vy ste tam nechali tu tašku, že?" Tak nám řekl, že nám ji tam nechá a že se ve středu teda pro ni stavíme a že eště zajdeme do toho obchodu skrz ty hodinky. Tak OK.
Už bylo mega pozdě, tak já že si eště přeperu ňáké hadry a že je pověsím na terasu a že půjdeme spát.
A tady se začíná naše slavná
CALENTADOR STORY
Calentador = ohřívač. V Pedrovo případě na vodu, kterýžto funguje na plyn. A ten plyn se dycky, pokud ste chtěli mít teplou vodu, musel zapnout takovým kohoutkem v kuchyni pod oknem. No a tak to já sem ji zapla, ptž sem potřebovala na to prádlo.
Tak už sem vyprala, zrovna sem věšela na terase, když tu najednou se ozval takový jako mega hučivý zvuk: húúúúúúú!! A přímo od toho ohřívače. No ale mně to ňák nepřišlo, tož sem se jen Pedra zeptala, že co to jako má bejt. On mi chtěl něco odpovědět, když tu znova:
Húúúúúúúú!
A to už mi Pedro neodpověděl nic, jen na mě uplně poděšeným hlasem zařval: "Pavli corre! Sal! Fuera! Rápido! Sal! Sal! Corre!" (Pavli běž ven, rychle!)
Tyvole fuf!
Tak to by se ve mně krve nedořezal!
Jako čekala sem všelijaký haluze, co ve Španělsku zažiju, ale že na mě bude někdo křičet, ať urychleně opustím byt, a to jednoslovnými, a to teda dost hrůzu nahánějícími španělskými výrazy, tak to mě nenapadlo ani ve snu.
Na nic sem nečekala, to, co sem chtěla pověsit sem mrskla do umývadla a vyběhla sem z bytu rychlostí, kterou by mně záviděl aji Zátopek. A podotýkám, neměla sem vubec nic, jako kabelka s doklady a s mobilem a se vším se válela kdesi na pohovce, hůl byla kdesi v prdeli a já měla jen na sobě užasnou sexy noční košilku a flipflopky /žabky, vietnamky, já nevim, jak tomu kdo říkáte, takové ty jako lehoučké botičky, které maji mezi palcem a ukazováčkem takovou jenom jako gumičku, to si jako šoupnete na nohu a je/. No na běh maratonu ty boty faaakt uzpůsobené nejsou. No a do toho ten pedro zase: "Sal! Sal! Corre!" Tak sem div nesrolovala schody z toho prvního patra až dolů na patio. No dost klapaly ty botičky, sem se divila, že sem nevzbudila celej barák tim.
Když sem se zastavila dole na dvorku a s hrůzou si uvědomila, že všechny moje identifikační dokumenty zůstaly nahoře v bytě, který možná conevidět vyletí dopovětří, polilo mě horko. A do toho slyším Pedra, jak na mě volá z okna: "Zaklep na ty druhý dveře! Na ty druhý dveře!" Jo. A kde sou na dvorku jaký druhý dveře? říkala sem si. No on si myslel, že sem eště v mezipatře, nenapadlo ho, že za takovou kraťoučkou chviličku sem seběhla eště v žabkách až uplně dolů. V těch dveřích měla bydlet Irene, jedna sousedka, co sme ju potkali v pondělí, jak sme šli z nákupu. Do toho sem začala zmatkovat, že tam teda ale jako faaakt žádný druhý dveře nejsou, on do toho volal jména ňákých těch lidí a doufal, že nás někdo uslyší.
"Ireneeee!" Nic.
"Elisaaaa!" Nic.
Tož mi zase řekl, abych šla nahoru, že musíme zazvonit k Elise. Její vnuk Álvaro absolvoval ňáký hasičský kurz či něco takového, tak aby se nám na ten calentador šel podívat ptž jak to udělalo podruhé ten děsivý zvuk, Pedro eště ucítil ňáké teplo a měl pocit, že to šlo přímo z toho plynového ohřívače.
Mně se teda, abych pravdu řekla, nahoru vůbec nechtělo, ale tak sem zase vyběhla upe mega rychle 3 patra jako nikdy, mezitím Pedro vypnul plyn a fičel za mnou. Eště zabouchl dveře od bytu a zpozadveří se ozvalo:
Húúúúúúúúú!!!
To ho podnítilo eště k rychlejšímu běhu než mě a za tak 2 vteřiny byl u mě u dveří Elisy. Tak sme na ně furt zvonili a paní Elisa za chvilu vylezla, si myslela, že je to nevim kdo, ale jak nás uviděla úplně s vyděšeným výrazem v obličeji, hned nás zvala dál a že co se děje. Tož sme ji řekli, že máme obavy, že náš plynový ohřívač hoří. Tak paní poslala Álvara, aby se na to šel podívat, Pedro šel s ním. A já? Já byla totálně v prdeli! Doklady a letenku sem měla dole v kabelce a moje jediné pertenencias v tu chvíli byla noční košile a ty žabky. Už sem se viděla, jak jdu v noční košili a žabkách Madridem na ambasádu jim vysvětlovat, že se prostě potřebuju vrátit do svojí země, ale že už ani nevím, jak se jmenuju ptž sem v úleku zapomněla aji svoje jméno, ptž nám vyhořel calentador a bouchnul barák. Jako faaakt super představa. Paní Elisa mi udělala mega silný a sladký mátový čaj, aby mě trochu uklidnila. Byl tam s náma eště její manžel Mariano, tak se se mnou snažili mluvit a pak za mnou eště přišel jejich pejsek Willi. Byl mega roztomilý, malý, živý, vrtěl si bezstarostně ocáskem a jen šel prozkoumat, kdo nový to k nim domů přišel. Tak sem ho k sobě uplně mega tiskla a on byl vděčný a já byla ráda, že ho tam mám. Po chvíli na mě čaj zapůsobil svým blahodárným účinkem a pak jsem byla schopná se s paní Elisou a Marianem normálně bavit, dokonce aji na téma Španělsko se španělštinou /castellano/ vs. el euskera, el gallego a o tom, že zapřísáhlí Baskové odmítají mluvit castellano, aji kdyby měli mluvit s cizincem, který euskera prostě neovládá. Tak sme kecali, paní Elisa mi pak povídala, kde všude s Marianem byli /tež procestovali slušný kus světa/ a do toho se vrátil Pedro s Álvarem, že nic nenašli, že tam nic nesmrdí a nic, že plyn je vyplý, že to nemůže nic dělat a ať jdeme klidně spát a zítra zavoláme techniky, aby se nám na to přišli podívat.
Tak sme sešli dolů /byly asi dvě hodiny v noci/ a že půjdeme spát, no šak sme byli pořádně vyděšení a spánek jsme docela potřebovali.
A sotva jsme si lehli do postele,:
Húúúúúúúú!!!
To už sme na nic nečekali, to už sem teda popadla svoji kabelku a už sme valili znova k Elise. Ta, když nás uviděla podruhé, rovnou volala 112. A za chvíli už přijeli hasiči, že se na to podívají.
Prošli to tam všechno, prozkoumali ohřívač, odpojili dům od elektriky a plynu a řekli, že teda nic nenašli, ale že zítra pošlou někoho eště. Když už jsme byli odpojení od veškerých zdrojů energie, řekli jsme si s Pedrem, že teďka už se nemůže stát fakt nic. Jo. Tak Pedro strčil klíč do zámku, že teda půjdeme do bytu a najednou.... zvonek u dveří! Už sme byli tak poděšení, že nás už vylekal sebemenší zvuk. To sme si teda naštěstí uvědomili, že to byl zvonek, tak Pedro dveřma protáhl to sluchátko, ani do toho bytu nevkročil, a že kdo tam je.
"No, my sme z Gas Natural, dostali jsme hlášení od hasičů a jdeme vám zkontrolovat plyn."
A tak jsem měla tu čest poznat španělské plynaře.
Byli to dva sympatičtí mladí kluci, kteří teda nejdřív nahodili pojistky od elektřiny a pak se jali zkoumat ten zatracený ohřívač. Zkoumali to tam, pípali tam s různými přístroji a detektory a když ten jeden to tam proměřoval, najednou:
Húúúúú!!!
Tak to už sme s Pedrem teda fakt vyletěli zase. A ten jeden borec že:
"To je tady tento zvuk?"
A my:
"Jjjj, to je ono!"
Ten plynař se tak jako podíval a řekl:
"Jako tento zvuk?"
A poté se to húúúúú ozvalo znova, jen jemnější.
A my:
"Jo, jen předtim to bývalo takové jako hlučnější."
A on se začal smát.
Sme nechápali.
A on:
"Víte, co to bylo?"
Sme čuměli a nechápali dál.
"No, on jak je vítr dneska a jak tady máte tu žaluzku tak ta žaluzie mláti do toho ohřívače!"
Hej tak to byl jako faaakt gól! Sme si chvilu mysleli, že jako jestli si z nás dělaji prdel nebo jako jestli my sme ok nebo co, sme nechápali vubec nic.
On pak žaluzku stáhl a to húúúú už se víckrát neozvalo.
"No, když už sme tady," povídá ten druhý, "tak vám teda eště prověříme tu instalaci."
A půjčil si ode mě zapalovač.
"Můžeme si zavřít dveře od kuchyně?" zeptal se.
Sem se bála, co tam bude dělat, no zavřel je a tyjo to teprve byly zvuky. Prováděl tam nějakou zkoušku čehosi /jako španělskou plynařskou terminologii fakt eště zmáklou nemám, to eště mám co dohánět/, hučel tam plyn, pak sme slyšeli aji jako když se ten plyn zažhne, ale tak věděli sme, že ti chicos určo vědí, co dělají a proč to dělají.
No po chvíli ztama vyšli, vrátili mi zapik, oznámili nám, že je vše v nejlepším pořádku, my sme se jim omluvili, oni se jen usmáli, řekli, že bylo dobře, že sme je zavolali, že ante todo la seguridad a s přáním nám dobré noci odešli.Pak už jsme s Pedrem docela unavení padli do postele a usnuli taky. Ale eště asi tak 4 dny sme v kuchyni radši neotevírali okno. :D :D :D

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pondělí 20.7.2009)

Pondělí
V pondělí ráno jsme se vzbudili, posnídali a šli nakoupit. José byl s Pilar, tak jsme ho ani neviděli. Blízko Pedrovo domu mají moc fajný takový jako mercado, který má dvě patra s jezdicíma schodama, a maji tam faaakt šechno – ryby, pečivo, mlíko, sýry, maso a taky jeden mrtě dobrý stánek, kde měli mega druhů oliv, banderillas a jednu moc sympa prodavačku, která s náma dycky kecala. Tak jsme si tam nakoupili potřebné potraviny k výrobě těstovinového salátu a pak sme šli domů, kecali a pak sme ten salát začali vyrábět. Jako není nic jednoduššího než uvařit těstoviny, naflákat do toho aceitunas, queso semicurado, jamón Jork a olivový olej, smíchat to a pak už sme mohli jíst. To vám bylo žrádlo áááá!!! Pak sme umyli nádobí, dali si siestu a pak že pojedeme do ONCE ptž Pedro si tam chtěl něco vyřídit a že mi to tam ukáže, ale nakonec se nám nechtělo, tož sme se na to vysrali, zůstali doma a jeli tam až následující den.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 19.7.2009)

Neděle

Vstávání v neděli bylo velmi krušné. Kromě toho, že se nám mega nechtělo do Madridu, se nám eště mega nechtělo vstávat a bylo to fakt docela hnusný. Nalila sem do sebe mega kafe, ale vubec mi to nepomohlo. No v šest přijel Lorocho, tak jsem jenom sedla do auta a s vyvrácenou hlavou sem to zalomila. V Madridu sem si pak mega lámala hlavu, z čeho že mě to tak mega bolí za krkem, haha. Cestou jsme nabrali eště ňáké dvě holky /Jedna se jmenovala Begoňa, jak ta z Camino/, které pak Lorocho vyhodil na Barajas. Ty dvě se jely vzdělávat do Anglie.
Jak sem říkala, zpáteční cestu jsem celou prospala, neslyšela sem ani Radiolé, nic. Až po nějaké době sme zastavili, tak to mě probudilo. Zastavili sme u ňákého baru na čurpauzu a na další kafe. Jak jsme tam tak s Pedrem stáli u baru, vytáhli sme si eště bocadillos od Juanity, co nám dala na cestu. Pomalu sme je sežvýkali a já si zapálila cigáro /sem si jako myslela, že mě to probere haha/ a ono akorát tak hovno. :D V půlce sem ho musela típnout ptž mi z toho bylo akorát blbě. Za celou tu dobu, co sem byla v Montánchez, sem až tedka dostala chuť na sladké /se divím, u mě nezvyk/, tak sem si koupila takové 4 malinké chocolatinas, které sem pak v autě hned zežrala, no aspon jsem pak už nespala.
Do Madridu sme přifičeli okolo jedenácté. Celí znavení sme vylezli z auta, Lorocho nám eště pomohl s kuframa, rozloučil se s náma a odjel. S Pedrem sme dotáhli kufr do bytu, otevřeli všechna okna /José tam snad vůbec nevětral/,převlíkli sme se a hodili sme sebou na postel. Okolo půl jedné nás probudilo rachocení klíče v zámku. To se vrátil José, který v pondělí jel do Córdoby za Belén a teď v tu neděli se vrátil. Tak sme se trochu probrali, dali sme si kafíčko, já s Josém cigaretku /ah cuánto añoro los cigarros con José/ a potom sem já zase nějak vytuhla. José mi sice říkal, že kolem páté pojede za svojí přítelkyní Pilar, ale já sem se prostě neprobudila, takže sem se s ním ani nerozloučila. Probudila jsem se asi v šest, osprchovala jsem a pak jsme jeli s Pedrem tam někam k Delegación de la ONCE, kde jsme se najedli. Tak to jsem vlastně podruhé jela madridským metrem, ale poprvé jsem šla prázdnými chodbami od toho metra. Divili byste se, Madrid, takové veliké město, ale tam nebyl nikdo! Jako faaakt nikdo tam nebyl! Prázdno, metro prázdné, všude ticho, aji muzikanti, co tam většinou hrávají, si dali voraz. Tak jsme jeli na zastávku Príncipe de Bergara a pak jsme přestoupili a jeli dvě zastávky na Banco de Espana, kde jsme vystoupili a šli do restaurace Roca Fría. Bylo to tam příjemné, obsluhoval tam jeden hrozně fajný týpek, Luis, a pak taky jedna ne už tolik fajná chica kt byla trochu neschopná, ale to sem v tu neděli eště nevěděla. Dala sem si tam smažené kalamáry, které měli fakt dobré, z rádia tam jely příjemné songy – např jsem tam slyšela Grita od Vegy, což mě mega překvapilo – a vubec to tam bylo hrozně fine. Taková poklidná restaurace, říkala jsem si. Jenže to sem eště nemohla tušit, co se nám tam ještě stane.Po jídle jsme se chvíli prošli a pak jeli domů. Pak jsme se akorát vykoupali a unavení zase padli do postele a jali se dospávat spánkový deficit ještě s těch pařeb v Montánchez.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 18.7.2009)

Sobota

V sobotu ráno po snídani nám oznámila Juani, že půjde nakupovat. Na nákup si vzala takový fajný vozík, ptž se chystala kupovat mega věcí, tak jsme se s Pedrem rozhodli, že půjdeme s ní a že jí s tím vozíkem pomůžeme. Stejně jsem chtěla nakoupit nějaké věci do Česka. A tak jsme šli. První sme šli do takového obchodu, takové jako sámošky, kde měli šechno možné, tak jsme tam koupili různé věci a šli jsme do obchodu, kde se dala koupit patatera, Torta del Casar, jamón ibérico, lomo a různé podobné věci. Tak jsem tam koupila nějaké věci domů a Juani pak eště šla koupit prostředek na praní a něco na hmyz, co nevím, jak se jmenovalo, nicméně Juani a všichni tomu říkali Fliki fliki. :D :D :D /asi ňáká odvozenina z názvu/ no a jak ta Juani odešla, tak jsme jí tak jako jemně vzali ten vozík, ptž už obsahoval mega těžké věci a ptž ona furt odmítala, abysme jí ho pomohli vozit. Pamatuju si, jakoby to bylo teďka, jak mi Pedro říkal:
"Ty, Pavli, ten vozík, to je jako 500 euro bankovka. Nesmíš ho pustit z ruky." :D To byla sranda. Juani se za chvilu vrátila, nejdřív teda trochu protestovala, ale nakonec byla docela ráda si myslím, že jsme ten těžký vozík vezli. Ona pak šla eště někam do obchodu a my jsme zatím s vozíkem dojeli domů a věci vyložili. Potom jsme šli eště s Pedrem do pekárny pro roscas borrachas, které jsme si tam předtím domluvili, a pak eště do Pito gordo koupit láhev vína Vino de pitarra – víno, které se dřív dělalo podomácku, ale bylo tak mega dobré a lidem to tak chutnalo, že se normálně začalo prodávat a teďka se dá zehnat aji v láhvi, na které je vyfocený hrad Montánchez.
Po nákupech, obědě a siestě jsme šli ještě jednou do bazénu, to už šel aji Pedro. Byla to sranda ptž tam bylo úplně mega lidí, byla tam teda Anita, Maxi, Conchi + dalších asi 6 lidí, ňáká Isabel s manželem, potom tam došel aji Pedro od Conchi, no mega nás tam bylo. Bylo to tež superní, ačkoli voda byla chladnější, ale když člověk plaval, zahřál se stejně. :) A potom na sluníčku na dece, když nám bylo vedro, stříkali sme na sebe lahví od Fliki fliki vodu. Byla to hrozná sranda. Ale já už ve vzduchu cítila něco mega divného. No pak jsme si všichni šli dát něco k pití /Tinto de verano Don Simón, žejo/ a kecali jsme a ta Isabel byla hrozně fajná, řešily jsme spolu studia, erasma a jiné věci, bylo to super. Její dcera prý teďka jela do Anglie na nějakou dobu, taky mně říkala, že podle všeho ve Španělsku studenti dostávají mnohem více stipendií než u nás, takže mají ještě větší motivaci např. studovat cizí jazyky podle mě. Njn. Tak se mě ptala, že jestli nepojedu studovat do Španělska, tak jsem jí vypověděla, jak se to má s Jilguerem a ona se dost divila. No jo no, tady není nic nemožné.
Pozn.: Pro ty, co neznají seňora Jilguera, tak je to jeden náš profesor ve škole, který má na starosti tady ty programy na výměnné studijní pobyty, ale dycky když chce někdo od nás ze španělštiny studovat do Španělska, tak on se naňho tak jako koukne a řekne třeba: "Hmmm, vy eště ne. Vy ste eště moc mladá/ý." Takle to řekl jedné naší holce, Evě, která mluví uplně mega dobře španělsky a podle všeho už ve Španělsku studovala. Takže od nás jezdí ven studovat holky tak až ve čtvrťáku či páťáku, pokud se tam vůbec dohrabou, žejo.
/No a pak jsme tady my, že, jako např. já, kteří jezdí do Španělska za jinými účely, že? No co, la lengua es un músculo, por eso hay que ejercitarlo. :D :D :D/
No a potom už jsme šli všichni domů, ještě jsme se zastavili doma u Conchity, která mi ukazovala, jak paličkuje. Leze z toho dycky taková nádherná krajka, uplný skvost! Obdivuju Conchi! Je fakt mega zručná a šikovná, nechápu, jak se v té změti nití a paliček vyzná, fakt je jich mega.
A pak už jsme šli domů a bylo to divný. S Pedrem jsme sbalili poslední věci, osprchovali jsme se a šli jsme brzy spát, protože v neděli jsme museli už v 6 ráno být přichystáni, alébrž přifrčel Chencho Lorocho ve svojem autě a už jsme si to šinuli směr Madrid, la capital.
Když jsme tak s Pedrem leželi v posteli, strašně, ale úplně strašně mega moc se nám do Madridu nechtělo, ani jednomu.
"Pavli, a to jsi říkala, že když pojedeš do Španělska, že to hlavní, co chceš vidět, jsou památky Madridu – Puerta del Sol, Plaza de Espana..."
Jojo, Pedro, časy se mění, věci se mění, šechno se mění. Montánchez, to nádherné pueblito, se mi prostě vrylo do srdce a já jsem neměla ani tu nejmenší chuť se tam se všema loučit. V Montánchez jsem se hlavně cítila úplně megax líp jak doma. Montánchez es mi pueblito!
Pak jsme s Pedrem ještě vymýšleli, že teda bych si mohla ještě prodloužit pobyt ve Španělsku, že bysme teda jeli do Madridu, ale pak se eště vrátili do Montánchez, protože v srpnu jsou v Montánchez další fiesty, jako např. hned na začátku bajada de la Virgen, pak tam mají ňáký kulturní týden, kde se na plaze pořádají různé koncerty, flamenco, divadla, letní kino je a tak, to musí být tež uplně užasné.
Při plánování posunu mého odjezdu jsme vytuhli, nakonec jsem si ho teda neposunula...a asi to tak mělo být, protože pak se stejně během mojeho pobytu stalo doma něco, kvůli čemu bych se stejně musela vrátit domů, takže by mi to bylo celkem k prdu. Asi to tak mělo být. Ale tak příští rok strávíme v Montánchez určo mega víc času – a notebook necháváme doma hahaa!!!
Zde končí vyprávění o Montánchez, protože nedělí 19.7.2009 šestou hodinou ranní začíná jiná etapa mojeho pobytu ve Španělsku, a to ta v Madridu, hlavním městě, která byla úplně jiná, protože např. v bytě, kde bývá Pedro, José a Juani jsme bydleli většinu času my dva sami, takže jsme si např. museli vařit a prostě dělat takové ty věci, co prostě ke společnému soužití v bytě patří. Možná si myslíte, že toto nemohly být žádné prázdniny. Ale byly. Děcka, toto byla tež užasná etapa, protože jsem si mega věcí uvědomila a na spoustu věcí jsem přišla. A tež to byla mega sranda někdy, jak se dočtete dál, např. naše Calentador story. :D :D :D nebo rozbitá fregoneta nebo zážitek s restaurací Roca fría. :D :D :D Tak tedy začínám vyprávění o další etapě mojeho pobytu v zemi, kterou tolik miluji.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pátek 17.7.2009)

Pátek

Pátek byl už takový trochu divný, páč sme s Pedrem věděli, že pak už jen sobota a v neděli brzo ráno že pojedeme do Madridu.
Ráno jsme nedělali nic zvláštního, hlavně sme dlouho spali zase, žejo. Odpoledne jsme byli venku a pak jsme šli posedět se všemi známými z Montánchez k bazénu. Bylo to hrozně superní ptž tam byli šichni – Pedro, Anita, Juanito, Conchi, její manžel Pedro, Juani, Maxi, Almudena a já. Mega sme kecali, blbli, připomínali si některé vtipné zážitky od Tlustého pindíka a byla mega sranda. Nelíbilo se mně ale ani trochu, že už to byl předposlední den v mojem nejskvělejším pueblu. U bazénu jsme tež udělali pár skvělých foteček, tam je to opravdu krásné. Ve veselé náladě jsme se vrátili domů a eště u domu Juani jsem všem tam ukazovala české peníze a oni z nich byli úplně nadšení.
My s Pedrem jsme ale eště nechtěli jít domů a spát, a tak se to stalo.

LOCURA NOCTURNA – NOČNÍ ŠÍLENSTVÍ

Ten večer byl trošku chladnější /dost mě to překvapilo/, tak jsme se s Pedrem trochu přioblékli /jedna mega teňoučká mikinka to spravila/ a šli jsme do Pito Gordo. Dali jsme si tam 1 cubata /samozřejmě zase Malibú con piňa/ a pak že půjdeme k sympatické Rocío. Cestou jsme šli okolo nejkrásnější fontány, kterou jsem v životě viděla. Fuente de Altozano, nejnádhernější fontána na světě, kt se nachází v Montánchez. Už kolikrát jsme kolem ní šli, ale Pedro se rozhodl, že tuto noc mi ji rozhodně musí ukázat, a to pořádně. Tak jsme k ní šli a jak jsme tak stáli u jejího okraje, Pedro říká: "Dívej, to má upe nádherný ten okraj." Byl pěkný, kulatý,k, kamenný, tak akorát si naňho sednout. Tak jsme se oba posadili a Pedro povídá: "Vlez dovnitř!"
Trochu mě to vyvedlo z míry, jako což o to, klidně tam vlezu, ale říkala sem si, že to by se asi nemělo, neee? Jenže žejo, v noci tam nikdo nebyl, tož on eště asi 2x řekl vlez tam, až se Chicu otočila a vlezla do fontány Altozano a přímo doprostřed pod ty čtyři crcůlky, co z nich za normálních okolností valí voda. No a jak jsem tam tak byla /njn správná exkurze, zvenčí i zevnitř/, najednou se tam objevil Joaquín, hrozně fajný chlápek, který ale málem dostal infarkt, když mě uviděl ve fontáně.
"Cuidadoooo! Quédate ahí! No te muevas!" říkal mi pln obav. Trochu sem ho nechápala. :) Ale pro nalezení nejlepší pozice na foto se přece nejde nehýbat. Tak jsem se hnula. A když jsem mu podala foťák s tím, že at mi udělá fotku, to ho asi vyděsilo eště víc.
"Jak ste se tam dostali?" ptal se.
Njn Joaquíne, ono se občas stane, že prostě někomu hrábne a potom dělají locuras nocturnas, haha.
No když se trochu vzpamatoval, chudák tyjo, tak nám udělal dvě fotky. Já jsem seděla zrovna pod těma čtyřma crcůlkama. :) Ale jelikož už měl ňáký ten alkohol v krvi, nebyl mi potom schopný říct, kolik těch fotek udělal. Pak řekl: "Nooo udělal sem asi 2 fotky, ale ta jedna je špatná."
Tak jsem otevřela ty fotky a klikala na první, druhou, první, druhou, první, druhou a furt tak dokola. A on:
První: Jo, to je ona, ta je hermosa!
Druhá: Jojojo, toto je ona. ta vyšla uplně skvěle!
První: To je ona.
Druhá: Jj to je ona.
No asi po 20 minutách, ve kterých jsme nevyřešili absolutně nic, mi řekl:
"No, já...já si myslím, že jsem udělal jen jednu fotku."
Tak to sem málem zahučela do tej fontány ptž to mě fakt pobavilo hahaaa! No tak jsem foťák vypla a nakonec když jsme na to koukali pak v Madridu s Josém na notebooku, říkal, že vyšly obě dvě. :)

JB
Když jsme přišli do baru k sympatické Rocío, neměla jsem chuť na žádné jemné Malibu. Chtěla jsem vyzkoušet něco odvážnějšího, drsnějšího. Pedro mi poradil nějakou španělskou vodku nebo já newim co to bylo, JB. On si to jednou dal míchané s nějakou limčou nebo kofčou nebo cosi a to byl humáč, tak sem si trvala na tom, že míchané to fakt odmítám pít. Tak jsem si to dala samotné a heeej dobrééé to bylo! Při pití JB mě napadla eště jedna locura, kt by se dala vyzkoušet v la fuente de Altozano, ale jelikož jsme se u Rocío nějak rozkecali a skončili jsme až ve 3 ráno, kdy Rocío zavírala, tak už jsme do fontány nešli, ale přišli sme domů, posadili se v kuchyni naproti sobě a dlouho, hodně mega dlouho potom jsme ještě povídali a jen povídali a povídali a povídali....

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Čtvrtek 16.7.2009)

Čtvrtek

MELONES Y SANDÍAS, SANDÍAS Y MELONES

Co se mi ve Španělsku hodně moc líbilo byly furgonetas, které jezdily po Montánchez a řidič do mikrofonu říkal, co prodává /většinou teda ovoce a zeleninu/ a často do toho házeli dost vtipné hlášky. Dost též takhle prodávali gitanos a to bylo uplně nejlepší ptž oni mluvili tím svojím dialektem s tou svojí superní intonací, ánda Paaayo, a ty hlášky neměly chybu.
No a ve čtvrtek nás zrovna probudil jeden takovýto prodavač, který prodával melouny vodní a žluté a, takže to ráno se po celém Montánchez neslo: "Melooones y sandííías, sandííías y meloooones!" A montánchezké ženy vybíhaly z domů a nakupovaly melouny.
Pozn.: Ve španělštině sandía = vodní meloun, takový ten velký kulatý, co se nejvíc jí v Česku, a melón = ten žlutý malý s drsnou kůrou.
Dost často též prodávali broskve a to byla největší sranda ptž ti gitanos dycky místo melocotones říkali malacatone(s) – to s si občas nechali od cesty, teda spíš většinou. No a my sme si od nich kupovali malacatones, které byly mnohem sladší než naše broskve a já si je dycky oloupala a nakrájela. Takže já sem jedla eště malacatones pelaos y cortaos. :) A to mě naučila Juani s těma loupanýma broskvema. :) Muchas gracias, Juani!

CHURROS

V jazykovém semináři jsme jednou ve slovíčkách měli ve sladkostech slovíčko churros a za tím lomítko a porras. Vůbec jsem ty slovíčka nenašla v mojem slovníku a říkala sem si tyjo, co to je. Děcka ve škole samozřejmě věděly, co sou churros aji porras, ale ačkoli to pak aji profka vysvětlovala, já jsem to furt nějak nepobírala. Ten den ráno jsem měla poznat, co jsou to churros/porras. Když jsem se ve čtvrtek probudila /mimochodem zase tak okolo jedenácté, žejo/ tak Pedro už byl dávno vzhůru. Jako mně se tak okolo deváté zdálo, že venku slyším kroky. Když jsem to říkala Pedrovi, on na to: "Jojo, to sem byl já."
Pavli: "Kam si šel tak brzo?"
Pedro: "Přinesl jsem nám všem něco k snídani."
Pavli: "jejda...a co to je?"
Pedro: "Churros."
Jééé a tak to už sem byla moc zvědavá, co sou to churros.
Churros jsou takové dlouhé jako kusy z těsta, dělá se to takovým strojkem jak u nás třeba cukroví, takovej pás je to, pak se to prostě natrhá a smaží se to rychle v oleji, pak se to vytáhne a je to. Jí se to buďto s kafem, anebo, a to je eště lepší, jak jsem měla možnost vyzkoušet v Madridu, s takovou tou hustou čokoládou, co vám v ní stojí lžíce.
Tak jsme to ráno snídali churros s kávou.
Pavli: "Pedro, a co sou to porras?"
Pedro: "No to je to, co jíš, ale v Madridu. Protože v Madridu churros sou mega tenčí a bývají zahnuté a porras je to, co jíš teďka, je to silnější a rovné. Ale u nás v Montánchez se dělá jenom toto a říká se tomu churros."
Takže už konečně vím, co to je. :)

RAFIKI Z TRAFIKY SE UČÍ ČESKY

Po churros jsme kecali a celkem nic zvláštního se nedělo. Před obědem jsme se opět vsockovali k Anitě a Juanitovi domů na chvilu, pak jsme šli domů a obědvali. Po obědě siesta, jak jinak, no a když jsme se vzbudili a dali si kafe /Un café bien cargaíto es lo que me repone!/ tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. Byli jsme domluvení s Marisol, že s ní ještě zajdeme kromě jiných věcí i někam posedět ptž v neděli už jsme brzo ráno jeli do Madridu a už bysme ji nestihli, tak abychom se rozloučili. No do srazu s Marisol nám ještě zbývalo dost času, tak jsme šli k Rafikimu do trafiky pro pohledy a vůbec. Byla to sranda! Posílala jsem pohled domů, žejo, kde nikdo neumí španělsky. A tak chudák Rafa musel psát česky. Já jsem mu text předepsala na mobilu a on to potom opsal. Byla to strašná sranda, jak si říkal ty český slova se španělským přízvukem a psal to.
Nicméně o pár dní později už jsem měla hlášení z domova, že pohled dorazil. Rafiki, máš to za jedna! Započteno!

ROZLOUČENÍ S MARISOL – MINIGOLF

Když jsme vyšli od Rafikiho /Chudák, zabavili jsme ho dobrou půlhodinu/, už na nás čekala Marisol. "Bez peněz do hospody nelez," říká se. A tak jsme první šli vybrat peníze z bankomatu. Byla to veliká sranda ptž já těm španělským bankám vůbec nerozumím, vím, že je Caja Madrid, Caja Extremadura, pak nějaká asi baskická Caixa nebo co, no co já vim, nevyznám se v tom ani v Česku, natož pak ve Španělsku. No Marisol pracuje v bankovnictví, tak mi řekla, že si myslí, že nejlepší by bylo, abych vybrala někde. Tak sme tam šli a bankomat mi nějak odmítl hotovost vydat. Pak si šel vybrat Pedro a my jen tak namátkou zkusily strčit moji kartu do toho Pedrovo automatu. A vida! Penízky nám vydal! Pak jsme zjistili, že máme s Pedrem stejný tip karty, Visa elektron, a že teda musíme oba vybírat ve stejném bankomatu.
Po úspěšném vybrání peněz jsme se prošli až na konec Montánchez, při procházce jsme kecali a bylo to strašně fajn. Marisol je hrozně hodná, krásně mluví a je s ní sranda.
Na konci Montánchez odkoupil ňáký anglán kus půdy a udělal tam minigolf a bar a je to tam strašně klidné, sedí se venku, rostou tam olivovníky, jede tam fajn hudba /zrovna když sme tam přišli, tak tam furt pouštěli ňáké romantické songy/ a fakt to tam má moc pěkně zařízené.Koupili jsme si Tinto de verano a ňáké ty gusanitos a pipas a za chvíli za námi dorazil y muž od Marisol, Canchaca. Tak jsme tam všichni kecali, udělali jsme pár fotek a Canchaca nás pak hodil autem domů. Byl to moc příjemný den, jen mě mrzelo loučit se s Marisol a Canchacou.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 15.7.2009)

Středa

Ráno ve středu se nedělo nic zvláštního. Jen mě Pedro zasvěcoval do tajů toho, jak se mají správně stlát postel jen s takovýma tenkýma jakoby prostěradlama, co sme pod tím ve Španělsku spali. Je to docela haluz, řekla bych. Takovej jako promakanej systém, no naše peřiny jsou jednodušší. :D :D :D Jinak jsme povídali a před obědem jsme byli u Anity. Juanito má doma úžasnou sbírku zapalovačů, tak mi je ukazoval a jeden červený kovový mi i daroval. Je úplně fajný, dá se doplňovat a padne tak akorát do ruky, fajné. Pak jsme se vrátili domů a naobědvali se. Tu středu jsme měli k jídlu migas. Vyrábí se to ze starého chleba, který se nakrájí na úplně maličkaté kousíčky, nějak se to osmaží na olivovém oleji, takže ve výsledku je to aji trošku kašovité, Juani k tomu ještě opražila slaninku a proužky paprik a tak jsme to jedli. Potom nějaké ovoce a pak byla samozřejmě siesta. Po ní jsme byli domluveni s Marisol, ženou Canchacy, že s ní pojedeme do asi půl hodinky autem vzdáleného města Cáceres. Ona tam jela k zubaři, tak jsme toho rovnou využili, svezli se k ní a že si prohlídneme město. Po siestě jsme si ještě dali kafe a pak jsme šli na náměstí, kde jsme měli sraz s Marisol. Už tam na nás čekala v autíčku. Tak nás vzala do Cáceres a vyložila. Prošli jsme se s Pedrem po hlavní třídě Cáceres, koupili si kupóny ONCE a pak jsme zapadli zase do jednoho chiringuito, který tam byl venku. Dali jsme si tam pití / já teďka nevím jestli Malibú con piňa anebo Tinto de verano/ a povídali jsme a pak za chvilku už volala Marisol, že kde jsme. Tak jsme jí to řekli, ona si za námi chvíli přisedla, dala si kafe a povídali jsme. A potom, potom přišlo něco nádherného! Pak jsme se šli podívat do centra města. Ještě v životě jsem neviděla nádhernější centrum! A tak klidné a tak úžasné! Zrovna se tam konala nějaká středověká akce, takže tam bylo uplně tak klidno, byl tam středověký trh, jedna šikovná seňora tam paličkovala, prodávali různé výrobky a běžela tam aji výstava středověkých zbraní. To byla bomba! Týpek, co tam vysvětloval, byl nejen oblečen do dobového kostýmu, ale tež mluvil takovou trochu starší španělštinou, používal občas takové ty dřívější výrazy.
"Lo que está viendo Vuestra Merced se llama rompeparedes," povídal např. (Z toho je to VD) Byla to hrozná haluz. A on to úplně žil, že je v 15.st. Eště říkal: "No, to je hrozné, Portugalsko se chce osamostatnit, sever se chce osamostatnit, šechno se chce osamostatnit, to zustane akorát království madridské." Tož sme z toho měli srandu.
Pak tam bylo místo, kde ukazovali, jak se před těmi x stoletími vyráběla čokoláda. Ovšem když jsme tam přišli, paní nám též mírně starší španělštinou a sklamaným hlasem řekla:
"Lo siento mucho pero Vuestras Mercedes se habían retrasado. Pero a no desesperar, si vuelven al día siguiente, les explicaré con mucho gusto cómo se fabricaba el chocolate en los viejos tiempos."
To bylo nádherné!
Tak jsme šli. Ale stejně to nevadilo, že jsme tu výrobu čokolády zmeškali, ptž superních věcí se nám dostávalo tak aji tak. Na ulici hráli borci pouliční divadlo, hráli na loutnu dokonce, recitovali, zpívali.. To byl zážitek slyšet tu původní španělštinu!
Pak jsme narazili ještě na výstavu nástrojů. Některé ty staré nástroje, hlavně různé řehtačky a hrkačky byly hodně zajímavé, byla tam k vidění aji bandurria, tak to jsem byla ráda, ptž jsme o ní mluvili ve škole, a na kompu si tam člověk mohl pustit ukázky s těmi nástroji.
Pak jsme na ulici viděli ještě takový ten dřevěný mučicí nástroj, do kterého zavírali odsouzené. Mělo to tři kulaté otvory, to se zvedlo, do těch dvou krajních se strčily ruce, do prostředního hlava, pak se to zaklopilo a už ho vlekli. No samozřejmě jsme se u něho museli vyfotit. :)
Než jsme celé to centrum prošli, bylo už mega pozdě, tak akorát na večeři. Tak jsme zapadli do baru El puchero. Ten číšník tam byl totálně neschopný, no tož jeho problém, žejo, nedostal zpropitné, haha! Sme byli jak největší škrti, nikdo mu ho nechtěl dát, tak jsme dávali s Marisol a Pedrem dohromady těch 45 centů, co sme potřebovali, ale měli sme 46. Čekali sme, jestli mi ten jeden cent vrátí. :D :D Nevrátil. :D :D Ale fakt si dýžko nezasloužil. Měl tam nějakou sadu toastů, tak jsme se ho ptali, jestli si do té sady mužeme vybrat jaké chceme. A on že jo. Ve výsledku byla realita uplně jiná, a navíc teda ty toasty byly fakt divné. Já si dala toast s krevetkami s tím, že si je vychutnám. Vychutnala sem si tak akorát prd ptž celý ten toast byl hustě pokrytý jakousi omáčkou, která tu chuť těch krevet úplně přebila a navíc byla hnusná. Když jsme se pak s Marisol už vraceli domů, bylo Pedrovi a mně v tom autě mírně šoufl. A nebylo to těma zatáčkama. :D :D :D
Ještě jsem v autě přemýšlela, že kdybych vyhrála loterii s těma kupónama, tak jestli bych si koupila byt v Madridu, Montánchez nebo Cáceres. Tak už to mám jasné! V Madridu, do Montánchez bych jezdila na prázdniny a do Cáceres z Montánchez bych jezdila meeega často!
Jako to centrum je tak nádherné jako!!! A tak klidné! Jako fakt hezčí sem neviděla!Jo a eště sme v Cáceres potkali ňákého básníka, Diego se jmenoval, mluvil nádhernou španělštinou, byl hodný, chvilu s náma kecal a aji se s náma vyfotil. :)

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Úterý 14.7.2009)

Úterý

RAFIKI Z TRAFIKY

V úterý ráno došly cigára. Takže po snídani jsme chvilku kecali s Pedrem a pak jsme vyrazili do Rafikiho trafiky.
Rafa z trafiky byl ten mladý Rafa, co předešlého dne soutěžil v programu 3 8 3, bohužel teda nevyhrál, ale žejo, důležité není vyhrát, ale zúčastnit se. Rafiki byl hrozně hodný a poradil mi mentolované Fortunas, které jsem od té doby kupovala. S Rafikim jsme se rozloučili a pak jsme šli do pekárny, kde jsme si objednali na sobotu roscas borrachas pěkně zabalit 12 kousků a koupili jsme chleba. Pak jsme se stavili na dvě cortos u Tlustého Pindíka. Ke cortos nám dávali masité aperitivos, a k masu se hodí co? No chlebíček. A jelikož jsme ho měli 2 pistolas s sebou v sáčku, tak jsme si ho k tomu masu uždibovali, hihi! A to tam eště došel Cuco a že chce tež chlebíček, tak si vzal tež chlebíček. :-) Juani se divila, jajaja! :D :D

A X ELLOS

Po návratu domů, obědě a siestě mi Pedro daroval tričko A x ellos. To vzniklo tak, že při natáčení programu 3 8 3 tam v jedné části lidi začali zpívat:
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, eeeh oooh eeeeeh!
Fotbalový song. Hned jsem si vzpomněla na Mgr. Moniku Strmiskovou, kterou máme ve škole z doplňkového gramatického semináře, jak nám říkala, že ve Španělsku se strašně moc hojně používá nespisovného ir a por ellos /jít pro ně/, místo spisovného Ir por ellos /jít pro ně/, což teda Španělům vubec nezní, tak všichni říkají, řvou i zpívají A por ellos. Ah jak krásné jsou ty dvě předložky vedle sebe.
No a Pedro mi potom daroval červené fotbalové tričko, kde je napsané A x ellos, haha!

PATRONKA MONTÁNCHEZ

No a pak už jsme konečně šli na ten hrad pozdravit patronku Montánchez! Už jsem z toho byla celá nesvá a furt jsem myslela na Belén a už jsem si mega přála být na hradě. Po cestě jsme se potkali s Anitou, Conchi a Almudenou, které šly na hrad s námi a Almudena nám dělala fotografku.
Už dávno předtím mě Pedro děsil tím, jak je výstup na hrad náročný, ale já jsem se nemínila vzdát. Tak jsme šli. Já furt čekala nějaký ten strašný a otřesný kopec a ňák furt nic nebylo, až Ani řekla: No a už jsme tady. No, tak žejo některé pojmy jsou velmi relativní, žejo, jim to možná přijde občas náročné, možná to spíš mysleli na horko, které bylo v Extremaduře skoro pořád, ale mi se výstup na hrad moc líbil.
No a pak už jsme vešli do kostelíka, kde byla La Santísima Virgen del castillo, Consolación del Castillo, patronka Montánchez.
A sotva jsme tam vešli, padla na mě taková ta neuvěřitelná síla toho místa. Sedli jsme si do lavice a tiše jsme rozmlouvali s patronkou, modlili se k ní a každý ji určitě o něco poprosil. Já hlavně o zdraví pro moji rodinu a o trochu podpory pro Belén a její rodinu. Pedro mi během toho furt chtěl něco povídat. Ale já...já jsem ani neměla sílu mu říct: Hele, teďka ne. Jen sem mu tak jako položila ruku na rameno a on samozřejmě nepochopil. Jako nic nelogického na tom není, že, když jsme se o tom pak pár dní zpět bavili, říkal, že to fakt nepochopil a že sem mu měla normálně říct, ať mi nic zrovna v tomto okamžiku nevysvětluje. Nicméně moje divně vyjádřené přání nebylo pochopeno a Pedro pokračoval ve vysvětlování mi náměstí v Montánchez. Tak jsem mu jen znovu tiše položila ruku na rameno a tentokrát pochopil. A tak jsme tam všichni seděli v posvátné tichosti a bylo to nádhera. Anita mi potom zašeptala: "Půjdu rozsvítit Panence nějaké svíčky." Já se jen tiše zvedla a ve vší posvátnosti jsem šla s ní. Při rozsvěcování svíček jsem moc a moc myslela na Belén a nějak jsem cítila, že jsem s ní spojená.
Moderní doba bohužel dorazila i do onoho kostela, takže dnes se tam rozsvěcují zsvíčky způsobem, který se mi nelíbí ani trochu, ale pro cofradías je to určitě mnohem pohodlnější – je tam taková mašina, do které se hodí peníze a ona dycky za každé euro rozsvítí dvanáct svic. Ty svíce jsou určo elektrické a kdoví, jak dlouho to tam svítí. No co už, ale mašina nemašina, mně to bylo jedno. Splnila jsem svůj slib a byla jsem moc šťastná. Cítila jsem takové vzrušující lehtání v srdíčku, když jsem ty svíčky rozsvěcela. Pak jsem rozsvítila aji za mě a šli jsme zpět. Sotva jsme se znova usadily, přišly tam nějaké dvě ženské, které tam začaly normálně nahlas si povídat. Mě to trochu sralo, ale tož ajo y agua, že? :D Pak jsem se ale zaposlouchala a ony si kupovaly tam u prodavačky Isabel nějaké drobnosti s motivy Panenky z hradu. No tak to sme se tam hned taky museli jít podívat, že? Měli tam náramky, přívěsky, medailonky, záložky, takové jako do peněženky a všechno možné. Vždycky jsem si přála mít medailonek s Panenkou, jen jsem nevěděla, že je tam prodávaji. A prodávali, tak jsem si ho hned koupila a Pedro mi ještě koupil nádherný náramek, na kterém je tež maličkatý medailonek s Panenkou. A ta hodná Isabel nám eště darovala ty dvě do peněženky. Na jedné straně byla vyobrazena Panenka, na druhou jsme si s Pedrem napsali ono významné datum, kdy jsem ji poprvé spatřila:
14.7.2009
A pak jsme si tam napsali svá jména, přičemž Pedro si vzal tu s mojím a já na svojí nosím napsáno Pedro.Při návratu z hradu mi bylo tak lehce... Cítila jsem se najednou být una montancheca más. A věděla jsem, že Panenka má další dceru, která sice fyzicky zatím nežije v Montánchez, ale její srdíčko tam již zůstalo.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pondělí 13.7.2009)

Pondělí

KULTURNÍ ODPOLEDNE

Ráno se nedělo nic zvláštního, osprchovala jsem se a právě když jsem byla ve vaně, přišla Anita nám oznámit, že v šest všichni přijdou na to kulturní odpoledne.
Ještě jsem zapomněla říct, že během víkendu v Montánchez jsem dostala od Belén krásné tričko s Miguelem Bosém kdy na přední straně je jeho foto a na zadní je vypsaná celá gira, kterou dělali, od Consoli jsem tež dostala tričko a od Pedra tričko A x ellos, k tomu se ještě dostanu. No tak jsem se Anitě hned s tričkem s Miguelem Bosém pochlubila. Jí se mega líbilo. Když se dost vynadívala na Bosého, otočila si mě a začala číst ty města, co byly vypsané na zádech. A četla: Madrid, Toledo, Córdoba, Cácerez, Montánchez, Sevilla... :D Montánchez tam teda fakt nebyl, ale ona to tak přesvědčivě řekla, že aji Pedro se zeptal, jestli byl Bosé v Montánchez, haha! :D Potom Ani odešla a my jsme kecali, nešli jsme ani na cortos, jak bylo málo lidí, no a pak jsme se naobědvali a byla siesta.
V šest opravdu přišla Ani, Maxi, Conchi a Almudena, tak jsme rozbalili lázeňské oplatky, které jsem z Česka přivezla, čokoládu Studentská pečeť, jejíž jméno se jedna přes druhou snažila přeluštit, ale moc jim to nešlo, hihi, naštěstí po mně nechtěly vědět, proč se ta čokoláda jmenuje zrovna takto, no a pak ochutnali taky Becherovku. Vše z Česka jim moc chutnalo a mně zase chutnalo španělské kafe a ty veliké sušenky, co jsem je jedla na corridě. No když jsme vypili trochu té becherovky, rozhodly jsme se, že půjdeme na hrad. Bylo pěkně teploučko, tak už jsme se viděli, jak lezeme na hrad, haha. No takyže jsme nevylezly.

TRES OCHO TRES
Došli jsme na náměstí, odkud jsme měli jít na hrad. Jo. Nikam se nešlo. Holky upoutalo natáčení soutěže pro Canal Extremadura nazvané 383. Tentokrát se program natáčel v Montánchez, takže jsme jim tam dělali publikum. – Možná jsme pak v neděli byli na kanálu Extremadura, hihi! Byla to strašná sranda ptž ten týpek, co to měl celé na starost, furt nám jako publiku něco říkal, že jsme dost hlasitě neskandovali a podobné vály, ale my jsme ho vůbec neslyšeli ptž neměl mikrofon, tak sme tam byli uplně mimo a nevěděli sme, co chtěl, a stejně sme furt podporovali jednoho Rafu, který tam soutěžil. Byl to mladý Rafiki z trafiky, kterého jsem už příští den poznala. Pak po nás furt chtěli, abysme nahlas tleskali a řvali 383, až jsme z toho byli úplně ochraptělí. Mohli nám aspon každému dát tinto de verano gratis, abysme si svlažili hrdla, no nedali nám nic, ale odcházeli jsme s pocitem, že možná budeme v televizi haha! No ale na hrad už jsme nešli ptž bylo mega pozdě. Trochu mě to mrzelo ptž to natáčení soutěže nebylo uplně zábavné, ale tak aspon sme se tam vyřvali a nějaká ta sranda byla taky. Šak tam taky byla Anita, že?

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 12.7.2009)

Neděle

Podkapitola kryštofských slavností:

EL DESFILE

Ráno jsme vstávali všichni mega pozdě. Vstali jsme a s Pedrem jsme šli navštívit Anitu. Ta byla úplně čilá a v pohodě. "Ta šla asi brzo spát," pomyslela jsem si. Jo, to jsem se ale pěkně mýlila. Když jsem se jí zeptala, že v kolik šla spát, odpověděla mi, že nešla. Byla na verbeně až do konce, což bylo do pul osmé ráno a pak už nemělo cenu jít spát. Jo tak ta má fakt mega výdrž!
"Aniiita, a co se bude dít teďka? Povídej, co se ještě odehrává za nádherné obyčeje v Montánchez!" žadonila jsem dychtivě.
"Pavli, teďka bude desfile. Ráno byla krátká mše a od ní potom vyjede farář v autě se svatým Kryštofem a za ním pojede velká řada aut a on je bude kropit svěcenou vodou."
Ááááá tak to bylo něco pro mě! Něco takového jsem u nás snad nikdy neviděla, tak jsme hnedka šli pro Conchi a Maxi a šli jsme se podívat na desfile. Auta projížděla opět náměstí, tak jsme si zase sedli na náměstí ke stolečku ňákého baru, objednali jsme si Tinto de verano a pozorovali jsme tu spoustu různých vozidel, která se táhla za autem se Sv. Kryštofem. Nejdřív jezdila auta, ale potom jely aji kamiony, motorky, kola a dokonce jedna holka na vozíku. Třeba jí posvěcení přinese štěstí. Bylo to fakt haluz, hlavně hodně hluku protože auta mega troubila, občas nám s Pedrem zaléhaly uši. Ale stálo to zato!
No a tím Kryštofovské slavnosti skončily.

OOOTRO COOORTO, OOOTRO COOORTO

Po procesí aut jsme s Pedrem šli do Pito Gordo, salir a los cortos. Z procesí jsme byli v dobré náladě, tak jsme si každý dali dvě cortos. Jenže službu měl tentokrát Pelayo, další syn majitele baru Pito Gordo, a ten, sotva jsme dopili naše cortos, že nás zve na corto, protože měl narozeniny. Tak jsme si dali třetí corto, ale ještě jsme ho neměli ani dopité, a už Román, Pedrovo známý, že nás zve na corto. Tak bylo další corto a Pelayo že ještě jedno, že bude mět ty narozeniny, tak další corto, pak nás pozval Cuco /jmenuje se Antonio, je mega vysoký, superní, pracuje u policie a je to Pedrovo bratranec/, takže další corto, pak nás pozval eště někdo a pak už jsme cortos přestali počítat. A potom Pelayo: No a ted eště Pavli tady máš eště jedno corto, abys měla hezkou vzpomínku na Montánchez. :D Tož nevím, jestli chtěl, abych měla hezkou vzpomínku na Montánchez nebo na místní záchody, no než jsem se nadála, postavil přede mě další corto. A my už jsme chtěli jít a on: Neee a teďka bude una caňa. Otevřel jsem pro vás pivo Yuste, aby ho Pavli ochutnala. Už jsem někde výše uváděla, že caňa je větší a Yuste je silnější, že? Takže si to asi dovedete představit. No a pak byla eště druhá caňa a pak jsme radši zdrhli ptž el cabrón de Pelayo by nás určo mega ožral. Ale byla sranda. :)
Pedro mi povídal, že když jdou takle lidi na cortos a už jsou trochu nametení, tak zpívají Oootro coooorto, oootro cooorto. My jsme sice nezpívali nic, ale stejně to bylo super. Jo a z těch mega cortos a caňas jsme neplatili ani to ň. :D

JEDNOU VŠECHNO PROSTĚ KONČÍ A NĚKDE NĚCO ZAČÍNÁ

Z baru Pito Gordo jsme přišli tak akorát zralí na siestu, kterou jsme si dopřáli. No a po siestě, páč už byla neděle, a narozdíl od nás někteří musí do práce, odjela Consoli, Marcelo a Belén do Madridu. Bylo veliké loučení a já jsem byla strašně naměkko, hlavně rozloučit se s mojí španělskou sestřičkou Belén bylo mega těžký. Tak jsme se mega objaly, přitulila jsem se kní a popřála jsem jí šťastnou cestu a obě jsme si slíbily, že se brzo uvidíme. Ona si mě pak ještě k sobě přitiskla a do ruky mi vtiskla 5 euro. "Až půjdete na hrad," povídá, "zapal tam za mě svíčky Panence a pomodli se za mě a za mou rodinu." Potom už Marcelo volal, že musíme jít. A já jak jsem mega chtěla na hrad, tak teďka jsem chtěla jít ještě víc mega moc, nejradši bych byla šla hned.
Poslední besos, chau, mávání a už byli pryč.
Dům v Montánchez, veliký jako hrad, zůstal najednou nějak divně prázdný. Ještě že ta Juani tam aspoň zůstala, ale říkala jsem si tyjo, jak tady přežijeme ještě do neděle, když tady nikdo není? To odpoledne pak bylo trochu divné. S Pedrem jsme šli do obýváku a poprvé jsme spustili notebook, který jsme si s sebou z Madridu vzali, no a mě nenapadlo nic jiného než pustit La frase tonta de la semana od Diany z OT 7. A to nebyl dobrej nápad ptž ten song má mega smutný text a fuuuuf divný to bylo. Tak jsme si trochu poplakali, Pedro mi potom dal nádherné básničky, co mi napsal, a pak jsme šli dolů za Juani. To bylo trochu lepší potom už, ale prostě najednou tam nikdo nebyl, aji Pedrovo kámoši Rafa a Figura odjeli a Canchaca musel v pondělí též pracovat. Tak jsme povečeřeli a řekli jsme si, že půjdeme do baru k Rocío, abysme se něčím rozptýlili. V baru u Rocío téměř nikdo nebyl, venku jsme seděli skoro sami. Objednala jsem si Malibú con piňa – Malibu s ananasovým džusem, aby mi ta sladká chuť trochu spravila moji trochu hořkou náladu. A asi to zabralo. Už v sobotu při verbeně jsem přišla na to, že Malibú con piňa es tan dulce como el amor a všichni z toho zase nemohli. Večer jsme se ještě stavili za Anitou a řekli jí, že jestli bysme v pondělí nešli na hrad a že předtím bychom si mohli udělat tzv. kulturní odpoledne se španělským kafem, českou čokoládou, českými oplatky a českou Becherovkou. :D A že aby to řekla aji Conchi a Almudeně a Maxi, že ať taky přijdou a že pak půjdeme na ten hrad. Už jsem se moc těšila a pořád jsem myslela na Belén a jejího syna Marcose.Od Anity jsme šli domů a spát, ten večer nám do ničeho moc nebylo. Ovšem ráno moudřejší večera, že? A mně třeba spánek mega pomáhá překonávat různě depky a tak, i tentokrát mi pomohl.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 11.7.2009)

Sobota

LAS FIESTAS DE SAN CRISTÓBAL

V sobotu 11.července začaly slavnosti svatého Kryštofa, patrona všech řidičů a cestovatelů.
V sobotu ráno jsme se probudili opět dosti pozdě. Ten den jsem poprvé snídala španělskou snídani – to ráno jsem měla roscas. Tvarem mi připomínaly naše věnečky, jen to bylo fakt celé kulaté a větší a obalené mrtě v cukru a já nevím v čem eště. Dost se to drolilo, ale s kafíčkem to bylo úplně úžasné. To ráno bylo v domě nějaké ticho. Nějak tam kromě Pedrova hlasu chyběl eště jeden mužský hlas. "Kde je Marcelo?" zeptala jsem se Pedra.
"Jel s chlapama pro býky," odpověděl.
What??? To jsem teda byla trochu vykulená, že co je, ale Pedro a Consoli, která tam občas za náma chodila do kuchyně a vařila, mi to všechno vysvětlili.
Večer v sobotu, když začínají slavnosti, se na náměstí, které se právem jmenuje Plaza de toros, dělá býčí corrida. Není to samozřejmě taková ta uplně hustá s nejslavnějšími toreadory, ale je to taková "corrida po vesnicku". Ty býky nahání kluci / chlapi z vesnice a hlavně v posledních letech už to nebývá ani tak akční. A většinou tam mají pro srandu eště třeba jednu krávu, kterou tež nahání. Když býci i kráva odvedou svou práci, tak je zabijí. Pro krávu si teda někdo přijede, ale býka fakt zapíchnou na náměstí Plaza de toros přímo před zraky diváků, a odvezou ho až potom. No a ráno dycky chlapi jedou pro ty býky, přes poledne je zavřou do ohrady asi na Plaza de toros, kam můžou normálně chodit lidi a dívat se na ně. Tak to ráno to byl Marcelo + další chlapi.
Po snídani pokračovala exkurze do minulosti, Pedro a trochu i Consoli mi vysvětlovali další různé staré předměty, které měli pověšené v kuchyni na zdi. Bylo jich mega a já si to ani nepamatuju, ale vím, že tam měli takové jakési malé kovové udělátko, byla to jakokdyby mistička a mělo to tvar zobáčku a bylo to mega malé. Do té širší části se nalil olej, do té užší se zandala asi sirka nebo já newim, a když se to škrtlo, tak to mega hořelo a používalo se to, když eště nebyly svíčky. Takový dobrý udělátko, moc se mi to líbilo.
Pak jsme s Pedrem různě kecali a tak a... a odpoledne. Odpoledne se to všechno rozjelo!

Podkapitola kryštofských slavností:

BAR U TLUSTÉHO PINDÍKA

Ne, fakt ne, nedělám si srandu. V Montánchez snad nejprofláknutější bar se opravdu jmenuje Bar de Pito gordo. Původně, ale asi kdysi hodně dávno, se tento podnik jmenoval Mesón de labrador nebo něco takového. No ale jelikož majitel má 5 dětí, nebo bůhví proč, začali mu místní /tomu baru/ říkat Pito gordo – tlustý pindík. No a tak furt chodili na pivo do Pito gordo, do Pito, furt Pito Pito, až ten bar prostě přejmenovali a fakt mám nafocený aji ten cartel, kde opravdu mají napsané Pito gordo. A do tohohle baru jsme se hnedka odpoledne vypravili. Teda odpoledne.. ve Španělsku je čas trochu jinak rozvržený, takže to, co je pro nás poledne a odpoledne, třeba 14:00 hod, to pro ně odpoledne teprve začíná. Takže my jsme vyrazili teda ještě před odpolednem. :-) V Montánchez, hlavně když je hodně lidí a jsou nějaké slavnosti, se jde na cortos – salir a los cortos n. ir a los cortos. Corto je v podstatě pivko, ovšem ve Španělsku vám na požádání o pivo nepřinesou náš půllitr, ale pivíčko malinké a mega slabší. V Madridu jsem pak už slovo corto jakožto výraz pro pivo neslyšela, tam to byly dycky jenom caňas. V Montánchez se ještě cortos a caňas rozlišovaly ptž una caňa byla větší a většinoui silnější než un corto, my když jsme chtěli una caňa, otevřeli na to např. pivo Yuste, zatímco corto, to bylo asi to jejich Maou nebo jak se to jejich pivo jmenuje.
Salir / ir a los cortos spočívá v tom, že před obědem uděláte takové jako recorrido po barech. A v Montánchez je jich jenom na malém náměstíčku asi 12. Schválně jsme to s Pedrem počítali. Bar de Pito gordo, El bar de las supremas, El bar Iberseles, El bar de Emilio, El bar de la simpática Rocío, El bar Abanico a víc si jich snad ani nevzpomenu. No takže tato malá pívečka mají výhodu – člověk jich vypije třeba 10 a celkem mu nic není. navíc ve Španělsku vám ke každému pití dají aperitivo, což bývá na malém talířku něco, co se k pití jí. To se mi náhodou moc líbí, aspoň člověk dává aji něco pevného do žaludku a hned se nenamete. Navíc teda to jejich Maou je mega slabé, ale chutné bylo stejně. Takže my sme udělali takové jako recorrido, takovou jako trasu, ale nějak jsme ji nedodělali, ale zatvrdli jsme zase v Pito gordo. Jelikož byla fiesta, bylo tam mrtě lidí, furt nás šichni zdravili, Marcelo dělal fotky a bylo to úplně skvělé.

Podkapitola kryštofských slavností:

TODO AL SUELO

"Prosím, přinesete nám popelník?"
Nic.
"Prosím a kam mám teda házet ten popel a ty vajgly?"
"Al suelo."
"A prosím ňáký odpaďák na ty kuličky z ubrousků po jídle? Kam s tím?"
"Al suelo. Todo al suelo."
"Ale...pecky od oliv, párátka nebo skořápky od buráků?"
"Tooodo al suelo."
Tak tento rozhovor jsem si teďka právě fakt nevymyslela. To opravdu bylo. V baru u Tlustého pindíka se prostě všechno háže na zem – al suelo. On vždycky po chvíli někdo dojde a všechno to smete a dál se může házet al suelo.
Asi tak 3 dny mi trvalo naučit se házet věci al suelo. Největší potíže mi to dělalo s popelníkem, protože přecejenom byli jsme vevnitř, kdybych byla někde venku, tak možná, ale vevnitř... Tak jsem se vehementně dožadovala popelníku. Moc daleko to ale nevedlo. Sám Lorenzo /jeden ze synů majitele baru U Tlustého pindíka/ mi říkal:
"No. Já vám ten popelník dám, ale šichni se na vás a) budou dívat divně, a b) kam si myslíte, že se ten popel z toho popelníku pak vysype? ..."
No hádejte...kam jinam. Al suelo.
Dost jsem se divila a říkala jsem si, že to není možné, ale fakt je a on mi ten popelník prostě nedal. :-) Takže jsme společně s Rafou, Figurou a Canchacou /Pedrovo parta/ típali cigára o suelo a vajgly se potom házely pod bar, al suelo. Když jsme se tam potom vrátili, zase tam bylo čisto. Večer třeba ne tolik, to jsem tam zase jednou šla a šlápla jsem tam na skořápku od buráku a ta tak hnusně křupla, tak to fuuuuj to sem se teda lekla, ale druhý den zase zem jak z alabastru. :D

Podkapitola kryštofských slavností:

VŠECHNO SE MÁ VYZKOUŠET

Říká se, že všechno se má vyzkoušet. A tak Chicus zkoušela. :-) V Pito Gordo vládla příjemná nálada, popíjelo se, občas ňáká ta cigaretka, a že nás tam nebylo málo, takže mentolové Petry z Česka brzo došly. Nevěděla jsem, co si koupit ve Španělsku. Tak jsem otestovala ty Ducados od Anity, to bylo silné, pak dokonce puros od Figury, to sou takové ty, co maji aji ten povrch drsný a celkově vypadají mega drsněji a asi sou aji silnější než ostatní cigára, tak ty byly eště silnější, pak nějaké od Canchacy a pak už jsem z toho byla celá jelen, tak jsem si koupila ty od Anity ty Ducados v automatu. A pak mi někdo řekl, že ty Fortuna jsou aji mentolados. Vědět to dřív... No ale tak jsem tak jako způlky vykouřila a hlavně porozdávala Ducados a pak už jsem si kupovala jen Fortuny.

Podkapitola kryštofských slavností:

MILUJU MOŘE

To už jsem někde psala, že miluju moře? Jeeežiš a kolik ryb jsme ve Španělsku jedli...a v Pito Gordo nám připravili jako aperitivo takové nějaké uplně obrovské mušle, které byly obkládané ruzně cibulkou a já nevim jak to bylo upravované, ale naprosto mňam! Normálně to donesli na talířku eště na tej mušli a člověk si to musel odkrojit anebo to vcucnout pusou. To bylo tak strašně žúžácké!

Po cortos jsme přišli mírně znaveni domů, Juani už si dávala svoji siestu, my jsme se snažili se co nejtišeji najíst, ačkoli to s alkoholem v krvi moc nešlo, ptž jsme se samozřejmě řehtali každé kravině, a pak jsme samozřejmě odpadli. Po siestě jsme se nasvačili a kecali a já se pomalu šla připravovat na to, že půjdu s Conchi na tu corridu. Pedro jít nechtěl, že je to nuda a že už to hlavně mega zná. Mně tež říkal, že z toho nebudu nic mít, ale mě to mega zajímalo, už jenom kvůli tomu prostředí a té atmosféře. No a jak jsem se přichystala, už přišla Conchi. Též jsem měla trochu strach jít s ní sama, protože z předchozích dnů jsem ji až tak úplně neznala, ale zase. Muj strach byl naprosto zbytečný a Conchi byla úplně skvělá!

Podkapitola kryštofských slavností:

CORRIDA

Tak corrida byl zážitek! A ačkoli to byla "corrida po vesnicku", bylo to naprosto superní. Večer jsem se na ty býky vyzbrojila foťákem a za chvíli už přišla Conchi a že půjdeme. Bála jsem se, že jí nebudu rozumět, ale Conchi byla naprosto v pohodě, povídaly jsme si, eště s náma šly další paní a bylo to uplně super! Byl tam aji její manžel Pedro. Zaplatili jsme vstupné asi 10 euro a už jsme šli na betonové tribuny, které se na Plaza de toros nacházejí, usadili jsme se na vysoký betonový schod a za chvilku už akce začala. Byli tam asi 3 muzikanti, kteří hráli na buben a trumpety. Corridu zahájili takovým hrozně superním a pro mě povzbuzujícím songem Que viiiiva Espanaaaaa a pak už tam přivedli krávu. Za chvíli tam za ní přiběhl nějaký místní chico a snažil se ji vydráždit, ovšem kravka na něho kašlala z vysoka, takže po docela dost dlouhé chvíli to s ní vzdali ptž ona byla ňáká nablblá a vubec nevěděla, co se po ní chce, a přijeli si pro ni. Pak byla pauza, ve které jsem si snědla hrozně superní sušenku, kterou mi dala Consoli, byla taková obdélníková a strašně veliká a u nás jsem nic podobného neviděla, no a potom se znova ozvalo Que viiiiiva Espanaaaa a přivedli prvního býka. Tu sobotu jsem eště odpoledne někde tuším potkala Juanita a ptala jsem se ho, že jestli se byl podívat na ty býky v té ohradě, kde je ráno nechají. A on že jo. Ptala jsem se ho, jací jsou, a on říkal, že úplně mega velcí. A taky že jo! Býci byli uplně mrtě velicí a já bych tam teda za nic nevlezla za nimi. Býk aspon trochu chápal, co se po něm chce, tak si s ním chvilu užili a pak ho zabili. Pro mrtvého býka tam do pěti minut přifrčel nějaký traktor a odvezl si ho pryč. No a druhý býk, tak to byl zážitek. Ten býk byl strašně mega veliký, ale vubec nereagoval na dráždění místním toreadorem a vubec ho to nevzrušovalo. Conchi se na něho pozorně zadívala a říkala mi, že má pocit, že ten býk je slepý a že kulhá a nevim co. Myslela jsem si, že je to jen názor Conchi, ale za chvilu lidi před náma začali pískat a skandovat Fuera! Fuera! Fuera! Fuera! Ale záložního býka neměli, tož toten divný býk fuera bohužel nešel a museli to vydržet s ním. No nakonec ho tež zabili a odvezli. Takže pro místní ta corrida asi byla docela nudná, ale mně se líbila. Conchi říkala, že dřív to trvávalo uplně mega dlouho a že měli třeba aji 10 býků a že lidi pomáhali s drážděním býka a že se jako víc zapojovali do tej akce, že dneska už je to takové o ničem. Ale pro mě to byl zážitek úplně superní!

Podkapitola kryštofských slavností:

VERBENA

Corrida začala o pul jedenácté a skončila tuším ve dvanáct. O čtvrt na jednu jsme dorazily s Conchi domů a doma už se Belén a Consoli malovaly, dělaly si vlasy a přemýšlely, co si vezmou pěkného na sebe. "Co se děje?" ptala jsem se.
"Pauli, teďka je verbena."
"A co je to verbena?"No o tom jsem se už za hodinku přesvědčila. Verbena je v podstatě zábava na náměstí, kdy na náměstí hrají muzikanti live, lidi tančí a popíjejí u barů, které vystrkovaly bary aji ven, aby se dalo být i venku, čehož jsme zrovna my s Pedrem využili u Pito Gordo, smějí se a baví se až do rána. Verbena se mi moc líbila, s Pedrem jsme dost tancovali a kecali s jeho známými a tak. Ovšem ve 4 ráno už jsme byli docela unavení, tak jsme šli domů.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pátek 10.7.2009)

V pátek jsme se vzbudili okolo dvanácté. Vůbec se nám nechtělo vstávat – no aby taky jo, že, po předchozí noci. :D Dala jsem si sprchu, což mě probralo, posnídala jsem eště toast z Čr a café bien cargaíto a pak jsme se šli konečně projít po vesnici. Chtěli jsme jít už ve čtvrtek, ale ehm nějak sme to prostě nezvládli.
Belén, mi hermanita espanola, měla ten den narozky (10. červenec), tak jsem jí chtěla koupit nějakou maličkost. Dobře jsem nevěděla co, ale když jsem to řekla Pedrovi, ten měl hned jasno: "Zajdeme do obchodu k Chenchi," povídá. A jelikož jsme ho měli po cestě, vešli jsme tam.
Na obchodech v Montánchez se mi moc líbilo, že snad všechny měly místo dveří takové husté záclony udělané v případě obchodu u Chenchi z takových nádherných korálkových provazů a v případě pekárny, kde jsme později kupovali roscas borrachas nebo Rafikiho estanco z pletenců z dlouhých jakoby asi gumových provazů – u nás z tohoto materiálu holky plétávaly /a některé ještě možná pletou/ např. náramky a ty gumy se daly normálně koupit různobarevné v obchodě.
Takže záclona paní Chenchi mě hned úplně nadchla. :-) Paní Chenchi prodává různé věci, mezi nimiž nádherné náramky. A jelikož Belén je chica flamenquita, koupila jsem jí náramek, který sestával z pěti teňoučkých náramků nádherných barev a pěkně chřestil. Když jsem ho potom Belén dala, byla nadšená. :-) Tak sem dobře vybrala! Paní Chenchi /a to ostatně všichni v Montánchez/ se s náma dala do řeči, ptala se, odkud jsem, obdivovala se mojí španělštině /prý dobře mluvím nebo co :D /, ochotně nám ukazovala všechno, co má v obchodě a bylo to s ní moc prima. Po notné chvíli jsme se s paní Chenchi rozloučili a že půjdeme domů. Jo. To se dycky ve Španělsku řekne, že se půjde někam, ale cestou se dycky projde dalšími tak třemi místy, kam se původně jít vubec nechtělo a bývají to většinou bary nebo doma u někoho. U nás to bylo doma u Anity, Pedrovo sestřenice.
Anita Fragoso Lázaro, nazývaná též Anita Coguta (Belén občas z legrace dodává eště jiné rýmující se slovo označující lehkou děvu :D :D :D ) je paní drobné postavy s brejličkami. Takové celkem malé nic, řekli byste. Jo! Ovšem tato paní má jednu věc: Ona se pořád mega nahlas směje! A když se začne smát Anita coguta, tak se musíte zákonitě smát také ptž její smích je dokonale nakažlivý, hurónský a..prostě hustej mazec! Anita s Pedrem mají docela zajímavé způsoby komunikace občas. :-) Měla jsem se o tom přesvědčit hned při příchodu k ní domů. Pedro otevřel dveře u Anitya zezdola /nahoru vedlo mega schodů, na nichž měla Anita postavené květináče s kytkami/ na ni dost nahlas zavolal: "Aaaaaniiiiitaaaaa!!!!!" A Anita odpověděla: "Quééééé!!!!!" Pak se začali oba mega smát a ona přišla za náma dolů. A hned na mě: Pavlííína, niňa!" Jééé to bylo uplně krásné přivítání s Anitou! A hned nás zvala dál a za chvíli přišla eště jedna paní, Conchi, a Anity sestřenice Maxi. Tak sme s nimi kecali na Anitiných schodech do domu. Já měla občas trošičku problém chytat, co říkají, ale časem jsem si na to, jak se mluví v Montánchez zvykla, a už to bylo ok. No a tak sme se cosi bavili, smáli sme se a ty holky najednou cosi o bazénu. A že je dneska horko a že by šly. V hlavě se mi, jakmile toto řekly, urodilo takové jako tajné přání jít se třeba též vykoupat, ale říkala sem si tyvole nesockuj se. Jo... A za 2 vteřiny už se mě ptaly: Nechceš jít taky? Hej tak to sem uplně si zavískla! Už sem se viděla v bazéně, jak když chodíme u nás ve Vyškově na koupák, tak jak to má o správných prázdninách být. A ony hned: Hej tak jo, tak my se pro tebe stavíme. Pedro nešel ptž měl přijet ňáký chlap vyměnit jim propanbutanovou lahev a měli dorazit z Madridu Juani, Belén, Consoli a její manžel Marcelo, tak aby byl někdo doma. Tak holky odešly, já měla mega radost a pak sme se stavili u Anity na oběd. Už předtím se Pedro s Anitou bavil, že co bude vařit. "Arroz, patatas y bacalao," odpověděla Anita. Nejdřív mi teda trvalo si ten název zapamatovat, ale furt mně vrtalo hlavou, co to jako bude. Furt sem vymýšlela, jaké jídlo by to mohlo být, jako jestli to bude rýže s něčím nebo ryba s něčím, ale jako nechápala sem furt, proč se to jmenuje Rýže, brambory a treska. No pak sem to pustila z hlavy, až to ta Anita přinesla na talíři. A bylo to: Rýže, brambory a treska! To všechno nějak povařené, nakrájené a smíchané šechno dohromady! Tak to by mě faaakt nenapadlo. Jééé a jak dobré to bylo! Asi začnu jíst na koleji rýži s bramborama! :D A s chlebíčkem sme to jedli a pak sme si z nich dělali barquitos – lodičky, to když zbyla na talíři ta šťáva z toho, tak se ulomil kousek chlebíčku, nechal se nasáknout tím a jééé to bylo dobré! No a pak sme šli domů. Na ulici sme zase potkali Maxi s Conchi, které na mě veselými hlasy volaly: "Pavlína, tak se převleč a za 10 min se pro tebe stavíme." Tak jsem přišla celá happy domů, vzala si igelitku, fakt jak když du tady na koupák, a uplně sem cítila takovou tu pohodu domova, tu vůni toho léta, těch prázdnin, no užasné. Hodila jsem do ní pár nezbytných věcí, jako např. opalovací krém, hodila na sebe plavečky a sotva jsem se dooblékala, už holky klepaly na dveře. Pedro na mě eště /to bylo uplně roztomilé/ že abych si vzala s sebou aspon na jídlo jablíčko, že abych nelezla do vody hnedka po jídle...to bylo tak nádherné, jak se o mě bál. :-) No, jablíčko jsem ještě přihodila do tašky a už se šlo. Slunce pálilo jako čert, ale bylo to užasné. Trochu jsem měla strach, že Anitě a Maxi nebudu rozumět, protože Maxi jsem neznala předtim, jak mluví, a Anita, když jsem s ní mluvila o Velikonocích přes telefon, tak jsem jí nerozuměla vubec nic, jenom ...hahaha, bar Pito Gordo, hahaha...hehehe. Takže jsem z toho měla docela strach. Jo! Dycky, když jsem měla z něčeho ve Španělsku strach, tož se ten strach dycky ukázal jako naprosto zbytečný a nikdy ho nebylo vůbec třeba. Tak
a) Maxi žije v Madridu, navíc někde nedaleko čtvrti Moratalad, kde bydlí Pedro s Juani a bráchou Josém, takže ta mluví úplně nádherně ptž většinu času právě žila v Madridu
a
b) Anitě jsem nějak skoro šechno najednou rozuměla, uplně nechápu. :-)
No a tak sme šly. Zaplatily jsme drobné vstupné a už sme se ocitly u bazénu. Z amplionu tam hrála hudba jak u nás ve Vyškově, jen ty songy byly úžasnější, mnohdy španělské a já je ve většině případů znala. Tak mega často jsem tam slyšela Nada que perder od Conchity, Lo echamos a suerte od Ella baila sola, potom furt něco od Amaie Montero, to sem eště nevypátrala, co je to za song. Chvíli jsme si tam sedly jen tak na trávu a to mě docela překvapilo, Anita si tam zapálila. Ta tráva byla uplně mega mokrá, ale stejně mě to dost překvapilo. No ale tak dala jsem si s ní a ochutnala jsem španělské cigára Ducados. Na mě to bylo mega silné, ale později jsem si jich jednu krabičku tež koupila, ale to ještě nepředbíhejme událostem.
Po chvíli jsme se všichni rozhodli, že půjdeme do vody. Tak jsme prošly studenou sprchou, šla Anita, já a Maxi. Nic se nestalo, až když šla Maxi, šlápla tam na jakousi vosu a ta ji píchla do nohy. Jako fakt nicmoc zážitek, tak kluk, kt tam pracoval jako plavčík, jí na to něco dal a Maxi s námi do vody nešla. Voda byla jako kafíčko a bylo to tam uplně superní. Akorát z Anitina "Ven pallá, pacá, pallá no, pacá..." jsem byla občas trochu mimo a často jsem nepobrala, zda mám jít a la derecha nebo a la izquierda. I s těmito spisovnými slovíčky (Vpravo, vlevo), jsem někdy dost bojovala, musela sem si to dycky říct česky /nebojte, v cz s tím problém nemám/, ovšem tam, támhle, sem a eště v montánčeštině, jak jsem tamní mluvu začala nazývat, to bylo docela haluz. Ale tak sme se pobavily. No pak jsme šly chvíli na deku, kecaly sme a bylo to uplně v poho a pak s námi šla do vody aji Maxi. A Maxi objevila takový ten proud vody, co vystřikuje v bazéně z jeho stěny, a řekla: "Mira! El chorro de agua!" A já sem ňák jako asi nepobrala, co to je, tak sem se jí ptala, jakože co to je. A ona: "Ven pacá!" A tam byl ten proud! A jak byl teplý a superní a já z toho byla celá rozčarovaná, tak sem uplně spontánně a nadšeně zavolala na Anitu: "Aniiii!!! El churro de aaaguaaaaa!" :D :D :D :D (pro nehispanohablantes: chorro je jako proud, churros jsou hrozně dobré takové jako žúžárny z těsta, to se tak jako opeče nějak a jí se to pak s čokoládou a je to uplně vyborné!). No Anita samozřejmě haaahaaahaa :D sme se málem nalokaly vody obě dvě. :D
Pak se mě holky ptaly, že proč Pedro nešel tež s námi. No tak jsem jim řekla, že čeká doma na Consoli, Marcela a Juani /Belén jsem zapřela ptž Belén měla být překvapením pro Anitu ptž ty dvě se už mega dlouho neviděly/ a že tež přijede chlap s propanbutanovou lahví. A další haluz: Propanbutanová lahev, nebo jako my sme tomu v češtině doma tež říkali bomba, se ve španělštině řekne bombona. No a bonbon se ve španělštině řekne bonbón, ale jak se to vysloví jako m, žejo, v cz tež říkáme bombon, tak sme si z toho dělaly srandu, nebo spíš já sem to vlastně navrhla, o lavinu smíchu se už postarala Anita, že vlastně bombón by mohl bejt samec od bombona. :D A haluz byla na světě! Bombón macho y bombona hembra, hahahaha!!! :D :D
Po druhé koupeli, když jsme trochu oschly, jsme navrhly, že bysme si mohly dát café a něco k tomu. Tak sme šly. A tam se mi stala třetí haluz toho dne. Sedly sme si tam ven ke stolečku, donesly nám výborné kafe a Maxi se mě ptá: "Quieres gusanitos?" Trochu mě to vyvedlo z míry. A ona znovu: "Quieres un paquete de gusanitos?" Trochu, teda dost mě to zaskočilo. "To jako gusanos fritos?" zeptala jsem se jí já a už jsem viděla ty smažené červy, žížaly a housenky, jak je přinese zabalené a pěkně křupavoučké a zakroucené v sáčku. Ona se trochu divila, no zvedla se a šla kupovat gusanitos. Já jsem je zase až tak moc nechtěla, protože jsem nevěděla, do čeho jdu, a jak ona odešla, proletěla mi hlavou příhoda, jak jsem se jednou s kamoškou bavila na icq a ona mně řekla, že když byla na gymplu, že si s děckama usmažily červy a že to náhodou bylo docela dobré, že to chutnalo jak brambůrky, jen to mělo tvar toho červa. No Maxi vrátivší se se sáčkem gusanitos mě z rozjímání brzy vytrhla. No podala mi ten sáček a já nic. Ona nechápala, proč jsem tak cortada, tak jsem chvilu bojovala, jestli to mám vubec otevřít, pak jsem to otevřela. Nic na mě nevyskočilo, tak jsem byla ráda, ale docela jsem se bála do toho sahat. Mezitím Maxi vzala svůj sáček gusanitos a přečetla: "Gusanitos. S máslovou příchutí." Tak to mě uklidnilo ptž jako saranče, luční kobylku anebo sušeného červa pro akvarijní rybičky s máslovou příchutí jsem si faaakt představit nedokázala, no vzala jsem si jednoho toho "červíčka". Děcka, víte co to bylo? Taková ta ňamajzna, co tomu u nás říkáme......KŘUPKY!!! Hahahaha!!! Takže další smích tak na 20 min! Tak toto si budu pamatovat asi nadosmrti. :-) Takže děcka, až se vás ve Španělsku někdo zeptá, jestli si dáte gusanitos, patrně vám nebude nabízet smažené hlemýždě. :-)
Potom už jsme do vody nešly. Oblíkly jsme se a že půjdeme domů. Jo. Jak už jsem psala výše, ve Španělsku je, nebo alespoň co já jsem se s tím setkala, docela běžné, že se řekne, že se půjde někam, ale mezi momentálním místem pobytu (koupaliště) a cílovou destinací (dům Juani) se udělá mezizastávka (dům někoho, to ani nevím kdo to byl). :-) Po cestě domů jsme potkali nějakou holku s malým dítětem kt mělo tak rok, jmenovalo se David a bylo uplně superní. Pořád ječelo, ale jak na něho šichni ti Španělé tak krásně mluvili.. A Anita, jak s ním blbla! Ta holka nás pozvala domů, tak jsme chvilu seděly u ní v kuchyni, která byla mega prostorná a byli tam eště další nějací lidi, oni si hráli s tím Davidem a já...já jsem byla šťastná! To je tak nadherné, jak se mluví španělsky na děti! A ta Anita s mega hrubým hlasem na ně tak roztomile mluvila, srandu s Davidem dělala...to bylo nádherné! No asi po pul hodině jsme už opravdu šly k Juani domů, kam už mezitim dorazil nejen chlap s bombonou, která už byla vyměněná, ale tež Consoli, Marcelo, Juani a...překvapení pro Anitu! Předtim jsme se s Belén domluvily a jak nás viděla přicházet, čekala tam ve vchodu. Anita ji neviděla. A já na ni že: Ani, a teďka pro tebe máme jedno velké překvapení. Anita: Jaké? Já: No superní takové jako živé překvapeni. A tu vyšla Belén. A... objímání, pusiny, slzičky, krásná slova, plno emocí! Anita a Belén se neviděly už aspon 4 roky, protože Belén narozdíl od všech z Lázarovic rodiny, kteří žijí buďto v Madridu, anebo v případě ségry Toňi velmi blízko madridu, bydlí v Córdobě, což je dost daleko, a jelikož tam i pracovala, nemohla tak často jezdit do Montánchez. Pak jsme šli všichni domů a já se šla osprchovat.V Montánchez mají nádherný hrad, u kterého je kostelík a tam je jejich patronka, La Santísima Virgen del Castillo, ke které se lidé chodí modlit, zapalují jí svíčky a mohou si i koupit upomínkové předměty s Virgen. U pobytu v Montánchez jsem si dala za cíl, že musím Panenku z hradu, jak jsem jí familiérně začala říkat, určitě navštívit. Musela jsem jí přece poděkovat za moje nejlepší zlatíčko na světě z Montánchez, které mi ona seslala. No a sotva jsem pustila sprchu, slyším zezdola Consoli, Marcela a Belén, jak říkají, že půjdou rychle na hrad. Mrzelo mě, že nemůžeme jít s nimi, ale uklidňovala jsem se tím, že určo půjdeme jiný den třeba s Anitou nebo Conchi nebo někým. Tak oni odešli, já jsem věšela prádlo z koupáku na jejich v Montánchez docela velkou terasu, povídala s Pedrem, on mi ukazoval různé starožitné věci, kterých mají v domě plno, a Juani připravovala večeři. Všichni ostatní se z hradu vrátili opravdu za velmi malou chvíli, pak jsme se všichni navečeřeli a pak mi Pedro oznámil, že jdeme ven, že na nás čeká jeho velmi dobrý kamarád z Asturie, Nacho. Tak jsme na něj šli počkat k jednomu baru, což byl takový chiringuito jako (stoleček venku) a tam zněl song, který mě pak pronásledoval tam strašně mega pořád a dycky jenom u toho jednoho baru a já teďka když ho slyším, tak dycky úplně nemůžu. No dudaría. Přezpívané od Rosario Flores. V tomto baru pracovala velmi sympatická dívka Rocío a já, jelikož jsem si názvy barů tam moc nepamatovala, jsem tady tomu dycky říkala Bar de la simpática Rocío. To teda ani Pedro sám nevěděl, jak se ten bar jmenuje, až jsme to potom někde zjistili, ale moc si to nepamatuju, jestli to bylo Área nebo tak nějak? No pro mě je to a dycky bude Bar u sympatické Rocío. Tak jsme si v tom baru dali pití, já Tinto de verano, pokecali s Nachem a trochu s Rocío, když měla čas, a k tomu jsme jedli něco, co jsem do té doby též neznala – pipas. Jsou to asi slunečnicová semínka posolená a usušená a vtip je v tom, že se to musí speciálně rozloupnout zuby a pak si to semínko sníte. Je u toho docela sranda. Prodávají se prý i již oloupané pipas, ale to není ono. Pak jsme s Nachem prošli asi eště 2 bary a pak se k nám přidala Belén. Domů jsme se vrátili okolo třetí hodiny.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Čtvrtek 9.7.2009)

Ve čtvrtek 9.7. jsme se vzbudili, nasnídali a Pedro musel jít něco vyřídit. Já jsem mezitím zůstala doma s Josém, Belén a Juani. Věděla jsem, že odpoledne pojedeme do Montánchez, tak jsem si chystala věci a potom jsme všichni kromě Juani šli ven. Tak jsem ozkoušela první bar ve Španělsku a ochutnala moje první tinto de verano.
...
Tinto de verano Don Simon
Tinto de verano hay que beber
Tinto de verano pal calor
...
Mega sme si to užívali, Belén a José mi povídali mega věcí o Španělsku a bylo to moc fine. Bary jsme navštívili asi 3 a srovnávali jsme v nich tinto de verano. Nejlepší bylo asi en la casa de Antonio, kam sme se potom s Pedrem ještě několikrát vrátili. Tam jsem si tež dala první cigaretku ve Španělsku. Z Česka jsem měla slim Petry, které jak Belén, tak aji Josému, dost chutnaly, takže si dokážete představit, jak rychle ta krabička padla .Domů jsme přišli něco okolo půl třetí ve veselé náladě. To už nám Juani volala, že kde jsme, že už udělala oběd. Mezitim se vrátil aji Pedro a divil se, když nenašel nikoho doma. :-) My s Belén a Josém sme si to fajně užívali aji doma. Po obědě jsme šli do obýváku, kde bylo ten den mega vedro. A tak Belén vytáhla svůj cordobský vějíř a začala se ovívat. Já sem si myslela, že toty Španělky s vějíři, že to jako normálně nefunguje, že to se tak jako dřív anebo ve filmech. A ono funguje! Belén mi potom ukazovala ten grif, jak se má vějíř správně otevřít, aby správně zazněl a rozevřel se celý. Stejným způsobem, jen opačným švihem zápěstí ruky se vějíř i zavírá. Tak zavírání musim ještě trénovat, otvírání by aji celkem šlo. :D :D :D A tak sme se tak jako navzájem ovívaly. Belén jsem si hned zamilovala. Ona už asi 8 let žije v Córdobě a jak aji sama říká, es una chica flamenquita. A bylo to vidět. Ráno šla pro chleba a s teplým chlebem v ruce šla kuchyní, druhou rukou luskala prsty a zpívala si flamenco písničky. Bylo mi z toho tak nádherně! A to jsem zrovna volala mojí nejlepší kamošce a dycky když ona zpívala, tak já jsem přestala mluvit, aby mohla Mirka poslouchat její nadherný hlas. A slyšela ho přes toho mojeho mobila debila! A potom Belén přišla a říkala: "Mira, teplý chlebíček máme!" Uplně jsem cítila takové to teplo domova, ačkoli jsem tam jakože nebyla doma. :D Belén často nosila taky mega přívěšků na krku a měla ráda náramky a tak. S Belén jsme se hnedka zblížily a já jsem ji začala říkat moje španělská sestřička. Postupem času jsem pochopila, že šichni z Pedrovy rodiny jsou uplně nejlepší a hned jsem si je zamilovala jako moji španělskou rodinu a oni mi furt říkali naše česká hija. A dokonce Belén volala svojemu dvanáctiletému synovi Marcosovi a ten ji řekl, že když Belén je moje španělská sestřička, tak on je muj španělský synovec. :-) Haluz!
No a jak sme se v tom obýváku tak jako ovívali, tak nám zavolal taxikář Inocencio, kterému nikdo neřekne jinak než Chencho anebo Lorocho, že tak okolo páté přijede do čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli, a že vezme Pedra a mě do Montánchez. On to teda nejni jako taxikář jako takový, co vybírá strašně mega prachů, ale on se živí tím, že jezdí trasu Madrid/Montánchez/Madrid/Montánchez a tak furt a vozí lidi z Madridu do Montánchez či naopak. Jedna takováto jízda stojí 35 euro. No na to, že si mužete hovět v pohodlném autíčku s klimatizací a že mužete udělat čurpauzu kdy se vám zachce, jen stačí Chenchovi říct, je to fakt mega levné, když uvážíte, že z Madridu do Montánchez je to asi 300 km.
No a čas plynul a bylo pul šesté a šest a Lorocho furt nikde. A to jsem se přesvědčila, jak jsou zase ti Španělé úplně užasní, nic nehrotí, berou vše v poklidu a nejenom že je to lepší, ale eště si ušetří nervy. Takže v době, kdy já už sem si šla zapálit ptž sem byla mega nervózní a hustila jsem do Pedra, ať už proboha tomu Lorochovi zavolá, Pedro byl naprosto v klidu a říkal: Neboooj, šak je eště čas.
Chencho Lorochořijel přijel v 7 hodin, já se eště rozloučila se všema, vzali sme si s Pedrem bágly, hodili je k Lorochovi do kufru a nasedli sme. A pak sme se eště hodinu vymotávali z Madridu a stavovali sme se eště pro dva lidi, kteří jeli s náma.
Cesta mě už ke konci straaašně nebavila ptž sem si už potřebovala protáhnout nohy. Ale něco na ní bylo uplně užasného! Chencho Lorocho měl celou cestu puštěné Radiolé, nejužasnější rádio kt znám ptž tam furt celou dobu valí flamenco, takže odteďka neposloucham nic jiného než Radiolé.
A vy si ho pusťte klidně taky, dá se poslouchat en directo na internetu:
www.radiole.com
link Escuchar en directo nebo tak něco.
Na Radiolé hráli dost známých songů, např. Chambao, ale co mě uchvátilo, tak předělávka od Lo bueno y lo malo, což znám v flamencopop od Chambao, ale tady totu zpíval nějaký uplný gitano, bylo to trochu rychlejší a uplně užasnééé!!! Možná to byl originál a Mari udělala cover, co já vím. A eště jeden song mě tam mega moc moc zaujal, sakriš kerý to byl? Jo tooo! Vivir asi es morir de amor od Camila Sestaaa! To bylo užasné! Snad to někdy zase pustí a mně se podaří to nahrát.
Když sme jeli nějakou dobu, Radiolé Lorochovi vypadlo a naladilo se mu místo toho Radio cinco Todo noticias. To mě až tak nebavilo ptž je to rádio opravdu kde fičí jenom a jenom zprávy a další zprávy, ale jak sme zase vjeli do nějaké zóny, zase se tam vrátilo Radiolé. Toto mi řekl Pedro až o několik dní později. Když se tam naladilo Radio 5, tak sem trochu nechápala a mrzelo mě, že proč ten Lorocho to krásné radiolé vypnul? Měla jsem chvílema takové nutkání mu říct: Lorochooo por favooor vrať tam Radiolé. :D Eště že sem to neudělala, byl by trapas hihi. :D Ale on ho podle všeho tež upe mega moc miluje a to je nejskvělejší ptž Radiolé je užasnééé!!!
Asi 120 km před Montánchez jsme udělali čurpauzu v jednom baru, kde sme si dali eště cocacolu (to abychom měli důvod dělat brzo čurpauzu příští haha) a pak sme pokračovali. A to už mě fakt nebavila ta cesta, ani usnout sem nemohla ptž sem se už mega těšila na Montánchez.
V 11 hodin večer sme konečně do Montánchez dorazili. A sotva sme vystoupili z auta, už se tam srocovali ruzní lidé kteří znali Pedra a hned se s nim zdravili, já sem se s nimi tež zdravila a vubec sem nedávala kdo je kdo. Teďka už vím, že tam přišla Conchi, její dcera Almudena a Conchin manžel Pedro. Večer jsme viděli eště Pedrovu sestřenici Anitu a jejího manžela Juanita. Ale ten první večer sem nedávala vubec vubec nic. A ti lidi šichni hnedka šli s náma domů, pomáhali nám nosit tašky, donesli nám pitnou vodu ptž v Montánchez z kohoutků tekla voda žlutá, jak sme s Pedrem často zpívávali ve sprše: Aguita amarilla, cálida y tibia. :D :D :D
Kecali s náma a furt byli nablízku a furt říkali jako, že prostě kdybysme něco potřebovali, že at zavoláme, že sou tady, pak nám popřáli dobrou noc a odešli.
S Pedrem jsme se usadili nahoře v obýváku a že povečeříme. Juani nám s sebou dala do krabičky tortillu de patatas (mimochodem, nejužasnější tortilla de patatas je ta od paní Juani), jabko, a Anita, Pedrovo sestřenice, nám nachystala iberskou šunku. Tak jsme snědli tortillu a chlebíček s rajčátkem a tou šunkou. To byla mňamina!
Potom jsme se museli postarat o to, aby byla teplá voda. To zpočívalo v tom, že já jsem šla do kuchyně a Pedro kamsi do nějaké místnosti, kde byl ohřívač na vodu, který bylo třeba zapnout. Celá operace byla o tom, že Pedro chvilu vydával s tím ohřejvačem takové jakési plechové zvuky, takové jako pum pum pum, pak na mě dycky zavolal, abych pustila teplou vodu a já sem dycky měla z kuchyně ozkoušet, jestli je teplá.
Pum pum pum!
Pedro: "Pavli, abre el grifo!"
Pavli: "Ne, eště to neteče."
Pum pum pum...
Pedro: "Otevři kohoutek!"
Pavlí: "Ee, eště furt nic."
Pum pum pum...
Po asi šestém pum pum pum došel Pedro za mnou, půjčil si zapalovač a ten ohřejvač zapálil s ním. A pak už tekla sice žluťoučká ale teploučká vodička.Po úspěšném a náročném úkolu zapálit calentador jsme ještě kecali, umývali nádobí od večeře, osprchovali se /mimochodem v Montánchez maji nádherně velikou koupelnu/ a pak jsme šli do postele. Usnuli jsme okolo páté hodiny ráno.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 8.7.2009)

Hola chicos!
Je právě 0:50 hodin v noci a já... nemůžu spát. Už od jedenácti ležím v posteli, poslouchám mp3, ve které mi neustále jede verze El sitio de mi recreo od Cristiny Rueda a Rafy z OT 7, ale prostě...já nemůžu! A tak jsem zapla počítač a jdu psát reportáž o Španělsku, kterou jsem tak dlouho slibovala.

Můj pobyt ve Španělsku začal dne 8.7.2009 ve středu, a to cestou z Vyškova na letiště Barajas v Madridu.
Ráno 8.7. jsem nevstávala ani nějak moc brzo, protože autobus, kterým jsem jela do Prahy, měl z Vyškova odjíždět až v 7:15. Ten bus jel ze Zlína do Brna, Vyškov, asi Velmez a Praha. Ve Vyškově měl asi 25 minut spoždění, ale na Florenc do Prahy náhodou dorazil se spožděním pouze tříminutovým. To ráno ve Vyškově trochu pršelo, tak jsem vyndala svůj rozbitý deštník, jehož toto byla poslední cesta, protože v Madridu se totálně rozpadl a skončil ve španělském contenedoru na odpadky. Cesta autobusem byla taková celkem nudná, už jsem strašně chtěla být v Praze, protože jsem byla mega zvědavá, jak to všechno bude, letiště a tak. Během cesty jsem chvilu poslouchala mp3 z mobilu, spala a jinak nic. Do Prahy jsme dorazili v 10:38 (pravidelný příjezd dle IDOS měl být v 10:35, to někde nahnal) a u busu už na mě čekal jeden člověk, který se mnou šel na letiště. V Praze nepršelo, bylo krásně teploučko, takže v krátkých kalhotách a tričku bez rukávů mi bylo uplně v poho, mikina, kterou jsem si pro případ vzala, zůstala i nadále vespod batohu a chránila elektronické věci, které jsem v něm měla, hlavně foťák od ségry a externí harddisk.
Cestu na letiště jsme absolvovali nejdřív metrem pár zastávek a pak busem. Na letišti jsem se hrozně mega brzo odbavila, čekala jsem teda, že mně nevezmou kufr, páč jsem v něm vezla upe mega věcí, ale náhodou vážil jen 16.3 kg, což jsem se teda při tom všem, co obsahoval, docela divila. No pak mi zrendgenovali u jiné kontroly aji bágl a pak aji mě a bylo. No a pak už jsem jenom dvě hodiny čekala na letadlo. Na Ruzyni zrovna nebyli vubec žádní lidi skoro, takže celkem nuda. Ale byla sem strašně nervózní, tak sem furt někomu volala, psala SMS a tak. Furt sem měla potřebu s někym mluvit a už sem straaašně chtěla, aby už to letadlo tam přijelo. Už jsem potřebovala, aby byla ňáká akce. Po chvíli tam do tej haly přišli rodiče s klukem, šichni Španělé. Chvilu hráli Veo veo. ?Qué ves? Una cosita. ?Qué cosita es? A pak se začali bavit normálně o něčem, on si pak hrál chvilu s mobilem, mohl to bejt tak náš páťák/šesťák. No a tak to utíkalo trochu rychleji. Strašně mě teda eště deptalo, že jsem neměla s sebou hodinky. Ty mi den před odjezdem odešly. Tak sem furt vytahovala mobil jak blbka a ten čas se stejně upe mega vlekl. A najednou uááá!!! Letadlo bylo tu!!! Když jsem letěla minulý rok do Německa, od té letištní budovy k letadlu sme se přemisťovali šichni takovým malým autobuskem a zpátky potom taky. Ovšem teďka, jak v Praze, tak v Madridu, jsem se do letadla přemístila tak, že jsem prošla jakýmsi tunelem, který ústil přímo do letadla. Tuším tomu říkali finger. Přišla jsem tam jako první. Letadlo oproti tomu maličkému od společnosti Lufthanza z minulého roku bylo veliké. Mně to teda tak nepřišlo, ale mega sem si to uvědomila, jak jsme přistáli pak v Madridu a lidi furt vystupovali a vystupovali a furt se odněkud zezadu objevovali noví a noví lidi. No tak sem nastoupila, steward /měli sme chlapa uááá/ mi předvedl, kde je nafukovací vesta, odkud vypadne maska /já teda te masce moc nevěřim, je to takové kulaté a mám teda pocit, že vám to nos a pusu moc nezakryje, newim no, ale tož v případě emergence by se tomu asi věřit muselo ptž ajo y agua/ a eště mi chtěl předvést bezpečnostní pásy, ale ten sem si zapla upe mega hned, jak jsem tam přišla. :-) To já tak dycky. :-) Seděla sem na sedadle do chodbičky, to u okýnka bylo prázdné. Strašně mega moc moc moc sem si přála, aby si naňho někdo došel sednout... Jo. Letadlo se plnilo, zněla v něm příjemná hudba, a pak už nikdo nechodil a to sedadlo zustalo prázdné... Nebyla jsem uplně nejšťastnější z toho teda, ale tak co už. Zavřely se dveře, do reproduktorů pustili takové ty úvodní uvítací řeči, že nás vítají jménem společnosti ČSA, se kterou jsem letěla, předvedli, jak fungují všechny ty záchranné věci, že máme být opatrní při otvírání schránek se zavazadly nad hlavami a tak. Totéž dlouhé pustili potom eště v angličtině a ve španělštině. Na závěr se omluvili, že sienten mucho que la tripulación no puede dirigirse a nosotros en castellano. Potom popřáli příjemný let a letadlo se rozjelo po runwayi. Připoutali sme se šichni, jak nás nabádal světelný nápis, a mně se hlavou začaly honit různé myšlenky. Přecejenom jsem letěla sama, do neznáma, letadlem, upe sama... No a najednou motory letadla začaly mega řvát a já se hnedka chytila těch opěrek na ruce. A do druhé ruky sem vzala to kovové od bezpečnostního pásu toho sedadla, kde nikdo nebyl. Njn když mam strach, mam furt potřebu jako něco jako dlachmat v ruce. No letadlo chvilu mega hučelo a pak jsme se vznesli. Pak to bylo v pohodě. Let trval 2:50 min, ale místo v 17:30, kdy jsme měli přistát, jsme přistáli v 17:48. Odlítali jsme o pár minutek později /plánovaný odlet byl v 14:40/ ptž nad asi Německem newim bylo mega provozu, tak jsme museli počkat na povolení ke startu.
Let sám o sobě mě strašně nebavil ptž sem byla upe sama, eště sem neměla s kym kecat, nemohla sem si prohlížet ty prospekty, které byly v kapse sedadla přede mnou, to mě dost štvalo ptž by mě mega zajimalo, co v nich je a jestli byly aji ve španělštině, no a mp3ky sem taky nemohla poslouchat, ptž do té doby jsem měla jen mp3 se 128 mb, kterou jsem si s sebou faaakt nevzala, a moji hudbu veškerou sem měla na 2 gb kartě na mobilu, no a ten se, jak známo, během letu zapínat nesmí. Tak sem tam tak jako seděla, křupalo mi v uších a chvilama mi bylo trochu divně, newim, čím to bylo. Pak nám přinesli k jídlu sandwiche /takové prodávaji u nás na koleji v automatu za 25 Kč, když přijdeme po pařbě, máme hlad a nejsou prachy/ a pití. V Praze mi vyhodili litr a pul lahev vody, tak jsem pila vodu v letadle. A měli tam dobré kafe. Teda tu lahev jsem jim odevzdala já dobrovolně ptž sem věděla, že to neni povolené vzít si to na palubu letadla, jen jsem na ni nějak zapomněla. No, tak let pokračoval, tim kafem se mi trochu ulevilo a uteklo mi pár minut, ale jinak se to furt vleklo. A eště sem neměla ty hodinky a nemohla sem mrkat ani na mobil. No tak uběhla mega věčnost a najednou letadlo začalo dělat divné pohyby. Nelíbilo se mně to ani trochu, ale furt sem se tak jako utišovala, dýchala zhluboka a docela to šlo...až do chvíle, kdy teda letadýlko udělalo aji divný zvuk. To už sem se nějak upe mega vyděsila, otočila sem se do chodbičky a uplně automaticky, ani newim jak, ze mně vyšlo automaticky ve španělštině: ?Qué pasa? ?Está bien lo que hace el avión? (Co se děje? Je OK to, co dělá to letadlo?) No a vedle přes uličku seděl nějaký Španěl. A upe nechápu! Místo tho, aby si zaťukal na čelo a řekl si, že co je to za divnou holku, která přehání, tak mi normálně upe klidným hlasem řekl: Sí sí, está bien. El avión está bajando. (Ano ano, je to ok. Letadlo klesá.) Děcka, jááá sem mu byla tak mega mega vděčná. Pak jsem se ho teda eště zeptala, ptž se mi to zdálo dlouho: Cuánto tiempo queda para el aterrizaje? (Kolik času zbývá do přistání?) – njn ty hodinky. :D A on zase uplně v klidu: Unos diez minutillos. (Asi deset minutek.) Těch deset minutek se neskutečně táhlo, až najednou letadlo klesalo upe mega rychle a pak křachlo o zem. To už sem znala z minulého roku. Ale když zase udělalo šílený neočekávaný hluk, zase mě to dost vyděsilo. Chudák ten pán. :D No když sem se na něj s poděšeným výrazem v obličeji otočila s otázkou Qué pasa? ?Qué pasa? (Co se děje? Co se děje?) On mi upe v klidu vysvětlil: Nada, tranquila, el avión está frenando. (Nic, v klidu, letadlo brzdí). No fuf...už sem byla ráda, že sme doletěli ptž už mě to tam mega nebavilo a navíc teda start a přistání nicmoc. Pak už letadlo jen chvíli jelo po runwayi, mezitím nás přivítali ve Španělsku a popřáli nám příjemný pobyt. Největší sranda byla, když ta česká asi letuška nebo co já wim se snažila číst tu španělštinu. Hej mě jí bylo tak líto... ptž to bylo upe vidět, jak ji to mega stojí...fuf. A občas už ani neříkala ve španělštině všechno to, co v češtině a angličtině. V češtině a angličtině nám popřála hezký pobyt v Madridu nebo v našich cílových destinacích, ve španělštině už se na nějaké cílové destinace vykašlala.
Lidi začali z letadla vystupovat po těchto hláškách. A furt vystupovali další a další a další. :-) Když jsem vystoupila já, mluvila na mě jedna letuška, co s náma letěla, anglicky. Už předtim, když mi donesla sandwich, řekla: your sandwich. Já sem se nebránila. Když se na mě mluvilo anglicky, mluvila jsem aji já, když španělsky, tož tež a česky tež. No a do toho co mi tady ta letuška říkala něco anglicky, přišla další a řekla mi něco česky, tak sem ji odpověděla česky, načež teda tady ta anglicky mluvící se tak jako zarazila a říká: Je...vy ste Češka? A já, že jo. A tak se tam obě rozesmály a já s nimi.
A do toho už tam přišel španělsky mluvící borec, který mě provedl letištěm tam, kde se vyzvedávají kufry. Cestou sme se bavili a on mi řekl, že je z Columbie. Tak sem si vzala kufr, vyšla ven a tam... tam už na mě čekal... Pedro! Moje největší zlatíčko! První naše setkání bylo divné. Byli tam s ním nějací lidi eště, takže to bylo jen rychlé obejmutí, hola, hola, a konec. Hej ale bylo to strašně zvláštní. Jeho hlas sem znala dycky jenom ze skypu, měla jsem asi tak 4 jeho fotky a toť vše. Bylo strašně zvláštní najednou mít před sebou člověka, který byl malý, jako ostatně mega Španělů, a měl uplně ten stejný hlas, jako toten ze skype. Jen se to furt nesekalo. :D Prostě haluz. No a pak sme šli s Pedrem kousek a tam už na nás čekal jeho brácha. Pedro mi dycky o bráchovi Josém povídal jako o stydlivém člověku, který je občas takový rostržitý. S tou rostržitostí newim, ale stydlivý mi vubec nepřišel, byl to velký sympaťák, pořád povídal, hned sme se přivítali a hned mě vzal uplně v pohodě. Moc jsem si ho oblíbila. No a pak sme jeli metrem domů. Při vstupu do metra sme měli nějaký problém s lístkem, ale pak se to vyřešilo. Hlavně mě Pedro naučil s takovým tím na ty lístky. :-) Nejdřív jsme jeli asi linkou č. 8 ze zastávky T4 (jako terminal 4 na který sem přiletěla) na zastávku Colombia, kde sme udělali přestup na linku č. 8, kterou jsme jeli na zast. Artilleros, která byla už mega kousíček od jeho domu. Oni si po cestě povídali a já hlavně poslouchala. Připadalo mi naprosto užasné být na ulici a slyšet španělštinu, být v metru a slyšet španělštinu... Prostě hukot! Tak první 3 dny než sem si zvykla, mě kolikrát bavilo uplně moc jenom třeba sedět v obýváku v křesle a jen poslouchat, jak se oni baví, jak hraje televize, co se děje venku na ulici, jak tam lidi na sebe pokřikují španělsky, jak tam běhají děti a mluví španělsky...
No a zrovna sme měli štěstí. Sme přišli k domu a hned sme potkali jeho sestry Belén a Consoli a jeho maminku Juani. Tak jsem je hnedka šechny poznala, pozdravili sme se a šli sme domů. Všichni jsme šli do obýváku, kde sme chvilu kecali a Belén s Consoli a Juani že potom pujdou chvilu ven. Já jsem byla upe groggy, tak sme s Pedrem zůstali doma. On mi mezitím ukázal byt.
Jejich byt byl mega maličký. Když se vešlo z ulice, prošlo se takovým jako vchodem, takovým dvorkem a pak už teda byl vchod do domu. Náš byt byl v prvním patře a měl označení 1 D. Myslela jsem si prvně, že to D má být správně Dcha jako derecha. Ale ee, u nich byly dycky byty 1 A, 1 B, 1 C a 1 D. Takže se vyšly jedny schody a byly 1 A a 1 C asi a v druhých ty zbývající, tedy i náš.
Když se vešlo do bytu, člověk udělal jenom asi dva menší kroky a hned byl vchod do kuchyně. Po dalších asi dvou se vešlo do obýváku, ze kterého se dalo chodit na terasu, kde jsme např. věšeli prádlo. No a polevu byl kulatý stůl, kde sme jedli, a za nim vchod do chodbičky s pokojema Josého, Pedra a Juani a s vchodem na záchod a do koupelny. Po levé straně byly hnedka vedle sebe první vchod do koupelny, potom těsně vedle vchod do pokoje Juani a na konci té chodby čelně vchod do pokoje Josého. Po pravé straně potom byl vchod do pokoje Pedrova. Pedrovo pokoj a místnost se záchodem, sprchou a umývadlem byly snad dvě nejmenší místnůstky v bytě. Byly to takové nudličky malé. :-) A tak malý byteček jsem eště neviděla. :-) Ale pohodlný byl v poho. :-) Pedrovo pokojíček měl jednu výhodu. Když bylo v tom od Juani vedro, v Pedrovo bylo dycky víc fresco. První den sem spala tam. Pak sme jeli do Montánchez a pak sme s Pedrem spali v pokoji Juani kt byl prostornější a ona nebyla doma. :-) A teda věděla o tom. :-) Samozřejmě. :-) Tak mi Pedro ukázal ten byt, vybalila sem se, osprchovala v jejich malinkaté sprše :-D a mezitim přišly Belén, Consoli a Juani. Ten den jsme večeřeli ensaladilla rusa. Připomínalo mi to náš bramborový salát, jen s víc věcma, rybičkama a tak. A olivama a ruzně. Pak sme jedli užasný a jednoduchý salát z hlávkového salátu, olivového oleje a soli. Salát se nakrájí, olej a sůl se přidají, zamíchá se to a je to. Tak toto bylo moje první španělské jídlo. A bylo výborné! Pak jsme chvíli koukali na televizi, já fascinovaně poslouchala španělštinu z televize, a pak jsme šli spát.