Uz mam studentskou karticku! Uz mam cim prokazat, ze jsem opravdu studentka UCM. (Dali mi ji pred dvema tydny). Ovsem vezmeme-li v potaz, ze uz 17.unora se vracim doCeska, uz mi nebude moc platna. Jak nam rekla sama pani v kancelari pro erasmus studenty: Os la lleváis de recuerdo. :D
Otevreli nam novy Lidel. Minuly ctvrtek. Mercado uz nema dve patra, ale jen jedno a cely prostor nahore zabira Lidel. Je to superni, protoze veci, ktere se nesezenou tam (jogurty, cerealie, sprchove gely, sampony...) se sezenou v Lidelu. A co neni v Lidelu (cerstve ryby, ovoce, zelenina, maso...) se sezene en el mercado. Aspon uz nebudeme muset litat kvuli kazde krabici mlika do Carefouru.
Alicia uz neni nase kamaradka. Jako by se po ni slehla zem. Jak jsem nekde v predchozich postech psala, ze Lidia, Alicia a ja jsme mely psat praci do sociolingvistiky, tak Alicia se nam prestala ozyvat, nereagovala ani na sms, ani na telefonaty a ani na chatu na facebooku, i kdyz jsem ji videla online a vubec se k nasim navrhum k praci nevyjadrovala. Proste nas v tom sproste nechala. Tak jsme praci s Lidii napsaly samy a kde je konec Alicii nevime. Ted jsem videla na face, ze tam mela napsane, ze odjizdi do Rumunska a Bulharska...ale mohla nam aspon neco rict... :(
Zmenili jsme poskytovatele internetu. Ti cabrones z Telefónicy nam snizili tech 10 mega pripojeni, co jsme meli, na 3 mega, aniz by nam cokoli rekli a pritom si nadale uctovali penize jako za to desetimegove. Tak jsme presli k Jazztelu.
Elva se se mnou prestala bavit. Vypadala jako hrozne superni kamaradka, ale asi takova kamaradka nebyla. Jednou sme se domluvily, ze se jeste sejdeme (mela jsem pro ni nejake veci z Ceska). Mely jsme se sejit na Ciudad Universitaria v jeden ctvrtek v pul druhe. Ja mam od pul dvanacte volno, tak jsem sla zabit cas do univerzitni cafeteríe. Elva mi nepsala, ze by ji do toho neco vlezlo ani nic. Cekala jsem tam do dvou, pul treti a ve tri mi napsala, ze se opozdi, ze ma nejake tutorías. ?A to uz nevedela alespon vecer predtim? Tak jsem cekala dal. O pul ctvrte napsala, ze at prijedu na Sol. Ale tak nase dohoda neznela. A ja newim jak se tam jede. Kdyz jsem ji rekla, ze se sejdeme teda jindy, nastvala se, ze pry rikala nejake kamosce, aby ji hodila autem na Sol, aby ji to netrvalo tolik casu a kdesi cosi a pak mi zavesila telefon. Od te doby se neozvala, ani kdyz jsem ji napsala e-mail. Ten den jsem mela spatny den, mozna jsem reagovala nejak prudce, co ja vim, ale omluvila jsem se ji a ji ani nestalo za to mi odpovedet... :(
Zacalo tu nove Operación Triunfo 2011. 16.ledna byla prvni, resp. nulta gala. A jedna ze soutezicich je nevidoma. Jmenuje se Ana Isabel, je ji 21, je z Jaénu, rika si Coraluna a ja se divim, ze ji vubec vzali. Ale nezpiva az tak spatne.
Zamilovala jsem se tu do serie El barco. Zacali ji davat pred tremi tydny na Antena tres. Lod Estrella polar uvizla v divne bource, ktera zpusobila svetovou katastrofu a ted se zda, ze pasazeri a posadka lodi jsou jedinymi prezivsimi na celem svete. Jak se bude asi situace dal vyvijet?
Zmenila jsem e-mailovou adresu. Uz nebudu pouzivat vivaespana.
Mam pokrk nespolehlivosti komunikace s profesory na univerzite. Ale o tom uz tu rec byla (Mis reflexiones más profundas II).
Mam strach ze zkousek. Ale hrozny. Ta nejistota, kdy nevite, jaka ta zkouska bude a mnohdy ani z ceho se mate presne ucit, me desi.
A navzdory tomuto vsemu mam strach z navratu do Cr. Uz se hrozne moc moc moc tesim na moji univerzitu bo tady studovat je fakt o nervy. Ale Espana...mi queridísima Espana...mi bude hrozne moc chybet. ...a bez mojeho mileho se v Cesku po tak dlouhe dobe, kdy sme byli spolu temer 24 hodin denne, asi poseru... Ale na to je lepsi radsi zatim nemyslet.
lunes, 31 de enero de 2011
České Vánoce po Španělsku
Tak se zase hlasim. Od meho posledniho postu ubehlo spoustu casu, ale tak nijak se porad nic zvlastniho nedelo a ja psani vzdy odkladala na den, kdy se stane neco vyjimecneho, a ono porad nic. Rano jsem chodila do skoly a odpoledne se doma venovala studiu. A tak jsem se rozhodla napsat tento post, i kdyz s vice nez mesicnim spozdenim.
14.prosince jsem mela zkousku na me domaci univerzite v Cesku, takze bylo jasne, ze ten den musim byt ve sve zemi. Zacala jsem tedy rozvijet plan, na kdy si koupim letenku do Cr a vse s tim souvisejici. Do toho me mamka se segrou presvedcovaly, ze kdyz jsem minule Vanoce stravila v Espani, ze by ted mohl prijet Pedro se mnou do Cr. Mi se ten napad hrozne zalibil. Predstavovala jsem si tu haluz mit Pedra doma, videla jsem ho u me v pokojicku a porad se mi o tom zdalo nebo se mi to vybavovalo v predstavach.
A tak jsme se nakonec domluvili, ze teda jo. Nejdriv zlati sice moc nechtel, ze ma nejakou kontrolu u doktoru ci co, ale nakonec sme se oba mega nadchli, on presunul ty kontrolu a ja zabookovala letenku od spolecnosti Iberia pro nas pro oba na 13.prosince.
Asi tak tyden pred tim jsem se vydala s moji novou spanelskou kamaradkou Elvou na nakupy vanocnich darku. Darku bylo hodne, kazdy byl zabaleny minimalne v nejake krabicce, takze v sobotu 11.prosince bylo trochu pracne vsechny je srovnat do kufru a batohu tak, aby se po ceste nepomackaly a neznicily. Nakonec jsme to ale uspesne zvladli, i kufr nakonec bez vetsich protestu zavrel.
V nedeli 12.prosince poradala ONCE oslavu svate Lucie, patronky nevidomych. Tentokrat se slavilo v nedeli, i kdyz Lucka mela svatek v pondeli, z jednoho prosteho duvodu: aby se vpondeli slo do prace. :D
Pedrovi se podarilo na oslavu ukoristit dve vstupenky navic, takze s nami sla Elva a jeji pritel Jorge.
Nejdriv bylo asi ve tri odpoledne megajidlo v jakemsi hrozne drahem a luxusnim hotelu kdesi daleko, metrem az na zastavku Bambú se muselo, a pak se jelo zase kamsi daleko a tam bylo posteriorni despiporre.
Sesli sme se tedy s Elvou a Jorgem nekde napul cesty (uz si to moc nepamatuji kde) a spolecne sme se vydali na tu zastavku Bambú.
Vystoupili sme z metra a pak se muselo jit jeste pesky asi 10 min prijemne vychazkove chuze. Vzpominam si, ze ten den bylo velmi krasne pocasi, a tak jsme byli celi happy a prochazku sme si pekne uzili.
Od metra slo uz mega skupin lidi + nejaci dalsi lidi, kteri nam vysvetlovali, kam mame jit. Bylo nas hodne, porad nas (a hlavne Pedra) nekdo zdravil, njn je to jak dedina ta ONCE, vsichni se tam znaji, takova mala velka slepecka komunita. :D
Kdyz sme dorazili na misto, zustali sme stat s otevrenymi pusami. Ten hotel mel pet hvezdicek. Pet mega hvezd z nejakeho asi mramoru nebo co ja wim, no mazec. Vedly do nej nadherne schody, ktere sme si museli hned vyfotit. A tak sme si s Jorgem jeste dali venku cigarko a pak sme sli dovnitr na pivo.
Pivo tam bylo drahe, tak sme si kazdy dali jen jedno a pak sli hledat misto ke stolu. Jidlo se odehravalo v obrovitanske mistnosti s mega obrovskych stolu pro spousty lidi. Kdyz sme tam prisli, uz tam bylo dost rusno. Chvili nam trvalo najit nase mista, ale po trose hledani jsme je uspesne nasli.
Na stole byly sklenicky na vino, mega druhu priboru, obrovitanske latkove ubrousky, do kterych by se jeden snad zabalil, a pusobilo to tam moc nobl.
Kdyz se vsichni usadili na sva mista, mel proslov asi reditel ONCE a pak jeste nekdo dalsi mega dulezity. Pak pustili nejakou pisnicku, kterou uz ani newim kdo zpival a ani si jiz nepamatuji, proc ji pousteli, ale nejaky motiv tam byl.
A pak se zacalo roznaset jidlo. Bylo mega chodu, bylo to dlouhe, bylo to mnam, bylo to krasne a bylo toho moc. Uz si ani nepamatuji, co vsechno jsme jedli. Vzpominam si, ze prvni byly vsemozne embutidos (lomo, chorizo, jamón y queso), vse chutnalo jako z Extremadury. Pote nam prinesli croquetas (spanelske krokety se delaji z besamelu, do ktereho se nakraji trochu kurete, obali se to ve strouhance a osmazi se to, takze to nejsou takove ty tvrde koule, ktere zname z Ceska, do kterych se pichne a ony vyleti z talire), pak asi nejake zampiony a ja uz ani nevim.
Hlavni jidlo pak byl nejaky platek masa s cibulkama (ty byly nejlepsi), cele to zalite nejakou trochu nasladlou omackou a k tomu varene brambory tak jak je pouzivame v Cr (to bylo poprve v zivote, co jsem v Espani jedla varene brambory jako prilohu tak, jak se to dela u nas).
Pak prinesli jeste cosi a potom mnami mnami zakusek. Rikali, ze to byl flan ale nebyl to flan. Byla to kulata nejaka skoricova susenka, na ni navrseny cokoladovy vyborny uzasny krem a posypane to bylo strouhanou cokoladou.
A potom kafe a potom panak a potom vino a ja uz ani nevim.
Po jidle byly k hotelu pristaveny autobusy, ktere odvazely lidi na misto afterparty. My sme ale byli tak plni, ze sme se rozhodli vratit se peskobusem na metro a dostat se na misto parby na vlastni pest, navic Pedro vedel, kde to je, tak sme nemuseli mit strach, ze se nekde po ceste ztratime.
Prochazka nam jen a jen prospela pac sme tam uz vsichni usinali.
Misto afterparty se nachazi docela daleko od naseho domu, ale da se tam dojet jednou jedinou linkou, na kterou se tady u baraku sedne a nemusi se nikde prestupovat.
Puvodne to byla skola pro nevidome. Skola, ktera mela (a ma) obrovitansky areal se vsim moznym, nevim, kolik ma cely ten komplex budov, ale je to tam obrovske.
Ted tu skolu prestehovali k nam do ctvrti Moratalaz a tady se poradaji obcas nejake aktivity ONCE jako ruzna divadla anebo toto svatoluciove despiporre. Uz se tady ale neuci.
Despiporre bylo rozdeleno na nekolik casti do ruznych tech budov. V jedne byl tanecni parket a hudba disco, v jedne ruzni animatori a v jedne, kde sme se zasekli my, bylo karaoke. Byla to takova mensi mistnost a mega lidi tam sledovalo odvazlivce u mikrofonu. Lidi tam ale bylo hodne, protoze kdyz jsem se hned po prichodu zapsala, ze bysem si taky treba rada zazpivala (chtela jsem zpivat La soledad od Laury Pausini), uz tak mi rekli, ze prede mnou je dvacet lidi a ze na me prijde rada nejdriv nekdy o pul desate vecer. Na to uz sme ale nemeli cas tam cekat pac jednak Elva s Jorgem usinali a jednak Pedra a me cekala nasledujici den narocna cesta.
Prijeli sme domu nekdy kolem devate vecer, ani sme nejedli pac sme byli jeste mega najedeni z toho jidla tam, nastavili sme budiky, oba, kdyby jeden selhal, a sli spat.
Letadlo nam letelo tusim o pul jedenacte rano, takze sme nemuseli ani moc brzo vstavat dado que na letiste odtud cesta trva max. 50 min.
Vzali jsme tedy nas superplny kufr a batohy a vydali se na metro.
V metru nam jeden hodny guardia pomohl s kufrem a na nastupisti uz nas cekal dobrovolnik z ONCE, ktereho Pedro objednal, aby nam pomohl cestou na letiste. Byl moc hodny, bydli pry kousek odtud na Vinateros a cesta v metru s nim rychle utekla pac sme porad kecali.
Dozvedela jsem se od nej, proc se José ve Spanelsku rika Pepe (a proc u nas Josefum Pepek). Pac svaty José byl pater putativus. Nevim, co to znamena, nejaky chytry clovek, ktery umi latinsky, by mi to treba mohl napsat do commentu, ale José byl proste pater putativus = PP = Pe Pe = Pepe.
Na letisti jsme hned u vystupu z metra na trefili na monolito – takovy panel, kde se zmackne tlacitko a jim se zavola asistence. Prijeli sme tam trochu na cas, takze kdyz ani po deseti minutach stale nikdo neprichazel, trosku sme znervozneli a zavolali jeste jednou.
Pak uz se nas ujala nejaka ne moc sympaticka chica ze Sin barreras a odvedla si nas k fakturaci.
Vzala si od nas pasy a ackoli nas celou tu dobu porad presvedcovala No os preocupéis, no os preocupéis, moc se mi to nelibilo. jednu chvili sme se kdesi zastavili a ona s nasimi dokumenty v ruce zacala cosi vyplnovat. Neriakala nic, jen tu frazi, kterou porad dokola opakovala: no os preocupéis. Yo no me preocupo senorita, ale mam rada, kdyz vim, co se s mymi dokumenty odehrava. :D Taky mam pocit, ze ta chica si myslela, ze to nejdulezitejsi, co nevidomy potrebuje, je aby byl klidny, aby vedel, ze vsechno okolo nej je v naprostem poradku...a taky ze nevidomi jsou trochu nablbli. :D Ale nastesti nejsou, takze kdyz zapsala spatne cislo letu, stihli jsme si toho nastesti hned vsimnout a tak se stalo, ze nas neposlali do Bukuresti, ale do Prahy. :)
Pak uz nam zbyvalo jen cekat na letadlo. Nemuseli sme cekat moc dlouho, navic sme kecali, tak to rychle uteklo.
Letadlo bylo pristaveno k fingeru a my do nej nastoupili jako prvni. Je to divny pocit prijit do prazdneho letadla. Je sice super, ze jste tam s personalem sami, takze mate cas se s nim mile privitat a vsechno, :D ale je to divny. Radsi bych do letadla nastoupila s davem, desapercibida.
Letusky Iberie na me zase mluvily anglicky. :D Nj videli pas, cizi jmeno... Trosku jsem je vyvedla z omylu, kdyz jsem jim rekla, ze preferuji espanol, ale velmi rady se tomu poddaly. Byly moc prijemne a dokonce nam daly pokyny bezpecnosti v letadle v braillu. Takze bylo o zabavu postarano. Napadlo me, ze by takhle mohli rozdavat i nabidky skybaru a vsechny ty informace, ktere se nachazeji v letaccich, ktere si cestujici mohou procitat a kratit si tak dlouhou chvili.
Pristani v Praze bylo drsne. Nemyslim fyzicky, pilot pristal opravdu bravurne, ani jsme to nezpozorovali, ale kdyz jsme vylezli z letadla (my zas jako posledni), privitala nas pekna kosa. Fuj takova zima! A snih!
Venku na nas uz cekala asistentka, ktera s nami jela na Florenc. Mela jsem koupeny listek na bus SA, resp. jsem mela v mobilu tu rezervacni sms, ale autobus nam ujel. Nastesti jel ale za pul hodiny dalsi a mel volna mista, tak jsem koupila nove listky a mohlo se vyrazit na cestu.
Byla jsem unavena, byla mi zima a uz jsem se hrozne tesila do postele a taky na nejlepsi kamaradku Mirku, ktera nas na tu jednu noc ubytovala na nasem doufam budoucim pokoji na koleji.
Autobus nabral spozdeni v Jihlave a i z Prahy sme vyrazili pozdeji, takze do Brna jsme prijeli az nekdy okolo ctvrt na devet.
Okolo devate uz sme celi promrzli klepali Mirce na dvere. Ta prisla a pozvala nas dal do krasne vytopeneho pokojicku (at zije topeni. Tady ho nemaji a obcas je tu dost kosa). Svlekli sme si bundy, rozhodili veci kde se dalo, dali sme si darky (Mirce se parfem, ktery jsme ji z Espani privezli, moc libil) a pak sme jedli a hooodne dlouho kecali. Holkam odvedle sme dovezli turrón, toz sme jim ho tam nesli a zase sme se mega zakecali a kde jinde nez vprostred chodbicky mezi pokojema, ze? :D
A pak sme si dali sprchu, ah jak prijemne je po tak dlouhem a unavnem cestovani moci se osprchovat teplou vodickou, a pak sme si lehli do posteli, resp. Pedro do moji postele a ja na zem na uzkou Mircinu karimatku, ktera sice od zeme docela tesnila, ale asi po dvou hodinach, kdy sem poradne neusnula a premyslela, jakou zaujmout nejlepsi spaci polohu, se mi zacalo styskat po nasem nafukovacim lehatku s polstarkem, ktere doma mame. Prisaham, ze jak prijedu do Ceska, odvezu si ho na kolej. :)
Na rano sme meli nastavene budiky, pac sme si mysleli, ze po unavne dlouhe ceste se nebudeme schopni vzbudit. Nicmene ja jak sem spala spatne, tak sem se vzbudila asi v pet rano. Byla mi tam na zemi zima, tak sem premyslela, co delat. Pedro se vzbudil a rekl mi, at se vmacknu za nim na postel. Postele na kolejich jsou ale delany jen pro jednoho a ackoli jsem mu porad tvrdila, ze se nevyspime, nenechal si to vymluvit, a tak sme se smackli na jednu postel a do sedmi rano nespali ani jeden, ale alespon sme se hrali. Ja pak potichu vstala, osprchovala se a kdyz jsem zacala snidat, vzbudila se i Mirka s Pedrem.
A ja zacala byt mega nervozni z te zkousky, ackoli zkouska z jazykoveho seminare byva kazdy semestr stejna, jen se lisi obsahlosti co do poctu probranych temat.
A tak jsem po snidani zacala mirne raplit, jeste sem se rychle na cosi divala do gramatiky, furt sem chodila kourit na balkon a zacala sem se najednou docela bat.
Navic do darky napechovaneho batohu se mi nevesel braillsky radek, tak jsem musela skocit jeste do strediska pujcit si ten jejich. Hrozne se mi tam nechtelo, pac to byla ztrata drahocenneho casu, ve kterem bych stihla zkouknout jeste kus gramatiky. Na druhou stranu sem si ale rikala, ze bych si uz nemela dve hodiny pred zkouskou nic opakovat a ze prochazka do strediska mi jenom prospeje.
Procházkka byla super pero me sentía como una extrana allí fuera. Kdykoli někdo prošel, měla jsem tendence na něj mluvit španělsky a celý to bylo takový...divný. Najednou jak sem tam byla venku sama (Mirka byla s Pedrem na pokoji), tak jsem si pripadala takova...jak trosečník na pustém ostrově... a najednou sem zase chtěla rychle zpátky do toho Španělska, kde všichni mluví espanol a kde jsou lidé tak nějak...vlídnější. Ačkoli se mně nelíbí Madrid, jak je velký a takový chaotický, najednou mi v tom tichém Brně ten mumraj strašně chyběl. V šalině mi chybělo neustálé tlačení se a otázky: Va a salir en la siguiente? Najednou sem si tam pripadala jak kdyz stavite puzzle a seberete jim jeden dilek. Sama a jakoby vytrzena z kontextu.
Zkouska probehla v pohode, kdyz jsem prisla do tridy, byla jsem sice nervózní, ale jakmile jsem vytáhla laptop, nějak vnitřně jsem se zklidnila a con una serenidad increíble jsem začala psát. A dobře to dopadlo. Už zpět ve Španělsku jsem se dověděla, že jsem zkoušku udělala. Po písemné části mě čekala ještě část ústní, kterou už ostatní měli za sebou. Profesor si mě odvedl do kabinetu, byl moc milý, po cestě sme kecali, ptal se mě, kde v Madridu bydlím a bylo to hrozne v pohode.
Ustni cast zkousky spocivala v tom, ze sme meli na vyber 4 temata – zivot nejakeho svateho, pak nejake otazky ohledne drog, kradezi nebo treba co si myslime o trestu smrti. A ty dalsi dve temata si uz nepamatuju, vim, ze jedno melo co docinení s politikou a to další už nevím. Moc se mně líbila ta otázka s trestem smrti ptž mám na to svůj názor a mnohem radši mu řeknu něco ze sebe než si stahovat z wiki nějaký život svatého, o kterém nemám ani páru a co mě vůbec nebaví. Tak sem mu popovídala a on mě propustil.
Cesta zpátky byla divná. Během zkoušky napadlo trošku prašanu, všechno se potáhlo bílým kobercem a bylo to nanic. Všechny zvuky byly najednou tlumené a pod některými nánosy sněhu byly zrádné ledové zmrzlé kousky. Ulice, ač v centru druhého největšího města země, byly divně tiché a na mě zase padla ta saudade. Nastoupila sem do šaliny a ještě to celkem šlo. Ale když sem vystoupila na mojí zastávce, kterou jsem tak dobře znala a na které během doby mé nepřítomnosti udělali jakési divné cambios, celé to na mě padlo. Zavolala jsem mojemu milovanému, at řekne Mirce, at za mnou přijde. A ona přišla a vysvětlila mi, co tam provedli za změny.
Ve čtyři odpo měl pro nás přijet taťka. On ale nečekaně přišel mega dřív, takže sme ho potkali už cestou na kolej. A tak sme na kolej ani nešli a šli sme rovnou do střediska vrátit jim řádek. My sme se chtěli jít ještě najíst, ale sme nevěděli, že taťka tak brzo přijede. On ale řekl, že at klidně jdeme, že on nechce, ale že na nás počká. A tak sme šli do Plzeňáku, dali si jídlo (Pedrovi náramně chutnalo kuřecí kunkpao) a pak už sme jen spěšně pobrali na koleji věci, naložili je do auta, rozloučili sme se s Mirkou a vydali se domů.
Já byla nějaká hrozně rozhozená, všechno to na mě najednou padlo, měla jsem strach, jak všechno bude, aby se Pedrovi u nás dobře dařilo a nic mu nechybělo, byla mi zima, byla jsem ze spaní na zemi a zkoušky mega unavená a tak nějak...fuf.
A tak sme přijeli do Vyškova, kde sme ještě nabrali Haničku, která na nás čekala v práci, a jeli sme domů.
Zazvonili sme, otevřely se dveře a...v nich už na nás čekala... Objala nás a slzy se jí koulely po tvářích. Přitiskla si nás na prsa, pěkně nás přivítala a hned nám řekla, at jdeme dovnitř, at nám není zima... Maminka! Naše nejzlatější maminečka!
Krásná písnička o všech nejmilejších maminečkách na světě – i se španělským překladem. :) :
http://dl.dropbox.com/u/14957128/Kristina%20-%20Hotel%20Mama.rar
Udělala nám teplé kafíčko. Mňam to bylo dobré! Měla sem takový zvláštní a nádherný pocit, když sem po půl roce vešla do té kuchyně, která naštěstí zůstala tak, jak jsem ji v červenci opustila. Hned sem musela jít do koupelny a do obýváku a...do mojeho pokojííčku! Můj milovaný pokojíček! Lítala sem tam po schodech jak šílená a měla jsem obrovskou radost. Pedro se jen smál. :)
Pak sme vytáhli kufr nahoru, my jej vybalili, pečlivě schovali španělské dárky, aby sme je potají předali Ježíškovi, a pak sme v kuchyni vybalili španělské věci tipu jedlého. Nejvíc nadšení sklidily polvorones, takové bochánky z mouky, které jsou dost suché (polvo = prach) a před rozbalením se musí v obalu tak jako pomačkat v ruce a udělat z nich takovou šišku, protože jinak se celé rozsypou. A taky sme přivezli turrón duro a turrón blando a marcipánové figuritas a chorizo a čokoládu Valor a garbanzos a tocino, abysme připravili typické jídlo, extremadurské cocido a já nevím co ještě sme s sebou měli. A pak sme hooodně dlouho povídali. A pak sme šli spát a hooodně sme spali.
Čtrnáct dní doma bylo nádherných. Takové vypnutí a krásný odpočinek. Maminka nám samozřejmě (jak jinak, že? :D) mega vyvářela a pořád se starala, aby nám nic nechybělo a kromě umývání nádobí nechtěla, abysme jí s čímkoli pomáhali. A my ráno vždycky vstali, šli sme s taťkou chvilku ven, povídali sme, zpívali s piánem (to mi tu tak chybí...) a koukali na filmy a hlavně povídali a povídali.
Od té doby, co sem odjížděla, se taky změnilo to, že ségra Hanička potkala nového přítele. Jmenuje se Standa a má holčičku Markétku. Když sme přijeli, Markétka byla doma, tak sme hodně času trávili taky s ní, ona za náma hrozně ráda lezla do postele a pořád nás lehtala.
A teď už se kooonečně dostávám k titulu tohoto článku. :)
Asi 18.prosince sme se vzbudili ráno mega pozdě, tak sme nešli ven, ale přišli sme na to, že ve Vyškově sou vánoční trhy. Tak sme se rozhodli, že se tam vypravíme. Venku byla pěkná kosa, nějakých třináct pod nulou, tak jsme chudákovi Pedrovi, který pochází z teplé Extremadury, kde nejsou na takovouhle kládu vubec vybavení, půjčili šálu a rukavice a mohlo se vyrazit.
Na trzích kvůli nadměrné zimě téměř nikdo nebyl. A tak jsme procházeli mezi stánky, mamí popisovala, co kde je a já bez přestání tlumočila a tlumočila. Přišli sme ke stánku, kde měli různé náhrdelníky a náramky. A tak jsem Pedrovi říkala: „Y aquí tienen pulseras...“ a od stánku se ozvalo: „Y collares y estattuillas y...“ :) Prodavač byl z Dominikánské republiky, tak jsme s ním hned komunikovali ve španělštině, on nám ukázal věci, které prodával (měl tam úžasné djembé, které bych si hnedka koupila) a pak jsme se vydali k dalším stánkům.
U jednoho stánku zase prodávali Peruánci, takže další hispanohablantes. :)
Nakonec jsme sice nic nekoupili, ale radost z možnosti pokecat en espanol byla velká.
Když už sme byli mega prokřehlí, zastavili sme se u stánku s punčem. V mylném domnění, že nás zahřeje, sme si ho hnedka koupili. Byl ale studený a ani ta troška alkoholu, který obsahoval, s náma ani nehla.
Pak sme si ještě koupili vařenou kukuřici a pak už sme jeli domů, páč sme byli totálně zmrzlí.
Další superzážitek byly nákupy. :) Pedro si u nás nakoupil všechno, co by tady nesehnal anebo sehnal za velký peníz. Koupil si tu úžasné teplé a pevné boty (jááá chcu taky takovééé :) ), superteplou čepici, bundu, svetr a já nevím co všechno. Bylo to srandovní. Jak Španělé sou takoví klidní a všechno maňana maňana a Češi sou spíš takový rychlí a často nervózní, moc to nešlo dohromady. :) Prodavačka byla sice moc hodná, ale Pedrovo vyptávání se na všechno možné a pomalé rozvláčné rozhodování se jí myslím moc nelíbilo. :) Ale nakonec koupil.
A pak sme ještě nakoupili české dobrůtky do Španělska a jeli domů.
Doma sme se stavili ještě v obchodě pro vánočního kapra, kterého nám paní v obchodě naštěstí zapíchla. V igelitové tašce sme ho položili do vany a šli se věnovat prvnímu pokusu o upletení a upečení domácí vánočky s oříšky, mandlemi a rozinkami.
Vánočka se pekla, my si chvíli sedli že si dáme kafe a najednou se ozvalo: pum pum pum pum pum pum. My sme se šíleně lekli. Já jsem si myslela, že to dělá Pedro. Pedro si myslel, že to dělá náš plynový kotel, páč ten občas dělá takové divné rány, které se mi ani trochu nelíbí. Haní si nemyslela nic, jen se hrozně lekla a ptala se co to jeee? A mamí se šla podívat do koupelny, odkud se záhadné rány ozývaly. A hádejte, co to bylo. Ten už asi hodinu zapíchlý kapr v igelitové tašce sebou ve vaně mrskal jak o závod, jak se v něm ozvaly poslední záchvěvy života.
Pak sme ho s mamkou vzali a ještě když do něj řízla, měl snahu mrskat ocasem. Ten jsem ale pevně držela, takže nám z linky nespadl.
Fotky z tohoto dne jsou na facebooku.
Hanička se Standou a Markétkou pak odjeli a my zůstali doma s mamkou a taťkou. 23. jsme nazdobili stromeček – po asi třech nebo čtyřech letech, co jsme stromeček nemívali, to byl takový zvláštní pocit. Bylo v tom cosi posvátného a nádherného.
Když sme stromeček vytáhli, vypadal jak pometlo. Narovnali jsme mu tedy větve, nacvakali na něj svíčky, ozdoby a stříbrná vlákna a hned byl hezčí. Překvapilo mě, jak je náš stromeček malý. Nebo on není až tak malý, ale když jsem byla malá, nedosáhla jsem mu na špici. Tu vždycky nandával taťka a mi to připadalo takové nádherně hrdinské. Teď jsem tu špici nasazovala já. :) A pak jsme chodili dokola kolem stromku se slaměnými ozdobami a baňkami a snažili se je co nejrovnoměrněji rozvěsit po větvích. Ale nakonec byl fakt pěkný.
Na Štědrý den jsme se ráno vzbudili, posnídali jsme naši tradiční štědrovečerní snídani – vánočku s máslem, marmeládou a kakao – a pak jsme šli natrhat větvičky do vázy, jako jsme to dříve dělávali. Venku bylo neuvěřitelné teplo a v těch dnech slezl všechen sníh.
Větvičky jsme postavili v obýváku na stůl, aby nám tam něco aspoň trošku přírodně vonělo, když už ten náš stromeček je umělý.
A pak jsme si s Pedrem zpívali s pianem, zpívala jsem mu české písničky od Nohavicy, moje a aji nějaké španělské jako například ande ande ande la Mari morena, ande ande ande que la noche es buena anebo třeba Dime nino de quién eres todo vestido de blanco. Soy de la virgen María y del espíritu santo. Mega sme se u toho nasmáli páč ani jeden neumíme pořádně text celé písničky. Ale moc se nám to líbilo.
Po obědě jsme trochu pomáhali mamce a pak už byl čas připravit dárečky, ustrojit se a čekat na večeři.
A tak jsme s Pedrem přinesly dárečky pod stromeček, pro něj to bylo něco nového, tu se to tak neslaví, a pak už byl čas večeře.
Před jídlem máme zvyk si vždycky připít. Tentokrát jsme pro tu příležitost vzali do Česka jednu lahev té asturské sidry, jak jsme ji dostali od Adelčina tatínka. Taťka sidru opatrně otevřel a zeptal se: Jakou má mít ta sidra barvu? To už nám bylo trochu podezřelé, ale neřešili sme. Taťka pak říkal, že už je to v poho, že tam bylo jen trochu nějaké divné sidry a ten zbytek že je dobrý.
Rozlil sidru do pohárků a potom Pedro pronesl přípitek a všichni jsme si připili na zdraví a na nás na všechny. Sidra byla divná. Chutnala po olivách, ale tak nějak jsme pili a pili a nějak nám to nevadilo.
Pedro poprvé jedl smaženého kapra, který mu moc chutnal a líbil se mu bramborový salát, že je to jak ensaladilla rusa, kterou zná ze Španělska.
A pak sme asi dvě hodiny seděli u piána a zpívali jak české tak španělské koledy a pak různé jiné písničky.
A pak už byl čas na dárky.
U nás v rodině se to dělá tak, že jeden člověk bere z pod stromečku dárky a rozdává je těm, kterým patří. Tak tentokrát ten, kdo dárečky z pod stromečku vyndaval, byl Pedro, taťka mu četl nápisy a on rozdával.
Pro Haničku a mamí jsme měli ze Španělska parfémy, které ale zabalené v krabicích vypadaly stejně. Paní sice na krabice napsala Mami a Hani, ale hrozně drobným písmem, tak jsme nejdřív nevěděli, který dárek je pro koho. Pak taťka ale nápis objevil a dilema bylo vyřešeno.
Krásné dárečky jsme dostali. Už si to ani všechno nevybavuju. Taťkovi jsme přivezli věci na holení mega vysoké kvality, které použivá Pedro a aji taťkovy se líbily, mamince jsem koupila parfém, taštičku s voňavými mýdlovými tyčinkami z Enjabonarte a od Pedra dostala krásný řetízek. A pro Haničku jsme měli parfém, též něco z Enjabonarte a krásné náušnice.
Po rozbalení všech dárků jsme u vánočního stromečku nahráli videopozdrav do Španělska:
http://www.youtube.com/watch?v=G6Mbx-Xya1s
A potom jsme šli na dvůr zaprskat si prskavkama:
http://www.youtube.com/watch?v=-zqNmjLhyDc
A pak jsme ještě chvíli trochu pili a povídali a pak jsme šli docela brzo spát, páč už se nám všem chtělo.
Přes noc na nás působila ta špatná sidra, tak nám bylo docela špatně. Mně už pak ráno ne, ale moje zlatí chudák... Tak ten den sme nedělali ani moc nic. Přijela ségra s přítelem, přivezli jejich dárky a přišli si vyzvednout ty, co tam pro ně byly nachystané od nás. A pak jsme koukali na tv, povídali a my jsme pak šli se zlatím nahoru a v mém pokojíčku jsme mega usnuli.
Dvacátého šestého jsme jeli všichni do Velešovic k tetě Janě, nejmladší maminčině sestře, kde jsme se všichni z naší rodiny sešli. Všichni byli z Pedra nadšení – a já nestíhala tlumočit. :) Pedrovi se zase moc líbilo s mojí rodinou, ochutnal naše české tradiční vánoční cukroví, které se v Espani nepeče, ochutnal českou svíčkovou (ta kombinace omáčky, šlehačky a brusinek mu moc chutnala) a vůbec to bylo super.
Museli jsme se ale brzo vrátit, protože následující den, 27.prosince jsme už opět museli vyrazit do Prahy, ptž na to datum už sme zase měli zpáteční letenky do Madridu.
Cesta do Madridu byla dlouhá, Iberia byla opět moc superní, ale v letadle měli hrozně vysušený vzduch. To je tak nahouby, že se tam nedá otevřít okýnko... :) Venku byla zima, na letišti horko, a tak se stalo, že dne 28. jsem se probudila s totálně, ale fakt totálně ucpaným nosem, mírnou bolestí v krku a trochu teplotou. Takže ty následující dva dny jsem nedělala nic a léčila se. – a to sem si říkala, jak budu psát práci do espanol coloquial.
Na Silvestra jsme jeli do Pinta k Toňi, kde jsme se sešli jako minulý rok, tentokrát ale úplně všichni i s Belén a jejím přítelem Manolem. Vzali jsme tam nějaké ňaminy z Česka, všichni byli nadšení hlavně z lovečáku, ale největší, úplně největší úspěch slavila čokoláda Gejša. Jelikož jsme měli jen jednu a malou, snědli jsme ji doma, ale jak příště pojedu do Espaňi, musím koupit nějaké větší a víc. :)
O půlnoci jsme tradičně jedli las doce uvas de suerte a pak asi okolo druhé nás Marcelo hodil domů.
Nejvíc se mi ale líbil den následující. Prvního
nás Toňi opět pozvala do Pinta, že abysme přijeli na oběd. A tak sme se sotva vymotali z postelí a osprchovali (hlavně já, páč sem vstávala nejpozději) a už tu byl Marcelo a jelo se do Pinta.
Toňi, Consoli, Manolo, Tobías a děti na nás čekali v pintském parku. To je tak nádherný park! A bylo počasí jak na jaře a tak jsme se šli projít. Nezbývalo už ale moc času, tak sme šli domů na oběd.
Obědvali sme mega věcí, jako i den předchozí. Vyzkoušela jsem jakési zvláštní nové jídlo, jmenuje se to nevím jak, gulas nebo něco takového divného, na talíři to vypadá jak tlustší nudle a prý jsou to rybí proteiny či co. A to udělali nějak osmažené a to bylo tak ale straaašně dobré! Já se musím podívat, stli se to dá sehbnat aji v Čr.
Pak sme jedli úžasné žampiony! Já miluju všechny různé houby, tak to bylo super!
Pak sme jedli nějakou rybu, která naštěstí neměla kosti, v jakési trochu sladké omáčce a posypanou plátky mandlí. To vařil Marcelo a jedli sme to už včera a všem to hrozně chutnalo.
Juanitka připravila tortillas de patatas, dělala snad čtyři ale jelikož její tortillas jsou prostě výjimečné, zmizely jako první a na prvního ledna už zbyla jen jedna, tak sme měli každý maličký kousek.
Pak sme jedli jakési jídlo, které dělala Toňi. To mělo tak hrozně dobrou omáčku! Jmenuje se tuším redondo, už si to nepamatuju.
Pak sme jedli proužky papriky připravené nevím jak, ale byly předvařené páč byly měkké – kdyby byly syrové, tak to nejím. :)
A k tomu sme pili víno.
A pak sme si dali kafe a k tomu sme jedli nevaditos. Nevaditos sou takové křehké kulaté cosi ze strašně se drobícího těsta. Něco českého mi to trochu připomínalo.
A pak šli někteří spát siestu, Toňi a Conso umývaly nádobí, já sem jim chtěla pomoct a ony nechtěly, a pak, páč sme tam všichni usínali, sme šli zase do toho parku. Já sem strašně mega chtěla jít a oni naštěstí taky, tak to bylo superní.
V parku sme nejdřív šli k takové kaskádě, která hrozně nahlas zněla. Takové malé pintské Iguaçú:
http://www.youtube.com/watch?v=Skp3TfgJrDU
A pak sme pozorovali pávy:
http://www.youtube.com/watch?v=X4vGYQ8zd8M
A pak sme tam objevili takové malé hřišťátko, tak sme ho šli prozkoumat.
Pak už byl čas se rozloučit. Mně se opět zhoršilo to nachlazení, tak sem si doma jen zalezla do postele a pustila si v posteli film Celda 2011. Koukala sem ho asi natřikrát pač sem uňho dycky vytuhla.
A pak sme už byli doma, občas chodili do ONCE a taky sme byli na návšgtěvě u Chivina.
A pak už se sváteční lenošení skončilo a začaly všední povinnosti a škola.
Nejlepší Vánoce v mém životě!
14.prosince jsem mela zkousku na me domaci univerzite v Cesku, takze bylo jasne, ze ten den musim byt ve sve zemi. Zacala jsem tedy rozvijet plan, na kdy si koupim letenku do Cr a vse s tim souvisejici. Do toho me mamka se segrou presvedcovaly, ze kdyz jsem minule Vanoce stravila v Espani, ze by ted mohl prijet Pedro se mnou do Cr. Mi se ten napad hrozne zalibil. Predstavovala jsem si tu haluz mit Pedra doma, videla jsem ho u me v pokojicku a porad se mi o tom zdalo nebo se mi to vybavovalo v predstavach.
A tak jsme se nakonec domluvili, ze teda jo. Nejdriv zlati sice moc nechtel, ze ma nejakou kontrolu u doktoru ci co, ale nakonec sme se oba mega nadchli, on presunul ty kontrolu a ja zabookovala letenku od spolecnosti Iberia pro nas pro oba na 13.prosince.
Asi tak tyden pred tim jsem se vydala s moji novou spanelskou kamaradkou Elvou na nakupy vanocnich darku. Darku bylo hodne, kazdy byl zabaleny minimalne v nejake krabicce, takze v sobotu 11.prosince bylo trochu pracne vsechny je srovnat do kufru a batohu tak, aby se po ceste nepomackaly a neznicily. Nakonec jsme to ale uspesne zvladli, i kufr nakonec bez vetsich protestu zavrel.
V nedeli 12.prosince poradala ONCE oslavu svate Lucie, patronky nevidomych. Tentokrat se slavilo v nedeli, i kdyz Lucka mela svatek v pondeli, z jednoho prosteho duvodu: aby se vpondeli slo do prace. :D
Pedrovi se podarilo na oslavu ukoristit dve vstupenky navic, takze s nami sla Elva a jeji pritel Jorge.
Nejdriv bylo asi ve tri odpoledne megajidlo v jakemsi hrozne drahem a luxusnim hotelu kdesi daleko, metrem az na zastavku Bambú se muselo, a pak se jelo zase kamsi daleko a tam bylo posteriorni despiporre.
Sesli sme se tedy s Elvou a Jorgem nekde napul cesty (uz si to moc nepamatuji kde) a spolecne sme se vydali na tu zastavku Bambú.
Vystoupili sme z metra a pak se muselo jit jeste pesky asi 10 min prijemne vychazkove chuze. Vzpominam si, ze ten den bylo velmi krasne pocasi, a tak jsme byli celi happy a prochazku sme si pekne uzili.
Od metra slo uz mega skupin lidi + nejaci dalsi lidi, kteri nam vysvetlovali, kam mame jit. Bylo nas hodne, porad nas (a hlavne Pedra) nekdo zdravil, njn je to jak dedina ta ONCE, vsichni se tam znaji, takova mala velka slepecka komunita. :D
Kdyz sme dorazili na misto, zustali sme stat s otevrenymi pusami. Ten hotel mel pet hvezdicek. Pet mega hvezd z nejakeho asi mramoru nebo co ja wim, no mazec. Vedly do nej nadherne schody, ktere sme si museli hned vyfotit. A tak sme si s Jorgem jeste dali venku cigarko a pak sme sli dovnitr na pivo.
Pivo tam bylo drahe, tak sme si kazdy dali jen jedno a pak sli hledat misto ke stolu. Jidlo se odehravalo v obrovitanske mistnosti s mega obrovskych stolu pro spousty lidi. Kdyz sme tam prisli, uz tam bylo dost rusno. Chvili nam trvalo najit nase mista, ale po trose hledani jsme je uspesne nasli.
Na stole byly sklenicky na vino, mega druhu priboru, obrovitanske latkove ubrousky, do kterych by se jeden snad zabalil, a pusobilo to tam moc nobl.
Kdyz se vsichni usadili na sva mista, mel proslov asi reditel ONCE a pak jeste nekdo dalsi mega dulezity. Pak pustili nejakou pisnicku, kterou uz ani newim kdo zpival a ani si jiz nepamatuji, proc ji pousteli, ale nejaky motiv tam byl.
A pak se zacalo roznaset jidlo. Bylo mega chodu, bylo to dlouhe, bylo to mnam, bylo to krasne a bylo toho moc. Uz si ani nepamatuji, co vsechno jsme jedli. Vzpominam si, ze prvni byly vsemozne embutidos (lomo, chorizo, jamón y queso), vse chutnalo jako z Extremadury. Pote nam prinesli croquetas (spanelske krokety se delaji z besamelu, do ktereho se nakraji trochu kurete, obali se to ve strouhance a osmazi se to, takze to nejsou takove ty tvrde koule, ktere zname z Ceska, do kterych se pichne a ony vyleti z talire), pak asi nejake zampiony a ja uz ani nevim.
Hlavni jidlo pak byl nejaky platek masa s cibulkama (ty byly nejlepsi), cele to zalite nejakou trochu nasladlou omackou a k tomu varene brambory tak jak je pouzivame v Cr (to bylo poprve v zivote, co jsem v Espani jedla varene brambory jako prilohu tak, jak se to dela u nas).
Pak prinesli jeste cosi a potom mnami mnami zakusek. Rikali, ze to byl flan ale nebyl to flan. Byla to kulata nejaka skoricova susenka, na ni navrseny cokoladovy vyborny uzasny krem a posypane to bylo strouhanou cokoladou.
A potom kafe a potom panak a potom vino a ja uz ani nevim.
Po jidle byly k hotelu pristaveny autobusy, ktere odvazely lidi na misto afterparty. My sme ale byli tak plni, ze sme se rozhodli vratit se peskobusem na metro a dostat se na misto parby na vlastni pest, navic Pedro vedel, kde to je, tak sme nemuseli mit strach, ze se nekde po ceste ztratime.
Prochazka nam jen a jen prospela pac sme tam uz vsichni usinali.
Misto afterparty se nachazi docela daleko od naseho domu, ale da se tam dojet jednou jedinou linkou, na kterou se tady u baraku sedne a nemusi se nikde prestupovat.
Puvodne to byla skola pro nevidome. Skola, ktera mela (a ma) obrovitansky areal se vsim moznym, nevim, kolik ma cely ten komplex budov, ale je to tam obrovske.
Ted tu skolu prestehovali k nam do ctvrti Moratalaz a tady se poradaji obcas nejake aktivity ONCE jako ruzna divadla anebo toto svatoluciove despiporre. Uz se tady ale neuci.
Despiporre bylo rozdeleno na nekolik casti do ruznych tech budov. V jedne byl tanecni parket a hudba disco, v jedne ruzni animatori a v jedne, kde sme se zasekli my, bylo karaoke. Byla to takova mensi mistnost a mega lidi tam sledovalo odvazlivce u mikrofonu. Lidi tam ale bylo hodne, protoze kdyz jsem se hned po prichodu zapsala, ze bysem si taky treba rada zazpivala (chtela jsem zpivat La soledad od Laury Pausini), uz tak mi rekli, ze prede mnou je dvacet lidi a ze na me prijde rada nejdriv nekdy o pul desate vecer. Na to uz sme ale nemeli cas tam cekat pac jednak Elva s Jorgem usinali a jednak Pedra a me cekala nasledujici den narocna cesta.
Prijeli sme domu nekdy kolem devate vecer, ani sme nejedli pac sme byli jeste mega najedeni z toho jidla tam, nastavili sme budiky, oba, kdyby jeden selhal, a sli spat.
Letadlo nam letelo tusim o pul jedenacte rano, takze sme nemuseli ani moc brzo vstavat dado que na letiste odtud cesta trva max. 50 min.
Vzali jsme tedy nas superplny kufr a batohy a vydali se na metro.
V metru nam jeden hodny guardia pomohl s kufrem a na nastupisti uz nas cekal dobrovolnik z ONCE, ktereho Pedro objednal, aby nam pomohl cestou na letiste. Byl moc hodny, bydli pry kousek odtud na Vinateros a cesta v metru s nim rychle utekla pac sme porad kecali.
Dozvedela jsem se od nej, proc se José ve Spanelsku rika Pepe (a proc u nas Josefum Pepek). Pac svaty José byl pater putativus. Nevim, co to znamena, nejaky chytry clovek, ktery umi latinsky, by mi to treba mohl napsat do commentu, ale José byl proste pater putativus = PP = Pe Pe = Pepe.
Na letisti jsme hned u vystupu z metra na trefili na monolito – takovy panel, kde se zmackne tlacitko a jim se zavola asistence. Prijeli sme tam trochu na cas, takze kdyz ani po deseti minutach stale nikdo neprichazel, trosku sme znervozneli a zavolali jeste jednou.
Pak uz se nas ujala nejaka ne moc sympaticka chica ze Sin barreras a odvedla si nas k fakturaci.
Vzala si od nas pasy a ackoli nas celou tu dobu porad presvedcovala No os preocupéis, no os preocupéis, moc se mi to nelibilo. jednu chvili sme se kdesi zastavili a ona s nasimi dokumenty v ruce zacala cosi vyplnovat. Neriakala nic, jen tu frazi, kterou porad dokola opakovala: no os preocupéis. Yo no me preocupo senorita, ale mam rada, kdyz vim, co se s mymi dokumenty odehrava. :D Taky mam pocit, ze ta chica si myslela, ze to nejdulezitejsi, co nevidomy potrebuje, je aby byl klidny, aby vedel, ze vsechno okolo nej je v naprostem poradku...a taky ze nevidomi jsou trochu nablbli. :D Ale nastesti nejsou, takze kdyz zapsala spatne cislo letu, stihli jsme si toho nastesti hned vsimnout a tak se stalo, ze nas neposlali do Bukuresti, ale do Prahy. :)
Pak uz nam zbyvalo jen cekat na letadlo. Nemuseli sme cekat moc dlouho, navic sme kecali, tak to rychle uteklo.
Letadlo bylo pristaveno k fingeru a my do nej nastoupili jako prvni. Je to divny pocit prijit do prazdneho letadla. Je sice super, ze jste tam s personalem sami, takze mate cas se s nim mile privitat a vsechno, :D ale je to divny. Radsi bych do letadla nastoupila s davem, desapercibida.
Letusky Iberie na me zase mluvily anglicky. :D Nj videli pas, cizi jmeno... Trosku jsem je vyvedla z omylu, kdyz jsem jim rekla, ze preferuji espanol, ale velmi rady se tomu poddaly. Byly moc prijemne a dokonce nam daly pokyny bezpecnosti v letadle v braillu. Takze bylo o zabavu postarano. Napadlo me, ze by takhle mohli rozdavat i nabidky skybaru a vsechny ty informace, ktere se nachazeji v letaccich, ktere si cestujici mohou procitat a kratit si tak dlouhou chvili.
Pristani v Praze bylo drsne. Nemyslim fyzicky, pilot pristal opravdu bravurne, ani jsme to nezpozorovali, ale kdyz jsme vylezli z letadla (my zas jako posledni), privitala nas pekna kosa. Fuj takova zima! A snih!
Venku na nas uz cekala asistentka, ktera s nami jela na Florenc. Mela jsem koupeny listek na bus SA, resp. jsem mela v mobilu tu rezervacni sms, ale autobus nam ujel. Nastesti jel ale za pul hodiny dalsi a mel volna mista, tak jsem koupila nove listky a mohlo se vyrazit na cestu.
Byla jsem unavena, byla mi zima a uz jsem se hrozne tesila do postele a taky na nejlepsi kamaradku Mirku, ktera nas na tu jednu noc ubytovala na nasem doufam budoucim pokoji na koleji.
Autobus nabral spozdeni v Jihlave a i z Prahy sme vyrazili pozdeji, takze do Brna jsme prijeli az nekdy okolo ctvrt na devet.
Okolo devate uz sme celi promrzli klepali Mirce na dvere. Ta prisla a pozvala nas dal do krasne vytopeneho pokojicku (at zije topeni. Tady ho nemaji a obcas je tu dost kosa). Svlekli sme si bundy, rozhodili veci kde se dalo, dali sme si darky (Mirce se parfem, ktery jsme ji z Espani privezli, moc libil) a pak sme jedli a hooodne dlouho kecali. Holkam odvedle sme dovezli turrón, toz sme jim ho tam nesli a zase sme se mega zakecali a kde jinde nez vprostred chodbicky mezi pokojema, ze? :D
A pak sme si dali sprchu, ah jak prijemne je po tak dlouhem a unavnem cestovani moci se osprchovat teplou vodickou, a pak sme si lehli do posteli, resp. Pedro do moji postele a ja na zem na uzkou Mircinu karimatku, ktera sice od zeme docela tesnila, ale asi po dvou hodinach, kdy sem poradne neusnula a premyslela, jakou zaujmout nejlepsi spaci polohu, se mi zacalo styskat po nasem nafukovacim lehatku s polstarkem, ktere doma mame. Prisaham, ze jak prijedu do Ceska, odvezu si ho na kolej. :)
Na rano sme meli nastavene budiky, pac sme si mysleli, ze po unavne dlouhe ceste se nebudeme schopni vzbudit. Nicmene ja jak sem spala spatne, tak sem se vzbudila asi v pet rano. Byla mi tam na zemi zima, tak sem premyslela, co delat. Pedro se vzbudil a rekl mi, at se vmacknu za nim na postel. Postele na kolejich jsou ale delany jen pro jednoho a ackoli jsem mu porad tvrdila, ze se nevyspime, nenechal si to vymluvit, a tak sme se smackli na jednu postel a do sedmi rano nespali ani jeden, ale alespon sme se hrali. Ja pak potichu vstala, osprchovala se a kdyz jsem zacala snidat, vzbudila se i Mirka s Pedrem.
A ja zacala byt mega nervozni z te zkousky, ackoli zkouska z jazykoveho seminare byva kazdy semestr stejna, jen se lisi obsahlosti co do poctu probranych temat.
A tak jsem po snidani zacala mirne raplit, jeste sem se rychle na cosi divala do gramatiky, furt sem chodila kourit na balkon a zacala sem se najednou docela bat.
Navic do darky napechovaneho batohu se mi nevesel braillsky radek, tak jsem musela skocit jeste do strediska pujcit si ten jejich. Hrozne se mi tam nechtelo, pac to byla ztrata drahocenneho casu, ve kterem bych stihla zkouknout jeste kus gramatiky. Na druhou stranu sem si ale rikala, ze bych si uz nemela dve hodiny pred zkouskou nic opakovat a ze prochazka do strediska mi jenom prospeje.
Procházkka byla super pero me sentía como una extrana allí fuera. Kdykoli někdo prošel, měla jsem tendence na něj mluvit španělsky a celý to bylo takový...divný. Najednou jak sem tam byla venku sama (Mirka byla s Pedrem na pokoji), tak jsem si pripadala takova...jak trosečník na pustém ostrově... a najednou sem zase chtěla rychle zpátky do toho Španělska, kde všichni mluví espanol a kde jsou lidé tak nějak...vlídnější. Ačkoli se mně nelíbí Madrid, jak je velký a takový chaotický, najednou mi v tom tichém Brně ten mumraj strašně chyběl. V šalině mi chybělo neustálé tlačení se a otázky: Va a salir en la siguiente? Najednou sem si tam pripadala jak kdyz stavite puzzle a seberete jim jeden dilek. Sama a jakoby vytrzena z kontextu.
Zkouska probehla v pohode, kdyz jsem prisla do tridy, byla jsem sice nervózní, ale jakmile jsem vytáhla laptop, nějak vnitřně jsem se zklidnila a con una serenidad increíble jsem začala psát. A dobře to dopadlo. Už zpět ve Španělsku jsem se dověděla, že jsem zkoušku udělala. Po písemné části mě čekala ještě část ústní, kterou už ostatní měli za sebou. Profesor si mě odvedl do kabinetu, byl moc milý, po cestě sme kecali, ptal se mě, kde v Madridu bydlím a bylo to hrozne v pohode.
Ustni cast zkousky spocivala v tom, ze sme meli na vyber 4 temata – zivot nejakeho svateho, pak nejake otazky ohledne drog, kradezi nebo treba co si myslime o trestu smrti. A ty dalsi dve temata si uz nepamatuju, vim, ze jedno melo co docinení s politikou a to další už nevím. Moc se mně líbila ta otázka s trestem smrti ptž mám na to svůj názor a mnohem radši mu řeknu něco ze sebe než si stahovat z wiki nějaký život svatého, o kterém nemám ani páru a co mě vůbec nebaví. Tak sem mu popovídala a on mě propustil.
Cesta zpátky byla divná. Během zkoušky napadlo trošku prašanu, všechno se potáhlo bílým kobercem a bylo to nanic. Všechny zvuky byly najednou tlumené a pod některými nánosy sněhu byly zrádné ledové zmrzlé kousky. Ulice, ač v centru druhého největšího města země, byly divně tiché a na mě zase padla ta saudade. Nastoupila sem do šaliny a ještě to celkem šlo. Ale když sem vystoupila na mojí zastávce, kterou jsem tak dobře znala a na které během doby mé nepřítomnosti udělali jakési divné cambios, celé to na mě padlo. Zavolala jsem mojemu milovanému, at řekne Mirce, at za mnou přijde. A ona přišla a vysvětlila mi, co tam provedli za změny.
Ve čtyři odpo měl pro nás přijet taťka. On ale nečekaně přišel mega dřív, takže sme ho potkali už cestou na kolej. A tak sme na kolej ani nešli a šli sme rovnou do střediska vrátit jim řádek. My sme se chtěli jít ještě najíst, ale sme nevěděli, že taťka tak brzo přijede. On ale řekl, že at klidně jdeme, že on nechce, ale že na nás počká. A tak sme šli do Plzeňáku, dali si jídlo (Pedrovi náramně chutnalo kuřecí kunkpao) a pak už sme jen spěšně pobrali na koleji věci, naložili je do auta, rozloučili sme se s Mirkou a vydali se domů.
Já byla nějaká hrozně rozhozená, všechno to na mě najednou padlo, měla jsem strach, jak všechno bude, aby se Pedrovi u nás dobře dařilo a nic mu nechybělo, byla mi zima, byla jsem ze spaní na zemi a zkoušky mega unavená a tak nějak...fuf.
A tak sme přijeli do Vyškova, kde sme ještě nabrali Haničku, která na nás čekala v práci, a jeli sme domů.
Zazvonili sme, otevřely se dveře a...v nich už na nás čekala... Objala nás a slzy se jí koulely po tvářích. Přitiskla si nás na prsa, pěkně nás přivítala a hned nám řekla, at jdeme dovnitř, at nám není zima... Maminka! Naše nejzlatější maminečka!
Krásná písnička o všech nejmilejších maminečkách na světě – i se španělským překladem. :) :
http://dl.dropbox.com/u/14957128/Kristina%20-%20Hotel%20Mama.rar
Udělala nám teplé kafíčko. Mňam to bylo dobré! Měla sem takový zvláštní a nádherný pocit, když sem po půl roce vešla do té kuchyně, která naštěstí zůstala tak, jak jsem ji v červenci opustila. Hned sem musela jít do koupelny a do obýváku a...do mojeho pokojííčku! Můj milovaný pokojíček! Lítala sem tam po schodech jak šílená a měla jsem obrovskou radost. Pedro se jen smál. :)
Pak sme vytáhli kufr nahoru, my jej vybalili, pečlivě schovali španělské dárky, aby sme je potají předali Ježíškovi, a pak sme v kuchyni vybalili španělské věci tipu jedlého. Nejvíc nadšení sklidily polvorones, takové bochánky z mouky, které jsou dost suché (polvo = prach) a před rozbalením se musí v obalu tak jako pomačkat v ruce a udělat z nich takovou šišku, protože jinak se celé rozsypou. A taky sme přivezli turrón duro a turrón blando a marcipánové figuritas a chorizo a čokoládu Valor a garbanzos a tocino, abysme připravili typické jídlo, extremadurské cocido a já nevím co ještě sme s sebou měli. A pak sme hooodně dlouho povídali. A pak sme šli spát a hooodně sme spali.
Čtrnáct dní doma bylo nádherných. Takové vypnutí a krásný odpočinek. Maminka nám samozřejmě (jak jinak, že? :D) mega vyvářela a pořád se starala, aby nám nic nechybělo a kromě umývání nádobí nechtěla, abysme jí s čímkoli pomáhali. A my ráno vždycky vstali, šli sme s taťkou chvilku ven, povídali sme, zpívali s piánem (to mi tu tak chybí...) a koukali na filmy a hlavně povídali a povídali.
Od té doby, co sem odjížděla, se taky změnilo to, že ségra Hanička potkala nového přítele. Jmenuje se Standa a má holčičku Markétku. Když sme přijeli, Markétka byla doma, tak sme hodně času trávili taky s ní, ona za náma hrozně ráda lezla do postele a pořád nás lehtala.
A teď už se kooonečně dostávám k titulu tohoto článku. :)
Asi 18.prosince sme se vzbudili ráno mega pozdě, tak sme nešli ven, ale přišli sme na to, že ve Vyškově sou vánoční trhy. Tak sme se rozhodli, že se tam vypravíme. Venku byla pěkná kosa, nějakých třináct pod nulou, tak jsme chudákovi Pedrovi, který pochází z teplé Extremadury, kde nejsou na takovouhle kládu vubec vybavení, půjčili šálu a rukavice a mohlo se vyrazit.
Na trzích kvůli nadměrné zimě téměř nikdo nebyl. A tak jsme procházeli mezi stánky, mamí popisovala, co kde je a já bez přestání tlumočila a tlumočila. Přišli sme ke stánku, kde měli různé náhrdelníky a náramky. A tak jsem Pedrovi říkala: „Y aquí tienen pulseras...“ a od stánku se ozvalo: „Y collares y estattuillas y...“ :) Prodavač byl z Dominikánské republiky, tak jsme s ním hned komunikovali ve španělštině, on nám ukázal věci, které prodával (měl tam úžasné djembé, které bych si hnedka koupila) a pak jsme se vydali k dalším stánkům.
U jednoho stánku zase prodávali Peruánci, takže další hispanohablantes. :)
Nakonec jsme sice nic nekoupili, ale radost z možnosti pokecat en espanol byla velká.
Když už sme byli mega prokřehlí, zastavili sme se u stánku s punčem. V mylném domnění, že nás zahřeje, sme si ho hnedka koupili. Byl ale studený a ani ta troška alkoholu, který obsahoval, s náma ani nehla.
Pak sme si ještě koupili vařenou kukuřici a pak už sme jeli domů, páč sme byli totálně zmrzlí.
Další superzážitek byly nákupy. :) Pedro si u nás nakoupil všechno, co by tady nesehnal anebo sehnal za velký peníz. Koupil si tu úžasné teplé a pevné boty (jááá chcu taky takovééé :) ), superteplou čepici, bundu, svetr a já nevím co všechno. Bylo to srandovní. Jak Španělé sou takoví klidní a všechno maňana maňana a Češi sou spíš takový rychlí a často nervózní, moc to nešlo dohromady. :) Prodavačka byla sice moc hodná, ale Pedrovo vyptávání se na všechno možné a pomalé rozvláčné rozhodování se jí myslím moc nelíbilo. :) Ale nakonec koupil.
A pak sme ještě nakoupili české dobrůtky do Španělska a jeli domů.
Doma sme se stavili ještě v obchodě pro vánočního kapra, kterého nám paní v obchodě naštěstí zapíchla. V igelitové tašce sme ho položili do vany a šli se věnovat prvnímu pokusu o upletení a upečení domácí vánočky s oříšky, mandlemi a rozinkami.
Vánočka se pekla, my si chvíli sedli že si dáme kafe a najednou se ozvalo: pum pum pum pum pum pum. My sme se šíleně lekli. Já jsem si myslela, že to dělá Pedro. Pedro si myslel, že to dělá náš plynový kotel, páč ten občas dělá takové divné rány, které se mi ani trochu nelíbí. Haní si nemyslela nic, jen se hrozně lekla a ptala se co to jeee? A mamí se šla podívat do koupelny, odkud se záhadné rány ozývaly. A hádejte, co to bylo. Ten už asi hodinu zapíchlý kapr v igelitové tašce sebou ve vaně mrskal jak o závod, jak se v něm ozvaly poslední záchvěvy života.
Pak sme ho s mamkou vzali a ještě když do něj řízla, měl snahu mrskat ocasem. Ten jsem ale pevně držela, takže nám z linky nespadl.
Fotky z tohoto dne jsou na facebooku.
Hanička se Standou a Markétkou pak odjeli a my zůstali doma s mamkou a taťkou. 23. jsme nazdobili stromeček – po asi třech nebo čtyřech letech, co jsme stromeček nemívali, to byl takový zvláštní pocit. Bylo v tom cosi posvátného a nádherného.
Když sme stromeček vytáhli, vypadal jak pometlo. Narovnali jsme mu tedy větve, nacvakali na něj svíčky, ozdoby a stříbrná vlákna a hned byl hezčí. Překvapilo mě, jak je náš stromeček malý. Nebo on není až tak malý, ale když jsem byla malá, nedosáhla jsem mu na špici. Tu vždycky nandával taťka a mi to připadalo takové nádherně hrdinské. Teď jsem tu špici nasazovala já. :) A pak jsme chodili dokola kolem stromku se slaměnými ozdobami a baňkami a snažili se je co nejrovnoměrněji rozvěsit po větvích. Ale nakonec byl fakt pěkný.
Na Štědrý den jsme se ráno vzbudili, posnídali jsme naši tradiční štědrovečerní snídani – vánočku s máslem, marmeládou a kakao – a pak jsme šli natrhat větvičky do vázy, jako jsme to dříve dělávali. Venku bylo neuvěřitelné teplo a v těch dnech slezl všechen sníh.
Větvičky jsme postavili v obýváku na stůl, aby nám tam něco aspoň trošku přírodně vonělo, když už ten náš stromeček je umělý.
A pak jsme si s Pedrem zpívali s pianem, zpívala jsem mu české písničky od Nohavicy, moje a aji nějaké španělské jako například ande ande ande la Mari morena, ande ande ande que la noche es buena anebo třeba Dime nino de quién eres todo vestido de blanco. Soy de la virgen María y del espíritu santo. Mega sme se u toho nasmáli páč ani jeden neumíme pořádně text celé písničky. Ale moc se nám to líbilo.
Po obědě jsme trochu pomáhali mamce a pak už byl čas připravit dárečky, ustrojit se a čekat na večeři.
A tak jsme s Pedrem přinesly dárečky pod stromeček, pro něj to bylo něco nového, tu se to tak neslaví, a pak už byl čas večeře.
Před jídlem máme zvyk si vždycky připít. Tentokrát jsme pro tu příležitost vzali do Česka jednu lahev té asturské sidry, jak jsme ji dostali od Adelčina tatínka. Taťka sidru opatrně otevřel a zeptal se: Jakou má mít ta sidra barvu? To už nám bylo trochu podezřelé, ale neřešili sme. Taťka pak říkal, že už je to v poho, že tam bylo jen trochu nějaké divné sidry a ten zbytek že je dobrý.
Rozlil sidru do pohárků a potom Pedro pronesl přípitek a všichni jsme si připili na zdraví a na nás na všechny. Sidra byla divná. Chutnala po olivách, ale tak nějak jsme pili a pili a nějak nám to nevadilo.
Pedro poprvé jedl smaženého kapra, který mu moc chutnal a líbil se mu bramborový salát, že je to jak ensaladilla rusa, kterou zná ze Španělska.
A pak sme asi dvě hodiny seděli u piána a zpívali jak české tak španělské koledy a pak různé jiné písničky.
A pak už byl čas na dárky.
U nás v rodině se to dělá tak, že jeden člověk bere z pod stromečku dárky a rozdává je těm, kterým patří. Tak tentokrát ten, kdo dárečky z pod stromečku vyndaval, byl Pedro, taťka mu četl nápisy a on rozdával.
Pro Haničku a mamí jsme měli ze Španělska parfémy, které ale zabalené v krabicích vypadaly stejně. Paní sice na krabice napsala Mami a Hani, ale hrozně drobným písmem, tak jsme nejdřív nevěděli, který dárek je pro koho. Pak taťka ale nápis objevil a dilema bylo vyřešeno.
Krásné dárečky jsme dostali. Už si to ani všechno nevybavuju. Taťkovi jsme přivezli věci na holení mega vysoké kvality, které použivá Pedro a aji taťkovy se líbily, mamince jsem koupila parfém, taštičku s voňavými mýdlovými tyčinkami z Enjabonarte a od Pedra dostala krásný řetízek. A pro Haničku jsme měli parfém, též něco z Enjabonarte a krásné náušnice.
Po rozbalení všech dárků jsme u vánočního stromečku nahráli videopozdrav do Španělska:
http://www.youtube.com/watch?v=G6Mbx-Xya1s
A potom jsme šli na dvůr zaprskat si prskavkama:
http://www.youtube.com/watch?v=-zqNmjLhyDc
A pak jsme ještě chvíli trochu pili a povídali a pak jsme šli docela brzo spát, páč už se nám všem chtělo.
Přes noc na nás působila ta špatná sidra, tak nám bylo docela špatně. Mně už pak ráno ne, ale moje zlatí chudák... Tak ten den sme nedělali ani moc nic. Přijela ségra s přítelem, přivezli jejich dárky a přišli si vyzvednout ty, co tam pro ně byly nachystané od nás. A pak jsme koukali na tv, povídali a my jsme pak šli se zlatím nahoru a v mém pokojíčku jsme mega usnuli.
Dvacátého šestého jsme jeli všichni do Velešovic k tetě Janě, nejmladší maminčině sestře, kde jsme se všichni z naší rodiny sešli. Všichni byli z Pedra nadšení – a já nestíhala tlumočit. :) Pedrovi se zase moc líbilo s mojí rodinou, ochutnal naše české tradiční vánoční cukroví, které se v Espani nepeče, ochutnal českou svíčkovou (ta kombinace omáčky, šlehačky a brusinek mu moc chutnala) a vůbec to bylo super.
Museli jsme se ale brzo vrátit, protože následující den, 27.prosince jsme už opět museli vyrazit do Prahy, ptž na to datum už sme zase měli zpáteční letenky do Madridu.
Cesta do Madridu byla dlouhá, Iberia byla opět moc superní, ale v letadle měli hrozně vysušený vzduch. To je tak nahouby, že se tam nedá otevřít okýnko... :) Venku byla zima, na letišti horko, a tak se stalo, že dne 28. jsem se probudila s totálně, ale fakt totálně ucpaným nosem, mírnou bolestí v krku a trochu teplotou. Takže ty následující dva dny jsem nedělala nic a léčila se. – a to sem si říkala, jak budu psát práci do espanol coloquial.
Na Silvestra jsme jeli do Pinta k Toňi, kde jsme se sešli jako minulý rok, tentokrát ale úplně všichni i s Belén a jejím přítelem Manolem. Vzali jsme tam nějaké ňaminy z Česka, všichni byli nadšení hlavně z lovečáku, ale největší, úplně největší úspěch slavila čokoláda Gejša. Jelikož jsme měli jen jednu a malou, snědli jsme ji doma, ale jak příště pojedu do Espaňi, musím koupit nějaké větší a víc. :)
O půlnoci jsme tradičně jedli las doce uvas de suerte a pak asi okolo druhé nás Marcelo hodil domů.
Nejvíc se mi ale líbil den následující. Prvního
nás Toňi opět pozvala do Pinta, že abysme přijeli na oběd. A tak sme se sotva vymotali z postelí a osprchovali (hlavně já, páč sem vstávala nejpozději) a už tu byl Marcelo a jelo se do Pinta.
Toňi, Consoli, Manolo, Tobías a děti na nás čekali v pintském parku. To je tak nádherný park! A bylo počasí jak na jaře a tak jsme se šli projít. Nezbývalo už ale moc času, tak sme šli domů na oběd.
Obědvali sme mega věcí, jako i den předchozí. Vyzkoušela jsem jakési zvláštní nové jídlo, jmenuje se to nevím jak, gulas nebo něco takového divného, na talíři to vypadá jak tlustší nudle a prý jsou to rybí proteiny či co. A to udělali nějak osmažené a to bylo tak ale straaašně dobré! Já se musím podívat, stli se to dá sehbnat aji v Čr.
Pak sme jedli úžasné žampiony! Já miluju všechny různé houby, tak to bylo super!
Pak sme jedli nějakou rybu, která naštěstí neměla kosti, v jakési trochu sladké omáčce a posypanou plátky mandlí. To vařil Marcelo a jedli sme to už včera a všem to hrozně chutnalo.
Juanitka připravila tortillas de patatas, dělala snad čtyři ale jelikož její tortillas jsou prostě výjimečné, zmizely jako první a na prvního ledna už zbyla jen jedna, tak sme měli každý maličký kousek.
Pak sme jedli jakési jídlo, které dělala Toňi. To mělo tak hrozně dobrou omáčku! Jmenuje se tuším redondo, už si to nepamatuju.
Pak sme jedli proužky papriky připravené nevím jak, ale byly předvařené páč byly měkké – kdyby byly syrové, tak to nejím. :)
A k tomu sme pili víno.
A pak sme si dali kafe a k tomu sme jedli nevaditos. Nevaditos sou takové křehké kulaté cosi ze strašně se drobícího těsta. Něco českého mi to trochu připomínalo.
A pak šli někteří spát siestu, Toňi a Conso umývaly nádobí, já sem jim chtěla pomoct a ony nechtěly, a pak, páč sme tam všichni usínali, sme šli zase do toho parku. Já sem strašně mega chtěla jít a oni naštěstí taky, tak to bylo superní.
V parku sme nejdřív šli k takové kaskádě, která hrozně nahlas zněla. Takové malé pintské Iguaçú:
http://www.youtube.com/watch?v=Skp3TfgJrDU
A pak sme pozorovali pávy:
http://www.youtube.com/watch?v=X4vGYQ8zd8M
A pak sme tam objevili takové malé hřišťátko, tak sme ho šli prozkoumat.
Pak už byl čas se rozloučit. Mně se opět zhoršilo to nachlazení, tak sem si doma jen zalezla do postele a pustila si v posteli film Celda 2011. Koukala sem ho asi natřikrát pač sem uňho dycky vytuhla.
A pak sme už byli doma, občas chodili do ONCE a taky sme byli na návšgtěvě u Chivina.
A pak už se sváteční lenošení skončilo a začaly všední povinnosti a škola.
Nejlepší Vánoce v mém životě!
miércoles, 26 de enero de 2011
Mis reflexiones más profundas II
!Ya estoy hasta los huevos de la complutense! Ya estoy harta de que aquí nada funciona como debiera. Estoy cansada y cada día deseando pirarme pa mi universidad de origen. Antes protestábamos que si el sistema informativo que utiliza la universidad Masaryk era esto, que si era lo otro... Os juro que si hubiera sabido cómo van las cosas aquí, no pediría la beca Erasmus ni de coňa.
El otro día me cabreé otra vez.
Era un martes y yo tenía que entregar el trabajo de Espanol coloquial para aprobar la asignatura y no tener que presentarme al examen. El profesor, para no liarse, decidió recoger nuestros trabajos antes de empezar la clase. Nos pidió veinte páginas (el mío tiene treinta y siete) y nos dijo que la lista de personas aprobadas la publicaría el próximo lunes. Le di mi trabajo que el día anterior había imprimido y encuadernado en la librería de abajo. La verdad que quedó muy bonito, vamos, que parecía un libro. Me entraba un cosquilleo en el estómago cuando lo cogí en mis manos. Ver algo tan perfecto y saber que es fruto de mi creación... Era el sentimiento más placentero que he experimentado en mi vida.
Tras entregarle el trabajo al profesor le pregunté si fuera tan amable y me enviara el resultado a mi correo electrónico. Me dijo que vale y que después de la clase me iba a dar su correo electrónico para recordárselo.
La clase terminó, yo recogí mis cosas y cuando me levanté para pedirle su e-mail al profesor, ya se había ido.... y yo me quedé sin correo. Luego llamé a un sitio y me lo dieron, yo le escribí pero hasta ahora no tengo respuesta.
!Es que flipo, eh?! En cada formulario, en cada ficha de clase y en cada oportunidad nos piden nuestros correos electrónicos. Pero para qué si nadie los utiliza? No lo entiendo. Los profesores aquí también tienen correos universitarios pero la mayoría de ellos no los revisa. En mi universidad todo se publica en el sistema informativo, la herramienta tan odiada por los estudiantes en principio y tan adorada cuando se acostumbran. Aquí podría ser lo mismo...pero no lo es.
Los profesores tienen a su disposición el campus virtual, una plataforma para subir material de estudio en el servidor de la UCM pero no lo utiliza ni dios.
Después de la clase ésta me senté un rato en la cafetería de la universidad, me pedí un café caliente y me puse a revisar un poco para las clases siguientes.
A las once y media me toca morfología histórica. Sin embargo, cuando llegué a la puerta del aula, estaba cerrada. Cuando intenté abrirla, se acercó Antonio, uno de los bedeles de la Complutense, y me dijo que el profesor no había venido. Y nadie sabía nada. Fui a la conserjería, llamaron a mi departamento y allí tampoco tenían noticias suyas. El profesor probablemente se lo habría dicho a alguno de sus alumnos y así ellos estaban informados y el día ese no vinieron. Y yo no sabía nada porque en la clase anterior él no dijo nada sobre su plan de no acudir a clase. Si lo hago yo en mi país, me echan del trabajo. ?Cómo puede no avisar en el departamento que no habrá clases? En mi universidad en casos como éste, el profesor les escribe un correo a todos sus estudiantes y ellos saben vale, hoy no hay clase, hoy puedo dormir un poco más. Y no pierden tiempo viajando a la universidad, lo cual para mí supone una hora y media. Pero aquí no, aquí todo es distinto.
Spain is different.
El otro día me cabreé otra vez.
Era un martes y yo tenía que entregar el trabajo de Espanol coloquial para aprobar la asignatura y no tener que presentarme al examen. El profesor, para no liarse, decidió recoger nuestros trabajos antes de empezar la clase. Nos pidió veinte páginas (el mío tiene treinta y siete) y nos dijo que la lista de personas aprobadas la publicaría el próximo lunes. Le di mi trabajo que el día anterior había imprimido y encuadernado en la librería de abajo. La verdad que quedó muy bonito, vamos, que parecía un libro. Me entraba un cosquilleo en el estómago cuando lo cogí en mis manos. Ver algo tan perfecto y saber que es fruto de mi creación... Era el sentimiento más placentero que he experimentado en mi vida.
Tras entregarle el trabajo al profesor le pregunté si fuera tan amable y me enviara el resultado a mi correo electrónico. Me dijo que vale y que después de la clase me iba a dar su correo electrónico para recordárselo.
La clase terminó, yo recogí mis cosas y cuando me levanté para pedirle su e-mail al profesor, ya se había ido.... y yo me quedé sin correo. Luego llamé a un sitio y me lo dieron, yo le escribí pero hasta ahora no tengo respuesta.
!Es que flipo, eh?! En cada formulario, en cada ficha de clase y en cada oportunidad nos piden nuestros correos electrónicos. Pero para qué si nadie los utiliza? No lo entiendo. Los profesores aquí también tienen correos universitarios pero la mayoría de ellos no los revisa. En mi universidad todo se publica en el sistema informativo, la herramienta tan odiada por los estudiantes en principio y tan adorada cuando se acostumbran. Aquí podría ser lo mismo...pero no lo es.
Los profesores tienen a su disposición el campus virtual, una plataforma para subir material de estudio en el servidor de la UCM pero no lo utiliza ni dios.
Después de la clase ésta me senté un rato en la cafetería de la universidad, me pedí un café caliente y me puse a revisar un poco para las clases siguientes.
A las once y media me toca morfología histórica. Sin embargo, cuando llegué a la puerta del aula, estaba cerrada. Cuando intenté abrirla, se acercó Antonio, uno de los bedeles de la Complutense, y me dijo que el profesor no había venido. Y nadie sabía nada. Fui a la conserjería, llamaron a mi departamento y allí tampoco tenían noticias suyas. El profesor probablemente se lo habría dicho a alguno de sus alumnos y así ellos estaban informados y el día ese no vinieron. Y yo no sabía nada porque en la clase anterior él no dijo nada sobre su plan de no acudir a clase. Si lo hago yo en mi país, me echan del trabajo. ?Cómo puede no avisar en el departamento que no habrá clases? En mi universidad en casos como éste, el profesor les escribe un correo a todos sus estudiantes y ellos saben vale, hoy no hay clase, hoy puedo dormir un poco más. Y no pierden tiempo viajando a la universidad, lo cual para mí supone una hora y media. Pero aquí no, aquí todo es distinto.
Spain is different.
Suscribirse a:
Entradas (Atom)
