viernes, 18 de septiembre de 2009

La princesa Moje

Hace un par de días mi tesoro me compuso una canción. Es una adaptación de la famosa abeja Maya. Y yo, desde aquel entonces que la oí por primera vez, no puedo dejar de escucharla cada noche. Es casi como un ritual, hermosísimo y muy muy nuestro. Si no la oigo, no me duermo. Es como una nana para una nina grande. Bueno... nana... De eso nada! Esta canción que es para mí la más hermosa en el mundo, no se puede comparar con ninguna nana, ni con la mejor canción de cuna. Esta es la canción de mi moje para mi moje:


Dedicado a mi queridísima y amada Princesa Moie de su amado Perico.

A un país multicolor llegó una checa bajo el sol
Y fue famosa en el lugar por su alegría y su bondad
Y a la preciosa checa le llamaron Moie
Buena, bella y dulce chica Moie
Moie yo te quiero Moie
Moie ríe sin cesar en su mundo sin maldad
no hay problema que no solucione Moie
la princesa y dulce chica Moie
Moie yo te quiero Moie
Moie ven y háblanos de ti
Moie, Pavli, ven a vivir a tu país
El país donde siempre serás feliz, Moie, Pavli.

jueves, 3 de septiembre de 2009

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 29.7.2009)

Středa

Nakonec jsem usnula asi tak pul hodiny před tím, než jsem měla vstávat. Takže si asi dokážete představit, jaký to byl šok. Byla sem strašně ospalá a vubec sem nechápala, co jako je. Tož sem použila osvědčený recept ze soboty, když sme byli se Silvinkou – šla sem rovnou do sprchy. Jenže tentokrát sem si ji dala pěkně teplou bo mi byla z nevyspání strašná kosa. Pak sem do sebe hodila snad pul litru kafe a pak sem se trochu probrala už. Ale jinak to bylo divný. Všichni sme byli takoví zamlklí, nikomu moc do povídání nebylo. Rychle sem našupala do batohu poslední věci a pak už sme šli na stanoviště, které sme měli domluvené s taxíkem. No a pak... pak už jenom cesta na letiště, která nějak moc rychle utekla...
Na letišti nikdo nebyl, no kdo by taky tak brzo ráno, že, tak sem se mohla strašně rychle odbavit, ačkoli se mně vubec nechtělo, no a pak už mi zbývalo posledních 15 min na rozloučení s Pedrem a Josém. Bylo to divný... Strašně sem nechtěla, aby odešli, tak moc jsem si přála, aby letěli se mnou do Čr... Jenže čas je neúprosný a 15 min je děsně málo. Tak sme se rozloučili a já šla dát k prohlídce batoh... Eště zdálky sem je slyšela, jak na mě volají... oni už mě ale nemohli slyšet. Už byli příliš daleko...
No a pak zase dvě nudné hodiny na letišti, tentokrát tam nikdo ani nehrál Veo veo a i kdyby, v tu chvíli by mě to stejně asi bylo úplně jedno... Byla sem tam sama, na madridském letišti, a už mě nečekalo nic vzrušujícího jako když jsem jela z Čr do Španělska. Už jenom ten let, který mě nebavil, ačkoli ten zpáteční byl jiný.
Let zpět z Madridu doČr byl velmi klidný, 29.
července 2009 v ranních hodinách bylo nad Evropou opravdu krásné a klidné počasí, tak to bylo ok.
Jenom zase ten vzlet a přistávání.
Už to teda nebylo tak strašný, ale měla sem potřebu něco jako mačkat, tisknout v ruce...
Bohužel vedle mě nesedělo moje nejmilejší zlatíčko na světě, to mi zůstalo ve Španělsku...
Ale sama jsem tež nebyla.
Vedle mě seděla nějaká starší dáma španělské národnosti, která se svojí kolegyní letěla do Talinu do Estonska a v Praze hacían escala.
Myslela jsem si, že se se mnou vubec nebude bavit.
Ale jelikož jsem věděla, že by bylo fine, kdyby se se mnou aspon trochu bavila ptž sem věděla, jak moc nemusím vzlet a přistání, tak jsem tak jako vytáhla žvýkačky /říkali mi, že při letu sou nejlepší žvýkačky a já si dycky narvu aspon 3 do pusy ptž mam strach že to vyletí a já si je nestihnu vzít haha/ a zeptala sem se jí prostě, jestli nechce.
Nechtěla ani jedna, ale podivovaly se, v jaké veliké krabičce je mám / nosím s sebou dycky žvýkačky v takové té pixličce od Orbit asi, jak na to byla reklama Takovééé to domácí žvýkání/ Ona že:
Qué bote más grande!
A usmívaly se.
Tak jsem věděla, že budou ok.
A takyže se mě hned ptala, že jestli letim poprvé a jak to snáším a tak.
A ta její kolegyně že:
Neboj, letadýlko, to je jak na horském kole.
Ejem její názor jsem zase až tak nesdílela, ale tak ok no...
Paní vedle mě mě tež uklidnovala.
Když letadlo vzlétalo, tak jsem se zase chytila těch opěrek na ruce.
Letadlo zase udělalo něco divně, já se zase lekla a paní mě vzala za ruku a...
a držely sme se za ruce, dokud se neustálilo.
A při přistávání tež.
Tedka vám asi budu připadat jak malá holčička, ale nevěřili byste, jak já jsem jí byla mooooc vděčná tej pani...
Vubec jsem ju neznala, ale já jsem ji byla hrozně moc moc moc vděčná děcka!!!!
A během letu se mi i podařilo něco, co předtím nikdy – sem aji usnula. :D No asi to bylo tím, že sem byla fakt mega unavená a vyčerpaná a...a už mi bylo šechno jedno.
Tož tady končí moje vyprávění o mých doposud nejšťastnějších třech týdnech, jaké jsem kdy prožila.
Tak snad příště bude toho k vyprávění víc. :-) A snad to příště bude brzo. Zase bych chtěla vidět všechny ty moje zlatíčkade mi pueblito!
MONTÁNCHEZ

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Úterý 28.7.2009)

Úterý
Tak k úterý už toho moc k psaní není. Tento den byl ve znamení balení a příprav na cestu zpět do Čr. Večer jsme eště pozdravili moje zlatíčka z Montánchez a Silvinku, zašli se rozloučit s Elisou a Marianem a ve vzduchu už visel smutek z loučení. Ve středu jsem musela vstávat před čtvrtou ráno, abych se dostala včas na letiště. Přemýšlela jsem, co bude lepší. Jestli jít spát brzo anebo nejít spát vůbec. Nakonec zvítězilo to druhé, no přišel José, tož sme seděli v obýváku, kecali, prohlíželi na notebooku fotky pořizované během celého tohoto užasného mojeho dobrodružství ve Španělsku, popíjeli kafe a čas strašně rychle utíkal. Tak strašně jsem si ho přála zastavit... Ve dvě jsme to zabalili a že půjdeme spát. Pedrovi se podařilo trochu usnout, José to zalomil hned, ale já sem vubec nemohla spát. Furt jsem přemýšlela, jestli mám vše sbalené, ale hlavně se mi strašně mega nechtělo...

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pondělí 27.7.2009)

Pondělí aneb hurá za kulturou II

Pondělní ráno bylo opět obvyklé. Ale odpoledne jsme opět vyrazili poznávat Madrid. Tentokrát s Josém. Nejdřív jsme teda šli navštívit El corte inglés, což byla strašná haluz, no obchodní dům o sedmi patrech, kdy každé patro bylo specializováno na něco jiného sem fakt eště neviděla, opravdu obrovské to tam bylo, by se tam jeden ztratil. V jednom tom patře byl obchůdek se suvenýry, kde měli různé sošky, sevillské a cordobské tanečnice s vějíři, typickými šaty pro flamenco či s kytarou, různé býky s banderillas nebo bez nich a pak dvě snad nejtypičtější sošky Madridu, které sem si hned koupila, a to la Diosa Cibeles a El oso y el madroňo. Po nákupech jsme si dali ice coffee v jedné velmi příjemné kavárničce, kde jsme skvěle pokecali a trochu se osvěžili před další cestou po horkých madridských ulicích do obchodu Movistar. Asi furt čekáte tu kulturu, že? :D Ta eště příde, ale prostě sme museli zajít eště do Movistar. :D Pedro totiž sháněl ňáký internet na pár měsíců do Montánchez, a myslel si, že Movistar bude dobrá volba. Nebyla. No ale tak aspon jsme se podívali po nových mobilech /většina jich byla s dotykovou obrazovkou a takových velkých, které se mně vubec nelíbily/ a opět sme se schladili v obchodě s klimatizací. Ale pak už sme opravdu šli...do parku El retiro!
Už strašně dávno jsem na něj četla ódy v knížce Španělská zastavení od přední hispanistky Libuše Prokopové. Knížku velice doporučuji. Prokopová o Retiru píše:
(...V rozsáhlém parku, který se rozkládá na 130 hektarech v centru Madridu, pár minut od Cibeles, je vše, po čem srdce (starší i mladší) touží: příroda včetně pořádného lesa, trávníky, francouzský park se sochami z řecké a římské mytologie, růžová zahrada, rozlehlé jezero, v němž se zrcadlí sochy obrovitého pomníku na počest Alfonse XII., půjčovny lodiček, zahradní restaurace (to je množné, velice množné číslo), zoologická zahrada, výstavní palác, houpačky, prolézačky a různé atrakce a zařízení pro děti...)
Po cestě do parku jsme potkali dva asturské hudebníky se psem, kteří hráli na dudy, kytaru a pes kolem nich poskakoval a vrtěl ocáskem. Hráli moc pěkně a zvuk dud a kytary dohromady se mi moc líbil.
V parku El retiro to nádherně vonělo všelikými květinami a dýchla tam na nás taková pohoda. U jezera, o kterém se zmiňuje i L. Prokopová, jsme se vyfotili. Lodičky jsme bohužel nestihli, přišli jsme do Retira dost pozdě, ale stejně se nám tam moc líbilo. Škoda, že něco takového nemáme aji v Brně. Ten park je skutečně obrovský a úplně úžasný, nádherný! Snad se tam ještě někdy podívám, chtěla bych si ho důkladněji projít, ptž jelikož sme měli málo času, sme se podívali jen na okraj. Ale to jezero sme viděli a bylo fakt nádherné!
Cestou domů jsme se pak už jen stavili v Josého oblíbené Irish coffee, kde dělali skutečně excelentní irskou kávu a hrála tam i irská hudba.No a pak už jsme jeli s Pedrem zase domů a José ke svojí milé Pilar.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 25.7.2009)

Neděle
Neděle byla klidná, nicmoc jsme nedělali, ráno sme dlouho spali, pak udělali oběd, přišel José z práce, najedli jsme se a pak v posteli hráli Veo veo. Odpoledne jsme šli a la casa de Antonio na Tinto de verano. Pak jsme se vrátili a já už sem si tak některé věci pomalu začala dávat do batohu. A ten den mi José daroval překrásného Dona Quijota, v kůži vázaného, dva pěkně tlusté svazky. Sem zustala upe čumět ptž takový veliký dar... No a pak sme vytáhli tu moji mp3, kterou jsme původně chtěli vzít do Montánchez bo sme věděli, že tam bude Marcelo, který rozumí technice a že by nám s ní pomohl. No zapomněla sem na ni, tož sme ji potom s Josém zkoumali. Zjistili sme, že je vybitá, tak jsem si ji dala eště k Josému nabíjet a on se s námi potom rozloučil a odešel. S Pedrem sme pak kecali a byla taková jako divná nálada. Asi tím balením či co. Tož sme pustili pár romantických songů a bylo to divný. Po chvíli se nabila ta mp3, tož sem si do ní vybírala songy a Pedro zatím něco dělal. Potom přišel za mnou, lehl si na postel a trpělivě čekal, až si tam nahážu ty písničky. Byla sem do toho nějaká mega zabraná, tož sem nic neřešila. Ale pak sem si pustila La frase tonta de la semana s tím, že si to dám do té mp3 a pak mně došlo, jak sem vlastně upe blbá, že na ňákých songách vubec nesejde a tak sme se tam u té písničky upe objali a...bylo to takový...moc pěkný no. Ale divný. A pak sme šli radši spát bo bylo pozdě.

miércoles, 2 de septiembre de 2009

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 25.7.2009)

Sobota

V sobotu jsme museli vstávat už o půl deváté, abychom vše stihli. V Čr spát do půl deváté mi připadá docela ok, ale to ráno sem nějak nebyla schopná se vubec probudit. A šichni ostatní už byli vzhůru, José už byl pryč a já sem se furt tak ňák nemohla probrat. Tož sem šla na sebe pustit sprchu a to zabralo. Pak sme šichni posnídali lázeňské oplatky, které jsem přivezla, moc chutnaly, a pak už jsme se připravili na cestu do muzea.
Cesta byla dlouhá, sme snad 4x přestupovali, si to už ani nepamatuju. Silvi dávala vtipné hlášky, tož sme se aspon bavili.
U muzea na ulici La Coruna jsme měli sraz eště s jednou Silviou a jejím ekvádorským přítelem Josém. A tak sme se v pěti vydali do muzea.
Muzeum bylo úplně úžasné! Měli tam makety mega španělských a světových monumentů. Z těch španělských tam byla Puerta de Alcalá, Mezquita de Córdoba, El monasterio de Yuste, El acueducto de Segovia, Alhambra, El Escorial, Cibeles a na víc už si asi nevzpomenu. A ze světových tam např. byla pirámide Chichen Itzá a co nás šechny zarazilo, Puerta del sol. Ale ne španělská, ale bolivijská. Takže v Bolívii tež mají Puertu. Pak tam byla Eiffelovka a já newim, mě víc zajímaly ty španělské a z Lat. Am. tam stejně byly jen toty dvě. Bylo to uplně užasné a asi jsem se zamilovala do arabské architektury nebo co. :)
V muzeu nás nejdřív prováděla jedna paní, ta ale pak musela někam odběhnout a už se nevrátila, tož sme si procházeli sami a s Josém sme dělali fotečky. Ve dvě se muzeum zavřelo, tož sme z něj odešli /a já mám stejně pocit, že by tam člověk mohl strávit hodiny a hodiny, než by si vše detailně prohlédl/ koupili sme si Cocacolu v plechovce a rozloučili sme se, ptž Silvinka s těma dvěma šli někam na jídlo, my s Pedrem domů. Strašně moc se mi se Silvi nechtělo loučit. Ona je takový moje malý zlatíčko.
Po dlouhé zpáteční cestě domů sme v bytě našli Josého, který už tam stihnul dofičet z práce. Udělali sme si oběd /Arroz 3 delicias s kečupem a osmažené rybičky/, umyli nádobí a pak sme všichni svorně usnuli.
Spali sme tak dvě a pul hodiny a pak už byl čas vypravit se na další cestu, na večeři k Albertovi.
Alberto bydlí ve čtvrti Vallecas, takže od čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli my, to nebylo tak daleko. A to se nám po cestě stal mega dobrý zážitek.
Na zastávce, kde jsme přestupovali, měli něco, co sem si na jednu stranu říkala tyvole to snad radši ani ne, dyť to nemá cenu, ale na druhou stranu sem si říkala, že je to náhodou celkem vychytané.
Prostě jak se vystoupilo z metra, tak člověk musel jít hrozně dlouhý kus těma chodbama. No a jelikož je doba uspěchaná, udělali tam takové jako...já ani nevím, jak to nazvat. Prostě funguje to na principu eskalátorů, ale není to ani eskalátory, ani to není nakloněné jako rampa, ale je to prostě jenom rovná plošina, jejímž jediným účelem je přepravit ty lidi rychleji, než by se přepravili pohybem vlastních nohou. No ono to zrovna dvakrát rychleji nejelo, ale když se po té jedoucí plošině člověk eště vydal po svých, už to docela náhodou šlo. Měli jsme štěstí, že když jsme tam byli my, celkem nikdo na té plošině s námi nejel, tož sem se rozeběhla a celá happy, jak to de rychle a najednou oops! :D :D njn sem letěla tak rychle, že sem si neuvědomila, že ta plošina bude mít též někde svuj konec. :D Salí disparada! hehe!
Pak jsme jeli eště kus metrem na zastávku, která se jmenuje Buenos Aires, a tam už nás čekala manželka Alberta, Chelo.
Alberto je už dlouholetý Pedrovo kámoš a ten nás pozval k němu na večeři, že mají terasu a že to bude super a tak.
Chelo je zlatíčko! Doufám, že ji zase někdy uvidím! Pedro mě upozorňoval, že je z Andaluzie, někde kousek od Sevilly, a že jí tedy patrně možná občas nebudu rozumět /víme, jak mluví Andaluzané, žejo./. Jo, tak to se vubec nekonalo, náhodou sem slyšela lidi mluvit hůř, a vůbec nebyli z Andaluzie. Chelo měla navíc krásný jasný hlas, no já sem s ní problémy neměla, ačkoli Alberto... No to je kapitola sama pro sebe.
Tak sme s Chelo kousíček eště šli a pak už sme byli u nich doma.
Bydleli v nějakém xtém patře, tož sme jeli výtahem. No a doma už nás čekal Alberto. Tak sme se přivítali a sedli sme si do obýváku. Oni dva s Pedrem kecali, já je poslouchala a Chelo mně přišlo strašně líto bo Alberto ji furt tak jako komandoval, furt Chelo a dones olivy a dones pivo a víno a já newim co šechno... Takže ta se do konverzace moc nezapojovala a spíš tak jako kolem nás lítala a mě to strašně sralo. Když už přinesla na stůl vše, co po ní Alberto požadoval, řekla, že si de zapálit. Tož sem šla s ní a najednou se ta tichá Chelo úplně rozpovídala, strašně mega sme dobře pokecaly potom, oni s Albertem mega cestovali, tak mi ukazovala ňáké věci z cest, já sem byla ráda, že se nenudí /njn chlapské konverzace no/ a že mi to šechno ukazovala bo mě tady ty věci zajímají, šechno s cestováním spojené.
A nakonec mi darovala úplně překrásný otvírák na pivo. Přivezla si ho z Kanárských ostrovů, konkrétně z Fuerteventury, ten otvírák je eště na takový ten magnetek na ledničku a je na něm obrázek z pláže a letícího racka. Je fakt nádherný!
Pak sme se vrátili do obýváku a za chvilu Alberto, jakože bysme mohli jít večeřet.
Ta jejich terasa, jak o ní Alberto mluvil, je v podstatě normální úzký balkón /trošičku větší než ten, co máme na koleji/, a tak že tam s Chelo dáme stůl. No Alberto zase výmýšlel uplně nějaký nelogický systém, jak bysme se tam teda ale absolutně šichni nevešli, nicméně to on si vůbec nenechal vysvětlit. Tož sme to udělali tak, jak sme myslely my s Chelo a Pedrem a samozřejmě to bylo upe ok, ale jemu se furt něco nelíbilo... už mě to fakt sralo místy.
Tož sme šli ven a Chelo zase kolem nás skákala... Když sem jí řekla, že ji pomůžu nosit, řekla, že nechce a hlavně se furt starala, aby Alberto to, Alberto támhleto a on na ni byl furt takovej jako...
Když bylo vše doneseno, začali sme jíst. Nejhustější zážitek byly krevety, které se musely normálně ručně loupat. Sem to nikdy nejedla takhle a mega mě to bavilo a byla děsná sranda! Pak sme měli ňáký salátek, boquerón a hrozně dobré víno z Jerez! Fakt superní bylo! Ovšem dobrou náladu mi zkazil Alberto...a tím teda u mě dost poklesl. Prostě mi řekl něco, co teda všechny ostatní dost zarazilo, ale nikdo nic neřekl, protože prostě Alberto má svoji hlavu a svoji pravdu... No jo no...
Ale tož to tady snad asi ani řešit nebudu ptž jednak by vás to nudilo, jednak to nemá vubec cenu a jednak bych nic nevyřešila. Alberto, to je prostě caso perdido.
Po večeři sme se zase přesunuli do obýváku a tam sme kecali asi do pul jedné.
Domů sme s Pedrem jeli taxíkem. Chelo šla eště s náma dolů čekat na toho taxíka... A skvěle jsme popovídali, ona je tak hodná... A nezaslouží si, jaký na ni Alberto je... Fakt ne... chjo.No a doma už nic, sem si přeprala věci a...jo a jo už vím co sme dělali. No řešili Alberta a to, co se stalo a co mi řekl a tak... No pak sme šli radši spát.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 25.7.2009)

Sobota

V sobotu jsme museli vstávat už o půl deváté, abychom vše stihli. V Čr spát do půl deváté mi připadá docela ok, ale to ráno sem nějak nebyla schopná se vubec probudit. A šichni ostatní už byli vzhůru, José už byl pryč a já sem se furt tak ňák nemohla probrat. Tož sem šla na sebe pustit sprchu a to zabralo. Pak sme šichni posnídali lázeňské oplatky, které jsem přivezla, moc chutnaly, a pak už jsme se připravili na cestu do muzea.
Cesta byla dlouhá, sme snad 4x přestupovali, si to už ani nepamatuju. Silvi dávala vtipné hlášky, tož sme se aspon bavili.
U muzea na ulici La Coruna jsme měli sraz eště s jednou Silviou a jejím ekvádorským přítelem Josém. A tak sme se v pěti vydali do muzea.
Muzeum bylo úplně úžasné! Měli tam makety mega španělských a světových monumentů. Z těch španělských tam byla Puerta de Alcalá, Mezquita de Córdoba, El monasterio de Yuste, El acueducto de Segovia, Alhambra, El Escorial, Cibeles a na víc už si asi nevzpomenu. A ze světových tam např. byla pirámide Chichen Itzá a co nás šechny zarazilo, Puerta del sol. Ale ne španělská, ale bolivijská. Takže v Bolívii tež mají Puertu. Pak tam byla Eiffelovka a já newim, mě víc zajímaly ty španělské a z Lat. Am. tam stejně byly jen toty dvě. Bylo to uplně užasné a asi jsem se zamilovala do arabské architektury nebo co. :)
V muzeu nás nejdřív prováděla jedna paní, ta ale pak musela někam odběhnout a už se nevrátila, tož sme si procházeli sami a s Josém sme dělali fotečky. Ve dvě se muzeum zavřelo, tož sme z něj odešli /a já mám stejně pocit, že by tam člověk mohl strávit hodiny a hodiny, než by si vše detailně prohlédl/ koupili sme si Cocacolu v plechovce a rozloučili sme se, ptž Silvinka s těma dvěma šli někam na jídlo, my s Pedrem domů. Strašně moc se mi se Silvi nechtělo loučit. Ona je takový moje malý zlatíčko.
Po dlouhé zpáteční cestě domů sme v bytě našli Josého, který už tam stihnul dofičet z práce. Udělali sme si oběd /Arroz 3 delicias s kečupem a osmažené rybičky/, umyli nádobí a pak sme všichni svorně usnuli.
Spali sme tak dvě a pul hodiny a pak už byl čas vypravit se na další cestu, na večeři k Albertovi.
Alberto bydlí ve čtvrti Vallecas, takže od čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli my, to nebylo tak daleko. A to se nám po cestě stal mega dobrý zážitek.
Na zastávce, kde jsme přestupovali, měli něco, co sem si na jednu stranu říkala tyvole to snad radši ani ne, dyť to nemá cenu, ale na druhou stranu sem si říkala, že je to náhodou celkem vychytané.
Prostě jak se vystoupilo z metra, tak člověk musel jít hrozně dlouhý kus těma chodbama. No a jelikož je doba uspěchaná, udělali tam takové jako...já ani nevím, jak to nazvat. Prostě funguje to na principu eskalátorů, ale není to ani eskalátory, ani to není nakloněné jako rampa, ale je to prostě jenom rovná plošina, jejímž jediným účelem je přepravit ty lidi rychleji, než by se přepravili pohybem vlastních nohou. No ono to zrovna dvakrát rychleji nejelo, ale když se po té jedoucí plošině člověk eště vydal po svých, už to docela náhodou šlo. Měli jsme štěstí, že když jsme tam byli my, celkem nikdo na té plošině s námi nejel, tož sem se rozeběhla a celá happy, jak to de rychle a najednou oops! :D :D njn sem letěla tak rychle, že sem si neuvědomila, že ta plošina bude mít též někde svuj konec. :D Salí disparada! hehe!
Pak jsme jeli eště kus metrem na zastávku, která se jmenuje Buenos Aires, a tam už nás čekala manželka Alberta, Chelo.
Alberto je už dlouholetý Pedrovo kámoš a ten nás pozval k němu na večeři, že mají terasu a že to bude super a tak.
Chelo je zlatíčko! Doufám, že ji zase někdy uvidím! Pedro mě upozorňoval, že je z Andaluzie, někde kousek od Sevilly, a že jí tedy patrně možná občas nebudu rozumět /víme, jak mluví Andaluzané, žejo./. Jo, tak to se vubec nekonalo, náhodou sem slyšela lidi mluvit hůř, a vůbec nebyli z Andaluzie. Chelo měla navíc krásný jasný hlas, no já sem s ní problémy neměla, ačkoli Alberto... No to je kapitola sama pro sebe.
Tak sme s Chelo kousíček eště šli a pak už sme byli u nich doma.
Bydleli v nějakém xtém patře, tož sme jeli výtahem. No a doma už nás čekal Alberto. Tak sme se přivítali a sedli sme si do obýváku. Oni dva s Pedrem kecali, já je poslouchala a Chelo mně přišlo strašně líto bo Alberto ji furt tak jako komandoval, furt Chelo a dones olivy a dones pivo a víno a já newim co šechno... Takže ta se do konverzace moc nezapojovala a spíš tak jako kolem nás lítala a mě to strašně sralo. Když už přinesla na stůl vše, co po ní Alberto požadoval, řekla, že si de zapálit. Tož sem šla s ní a najednou se ta tichá Chelo úplně rozpovídala, strašně mega sme dobře pokecaly potom, oni s Albertem mega cestovali, tak mi ukazovala ňáké věci z cest, já sem byla ráda, že se nenudí /njn chlapské konverzace no/ a že mi to šechno ukazovala bo mě tady ty věci zajímají, šechno s cestováním spojené.
A nakonec mi darovala úplně překrásný otvírák na pivo. Přivezla si ho z Kanárských ostrovů, konkrétně z Fuerteventury, ten otvírák je eště na takový ten magnetek na ledničku a je na něm obrázek z pláže a letícího racka. Je fakt nádherný!
Pak sme se vrátili do obýváku a za chvilu Alberto, jakože bysme mohli jít večeřet.
Ta jejich terasa, jak o ní Alberto mluvil, je v podstatě normální úzký balkón /trošičku větší než ten, co máme na koleji/, a tak že tam s Chelo dáme stůl. No Alberto zase výmýšlel uplně nějaký nelogický systém, jak bysme se tam teda ale absolutně šichni nevešli, nicméně to on si vůbec nenechal vysvětlit. Tož sme to udělali tak, jak sme myslely my s Chelo a Pedrem a samozřejmě to bylo upe ok, ale jemu se furt něco nelíbilo... už mě to fakt sralo místy.
Tož sme šli ven a Chelo zase kolem nás skákala... Když sem jí řekla, že ji pomůžu nosit, řekla, že nechce a hlavně se furt starala, aby Alberto to, Alberto támhleto a on na ni byl furt takovej jako...
Když bylo vše doneseno, začali sme jíst. Nejhustější zážitek byly krevety, které se musely normálně ručně loupat. Sem to nikdy nejedla takhle a mega mě to bavilo a byla děsná sranda! Pak sme měli ňáký salátek, boquerón a hrozně dobré víno z Jerez! Fakt superní bylo! Ovšem dobrou náladu mi zkazil Alberto...a tím teda u mě dost poklesl. Prostě mi řekl něco, co teda všechny ostatní dost zarazilo, ale nikdo nic neřekl, protože prostě Alberto má svoji hlavu a svoji pravdu... No jo no...
Ale tož to tady snad asi ani řešit nebudu ptž jednak by vás to nudilo, jednak to nemá vubec cenu a jednak bych nic nevyřešila. Alberto, to je prostě caso perdido.
Po večeři sme se zase přesunuli do obýváku a tam sme kecali asi do pul jedné.
Domů sme s Pedrem jeli taxíkem. Chelo šla eště s náma dolů čekat na toho taxíka... A skvěle jsme popovídali, ona je tak hodná... A nezaslouží si, jaký na ni Alberto je... Fakt ne... chjo.No a doma už nic, sem si přeprala věci a...jo a jo už vím co sme dělali. No řešili Alberta a to, co se stalo a co mi řekl a tak... No pak sme šli radši spát.

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pátek 24.7.2009)

Pátek

Už ve čtvrtek dopoledne nám volala jedna moje další španělská sestřička, Silvinka. Já sem ji dycky mega chtěla vidět, a tak sme se s ní tak jako domluvili, že se v pátek sejdeme někde ve městě, že u nás přespí, v sobotu že zajdeme do muzea a pak se rozloučíme. Ještě nevěděla jistě, jestli vše vyjde, tož říkala, že v pátek eště zavolá. Strašně moc jsem si přála, aby vše vyšlo. A stalo se! V pátek Silvinka zavolala, že má čas a že se teda sejdeme na Gran Vía. Tož sme tam pro ni odpoledne jeli a pak sme zakotvili kde jinde než v Roca Fría. Se Silvinkou to bylo naprosto super, hlavně ona je úplně úžasná, dává vtipné hlášky, je veselá, je s ní sranda a je prostě úplně superní! Tož sme se u té večeře v Roca Fría dost obavili. A to sme si právě dali ty mollejas. Já teda moc newim, z čeho se to dělá, no je to takové jako masíčko nakrájené na kousky a všem nám to strašně moc moc chutnalo. A nesměl chybět Don Simón.
Z Roca Fría sme se vrátili dost pozdě a v dobré náladě. Divím se, že sme nevzbudili polovinu baráku. Njn, sme sotva vlezli do baráku, Silvi zase zahlásila ňáký golpe a my s Pedrem sme opět slzeli od smíchu.
Když sme přišli domu, spal tam José. :D Patrně už ho to nebavilo s Pilar, možná už byl too tired, no každopádně v sobotu musel brzo vstávat do práce. My sme mu teda jako zavolali, že u nás přespí Silvia, nicméně on ju vubec neviděl, až potom v úterý sme koukali na fotky, tož sme mu ji ukázali, aby teda věděl, kdože to u nás v ten pátek spal. Tož sme se osprchovali, ale náš debatní kroužek pokračoval až asi do dvou do rána, ačkoli sme věděli, že muzeum nepočká,, až se vyspíme, takže sme museli brzo vstávat. Ale bylo nám to jedno. Ve dvě ráno sme teda uznali, že už by to jako pro dnešek stačilo a že bysme teda jako faaakt měli jít už spát.
Silvinka a já sme zabraly Juaninu postel a Pedro šel spát k sobě. Eště před spaním sme si udělali másáže chodidel s užasným krémem z aloe vera a pak už sme se teda rozloučili, nastavili budík a šli do postele.
No jenomže sme byli furt takoví jako rozjaření, nebo alespoň my dvě se Silvi. No a jak sme byli v bytě, tak tam bylo samozřejmě všechno slyšet v tom paneláku. No a nás dvě nenapadlo nic lepšího, než poslouchat ty zvuky a rozvíjet ty příběhy, co ti lidi nahoře asi dělají.
"Tak teď se ona zrovna osprchovala, jde z koupelny a teďka půjde do sprchy on. Teď jí spadly klíče. Shýbla se pro ně a... a čekala, než se on osprchuje. Když byli oba krásně voňaví, objali se a..."A pak sme usnuli.

martes, 1 de septiembre de 2009

Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Čtvrtek 23.7.2009

Čtvrtek aneb hurá za kulturou

Čtvrtek ráno to bylo celkem stejné jako každý den – nákup, příprava oběda a siesta. Ovšem pak jsem zažila něco, na co budu dosmrti vzpomínat. O půl sedmé sme měli sraz na Puerta del sol s Consoli a Marcelem a že se projdeme po centru Madridu. Už jsem se na to mega těšila a zase jsem přestala na chvíli litovat, že sme se do Madridu z Montánchez vrátili. S Pedrem sme se chvilu zasekali, ptž řidič metra nezastavil na jedné zastávce, ačkoli měl, tož sme se museli vrátit, takže když sme dorazili na Puertu, Consoli s Marcelem tam už na nás čekali. A tak začala naše výprava. Už na Puertě je co fotit, žejo, nechyběla světoznámá fotečka – moje užasné sandálky přímo na kilómetro cero, odkud se rozbíhají všechny španělské silnice po celé zemi, el oso y el madroňo /pak v pondělí sem si koupila sošku/. Prošli jsme se po Calle mayor, vyfotila jsem si božskou Cibeles, což bylo trochu těžké, bo tam furt jezdily auta, objevili jsme úplně hustej obchůdek, kde prodávali jenom a jenom sladkosti, tuším se jmenoval Caramelo, viděli sme královský palác, nakoukli do Sabatiniho zahrad, navštívili jsme restaurante Casa revuelta na Plaza Mayor, kde jsme ochutnali jejich specialitu – bacalao /tresku/, torreznos /maličké teňoučké plátky slaninky pěkně dokřupava osmažené/ a samozřejmě k tomu una caňa, pivo v dvoudecové skleničce. Marcelo mi povídal o všem v Madridu, mega toho věděl a eště fotil, no mega luxus! No který průvodce by si s váma povídal, povídal vám zajímavosti a eště dělal fotky? To by v žádné CK nebylo. Pak jsme se stavili v asturské restauraci El escarpín, /Calle Hileras 17, když vystoupíte na Sol, dá se tam ok dojít/, kde jsme si dali pulpo a la gallega a samozřejmě sidru. Sidra je lehce alkoholický nápoj vyráběný z jablek typický pro Asturii v severním Španělsku. I její nalévání do sklenice je velmi specifické /ve španělštině se toto nalévání označuje slovem escanciar/. Je na to takový ňáký special grif jakože ten člověk drží lahev ze sidrou v pravé ruce jako nad hlavou, v levé ruce dole drží takovou tenkou ale mega prostornou sklenici a tu sidru lije nějak tak, že ona musí téct na okraj té sklenice, tu ten člověk drží zešikma, takže ta sidra potom padá dolu, ale je tam nějak mega duležité, aby padala na ten okraj. Jako mazec, já bych to fakt nedala. Sme tam jednoho právě takového viděli. Jako fakt borec.No a pak sme se stavili na zákusek v San Ginés, snad nejstarší churrería /nebo chocolatería?/ v Madridu, vždy narvaná až k prasknutí turisty, ale moc příjemná. Dali jsme si tam co jiného než churros, Pedro s kávou, my všichni ostatní s čokoládou tak hustou, že nám v ní lžíce stála. Jak už jsem se zmiňovala výše, tyto churros (po madridsku opravdu churros, ne porras) byly opravdu tenčí a ještě zahnuté a mega delší než ty, co jsme jedli v Montánchez. A mně aji trochu víc chutnaly. I když je zase pravda, že na pořádnou porra se zase nabere víc čokolády. A tak sme tam jedli, namáčeli si churros do hrníčků a bylo to úplně skvělé. Když sme měli šichni v bříšku jako v pokojíčku, vydali sme se už směr Moratalad. Marcelo s Consoli nás eště vyprovodili na metro, pak sme se rozloučili /strašně se mě nechtělo je opouštět/ a pak už sme jeli s Pedrem domů.