miércoles, 10 de febrero de 2010

Chica vzpomíná: Jak to s ní a španělštinou vlastně pokračovalo

Tak už je to zase tady! Už se opět blíží konec února, čas, kdy se obvykle pořádá v brněnském kině art festival španělského filmu. Znamená to, že od pondělí do neděle toho týdne vždycky večer dají dva španělské filmy, ke kterým nechybí české, mnohdy i anglické titulky, což je super, protože i lidi, kteří neumí španělsky, mohou zhlédnout přenádherné filmy. No šak letos tam bude film Camino, to už sem neopomněla okomentovat na facebooku, že, takže kdo si tento příspěvek přečtete před 28.únorem 2010 v nějakou takovou jako dobu, kdy ještě právě na toho 28.února 2010 (je to neděle) stihnete zehnat lístky, tož běžte na Camino!!! Naprosto excelentní film, získal i 6 ocenění Goya, Nerea Camacho stvárňující hlavní postavu Camino dostala ocenění za objev, ten film má hloubku, mega děj a není to jen taková slátanina. Prostě děcka!!! Camino!!! A kdybyste tento příspěvek četli později, tak napište, Chicu vám ho moc ráda zprostředkuje.. To je prostě filmazo!!!
Ale proč toto všechno vlastně píšu. Nevím, dnes mám takovou nějakou nostalgickou a zase jsem se pročítala svým deníkem a tam jsem právě o jednom takovém španělském filmovém festivalu též psala. Tehdy to bylo v roce 2007 a festivalu byl 2.ročník, takže nejspíš začal v roce 2005. /Páni, je možný, že už bude 5.ročník? To tak letí...oops.../ No a jak jsem si ty zápisky tak četla, tak jsem začala vzpomínat na to, jak to bylo s mojí španělštinou během mého studia na střední škole.
Už na základce jsem se do ní zbláznila a chtěla jsem jít na bilingvní českošpanělské gymnázium do Bystrce. Jak moc dobře si pamatuju ten den, kdy mi paní na požadavek nějakých informací jedno takové hnusné úterý zavolala, že mě tam nevezme. Že kvuli tomu, že nevidím, potřebovala bych prý jakousi speciální výuku či co, a to že prostě jako nepůjde. Já jsem sice dost dobe nechápala /a dodnes nechápu/, jakou speciální výuku měla ta pani na mysli, ale tak co už. No tak sem tenkrát měla celý den upe totálně zkažený, byla sem mega nasraná a hlavně eště víc mega smutná. Mrzelo mě to. No a jelikož jsem tak nějak nevěděla, když teda moje milované španělské gymnázium takhle dopadlo, kam se přihlásit na školu /a tež mě mega nikam moc nechtěli/, tak jsem se přihlásila na školu, kde už dva roky studovala moje ségra – na cyrilometodějskou střední odbornou školu pedagogickou. Teď jsem moc ráda, že jsem na tu školu chodila, kantoři byli skvělí, hodní, uměli učit, myslím, že mi ta škola moc moc moc dala, aji když vubec nebyla zaměřená na nic, co já sem chtěla dělat. No a už v prváku mi někdo říkal, že středisko pro pomoc studentům s handicapem, které teda pracuje hlavně pro Masarykovu univerzitu, ale tehdy se staralo aji o spolužačku a mě na střední, pořádá kromě všelikých jiných věcí také jazykové kurzy. No a tož sem tam hned volala jednej pani, že bych jako mega chtěla dělat španělštinu a že bych pak to chtěla jít studovat aji na Vš...no pani za pár dní zehnala studentku, která byla moc fajn, no a tak sem každý čtvrtek po škole dycky chodila do střediska na individuální hodiy španělštiny. Čtvrtky, to byly dycky takové jako posvátné dny pro mě, ptž prostě žejo. Skončila škola, děcka možná šly někam pařit nebo se zavřely doma a učily se. Ale já ne. Já odcházela sama, mega lidí nejdřív ani nevědělo kam, za vyšším cílem...naučit se španělsky. To, po čem jsem vždy moc moc toužila a stále toužím. Vůbec mi nevadilo, že jsem nechodila stejným směrem jak děcka, že bych šla s nima. Mi to bylo jedno. Já šla do svojí nejmilovanější španělštiny a to bylo pro mě maximální štěstí.
Studentka Jana byla moc milá, krásně a názorně vysvětlovala gramatiku, což se mi velice líbilo. Dala mi moc moc dobrý základ a pokud si čistou náááhodou tento blog čte, tak jí chci moc moc poděkovat. Nebýt jí, tak teď nestuduji můj vysněný obor.
S Janou jsem měla španělštinu i ve druháku. Tuším že i tehdy jsem tam chodila ve čtvrtky, i když už si to moc nepamatuju.
No na konci druháku mi řekli, že Jana se bude stěhovat do nějakého dalekého města a že už nebude v Brně, takže jsem neměla na španělštinu nikoho. A tak na začátku třeťáku mi opět začali shánět někoho nového, a jeden den mi dokonce zavolali, že to s tou španělštinou vypadá špatně. To byla hrůza. Představa, že najednou nebudu mít španělštinu, kterou jsem přece už snad od základní školy chtěla studovat na vysoké škole...
No o pár týdnů později mi zazvonil telefon a volala ta pani z toho střediska. A že má pro mě dvě zprávy. Čekala jsem, že zase řekne takové to známé jednu dobrou a jednu špatnou. Ale ona řekla: Jednu dobrou a jednu eště lepší. Ta dobrá byla, že mi našli profe na španělštinu. A ta eště lepší: že je to rodilá mluvčí!
A tak mojí druhou profesorkou na španělštinu se stala María del Mar Díaz Ortiz, temperamentní a moc fine jižanka, která, ačkoli jsem si u ní často připadala jak největší debil co nic neumí, mi toho dala taky moc moc.
Hlavně mě tahala na takové ty španělské akce v Brně, protože jelikož dělala španělského lektora právě na fildě Masaryčky, měla ke všem těm úžasným věcem přístup a vždy mně o všem včas dala vědět.
No a tak se stalo, že právě byl 2.ročník španělského filmu, o kterém jsem se zmiňovala na začátku, no a Mar si strašně moc přála, abych na některé ty filmy šla, že bych o tom potom napsala práci. Já tehdy bydlela na středoškolském intru, kde bylo přes všechny prázdniny zavřeno, že, a jelikož zrovna během toho festivalu byly jarní prázdniny, neměla jsem kde spát. No a tak mi ona nabídla nocleh a byl to mazec a viděla sem 3 filmy a ochutnala sem španělské víno a bylo to super a nikdy na to nezapomenu.
A tuto celou haluz akci jsem právě popsala ve svém deníku včetně mých mega moc toužebných přání se na ten festival dostat... Byla jsem tehdy ještě docela naivní, o fungování Ff jsem věděla houbeles, ale tak straaaašně moc jsem si přála tam tehdy jít...tak strašně moc, že bych za to dala nevímco. Ale to je tak vždycky. Vždy, když něco nemáme nebo např. nejsme někde, kde bychom si přáli být, závidíme to těm ostatním anebo si to idealizujeme – jak to musí být nádherné mluvit ve škole pořád jen španělsky, mět hodiny ve španělštině, s profesory mluvit španělsky... Pak, když poznáme realitu, už si toho tak nevážíme. Teď mi ten filmový festival už nepřijde jako něco tak mega výjimečného, úžasného a jedinečného, hlavně třeba minulý rok nám o tom aji ve škole říkali a dokonce byly na Ff k dostání volňásky. No jo no, ale co já sem tehdy mohla vědět.
No a tak tu ty zápisky dám.
Jen se mi, prosím, moc nesmějte, byla sem ve třeťáku, věděla jsem houby, jen jsem viděla, jak to na té španělštině na fildě musí být úúúúúúžasné!!!!!
7.2.2007 středa
Včera jsem měla poprvé po Vánocích španělštinu. A Mar mi říkala, že příští týden bude v Brně týden španělské kinematografie. V brněnském kině Art se budou promítat španělské filmy a v pondělí tam i přijede nějaký španělský režisér a lidi, kteří tam budou, se ho můžou ptát na různé věci. A taky tam bude možnost ochutnat španělské víno. Mar strašně chce, abych tam přijela. Naši mi to dovolili, i bych měla s kým jít – Ivča Mertová říkala, že by šla, ale nemám kde přespat. Akce začíná v 18,45 a končí až v 11. Včera jsem kvůli tomu nemohla pořádně spát. Ráno jsem celá nažhavená psala Rickymu. Smsky nebyly doručeny, ale po chvíli si zapnul mobil a ty SMS mu přišly. Ale on zatím neodpověděl… L Doufám, že se ozve. To by bylo moje štěstí, kdyby jel… Taky jsem psala Shushe, jestli bude tento týden v Brně, ale ta se zatím neozvala, SMS jí došla. Psala jsem o tom už i Mar. Ona včera říkala, že mi dnes zavolá ještě ohledně toho. Tak doufám, doufám… Já bych na tu akci hrooozně chtěla! To je to, po čem strašně dlouho sním! Tam bude ta společnost lidí, do které jsem se vždycky chtěla dostat! Budou tam i studenti z fildy, kteří studují španělštinu… Yeee bych tam mohla už někoho třeba poznat a mít tam už kamarády třeba… Porfaaa, ať to vyjde… Je to moje veliké přání. Ať mi porfa Mar zavolá… Ať se nějak vyřeší ten nocleh. Prosííííím!!! Mar potom chce, abych o těch filmech napsala esej. Budou tam dávat v pondělí např. El perro andaluz od Bunuela. O něm jsme se učili! To bych mohla pak říct paní profesorce Mohrové, že jsem to viděla. Prostě hustý! Jááá tam hrooozně chci! Jo a taky už jsme s Mar trochu řešily státnice,jakože jaké chci dělat, jestli dele intermedio nebo avanzado. Asi bych zatím ty intermedio, protože přecejen, když si zaplatím za avanzado a neudělám to, tak mi ty prachy propadnou a nic. Ty intermedio bych mohla zvládnout a avanzado si udělat časem. No nic, teď jsem tu na pokoji na intru, skončili jsme už o půl jedné, jelikož ZSV odpadlo, tak už tu oxiduju asi tak od dvou. Je mi nějaký smutno, pořád myslím na tu akci, to by pro mě bylo štěstí, jaké jsem kromě cesty do Španělska snad ještě nezažila. Poslouchám tu už asi potřetí La huida od Ismaela Serrana. Strašně ráda bych někoho objala… pero no hay nadie… L Mám fakt divnou náladu. Verča spolubydla se vrátí až kdoví kdy. Má dnes svátek. Chtěla jsem jí napsat semu, ale popřeju jí, až přijde. Kéž by se ozval Ricky… Mi Ricky dorado.
Ano, La huida počtvrté. Tyjooo!! Porfa!!! Jdu si přečíst začátky s latinem. Teď jsem normálně poslouchala Las Ketchup. Nostalgie mazec. Tyjo… Já vůbec teď nějak často vzpomínám… A La huida má takovou podmanivou melodii… No nic, jdu si u toho číst začátky s latinem.
A v pondělí 5.února jsem ve výpočetce chatovala na msn s Emese. Tyjo! Ááá no lo podía creer! Jen škoda, že jsme měly tak málo času. No ale teď budou jarní prázdniny, tak třeba se tam Emesita zase objeví. Tyjooo, ale ať vyjde ten příští týden!!! Porfaaa!!! La huida už jede aspoň po desáté. Ella tiene quince primaveras, pocas cosas que contar. Nádherná písnička. Jdu si najít nějakou poezii od Pabla Nerudy. Qué tal elclase? Llegaste tarde? Si quieres mi vida te llevo a ver el mar. Una tarde como otra cualquiera él la fue a buscar con el coche de su papá, ésta es la huida que te prometí. Ojalá tengan suerte. Amor por qué lloras? Qué es lo que te pasa? Será que soy feliz.
8.2.2007 čtvrtek
Tak mi včera asi o půl desáté psal Ricky. Psal, že už něco má a že nemůže jít. L L Dnes jsem šla na pěveckou soutěž Brněnský vrabeček s mojí vlastnoručně složenou písničkou ve španělštině Para ti a získala první místo. Tyjo ááá no lo puedo creer. A teď jsem přišla na intr a poslouchala La huida, pak jsem asi vytuhla a teď poslouchám Qué andarás haciendo taky od Ismaela Serrana. Za chvíli se půjdu učit biologii. A Mar pořád nevolá… Začínám mít z toho divný pocit… Že z toho nic nebude. Ještě vkládám jistou naději do víkendu, kdy bychom se mohly potkat a domluvit na skype. Ale nevím…
13.2.2007 úterý (jarní prázdniny)
Tak ta akce vyšla! Wooow! Ačkoli ještě v neděli ráno nebylo nic jisté. Profe mi ani v pátek neodpověděla na SMSky, tak jsem jí v sobotu písla ještě jednu. A jí nepřišla. Teda přišla jí až někdy v noci. Fajn, má zaplý mobil, říkala jsem si, to se ozve. Ale v neděli ráno zase nic. Tak jsem do toho praštila a zavolala jí přímo na mobil. Volaný účastník byl ale nedostupný. Tak jsem se začala smiřovat s tím, že Ivči Mertové napíšu, že akce padá a že nic nebude. Okolo jedenácté už jsem zkusila profe zavolat jen tak jakože vyjde nevyjde. A ten telefon normálně začal zvonit. Trochu jsem se bála domluvy s Mar, ale jinak v poho. Mar to zvedla a po ohlášení Hola soy yo Paulina se ona sama hned ptala: Tak co? Může s tebou někdo jít do toho kina, nebo jdeš sama? Řekla jsem jí teda o Ivě. Pak se ptala, jestli budu mít kde přespat. A to jsem jí právě musela říct že no, to právěže ne. Začala řešit to, že by mě nechala přespat u sebe, ale že její pokojíček je maličký a že tam má jen jednu postel. Jako pro mě spát na zemi není žádný problém, tak jsem to tak jakože nejistě nahodila … a nešlo by, že bych třeba spala na zemi? A profe hned jakože supeeer! Akorád že nemá žádnou navíc přikrývku. Tak jsem navrhla řešení saco de dormir – spacák. A ona že jo super! A ještě se ptala: A fakt ti nevadí spát ve spacáku na zemi? A já: Ne. Ona: Seguro? Já: Jasně že ne. :-D A tak bylo ujednáno. Odpoledne v neděli jsem jela s otcem do města a že pak vyzvedneme ségru, která přijede do Vyškova a ona mi pak zjistí busy do Brna. Tak jsem ale hned po telefonátu profesorce písla Ivči, že akce platí a že info bude okolo půl páté. Celou tu dobu jsem měla úplně úžasnou náladu, myslím, že ten moment by mi ji nic na světě nedokázalo zkazit. Tak jsme se pak vrátily, Hanička mi našla busy a já volala Ivče. Spojení bylo nějaké divné, dvakrát nám to spadlo, ale domluvily jsme se nakonec na třičtvrtě na šest na Zvonařce před informacemi.
A tak přišlo pondělí. Ráno jsme pobalili věci a já už byla děsně nažhavená. Trochu jsem měla strach z noclehu u profe, ale jinak fajn. O třičtvrtě na pět jsem vyjela busem z Vyškova do Brna. V Brně jsem byla ale už o půl šesté. Tak jsem tam na Ivču chvíli počkala a pak že půjdeme do kina. Profe nám ještě řekla, abychom tam byly o půl sedmé. Ivča naštěstí ví, kde je kino Art. Ono je to kousek od místa, kde vystupuju, když jdu na špáninu. Vystoupily jsme tedy na Antonínské, na kterou jsme z hlaváku dojely jedničkou, a pak jsme šly pěšky. Ivča mi vyprávěla, že nedaleko dřív bydlívala. A že má krásné vzpomínky z dětství na ta místa a tak. A tak cesta rychleji uběhla. Před kinem Art jsme byly okolo čtvrt na 7. Nevěděly jsme, jestli máme jít dovnitř nebo co. Nakonec jsme šly. Myslela jsem si, že na festival španělské kinematografie moc lidí nepřijde, že o tom nikdo moc neví. Ale to jsem se hrubě sekla. Bylo tam přímo narváno. Tak jsme se postavily do fronty na lístky, koupily jsme si je a šly do kina. Usadily jsme se tam, kecaly chvíli a sál se začal plnit. A v 18,45 začal první ze tří krátkých filmů, které jsme viděli. Jo eště když jsme stály v té frontě, přišla za náma profe a řekla nám, ať si koupíme ty lístky a že po breaku se španělským vínem půjdeme domů, protože ona ráno dorazila ze Španělska a byla šíleně utahaná z cesty. A tak že jo. No já jsem to sdělení moc nedala, ale pak se mi to rozleželo a došlo mi, co chtěla tím říct. No a tak byl první film, Un perro andaluz – andaluský pes od režiséra Luise Bunuela. Byl to film surrealistický. Surrealismus tvrdí, že není třeba držet se reality. A také že se jí nedrželi. Ten film jsme vůbec nepochopily. Nejdřív tam chlap řezal ženské oko, pak tam byla uříznutá ruka, pak si s tou rukou někdo hrál, pak tam byla ženská s chlapem a osahávali se a vypadalo to, že spolu budou spát, pak tam ale skočil úplně nějaký jiný a s tím nesouvisející obraz, někdo se tam honil, pak tam byl někdo s pistolí kdo tam zastřelil nějakého chlápka, pak tam byli ještě nějací brouci, kteří myslím potom ožrali tu ruku, toho chlápka odnesli pak a vůbec to bylo divné. Navíc to byl film němý, takže jela hudba, občas tango, občas taková jiná, a k tomu jen ty nechutné obrázky. Potom byl druhý krátký film, El tren de la bruja – Vlak čarodějnic. Od nějakého režiséra, který tam seděl s námi. Jo to na začátku nás přivítal nějaký Španěl, který ale mluvil krásně česky, a říkal, že z těch tří filmů dvou je režisér pan Nacho a příjmení nevím, který tu sedí mezi námi, a že pak bude možnost se ho ptát na dotazy. Tak druhý byl ten El tren de la bruja. Bylo to zvláštní. Já jsem ten film vůbec nechápala. Ale jak byl pak break, ke kterému se dostanu, tak mi ho Ivča hezky popisovala. On totiž byl ve španělštině a oni strašně valili. Takže bylo to o chlápkovi, který měl se posadit do křesla a oni mu řekli, že budou dělat experiment. Já jsem myslela, že to křeslo je elektrické. Tak oni na něj třeba pouštěli nějaký jahodový sirup, který vypadal jako krev, pouštěli mu tam lekací věci a tak. Pak tam byl týpek v kápi, který měl toho v křesle zabít. A on to udělal. A zjistili jsme pak, my diváci, že ten experiment nebyl dělaný na toho v křesle, ale na toho v kápi. Oni měli zjistit, jestli bude z té vraždy mít nějakou rozkoš. Ano, chvíli se mu to opravdu líbilo, ale pak si to uvědomil, začal si to vyčítat a myslím si taky něco udělal. Byl to fakt zajímavý film, kdy divák nevěděl chvílemi, co je realita a co ne. A třetí krátký film se jmenoval 7,35 de la manana – 7,35 ráno. Bylo to o borci, který přišel do kavárny a měl u sebe bombu. Začal zpívat takovou cool písničku jakože o tom, že je 7,35, že jak všichni vstávají, jaký asi bude ten den a tak. A ostatní lidi zpívali taky. Měli texty toho, co měli zpívat, na ruce a jeden chlápek to nemohl rozluštit, tak to asi pětkrát zkoušel. Paní, které patřil ten bar, asi tušila, že ten týpek má bombu, a tak někam volala. Lidi pak odešli a ten borec tu restauraci vyhodil jakože do vzduchu. Ale protože tam kromě něj nikdo nebyl, dopadlo to v podstatě fine, protože to, že zahynul on, když měl na sobě tu bombu, to je jeho problém. A pak představili toho režiséra Nacha a že se ho můžeme ptát. Překládala tam taková mladá borka. Tak lidi se ptali většinou česky a občas španělsky a když španělsky, tak se to taky překládalo, Byl tam i jeden Španěl, který se ptal na nějakou dlouhou otázku španělsky a ta borka pak říká: No tak řekni ale česky, na co ses ptal? A on španělsky: To radši ne. Radši to přelož ty. Ale ona: Nenene, jen to řekni. A tak to nakonec řekl. A mluvil v poho česky. Nevím, možná se styděl mluvit na mikrofon česky. Já jsem se toho režiséra na nic neptala, ale pak jak to skončilo mě napadlo, že bych mu mohla říct, že mi přijde dobrý nápad zpívat film (7,35 ráno), protože žejo když se cizí jazyk zpívá a je ta písnička pomalejší, líp tomu cizinci rozumí. Ale už jsem mu to neřekla. Ten rejža byl sympatický třicetiletý Madriďan, který fakt moc pěkně a vtipně povídal a dost u toho gestikuloval, což bylo taky dost vtipné. Když tam nastoupil, tak řekl. Těší mě, že jsem přišel na svůj film a nevidím tu ani jedno místo volné. Hahaha, všichni se smáli. A pak bylo: A taky mě těší, že jste to v půlce nezabalili a neodešli. Hahaha. Fakt to bylo příjemné. A pak se nějaký borec ptal na to, kde Nacho bere inspiraci a že mu ten film připomínal tři jakési filmy a říkal tři jakési složité jména dalších režisérů. Chudák ta mladá borka vždycky jen řekla: Jakže bylo to jméno, co jste říkal? No a tak se ta otázka šíííleně dlouho překládala, protože byla dlouhá. A když už to konečně se podařilo přeložit, režisé r se jen tak podíval a řekl: Sorry, jakáže teda byla ta otázka? Takže se to celé ještě zopakovalo. Nakonec režisér řekl, že je fanda všech těch tří složitých jmen, který ten dotazující se říkal. No fakt haluz. A pak tam přišla mladá borka a španělsky nás pozvala že bude teď jakože přestávka a možnost ochutnat španělské víno. Tak jsme s Ivčou šly. Ona mi vysvětlovala ten El tren de la bruja a pak jsme se ještě bavily o hororových filmech, které Ivča má ráda a které viděla. Přišla profe a donesla nám takový větší pohárek španělského vína. No, mám-li být upřímná, moc mi nechutnalo. Bylo takové hodně trpké. Ale pšššt! :-D Tak ho Ivča musela většinu vypít sama. Ale ona to zvládla. V té místnosti se lidi kolem nás tak různě bavili, kdosi za náma probíral španělské ne moc slušné fráze a já jsem se chlámala. Ale nikoho z fildy jsem tam nějak nepotkala, nebo spíš jsem se s nimi nebavila. Ještě že tam byla ta Ivča. Potom profe přišla, my jí daly pohárek od vína a ona říkala, že Paulina, za pět minut půjdeme, jo? Na film Los otros, který dávali po breaku už jsme nešly, protože profe byla utahaná. Tak že jo. Tak sme s Ivčou čekaly. Uběhlo pět minut, deset minut, patnáct minut a profe nikde. Ivča už pak říkala, že musí jít, aby stihla trolejbus. Nejdřív nechtěla mě tam nechat samotnou, alejá jí řekla, ať jde, aby to stihla. A tak šla. A čas plynul dál a dál a profe pořád nikde. Asi po půl hodině přišla, ještě se pak rozloučila s nějakými lidmi ze Španělska a šly jsme. Na zastávce jsme ještě potkaly Ivču, což mě potěšilo. A začaly jsme řešit, jak se dostaneme na Starou osadu, kde profe bydlí. Já jsem ze zkušenosti z víkendu u ségřiného přítele věděla, že se na ni dá jet z hlaváku asi dvojkou. A Ivča to taky říkala. Ale profe, že se tam dá jet z Moravského náměstí čímsi. Tak že jo. Tak sme dojely na Moravák, rozloučila jsem se s Ivčou a vystoupila s profe. Pak jsme měly dvacet minut čekat na tu trojku. Ale to se profe zdálo dlouho, tak jsme čekali jen asi 14 minut, jely čímsi někam, pak asi pět minut šly pěšky, zase čekaly na něco, jely čímsi, ještě čímsi a teprve pak jsme byly na Osadě. No nechtělo se mi jí říkat, že z toho Hlaváku by to bylo nejspíš jednodušší. Ale tak to je jedno. A pořád jsme stíhaly rychle rychle nějaké tramvaje, rychle přes přechody, pořád bylo Paulina corre! Corre! Rápido! Corree! :-D :D Vzpomněla jsem si u té příležitosti na Betto recorre el mundo, tu disneyovskou pohádku, ale to spíš kvůli slovu recorrer, protože ta moc o běhání není. Ale pak vzápětí jsem si vzpomněla ještě na Foresta gumpa a eště na pohádku El nino de mazapán o tom, jak si babička s dědečkem upekli marcipánového panáčka, protože měli chuť na něco sladkého. Ten ale, jakmile ho chtěli vyndat z trouby, vyběhl a běžel a běžel a běžel a běžel. Jo taky jsem se při té příležitosti dověděla, že koleje jsou vías. :-D Jo a pak bylo na semaforu rojo (červená), ale pak verde (zelená), tak bylo Pau corre, pak jsme běžely, abychom stihly další zelenou. A pak profe prohlásila! Ufff qué frío! – Jaká zima! Jakože jí byla kosa. No haluz. No a pak jsme úspěšně docestovaly k ní domů. Profe bydlí v takovém jakože domě s kobercem, kde jsou různé pokojíčky. Možná něco jako koleje. Ano, říkala mi, že její pokojíček je malý, ale že až tak… Když jsme tam totiž přišly, řekla mi: Počkej tady venku, já musím vyházet věci z pokoje, abychom se sem vešly. A opravdu. Začala vyhazovat do předsíňky kufry, knížky a kdoví co ještě. Její pokojíček byl opravdu dost malý. Zalezla jsem do koupelny, převlékla se do pyžama a zalezla do spacáku. A ještě předtím jsem poprosila o něco na pití, protože mi z toho běžení bylo šílené vedro. Tak mi profe dala agua con gas, naštěstí pěkně vychlazenou, tak jsem ji vypila na ex. Profe tam měla zapnutý laptop, na kterém zuřivě chatovala. Mezi námi, docela do něj řezala. Ale možná to jen tak znělo. Možná do něj řežu i já. :-D A u chatování ještě telefonovala s někým ze Španělska, asi se sestrou. Myslím, že se jmenovala Raquel. Řešily spolu jejího přítele – jsem se dověděla, že Mar má přítele. A svatbu a tak. Takže se mi profe asi brzo vdá. Pak zkoušela profe volat svému příteli. Ale zvedla to nějaká možná sestra nebo někdo, tak jí anglicky vysvětlovala, aby mu řekla, aby jí brnknul. A pak ho chtěla prozvonit na mobil a ono jí to nešlo. Tak bylo: Paulina, prosím tě, mohla bych si od tebe prozvonit? A já že jo. Tak profe hledala ve všech svých telefonech jeho číslo, strašně dlouho ho nemohla najít. Pak ho našla a vytočila si ho na mém telefonu. Zmáčkla jednou joystick, ale on se musí zmáčknout dvakrát. Tak se ptala, jakože jí to nejde. Tak jsem jí to řekla, ona ho zmáčkla, ale do toho jí začal zvonit ještě nějaký telefon, tak ho šla zvednout a ten mobil mi dala. Říkala, že se jí ta llamada perdida sice nepovedla, ale já myslím že jo. Pak jsem to teda ještě zkusila já, ale tam se ozvala nějaká anglická hláška, za což mi to teda dvakrát strhlo nemalý kredit, protože to bylo do zahraničí. Trochu mě to udivilo. Lehla jsem si teda definitivně do spacáku. Profe ještě chvíli třískala do toho svého laptopu a pak začala zajímavá série otázek.
Profe: Estás cómoda? Máš pohodlí?
Chica: Sí.
Profe: No tienes frío? Není ti zima?
Chica: No.
Profe: No tienes calor? Není ti vedro?
Chica: No.
Profe: No te molesta la luz? Neruší / neotravuje tě to světlo? (Asi z laptopu myslela)
Chica se smíchem: No. :-D :-D :-D
Profe: A nechceš ještě vodu napotom?
Chica: No.
A pak ještě bylo: Paulina, ty nemáš polštář žádný?
Chica: No.Profe: Tak si vem bundu a přehni si ji. A tak mi ji podala a já si ji přehla pod hlavu místo polštáře. Ale ona strašně klouzala a rozdělávala se mi, takže jsem ji pořád spravovala. A o čtvrt na dvanáct profe volal ten její. Ten telefon zvonil na chodbě docela pronikavým zvukem. Já už jsem trošku usínala, tak mě to vzbudilo. Pak profe telefonovala na chodbě. Pak přišla a říká: Tak jsem konečně mluvila se svým klukem. Tak jsem se jí zeptala: On je Čech? A profe: Ne. Rus. Takže jak jsme prozváněly to číslo, bylo to do Ruska. Aha, no. :-D A proto má Mar ve skype napsané Marita in russian dreams. Tak jsem jí to řekla a ona jen, si si. Tak jsme se tomu smály a pak bylo buenas noches. A dlooouhá chvíle beze spánku. Okolo čtvrt na jednu se mi podařilo usnout, ale o půl jedné se na ty koleje vraceli nějací lidé, což mě vzbudilo. Navíc u Mar v pokojíčku pořád něco klepalo a brnčela tam lednička. Takže jsem pak zase jen ležela a nic. Jo a eště ona předtim jakože: No já sem přiletěla z toho Španělska, tak jsem nemyslela na jídlo. A tak si nalila vodu a zchroupala k večeři tři sušenky a to bylo všechno. A ke snídani to samé. Ptala se mě, jakože jestli chci snídat čaj a sušenky, že nic jiného nemá. Tak jsem jí řekla že jo. Ale mamka mi s sebou dala perník, tak jsem si ráno vzala ten, protože jsem od ní nechtěla sockovat, když jsem měla svoje a ona toho měla málo. Teda ona si k té večeři chtěla uvařit polévku, ale pak naznala, že se jí nechce, a tak si vzala ty sušenky. Vydatné jídlo, že? No a tak jsem tu noc se skoro nevyspala. Usnula jsem pak tak na tři hoďky, ale pak zase nic. To Mar si lehla a spala jako špalek. Okolo půl sedmé jí zazvonil kdesi nějaký mobil. – zajímalo by mě, kolik jich má. Takže se zvedla, šla pro něj, vypla to, zase šla zpátky, takže jsem stejně zase nespala. V 8 ráno jí zazvonil takový ten šíííleně hlasitý budík, který protivně pípá. Já už jsem stejně ale nespala. A pak zazvonil v devět definitivní budík. Navíc tam někdo o půl deváté hrozně hlučně vysával předsíňku, takže jsem stejně nespala. Úplně jsem čekala, kdy s tím hlučícím vysavačem vtrhne k nám do toho maličkého pokojíčku a začne tam luxovat a budit nás. No v devět zazvonil ten budík a mně se chtělo hrooozně spát, protože jsem byla nevyspaná. A profe říkala: Chce se ti spát? Tak si ještě lehni tak na čtvrthodinu. Ale já jsem jí nevěřila, že stihneme do deseti být na hlaváku, tak jsem se radši rychle zvedla, sbalila spacák, šla do koupelny se převlíknout a vzala si perník od mamky. Ona mezitím ještě byla v pyžamu a chatila. A divila se: Ty už si převlečená? Tyjo taková rychlost. A pak jsem ještě jednou jí obsadila koupelnu, šla si vyčistit zuby, definitivně jsem pobalila věci a ona se šla převlíkat. A pak jsme vyrazily na cestu. Ptala se mě, jak se mi spalo, jsem jí řekla že víceméně dobře. A ona mi řekla uplně haluzáckou hlášku, ze které jsem totálně nemohla. Říkala: No já mám takovou maličkou postel. Te mueves y te caes. Měla jsem z toho haló. Jela se mnou na hlavák, ještě jsme našly dvanáctku na Zvonařku a já pak cestovala už domů. No a v autobusu z Brna do Vyškova se na mě podepsalo to nevyspání. Uplně nehorázně jsem tam začala vytuhávat. Ve Vyškově jsem jí ještě psala semu, jakože jsem v poho a tak a že jí děkuju za všechno, co pro mě udělala a za nocleh. No a pak jsem dorazila domů, najedla se a šla spát. Od dvou jsem uplně haluzácky vytuhla a spala a spala. A pak jsem se vzbudila a začala psát do deníku. Není nad vlastní postel.

domingo, 7 de febrero de 2010

Chica vzpomíná: Jak se vlastně zrodila její vášeň pro španělštinu

Ti, kdo mě znáte, tohle všechno nejspíš o mě víte, a ti, co mě neznáte, určitě se ptáte, jak to vlastně všechno se mnou a tou španělštinou začalo. Nějak nemůžu spát a pročítám si moje staré zápisky z deníku, který jsem si psala během asi dvou let na střední škole. A v tom deníku jsem objevila zkopírované příspěvky z fóra mundolatino.cz, na kterém s pár nadšenci do španělštiny a španělské hudby sdílíme hudbu, postřehy a názory o ní, nebo jen tak kecáme. Moje kamarádka Lucka Hanusová (Elena, Pilar, Edna, vystřídala už pár přezdívek) tam jednou zapředla diskusi o tom, jak jsme vlastně začali se španělskou hudbou a kde jsme k ní poprvé přišli a jak náš latinohudební rozvoj pokračoval. A tak začala psát svůj příběh, já se pak přidala, no bylo to zajímavé sledovat. Ale všichni jsme se ke španělštině dostali v podstatě přes telenovely anebo jako v Lucčině a mém případě, přes jejich úvodní znělky, které se nám velice líbily. Já už teď telenovely nesleduji, jednak mě to nebaví a jednak na to ani není čas, ale díky nim jsem vždy věděla, co chci studovat, a to též i studuji.
"Muchas gracias, Naty Oreiro."
A tak tu ty naše příběhy dám.
Edna (Lucka Hanusová):
Teď mám konečně chvilku čas na psaní, tak můžu napsat to, jak jsme začínali s latinem. Nejsem si jistá, jestli to patří do téhle sekce, ale teď nevím, kam jinam bych to měla psát. Napadlo mě, že by se mohla založit sekce- Vaše začátky s latinem, kam by lidi psali , jak se k latinu dostali, jaké byli jejich začátky a jak ze začátku sháněli hudbu. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli by tam někdo psal
Efu:
piš to sem, však to tady překážem nebude a navíc za chvilu budem zas na úplně jiné stránce, takže to zapadne
a to téma radši ne, nika by s tím asi nesouhlasila ... a taky si myslím, že by tam napsali čtyři lidi a konec
Edna:
Efu: Máš pravdu. Myslela jsem si hned od začátku, že to pravděpodobně nebude moc lidí zajímat. Jen mě to tak dneska napadlo
Teď už ale k věci. Chicu znám i osobně. Chodili jsme spolu do školy. Ne přímo do třídy, protože já byla tenkrát v osmičce a ona v sedmičce. Jak tak počítám, známe se už 7 let. čas hrozně rychle utíká. Když jsme se potkali, moc jsem toho o latinu nevěděla. Znala jsem akorát Natalii Oreiro a Thalii. Znala jsem je díky telenovelám a líbili se mi ty úvodní znělky. Taky mě zaujala Španělština a právě díky ní jsme se seznámili. Když jsem přišla do té školy, hledala jsem někoho, kdo umí Španělsky a moji spolužáci mě seznámili právě s Chicou. Byla jsem nadšená. Zaujalo mě, když jsem ji slyšela mluvit. Byla tenkrát myslím v sedmičce ale mluvila už docela dobře. Okamžitě jsme si začali rozumět. Chica mi řekla, že se jí líbí španělská hudba. Tenkrát ještě nebyla tolik v módě cédéčka, a tak měla nějakou hudbu na kazetách. Pustila mi to a mě to zaujalo. často jsme se pak scházeli a poslouchali hudbu. Po nějaké době jsem začala hudbu hledat sama na netu. Dokázala jsem prosedět u počítače několik hodin a hledat písničky. Vždycky jsme byli hrozně moc šťastné, když jsme nějakou stáhli. Když jsem nějakou našla, okamžitě jsem ji posílala Chice. Když ona něco našla, poslala to zas mně. Nebudete tomu asi věřit, ale vždycky jsme se na každfou písničku hrozně moc těšili. Pak jsem na internetu našla nějaké lidi, kterým se taky líbilo latino. Ze začátku jsem se seznámila s různými lidmi, kteří měli nějakou webovou stránku o telenovelách. Pak jsem našla i lidi, kteří nějaké latino měli. Pokud jsem někoho našla, tak jsem dala kontakt Chice a obě jsme si pak s tím člověkem psali. Tímto způsobem jsme si sháněli první latino cédka. Stále jich přibývalo. Pak nastal okamžik, kdy jsem se musela s Chicou rozloučit. Ne samozřejmě úplně, ale věděla jsem, že už ji nebudu tak často vídat. Já nastoupila na střední školu- konkrétně obor sociální péče a Chica byla pak ještě rok na základce. Musím říct, že dodnes jsme dobré kamarádky a čas od času se i sejdeme. Chica je velice šikovná a našla už mnoho hudby. Dříve jsem hledala já a teď hledá zas ona. Ne že bych nechtěla hledat, ale nemůžu používat např. program Emule, protože tady mi to nefunguje a ve škole, kde by mi to mohlo fungovat bez problémů, jsou tyhle programy zakázané. Občas se mi ale podaří najít nějaká cédka i bez těchto programů, nebo od různých známých. Hledám si na internetu různé kontakty na různé lidi. Mám v kontaktech hodně cizinců a ti mi pak posílají hudbu. Neumím sice Španělsky, ale bavíme se Anglicky. Příští rok se chci začít konečně věnovat Španělštině. Je to můj velký sen a doufám, že příští rok budu mít více času a tenhle sen si vyplním. Moc se omlouvám, že jsem se tak rozepsala, ale myslím, že tohle téma je na dlouhé psaní. Jinak, dohodli jsme se s Chicou, že občas něco nahraju já a občas zas ona. Budeme se střídat. Obě jsme moc rády, když vám sem můžeme něco dát. Jak už jsem psala, ráda se s někým podělím o hudbu, kterou mám.
Chica:
Hola gente,
Cómo va? J Espero que todos estéis muy bien.
Nebyla jsem čtrnáct dní na netu, takže jsem se až teď dostala k podrobnému prostudování tohoto tématu, lépe řečeno té spousty příspěvků, co tu zatím přibyly.
Někdo se mě pár stránek zpět ptal, co za styl je Adriana Mezzadri. No, ona má některé písničky takové popové, některé možná maličko do rocku, ale je tam i dost takových trochu relaxačních, možná maličko styl Enya. V některých jsou i zajímavé nástroje, třeba panovy flétny a tak, takže to může budit dojem andské hudby. Jinak mám pocit, že Adriana je Brazilka, ale fakt nevím. Mám od ní ještě mimo nějaké portugalsky zpívané písničky, ale na cédku má portugalskou jen jednu, a to je ještě verze jedné španělské.
A teď moje začátky s latinohudbou.
„Eleno, díky za krásný přízpěvek na toto téma.“
Se mnou to začalo o velkých prázdninách, když jsem skončila pátou třídu základní školy a měla jít do šesté. Mám totiž jednu známou, která kdysi pracovala v jedné organizaci pro děti a já s ní jezdívala na tábory, i moje ségra tam jezdívala, takže se stala takovým naším rodinným známým. Po čase odjela pracovat na nějakou dobu do Anglie, kde se seznámila se Španělem Andrésem, se kterým se do sebe zamilovali a po čase se vzali. Pak žili pět let ve Španělsku (Yecla – Murcia). O letních prázdninách vždycky přijížděli do Česka navštívit její rodiče a vůbec příbuzné tady. A to jsme za nimi vždycky jeden den přišli na návštěvu. A já jsem se nějak začala zajímat, jaká že je to vlastně ta řeč, kterou se mluví ve Španělsku, jak zní a že bych se ráda naučila pár slůvek. A tak mi maminka té kámošky půjčila domů nějaké první čtyři lekce španělštiny pro samouky na kazetě, a já začala studovat první slovíčka (mesa, casa atd. :-D).
Pak se nějak u nás začal vysílat Divoký anděl. Mně se líbila ta úvodní písnička a hlas té paní, která ji zpívala. Začala jsem se pídit po tom, kdo to je a tak vůbec. A tak jsem poznala Naty Oreiro, začala si od kamarádky nejdřív na kazety a pak i na cédka shánět její písničky, až jsem sehnala všechny tři její cédka, která tvoří základ mé latino diskografie. No a pak přišla Rosalinda a s ní Thalia a hity Arrasando a Regresa a mi.
No a pak je tu příběh s Ednou. To se u nás na základce rozšířila vzrušující zpráva, že do tehdy 8.A přijde nějaká nová holka. Já tím byla hrozně nadšená, těšila jsem se, že bych mohla případně mít novou kamarádku. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že naše kamarádství začne, a hlavně že bude až tak silné a už vůbec jsem nečekala, že se s Ednou tak nějak vzájemně „nakazíme“ vášní pro latino.
Edna ten první den přišla a já si pamatuju jako dnes tu chvíli, kdy jsem byla v jídelně na svačině a nějak jsme se tam srazily a ona na mě, že prý jestli je pravda, že umím španělsky. Tak jsem jí řekla, že pár slovíček ano, ona po mě chtěla, abych jí nějaká řekla, tak jsem to udělala, a tím to začalo. Pak jsem jí pouštěla nějaké písničky z kazet, co jsem měla ještě od té kamarádky, co si vzala Andrése. A pak Edna objevila stránku, kde se daly stáhnout nějaké latino písničky. Tak jsme stahovaly písničku po písničce ještě přes vytáčené připojení, což bylo šíleně pomalé a taky hafo mega moc drahé. A my vždycky na každou písničku byly úplně šíleně natěšené a vždycky jsme jednu písničku dokázaly poslouchat třeba celý týden.
Pak Edna začala shánět lidi, kteří dělali nějaké weby o latinu. No a jednou tak hledala a hledala, až našla Web Shushy. A tím jsme získávání latino céd rozjely definitivně. Nejdřív tak, že jsem Shushe posílala prázdná CD a ona mi vypalovala nějaká cédka v mp3 a já je vždycky dala Edně. A naše štěstí rostlo úměrně tomu – no považte, už jsme neměly jen písničky, ale celá cééédka!!!
No a pak časem přišel rychlý internet. Nejdřív ho měla Edna, takže taky víc a víc hledala. A pak i já a já zkusila emule. A pak už to jelo! Tahala jsem a tahala a tahala z emule, dávala cédka Edně a ona mně nějaké písničky a taky cédka, když sehnala. A takhle jsme se o hudbu dělily a dělíme dodnes.
A s latinem rostl i můj zájem o španělštinu a když jsem nastoupila na střední školu, začala jsem chodit do španělštiny.
A taky jsem pak nějak poznala tohle latinofórum – jo vlastně mi o něm řekla Shusha, a tak jsem taky začala shánět cédka tu.
A tím můj příběh asi končí. Teda spíš tady končí vyprávění. Ale příběh s latinem se nekončí zdaleka. Ten píše sám život.
Ufff!! To se Chiqui ňák rozjela. :-D Ale jsem ráda, že jsem vám mohla svůj příběh taky vypovědět. A jestli chcete, přidejte se i vy ostatní.
24000 abrazos sin fronteras!!!
Chica
Edna:
Chico, vítej. Jsem moc ráda, že jsi zase tady. Moc hezky jsi to napsala. Moc se mi to líbilo.
Chica:
Edna, jsem ráda.
Anatrotto:
chica a edna: holky to je uplne krasny pribeh!!! a este kdyz mame moznost videt to z obou stran...
myslela sem si ze ste starsi... nevim tak kolem dvaceti a vys...
ale fakt je to strasne mile... o necem podobnm sem snila kdyz sem byla mala
Honolulu:
baby, ja sa pridavam...strasne prijemne sa mi to citalo.
A aby som nezabudla, obom /a samozrejme aj ostatnym/ este raz dakujem za hudbu, ktoru nam sem davate. Velmi si to vazim.
Ricky:
Jéé, to je fakt krásný Ednito a Chiqui!!!
Já za svůj začátek s latinem vděčím Chice!!! Protože ještě než jsem vůbec věděl, co je to emule, tak Chica mi dala několik cédéček, který mám stejně nejraději i když ted jich mám mnohem víc. Stejně jsou Pau a Fey nejlepší
Efu:
taky se přidávám !!!!!!!!!!
já vděčím víte komu ?? naty a rickymu !!! jak se nám to tady pěkně prolíná
a chice taky ...
a v neposlední řadě tomuto foru, kde sem narazila na emuli. geniální věc
ricky: NEE !
Ricky:
Efu - pro mě jo i když třeba Fey nemá moc kvalitní věci, tak je mám nejradši, asi protože byly z prvních, co sem poznal...
Efu:
jo aha, tak to chápu. ale spíš sem to myslela tak, že z ní nemůžu nějak moc čerpat ... třeba ale až vydá další cdčka, tak to k ní budu mět jiný vztah
já taky mám ty staré věci mrtě ráda ... a teď třeba furt poslouchám gildu, prostě bez cumbiy se nedá žít a to sem na ni i jednou nadávala, jak eště byla s náma mili. ale teďka je to můj poklad. a eště má toho mrtě moc, vpodstatě sem to ani šecko neslyšela
pamatuješ si, jak ji v smv zpívala natálka - no es mi despedida ? někdy kolem 150ky. zpívala to úplně náderně !!!
Ricky:
jo, tak an tom se shodnem já mám někdy období, že nemůžu poslouchat nic jinýho než cumbiu... bylo by super, kdyby Naty přezpívala víc jejich songů...
Efu:
a taky je to plus munecy bravy. ty diskotéky nemají obdoby.
nedávno jak sem gildu poslouchala, tak tu za mnou vletěla matka a že prý takové songy se hrály, když myla mladá. a že se to tančilo na plesech. ona z toho měla úplně vánoce. ale nevím, proč mě to říkala až teď, když už ji mám tak dva roky ...
ale stejnak ty začátky neměly chybu ... já si pamatuju, jak sme fey objevovali spolu jak sme měli jen ukázky z cd la fuerza del destino
nebo jak sem se zbláznila do any barbary, to sem tenkrát měla tak 6 latino cdček, jak sem ji objevila.
anebo tady na foru ty nekonečné spory, kdo je lepší, jestli nat nebo thalia
a taky sem na začátku strašně nechápala, jak někdo nemůže mět rád naty. sem myslela, že ji musí milovat každý.
Efu:
a eště k té gildě - taky si pamatuju, jak sme dycky byli šťastní za každý nový song, co sme od ní našli. přesně, jak to píše chica. a já sem byla strašně šťastná, když sem měla prvních 12 sekund z se me ha perdido un corazón.
a potom jaks mě to psal ty v sz, že když naráz máme všeho strašně moc a nevíme na co se dřív dívat a co dřív poslouchat, tak už si toho člověk tak moc neváží ... už to bere jinak.
Chica:
Ano ano, prolíná se to tu nádherně, protože Rickyho jsem, tuším, poznala přes Mili a Mili přes Rickyho. :-D No prostě už ani nevím, jak jsem našla Rickyho web nejspíš o Nat. A ze srandy jsem tam pak napsala do guestbooku ve španělštině. A Ricku mi odpověděl. A tyjo... Moc dobře si pamatuju na tu korespondenci, jak mezi mnou a Rickym lítaly e-maily jeden za druhým a pak i SMS. A pak jsem se nějak ptala, kam chodí na školu, a zjistili jsme, že jeho a moje škola jsou od sebe asi tak pět minut a pie. A tak jsme se domluvili, že se sejdeme. A já mu pak dala nějaká cédka, kde bylo i něco od Fey. - A to něco jsem předtím získala od Shushy. Prostě haluz. Pak jsme se sešli ještě jednou, a to mi RIcku vypálil nějaká videa, mixíky a tak různě od Pau Rubio. "Ricku, Te quise tanto a capela je bomba! Ale hlavně víš co - pau pau pau pau lalalala!! Algo tienes!!! Que me excita!!! Y gritoooo!!!! - Nuestra canción!"
Takže asi tak. :-)
A Nat...Yeee!! My sme ji v té době žrali celá třída. A jednou jsem se hrozně pohádala s jednou mojí kámoškou kvůli textu Río de la plata. Ona mi totiž asi sto let slibovala text od Dónde irá. Po sto letech se uráčila mi ho donést přepsaný. A já pak někde z Brava, nebo z čeho, opsala Río de La Plata i s překladem. A když jsem jí to tenkrát řekla, tyjo ta by mi snesla snad i modré z nebe, abych jí ho donesla. Ale já se jí chtěla pomstít za Dónde irá. Nebo ona to ani neměla být asi pomsta, ale ona mě tím tenkrát hrozně naštvala. A tak jsem jí nakecala, že jsem ten text ztratila. A tak jsme mezi sebou kvůli Nat Río de La Plata vedli tichou válku. Asi po půl roce jsem jí ten text dala. Yeee ta byla tak šťastná!! Jo jo... Zlatý časy. Na to se tak krásně vzpomíná...