1.Nemají tu tatranky, siesty, delisy, margotky, polomáčené sušenky nebo nic na ten způsob. Dají se tu sehnat snad jen Kitkat, Mars, Twix a podobné mezinárodně známé malé a drahé tyčinky. Ani sirupy, kysané zelí, nové koření (!) nebo český chleba (jak nečekané) tu není. Španělský chléb je typu bagetového, takže na den se pro rodinu kupují třeba dva nebo tři (v Česku koupíme jeden bochník a jíme ho tři dny). Španělský bagetochleba hrozně brzo žvýkačkovatí narozdíl od toho českého, který i po čtyřech dnech je normální a dá se jíst.
2.Ve stáncích, kde se prodávají noviny neseženete cigarety. A ve stánku s cigaretama neseženete noviny a žvýkačky. Trafiky v našem slova smyslu tu prostě nejsou. Buďto quiosco de prensa anebo estanco bez žvýkaček.
3.Mají tu levné víno. Levnější než pivo. V noci v baru se cena piva pohybuje kolem tří eur za 0,25 l. V supermarketu se dá koupit litrovka (aspoň myslím, že je to litr) za něco přes euro, to už je lepší.
4.Všichni tu chodí na červenou. Všichni, pořád a všude. Bez ohledu na to, že se k přechodu blíží policajti. Ale je fakt, že tu mají strašně moc semaforů. Ani řidiči tu pravidla silničního provozu nijak zvlášť nerespektují a celkem jim to myslím ani nevadí.
5.Mají tu El corte inglés, Desigual, Mercadonu, co my v Česku nemáme. Ale nemají tu Tesco a Albert.
6.Ve škole jsme v každém předmětu na začátku roku dávali "fichas" s informacemi o nás a fotkou. (Na Mu není potřeba jelikož studenti se přihlašují do předmětů v IS a profesor, když si předmět rozklikne, vidí rovnou studenty, které tam má zapsané - i s fotkou).
7.Když odpadne hodina, člověk se to dozví, až když přijde do prázdné učebny. Občas učitelé varují předem, ale mi se to stalo zatím jen jednou, a to varoval, že hodina nebude, protože byl svátek.
8.Místní campus virtual je takový hodně zestručnělý is. Hooodně zestručnělý a navíc ho nikdo nepoužívá.
9.Všechno se tu vyřizuje papírově a všude je potřeba přikládat fotku. Já tu neměla dostatek fotek na všechny fichas a fakt se mě po nich ptali "Ale ta ficha nemá fotku...?..."
10.Při placení kartou se musí ukazovat občanka/pas. I v případě, že pak chcou pin. Poznatek kamarádky, která je na erasmu v Zaragoze: Jenom v mercadoně ji nechcou. Mercadona je fajn. Můj dodatek: Mercadona není fajn.
11.Nemám ráda jedno a dvoucenty. Nechápu, k čemu tyto maličkaté mince jsou. Platit se s nimi snad nikde nedá, žádný automat je beztak nebere a nikdy je nikdo nikde nechce.
12.Je tu zvykem, že studenti mají svůj vlastní pokoj a s nikým ho nesdílí. Takže vlastně cena ubytování je tu víceméně stejná jak u nás, jenom kdyby byli v pokoji dva. Když hledáte na internetu, nejčastěji vidíte: Nabízí se pokoj pro jednoho.
13.Trávím tu víc času na internetu než na koleji v Česku. Bude to asi tím, že tu nemám skoro žádné kamarády a nechodíme tak často ven jako doma.
14.Mám tu třicet kreditů. To znamená pět předmětů. To znamená šest kreditů za předmět, což mi doma nikdo nedá. Na druhou stranu jeden předmět mám dvě hodiny týdně. Na to, že tu mám pět předmětů trávím tím pádem ve škole mnohem víc času, než kolik bych tam trávila, kdybych měla pět předmětů doma.
15.Ráno tu nepijí teplý čaj jako my. Ani si tu nedělají turka, takže neznají rychlovarnou konvici. Ráno a na svačinu tu zásadně pijí kafe z kávovaru a když si chtějí udělat čaj z pytlíku, neříkají tomu čaj ale infusión a dělají to tak, že si dají do skleničky vodu, tu ohřejí v mikrovlnce a pak do ní hodí pytlík a nechají vylouhovat. Čaj (ten z pytlíku) pijí snad jen když jsou nemocní a sypaný jsem tu snad ani neviděla. Když jsem měla návštěvu ze Španělska v Česku, nazývali rychlovarnou konvici „recipiente eléctrico“ – elektrická nádoba, a byli z ní úplně k uvytržení, protože pro ni ve španělštině snad ani nemají termín.
16.Když tu koupíte balíček plátkového sýra, mezi plátkem a plátkem vždycky najdete plastikový plátek. Dřív mě to štvalo, ale když si vzpomenu na teňounké plátky českého uzeného sýra, které od sebe nejdou vůbec oddělit, docela to dokážu ocenit.
17.Když tu koupíte krájený salám (naše šunka), každé kolečko má na sobě kus tenkého plastiku, který se při sundávání často trhá. Toto už tak lehko ocenit nejde.
18.Ještě jsem tu neviděla rýži v sáčku, kterou používáme doma, kdy se do vařicí vody hodí přímo celý ten sáček, ve kterém jsou malé dírečky, rýže se uvaří tak a pak se jen ze sáčku vysype.
19.Poledne je tu ve dvě hodiny, večeří se nejdřív v devět a koncerty začínají od deseti večer.
20.Nutella se tu jmenuje Nocilla.
21.Na přechodech, okrajích chodníků a snad všude jsou takové divné malé sloupky „bolardos“, které jsem v Česku nikde neviděla. Už asi rok přemýšlím, k čemu vlastně slouží. Zatím jsem přišla jen na to, že k tomu, aby se o ně člověk snadno přerazil. Ne nadarmo je ve španělštině nazývají „matapadres“ (zabijáci tatínků – často jsou přesně tak vysoké, že potká-li se s nimi muž, vrazí si je přímo do varlat), „mataciegos“ (zabiják slepých), „cascahuevos“ (rozbíječ vajec/koulí – vysvětleno u matapadres), en fin... „matatodos“. Jinak též zvané „pivotes“, „chirimbolos“, „avelardos“,...
22.Přijde mi,že jsou tu mnohem brisknější teplotní rozdíly mezi ránem a odpolednem. Ráno jdete ve dvou tričkách, svetru a bundě a klepete kosu, odpoledne jdete v jednom tričku a je vám vedro.
23.Jsou tu dva typy balíčků cigaret: měkké a tvrdé. Tvrdé jsou ty klasické v kartónové krabičce, které známe my, měkké jsou jen v takovém měkkoučkém papírovém obalu, které jsou sice levnější, nicméně strčíte-li si je do kabelky, snadněji se vám polámou.
24.Španělé neznají sheeshu (vodní dýmku) a nemají čajovny.
25.Profesoři tu probírají mnohem rychleji než v Česku a to i navzdory tomu, že tu mají předměty dotovány mnohem více hodinami. Mnohdy je problém stíhat si zapisovat.
26.Španělé jí spousta divných věcí, které se u nás nejí: Syrové, vařené a pečené kaštany, žaludy a syrové a vařené kdoule.
27.Nedělají tu alkohol z třešní, švestek a hrušek. Dělají tu žaludový likér.
28.Ozvučené semafory tu nedělají tak pěkný zvuk jak v česku. Když je červená, nedělají nic, když je zelená, pískají jako ptáček pío pío pío pío, což často v hluku provozu zaniká.
29.Mají tu churros a porras. Zase ale nemají štrůdl. Lístkové těsto ovšem kupodivu znají „hojaldre“.
30.Španělé jsou moc moc moc hodní, otevření, milí a mnohdy ochotnější jak Češi.
Mám je moc ráda!
Os quiero mucho mis espanolitos! :*
sábado, 6 de noviembre de 2010
Tarea para clase
El otro día en la clase de El español como lengua extranjera la profe nos dijo que inventáramos nueve frases con este esquema: el adjetivo sustantivo del sustantivo, de el(la) adjetivo sustantivo de sustantivo, del(la) adjetivo sustantivo de sustantivo y así sucesivamente.
Nosotros pusimos:
1.El alegre cerdito del campo
2.De la bonita casa del granjero
3.De la hermosa cosa de Navarra
4.De la ley de campiňa del pueblo
5.Del oscuro castillo de rey
6.Del fantástico mundo de los gnomos
7.Del tenebroso bosque de occidente
8.Del gran huerto de Dios
9.De la maravillosa villa de Alejandro
10.Del espeluznante asesinato del niño
Luego nos mandó escribir en grupos un cuento empleando estas diez frases.
Mientras los demás las estaban copiando, yo, aburridísima, me puse a escribir mi propio cuento.
Aquí os dejo los dos. Sé que son tonterías (qué inteligente pudo salir con unas frases tan estúpidas) pero bueno. Para que os divirtáis un poco.
El alegre cerdito del campo se despertó como cada mañana y se puso a pensar qué iba a hacer. Era un día soleado y daba alegría pasear. Entonces salió de la cbonita casa del granjero donde cada noche se acostaba y fue a dar un paseo. Iba pensando en sus cosas y no se fijaba demasiado en su alrededor. Por eso cuando oyó que alguien le llamaba se asustó.
„Cerditooo!“ dijo la voz desconocida.
„?Quién eres?“ respondió el cerdito.
„Mira arriba, estoy aquí.“
El cerdito alzó la mirada y vio que la que le estaba hablando era una lechuza.
„?Qué haces lechucita?“ le preguntó el cerdito.
„Estudiando.“ contestó la lechuza.
„?Y qué estudias?“
„De todo un poco. Ahora estoy leyendo un libro del país Vasco. ?Quieres que te cuente de la hermosa cosa de Navarra?“
„!Sí! Cuéntame! Cómo es la hermosa cosa de Navarra?“
„Está escondida en los Pirineos. Es una pequeña campiña. Y yo te voy a hablar de la ley de esta campiña del pueblo.“
„?Y qué ley es?“ preguntó el cerdito muriéndose de curiosidad.
„Cuenta una leyenda que antes de que los humanos pisaran ese lugar se encontraba allí el fantástico mundo de los gnomos. Los gnomos vivían en paz, contentos y felices. Por el día trabajaban y por la noche se divertían bailando y cantando. Sin embargo, un día este mundo inocente de los gnomos fue invadido por un niño, soberante y orgulloso. El niño quería compartir la felicidad con los gnomos pero no sabía adaptarse a su modo de vivir y sobre todo no respetaba los ritos de los gnomos. Eso era lo que más les ofendía: que alguien que entró en su mundo y fue aceptado con amor y cariño no aceptaba los principios de la comunidad de los gnomos que existía desde el principio de los tiempos.
Los gnomos influídos por el niño malo poco a poco dejaban de ser buenos, se volvían perezosos y en vez de bailar se divertían bebiendo alcohol y probando todo tipo de drogas.
Una noche el mayor de los gnomos decidió que habría que castigar al niño por haber roto la paz de la comunidad de los suyos. Todos se reunieron y empezaron a planear el castigo.
Cuenta la leyenda que un día encontraron al niño en el tenebroso bosque del occidente que rodeaba el oscuro castillo del rey, hecho pedacitos pequeñitos. Todos hablaron de aquel espeluznante asesinato del niño.”
“?Y qué pasó con el niño? ?Escarmentó?“ preguntó el cerdito todo asustado.
„Claro que sí,“ respondió la lechuza, „Pero un poquito tarde. Al pasar por la hermosa villa de Alejandro llegó al huerto de Dios llamado cielo. Allí se dio cuenta de que su carácter y su comportamiento hacia los gnomos no era nada bueno pero ya era demasiado tarde.“
„!Qué horror!“ exclamó el cerdito, „De hoy en adelante seré más bueno que un cacho de pan para que no me suceda algo parecido. Y prometo que nunca más volveré a entrar a jugar al bosque aquel.“
„Bueno, cerdito, tampoco es para tanto. Con que te comportes bien no te pasará nada.“
Y el cerdito sonrió y con el corazón lleno de alegría se fue a la casa del granjero que ya le tenía preparada una riquísima comida.
(Cuento Amparo)
Esta historia empieza en una época remota, en un lugar apartado del prestigioso condado de Navarra donde vivía el protagonista de nuestro fantástico relato. Carlitos, así se llamaba el chico, era un niño de 10 años y vivía junto a su padre que era granjero. Numerosos animales habitaban la bonita casa del granjero y representaban la única compañía de la solitaria existencia del niño. Carlitos sentía un cariño especial hacia un cerdito al cual él llamaba “Patita negra, el alegre cerdito del campo”. Sin embargo, él sentía la necesidad de jugar con otros niños de su edad, por lo cual a menudo se inventaba amigos imaginarios.
Recorría el pueblo, desde tiempos ancestrales, la leyenda de que en el tenebroso bosque de occidente habitaba una especie de monstruo, por la noche los aldeanos escuchaban ruidos y voces casi humanas, y nadie se atrevía a entrar en el solo.
Un día, durante un viaje con su padre por la alegre campiña del pueblo, se encontró con un grupo de muchachos que jugaban distraídos. El niño intentó buscar su amistad con la mejor de sus sonrisas pero fue rechazado. Cuando ya se marchaba, el grupito, pensando burlarse de él le propusieron un juego cruel. Si Carlitos quería entrar en el grupo debía atravesar el bosque prohibido por la noche y solo. Llegó el momento y el miedo recorría el cuerpo del muchacho. Se armó de valor y se internó en la oscuridad absoluta, no podía ver donde pisaba. De repente, dio un paso en falso y cayó gritando por un agujero que parecía interminable. Su vista pronto se acostumbró a la oscuridad y pudo entonces percibir que no estaba solo, escuchaba vocecitas y veía pequeñas figuras a su alrededor. No lo sabía, pero casi sin quererlo había descubierto el fantástico mundo de los gnomos. De pronto se dio cuenta de que estaba atado de pies y manos. Las pequeñas criaturas empezaron entonces arrastrarlo con una fuerza sobrehumana y después de un tramo de oscuridad apareció ante el un prado verde hermoso, con árboles y el mar, que lo rodeaba todo, era un mundo de fábula. Carlitos fue llevado al oscuro castillo del rey Alejandro, el jefe de los gnomos. Los consejeros del rey debatían qué hacer con el, pero Carlitos no podía entender nada. Finalmente fue llevado a una mazmorra donde pasó la noche. Al día siguiente se encontraba en medio de una procesión de gnomos, recorrió todas las calles de la maravillosa villa de Alejandro, infinidad de aquellas criaturas lo contemplaban entre gritos y vituperios hasta que llegaron a la cima de un acantilado. Tenía enfrente suya una enorme estatua de un gnomo al que las criaturas empezaron a venerar al unísono. Inmediatamente Carlitos se dio cuenta de que algo malo podía pasarle, estaba atemorizado. Los crueles gnomos lo colocaron al borde del precipicio contra su voluntad, pero sus esfuerzos eran en vano, no podía librarse de aquellas ataduras. Después de algunos rezos solemnes varios de ellos se acercaron con una larga vara y empujaron al muchacho al vacío, el mar se lo tragó junto a sus gritos. Después de unos momentos de silencio, los gritos y vituperios llenaron aquel lugar, y los gnomos saltaban y celebraban el espeluznante asesinato del niño.
En el pueblo, la desaparición del niño causó gran conmoción y después de unos días se suspendió la búsqueda.
Carlitos se despertó sobresaltado y aturdido. Miró a su alrededor y escuchó la algarabía que reinaba en el lugar, vio a muchos niños y todos le sonreían. Todos vestían de blanco y estaban rodeados de animalitos. Un gran cartel presidía el lugar, “El gran huerto de Dios”. Una gran alegría llenaba su corazón, nunca más se sentiría solo.
(Cuento grupo)
Nosotros pusimos:
1.El alegre cerdito del campo
2.De la bonita casa del granjero
3.De la hermosa cosa de Navarra
4.De la ley de campiňa del pueblo
5.Del oscuro castillo de rey
6.Del fantástico mundo de los gnomos
7.Del tenebroso bosque de occidente
8.Del gran huerto de Dios
9.De la maravillosa villa de Alejandro
10.Del espeluznante asesinato del niño
Luego nos mandó escribir en grupos un cuento empleando estas diez frases.
Mientras los demás las estaban copiando, yo, aburridísima, me puse a escribir mi propio cuento.
Aquí os dejo los dos. Sé que son tonterías (qué inteligente pudo salir con unas frases tan estúpidas) pero bueno. Para que os divirtáis un poco.
El alegre cerdito del campo se despertó como cada mañana y se puso a pensar qué iba a hacer. Era un día soleado y daba alegría pasear. Entonces salió de la cbonita casa del granjero donde cada noche se acostaba y fue a dar un paseo. Iba pensando en sus cosas y no se fijaba demasiado en su alrededor. Por eso cuando oyó que alguien le llamaba se asustó.
„Cerditooo!“ dijo la voz desconocida.
„?Quién eres?“ respondió el cerdito.
„Mira arriba, estoy aquí.“
El cerdito alzó la mirada y vio que la que le estaba hablando era una lechuza.
„?Qué haces lechucita?“ le preguntó el cerdito.
„Estudiando.“ contestó la lechuza.
„?Y qué estudias?“
„De todo un poco. Ahora estoy leyendo un libro del país Vasco. ?Quieres que te cuente de la hermosa cosa de Navarra?“
„!Sí! Cuéntame! Cómo es la hermosa cosa de Navarra?“
„Está escondida en los Pirineos. Es una pequeña campiña. Y yo te voy a hablar de la ley de esta campiña del pueblo.“
„?Y qué ley es?“ preguntó el cerdito muriéndose de curiosidad.
„Cuenta una leyenda que antes de que los humanos pisaran ese lugar se encontraba allí el fantástico mundo de los gnomos. Los gnomos vivían en paz, contentos y felices. Por el día trabajaban y por la noche se divertían bailando y cantando. Sin embargo, un día este mundo inocente de los gnomos fue invadido por un niño, soberante y orgulloso. El niño quería compartir la felicidad con los gnomos pero no sabía adaptarse a su modo de vivir y sobre todo no respetaba los ritos de los gnomos. Eso era lo que más les ofendía: que alguien que entró en su mundo y fue aceptado con amor y cariño no aceptaba los principios de la comunidad de los gnomos que existía desde el principio de los tiempos.
Los gnomos influídos por el niño malo poco a poco dejaban de ser buenos, se volvían perezosos y en vez de bailar se divertían bebiendo alcohol y probando todo tipo de drogas.
Una noche el mayor de los gnomos decidió que habría que castigar al niño por haber roto la paz de la comunidad de los suyos. Todos se reunieron y empezaron a planear el castigo.
Cuenta la leyenda que un día encontraron al niño en el tenebroso bosque del occidente que rodeaba el oscuro castillo del rey, hecho pedacitos pequeñitos. Todos hablaron de aquel espeluznante asesinato del niño.”
“?Y qué pasó con el niño? ?Escarmentó?“ preguntó el cerdito todo asustado.
„Claro que sí,“ respondió la lechuza, „Pero un poquito tarde. Al pasar por la hermosa villa de Alejandro llegó al huerto de Dios llamado cielo. Allí se dio cuenta de que su carácter y su comportamiento hacia los gnomos no era nada bueno pero ya era demasiado tarde.“
„!Qué horror!“ exclamó el cerdito, „De hoy en adelante seré más bueno que un cacho de pan para que no me suceda algo parecido. Y prometo que nunca más volveré a entrar a jugar al bosque aquel.“
„Bueno, cerdito, tampoco es para tanto. Con que te comportes bien no te pasará nada.“
Y el cerdito sonrió y con el corazón lleno de alegría se fue a la casa del granjero que ya le tenía preparada una riquísima comida.
(Cuento Amparo)
Esta historia empieza en una época remota, en un lugar apartado del prestigioso condado de Navarra donde vivía el protagonista de nuestro fantástico relato. Carlitos, así se llamaba el chico, era un niño de 10 años y vivía junto a su padre que era granjero. Numerosos animales habitaban la bonita casa del granjero y representaban la única compañía de la solitaria existencia del niño. Carlitos sentía un cariño especial hacia un cerdito al cual él llamaba “Patita negra, el alegre cerdito del campo”. Sin embargo, él sentía la necesidad de jugar con otros niños de su edad, por lo cual a menudo se inventaba amigos imaginarios.
Recorría el pueblo, desde tiempos ancestrales, la leyenda de que en el tenebroso bosque de occidente habitaba una especie de monstruo, por la noche los aldeanos escuchaban ruidos y voces casi humanas, y nadie se atrevía a entrar en el solo.
Un día, durante un viaje con su padre por la alegre campiña del pueblo, se encontró con un grupo de muchachos que jugaban distraídos. El niño intentó buscar su amistad con la mejor de sus sonrisas pero fue rechazado. Cuando ya se marchaba, el grupito, pensando burlarse de él le propusieron un juego cruel. Si Carlitos quería entrar en el grupo debía atravesar el bosque prohibido por la noche y solo. Llegó el momento y el miedo recorría el cuerpo del muchacho. Se armó de valor y se internó en la oscuridad absoluta, no podía ver donde pisaba. De repente, dio un paso en falso y cayó gritando por un agujero que parecía interminable. Su vista pronto se acostumbró a la oscuridad y pudo entonces percibir que no estaba solo, escuchaba vocecitas y veía pequeñas figuras a su alrededor. No lo sabía, pero casi sin quererlo había descubierto el fantástico mundo de los gnomos. De pronto se dio cuenta de que estaba atado de pies y manos. Las pequeñas criaturas empezaron entonces arrastrarlo con una fuerza sobrehumana y después de un tramo de oscuridad apareció ante el un prado verde hermoso, con árboles y el mar, que lo rodeaba todo, era un mundo de fábula. Carlitos fue llevado al oscuro castillo del rey Alejandro, el jefe de los gnomos. Los consejeros del rey debatían qué hacer con el, pero Carlitos no podía entender nada. Finalmente fue llevado a una mazmorra donde pasó la noche. Al día siguiente se encontraba en medio de una procesión de gnomos, recorrió todas las calles de la maravillosa villa de Alejandro, infinidad de aquellas criaturas lo contemplaban entre gritos y vituperios hasta que llegaron a la cima de un acantilado. Tenía enfrente suya una enorme estatua de un gnomo al que las criaturas empezaron a venerar al unísono. Inmediatamente Carlitos se dio cuenta de que algo malo podía pasarle, estaba atemorizado. Los crueles gnomos lo colocaron al borde del precipicio contra su voluntad, pero sus esfuerzos eran en vano, no podía librarse de aquellas ataduras. Después de algunos rezos solemnes varios de ellos se acercaron con una larga vara y empujaron al muchacho al vacío, el mar se lo tragó junto a sus gritos. Después de unos momentos de silencio, los gritos y vituperios llenaron aquel lugar, y los gnomos saltaban y celebraban el espeluznante asesinato del niño.
En el pueblo, la desaparición del niño causó gran conmoción y después de unos días se suspendió la búsqueda.
Carlitos se despertó sobresaltado y aturdido. Miró a su alrededor y escuchó la algarabía que reinaba en el lugar, vio a muchos niños y todos le sonreían. Todos vestían de blanco y estaban rodeados de animalitos. Un gran cartel presidía el lugar, “El gran huerto de Dios”. Una gran alegría llenaba su corazón, nunca más se sentiría solo.
(Cuento grupo)
Svět je malý, bomba, Rocío, superní víkend
JUE, 04/11/10
Před čtrnácti dny v sobotu mi přišel z OIPD e-mail, že v Casa de estudiante se bude konat nějaká charla o zaměstnání postižených. Nevěděla jsem, kde je casa de estudiante, co to vůbec je a hlavně se to mělo konat v době, kdy já mám školu, takže jsem o tom ani nepřemýšlela. Nicméně když jsem v pondělí příšla a zjistila, že dialektologie odpadá, rozhodla jsem se, že se mi nechce domů a že se tam zajedu podívat.
Casa de estudiantes je taková jako malá hala vedle rektorátu. Ani jsem nevěděla, že to tam je.
Tak jsem tam přišla, už tam bylo mega lidí a charla právě začínala. Trvala asi dvě hodiny a popravdě mě moc nebavila. Ale nakonec bylo asi fajn, že jsem tam šla.
Když událost skončila, začali se tam lidi shánět po jakýchsi formulářích a po jejich potvrzení. To byly nějaké takové formuláře, které když se vyplnily, mohlo se chodit na další charlas podobného typu. Mně se tam nějaká holka zeptala stli ten formulář chci taky. Nevzala jsem si ho páč charla mě tak nějak nezaujala protože místo toho, aby tam třeba něco vysvětlili nebo co já vím tam všichni říkali svoje zkušenosti a já jelikož žádné pracovní nemám, nemohla jsem s ničím přispět.
Když všichni obdrželi své formuláře, chtěla jsem už odejít. Když jsem vycházela ze dveří, zaslechla jsem hlas Loreny, jak říká té holce, která se mě ptala na ten formulář: „Rocío, tak v sobotu v šest jo?“ Tak to mě dost překvapilo. Vrátila jsem se teda za Lorenou a ptala se jí, že jestli něco plánují nebo co. Lorena se velmi podivila, že o tom nevím, no bohužel no. A tak mi řekla, že v sobotu jdou s děckama studentama z OIPD někam si sednout a tak. Tak strašně jsem si přála jít s nimi... Poznala bych aspon někoho... No nechala jsem to být.
Když jsem přijela domů, napsala jsem Antonii Durán že kde se berou ty akce pořádané OIPD a na druhý den mi přišel e-mail od nějaké paní, že je pořádá skupina Grupo ocio a že jestli chci jít v tu sobotu s nimi.
Byla jsem z toho dost překvapená, ale napsala jsem jí, že teda jo. No a tak mi poslali ještě číslo na kohosi, řekli, abych byla před šestou na zastávce metra Príncipe Pío a že půjdeme kamsi, kde se to jmenovalo Vips.
Chtěla jsem se pak na netu podívat, co to je ten Vips, abych věděla, kam to vlastně půjdeme, no pak jsem na to zapomněla a viděla jsem to až v tu sobotu.
Pak mi přišel další zajímavý e-mail. Psala mi Antonia, že Rocío mi posílá na sebe kontakt. Přemýšlela jsem, kdo to je ta Rocío. To byla ta holka, jak se mě ptala v pondělí na ten formulář. A tak jsme si vyměnily pár e-mailů a pak už sme chatovaly na msn. Rocío je hrozně superní. Je z Huelvy a je taková hodná, veselá a už jak sme si psaly po msn mi bylo jasné, že si budeme dobře rozumět.
Ona že taky v sobotu jde do Vips tak že bysme mohly jít spolu. Byla jsem docela ráda bo na Príncipe Pío fakt ni puta idea.
No a tak v sobotu jsem teda vyjela už někdy před pátou, abych tam byla včas. Už tam čekala Rocío a ještě jeden kluk, jmenuje se Javi a studuje informatiku a tak sme tam čekali na ostatní a najednou tam přišla taková holka a že: Já jsem Johanna.
Měla kolumbijský přízvuk a já jsem si úplně vzpomněla, že jedna moje kamarádka ze Slovenska byla tak před šesti lety na výměnném pobytu v Segovii a že se tam bavila s nějakou Johannou z Kolumbie. Když se pak vrátila, viděly sme se a ona mi pouštěla nahrávku z workshopu, kde ta Johanna mluvila. Tota Johanna co za mnou přišla na Príncipe Pío měla moc podobný hlas té z té nahrávky, ale přišlo mi to tak nějak strašně increíble, že by to fakt byla ta samá Johanna. No nakonec sem fakt zjistila že jo! Jako svět je fakt malý! A tak jsem té slovenské kamošce hned psala, ona ji pozdravila a vubec to bylo super.
Když jsme se všichni sešli, vydali sme se směrem k Vips.
Vips je prostě taková jako restaurace či co. Moc se mi tam ale nelíbilo. hlavní důvod byl mega vysoké ceny – čokoládové batido skoro za 5 eur, cocacola přes 3 eur...fakt strašný. Tak sem si tam dala pivo, které taky stálo dvě a půl eura. Jinak to tam ale bylo super, seděla jsem u stolu s Johannou a tou Rocío, tak jsme kecali, plánovali další akce (ujal se můj návrh procházka po Retiru, snad ji ale uděláme brzo páč pak už bude hnusně a nebude na to počasí).
Tak sme tak kecali, já si objednala druhé pivko a když jsem udělala první lok, viděli a slyšeli sme en el fondo jakýsi ruch. Ani sme neměli čas přemýšlet, co se tam děje, páč za náma doletěl nějaký chico de seguridad a že musíme rychle vypadnout páč tam byla nahlášena bomba. Tak sme co nejrychleji posbírali svoje věci a spěšně, bez placení, sme vymajzli z Vips. Po cestě se naše skupina nějak divně rozdvojila. Když sme vylezli ven, zjistili sme, že např. Rocío tam není. Takže si to dokážete představit: nervózní spěšné telefonáty, no jak z amerického filmu. Jako správný american film i naše událost měla šťastný konec, druhá část skupiny se k nám nakonec připojila a všichni šťastně pohromadě jsme se vzdálili od vchodu do nákupního centra Príncipe Pío. Když jsme odešli kousek dál, bylo z budovy slyšet mírné Pummmmmm!!! Ale asi tak za 15 minut už sme viděli, jak tam opět vchází lidé. Když jsem se pak doma dívala na netu, zjistila jsem, že to, co tam bouchlo, byla jen petarda, kterou tam bouchli nějací jóvenes. Nicméně seguridat ante todo, že? Takže celé centrum muselo být evakuováno. Co kdyby náhodou.
Následující den, tedy v neděli, jsme šli s Pedrem do divadla. Bylo to super! Hra se jmenovala Yo me bajo en la próxima. ?y usted? Mega sme se u ní nasmáli. Byla o dvojici, která vyprávěla svých spoooousta zkušeností, ať už sexuálních či jiných. Bylo tam spousta superních hlášek. Nejlepší bylo, když ten borec šel do takového jako puticlubu a ta paní předváděla takovou starou hroznou kurvu, uplně typickou a takovou...jajaja sme se málem počurali smíchy všichni ptž ta byla prostě uplně bezkonkurenční! Ta kurva furt říkala: quééé pááááása cooooooňo takovým hlasem, no super to bylo. Oni jí aji nějak říkali, něco jakože cojo palo nebo něco takového, bohužel si to už nepamatuju a to je škoda páč to ji mega vystihovalo. Před tim divadlem fuimos a tomar una caňa a potkali sme se s Juanejem, takový moc sympatický pán, který s náma byl pak po celou dobu toho divadla a popisoval nám scény, tak to bylo super.
Po divadle sem měla chuť ještě na caňitu, ale když sem se podívala na hodinky, chuť mě přešla páč vědomí, že bylo asi půl jedenácté a že já další den musím vstávat do školy, mě od toho honem rychle odradilo.
Přišla jsem domů a na face byla Adelka se Zuzkou, které mi psaly, že ten další víkend přijedou do Madridu a že bysme teda mohly prodloužený víkend (tady prvního listopadu je svátek a nechodí se do školy) mohly strávit spolu. Tak jsem jim napsala, že jo a že to domluvíme a celá nadšená z toho nápadu a z toho, že uvidím dvě moje brněnské spolužačky v hlavním městě Španělska, jsem šla spát.
V pondělí jsem si psala s Rocío a napadlo nás, že bysme se v úterý mohly spolu zajít najíst. A tak že se sejdeme u metra ve tři odpo. A tak jsem po dialektologii vzala bus, přijela na metro a že si ještě zajdu vybrat penízky. Rocío už tam čekala a že: nooo a tak když sem tu na tebe čekala, tak sem si zašla do bankomatu. :D :D Takže sme tam pak šly ještě jednou, já si vybrala a pak sme přemýšlely, kam půjdeme. A že do Burguer King. Marianita (kamarádka z Argentiny) tam pořád chodí, ja tady ty fastfoody neznám, takže mi to bylo celkem jedno. A tak jsme jely na Alonso Martínez. Udělaly sme nevímkolik přestupů v hrozně krátké době a pak sme vylezli na takové ulici. Kousek sme po ní šly a pak sme zašly do takové jako místnosti, ale tam námř ekli, že toto není Burguer ale jakýsi bar, tak sme se vrátily kousek nahoru a už sme byly správně.
V Burguer sme si daly uplně užasný hamburger takový kulatý s hrozně ňam věcma, se musím Rocío zeptat, jak se jmenuje, abych jestli tam příště půjdu si tam dala to samé, k tomu obří pytel hranolek a velikanánskou cocacolu s tunou ledu. A u toho sme kecaly a kecaly a kecaly.
Pak Rocío navrhla, že bysme mohly jít na kafe. A tak sme šly do toho baru, jak sme tam prvně vlezly omylem, daly si tam kafe a kecaly a kecaly.
A pak sme přemýšlely, kam bysme mohly jet, kde by se dalo jen tak si sednout a kecat. Na té ulici, kde sme byly, žádné lavičky nebyly dado que la calle era bastante céntrica a na takových místech moc laviček nebývá.
A tak sme jely a Chueca. Rocío že: Tak pojedeme na Chueca, tam je hodně laviček. :D :D A tam sme vylezly z metra, na jednu takovou kamennou sme si tam laply a kecaly a kecaly a kecaly a kecaly a kdybysme nemusely jít a dělat věci do školy, kecaly bysme tam eště teďka.
Jinak pak přes týden se nedělo nic zajímavého, chodila sem do školy a tam nic new. Ve čtvrtek v El espanol como lengua extranjera nám nadiktovala devět takových jako vět či co a my sme pak ve skupinkách měli napsat povídku, která je bude obsahovat. Ale o tom až příští příspěvek.
No a mezitím jsem čekala nějaké zprávy od těch holek a furt nic. Ani sme nevěděli, kde budou ubytované a nic. No až v pátek mi napsali, že tatínek Adelky jim našel ubytování na Pinar de Chamartín (pěkně daleko) a že teda se v sobotu sejdeme, zajedeme s holkama dát kufry na hotel, pojedeme do musea del traje a pak se uvidí.
Tak jsme v sobotu vstali a vyjeli za holkama. Nejdřív že se setkáme se Zuzkou u jakýchsi věží na Avda de América. Věží sme tam viděli několik, tak jsme se tam potom zákonitě hledali. Bylo hnusně, zima, pršelo, takže bylo čekání na Adelku docela dlouhé. Navíc tam za náma přišel jakýsi týpek který a) byl ožralý, b) neuměl španělsky a chtěl se se mnou pořád o něčem bavit. Bohužel jsem mu nerozuměla ani slovo, nevím, jestli to bylo zapříčiněno dávkou alkoholu v krvi nebo jeho neznalostí jazyka, ale byla jsem docela ráda, když ho nějací borci odlifrovali pryč bo fakt nevím co chtěl a snad to radši ani vědět nechci.
Po hodině čekání a klepání kosy přijela Adelka s taťkou. Její taťka má naprosto úžasný asturský přístup, je to naprostý mazec. Tak sme se představili a naskočili do krásně vyhřátého autíčka. A začalo dobrodružství La búsqueda del hotel perdido.
Hotel už sám o sobě je daleko a jak se k němu dostat autem sme moc dobře nevěděli. Asi hodinu jsme tak různě projížděli ulicemi Madridu, ale pak sme ho nakonec našli! Holky vystoupily, daly si tam kufry ajeli jsme do museo del traje.
Překvapilo mě, jak to muzeum bylo maličkaté. Nikdo tam nebyl, jen mladá senorita u okýnka. Muzeum jsme si prošli a celé nám to zabralo sotva půlhodinu. Byly tam různé zajímavé druhy šatů, nejvíc nás dostaly jedny, které vypadaly jak postrouhané čokoládou.
Po muzeu nás Pedro vzal do takové malé hospůdky, kde nejvýznamější specialitou byly sartenes. Byly to vždycky smažené brambory, nahoře smažené vajíčko + něco a to vše přinesli v pánvích. Všichni sme si dali toto s chorizem a Zuzka s houbama a krevetama. Původně jsem si chtěla dát to Zuzčino, ale nakonec jsem dala přednost chorizu.
Po sartenes jsme se vydali projít se po centru Madridu. Procházka to byla super, dělaly jsme mega fotek, ale bylo hnusně, pořádně se rozfoukalo a fakt mi byla hrozná zima. Tak strašně jsem si přála mít na sobě svoji nádhernou hřejivou zimní bundičku... jenže kufr s věcma ještě nepřišel...a to už je měsíc, coho mami poslala...ya estoy preocupadísima.
Prošli jsme se na Cibeles, kterou jsme nakonec nevyfotili páč a) tam furt jezdily auta, jak je kolem ní kruháč – jako fakt super kolem božské Cibeles, jedné z nejvýznamějších soch Madridu, postavit kruhový objezd -, pak jsme byli též na Sol na nultém kilometru španělských silnic, kde jsme si všichni vyfotili nohy (kdo to neudělá, jakoby v Madridu ani nebyl), prošli sme celou Gran Vía, ulici Preciados, plaza de Callao a když už nám byla zima všem, zapadli sme do jakési cafeteríe a všichni až na Pedra, který si dal café con leche sme si dali Colacao. Španělské Colacao mi bude v Česku taky moc moc chybět.
Pak jsme se šli opět projít, vzali sme holky na Prim a že půjdeme na pivko a pak už domů. Holkám se ale nechtělo, taksme šli domů. Doma sme se navečeřeli a padli do postelí. Já ještě předtím zhlídla kapitolu El internado (sem se tu uplně zbláznila do seriálu El internado – Internát).
V neděli jsme, ačkoli nebyla škola, vstávali také poměrně brzy páč sme měli s holkama sraz v centru asi o půl desáté. Šli jsme si projít obrovitánský trh, který v Madridu v neděli bývá, El rastro. Bylo tam moc moc moc lidí a moc divných a zajímavých věcí. Nejvtipnější nám přišel pán, který se snažil tam prodávat takové ty úplně staré obrovské žehličky na prádlo, jak se do nich muselo strkat uhlí, aby se nahřály. A pak takovou divnou obrovskou mísu přikrytou takovým divným kuželem. To sme pak asi půl hodiny přemýšleli, k čemu by tento předmět jako měl sloužit.
Když si holky prohlížely obrovitánské nádherné šátky, začalo šíleně pršet. Uplně silně. Přestalo to během chvilky, ale zmokli sme pořádně.
Po návštěvě Rastra sme šli do královského paláce. Tam ale stála fronta dlouhá přes 300 metrů, tak jsme to vzdali a že tam půjdeme v pondělí brzo ráno, když tam nikdo není.
Pak jsme šli do domu Lope de Vegy. Tam se ale musí návštěvy předem objednat, takže z toho nebylo též nic.
Tak jsme šli se najíst do Burguer King. Jelikož jsem nevěděla, jak se jmenovala ta ňamina, jak jsem ji jedla s Rocío, vybrala jsem si cosi jiného a taky to nebylo špatné.
A odpoledne jsme šli do museo del prado!!! Taky tam byla mega fronta, ale od pěti tam byla návštěva zdarma, tak sme si řekli, že tentokrát si tam tu frontu vystojíme. A opravdu jsme nelitovali!
V Pradu jsme byli tři hodiny a ještě nám to nestačilo. Viděli sme Las meninas od Velázqueze, pár obrazů od Goyi a spoustu od neznámých malířů. Nejvíc nás překvapila Virgen de leche, kde byla kojící María. Tento motiv se na obrazech objevoval hrozně často.
V Pradu bylo i pár soch, třeba socha Ledy nebo dítěte, které si vytahovalo trn z nohy.
Při vstupu nám dali takové divné válce, na kterých se dalo namačkat číslo některých obrazů a byl k nim audiopopis. Opravdu nádherný zážitek! Jen škoda, že se tam nemohlo fotit. Ale Museo del prado všem moc moc moc doporučuji!
Když sme se chtěli jít podívat na las majas, taková dost nepříjemná paní už nás ztama vyhodila, takže sme je neviděli. :( Musíme tam ještě někdy zajít.
Z muzea sme šli na vlakové nádraží Atocha, které je hrozně moc moc moc veliké a zajímavé. A ztama už sme šli domů.
V pondělí ráno jsme doma uklízeli, takže do toho paláce jsme nakonec s holkama nešli. mrzelo mě to páč holky říkaly, že to tam bylo moc super, že byla visita guiada, že dostaly sluchátka, kde jim paní všechno říkala, popisovala a že to tam bylo pěkné. :( Tak snad jindy no... :(
Když sme se setkali s holkama, už sme nedělali celkem nic, šli sme do Retira ke skleněnému paláci, udělali pár fotek a lapli na lavičky, holky jedly a my sme pak šli domů. Mrzelo mě, že sme nemohli s holkama zůstat až do konce. Ale byl to nejsupernější víkend, co sem tady!
Před čtrnácti dny v sobotu mi přišel z OIPD e-mail, že v Casa de estudiante se bude konat nějaká charla o zaměstnání postižených. Nevěděla jsem, kde je casa de estudiante, co to vůbec je a hlavně se to mělo konat v době, kdy já mám školu, takže jsem o tom ani nepřemýšlela. Nicméně když jsem v pondělí příšla a zjistila, že dialektologie odpadá, rozhodla jsem se, že se mi nechce domů a že se tam zajedu podívat.
Casa de estudiantes je taková jako malá hala vedle rektorátu. Ani jsem nevěděla, že to tam je.
Tak jsem tam přišla, už tam bylo mega lidí a charla právě začínala. Trvala asi dvě hodiny a popravdě mě moc nebavila. Ale nakonec bylo asi fajn, že jsem tam šla.
Když událost skončila, začali se tam lidi shánět po jakýchsi formulářích a po jejich potvrzení. To byly nějaké takové formuláře, které když se vyplnily, mohlo se chodit na další charlas podobného typu. Mně se tam nějaká holka zeptala stli ten formulář chci taky. Nevzala jsem si ho páč charla mě tak nějak nezaujala protože místo toho, aby tam třeba něco vysvětlili nebo co já vím tam všichni říkali svoje zkušenosti a já jelikož žádné pracovní nemám, nemohla jsem s ničím přispět.
Když všichni obdrželi své formuláře, chtěla jsem už odejít. Když jsem vycházela ze dveří, zaslechla jsem hlas Loreny, jak říká té holce, která se mě ptala na ten formulář: „Rocío, tak v sobotu v šest jo?“ Tak to mě dost překvapilo. Vrátila jsem se teda za Lorenou a ptala se jí, že jestli něco plánují nebo co. Lorena se velmi podivila, že o tom nevím, no bohužel no. A tak mi řekla, že v sobotu jdou s děckama studentama z OIPD někam si sednout a tak. Tak strašně jsem si přála jít s nimi... Poznala bych aspon někoho... No nechala jsem to být.
Když jsem přijela domů, napsala jsem Antonii Durán že kde se berou ty akce pořádané OIPD a na druhý den mi přišel e-mail od nějaké paní, že je pořádá skupina Grupo ocio a že jestli chci jít v tu sobotu s nimi.
Byla jsem z toho dost překvapená, ale napsala jsem jí, že teda jo. No a tak mi poslali ještě číslo na kohosi, řekli, abych byla před šestou na zastávce metra Príncipe Pío a že půjdeme kamsi, kde se to jmenovalo Vips.
Chtěla jsem se pak na netu podívat, co to je ten Vips, abych věděla, kam to vlastně půjdeme, no pak jsem na to zapomněla a viděla jsem to až v tu sobotu.
Pak mi přišel další zajímavý e-mail. Psala mi Antonia, že Rocío mi posílá na sebe kontakt. Přemýšlela jsem, kdo to je ta Rocío. To byla ta holka, jak se mě ptala v pondělí na ten formulář. A tak jsme si vyměnily pár e-mailů a pak už sme chatovaly na msn. Rocío je hrozně superní. Je z Huelvy a je taková hodná, veselá a už jak sme si psaly po msn mi bylo jasné, že si budeme dobře rozumět.
Ona že taky v sobotu jde do Vips tak že bysme mohly jít spolu. Byla jsem docela ráda bo na Príncipe Pío fakt ni puta idea.
No a tak v sobotu jsem teda vyjela už někdy před pátou, abych tam byla včas. Už tam čekala Rocío a ještě jeden kluk, jmenuje se Javi a studuje informatiku a tak sme tam čekali na ostatní a najednou tam přišla taková holka a že: Já jsem Johanna.
Měla kolumbijský přízvuk a já jsem si úplně vzpomněla, že jedna moje kamarádka ze Slovenska byla tak před šesti lety na výměnném pobytu v Segovii a že se tam bavila s nějakou Johannou z Kolumbie. Když se pak vrátila, viděly sme se a ona mi pouštěla nahrávku z workshopu, kde ta Johanna mluvila. Tota Johanna co za mnou přišla na Príncipe Pío měla moc podobný hlas té z té nahrávky, ale přišlo mi to tak nějak strašně increíble, že by to fakt byla ta samá Johanna. No nakonec sem fakt zjistila že jo! Jako svět je fakt malý! A tak jsem té slovenské kamošce hned psala, ona ji pozdravila a vubec to bylo super.
Když jsme se všichni sešli, vydali sme se směrem k Vips.
Vips je prostě taková jako restaurace či co. Moc se mi tam ale nelíbilo. hlavní důvod byl mega vysoké ceny – čokoládové batido skoro za 5 eur, cocacola přes 3 eur...fakt strašný. Tak sem si tam dala pivo, které taky stálo dvě a půl eura. Jinak to tam ale bylo super, seděla jsem u stolu s Johannou a tou Rocío, tak jsme kecali, plánovali další akce (ujal se můj návrh procházka po Retiru, snad ji ale uděláme brzo páč pak už bude hnusně a nebude na to počasí).
Tak sme tak kecali, já si objednala druhé pivko a když jsem udělala první lok, viděli a slyšeli sme en el fondo jakýsi ruch. Ani sme neměli čas přemýšlet, co se tam děje, páč za náma doletěl nějaký chico de seguridad a že musíme rychle vypadnout páč tam byla nahlášena bomba. Tak sme co nejrychleji posbírali svoje věci a spěšně, bez placení, sme vymajzli z Vips. Po cestě se naše skupina nějak divně rozdvojila. Když sme vylezli ven, zjistili sme, že např. Rocío tam není. Takže si to dokážete představit: nervózní spěšné telefonáty, no jak z amerického filmu. Jako správný american film i naše událost měla šťastný konec, druhá část skupiny se k nám nakonec připojila a všichni šťastně pohromadě jsme se vzdálili od vchodu do nákupního centra Príncipe Pío. Když jsme odešli kousek dál, bylo z budovy slyšet mírné Pummmmmm!!! Ale asi tak za 15 minut už sme viděli, jak tam opět vchází lidé. Když jsem se pak doma dívala na netu, zjistila jsem, že to, co tam bouchlo, byla jen petarda, kterou tam bouchli nějací jóvenes. Nicméně seguridat ante todo, že? Takže celé centrum muselo být evakuováno. Co kdyby náhodou.
Následující den, tedy v neděli, jsme šli s Pedrem do divadla. Bylo to super! Hra se jmenovala Yo me bajo en la próxima. ?y usted? Mega sme se u ní nasmáli. Byla o dvojici, která vyprávěla svých spoooousta zkušeností, ať už sexuálních či jiných. Bylo tam spousta superních hlášek. Nejlepší bylo, když ten borec šel do takového jako puticlubu a ta paní předváděla takovou starou hroznou kurvu, uplně typickou a takovou...jajaja sme se málem počurali smíchy všichni ptž ta byla prostě uplně bezkonkurenční! Ta kurva furt říkala: quééé pááááása cooooooňo takovým hlasem, no super to bylo. Oni jí aji nějak říkali, něco jakože cojo palo nebo něco takového, bohužel si to už nepamatuju a to je škoda páč to ji mega vystihovalo. Před tim divadlem fuimos a tomar una caňa a potkali sme se s Juanejem, takový moc sympatický pán, který s náma byl pak po celou dobu toho divadla a popisoval nám scény, tak to bylo super.
Po divadle sem měla chuť ještě na caňitu, ale když sem se podívala na hodinky, chuť mě přešla páč vědomí, že bylo asi půl jedenácté a že já další den musím vstávat do školy, mě od toho honem rychle odradilo.
Přišla jsem domů a na face byla Adelka se Zuzkou, které mi psaly, že ten další víkend přijedou do Madridu a že bysme teda mohly prodloužený víkend (tady prvního listopadu je svátek a nechodí se do školy) mohly strávit spolu. Tak jsem jim napsala, že jo a že to domluvíme a celá nadšená z toho nápadu a z toho, že uvidím dvě moje brněnské spolužačky v hlavním městě Španělska, jsem šla spát.
V pondělí jsem si psala s Rocío a napadlo nás, že bysme se v úterý mohly spolu zajít najíst. A tak že se sejdeme u metra ve tři odpo. A tak jsem po dialektologii vzala bus, přijela na metro a že si ještě zajdu vybrat penízky. Rocío už tam čekala a že: nooo a tak když sem tu na tebe čekala, tak sem si zašla do bankomatu. :D :D Takže sme tam pak šly ještě jednou, já si vybrala a pak sme přemýšlely, kam půjdeme. A že do Burguer King. Marianita (kamarádka z Argentiny) tam pořád chodí, ja tady ty fastfoody neznám, takže mi to bylo celkem jedno. A tak jsme jely na Alonso Martínez. Udělaly sme nevímkolik přestupů v hrozně krátké době a pak sme vylezli na takové ulici. Kousek sme po ní šly a pak sme zašly do takové jako místnosti, ale tam námř ekli, že toto není Burguer ale jakýsi bar, tak sme se vrátily kousek nahoru a už sme byly správně.
V Burguer sme si daly uplně užasný hamburger takový kulatý s hrozně ňam věcma, se musím Rocío zeptat, jak se jmenuje, abych jestli tam příště půjdu si tam dala to samé, k tomu obří pytel hranolek a velikanánskou cocacolu s tunou ledu. A u toho sme kecaly a kecaly a kecaly.
Pak Rocío navrhla, že bysme mohly jít na kafe. A tak sme šly do toho baru, jak sme tam prvně vlezly omylem, daly si tam kafe a kecaly a kecaly.
A pak sme přemýšlely, kam bysme mohly jet, kde by se dalo jen tak si sednout a kecat. Na té ulici, kde sme byly, žádné lavičky nebyly dado que la calle era bastante céntrica a na takových místech moc laviček nebývá.
A tak sme jely a Chueca. Rocío že: Tak pojedeme na Chueca, tam je hodně laviček. :D :D A tam sme vylezly z metra, na jednu takovou kamennou sme si tam laply a kecaly a kecaly a kecaly a kecaly a kdybysme nemusely jít a dělat věci do školy, kecaly bysme tam eště teďka.
Jinak pak přes týden se nedělo nic zajímavého, chodila sem do školy a tam nic new. Ve čtvrtek v El espanol como lengua extranjera nám nadiktovala devět takových jako vět či co a my sme pak ve skupinkách měli napsat povídku, která je bude obsahovat. Ale o tom až příští příspěvek.
No a mezitím jsem čekala nějaké zprávy od těch holek a furt nic. Ani sme nevěděli, kde budou ubytované a nic. No až v pátek mi napsali, že tatínek Adelky jim našel ubytování na Pinar de Chamartín (pěkně daleko) a že teda se v sobotu sejdeme, zajedeme s holkama dát kufry na hotel, pojedeme do musea del traje a pak se uvidí.
Tak jsme v sobotu vstali a vyjeli za holkama. Nejdřív že se setkáme se Zuzkou u jakýchsi věží na Avda de América. Věží sme tam viděli několik, tak jsme se tam potom zákonitě hledali. Bylo hnusně, zima, pršelo, takže bylo čekání na Adelku docela dlouhé. Navíc tam za náma přišel jakýsi týpek který a) byl ožralý, b) neuměl španělsky a chtěl se se mnou pořád o něčem bavit. Bohužel jsem mu nerozuměla ani slovo, nevím, jestli to bylo zapříčiněno dávkou alkoholu v krvi nebo jeho neznalostí jazyka, ale byla jsem docela ráda, když ho nějací borci odlifrovali pryč bo fakt nevím co chtěl a snad to radši ani vědět nechci.
Po hodině čekání a klepání kosy přijela Adelka s taťkou. Její taťka má naprosto úžasný asturský přístup, je to naprostý mazec. Tak sme se představili a naskočili do krásně vyhřátého autíčka. A začalo dobrodružství La búsqueda del hotel perdido.
Hotel už sám o sobě je daleko a jak se k němu dostat autem sme moc dobře nevěděli. Asi hodinu jsme tak různě projížděli ulicemi Madridu, ale pak sme ho nakonec našli! Holky vystoupily, daly si tam kufry ajeli jsme do museo del traje.
Překvapilo mě, jak to muzeum bylo maličkaté. Nikdo tam nebyl, jen mladá senorita u okýnka. Muzeum jsme si prošli a celé nám to zabralo sotva půlhodinu. Byly tam různé zajímavé druhy šatů, nejvíc nás dostaly jedny, které vypadaly jak postrouhané čokoládou.
Po muzeu nás Pedro vzal do takové malé hospůdky, kde nejvýznamější specialitou byly sartenes. Byly to vždycky smažené brambory, nahoře smažené vajíčko + něco a to vše přinesli v pánvích. Všichni sme si dali toto s chorizem a Zuzka s houbama a krevetama. Původně jsem si chtěla dát to Zuzčino, ale nakonec jsem dala přednost chorizu.
Po sartenes jsme se vydali projít se po centru Madridu. Procházka to byla super, dělaly jsme mega fotek, ale bylo hnusně, pořádně se rozfoukalo a fakt mi byla hrozná zima. Tak strašně jsem si přála mít na sobě svoji nádhernou hřejivou zimní bundičku... jenže kufr s věcma ještě nepřišel...a to už je měsíc, coho mami poslala...ya estoy preocupadísima.
Prošli jsme se na Cibeles, kterou jsme nakonec nevyfotili páč a) tam furt jezdily auta, jak je kolem ní kruháč – jako fakt super kolem božské Cibeles, jedné z nejvýznamějších soch Madridu, postavit kruhový objezd -, pak jsme byli též na Sol na nultém kilometru španělských silnic, kde jsme si všichni vyfotili nohy (kdo to neudělá, jakoby v Madridu ani nebyl), prošli sme celou Gran Vía, ulici Preciados, plaza de Callao a když už nám byla zima všem, zapadli sme do jakési cafeteríe a všichni až na Pedra, který si dal café con leche sme si dali Colacao. Španělské Colacao mi bude v Česku taky moc moc chybět.
Pak jsme se šli opět projít, vzali sme holky na Prim a že půjdeme na pivko a pak už domů. Holkám se ale nechtělo, taksme šli domů. Doma sme se navečeřeli a padli do postelí. Já ještě předtím zhlídla kapitolu El internado (sem se tu uplně zbláznila do seriálu El internado – Internát).
V neděli jsme, ačkoli nebyla škola, vstávali také poměrně brzy páč sme měli s holkama sraz v centru asi o půl desáté. Šli jsme si projít obrovitánský trh, který v Madridu v neděli bývá, El rastro. Bylo tam moc moc moc lidí a moc divných a zajímavých věcí. Nejvtipnější nám přišel pán, který se snažil tam prodávat takové ty úplně staré obrovské žehličky na prádlo, jak se do nich muselo strkat uhlí, aby se nahřály. A pak takovou divnou obrovskou mísu přikrytou takovým divným kuželem. To sme pak asi půl hodiny přemýšleli, k čemu by tento předmět jako měl sloužit.
Když si holky prohlížely obrovitánské nádherné šátky, začalo šíleně pršet. Uplně silně. Přestalo to během chvilky, ale zmokli sme pořádně.
Po návštěvě Rastra sme šli do královského paláce. Tam ale stála fronta dlouhá přes 300 metrů, tak jsme to vzdali a že tam půjdeme v pondělí brzo ráno, když tam nikdo není.
Pak jsme šli do domu Lope de Vegy. Tam se ale musí návštěvy předem objednat, takže z toho nebylo též nic.
Tak jsme šli se najíst do Burguer King. Jelikož jsem nevěděla, jak se jmenovala ta ňamina, jak jsem ji jedla s Rocío, vybrala jsem si cosi jiného a taky to nebylo špatné.
A odpoledne jsme šli do museo del prado!!! Taky tam byla mega fronta, ale od pěti tam byla návštěva zdarma, tak sme si řekli, že tentokrát si tam tu frontu vystojíme. A opravdu jsme nelitovali!
V Pradu jsme byli tři hodiny a ještě nám to nestačilo. Viděli sme Las meninas od Velázqueze, pár obrazů od Goyi a spoustu od neznámých malířů. Nejvíc nás překvapila Virgen de leche, kde byla kojící María. Tento motiv se na obrazech objevoval hrozně často.
V Pradu bylo i pár soch, třeba socha Ledy nebo dítěte, které si vytahovalo trn z nohy.
Při vstupu nám dali takové divné válce, na kterých se dalo namačkat číslo některých obrazů a byl k nim audiopopis. Opravdu nádherný zážitek! Jen škoda, že se tam nemohlo fotit. Ale Museo del prado všem moc moc moc doporučuji!
Když sme se chtěli jít podívat na las majas, taková dost nepříjemná paní už nás ztama vyhodila, takže sme je neviděli. :( Musíme tam ještě někdy zajít.
Z muzea sme šli na vlakové nádraží Atocha, které je hrozně moc moc moc veliké a zajímavé. A ztama už sme šli domů.
V pondělí ráno jsme doma uklízeli, takže do toho paláce jsme nakonec s holkama nešli. mrzelo mě to páč holky říkaly, že to tam bylo moc super, že byla visita guiada, že dostaly sluchátka, kde jim paní všechno říkala, popisovala a že to tam bylo pěkné. :( Tak snad jindy no... :(
Když sme se setkali s holkama, už sme nedělali celkem nic, šli sme do Retira ke skleněnému paláci, udělali pár fotek a lapli na lavičky, holky jedly a my sme pak šli domů. Mrzelo mě, že sme nemohli s holkama zůstat až do konce. Ale byl to nejsupernější víkend, co sem tady!
Suscribirse a:
Entradas (Atom)
