Tisíc metrů nad mořem

Předevčírem ráno jsme se byli podívat na nejvyšším místě Montánchez. Nejvyšší bod Sierra de Montánchez má 999 metrů nad mořem. Jelikož jsou ale lidé velmi vynalézaví, postavili na vrcholku metrový betonový kvádr, aby dosáhli tisícovky. Je to mazec. Na tomto kusu betonu se dočtete: Sierra de Montánchez: 999 metros sobre el nivel del mar naturales y uno artificial. :D

Na tomto místě jsou též antény RTVE a jeden osamocený domek, kde bydlí technici, kteří to tam hlídají a případně opravují. Antény tajemně hučí a v noci bych tam rozhodně nešla.

Když tam jedete, musíte nejdřív projet soukromou fincou, kde se tak různě pasou krávy. Když jsme pomalu stoupali po hrbaté silnici, jedna kráva se rozhodla podívat se na naše autíčkko zblízka. Pilar, která na takovéto úkazy není z Madridu zvyklá, se celkem slušně vyděsila. V jednu chvíli tak zakřičela, že už jsem měla pocit, že nám kráva prorazí okýnko. Pilar nic nereagovala na Josého: „Pítale!!! Pítale!!!“ Nicméně její křik :!que nos coge!“ byl tak pronikavý, že ani nebylo třeba klaksonu. :) Kráva se jen podívala a když zjistila, že nejsme repartidores de comida, zase si nás přestala všímat.

Když jsme se vraceli, zastavili jsme se ještě u Fuente de Ibáňez, maličké kašničky s nádherně čistou pramenitou vodou. Vylili jsme naše vody, teplé jako čůránky, a naplnili lahve vodou z pramene. Před odjezdem jsme se ještě osvěžili a hurá domů.

Ten den večer jsem měla opět aquagym, pročež jsem, zatím co ostatní pili cortos, pila pořád jen červené mosto, sladké ovocné pití podobné našim moštům.
Vrátili jsme se, poobědvali výborné maso s hranolky a já měla tak hodinu na siestu, ptž v šest měla přijít Anita a že půjdeme do bazénu dřív, než začne kurz.
Siesta byla nanic, vůbec jsem nespala, a když už jsem konečně začala usínat, zazvonil budík. José, Pilar a Pedro před obědem říkali, že půjdeme do bazénu všichni a že oni se též vykoupou. Sliby = chyby. José se vzbudil až o půl osmé, takže nakonec tam přišli, až když už jsme my cvičily.
Profesor mi vysvětlil slovně jeden cvik! Považuji to za úspěch, třeba mi v pondělí vysvětlí dva! :D :D :D

Včera jsem byla na dvou nových místech!!! Mimo Montánchez!!! Prvním byla vesnička La torre de Sta. María – mimochodem, odtama pocházel Pedrovo dědeček, proto jeho rodina má v Montánchez kromě přezdívky cogutos taky přezdívku torregueňos.
Tam nám totiž řekli, že tam prodávají chorizo z ovcí. Pilar a Josého to hrozně zajímalo a jelikož to je jen nějakých 9 km odsud, rozhodli jsme se tam zajet.
Dělat ovčí chorizo je nezákonné, proto je tak těžké ho sehnat. Týpek, který ho prodává, nám sám říkal, že i když zabijí pár ovcí, choriza už mají zamluvené mega dopředu.
Tak jsme si v místním baru dali aspoň kofču a Pilar café a vydali se na druhé místo, do vesnice Valdefuentes.

Pokud se někdo chystáte do Extremadury a plánujete si koupit tortu del Casar, doporučuji vám zajet do Valdefuentes. Tam mají tentýž sýr, jen vám ho neprodají v dřevěné krabičce a se známkou původu Torta del Casar. Koupíte ale to stejné a za mega výhodnější cenu.

Za tímto účelem jsme tam jeli i my. Pilar i já jsme nadšenci sýrů, tak už jsme byly obě řádně natěšené.
Sýrárnu jsme našli celkem snadno, byla ale zavřená. Zazvonili jsme a užuž jsme chtěli odcházet, když nám otevřel mega sympatický pán a hned nás zval dovnitř.
Ta quesería byla obrovská místnost s chlaďáky se sýry, pán nám hned ochotně vysvětloval, jaké sýry mají...a hrozně nádherně to tam vonělo!!! Pedro a já jsme koupili jeden větší sýr (necelé kilo), který se dá krájet nožem, ale je uvnitř takový krémovější, pak jeden malý (půl kila), tvrdší a pak nám tam doporučovali kousky sýra, které se nechají rok zrát a pak se zakonzervují do sklenic s olivovým olejem. Tak jsme jednu tu sklenici vzali. Musí to být hrozně dobré! A čím dýl se nechá, tím lepší! Už se těším, až to otevřeme, pak napíšu.
Pilar s Josém si koupili tu tortu del casar (Torta de Valdefuentes), ta je mega měkkoučká, mohla vážit taky okolo kila a když se otevře sýrová corteza, vevnitř je to prý mega krémové, že se to musí mazat nebo brát lžící. Pak si taky vzali tu sklenici.
A ani to nebylo drahé, kilo (takže třeba ta torta) stála 11 eur, torta del casar by vás přišla určo aspoň o deset eur víc, a přitom je to to samé, jen na ní není sello de la denominación de origen.

José a Pilar včera odjeli. Nejdřív říkali, jak si dají siestu a vyrazí tak okolo půl sedmé, nakonec se už ale v pět odpo loučili a pět minut nato už svištěli směr Madrid. Dům divně osyřel. My tři jsme si sedli na dvůr a chvíli povídali. Když už jsem se chystala jít pro mp3ku a pustit si music, bo sem neměla co dělat, rozhodl se Pedro, že mě naučí hrát Mus.

První objev: Španělská baraja de cartas je totálně odlišná od té, co známe my. Es única.

Druhý objev: Španělská baraja nemá desítku – a asi ani eso – a asi ani kluka. zato má caballos – mají vysokou hodnotu, po caballo už je jen sota (dáma) a rey (král).

Třetí objev: Španělská baraja nemá žolíky a na spousta španělských karetních her se nepoužívá osmička a devítka. Proto se tyto karty z balíčku často vytahují a nehraje se s nimi.

Čtvrtý objev: Španělské barvy karet jsou odlišné. U nás srdce, káry, piky, kříže, ve Španělsku oros, copas,, bastos y espadas.

Pátý objev: Španělské karty pro nevidomé jsou mnohem líp řešené, než ty naše, jsou totiž celé plastifikované, proto se body tak rychle nezamačkají. Baraja se ale také víc bortí. :)

Mus je hra, která mně zezačátku přišla celkem složitá, časem si člověk ale zvykne. El lema de este juego je podvést, nachytat protivníka a hlavně se necesita mucha, mucha picardía...kteru já nemám. Ale jen hraním a hraním a ničím jiným než hraním se člověk i tomuto naučí.

Popsala bych vám tu, jak se tato karetní hra hraje, ale sama to moc ještě pořádně neumím. Líbí se mi lenguaje při kartách. – a tím spíš to v Montánchez.

Jedničky a dvojky mají ve hře Mus hodnotu jedničky a říká se jim pitos.

Trojky mají hodnotu krále.

Jedničkám se neříká jednička ale as – el as de oros.

Člověku sedícímu napravo od toho, kdo rozdává karty, se říká mano. Tento si vždy zapisuje o jeden bod víc.

Hraje se ve čtyřech, každý hráč dostane 4 karty, podívá se, jaké karty má a když se mu nelíbí, řekne: Mus. Odevzdá rozdávači ty, které nechce, a on mu za ně dá jiné. Mus ale musí říct všichni, jakmile to jeden zarazí a řekne no hay mus, začíná se hrát.

Se juega: A la grande, a la pequena/chica, a pares, a juego y a no juego.

La grande: Je důležité mít čím víc hodnotnějších karet, tím líp: král, dáma, caballo...

La chica: Ten, kdo má nejvíce malých karet – jedničky, dvojky, které též znamenají jedničku...

Pares: Potřebné mít dvě karty stejné barvy – dva krále, dvě dámy...
Pozn.: A pares se může hrát jen tehdy, mají-li všichni nějaké páry.

Juego: Může se hrát jen tehdy, mají-li všichni hráči nad třicet bodů – je třeba si sečíst body čtyř karet, které jsme obdrželi.

No juego: Mají-li všichni hráči součetbodů ze svých karet menší než 30.

Nejlepší jugada se nazývá solomillo – když máte tři krále a jeden pito, tzn. jedničku či dvojku, které dávají za jedničku. Znamená to, že a la grande máte velkou pravděpodobnost vyhrát – máte tři karty s nejvyšší hodnotou, a pares máte dva krále, a juego máte 31 bodů – nikdo vás nemůže porazit bo 30 bodů už není juego a la chica no tiene gran importancia, de todos modos tenéis un pito.

El as de oros es llamado vulgarmente „huevo frito“.

Už se těším, až si s Pedrem zase zahrajeme. :)

Dnes ráno se mi rozbila kabelka a následně na to bota. Super. Vždycky, když tady přijedu, něco se mi rozpadne – v 2009 kabelka a deštník, v 2010 jedny kalhoty... Takže plán na dnešní dopoledne byl jasný: sehnat kabelku, abych si mohla kam přeskládat věci, a koupit lepidlo na botu.
Kabelku jsem sehnala, krásnou, není kožená, jako ta moje rozbitá, ale aspoň se bude líp čistit.
Na botu jsme koupili sekunďák, který tady nevím, jaký má název. Vyrval se mi ale celý řemínek a i když jsem to zalepila, moc už to nevydrží, tím méně tady, kde je špatný terén. Takže zítra hurá al mercadillo a ver si tienen algunas sandalias buenas.

Pro dnešek končím, teď se půjdeme navečeřet a asi se projít nahoru k bazénu.

Hasta pronto!