Chica vzpomíná: Jak to s ní a španělštinou vlastně pokračovalo

Tak už je to zase tady! Už se opět blíží konec února, čas, kdy se obvykle pořádá v brněnském kině art festival španělského filmu. Znamená to, že od pondělí do neděle toho týdne vždycky večer dají dva španělské filmy, ke kterým nechybí české, mnohdy i anglické titulky, což je super, protože i lidi, kteří neumí španělsky, mohou zhlédnout přenádherné filmy. No šak letos tam bude film Camino, to už sem neopomněla okomentovat na facebooku, že, takže kdo si tento příspěvek přečtete před 28.únorem 2010 v nějakou takovou jako dobu, kdy ještě právě na toho 28.února 2010 (je to neděle) stihnete zehnat lístky, tož běžte na Camino!!! Naprosto excelentní film, získal i 6 ocenění Goya, Nerea Camacho stvárňující hlavní postavu Camino dostala ocenění za objev, ten film má hloubku, mega děj a není to jen taková slátanina. Prostě děcka!!! Camino!!! A kdybyste tento příspěvek četli později, tak napište, Chicu vám ho moc ráda zprostředkuje.. To je prostě filmazo!!!
Ale proč toto všechno vlastně píšu. Nevím, dnes mám takovou nějakou nostalgickou a zase jsem se pročítala svým deníkem a tam jsem právě o jednom takovém španělském filmovém festivalu též psala. Tehdy to bylo v roce 2007 a festivalu byl 2.ročník, takže nejspíš začal v roce 2005. /Páni, je možný, že už bude 5.ročník? To tak letí...oops.../ No a jak jsem si ty zápisky tak četla, tak jsem začala vzpomínat na to, jak to bylo s mojí španělštinou během mého studia na střední škole.
Už na základce jsem se do ní zbláznila a chtěla jsem jít na bilingvní českošpanělské gymnázium do Bystrce. Jak moc dobře si pamatuju ten den, kdy mi paní na požadavek nějakých informací jedno takové hnusné úterý zavolala, že mě tam nevezme. Že kvuli tomu, že nevidím, potřebovala bych prý jakousi speciální výuku či co, a to že prostě jako nepůjde. Já jsem sice dost dobe nechápala /a dodnes nechápu/, jakou speciální výuku měla ta pani na mysli, ale tak co už. No tak sem tenkrát měla celý den upe totálně zkažený, byla sem mega nasraná a hlavně eště víc mega smutná. Mrzelo mě to. No a jelikož jsem tak nějak nevěděla, když teda moje milované španělské gymnázium takhle dopadlo, kam se přihlásit na školu /a tež mě mega nikam moc nechtěli/, tak jsem se přihlásila na školu, kde už dva roky studovala moje ségra – na cyrilometodějskou střední odbornou školu pedagogickou. Teď jsem moc ráda, že jsem na tu školu chodila, kantoři byli skvělí, hodní, uměli učit, myslím, že mi ta škola moc moc moc dala, aji když vubec nebyla zaměřená na nic, co já sem chtěla dělat. No a už v prváku mi někdo říkal, že středisko pro pomoc studentům s handicapem, které teda pracuje hlavně pro Masarykovu univerzitu, ale tehdy se staralo aji o spolužačku a mě na střední, pořádá kromě všelikých jiných věcí také jazykové kurzy. No a tož sem tam hned volala jednej pani, že bych jako mega chtěla dělat španělštinu a že bych pak to chtěla jít studovat aji na Vš...no pani za pár dní zehnala studentku, která byla moc fajn, no a tak sem každý čtvrtek po škole dycky chodila do střediska na individuální hodiy španělštiny. Čtvrtky, to byly dycky takové jako posvátné dny pro mě, ptž prostě žejo. Skončila škola, děcka možná šly někam pařit nebo se zavřely doma a učily se. Ale já ne. Já odcházela sama, mega lidí nejdřív ani nevědělo kam, za vyšším cílem...naučit se španělsky. To, po čem jsem vždy moc moc toužila a stále toužím. Vůbec mi nevadilo, že jsem nechodila stejným směrem jak děcka, že bych šla s nima. Mi to bylo jedno. Já šla do svojí nejmilovanější španělštiny a to bylo pro mě maximální štěstí.
Studentka Jana byla moc milá, krásně a názorně vysvětlovala gramatiku, což se mi velice líbilo. Dala mi moc moc dobrý základ a pokud si čistou náááhodou tento blog čte, tak jí chci moc moc poděkovat. Nebýt jí, tak teď nestuduji můj vysněný obor.
S Janou jsem měla španělštinu i ve druháku. Tuším že i tehdy jsem tam chodila ve čtvrtky, i když už si to moc nepamatuju.
No na konci druháku mi řekli, že Jana se bude stěhovat do nějakého dalekého města a že už nebude v Brně, takže jsem neměla na španělštinu nikoho. A tak na začátku třeťáku mi opět začali shánět někoho nového, a jeden den mi dokonce zavolali, že to s tou španělštinou vypadá špatně. To byla hrůza. Představa, že najednou nebudu mít španělštinu, kterou jsem přece už snad od základní školy chtěla studovat na vysoké škole...
No o pár týdnů později mi zazvonil telefon a volala ta pani z toho střediska. A že má pro mě dvě zprávy. Čekala jsem, že zase řekne takové to známé jednu dobrou a jednu špatnou. Ale ona řekla: Jednu dobrou a jednu eště lepší. Ta dobrá byla, že mi našli profe na španělštinu. A ta eště lepší: že je to rodilá mluvčí!
A tak mojí druhou profesorkou na španělštinu se stala María del Mar Díaz Ortiz, temperamentní a moc fine jižanka, která, ačkoli jsem si u ní často připadala jak největší debil co nic neumí, mi toho dala taky moc moc.
Hlavně mě tahala na takové ty španělské akce v Brně, protože jelikož dělala španělského lektora právě na fildě Masaryčky, měla ke všem těm úžasným věcem přístup a vždy mně o všem včas dala vědět.
No a tak se stalo, že právě byl 2.ročník španělského filmu, o kterém jsem se zmiňovala na začátku, no a Mar si strašně moc přála, abych na některé ty filmy šla, že bych o tom potom napsala práci. Já tehdy bydlela na středoškolském intru, kde bylo přes všechny prázdniny zavřeno, že, a jelikož zrovna během toho festivalu byly jarní prázdniny, neměla jsem kde spát. No a tak mi ona nabídla nocleh a byl to mazec a viděla sem 3 filmy a ochutnala sem španělské víno a bylo to super a nikdy na to nezapomenu.
A tuto celou haluz akci jsem právě popsala ve svém deníku včetně mých mega moc toužebných přání se na ten festival dostat... Byla jsem tehdy ještě docela naivní, o fungování Ff jsem věděla houbeles, ale tak straaaašně moc jsem si přála tam tehdy jít...tak strašně moc, že bych za to dala nevímco. Ale to je tak vždycky. Vždy, když něco nemáme nebo např. nejsme někde, kde bychom si přáli být, závidíme to těm ostatním anebo si to idealizujeme – jak to musí být nádherné mluvit ve škole pořád jen španělsky, mět hodiny ve španělštině, s profesory mluvit španělsky... Pak, když poznáme realitu, už si toho tak nevážíme. Teď mi ten filmový festival už nepřijde jako něco tak mega výjimečného, úžasného a jedinečného, hlavně třeba minulý rok nám o tom aji ve škole říkali a dokonce byly na Ff k dostání volňásky. No jo no, ale co já sem tehdy mohla vědět.
No a tak tu ty zápisky dám.
Jen se mi, prosím, moc nesmějte, byla sem ve třeťáku, věděla jsem houby, jen jsem viděla, jak to na té španělštině na fildě musí být úúúúúúžasné!!!!!
7.2.2007 středa
Včera jsem měla poprvé po Vánocích španělštinu. A Mar mi říkala, že příští týden bude v Brně týden španělské kinematografie. V brněnském kině Art se budou promítat španělské filmy a v pondělí tam i přijede nějaký španělský režisér a lidi, kteří tam budou, se ho můžou ptát na různé věci. A taky tam bude možnost ochutnat španělské víno. Mar strašně chce, abych tam přijela. Naši mi to dovolili, i bych měla s kým jít – Ivča Mertová říkala, že by šla, ale nemám kde přespat. Akce začíná v 18,45 a končí až v 11. Včera jsem kvůli tomu nemohla pořádně spát. Ráno jsem celá nažhavená psala Rickymu. Smsky nebyly doručeny, ale po chvíli si zapnul mobil a ty SMS mu přišly. Ale on zatím neodpověděl… L Doufám, že se ozve. To by bylo moje štěstí, kdyby jel… Taky jsem psala Shushe, jestli bude tento týden v Brně, ale ta se zatím neozvala, SMS jí došla. Psala jsem o tom už i Mar. Ona včera říkala, že mi dnes zavolá ještě ohledně toho. Tak doufám, doufám… Já bych na tu akci hrooozně chtěla! To je to, po čem strašně dlouho sním! Tam bude ta společnost lidí, do které jsem se vždycky chtěla dostat! Budou tam i studenti z fildy, kteří studují španělštinu… Yeee bych tam mohla už někoho třeba poznat a mít tam už kamarády třeba… Porfaaa, ať to vyjde… Je to moje veliké přání. Ať mi porfa Mar zavolá… Ať se nějak vyřeší ten nocleh. Prosííííím!!! Mar potom chce, abych o těch filmech napsala esej. Budou tam dávat v pondělí např. El perro andaluz od Bunuela. O něm jsme se učili! To bych mohla pak říct paní profesorce Mohrové, že jsem to viděla. Prostě hustý! Jááá tam hrooozně chci! Jo a taky už jsme s Mar trochu řešily státnice,jakože jaké chci dělat, jestli dele intermedio nebo avanzado. Asi bych zatím ty intermedio, protože přecejen, když si zaplatím za avanzado a neudělám to, tak mi ty prachy propadnou a nic. Ty intermedio bych mohla zvládnout a avanzado si udělat časem. No nic, teď jsem tu na pokoji na intru, skončili jsme už o půl jedné, jelikož ZSV odpadlo, tak už tu oxiduju asi tak od dvou. Je mi nějaký smutno, pořád myslím na tu akci, to by pro mě bylo štěstí, jaké jsem kromě cesty do Španělska snad ještě nezažila. Poslouchám tu už asi potřetí La huida od Ismaela Serrana. Strašně ráda bych někoho objala… pero no hay nadie… L Mám fakt divnou náladu. Verča spolubydla se vrátí až kdoví kdy. Má dnes svátek. Chtěla jsem jí napsat semu, ale popřeju jí, až přijde. Kéž by se ozval Ricky… Mi Ricky dorado.
Ano, La huida počtvrté. Tyjooo!! Porfa!!! Jdu si přečíst začátky s latinem. Teď jsem normálně poslouchala Las Ketchup. Nostalgie mazec. Tyjo… Já vůbec teď nějak často vzpomínám… A La huida má takovou podmanivou melodii… No nic, jdu si u toho číst začátky s latinem.
A v pondělí 5.února jsem ve výpočetce chatovala na msn s Emese. Tyjo! Ááá no lo podía creer! Jen škoda, že jsme měly tak málo času. No ale teď budou jarní prázdniny, tak třeba se tam Emesita zase objeví. Tyjooo, ale ať vyjde ten příští týden!!! Porfaaa!!! La huida už jede aspoň po desáté. Ella tiene quince primaveras, pocas cosas que contar. Nádherná písnička. Jdu si najít nějakou poezii od Pabla Nerudy. Qué tal elclase? Llegaste tarde? Si quieres mi vida te llevo a ver el mar. Una tarde como otra cualquiera él la fue a buscar con el coche de su papá, ésta es la huida que te prometí. Ojalá tengan suerte. Amor por qué lloras? Qué es lo que te pasa? Será que soy feliz.
8.2.2007 čtvrtek
Tak mi včera asi o půl desáté psal Ricky. Psal, že už něco má a že nemůže jít. L L Dnes jsem šla na pěveckou soutěž Brněnský vrabeček s mojí vlastnoručně složenou písničkou ve španělštině Para ti a získala první místo. Tyjo ááá no lo puedo creer. A teď jsem přišla na intr a poslouchala La huida, pak jsem asi vytuhla a teď poslouchám Qué andarás haciendo taky od Ismaela Serrana. Za chvíli se půjdu učit biologii. A Mar pořád nevolá… Začínám mít z toho divný pocit… Že z toho nic nebude. Ještě vkládám jistou naději do víkendu, kdy bychom se mohly potkat a domluvit na skype. Ale nevím…
13.2.2007 úterý (jarní prázdniny)
Tak ta akce vyšla! Wooow! Ačkoli ještě v neděli ráno nebylo nic jisté. Profe mi ani v pátek neodpověděla na SMSky, tak jsem jí v sobotu písla ještě jednu. A jí nepřišla. Teda přišla jí až někdy v noci. Fajn, má zaplý mobil, říkala jsem si, to se ozve. Ale v neděli ráno zase nic. Tak jsem do toho praštila a zavolala jí přímo na mobil. Volaný účastník byl ale nedostupný. Tak jsem se začala smiřovat s tím, že Ivči Mertové napíšu, že akce padá a že nic nebude. Okolo jedenácté už jsem zkusila profe zavolat jen tak jakože vyjde nevyjde. A ten telefon normálně začal zvonit. Trochu jsem se bála domluvy s Mar, ale jinak v poho. Mar to zvedla a po ohlášení Hola soy yo Paulina se ona sama hned ptala: Tak co? Může s tebou někdo jít do toho kina, nebo jdeš sama? Řekla jsem jí teda o Ivě. Pak se ptala, jestli budu mít kde přespat. A to jsem jí právě musela říct že no, to právěže ne. Začala řešit to, že by mě nechala přespat u sebe, ale že její pokojíček je maličký a že tam má jen jednu postel. Jako pro mě spát na zemi není žádný problém, tak jsem to tak jakože nejistě nahodila … a nešlo by, že bych třeba spala na zemi? A profe hned jakože supeeer! Akorád že nemá žádnou navíc přikrývku. Tak jsem navrhla řešení saco de dormir – spacák. A ona že jo super! A ještě se ptala: A fakt ti nevadí spát ve spacáku na zemi? A já: Ne. Ona: Seguro? Já: Jasně že ne. :-D A tak bylo ujednáno. Odpoledne v neděli jsem jela s otcem do města a že pak vyzvedneme ségru, která přijede do Vyškova a ona mi pak zjistí busy do Brna. Tak jsem ale hned po telefonátu profesorce písla Ivči, že akce platí a že info bude okolo půl páté. Celou tu dobu jsem měla úplně úžasnou náladu, myslím, že ten moment by mi ji nic na světě nedokázalo zkazit. Tak jsme se pak vrátily, Hanička mi našla busy a já volala Ivče. Spojení bylo nějaké divné, dvakrát nám to spadlo, ale domluvily jsme se nakonec na třičtvrtě na šest na Zvonařce před informacemi.
A tak přišlo pondělí. Ráno jsme pobalili věci a já už byla děsně nažhavená. Trochu jsem měla strach z noclehu u profe, ale jinak fajn. O třičtvrtě na pět jsem vyjela busem z Vyškova do Brna. V Brně jsem byla ale už o půl šesté. Tak jsem tam na Ivču chvíli počkala a pak že půjdeme do kina. Profe nám ještě řekla, abychom tam byly o půl sedmé. Ivča naštěstí ví, kde je kino Art. Ono je to kousek od místa, kde vystupuju, když jdu na špáninu. Vystoupily jsme tedy na Antonínské, na kterou jsme z hlaváku dojely jedničkou, a pak jsme šly pěšky. Ivča mi vyprávěla, že nedaleko dřív bydlívala. A že má krásné vzpomínky z dětství na ta místa a tak. A tak cesta rychleji uběhla. Před kinem Art jsme byly okolo čtvrt na 7. Nevěděly jsme, jestli máme jít dovnitř nebo co. Nakonec jsme šly. Myslela jsem si, že na festival španělské kinematografie moc lidí nepřijde, že o tom nikdo moc neví. Ale to jsem se hrubě sekla. Bylo tam přímo narváno. Tak jsme se postavily do fronty na lístky, koupily jsme si je a šly do kina. Usadily jsme se tam, kecaly chvíli a sál se začal plnit. A v 18,45 začal první ze tří krátkých filmů, které jsme viděli. Jo eště když jsme stály v té frontě, přišla za náma profe a řekla nám, ať si koupíme ty lístky a že po breaku se španělským vínem půjdeme domů, protože ona ráno dorazila ze Španělska a byla šíleně utahaná z cesty. A tak že jo. No já jsem to sdělení moc nedala, ale pak se mi to rozleželo a došlo mi, co chtěla tím říct. No a tak byl první film, Un perro andaluz – andaluský pes od režiséra Luise Bunuela. Byl to film surrealistický. Surrealismus tvrdí, že není třeba držet se reality. A také že se jí nedrželi. Ten film jsme vůbec nepochopily. Nejdřív tam chlap řezal ženské oko, pak tam byla uříznutá ruka, pak si s tou rukou někdo hrál, pak tam byla ženská s chlapem a osahávali se a vypadalo to, že spolu budou spát, pak tam ale skočil úplně nějaký jiný a s tím nesouvisející obraz, někdo se tam honil, pak tam byl někdo s pistolí kdo tam zastřelil nějakého chlápka, pak tam byli ještě nějací brouci, kteří myslím potom ožrali tu ruku, toho chlápka odnesli pak a vůbec to bylo divné. Navíc to byl film němý, takže jela hudba, občas tango, občas taková jiná, a k tomu jen ty nechutné obrázky. Potom byl druhý krátký film, El tren de la bruja – Vlak čarodějnic. Od nějakého režiséra, který tam seděl s námi. Jo to na začátku nás přivítal nějaký Španěl, který ale mluvil krásně česky, a říkal, že z těch tří filmů dvou je režisér pan Nacho a příjmení nevím, který tu sedí mezi námi, a že pak bude možnost se ho ptát na dotazy. Tak druhý byl ten El tren de la bruja. Bylo to zvláštní. Já jsem ten film vůbec nechápala. Ale jak byl pak break, ke kterému se dostanu, tak mi ho Ivča hezky popisovala. On totiž byl ve španělštině a oni strašně valili. Takže bylo to o chlápkovi, který měl se posadit do křesla a oni mu řekli, že budou dělat experiment. Já jsem myslela, že to křeslo je elektrické. Tak oni na něj třeba pouštěli nějaký jahodový sirup, který vypadal jako krev, pouštěli mu tam lekací věci a tak. Pak tam byl týpek v kápi, který měl toho v křesle zabít. A on to udělal. A zjistili jsme pak, my diváci, že ten experiment nebyl dělaný na toho v křesle, ale na toho v kápi. Oni měli zjistit, jestli bude z té vraždy mít nějakou rozkoš. Ano, chvíli se mu to opravdu líbilo, ale pak si to uvědomil, začal si to vyčítat a myslím si taky něco udělal. Byl to fakt zajímavý film, kdy divák nevěděl chvílemi, co je realita a co ne. A třetí krátký film se jmenoval 7,35 de la manana – 7,35 ráno. Bylo to o borci, který přišel do kavárny a měl u sebe bombu. Začal zpívat takovou cool písničku jakože o tom, že je 7,35, že jak všichni vstávají, jaký asi bude ten den a tak. A ostatní lidi zpívali taky. Měli texty toho, co měli zpívat, na ruce a jeden chlápek to nemohl rozluštit, tak to asi pětkrát zkoušel. Paní, které patřil ten bar, asi tušila, že ten týpek má bombu, a tak někam volala. Lidi pak odešli a ten borec tu restauraci vyhodil jakože do vzduchu. Ale protože tam kromě něj nikdo nebyl, dopadlo to v podstatě fine, protože to, že zahynul on, když měl na sobě tu bombu, to je jeho problém. A pak představili toho režiséra Nacha a že se ho můžeme ptát. Překládala tam taková mladá borka. Tak lidi se ptali většinou česky a občas španělsky a když španělsky, tak se to taky překládalo, Byl tam i jeden Španěl, který se ptal na nějakou dlouhou otázku španělsky a ta borka pak říká: No tak řekni ale česky, na co ses ptal? A on španělsky: To radši ne. Radši to přelož ty. Ale ona: Nenene, jen to řekni. A tak to nakonec řekl. A mluvil v poho česky. Nevím, možná se styděl mluvit na mikrofon česky. Já jsem se toho režiséra na nic neptala, ale pak jak to skončilo mě napadlo, že bych mu mohla říct, že mi přijde dobrý nápad zpívat film (7,35 ráno), protože žejo když se cizí jazyk zpívá a je ta písnička pomalejší, líp tomu cizinci rozumí. Ale už jsem mu to neřekla. Ten rejža byl sympatický třicetiletý Madriďan, který fakt moc pěkně a vtipně povídal a dost u toho gestikuloval, což bylo taky dost vtipné. Když tam nastoupil, tak řekl. Těší mě, že jsem přišel na svůj film a nevidím tu ani jedno místo volné. Hahaha, všichni se smáli. A pak bylo: A taky mě těší, že jste to v půlce nezabalili a neodešli. Hahaha. Fakt to bylo příjemné. A pak se nějaký borec ptal na to, kde Nacho bere inspiraci a že mu ten film připomínal tři jakési filmy a říkal tři jakési složité jména dalších režisérů. Chudák ta mladá borka vždycky jen řekla: Jakže bylo to jméno, co jste říkal? No a tak se ta otázka šíííleně dlouho překládala, protože byla dlouhá. A když už to konečně se podařilo přeložit, režisé r se jen tak podíval a řekl: Sorry, jakáže teda byla ta otázka? Takže se to celé ještě zopakovalo. Nakonec režisér řekl, že je fanda všech těch tří složitých jmen, který ten dotazující se říkal. No fakt haluz. A pak tam přišla mladá borka a španělsky nás pozvala že bude teď jakože přestávka a možnost ochutnat španělské víno. Tak jsme s Ivčou šly. Ona mi vysvětlovala ten El tren de la bruja a pak jsme se ještě bavily o hororových filmech, které Ivča má ráda a které viděla. Přišla profe a donesla nám takový větší pohárek španělského vína. No, mám-li být upřímná, moc mi nechutnalo. Bylo takové hodně trpké. Ale pšššt! :-D Tak ho Ivča musela většinu vypít sama. Ale ona to zvládla. V té místnosti se lidi kolem nás tak různě bavili, kdosi za náma probíral španělské ne moc slušné fráze a já jsem se chlámala. Ale nikoho z fildy jsem tam nějak nepotkala, nebo spíš jsem se s nimi nebavila. Ještě že tam byla ta Ivča. Potom profe přišla, my jí daly pohárek od vína a ona říkala, že Paulina, za pět minut půjdeme, jo? Na film Los otros, který dávali po breaku už jsme nešly, protože profe byla utahaná. Tak že jo. Tak sme s Ivčou čekaly. Uběhlo pět minut, deset minut, patnáct minut a profe nikde. Ivča už pak říkala, že musí jít, aby stihla trolejbus. Nejdřív nechtěla mě tam nechat samotnou, alejá jí řekla, ať jde, aby to stihla. A tak šla. A čas plynul dál a dál a profe pořád nikde. Asi po půl hodině přišla, ještě se pak rozloučila s nějakými lidmi ze Španělska a šly jsme. Na zastávce jsme ještě potkaly Ivču, což mě potěšilo. A začaly jsme řešit, jak se dostaneme na Starou osadu, kde profe bydlí. Já jsem ze zkušenosti z víkendu u ségřiného přítele věděla, že se na ni dá jet z hlaváku asi dvojkou. A Ivča to taky říkala. Ale profe, že se tam dá jet z Moravského náměstí čímsi. Tak že jo. Tak sme dojely na Moravák, rozloučila jsem se s Ivčou a vystoupila s profe. Pak jsme měly dvacet minut čekat na tu trojku. Ale to se profe zdálo dlouho, tak jsme čekali jen asi 14 minut, jely čímsi někam, pak asi pět minut šly pěšky, zase čekaly na něco, jely čímsi, ještě čímsi a teprve pak jsme byly na Osadě. No nechtělo se mi jí říkat, že z toho Hlaváku by to bylo nejspíš jednodušší. Ale tak to je jedno. A pořád jsme stíhaly rychle rychle nějaké tramvaje, rychle přes přechody, pořád bylo Paulina corre! Corre! Rápido! Corree! :-D :D Vzpomněla jsem si u té příležitosti na Betto recorre el mundo, tu disneyovskou pohádku, ale to spíš kvůli slovu recorrer, protože ta moc o běhání není. Ale pak vzápětí jsem si vzpomněla ještě na Foresta gumpa a eště na pohádku El nino de mazapán o tom, jak si babička s dědečkem upekli marcipánového panáčka, protože měli chuť na něco sladkého. Ten ale, jakmile ho chtěli vyndat z trouby, vyběhl a běžel a běžel a běžel a běžel. Jo taky jsem se při té příležitosti dověděla, že koleje jsou vías. :-D Jo a pak bylo na semaforu rojo (červená), ale pak verde (zelená), tak bylo Pau corre, pak jsme běžely, abychom stihly další zelenou. A pak profe prohlásila! Ufff qué frío! – Jaká zima! Jakože jí byla kosa. No haluz. No a pak jsme úspěšně docestovaly k ní domů. Profe bydlí v takovém jakože domě s kobercem, kde jsou různé pokojíčky. Možná něco jako koleje. Ano, říkala mi, že její pokojíček je malý, ale že až tak… Když jsme tam totiž přišly, řekla mi: Počkej tady venku, já musím vyházet věci z pokoje, abychom se sem vešly. A opravdu. Začala vyhazovat do předsíňky kufry, knížky a kdoví co ještě. Její pokojíček byl opravdu dost malý. Zalezla jsem do koupelny, převlékla se do pyžama a zalezla do spacáku. A ještě předtím jsem poprosila o něco na pití, protože mi z toho běžení bylo šílené vedro. Tak mi profe dala agua con gas, naštěstí pěkně vychlazenou, tak jsem ji vypila na ex. Profe tam měla zapnutý laptop, na kterém zuřivě chatovala. Mezi námi, docela do něj řezala. Ale možná to jen tak znělo. Možná do něj řežu i já. :-D A u chatování ještě telefonovala s někým ze Španělska, asi se sestrou. Myslím, že se jmenovala Raquel. Řešily spolu jejího přítele – jsem se dověděla, že Mar má přítele. A svatbu a tak. Takže se mi profe asi brzo vdá. Pak zkoušela profe volat svému příteli. Ale zvedla to nějaká možná sestra nebo někdo, tak jí anglicky vysvětlovala, aby mu řekla, aby jí brnknul. A pak ho chtěla prozvonit na mobil a ono jí to nešlo. Tak bylo: Paulina, prosím tě, mohla bych si od tebe prozvonit? A já že jo. Tak profe hledala ve všech svých telefonech jeho číslo, strašně dlouho ho nemohla najít. Pak ho našla a vytočila si ho na mém telefonu. Zmáčkla jednou joystick, ale on se musí zmáčknout dvakrát. Tak se ptala, jakože jí to nejde. Tak jsem jí to řekla, ona ho zmáčkla, ale do toho jí začal zvonit ještě nějaký telefon, tak ho šla zvednout a ten mobil mi dala. Říkala, že se jí ta llamada perdida sice nepovedla, ale já myslím že jo. Pak jsem to teda ještě zkusila já, ale tam se ozvala nějaká anglická hláška, za což mi to teda dvakrát strhlo nemalý kredit, protože to bylo do zahraničí. Trochu mě to udivilo. Lehla jsem si teda definitivně do spacáku. Profe ještě chvíli třískala do toho svého laptopu a pak začala zajímavá série otázek.
Profe: Estás cómoda? Máš pohodlí?
Chica: Sí.
Profe: No tienes frío? Není ti zima?
Chica: No.
Profe: No tienes calor? Není ti vedro?
Chica: No.
Profe: No te molesta la luz? Neruší / neotravuje tě to světlo? (Asi z laptopu myslela)
Chica se smíchem: No. :-D :-D :-D
Profe: A nechceš ještě vodu napotom?
Chica: No.
A pak ještě bylo: Paulina, ty nemáš polštář žádný?
Chica: No.Profe: Tak si vem bundu a přehni si ji. A tak mi ji podala a já si ji přehla pod hlavu místo polštáře. Ale ona strašně klouzala a rozdělávala se mi, takže jsem ji pořád spravovala. A o čtvrt na dvanáct profe volal ten její. Ten telefon zvonil na chodbě docela pronikavým zvukem. Já už jsem trošku usínala, tak mě to vzbudilo. Pak profe telefonovala na chodbě. Pak přišla a říká: Tak jsem konečně mluvila se svým klukem. Tak jsem se jí zeptala: On je Čech? A profe: Ne. Rus. Takže jak jsme prozváněly to číslo, bylo to do Ruska. Aha, no. :-D A proto má Mar ve skype napsané Marita in russian dreams. Tak jsem jí to řekla a ona jen, si si. Tak jsme se tomu smály a pak bylo buenas noches. A dlooouhá chvíle beze spánku. Okolo čtvrt na jednu se mi podařilo usnout, ale o půl jedné se na ty koleje vraceli nějací lidé, což mě vzbudilo. Navíc u Mar v pokojíčku pořád něco klepalo a brnčela tam lednička. Takže jsem pak zase jen ležela a nic. Jo a eště ona předtim jakože: No já sem přiletěla z toho Španělska, tak jsem nemyslela na jídlo. A tak si nalila vodu a zchroupala k večeři tři sušenky a to bylo všechno. A ke snídani to samé. Ptala se mě, jakože jestli chci snídat čaj a sušenky, že nic jiného nemá. Tak jsem jí řekla že jo. Ale mamka mi s sebou dala perník, tak jsem si ráno vzala ten, protože jsem od ní nechtěla sockovat, když jsem měla svoje a ona toho měla málo. Teda ona si k té večeři chtěla uvařit polévku, ale pak naznala, že se jí nechce, a tak si vzala ty sušenky. Vydatné jídlo, že? No a tak jsem tu noc se skoro nevyspala. Usnula jsem pak tak na tři hoďky, ale pak zase nic. To Mar si lehla a spala jako špalek. Okolo půl sedmé jí zazvonil kdesi nějaký mobil. – zajímalo by mě, kolik jich má. Takže se zvedla, šla pro něj, vypla to, zase šla zpátky, takže jsem stejně zase nespala. V 8 ráno jí zazvonil takový ten šíííleně hlasitý budík, který protivně pípá. Já už jsem stejně ale nespala. A pak zazvonil v devět definitivní budík. Navíc tam někdo o půl deváté hrozně hlučně vysával předsíňku, takže jsem stejně nespala. Úplně jsem čekala, kdy s tím hlučícím vysavačem vtrhne k nám do toho maličkého pokojíčku a začne tam luxovat a budit nás. No v devět zazvonil ten budík a mně se chtělo hrooozně spát, protože jsem byla nevyspaná. A profe říkala: Chce se ti spát? Tak si ještě lehni tak na čtvrthodinu. Ale já jsem jí nevěřila, že stihneme do deseti být na hlaváku, tak jsem se radši rychle zvedla, sbalila spacák, šla do koupelny se převlíknout a vzala si perník od mamky. Ona mezitím ještě byla v pyžamu a chatila. A divila se: Ty už si převlečená? Tyjo taková rychlost. A pak jsem ještě jednou jí obsadila koupelnu, šla si vyčistit zuby, definitivně jsem pobalila věci a ona se šla převlíkat. A pak jsme vyrazily na cestu. Ptala se mě, jak se mi spalo, jsem jí řekla že víceméně dobře. A ona mi řekla uplně haluzáckou hlášku, ze které jsem totálně nemohla. Říkala: No já mám takovou maličkou postel. Te mueves y te caes. Měla jsem z toho haló. Jela se mnou na hlavák, ještě jsme našly dvanáctku na Zvonařku a já pak cestovala už domů. No a v autobusu z Brna do Vyškova se na mě podepsalo to nevyspání. Uplně nehorázně jsem tam začala vytuhávat. Ve Vyškově jsem jí ještě psala semu, jakože jsem v poho a tak a že jí děkuju za všechno, co pro mě udělala a za nocleh. No a pak jsem dorazila domů, najedla se a šla spát. Od dvou jsem uplně haluzácky vytuhla a spala a spala. A pak jsem se vzbudila a začala psát do deníku. Není nad vlastní postel.