Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 29.7.2009)

Středa

Nakonec jsem usnula asi tak pul hodiny před tím, než jsem měla vstávat. Takže si asi dokážete představit, jaký to byl šok. Byla sem strašně ospalá a vubec sem nechápala, co jako je. Tož sem použila osvědčený recept ze soboty, když sme byli se Silvinkou – šla sem rovnou do sprchy. Jenže tentokrát sem si ji dala pěkně teplou bo mi byla z nevyspání strašná kosa. Pak sem do sebe hodila snad pul litru kafe a pak sem se trochu probrala už. Ale jinak to bylo divný. Všichni sme byli takoví zamlklí, nikomu moc do povídání nebylo. Rychle sem našupala do batohu poslední věci a pak už sme šli na stanoviště, které sme měli domluvené s taxíkem. No a pak... pak už jenom cesta na letiště, která nějak moc rychle utekla...
Na letišti nikdo nebyl, no kdo by taky tak brzo ráno, že, tak sem se mohla strašně rychle odbavit, ačkoli se mně vubec nechtělo, no a pak už mi zbývalo posledních 15 min na rozloučení s Pedrem a Josém. Bylo to divný... Strašně sem nechtěla, aby odešli, tak moc jsem si přála, aby letěli se mnou do Čr... Jenže čas je neúprosný a 15 min je děsně málo. Tak sme se rozloučili a já šla dát k prohlídce batoh... Eště zdálky sem je slyšela, jak na mě volají... oni už mě ale nemohli slyšet. Už byli příliš daleko...
No a pak zase dvě nudné hodiny na letišti, tentokrát tam nikdo ani nehrál Veo veo a i kdyby, v tu chvíli by mě to stejně asi bylo úplně jedno... Byla sem tam sama, na madridském letišti, a už mě nečekalo nic vzrušujícího jako když jsem jela z Čr do Španělska. Už jenom ten let, který mě nebavil, ačkoli ten zpáteční byl jiný.
Let zpět z Madridu doČr byl velmi klidný, 29.
července 2009 v ranních hodinách bylo nad Evropou opravdu krásné a klidné počasí, tak to bylo ok.
Jenom zase ten vzlet a přistávání.
Už to teda nebylo tak strašný, ale měla sem potřebu něco jako mačkat, tisknout v ruce...
Bohužel vedle mě nesedělo moje nejmilejší zlatíčko na světě, to mi zůstalo ve Španělsku...
Ale sama jsem tež nebyla.
Vedle mě seděla nějaká starší dáma španělské národnosti, která se svojí kolegyní letěla do Talinu do Estonska a v Praze hacían escala.
Myslela jsem si, že se se mnou vubec nebude bavit.
Ale jelikož jsem věděla, že by bylo fine, kdyby se se mnou aspon trochu bavila ptž sem věděla, jak moc nemusím vzlet a přistání, tak jsem tak jako vytáhla žvýkačky /říkali mi, že při letu sou nejlepší žvýkačky a já si dycky narvu aspon 3 do pusy ptž mam strach že to vyletí a já si je nestihnu vzít haha/ a zeptala sem se jí prostě, jestli nechce.
Nechtěla ani jedna, ale podivovaly se, v jaké veliké krabičce je mám / nosím s sebou dycky žvýkačky v takové té pixličce od Orbit asi, jak na to byla reklama Takovééé to domácí žvýkání/ Ona že:
Qué bote más grande!
A usmívaly se.
Tak jsem věděla, že budou ok.
A takyže se mě hned ptala, že jestli letim poprvé a jak to snáším a tak.
A ta její kolegyně že:
Neboj, letadýlko, to je jak na horském kole.
Ejem její názor jsem zase až tak nesdílela, ale tak ok no...
Paní vedle mě mě tež uklidnovala.
Když letadlo vzlétalo, tak jsem se zase chytila těch opěrek na ruce.
Letadlo zase udělalo něco divně, já se zase lekla a paní mě vzala za ruku a...
a držely sme se za ruce, dokud se neustálilo.
A při přistávání tež.
Tedka vám asi budu připadat jak malá holčička, ale nevěřili byste, jak já jsem jí byla mooooc vděčná tej pani...
Vubec jsem ju neznala, ale já jsem ji byla hrozně moc moc moc vděčná děcka!!!!
A během letu se mi i podařilo něco, co předtím nikdy – sem aji usnula. :D No asi to bylo tím, že sem byla fakt mega unavená a vyčerpaná a...a už mi bylo šechno jedno.
Tož tady končí moje vyprávění o mých doposud nejšťastnějších třech týdnech, jaké jsem kdy prožila.
Tak snad příště bude toho k vyprávění víc. :-) A snad to příště bude brzo. Zase bych chtěla vidět všechny ty moje zlatíčkade mi pueblito!
MONTÁNCHEZ