Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 19.7.2009)

Neděle

Vstávání v neděli bylo velmi krušné. Kromě toho, že se nám mega nechtělo do Madridu, se nám eště mega nechtělo vstávat a bylo to fakt docela hnusný. Nalila sem do sebe mega kafe, ale vubec mi to nepomohlo. No v šest přijel Lorocho, tak jsem jenom sedla do auta a s vyvrácenou hlavou sem to zalomila. V Madridu sem si pak mega lámala hlavu, z čeho že mě to tak mega bolí za krkem, haha. Cestou jsme nabrali eště ňáké dvě holky /Jedna se jmenovala Begoňa, jak ta z Camino/, které pak Lorocho vyhodil na Barajas. Ty dvě se jely vzdělávat do Anglie.
Jak sem říkala, zpáteční cestu jsem celou prospala, neslyšela sem ani Radiolé, nic. Až po nějaké době sme zastavili, tak to mě probudilo. Zastavili sme u ňákého baru na čurpauzu a na další kafe. Jak jsme tam tak s Pedrem stáli u baru, vytáhli sme si eště bocadillos od Juanity, co nám dala na cestu. Pomalu sme je sežvýkali a já si zapálila cigáro /sem si jako myslela, že mě to probere haha/ a ono akorát tak hovno. :D V půlce sem ho musela típnout ptž mi z toho bylo akorát blbě. Za celou tu dobu, co sem byla v Montánchez, sem až tedka dostala chuť na sladké /se divím, u mě nezvyk/, tak sem si koupila takové 4 malinké chocolatinas, které sem pak v autě hned zežrala, no aspon jsem pak už nespala.
Do Madridu sme přifičeli okolo jedenácté. Celí znavení sme vylezli z auta, Lorocho nám eště pomohl s kuframa, rozloučil se s náma a odjel. S Pedrem sme dotáhli kufr do bytu, otevřeli všechna okna /José tam snad vůbec nevětral/,převlíkli sme se a hodili sme sebou na postel. Okolo půl jedné nás probudilo rachocení klíče v zámku. To se vrátil José, který v pondělí jel do Córdoby za Belén a teď v tu neděli se vrátil. Tak sme se trochu probrali, dali sme si kafíčko, já s Josém cigaretku /ah cuánto añoro los cigarros con José/ a potom sem já zase nějak vytuhla. José mi sice říkal, že kolem páté pojede za svojí přítelkyní Pilar, ale já sem se prostě neprobudila, takže sem se s ním ani nerozloučila. Probudila jsem se asi v šest, osprchovala jsem a pak jsme jeli s Pedrem tam někam k Delegación de la ONCE, kde jsme se najedli. Tak to jsem vlastně podruhé jela madridským metrem, ale poprvé jsem šla prázdnými chodbami od toho metra. Divili byste se, Madrid, takové veliké město, ale tam nebyl nikdo! Jako faaakt nikdo tam nebyl! Prázdno, metro prázdné, všude ticho, aji muzikanti, co tam většinou hrávají, si dali voraz. Tak jsme jeli na zastávku Príncipe de Bergara a pak jsme přestoupili a jeli dvě zastávky na Banco de Espana, kde jsme vystoupili a šli do restaurace Roca Fría. Bylo to tam příjemné, obsluhoval tam jeden hrozně fajný týpek, Luis, a pak taky jedna ne už tolik fajná chica kt byla trochu neschopná, ale to sem v tu neděli eště nevěděla. Dala sem si tam smažené kalamáry, které měli fakt dobré, z rádia tam jely příjemné songy – např jsem tam slyšela Grita od Vegy, což mě mega překvapilo – a vubec to tam bylo hrozně fine. Taková poklidná restaurace, říkala jsem si. Jenže to sem eště nemohla tušit, co se nám tam ještě stane.Po jídle jsme se chvíli prošli a pak jeli domů. Pak jsme se akorát vykoupali a unavení zase padli do postele a jali se dospávat spánkový deficit ještě s těch pařeb v Montánchez.