Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 15.7.2009)

Středa

Ráno ve středu se nedělo nic zvláštního. Jen mě Pedro zasvěcoval do tajů toho, jak se mají správně stlát postel jen s takovýma tenkýma jakoby prostěradlama, co sme pod tím ve Španělsku spali. Je to docela haluz, řekla bych. Takovej jako promakanej systém, no naše peřiny jsou jednodušší. :D :D :D Jinak jsme povídali a před obědem jsme byli u Anity. Juanito má doma úžasnou sbírku zapalovačů, tak mi je ukazoval a jeden červený kovový mi i daroval. Je úplně fajný, dá se doplňovat a padne tak akorát do ruky, fajné. Pak jsme se vrátili domů a naobědvali se. Tu středu jsme měli k jídlu migas. Vyrábí se to ze starého chleba, který se nakrájí na úplně maličkaté kousíčky, nějak se to osmaží na olivovém oleji, takže ve výsledku je to aji trošku kašovité, Juani k tomu ještě opražila slaninku a proužky paprik a tak jsme to jedli. Potom nějaké ovoce a pak byla samozřejmě siesta. Po ní jsme byli domluveni s Marisol, ženou Canchacy, že s ní pojedeme do asi půl hodinky autem vzdáleného města Cáceres. Ona tam jela k zubaři, tak jsme toho rovnou využili, svezli se k ní a že si prohlídneme město. Po siestě jsme si ještě dali kafe a pak jsme šli na náměstí, kde jsme měli sraz s Marisol. Už tam na nás čekala v autíčku. Tak nás vzala do Cáceres a vyložila. Prošli jsme se s Pedrem po hlavní třídě Cáceres, koupili si kupóny ONCE a pak jsme zapadli zase do jednoho chiringuito, který tam byl venku. Dali jsme si tam pití / já teďka nevím jestli Malibú con piňa anebo Tinto de verano/ a povídali jsme a pak za chvilku už volala Marisol, že kde jsme. Tak jsme jí to řekli, ona si za námi chvíli přisedla, dala si kafe a povídali jsme. A potom, potom přišlo něco nádherného! Pak jsme se šli podívat do centra města. Ještě v životě jsem neviděla nádhernější centrum! A tak klidné a tak úžasné! Zrovna se tam konala nějaká středověká akce, takže tam bylo uplně tak klidno, byl tam středověký trh, jedna šikovná seňora tam paličkovala, prodávali různé výrobky a běžela tam aji výstava středověkých zbraní. To byla bomba! Týpek, co tam vysvětloval, byl nejen oblečen do dobového kostýmu, ale tež mluvil takovou trochu starší španělštinou, používal občas takové ty dřívější výrazy.
"Lo que está viendo Vuestra Merced se llama rompeparedes," povídal např. (Z toho je to VD) Byla to hrozná haluz. A on to úplně žil, že je v 15.st. Eště říkal: "No, to je hrozné, Portugalsko se chce osamostatnit, sever se chce osamostatnit, šechno se chce osamostatnit, to zustane akorát království madridské." Tož sme z toho měli srandu.
Pak tam bylo místo, kde ukazovali, jak se před těmi x stoletími vyráběla čokoláda. Ovšem když jsme tam přišli, paní nám též mírně starší španělštinou a sklamaným hlasem řekla:
"Lo siento mucho pero Vuestras Mercedes se habían retrasado. Pero a no desesperar, si vuelven al día siguiente, les explicaré con mucho gusto cómo se fabricaba el chocolate en los viejos tiempos."
To bylo nádherné!
Tak jsme šli. Ale stejně to nevadilo, že jsme tu výrobu čokolády zmeškali, ptž superních věcí se nám dostávalo tak aji tak. Na ulici hráli borci pouliční divadlo, hráli na loutnu dokonce, recitovali, zpívali.. To byl zážitek slyšet tu původní španělštinu!
Pak jsme narazili ještě na výstavu nástrojů. Některé ty staré nástroje, hlavně různé řehtačky a hrkačky byly hodně zajímavé, byla tam k vidění aji bandurria, tak to jsem byla ráda, ptž jsme o ní mluvili ve škole, a na kompu si tam člověk mohl pustit ukázky s těmi nástroji.
Pak jsme na ulici viděli ještě takový ten dřevěný mučicí nástroj, do kterého zavírali odsouzené. Mělo to tři kulaté otvory, to se zvedlo, do těch dvou krajních se strčily ruce, do prostředního hlava, pak se to zaklopilo a už ho vlekli. No samozřejmě jsme se u něho museli vyfotit. :)
Než jsme celé to centrum prošli, bylo už mega pozdě, tak akorát na večeři. Tak jsme zapadli do baru El puchero. Ten číšník tam byl totálně neschopný, no tož jeho problém, žejo, nedostal zpropitné, haha! Sme byli jak největší škrti, nikdo mu ho nechtěl dát, tak jsme dávali s Marisol a Pedrem dohromady těch 45 centů, co sme potřebovali, ale měli sme 46. Čekali sme, jestli mi ten jeden cent vrátí. :D :D Nevrátil. :D :D Ale fakt si dýžko nezasloužil. Měl tam nějakou sadu toastů, tak jsme se ho ptali, jestli si do té sady mužeme vybrat jaké chceme. A on že jo. Ve výsledku byla realita uplně jiná, a navíc teda ty toasty byly fakt divné. Já si dala toast s krevetkami s tím, že si je vychutnám. Vychutnala sem si tak akorát prd ptž celý ten toast byl hustě pokrytý jakousi omáčkou, která tu chuť těch krevet úplně přebila a navíc byla hnusná. Když jsme se pak s Marisol už vraceli domů, bylo Pedrovi a mně v tom autě mírně šoufl. A nebylo to těma zatáčkama. :D :D :D
Ještě jsem v autě přemýšlela, že kdybych vyhrála loterii s těma kupónama, tak jestli bych si koupila byt v Madridu, Montánchez nebo Cáceres. Tak už to mám jasné! V Madridu, do Montánchez bych jezdila na prázdniny a do Cáceres z Montánchez bych jezdila meeega často!
Jako to centrum je tak nádherné jako!!! A tak klidné! Jako fakt hezčí sem neviděla!Jo a eště sme v Cáceres potkali ňákého básníka, Diego se jmenoval, mluvil nádhernou španělštinou, byl hodný, chvilu s náma kecal a aji se s náma vyfotil. :)