Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Úterý 14.7.2009)

Úterý

RAFIKI Z TRAFIKY

V úterý ráno došly cigára. Takže po snídani jsme chvilku kecali s Pedrem a pak jsme vyrazili do Rafikiho trafiky.
Rafa z trafiky byl ten mladý Rafa, co předešlého dne soutěžil v programu 3 8 3, bohužel teda nevyhrál, ale žejo, důležité není vyhrát, ale zúčastnit se. Rafiki byl hrozně hodný a poradil mi mentolované Fortunas, které jsem od té doby kupovala. S Rafikim jsme se rozloučili a pak jsme šli do pekárny, kde jsme si objednali na sobotu roscas borrachas pěkně zabalit 12 kousků a koupili jsme chleba. Pak jsme se stavili na dvě cortos u Tlustého Pindíka. Ke cortos nám dávali masité aperitivos, a k masu se hodí co? No chlebíček. A jelikož jsme ho měli 2 pistolas s sebou v sáčku, tak jsme si ho k tomu masu uždibovali, hihi! A to tam eště došel Cuco a že chce tež chlebíček, tak si vzal tež chlebíček. :-) Juani se divila, jajaja! :D :D

A X ELLOS

Po návratu domů, obědě a siestě mi Pedro daroval tričko A x ellos. To vzniklo tak, že při natáčení programu 3 8 3 tam v jedné části lidi začali zpívat:
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, oooh eeeh,
A por ellos, eeeh oooh eeeeeh!
Fotbalový song. Hned jsem si vzpomněla na Mgr. Moniku Strmiskovou, kterou máme ve škole z doplňkového gramatického semináře, jak nám říkala, že ve Španělsku se strašně moc hojně používá nespisovného ir a por ellos /jít pro ně/, místo spisovného Ir por ellos /jít pro ně/, což teda Španělům vubec nezní, tak všichni říkají, řvou i zpívají A por ellos. Ah jak krásné jsou ty dvě předložky vedle sebe.
No a Pedro mi potom daroval červené fotbalové tričko, kde je napsané A x ellos, haha!

PATRONKA MONTÁNCHEZ

No a pak už jsme konečně šli na ten hrad pozdravit patronku Montánchez! Už jsem z toho byla celá nesvá a furt jsem myslela na Belén a už jsem si mega přála být na hradě. Po cestě jsme se potkali s Anitou, Conchi a Almudenou, které šly na hrad s námi a Almudena nám dělala fotografku.
Už dávno předtím mě Pedro děsil tím, jak je výstup na hrad náročný, ale já jsem se nemínila vzdát. Tak jsme šli. Já furt čekala nějaký ten strašný a otřesný kopec a ňák furt nic nebylo, až Ani řekla: No a už jsme tady. No, tak žejo některé pojmy jsou velmi relativní, žejo, jim to možná přijde občas náročné, možná to spíš mysleli na horko, které bylo v Extremaduře skoro pořád, ale mi se výstup na hrad moc líbil.
No a pak už jsme vešli do kostelíka, kde byla La Santísima Virgen del castillo, Consolación del Castillo, patronka Montánchez.
A sotva jsme tam vešli, padla na mě taková ta neuvěřitelná síla toho místa. Sedli jsme si do lavice a tiše jsme rozmlouvali s patronkou, modlili se k ní a každý ji určitě o něco poprosil. Já hlavně o zdraví pro moji rodinu a o trochu podpory pro Belén a její rodinu. Pedro mi během toho furt chtěl něco povídat. Ale já...já jsem ani neměla sílu mu říct: Hele, teďka ne. Jen sem mu tak jako položila ruku na rameno a on samozřejmě nepochopil. Jako nic nelogického na tom není, že, když jsme se o tom pak pár dní zpět bavili, říkal, že to fakt nepochopil a že sem mu měla normálně říct, ať mi nic zrovna v tomto okamžiku nevysvětluje. Nicméně moje divně vyjádřené přání nebylo pochopeno a Pedro pokračoval ve vysvětlování mi náměstí v Montánchez. Tak jsem mu jen znovu tiše položila ruku na rameno a tentokrát pochopil. A tak jsme tam všichni seděli v posvátné tichosti a bylo to nádhera. Anita mi potom zašeptala: "Půjdu rozsvítit Panence nějaké svíčky." Já se jen tiše zvedla a ve vší posvátnosti jsem šla s ní. Při rozsvěcování svíček jsem moc a moc myslela na Belén a nějak jsem cítila, že jsem s ní spojená.
Moderní doba bohužel dorazila i do onoho kostela, takže dnes se tam rozsvěcují zsvíčky způsobem, který se mi nelíbí ani trochu, ale pro cofradías je to určitě mnohem pohodlnější – je tam taková mašina, do které se hodí peníze a ona dycky za každé euro rozsvítí dvanáct svic. Ty svíce jsou určo elektrické a kdoví, jak dlouho to tam svítí. No co už, ale mašina nemašina, mně to bylo jedno. Splnila jsem svůj slib a byla jsem moc šťastná. Cítila jsem takové vzrušující lehtání v srdíčku, když jsem ty svíčky rozsvěcela. Pak jsem rozsvítila aji za mě a šli jsme zpět. Sotva jsme se znova usadily, přišly tam nějaké dvě ženské, které tam začaly normálně nahlas si povídat. Mě to trochu sralo, ale tož ajo y agua, že? :D Pak jsem se ale zaposlouchala a ony si kupovaly tam u prodavačky Isabel nějaké drobnosti s motivy Panenky z hradu. No tak to sme se tam hned taky museli jít podívat, že? Měli tam náramky, přívěsky, medailonky, záložky, takové jako do peněženky a všechno možné. Vždycky jsem si přála mít medailonek s Panenkou, jen jsem nevěděla, že je tam prodávaji. A prodávali, tak jsem si ho hned koupila a Pedro mi ještě koupil nádherný náramek, na kterém je tež maličkatý medailonek s Panenkou. A ta hodná Isabel nám eště darovala ty dvě do peněženky. Na jedné straně byla vyobrazena Panenka, na druhou jsme si s Pedrem napsali ono významné datum, kdy jsem ji poprvé spatřila:
14.7.2009
A pak jsme si tam napsali svá jména, přičemž Pedro si vzal tu s mojím a já na svojí nosím napsáno Pedro.Při návratu z hradu mi bylo tak lehce... Cítila jsem se najednou být una montancheca más. A věděla jsem, že Panenka má další dceru, která sice fyzicky zatím nežije v Montánchez, ale její srdíčko tam již zůstalo.