Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 12.7.2009)

Neděle

Podkapitola kryštofských slavností:

EL DESFILE

Ráno jsme vstávali všichni mega pozdě. Vstali jsme a s Pedrem jsme šli navštívit Anitu. Ta byla úplně čilá a v pohodě. "Ta šla asi brzo spát," pomyslela jsem si. Jo, to jsem se ale pěkně mýlila. Když jsem se jí zeptala, že v kolik šla spát, odpověděla mi, že nešla. Byla na verbeně až do konce, což bylo do pul osmé ráno a pak už nemělo cenu jít spát. Jo tak ta má fakt mega výdrž!
"Aniiita, a co se bude dít teďka? Povídej, co se ještě odehrává za nádherné obyčeje v Montánchez!" žadonila jsem dychtivě.
"Pavli, teďka bude desfile. Ráno byla krátká mše a od ní potom vyjede farář v autě se svatým Kryštofem a za ním pojede velká řada aut a on je bude kropit svěcenou vodou."
Ááááá tak to bylo něco pro mě! Něco takového jsem u nás snad nikdy neviděla, tak jsme hnedka šli pro Conchi a Maxi a šli jsme se podívat na desfile. Auta projížděla opět náměstí, tak jsme si zase sedli na náměstí ke stolečku ňákého baru, objednali jsme si Tinto de verano a pozorovali jsme tu spoustu různých vozidel, která se táhla za autem se Sv. Kryštofem. Nejdřív jezdila auta, ale potom jely aji kamiony, motorky, kola a dokonce jedna holka na vozíku. Třeba jí posvěcení přinese štěstí. Bylo to fakt haluz, hlavně hodně hluku protože auta mega troubila, občas nám s Pedrem zaléhaly uši. Ale stálo to zato!
No a tím Kryštofovské slavnosti skončily.

OOOTRO COOORTO, OOOTRO COOORTO

Po procesí aut jsme s Pedrem šli do Pito Gordo, salir a los cortos. Z procesí jsme byli v dobré náladě, tak jsme si každý dali dvě cortos. Jenže službu měl tentokrát Pelayo, další syn majitele baru Pito Gordo, a ten, sotva jsme dopili naše cortos, že nás zve na corto, protože měl narozeniny. Tak jsme si dali třetí corto, ale ještě jsme ho neměli ani dopité, a už Román, Pedrovo známý, že nás zve na corto. Tak bylo další corto a Pelayo že ještě jedno, že bude mět ty narozeniny, tak další corto, pak nás pozval Cuco /jmenuje se Antonio, je mega vysoký, superní, pracuje u policie a je to Pedrovo bratranec/, takže další corto, pak nás pozval eště někdo a pak už jsme cortos přestali počítat. A potom Pelayo: No a ted eště Pavli tady máš eště jedno corto, abys měla hezkou vzpomínku na Montánchez. :D Tož nevím, jestli chtěl, abych měla hezkou vzpomínku na Montánchez nebo na místní záchody, no než jsem se nadála, postavil přede mě další corto. A my už jsme chtěli jít a on: Neee a teďka bude una caňa. Otevřel jsem pro vás pivo Yuste, aby ho Pavli ochutnala. Už jsem někde výše uváděla, že caňa je větší a Yuste je silnější, že? Takže si to asi dovedete představit. No a pak byla eště druhá caňa a pak jsme radši zdrhli ptž el cabrón de Pelayo by nás určo mega ožral. Ale byla sranda. :)
Pedro mi povídal, že když jdou takle lidi na cortos a už jsou trochu nametení, tak zpívají Oootro coooorto, oootro cooorto. My jsme sice nezpívali nic, ale stejně to bylo super. Jo a z těch mega cortos a caňas jsme neplatili ani to ň. :D

JEDNOU VŠECHNO PROSTĚ KONČÍ A NĚKDE NĚCO ZAČÍNÁ

Z baru Pito Gordo jsme přišli tak akorát zralí na siestu, kterou jsme si dopřáli. No a po siestě, páč už byla neděle, a narozdíl od nás někteří musí do práce, odjela Consoli, Marcelo a Belén do Madridu. Bylo veliké loučení a já jsem byla strašně naměkko, hlavně rozloučit se s mojí španělskou sestřičkou Belén bylo mega těžký. Tak jsme se mega objaly, přitulila jsem se kní a popřála jsem jí šťastnou cestu a obě jsme si slíbily, že se brzo uvidíme. Ona si mě pak ještě k sobě přitiskla a do ruky mi vtiskla 5 euro. "Až půjdete na hrad," povídá, "zapal tam za mě svíčky Panence a pomodli se za mě a za mou rodinu." Potom už Marcelo volal, že musíme jít. A já jak jsem mega chtěla na hrad, tak teďka jsem chtěla jít ještě víc mega moc, nejradši bych byla šla hned.
Poslední besos, chau, mávání a už byli pryč.
Dům v Montánchez, veliký jako hrad, zůstal najednou nějak divně prázdný. Ještě že ta Juani tam aspoň zůstala, ale říkala jsem si tyjo, jak tady přežijeme ještě do neděle, když tady nikdo není? To odpoledne pak bylo trochu divné. S Pedrem jsme šli do obýváku a poprvé jsme spustili notebook, který jsme si s sebou z Madridu vzali, no a mě nenapadlo nic jiného než pustit La frase tonta de la semana od Diany z OT 7. A to nebyl dobrej nápad ptž ten song má mega smutný text a fuuuuf divný to bylo. Tak jsme si trochu poplakali, Pedro mi potom dal nádherné básničky, co mi napsal, a pak jsme šli dolů za Juani. To bylo trochu lepší potom už, ale prostě najednou tam nikdo nebyl, aji Pedrovo kámoši Rafa a Figura odjeli a Canchaca musel v pondělí též pracovat. Tak jsme povečeřeli a řekli jsme si, že půjdeme do baru k Rocío, abysme se něčím rozptýlili. V baru u Rocío téměř nikdo nebyl, venku jsme seděli skoro sami. Objednala jsem si Malibú con piňa – Malibu s ananasovým džusem, aby mi ta sladká chuť trochu spravila moji trochu hořkou náladu. A asi to zabralo. Už v sobotu při verbeně jsem přišla na to, že Malibú con piňa es tan dulce como el amor a všichni z toho zase nemohli. Večer jsme se ještě stavili za Anitou a řekli jí, že jestli bysme v pondělí nešli na hrad a že předtím bychom si mohli udělat tzv. kulturní odpoledne se španělským kafem, českou čokoládou, českými oplatky a českou Becherovkou. :D A že aby to řekla aji Conchi a Almudeně a Maxi, že ať taky přijdou a že pak půjdeme na ten hrad. Už jsem se moc těšila a pořád jsem myslela na Belén a jejího syna Marcose.Od Anity jsme šli domů a spát, ten večer nám do ničeho moc nebylo. Ovšem ráno moudřejší večera, že? A mně třeba spánek mega pomáhá překonávat různě depky a tak, i tentokrát mi pomohl.