V pátek jsme se vzbudili okolo dvanácté. Vůbec se nám nechtělo vstávat – no aby taky jo, že, po předchozí noci. :D Dala jsem si sprchu, což mě probralo, posnídala jsem eště toast z Čr a café bien cargaíto a pak jsme se šli konečně projít po vesnici. Chtěli jsme jít už ve čtvrtek, ale ehm nějak sme to prostě nezvládli.
Belén, mi hermanita espanola, měla ten den narozky (10. červenec), tak jsem jí chtěla koupit nějakou maličkost. Dobře jsem nevěděla co, ale když jsem to řekla Pedrovi, ten měl hned jasno: "Zajdeme do obchodu k Chenchi," povídá. A jelikož jsme ho měli po cestě, vešli jsme tam.
Na obchodech v Montánchez se mi moc líbilo, že snad všechny měly místo dveří takové husté záclony udělané v případě obchodu u Chenchi z takových nádherných korálkových provazů a v případě pekárny, kde jsme později kupovali roscas borrachas nebo Rafikiho estanco z pletenců z dlouhých jakoby asi gumových provazů – u nás z tohoto materiálu holky plétávaly /a některé ještě možná pletou/ např. náramky a ty gumy se daly normálně koupit různobarevné v obchodě.
Takže záclona paní Chenchi mě hned úplně nadchla. :-) Paní Chenchi prodává různé věci, mezi nimiž nádherné náramky. A jelikož Belén je chica flamenquita, koupila jsem jí náramek, který sestával z pěti teňoučkých náramků nádherných barev a pěkně chřestil. Když jsem ho potom Belén dala, byla nadšená. :-) Tak sem dobře vybrala! Paní Chenchi /a to ostatně všichni v Montánchez/ se s náma dala do řeči, ptala se, odkud jsem, obdivovala se mojí španělštině /prý dobře mluvím nebo co :D /, ochotně nám ukazovala všechno, co má v obchodě a bylo to s ní moc prima. Po notné chvíli jsme se s paní Chenchi rozloučili a že půjdeme domů. Jo. To se dycky ve Španělsku řekne, že se půjde někam, ale cestou se dycky projde dalšími tak třemi místy, kam se původně jít vubec nechtělo a bývají to většinou bary nebo doma u někoho. U nás to bylo doma u Anity, Pedrovo sestřenice.
Anita Fragoso Lázaro, nazývaná též Anita Coguta (Belén občas z legrace dodává eště jiné rýmující se slovo označující lehkou děvu :D :D :D ) je paní drobné postavy s brejličkami. Takové celkem malé nic, řekli byste. Jo! Ovšem tato paní má jednu věc: Ona se pořád mega nahlas směje! A když se začne smát Anita coguta, tak se musíte zákonitě smát také ptž její smích je dokonale nakažlivý, hurónský a..prostě hustej mazec! Anita s Pedrem mají docela zajímavé způsoby komunikace občas. :-) Měla jsem se o tom přesvědčit hned při příchodu k ní domů. Pedro otevřel dveře u Anitya zezdola /nahoru vedlo mega schodů, na nichž měla Anita postavené květináče s kytkami/ na ni dost nahlas zavolal: "Aaaaaniiiiitaaaaa!!!!!" A Anita odpověděla: "Quééééé!!!!!" Pak se začali oba mega smát a ona přišla za náma dolů. A hned na mě: Pavlííína, niňa!" Jééé to bylo uplně krásné přivítání s Anitou! A hned nás zvala dál a za chvíli přišla eště jedna paní, Conchi, a Anity sestřenice Maxi. Tak sme s nimi kecali na Anitiných schodech do domu. Já měla občas trošičku problém chytat, co říkají, ale časem jsem si na to, jak se mluví v Montánchez zvykla, a už to bylo ok. No a tak sme se cosi bavili, smáli sme se a ty holky najednou cosi o bazénu. A že je dneska horko a že by šly. V hlavě se mi, jakmile toto řekly, urodilo takové jako tajné přání jít se třeba též vykoupat, ale říkala sem si tyvole nesockuj se. Jo... A za 2 vteřiny už se mě ptaly: Nechceš jít taky? Hej tak to sem uplně si zavískla! Už sem se viděla v bazéně, jak když chodíme u nás ve Vyškově na koupák, tak jak to má o správných prázdninách být. A ony hned: Hej tak jo, tak my se pro tebe stavíme. Pedro nešel ptž měl přijet ňáký chlap vyměnit jim propanbutanovou lahev a měli dorazit z Madridu Juani, Belén, Consoli a její manžel Marcelo, tak aby byl někdo doma. Tak holky odešly, já měla mega radost a pak sme se stavili u Anity na oběd. Už předtím se Pedro s Anitou bavil, že co bude vařit. "Arroz, patatas y bacalao," odpověděla Anita. Nejdřív mi teda trvalo si ten název zapamatovat, ale furt mně vrtalo hlavou, co to jako bude. Furt sem vymýšlela, jaké jídlo by to mohlo být, jako jestli to bude rýže s něčím nebo ryba s něčím, ale jako nechápala sem furt, proč se to jmenuje Rýže, brambory a treska. No pak sem to pustila z hlavy, až to ta Anita přinesla na talíři. A bylo to: Rýže, brambory a treska! To všechno nějak povařené, nakrájené a smíchané šechno dohromady! Tak to by mě faaakt nenapadlo. Jééé a jak dobré to bylo! Asi začnu jíst na koleji rýži s bramborama! :D A s chlebíčkem sme to jedli a pak sme si z nich dělali barquitos – lodičky, to když zbyla na talíři ta šťáva z toho, tak se ulomil kousek chlebíčku, nechal se nasáknout tím a jééé to bylo dobré! No a pak sme šli domů. Na ulici sme zase potkali Maxi s Conchi, které na mě veselými hlasy volaly: "Pavlína, tak se převleč a za 10 min se pro tebe stavíme." Tak jsem přišla celá happy domů, vzala si igelitku, fakt jak když du tady na koupák, a uplně sem cítila takovou tu pohodu domova, tu vůni toho léta, těch prázdnin, no užasné. Hodila jsem do ní pár nezbytných věcí, jako např. opalovací krém, hodila na sebe plavečky a sotva jsem se dooblékala, už holky klepaly na dveře. Pedro na mě eště /to bylo uplně roztomilé/ že abych si vzala s sebou aspon na jídlo jablíčko, že abych nelezla do vody hnedka po jídle...to bylo tak nádherné, jak se o mě bál. :-) No, jablíčko jsem ještě přihodila do tašky a už se šlo. Slunce pálilo jako čert, ale bylo to užasné. Trochu jsem měla strach, že Anitě a Maxi nebudu rozumět, protože Maxi jsem neznala předtim, jak mluví, a Anita, když jsem s ní mluvila o Velikonocích přes telefon, tak jsem jí nerozuměla vubec nic, jenom ...hahaha, bar Pito Gordo, hahaha...hehehe. Takže jsem z toho měla docela strach. Jo! Dycky, když jsem měla z něčeho ve Španělsku strach, tož se ten strach dycky ukázal jako naprosto zbytečný a nikdy ho nebylo vůbec třeba. Tak
a) Maxi žije v Madridu, navíc někde nedaleko čtvrti Moratalad, kde bydlí Pedro s Juani a bráchou Josém, takže ta mluví úplně nádherně ptž většinu času právě žila v Madridu
a
b) Anitě jsem nějak skoro šechno najednou rozuměla, uplně nechápu. :-)
No a tak sme šly. Zaplatily jsme drobné vstupné a už sme se ocitly u bazénu. Z amplionu tam hrála hudba jak u nás ve Vyškově, jen ty songy byly úžasnější, mnohdy španělské a já je ve většině případů znala. Tak mega často jsem tam slyšela Nada que perder od Conchity, Lo echamos a suerte od Ella baila sola, potom furt něco od Amaie Montero, to sem eště nevypátrala, co je to za song. Chvíli jsme si tam sedly jen tak na trávu a to mě docela překvapilo, Anita si tam zapálila. Ta tráva byla uplně mega mokrá, ale stejně mě to dost překvapilo. No ale tak dala jsem si s ní a ochutnala jsem španělské cigára Ducados. Na mě to bylo mega silné, ale později jsem si jich jednu krabičku tež koupila, ale to ještě nepředbíhejme událostem.
Po chvíli jsme se všichni rozhodli, že půjdeme do vody. Tak jsme prošly studenou sprchou, šla Anita, já a Maxi. Nic se nestalo, až když šla Maxi, šlápla tam na jakousi vosu a ta ji píchla do nohy. Jako fakt nicmoc zážitek, tak kluk, kt tam pracoval jako plavčík, jí na to něco dal a Maxi s námi do vody nešla. Voda byla jako kafíčko a bylo to tam uplně superní. Akorát z Anitina "Ven pallá, pacá, pallá no, pacá..." jsem byla občas trochu mimo a často jsem nepobrala, zda mám jít a la derecha nebo a la izquierda. I s těmito spisovnými slovíčky (Vpravo, vlevo), jsem někdy dost bojovala, musela sem si to dycky říct česky /nebojte, v cz s tím problém nemám/, ovšem tam, támhle, sem a eště v montánčeštině, jak jsem tamní mluvu začala nazývat, to bylo docela haluz. Ale tak sme se pobavily. No pak jsme šly chvíli na deku, kecaly sme a bylo to uplně v poho a pak s námi šla do vody aji Maxi. A Maxi objevila takový ten proud vody, co vystřikuje v bazéně z jeho stěny, a řekla: "Mira! El chorro de agua!" A já sem ňák jako asi nepobrala, co to je, tak sem se jí ptala, jakože co to je. A ona: "Ven pacá!" A tam byl ten proud! A jak byl teplý a superní a já z toho byla celá rozčarovaná, tak sem uplně spontánně a nadšeně zavolala na Anitu: "Aniiii!!! El churro de aaaguaaaaa!" :D :D :D :D (pro nehispanohablantes: chorro je jako proud, churros jsou hrozně dobré takové jako žúžárny z těsta, to se tak jako opeče nějak a jí se to pak s čokoládou a je to uplně vyborné!). No Anita samozřejmě haaahaaahaa :D sme se málem nalokaly vody obě dvě. :D
Pak se mě holky ptaly, že proč Pedro nešel tež s námi. No tak jsem jim řekla, že čeká doma na Consoli, Marcela a Juani /Belén jsem zapřela ptž Belén měla být překvapením pro Anitu ptž ty dvě se už mega dlouho neviděly/ a že tež přijede chlap s propanbutanovou lahví. A další haluz: Propanbutanová lahev, nebo jako my sme tomu v češtině doma tež říkali bomba, se ve španělštině řekne bombona. No a bonbon se ve španělštině řekne bonbón, ale jak se to vysloví jako m, žejo, v cz tež říkáme bombon, tak sme si z toho dělaly srandu, nebo spíš já sem to vlastně navrhla, o lavinu smíchu se už postarala Anita, že vlastně bombón by mohl bejt samec od bombona. :D A haluz byla na světě! Bombón macho y bombona hembra, hahahaha!!! :D :D
Po druhé koupeli, když jsme trochu oschly, jsme navrhly, že bysme si mohly dát café a něco k tomu. Tak sme šly. A tam se mi stala třetí haluz toho dne. Sedly sme si tam ven ke stolečku, donesly nám výborné kafe a Maxi se mě ptá: "Quieres gusanitos?" Trochu mě to vyvedlo z míry. A ona znovu: "Quieres un paquete de gusanitos?" Trochu, teda dost mě to zaskočilo. "To jako gusanos fritos?" zeptala jsem se jí já a už jsem viděla ty smažené červy, žížaly a housenky, jak je přinese zabalené a pěkně křupavoučké a zakroucené v sáčku. Ona se trochu divila, no zvedla se a šla kupovat gusanitos. Já jsem je zase až tak moc nechtěla, protože jsem nevěděla, do čeho jdu, a jak ona odešla, proletěla mi hlavou příhoda, jak jsem se jednou s kamoškou bavila na icq a ona mně řekla, že když byla na gymplu, že si s děckama usmažily červy a že to náhodou bylo docela dobré, že to chutnalo jak brambůrky, jen to mělo tvar toho červa. No Maxi vrátivší se se sáčkem gusanitos mě z rozjímání brzy vytrhla. No podala mi ten sáček a já nic. Ona nechápala, proč jsem tak cortada, tak jsem chvilu bojovala, jestli to mám vubec otevřít, pak jsem to otevřela. Nic na mě nevyskočilo, tak jsem byla ráda, ale docela jsem se bála do toho sahat. Mezitím Maxi vzala svůj sáček gusanitos a přečetla: "Gusanitos. S máslovou příchutí." Tak to mě uklidnilo ptž jako saranče, luční kobylku anebo sušeného červa pro akvarijní rybičky s máslovou příchutí jsem si faaakt představit nedokázala, no vzala jsem si jednoho toho "červíčka". Děcka, víte co to bylo? Taková ta ňamajzna, co tomu u nás říkáme......KŘUPKY!!! Hahahaha!!! Takže další smích tak na 20 min! Tak toto si budu pamatovat asi nadosmrti. :-) Takže děcka, až se vás ve Španělsku někdo zeptá, jestli si dáte gusanitos, patrně vám nebude nabízet smažené hlemýždě. :-)
Potom už jsme do vody nešly. Oblíkly jsme se a že půjdeme domů. Jo. Jak už jsem psala výše, ve Španělsku je, nebo alespoň co já jsem se s tím setkala, docela běžné, že se řekne, že se půjde někam, ale mezi momentálním místem pobytu (koupaliště) a cílovou destinací (dům Juani) se udělá mezizastávka (dům někoho, to ani nevím kdo to byl). :-) Po cestě domů jsme potkali nějakou holku s malým dítětem kt mělo tak rok, jmenovalo se David a bylo uplně superní. Pořád ječelo, ale jak na něho šichni ti Španělé tak krásně mluvili.. A Anita, jak s ním blbla! Ta holka nás pozvala domů, tak jsme chvilu seděly u ní v kuchyni, která byla mega prostorná a byli tam eště další nějací lidi, oni si hráli s tím Davidem a já...já jsem byla šťastná! To je tak nadherné, jak se mluví španělsky na děti! A ta Anita s mega hrubým hlasem na ně tak roztomile mluvila, srandu s Davidem dělala...to bylo nádherné! No asi po pul hodině jsme už opravdu šly k Juani domů, kam už mezitim dorazil nejen chlap s bombonou, která už byla vyměněná, ale tež Consoli, Marcelo, Juani a...překvapení pro Anitu! Předtim jsme se s Belén domluvily a jak nás viděla přicházet, čekala tam ve vchodu. Anita ji neviděla. A já na ni že: Ani, a teďka pro tebe máme jedno velké překvapení. Anita: Jaké? Já: No superní takové jako živé překvapeni. A tu vyšla Belén. A... objímání, pusiny, slzičky, krásná slova, plno emocí! Anita a Belén se neviděly už aspon 4 roky, protože Belén narozdíl od všech z Lázarovic rodiny, kteří žijí buďto v Madridu, anebo v případě ségry Toňi velmi blízko madridu, bydlí v Córdobě, což je dost daleko, a jelikož tam i pracovala, nemohla tak často jezdit do Montánchez. Pak jsme šli všichni domů a já se šla osprchovat.V Montánchez mají nádherný hrad, u kterého je kostelík a tam je jejich patronka, La Santísima Virgen del Castillo, ke které se lidé chodí modlit, zapalují jí svíčky a mohou si i koupit upomínkové předměty s Virgen. U pobytu v Montánchez jsem si dala za cíl, že musím Panenku z hradu, jak jsem jí familiérně začala říkat, určitě navštívit. Musela jsem jí přece poděkovat za moje nejlepší zlatíčko na světě z Montánchez, které mi ona seslala. No a sotva jsem pustila sprchu, slyším zezdola Consoli, Marcela a Belén, jak říkají, že půjdou rychle na hrad. Mrzelo mě, že nemůžeme jít s nimi, ale uklidňovala jsem se tím, že určo půjdeme jiný den třeba s Anitou nebo Conchi nebo někým. Tak oni odešli, já jsem věšela prádlo z koupáku na jejich v Montánchez docela velkou terasu, povídala s Pedrem, on mi ukazoval různé starožitné věci, kterých mají v domě plno, a Juani připravovala večeři. Všichni ostatní se z hradu vrátili opravdu za velmi malou chvíli, pak jsme se všichni navečeřeli a pak mi Pedro oznámil, že jdeme ven, že na nás čeká jeho velmi dobrý kamarád z Asturie, Nacho. Tak jsme na něj šli počkat k jednomu baru, což byl takový chiringuito jako (stoleček venku) a tam zněl song, který mě pak pronásledoval tam strašně mega pořád a dycky jenom u toho jednoho baru a já teďka když ho slyším, tak dycky úplně nemůžu. No dudaría. Přezpívané od Rosario Flores. V tomto baru pracovala velmi sympatická dívka Rocío a já, jelikož jsem si názvy barů tam moc nepamatovala, jsem tady tomu dycky říkala Bar de la simpática Rocío. To teda ani Pedro sám nevěděl, jak se ten bar jmenuje, až jsme to potom někde zjistili, ale moc si to nepamatuju, jestli to bylo Área nebo tak nějak? No pro mě je to a dycky bude Bar u sympatické Rocío. Tak jsme si v tom baru dali pití, já Tinto de verano, pokecali s Nachem a trochu s Rocío, když měla čas, a k tomu jsme jedli něco, co jsem do té doby též neznala – pipas. Jsou to asi slunečnicová semínka posolená a usušená a vtip je v tom, že se to musí speciálně rozloupnout zuby a pak si to semínko sníte. Je u toho docela sranda. Prodávají se prý i již oloupané pipas, ale to není ono. Pak jsme s Nachem prošli asi eště 2 bary a pak se k nám přidala Belén. Domů jsme se vrátili okolo třetí hodiny.
Suscribirse a:
Enviar comentarios (Atom)
No hay comentarios:
Publicar un comentario