Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Čtvrtek 9.7.2009)

Ve čtvrtek 9.7. jsme se vzbudili, nasnídali a Pedro musel jít něco vyřídit. Já jsem mezitím zůstala doma s Josém, Belén a Juani. Věděla jsem, že odpoledne pojedeme do Montánchez, tak jsem si chystala věci a potom jsme všichni kromě Juani šli ven. Tak jsem ozkoušela první bar ve Španělsku a ochutnala moje první tinto de verano.
...
Tinto de verano Don Simon
Tinto de verano hay que beber
Tinto de verano pal calor
...
Mega sme si to užívali, Belén a José mi povídali mega věcí o Španělsku a bylo to moc fine. Bary jsme navštívili asi 3 a srovnávali jsme v nich tinto de verano. Nejlepší bylo asi en la casa de Antonio, kam sme se potom s Pedrem ještě několikrát vrátili. Tam jsem si tež dala první cigaretku ve Španělsku. Z Česka jsem měla slim Petry, které jak Belén, tak aji Josému, dost chutnaly, takže si dokážete představit, jak rychle ta krabička padla .Domů jsme přišli něco okolo půl třetí ve veselé náladě. To už nám Juani volala, že kde jsme, že už udělala oběd. Mezitim se vrátil aji Pedro a divil se, když nenašel nikoho doma. :-) My s Belén a Josém sme si to fajně užívali aji doma. Po obědě jsme šli do obýváku, kde bylo ten den mega vedro. A tak Belén vytáhla svůj cordobský vějíř a začala se ovívat. Já sem si myslela, že toty Španělky s vějíři, že to jako normálně nefunguje, že to se tak jako dřív anebo ve filmech. A ono funguje! Belén mi potom ukazovala ten grif, jak se má vějíř správně otevřít, aby správně zazněl a rozevřel se celý. Stejným způsobem, jen opačným švihem zápěstí ruky se vějíř i zavírá. Tak zavírání musim ještě trénovat, otvírání by aji celkem šlo. :D :D :D A tak sme se tak jako navzájem ovívaly. Belén jsem si hned zamilovala. Ona už asi 8 let žije v Córdobě a jak aji sama říká, es una chica flamenquita. A bylo to vidět. Ráno šla pro chleba a s teplým chlebem v ruce šla kuchyní, druhou rukou luskala prsty a zpívala si flamenco písničky. Bylo mi z toho tak nádherně! A to jsem zrovna volala mojí nejlepší kamošce a dycky když ona zpívala, tak já jsem přestala mluvit, aby mohla Mirka poslouchat její nadherný hlas. A slyšela ho přes toho mojeho mobila debila! A potom Belén přišla a říkala: "Mira, teplý chlebíček máme!" Uplně jsem cítila takové to teplo domova, ačkoli jsem tam jakože nebyla doma. :D Belén často nosila taky mega přívěšků na krku a měla ráda náramky a tak. S Belén jsme se hnedka zblížily a já jsem ji začala říkat moje španělská sestřička. Postupem času jsem pochopila, že šichni z Pedrovy rodiny jsou uplně nejlepší a hned jsem si je zamilovala jako moji španělskou rodinu a oni mi furt říkali naše česká hija. A dokonce Belén volala svojemu dvanáctiletému synovi Marcosovi a ten ji řekl, že když Belén je moje španělská sestřička, tak on je muj španělský synovec. :-) Haluz!
No a jak sme se v tom obýváku tak jako ovívali, tak nám zavolal taxikář Inocencio, kterému nikdo neřekne jinak než Chencho anebo Lorocho, že tak okolo páté přijede do čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli, a že vezme Pedra a mě do Montánchez. On to teda nejni jako taxikář jako takový, co vybírá strašně mega prachů, ale on se živí tím, že jezdí trasu Madrid/Montánchez/Madrid/Montánchez a tak furt a vozí lidi z Madridu do Montánchez či naopak. Jedna takováto jízda stojí 35 euro. No na to, že si mužete hovět v pohodlném autíčku s klimatizací a že mužete udělat čurpauzu kdy se vám zachce, jen stačí Chenchovi říct, je to fakt mega levné, když uvážíte, že z Madridu do Montánchez je to asi 300 km.
No a čas plynul a bylo pul šesté a šest a Lorocho furt nikde. A to jsem se přesvědčila, jak jsou zase ti Španělé úplně užasní, nic nehrotí, berou vše v poklidu a nejenom že je to lepší, ale eště si ušetří nervy. Takže v době, kdy já už sem si šla zapálit ptž sem byla mega nervózní a hustila jsem do Pedra, ať už proboha tomu Lorochovi zavolá, Pedro byl naprosto v klidu a říkal: Neboooj, šak je eště čas.
Chencho Lorochořijel přijel v 7 hodin, já se eště rozloučila se všema, vzali sme si s Pedrem bágly, hodili je k Lorochovi do kufru a nasedli sme. A pak sme se eště hodinu vymotávali z Madridu a stavovali sme se eště pro dva lidi, kteří jeli s náma.
Cesta mě už ke konci straaašně nebavila ptž sem si už potřebovala protáhnout nohy. Ale něco na ní bylo uplně užasného! Chencho Lorocho měl celou cestu puštěné Radiolé, nejužasnější rádio kt znám ptž tam furt celou dobu valí flamenco, takže odteďka neposloucham nic jiného než Radiolé.
A vy si ho pusťte klidně taky, dá se poslouchat en directo na internetu:
www.radiole.com
link Escuchar en directo nebo tak něco.
Na Radiolé hráli dost známých songů, např. Chambao, ale co mě uchvátilo, tak předělávka od Lo bueno y lo malo, což znám v flamencopop od Chambao, ale tady totu zpíval nějaký uplný gitano, bylo to trochu rychlejší a uplně užasnééé!!! Možná to byl originál a Mari udělala cover, co já vím. A eště jeden song mě tam mega moc moc zaujal, sakriš kerý to byl? Jo tooo! Vivir asi es morir de amor od Camila Sestaaa! To bylo užasné! Snad to někdy zase pustí a mně se podaří to nahrát.
Když sme jeli nějakou dobu, Radiolé Lorochovi vypadlo a naladilo se mu místo toho Radio cinco Todo noticias. To mě až tak nebavilo ptž je to rádio opravdu kde fičí jenom a jenom zprávy a další zprávy, ale jak sme zase vjeli do nějaké zóny, zase se tam vrátilo Radiolé. Toto mi řekl Pedro až o několik dní později. Když se tam naladilo Radio 5, tak sem trochu nechápala a mrzelo mě, že proč ten Lorocho to krásné radiolé vypnul? Měla jsem chvílema takové nutkání mu říct: Lorochooo por favooor vrať tam Radiolé. :D Eště že sem to neudělala, byl by trapas hihi. :D Ale on ho podle všeho tež upe mega moc miluje a to je nejskvělejší ptž Radiolé je užasnééé!!!
Asi 120 km před Montánchez jsme udělali čurpauzu v jednom baru, kde sme si dali eště cocacolu (to abychom měli důvod dělat brzo čurpauzu příští haha) a pak sme pokračovali. A to už mě fakt nebavila ta cesta, ani usnout sem nemohla ptž sem se už mega těšila na Montánchez.
V 11 hodin večer sme konečně do Montánchez dorazili. A sotva sme vystoupili z auta, už se tam srocovali ruzní lidé kteří znali Pedra a hned se s nim zdravili, já sem se s nimi tež zdravila a vubec sem nedávala kdo je kdo. Teďka už vím, že tam přišla Conchi, její dcera Almudena a Conchin manžel Pedro. Večer jsme viděli eště Pedrovu sestřenici Anitu a jejího manžela Juanita. Ale ten první večer sem nedávala vubec vubec nic. A ti lidi šichni hnedka šli s náma domů, pomáhali nám nosit tašky, donesli nám pitnou vodu ptž v Montánchez z kohoutků tekla voda žlutá, jak sme s Pedrem často zpívávali ve sprše: Aguita amarilla, cálida y tibia. :D :D :D
Kecali s náma a furt byli nablízku a furt říkali jako, že prostě kdybysme něco potřebovali, že at zavoláme, že sou tady, pak nám popřáli dobrou noc a odešli.
S Pedrem jsme se usadili nahoře v obýváku a že povečeříme. Juani nám s sebou dala do krabičky tortillu de patatas (mimochodem, nejužasnější tortilla de patatas je ta od paní Juani), jabko, a Anita, Pedrovo sestřenice, nám nachystala iberskou šunku. Tak jsme snědli tortillu a chlebíček s rajčátkem a tou šunkou. To byla mňamina!
Potom jsme se museli postarat o to, aby byla teplá voda. To zpočívalo v tom, že já jsem šla do kuchyně a Pedro kamsi do nějaké místnosti, kde byl ohřívač na vodu, který bylo třeba zapnout. Celá operace byla o tom, že Pedro chvilu vydával s tím ohřejvačem takové jakési plechové zvuky, takové jako pum pum pum, pak na mě dycky zavolal, abych pustila teplou vodu a já sem dycky měla z kuchyně ozkoušet, jestli je teplá.
Pum pum pum!
Pedro: "Pavli, abre el grifo!"
Pavli: "Ne, eště to neteče."
Pum pum pum...
Pedro: "Otevři kohoutek!"
Pavlí: "Ee, eště furt nic."
Pum pum pum...
Po asi šestém pum pum pum došel Pedro za mnou, půjčil si zapalovač a ten ohřejvač zapálil s ním. A pak už tekla sice žluťoučká ale teploučká vodička.Po úspěšném a náročném úkolu zapálit calentador jsme ještě kecali, umývali nádobí od večeře, osprchovali se /mimochodem v Montánchez maji nádherně velikou koupelnu/ a pak jsme šli do postele. Usnuli jsme okolo páté hodiny ráno.