Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 8.7.2009)

Hola chicos!
Je právě 0:50 hodin v noci a já... nemůžu spát. Už od jedenácti ležím v posteli, poslouchám mp3, ve které mi neustále jede verze El sitio de mi recreo od Cristiny Rueda a Rafy z OT 7, ale prostě...já nemůžu! A tak jsem zapla počítač a jdu psát reportáž o Španělsku, kterou jsem tak dlouho slibovala.

Můj pobyt ve Španělsku začal dne 8.7.2009 ve středu, a to cestou z Vyškova na letiště Barajas v Madridu.
Ráno 8.7. jsem nevstávala ani nějak moc brzo, protože autobus, kterým jsem jela do Prahy, měl z Vyškova odjíždět až v 7:15. Ten bus jel ze Zlína do Brna, Vyškov, asi Velmez a Praha. Ve Vyškově měl asi 25 minut spoždění, ale na Florenc do Prahy náhodou dorazil se spožděním pouze tříminutovým. To ráno ve Vyškově trochu pršelo, tak jsem vyndala svůj rozbitý deštník, jehož toto byla poslední cesta, protože v Madridu se totálně rozpadl a skončil ve španělském contenedoru na odpadky. Cesta autobusem byla taková celkem nudná, už jsem strašně chtěla být v Praze, protože jsem byla mega zvědavá, jak to všechno bude, letiště a tak. Během cesty jsem chvilu poslouchala mp3 z mobilu, spala a jinak nic. Do Prahy jsme dorazili v 10:38 (pravidelný příjezd dle IDOS měl být v 10:35, to někde nahnal) a u busu už na mě čekal jeden člověk, který se mnou šel na letiště. V Praze nepršelo, bylo krásně teploučko, takže v krátkých kalhotách a tričku bez rukávů mi bylo uplně v poho, mikina, kterou jsem si pro případ vzala, zůstala i nadále vespod batohu a chránila elektronické věci, které jsem v něm měla, hlavně foťák od ségry a externí harddisk.
Cestu na letiště jsme absolvovali nejdřív metrem pár zastávek a pak busem. Na letišti jsem se hrozně mega brzo odbavila, čekala jsem teda, že mně nevezmou kufr, páč jsem v něm vezla upe mega věcí, ale náhodou vážil jen 16.3 kg, což jsem se teda při tom všem, co obsahoval, docela divila. No pak mi zrendgenovali u jiné kontroly aji bágl a pak aji mě a bylo. No a pak už jsem jenom dvě hodiny čekala na letadlo. Na Ruzyni zrovna nebyli vubec žádní lidi skoro, takže celkem nuda. Ale byla sem strašně nervózní, tak sem furt někomu volala, psala SMS a tak. Furt sem měla potřebu s někym mluvit a už sem straaašně chtěla, aby už to letadlo tam přijelo. Už jsem potřebovala, aby byla ňáká akce. Po chvíli tam do tej haly přišli rodiče s klukem, šichni Španělé. Chvilu hráli Veo veo. ?Qué ves? Una cosita. ?Qué cosita es? A pak se začali bavit normálně o něčem, on si pak hrál chvilu s mobilem, mohl to bejt tak náš páťák/šesťák. No a tak to utíkalo trochu rychleji. Strašně mě teda eště deptalo, že jsem neměla s sebou hodinky. Ty mi den před odjezdem odešly. Tak sem furt vytahovala mobil jak blbka a ten čas se stejně upe mega vlekl. A najednou uááá!!! Letadlo bylo tu!!! Když jsem letěla minulý rok do Německa, od té letištní budovy k letadlu sme se přemisťovali šichni takovým malým autobuskem a zpátky potom taky. Ovšem teďka, jak v Praze, tak v Madridu, jsem se do letadla přemístila tak, že jsem prošla jakýmsi tunelem, který ústil přímo do letadla. Tuším tomu říkali finger. Přišla jsem tam jako první. Letadlo oproti tomu maličkému od společnosti Lufthanza z minulého roku bylo veliké. Mně to teda tak nepřišlo, ale mega sem si to uvědomila, jak jsme přistáli pak v Madridu a lidi furt vystupovali a vystupovali a furt se odněkud zezadu objevovali noví a noví lidi. No tak sem nastoupila, steward /měli sme chlapa uááá/ mi předvedl, kde je nafukovací vesta, odkud vypadne maska /já teda te masce moc nevěřim, je to takové kulaté a mám teda pocit, že vám to nos a pusu moc nezakryje, newim no, ale tož v případě emergence by se tomu asi věřit muselo ptž ajo y agua/ a eště mi chtěl předvést bezpečnostní pásy, ale ten sem si zapla upe mega hned, jak jsem tam přišla. :-) To já tak dycky. :-) Seděla sem na sedadle do chodbičky, to u okýnka bylo prázdné. Strašně mega moc moc moc sem si přála, aby si naňho někdo došel sednout... Jo. Letadlo se plnilo, zněla v něm příjemná hudba, a pak už nikdo nechodil a to sedadlo zustalo prázdné... Nebyla jsem uplně nejšťastnější z toho teda, ale tak co už. Zavřely se dveře, do reproduktorů pustili takové ty úvodní uvítací řeči, že nás vítají jménem společnosti ČSA, se kterou jsem letěla, předvedli, jak fungují všechny ty záchranné věci, že máme být opatrní při otvírání schránek se zavazadly nad hlavami a tak. Totéž dlouhé pustili potom eště v angličtině a ve španělštině. Na závěr se omluvili, že sienten mucho que la tripulación no puede dirigirse a nosotros en castellano. Potom popřáli příjemný let a letadlo se rozjelo po runwayi. Připoutali sme se šichni, jak nás nabádal světelný nápis, a mně se hlavou začaly honit různé myšlenky. Přecejenom jsem letěla sama, do neznáma, letadlem, upe sama... No a najednou motory letadla začaly mega řvát a já se hnedka chytila těch opěrek na ruce. A do druhé ruky sem vzala to kovové od bezpečnostního pásu toho sedadla, kde nikdo nebyl. Njn když mam strach, mam furt potřebu jako něco jako dlachmat v ruce. No letadlo chvilu mega hučelo a pak jsme se vznesli. Pak to bylo v pohodě. Let trval 2:50 min, ale místo v 17:30, kdy jsme měli přistát, jsme přistáli v 17:48. Odlítali jsme o pár minutek později /plánovaný odlet byl v 14:40/ ptž nad asi Německem newim bylo mega provozu, tak jsme museli počkat na povolení ke startu.
Let sám o sobě mě strašně nebavil ptž sem byla upe sama, eště sem neměla s kym kecat, nemohla sem si prohlížet ty prospekty, které byly v kapse sedadla přede mnou, to mě dost štvalo ptž by mě mega zajimalo, co v nich je a jestli byly aji ve španělštině, no a mp3ky sem taky nemohla poslouchat, ptž do té doby jsem měla jen mp3 se 128 mb, kterou jsem si s sebou faaakt nevzala, a moji hudbu veškerou sem měla na 2 gb kartě na mobilu, no a ten se, jak známo, během letu zapínat nesmí. Tak sem tam tak jako seděla, křupalo mi v uších a chvilama mi bylo trochu divně, newim, čím to bylo. Pak nám přinesli k jídlu sandwiche /takové prodávaji u nás na koleji v automatu za 25 Kč, když přijdeme po pařbě, máme hlad a nejsou prachy/ a pití. V Praze mi vyhodili litr a pul lahev vody, tak jsem pila vodu v letadle. A měli tam dobré kafe. Teda tu lahev jsem jim odevzdala já dobrovolně ptž sem věděla, že to neni povolené vzít si to na palubu letadla, jen jsem na ni nějak zapomněla. No, tak let pokračoval, tim kafem se mi trochu ulevilo a uteklo mi pár minut, ale jinak se to furt vleklo. A eště sem neměla ty hodinky a nemohla sem mrkat ani na mobil. No tak uběhla mega věčnost a najednou letadlo začalo dělat divné pohyby. Nelíbilo se mně to ani trochu, ale furt sem se tak jako utišovala, dýchala zhluboka a docela to šlo...až do chvíle, kdy teda letadýlko udělalo aji divný zvuk. To už sem se nějak upe mega vyděsila, otočila sem se do chodbičky a uplně automaticky, ani newim jak, ze mně vyšlo automaticky ve španělštině: ?Qué pasa? ?Está bien lo que hace el avión? (Co se děje? Je OK to, co dělá to letadlo?) No a vedle přes uličku seděl nějaký Španěl. A upe nechápu! Místo tho, aby si zaťukal na čelo a řekl si, že co je to za divnou holku, která přehání, tak mi normálně upe klidným hlasem řekl: Sí sí, está bien. El avión está bajando. (Ano ano, je to ok. Letadlo klesá.) Děcka, jááá sem mu byla tak mega mega vděčná. Pak jsem se ho teda eště zeptala, ptž se mi to zdálo dlouho: Cuánto tiempo queda para el aterrizaje? (Kolik času zbývá do přistání?) – njn ty hodinky. :D A on zase uplně v klidu: Unos diez minutillos. (Asi deset minutek.) Těch deset minutek se neskutečně táhlo, až najednou letadlo klesalo upe mega rychle a pak křachlo o zem. To už sem znala z minulého roku. Ale když zase udělalo šílený neočekávaný hluk, zase mě to dost vyděsilo. Chudák ten pán. :D No když sem se na něj s poděšeným výrazem v obličeji otočila s otázkou Qué pasa? ?Qué pasa? (Co se děje? Co se děje?) On mi upe v klidu vysvětlil: Nada, tranquila, el avión está frenando. (Nic, v klidu, letadlo brzdí). No fuf...už sem byla ráda, že sme doletěli ptž už mě to tam mega nebavilo a navíc teda start a přistání nicmoc. Pak už letadlo jen chvíli jelo po runwayi, mezitím nás přivítali ve Španělsku a popřáli nám příjemný pobyt. Největší sranda byla, když ta česká asi letuška nebo co já wim se snažila číst tu španělštinu. Hej mě jí bylo tak líto... ptž to bylo upe vidět, jak ji to mega stojí...fuf. A občas už ani neříkala ve španělštině všechno to, co v češtině a angličtině. V češtině a angličtině nám popřála hezký pobyt v Madridu nebo v našich cílových destinacích, ve španělštině už se na nějaké cílové destinace vykašlala.
Lidi začali z letadla vystupovat po těchto hláškách. A furt vystupovali další a další a další. :-) Když jsem vystoupila já, mluvila na mě jedna letuška, co s náma letěla, anglicky. Už předtim, když mi donesla sandwich, řekla: your sandwich. Já sem se nebránila. Když se na mě mluvilo anglicky, mluvila jsem aji já, když španělsky, tož tež a česky tež. No a do toho co mi tady ta letuška říkala něco anglicky, přišla další a řekla mi něco česky, tak sem ji odpověděla česky, načež teda tady ta anglicky mluvící se tak jako zarazila a říká: Je...vy ste Češka? A já, že jo. A tak se tam obě rozesmály a já s nimi.
A do toho už tam přišel španělsky mluvící borec, který mě provedl letištěm tam, kde se vyzvedávají kufry. Cestou sme se bavili a on mi řekl, že je z Columbie. Tak sem si vzala kufr, vyšla ven a tam... tam už na mě čekal... Pedro! Moje největší zlatíčko! První naše setkání bylo divné. Byli tam s ním nějací lidi eště, takže to bylo jen rychlé obejmutí, hola, hola, a konec. Hej ale bylo to strašně zvláštní. Jeho hlas sem znala dycky jenom ze skypu, měla jsem asi tak 4 jeho fotky a toť vše. Bylo strašně zvláštní najednou mít před sebou člověka, který byl malý, jako ostatně mega Španělů, a měl uplně ten stejný hlas, jako toten ze skype. Jen se to furt nesekalo. :D Prostě haluz. No a pak sme šli s Pedrem kousek a tam už na nás čekal jeho brácha. Pedro mi dycky o bráchovi Josém povídal jako o stydlivém člověku, který je občas takový rostržitý. S tou rostržitostí newim, ale stydlivý mi vubec nepřišel, byl to velký sympaťák, pořád povídal, hned sme se přivítali a hned mě vzal uplně v pohodě. Moc jsem si ho oblíbila. No a pak sme jeli metrem domů. Při vstupu do metra sme měli nějaký problém s lístkem, ale pak se to vyřešilo. Hlavně mě Pedro naučil s takovým tím na ty lístky. :-) Nejdřív jsme jeli asi linkou č. 8 ze zastávky T4 (jako terminal 4 na který sem přiletěla) na zastávku Colombia, kde sme udělali přestup na linku č. 8, kterou jsme jeli na zast. Artilleros, která byla už mega kousíček od jeho domu. Oni si po cestě povídali a já hlavně poslouchala. Připadalo mi naprosto užasné být na ulici a slyšet španělštinu, být v metru a slyšet španělštinu... Prostě hukot! Tak první 3 dny než sem si zvykla, mě kolikrát bavilo uplně moc jenom třeba sedět v obýváku v křesle a jen poslouchat, jak se oni baví, jak hraje televize, co se děje venku na ulici, jak tam lidi na sebe pokřikují španělsky, jak tam běhají děti a mluví španělsky...
No a zrovna sme měli štěstí. Sme přišli k domu a hned sme potkali jeho sestry Belén a Consoli a jeho maminku Juani. Tak jsem je hnedka šechny poznala, pozdravili sme se a šli sme domů. Všichni jsme šli do obýváku, kde sme chvilu kecali a Belén s Consoli a Juani že potom pujdou chvilu ven. Já jsem byla upe groggy, tak sme s Pedrem zůstali doma. On mi mezitím ukázal byt.
Jejich byt byl mega maličký. Když se vešlo z ulice, prošlo se takovým jako vchodem, takovým dvorkem a pak už teda byl vchod do domu. Náš byt byl v prvním patře a měl označení 1 D. Myslela jsem si prvně, že to D má být správně Dcha jako derecha. Ale ee, u nich byly dycky byty 1 A, 1 B, 1 C a 1 D. Takže se vyšly jedny schody a byly 1 A a 1 C asi a v druhých ty zbývající, tedy i náš.
Když se vešlo do bytu, člověk udělal jenom asi dva menší kroky a hned byl vchod do kuchyně. Po dalších asi dvou se vešlo do obýváku, ze kterého se dalo chodit na terasu, kde jsme např. věšeli prádlo. No a polevu byl kulatý stůl, kde sme jedli, a za nim vchod do chodbičky s pokojema Josého, Pedra a Juani a s vchodem na záchod a do koupelny. Po levé straně byly hnedka vedle sebe první vchod do koupelny, potom těsně vedle vchod do pokoje Juani a na konci té chodby čelně vchod do pokoje Josého. Po pravé straně potom byl vchod do pokoje Pedrova. Pedrovo pokoj a místnost se záchodem, sprchou a umývadlem byly snad dvě nejmenší místnůstky v bytě. Byly to takové nudličky malé. :-) A tak malý byteček jsem eště neviděla. :-) Ale pohodlný byl v poho. :-) Pedrovo pokojíček měl jednu výhodu. Když bylo v tom od Juani vedro, v Pedrovo bylo dycky víc fresco. První den sem spala tam. Pak sme jeli do Montánchez a pak sme s Pedrem spali v pokoji Juani kt byl prostornější a ona nebyla doma. :-) A teda věděla o tom. :-) Samozřejmě. :-) Tak mi Pedro ukázal ten byt, vybalila sem se, osprchovala v jejich malinkaté sprše :-D a mezitim přišly Belén, Consoli a Juani. Ten den jsme večeřeli ensaladilla rusa. Připomínalo mi to náš bramborový salát, jen s víc věcma, rybičkama a tak. A olivama a ruzně. Pak sme jedli užasný a jednoduchý salát z hlávkového salátu, olivového oleje a soli. Salát se nakrájí, olej a sůl se přidají, zamíchá se to a je to. Tak toto bylo moje první španělské jídlo. A bylo výborné! Pak jsme chvíli koukali na televizi, já fascinovaně poslouchala španělštinu z televize, a pak jsme šli spát.