Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Dobrodružné úterý 21.7.2009)

Dobrodružné úterý

Jako ten den začal docela nevinně – sme se probudili, posnídali sobaos pasiegos /to sou takové jako buchtičky, které nejsou plněné ničím ale sou mega dobré, ale furt sem nevykoumala, z čeho to muže být dělané/ a pak že půjdeme nakupovat. Tak sem se šla eště rychle osprchovat a během toho zavolali eště známí Consuelo Velázquez a Luis, že jestli bychom si nedali někde spicha. Tak že jo, večer v obchůdku ONCE, stejně sme tam chtěli jít s Pedrem vyřídit ty věci, na které sme se vysrali v to pondělí. Tak žejo. Dohodnuto.
Tož sme zase vyrazili na náš tradiční nákup, tentokrát sme kromě věcí kt sme potřebovali každý den /hlavně aceitunas, které Pavlínce moc chutnaly/ koupili eště lenguado /to se prý v češtině jmenuje mořský jazyk/ a že si z toho trochu připravíme na pánvi filetky. Tak ok, šli sme domů, dali kafčo a tak jako lážo plážo potom začali chystat to jídlo, pojedli, umyli nádobí, siestička a klídek.
No a pak sme vyrazili do ONCE.
Cesta metrem, přestup na Príncibe de Bergara a potom výstup na Banco de Espana, jako předtím.
Nejdřív sme šli do toho obchůdku ONCE, kde si Pedro koupil novou hůl ptž tu předtim rozmlátil. Prodávali k ní ale jakousi velkou koncovku, která se mu mega nelíbila, tak serval z té staré tu původní, vyjeli sme do prvního patra ONCE, sedli sme si tam na židle a on tam začal opalovat tu gumu od té nové hole, aby ji nějak prorval do té koncovky. No moc tomu fíglu nerozumim, no prý to tak dycky dělával a prý to bylo dycky na 100% zaručené, že ta koncovka nespadne. Jenže se mu to ňák zesralo, tož sme šli, že to pak doma pořešíme.
V okýnku tam ale seděl ňáký sympatický vigilante, který mu to opálil.
Smrdělo to příšerně.
Ale ta koncovka tam do toho potom nalezla a účel to fakt splnilo, až sem se divila.
No a pak sme zase sjeli do toho obchůdku, kde sme měli sraz s Consuelo a Luisem.
Předtim sme se s Pedrem domluvili, že na Consuelo uděláme takovou jako habaďůru, jako aby o mě nevěděla. Tož sem se tam tak jako schovala a Pedro si tam cosi prohlížel, eště tam potkal kamoše kt se jmenoval Pachi a kt mu tam vysvětloval ňákou GPS či co, no a tak tam tak jako vysvětlovali a řešili to tam a najednou...
Consuelo!
Luis!
A já sem dělala, že sem malá, menší a eště menší a že tam vlastně vubec, vubec nejsem.
No tak oni se pozdravili, Pedro jim představil Pachiho a potom řekl:
"No, a tedka vám představím jednu moji kamošku z České republiky."
To už se Consuelo poněkud zarazila ptž mě znala, žejo, ale kde by ju napadlo, že tyvole tady ta co ju znala jenom ze skype z dalekého Česka se najednou nabrala u nich ve Španělsku a eště ve stejném obchodě.
Ale tak dobrý.
No já pak vylezla z úkrytu a oni čuměli oba jak puk že sem to fakt já.
No byla to mega sranda!
No a pak mi Pedro koupil nádherný hodinky!
Takový já sem si mega dlouho přála!
A já dodneška nevím, jak se to dověděl!
A fakt jako uplně nádherný jako superní hodinečky maličkatý áááá!
Ale musely stát mega peněz, nechápu ho. :D No dobrý no. No nic, tož sme na těch hodinkách eště seštelovala čas a že si půjdeme někam sednout.
Do restaurace Roca Fría.
Roca Fría je moc příjemné místo a nenatrefíte-li tam na tu ne moc schopnou seňoritu, co ji 4x požádáte o popelník a ona vám ho nepřinese, tak i personál je velmi příjemný, hlavně borec Luis /tež Luis/, co tam obsluhuje, ten tam kolem nás furt skákal, pořád se strachoval, že jestli máme všeho dostatek, furt nám doporučoval ňáké jejich dobrůtky, no haluz.
/Nebojte, tota neschopná chica je tam jen nazáskok, říkal Pedro/
A eště jedno doporučení: Nedávejte si tam tortillu de patatas. Fakt tam neni dobrá, je vysušená, podle mě ji tam udělali a jenom ji vysušili v mikrovlnce.
Ale jinak tam maji moc fajné kafe, to si tam dejte.
No a tak sme tam tak jako šichni kecali a Pedro, že mi zaplatí sázku – měl mě pozvat na tortillu de patatas. Tož sme si ji tam oba objednali, ale jako fakt to byl špatný počin. On jí snědl kousek, já sem fakt nemohla a objednala sem si svoje staré dobré známé calamares. /Lo siento Perico ááá :( la próxima vez me invitas a las mollejas, vale? :D que estaban riquísimas :D / Pak sme si šichni dali Tinto de verano pana Simóna, kecali sme a bylo to celkem ok. No pak, že půjdeme. Ale bylo ňáké jaleo trochu, no šli sme. Consuelo a Luis jeli spolu někam, měli stejnou cestu, no a my s Pedrem už sme jeli domů.
Až sme vlezli do bytu a zavřeli dveře, Pedro si všiml, že je o něco lehčí. Ano, byl lehčí o tašku s krabičkou od těch hodinek a s tou jeho novou holí. Taška zůstala v Roca Fría.
- A já si všimla, že na mojich hodinkách od Pedra je stále 7 hodin, ačkoli už bylo mega víc.
Tož sem hned zapnuli počítač a na mně bylo najít tam na ně telefon a že on tam zavolá a domluví se s Luisem. Jo, tak já, co s jeho kompem vubec neumím sem hledala eště ze španělskýma windowsama tu restauraci. Ale pan google je chytrý, za 5 min sem ju měla najitou a Pedro tam hned volal. Zvedla to tota chica a on ji řekl, že aby mu dala Luise, no ten eště nebyl ani u telefonu a už věděl: "Vy ste tam nechali tu tašku, že?" Tak nám řekl, že nám ji tam nechá a že se ve středu teda pro ni stavíme a že eště zajdeme do toho obchodu skrz ty hodinky. Tak OK.
Už bylo mega pozdě, tak já že si eště přeperu ňáké hadry a že je pověsím na terasu a že půjdeme spát.
A tady se začíná naše slavná
CALENTADOR STORY
Calentador = ohřívač. V Pedrovo případě na vodu, kterýžto funguje na plyn. A ten plyn se dycky, pokud ste chtěli mít teplou vodu, musel zapnout takovým kohoutkem v kuchyni pod oknem. No a tak to já sem ji zapla, ptž sem potřebovala na to prádlo.
Tak už sem vyprala, zrovna sem věšela na terase, když tu najednou se ozval takový jako mega hučivý zvuk: húúúúúúú!! A přímo od toho ohřívače. No ale mně to ňák nepřišlo, tož sem se jen Pedra zeptala, že co to jako má bejt. On mi chtěl něco odpovědět, když tu znova:
Húúúúúúúú!
A to už mi Pedro neodpověděl nic, jen na mě uplně poděšeným hlasem zařval: "Pavli corre! Sal! Fuera! Rápido! Sal! Sal! Corre!" (Pavli běž ven, rychle!)
Tyvole fuf!
Tak to by se ve mně krve nedořezal!
Jako čekala sem všelijaký haluze, co ve Španělsku zažiju, ale že na mě bude někdo křičet, ať urychleně opustím byt, a to jednoslovnými, a to teda dost hrůzu nahánějícími španělskými výrazy, tak to mě nenapadlo ani ve snu.
Na nic sem nečekala, to, co sem chtěla pověsit sem mrskla do umývadla a vyběhla sem z bytu rychlostí, kterou by mně záviděl aji Zátopek. A podotýkám, neměla sem vubec nic, jako kabelka s doklady a s mobilem a se vším se válela kdesi na pohovce, hůl byla kdesi v prdeli a já měla jen na sobě užasnou sexy noční košilku a flipflopky /žabky, vietnamky, já nevim, jak tomu kdo říkáte, takové ty jako lehoučké botičky, které maji mezi palcem a ukazováčkem takovou jenom jako gumičku, to si jako šoupnete na nohu a je/. No na běh maratonu ty boty faaakt uzpůsobené nejsou. No a do toho ten pedro zase: "Sal! Sal! Corre!" Tak sem div nesrolovala schody z toho prvního patra až dolů na patio. No dost klapaly ty botičky, sem se divila, že sem nevzbudila celej barák tim.
Když sem se zastavila dole na dvorku a s hrůzou si uvědomila, že všechny moje identifikační dokumenty zůstaly nahoře v bytě, který možná conevidět vyletí dopovětří, polilo mě horko. A do toho slyším Pedra, jak na mě volá z okna: "Zaklep na ty druhý dveře! Na ty druhý dveře!" Jo. A kde sou na dvorku jaký druhý dveře? říkala sem si. No on si myslel, že sem eště v mezipatře, nenapadlo ho, že za takovou kraťoučkou chviličku sem seběhla eště v žabkách až uplně dolů. V těch dveřích měla bydlet Irene, jedna sousedka, co sme ju potkali v pondělí, jak sme šli z nákupu. Do toho sem začala zmatkovat, že tam teda ale jako faaakt žádný druhý dveře nejsou, on do toho volal jména ňákých těch lidí a doufal, že nás někdo uslyší.
"Ireneeee!" Nic.
"Elisaaaa!" Nic.
Tož mi zase řekl, abych šla nahoru, že musíme zazvonit k Elise. Její vnuk Álvaro absolvoval ňáký hasičský kurz či něco takového, tak aby se nám na ten calentador šel podívat ptž jak to udělalo podruhé ten děsivý zvuk, Pedro eště ucítil ňáké teplo a měl pocit, že to šlo přímo z toho plynového ohřívače.
Mně se teda, abych pravdu řekla, nahoru vůbec nechtělo, ale tak sem zase vyběhla upe mega rychle 3 patra jako nikdy, mezitím Pedro vypnul plyn a fičel za mnou. Eště zabouchl dveře od bytu a zpozadveří se ozvalo:
Húúúúúúúúú!!!
To ho podnítilo eště k rychlejšímu běhu než mě a za tak 2 vteřiny byl u mě u dveří Elisy. Tak sme na ně furt zvonili a paní Elisa za chvilu vylezla, si myslela, že je to nevim kdo, ale jak nás uviděla úplně s vyděšeným výrazem v obličeji, hned nás zvala dál a že co se děje. Tož sme ji řekli, že máme obavy, že náš plynový ohřívač hoří. Tak paní poslala Álvara, aby se na to šel podívat, Pedro šel s ním. A já? Já byla totálně v prdeli! Doklady a letenku sem měla dole v kabelce a moje jediné pertenencias v tu chvíli byla noční košile a ty žabky. Už sem se viděla, jak jdu v noční košili a žabkách Madridem na ambasádu jim vysvětlovat, že se prostě potřebuju vrátit do svojí země, ale že už ani nevím, jak se jmenuju ptž sem v úleku zapomněla aji svoje jméno, ptž nám vyhořel calentador a bouchnul barák. Jako faaakt super představa. Paní Elisa mi udělala mega silný a sladký mátový čaj, aby mě trochu uklidnila. Byl tam s náma eště její manžel Mariano, tak se se mnou snažili mluvit a pak za mnou eště přišel jejich pejsek Willi. Byl mega roztomilý, malý, živý, vrtěl si bezstarostně ocáskem a jen šel prozkoumat, kdo nový to k nim domů přišel. Tak sem ho k sobě uplně mega tiskla a on byl vděčný a já byla ráda, že ho tam mám. Po chvíli na mě čaj zapůsobil svým blahodárným účinkem a pak jsem byla schopná se s paní Elisou a Marianem normálně bavit, dokonce aji na téma Španělsko se španělštinou /castellano/ vs. el euskera, el gallego a o tom, že zapřísáhlí Baskové odmítají mluvit castellano, aji kdyby měli mluvit s cizincem, který euskera prostě neovládá. Tak sme kecali, paní Elisa mi pak povídala, kde všude s Marianem byli /tež procestovali slušný kus světa/ a do toho se vrátil Pedro s Álvarem, že nic nenašli, že tam nic nesmrdí a nic, že plyn je vyplý, že to nemůže nic dělat a ať jdeme klidně spát a zítra zavoláme techniky, aby se nám na to přišli podívat.
Tak sme sešli dolů /byly asi dvě hodiny v noci/ a že půjdeme spát, no šak sme byli pořádně vyděšení a spánek jsme docela potřebovali.
A sotva jsme si lehli do postele,:
Húúúúúúúú!!!
To už sme na nic nečekali, to už sem teda popadla svoji kabelku a už sme valili znova k Elise. Ta, když nás uviděla podruhé, rovnou volala 112. A za chvíli už přijeli hasiči, že se na to podívají.
Prošli to tam všechno, prozkoumali ohřívač, odpojili dům od elektriky a plynu a řekli, že teda nic nenašli, ale že zítra pošlou někoho eště. Když už jsme byli odpojení od veškerých zdrojů energie, řekli jsme si s Pedrem, že teďka už se nemůže stát fakt nic. Jo. Tak Pedro strčil klíč do zámku, že teda půjdeme do bytu a najednou.... zvonek u dveří! Už sme byli tak poděšení, že nás už vylekal sebemenší zvuk. To sme si teda naštěstí uvědomili, že to byl zvonek, tak Pedro dveřma protáhl to sluchátko, ani do toho bytu nevkročil, a že kdo tam je.
"No, my sme z Gas Natural, dostali jsme hlášení od hasičů a jdeme vám zkontrolovat plyn."
A tak jsem měla tu čest poznat španělské plynaře.
Byli to dva sympatičtí mladí kluci, kteří teda nejdřív nahodili pojistky od elektřiny a pak se jali zkoumat ten zatracený ohřívač. Zkoumali to tam, pípali tam s různými přístroji a detektory a když ten jeden to tam proměřoval, najednou:
Húúúúú!!!
Tak to už sme s Pedrem teda fakt vyletěli zase. A ten jeden borec že:
"To je tady tento zvuk?"
A my:
"Jjjj, to je ono!"
Ten plynař se tak jako podíval a řekl:
"Jako tento zvuk?"
A poté se to húúúúú ozvalo znova, jen jemnější.
A my:
"Jo, jen předtim to bývalo takové jako hlučnější."
A on se začal smát.
Sme nechápali.
A on:
"Víte, co to bylo?"
Sme čuměli a nechápali dál.
"No, on jak je vítr dneska a jak tady máte tu žaluzku tak ta žaluzie mláti do toho ohřívače!"
Hej tak to byl jako faaakt gól! Sme si chvilu mysleli, že jako jestli si z nás dělaji prdel nebo jako jestli my sme ok nebo co, sme nechápali vubec nic.
On pak žaluzku stáhl a to húúúú už se víckrát neozvalo.
"No, když už sme tady," povídá ten druhý, "tak vám teda eště prověříme tu instalaci."
A půjčil si ode mě zapalovač.
"Můžeme si zavřít dveře od kuchyně?" zeptal se.
Sem se bála, co tam bude dělat, no zavřel je a tyjo to teprve byly zvuky. Prováděl tam nějakou zkoušku čehosi /jako španělskou plynařskou terminologii fakt eště zmáklou nemám, to eště mám co dohánět/, hučel tam plyn, pak sme slyšeli aji jako když se ten plyn zažhne, ale tak věděli sme, že ti chicos určo vědí, co dělají a proč to dělají.
No po chvíli ztama vyšli, vrátili mi zapik, oznámili nám, že je vše v nejlepším pořádku, my sme se jim omluvili, oni se jen usmáli, řekli, že bylo dobře, že sme je zavolali, že ante todo la seguridad a s přáním nám dobré noci odešli.Pak už jsme s Pedrem docela unavení padli do postele a usnuli taky. Ale eště asi tak 4 dny sme v kuchyni radši neotevírali okno. :D :D :D