Den 17: Hudební objev, divný sen

Byli sme doma, delali jidlo /spagety s takovyma pareckama a kecupem/, odpo siestovali, pak jsme sli akorat chvilicku se projit, tak to bylo superni, jen to vedro bylo umorne, a pak spat. Nic originalniho se nedelo.
Premyslim, co bych vam mohla napsat, aby tu nebylo jenom par radecku. Delo se tak akorat to, ze ty spagety se nam tak trosicku lepily, ale kdyz se tomu pridalo trochu kecupu, tak to slo. Pak se delo taky to, ze nam pri dopolednim myti nadobi dosel jar. Oni tady vzdycky koupi jenom jednu flasku a kdyz flaska dojde treba rano v nedeli, tak pak jar proste neni ptz v nedeli je vsude zavreno, ze? Ja to nechapu. Ja sem u nas doma nezazila, ze bysme meli v drezech mega nadobi a nemeli je cim umyt. Rikala jsem Pedrovi, at koupi ty flase aspon dve, kdyz jedna dojde, at je cim umyvat. Zase prines jednu. :D Chjo. :D No co uz. No tak ted uz aspon mame teda jar no...
Pak se delo taky to, ze jsme zaaase koukali na televizi. Na dva filmy. Prvni byl o dvou holkach, Judit a Rachel, ktere pracovaly pro jednoho sefa. Ta Rachel byla blazniva a nikdy se nedalo predpokladat, co udela. No takova americka kravovina to byla. Druhy film byl o jakemsi psovi a na ten ja uz jsem se nedivala, jsem byla na netu. Akorat tam byla jedna hezka pisnicka, kterou jsem nasla pak na netu v podani nakeho chlapa a pak aji zenske, cimz jsem udelala zase naky hudebni objev. Jmenuje se Sara Evans. Zpiva teda inglis, ale ma pekny hlas, tak aspon neco. A ma takove popove pisnicky, tak fine. Toz jsem si stahla jeji greatest hits a mezitim co oni sledovali ten film, ja sem to poslouchala.
V televizi davali ukazky na film El diario de Carlota. Je to naka nova spanelska komedie o sestnactilete holce, ktera ma v hlave spoustu nezodpovezenych otazek. :D Zase takova povrchni vec tipu Yo soy la Juani, ale myslim, ze to bude dobre. Melo by to jit dneska v nedeli 25.cervence, ale nevim to jiste. No stli to propasneme, nic se nedeje, sak on to nekdo da na net. :) AAle mohli bysme se na to dneska divat misto nakych americkych kravin. To by me aspon bavilo, stejne jako ten iransky film tenkrat o te Baktay.
Jinak se delo v sobotu taky to, ze jsme trochu prali. :)
A jinak se delo taky to, ze see mi zdal uplne nechutny sen fuuuf!!! Sem cestovala letadlem z Ceska do Espani a tak na polovine cesty zacali avizovat, ze letadlo ma problemy a ze patrne budeme muset letoun opustit. A za chvili uz nas hnali, abychom letadlo opousteli. Bylo mega paniky, letusky staly u vychodu a rikali (tu vetu mam v pameti, jako by to bylo opravdu): Vayan abandonando el avión. Vayan abandonando el avión. A vsichni jsme u vychodu fasovali padaky a z tech deseti kilometru jsme meli jako s tema padakama vyskakat. Ja mela hrozny strach a nechtela jsem skakat sama. Za mnou byla skupinka asi peti Spanelu, kteri tez meli strach, toz jsme se nastavili u vychodu do rady a skocili jsme presne spolu. Jak jsme leteli vzduchem, mohli jsme si povidat. Pak jsme pristali na zemi na jakemsi opustenem ostrove s palmami, kde nebylo vubec nic, jen bylo slyset nebezpecne velke vlny, jak narazeji do skal, ktere se tycily kolem celeho ostrova jako neprostupna hradba. Kdyz dorazili vsichni z letadla na ten stejny ostrov, kapitan letu si nas shromazdil a povida: Kdyz vsichni vyskacou z letadla, nechaji v nem veskere svoje veci vcetne mobilnich telefonu a vseho. Doposud ale vzdycky byl nekdo, ktery ze zeme vytusil, ze se neco deje a zavolal. Mi to prislo mega divne, rikala jsem si, ze ej to jakoby cestujici v letadlech meli na zemi nejakeho strazneho andela. Toz jsem se osmelila a zeptala jsem se: A kdo je ten nekdo, co vzdycky vola ze Zeme? A kapitan na to: Claudia Belucci. (Claudia Belucci je jedna moc moc sympaticka Italka, kamoska moji nej kamosky Mirky) a jak to rekl, Claudia se tam objevila. Tak jsme se objaly, bylo mega slzicek, slova dojeti... Nevedela jsem, jak ji mam podekovat, ze nam vsem zachranila zivot.
Pak jsem z toho snu ale celou dobu nemohla usnout. Kdyz jsem se probudila, bylo sest hodin. Za ctyry hodiny mela odletat Mirka z Bologni na jih Italie. Nevim proc, ale mela jsem nutkani ji furt volat, abych se ujistila, ze je v poradku. O pul jedne jsem ji prozvonila, jeji mobil uz zvonil, takze v poradku dorazila do Kalabrie, uf! Jak ty sny dokazou cloveka vydesit uplne zbytecne.No a dnes je nedele 25.cervence, kterou popisi zase v dalsim prispevku. Obavam se sice, ze toho opet k popisovani krome pochodu mych myslenek ci nakych postrehu, pokud nake objevim, moc nebude, ale tak co uz. A v pondeli, tedy zitra, jdeme zase na univerzitu, tak to budou opet zazitky.