Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Čtvrtek 23.7.2009

Čtvrtek aneb hurá za kulturou

Čtvrtek ráno to bylo celkem stejné jako každý den – nákup, příprava oběda a siesta. Ovšem pak jsem zažila něco, na co budu dosmrti vzpomínat. O půl sedmé sme měli sraz na Puerta del sol s Consoli a Marcelem a že se projdeme po centru Madridu. Už jsem se na to mega těšila a zase jsem přestala na chvíli litovat, že sme se do Madridu z Montánchez vrátili. S Pedrem sme se chvilu zasekali, ptž řidič metra nezastavil na jedné zastávce, ačkoli měl, tož sme se museli vrátit, takže když sme dorazili na Puertu, Consoli s Marcelem tam už na nás čekali. A tak začala naše výprava. Už na Puertě je co fotit, žejo, nechyběla světoznámá fotečka – moje užasné sandálky přímo na kilómetro cero, odkud se rozbíhají všechny španělské silnice po celé zemi, el oso y el madroňo /pak v pondělí sem si koupila sošku/. Prošli jsme se po Calle mayor, vyfotila jsem si božskou Cibeles, což bylo trochu těžké, bo tam furt jezdily auta, objevili jsme úplně hustej obchůdek, kde prodávali jenom a jenom sladkosti, tuším se jmenoval Caramelo, viděli sme královský palác, nakoukli do Sabatiniho zahrad, navštívili jsme restaurante Casa revuelta na Plaza Mayor, kde jsme ochutnali jejich specialitu – bacalao /tresku/, torreznos /maličké teňoučké plátky slaninky pěkně dokřupava osmažené/ a samozřejmě k tomu una caňa, pivo v dvoudecové skleničce. Marcelo mi povídal o všem v Madridu, mega toho věděl a eště fotil, no mega luxus! No který průvodce by si s váma povídal, povídal vám zajímavosti a eště dělal fotky? To by v žádné CK nebylo. Pak jsme se stavili v asturské restauraci El escarpín, /Calle Hileras 17, když vystoupíte na Sol, dá se tam ok dojít/, kde jsme si dali pulpo a la gallega a samozřejmě sidru. Sidra je lehce alkoholický nápoj vyráběný z jablek typický pro Asturii v severním Španělsku. I její nalévání do sklenice je velmi specifické /ve španělštině se toto nalévání označuje slovem escanciar/. Je na to takový ňáký special grif jakože ten člověk drží lahev ze sidrou v pravé ruce jako nad hlavou, v levé ruce dole drží takovou tenkou ale mega prostornou sklenici a tu sidru lije nějak tak, že ona musí téct na okraj té sklenice, tu ten člověk drží zešikma, takže ta sidra potom padá dolu, ale je tam nějak mega duležité, aby padala na ten okraj. Jako mazec, já bych to fakt nedala. Sme tam jednoho právě takového viděli. Jako fakt borec.No a pak sme se stavili na zákusek v San Ginés, snad nejstarší churrería /nebo chocolatería?/ v Madridu, vždy narvaná až k prasknutí turisty, ale moc příjemná. Dali jsme si tam co jiného než churros, Pedro s kávou, my všichni ostatní s čokoládou tak hustou, že nám v ní lžíce stála. Jak už jsem se zmiňovala výše, tyto churros (po madridsku opravdu churros, ne porras) byly opravdu tenčí a ještě zahnuté a mega delší než ty, co jsme jedli v Montánchez. A mně aji trochu víc chutnaly. I když je zase pravda, že na pořádnou porra se zase nabere víc čokolády. A tak sme tam jedli, namáčeli si churros do hrníčků a bylo to úplně skvělé. Když sme měli šichni v bříšku jako v pokojíčku, vydali sme se už směr Moratalad. Marcelo s Consoli nás eště vyprovodili na metro, pak sme se rozloučili /strašně se mě nechtělo je opouštět/ a pak už sme jeli s Pedrem domů.