Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Sobota 25.7.2009)

Sobota

V sobotu jsme museli vstávat už o půl deváté, abychom vše stihli. V Čr spát do půl deváté mi připadá docela ok, ale to ráno sem nějak nebyla schopná se vubec probudit. A šichni ostatní už byli vzhůru, José už byl pryč a já sem se furt tak ňák nemohla probrat. Tož sem šla na sebe pustit sprchu a to zabralo. Pak sme šichni posnídali lázeňské oplatky, které jsem přivezla, moc chutnaly, a pak už jsme se připravili na cestu do muzea.
Cesta byla dlouhá, sme snad 4x přestupovali, si to už ani nepamatuju. Silvi dávala vtipné hlášky, tož sme se aspon bavili.
U muzea na ulici La Coruna jsme měli sraz eště s jednou Silviou a jejím ekvádorským přítelem Josém. A tak sme se v pěti vydali do muzea.
Muzeum bylo úplně úžasné! Měli tam makety mega španělských a světových monumentů. Z těch španělských tam byla Puerta de Alcalá, Mezquita de Córdoba, El monasterio de Yuste, El acueducto de Segovia, Alhambra, El Escorial, Cibeles a na víc už si asi nevzpomenu. A ze světových tam např. byla pirámide Chichen Itzá a co nás šechny zarazilo, Puerta del sol. Ale ne španělská, ale bolivijská. Takže v Bolívii tež mají Puertu. Pak tam byla Eiffelovka a já newim, mě víc zajímaly ty španělské a z Lat. Am. tam stejně byly jen toty dvě. Bylo to uplně užasné a asi jsem se zamilovala do arabské architektury nebo co. :)
V muzeu nás nejdřív prováděla jedna paní, ta ale pak musela někam odběhnout a už se nevrátila, tož sme si procházeli sami a s Josém sme dělali fotečky. Ve dvě se muzeum zavřelo, tož sme z něj odešli /a já mám stejně pocit, že by tam člověk mohl strávit hodiny a hodiny, než by si vše detailně prohlédl/ koupili sme si Cocacolu v plechovce a rozloučili sme se, ptž Silvinka s těma dvěma šli někam na jídlo, my s Pedrem domů. Strašně moc se mi se Silvi nechtělo loučit. Ona je takový moje malý zlatíčko.
Po dlouhé zpáteční cestě domů sme v bytě našli Josého, který už tam stihnul dofičet z práce. Udělali sme si oběd /Arroz 3 delicias s kečupem a osmažené rybičky/, umyli nádobí a pak sme všichni svorně usnuli.
Spali sme tak dvě a pul hodiny a pak už byl čas vypravit se na další cestu, na večeři k Albertovi.
Alberto bydlí ve čtvrti Vallecas, takže od čtvrti Moratalad, kde jsme bydleli my, to nebylo tak daleko. A to se nám po cestě stal mega dobrý zážitek.
Na zastávce, kde jsme přestupovali, měli něco, co sem si na jednu stranu říkala tyvole to snad radši ani ne, dyť to nemá cenu, ale na druhou stranu sem si říkala, že je to náhodou celkem vychytané.
Prostě jak se vystoupilo z metra, tak člověk musel jít hrozně dlouhý kus těma chodbama. No a jelikož je doba uspěchaná, udělali tam takové jako...já ani nevím, jak to nazvat. Prostě funguje to na principu eskalátorů, ale není to ani eskalátory, ani to není nakloněné jako rampa, ale je to prostě jenom rovná plošina, jejímž jediným účelem je přepravit ty lidi rychleji, než by se přepravili pohybem vlastních nohou. No ono to zrovna dvakrát rychleji nejelo, ale když se po té jedoucí plošině člověk eště vydal po svých, už to docela náhodou šlo. Měli jsme štěstí, že když jsme tam byli my, celkem nikdo na té plošině s námi nejel, tož sem se rozeběhla a celá happy, jak to de rychle a najednou oops! :D :D njn sem letěla tak rychle, že sem si neuvědomila, že ta plošina bude mít též někde svuj konec. :D Salí disparada! hehe!
Pak jsme jeli eště kus metrem na zastávku, která se jmenuje Buenos Aires, a tam už nás čekala manželka Alberta, Chelo.
Alberto je už dlouholetý Pedrovo kámoš a ten nás pozval k němu na večeři, že mají terasu a že to bude super a tak.
Chelo je zlatíčko! Doufám, že ji zase někdy uvidím! Pedro mě upozorňoval, že je z Andaluzie, někde kousek od Sevilly, a že jí tedy patrně možná občas nebudu rozumět /víme, jak mluví Andaluzané, žejo./. Jo, tak to se vubec nekonalo, náhodou sem slyšela lidi mluvit hůř, a vůbec nebyli z Andaluzie. Chelo měla navíc krásný jasný hlas, no já sem s ní problémy neměla, ačkoli Alberto... No to je kapitola sama pro sebe.
Tak sme s Chelo kousíček eště šli a pak už sme byli u nich doma.
Bydleli v nějakém xtém patře, tož sme jeli výtahem. No a doma už nás čekal Alberto. Tak sme se přivítali a sedli sme si do obýváku. Oni dva s Pedrem kecali, já je poslouchala a Chelo mně přišlo strašně líto bo Alberto ji furt tak jako komandoval, furt Chelo a dones olivy a dones pivo a víno a já newim co šechno... Takže ta se do konverzace moc nezapojovala a spíš tak jako kolem nás lítala a mě to strašně sralo. Když už přinesla na stůl vše, co po ní Alberto požadoval, řekla, že si de zapálit. Tož sem šla s ní a najednou se ta tichá Chelo úplně rozpovídala, strašně mega sme dobře pokecaly potom, oni s Albertem mega cestovali, tak mi ukazovala ňáké věci z cest, já sem byla ráda, že se nenudí /njn chlapské konverzace no/ a že mi to šechno ukazovala bo mě tady ty věci zajímají, šechno s cestováním spojené.
A nakonec mi darovala úplně překrásný otvírák na pivo. Přivezla si ho z Kanárských ostrovů, konkrétně z Fuerteventury, ten otvírák je eště na takový ten magnetek na ledničku a je na něm obrázek z pláže a letícího racka. Je fakt nádherný!
Pak sme se vrátili do obýváku a za chvilu Alberto, jakože bysme mohli jít večeřet.
Ta jejich terasa, jak o ní Alberto mluvil, je v podstatě normální úzký balkón /trošičku větší než ten, co máme na koleji/, a tak že tam s Chelo dáme stůl. No Alberto zase výmýšlel uplně nějaký nelogický systém, jak bysme se tam teda ale absolutně šichni nevešli, nicméně to on si vůbec nenechal vysvětlit. Tož sme to udělali tak, jak sme myslely my s Chelo a Pedrem a samozřejmě to bylo upe ok, ale jemu se furt něco nelíbilo... už mě to fakt sralo místy.
Tož sme šli ven a Chelo zase kolem nás skákala... Když sem jí řekla, že ji pomůžu nosit, řekla, že nechce a hlavně se furt starala, aby Alberto to, Alberto támhleto a on na ni byl furt takovej jako...
Když bylo vše doneseno, začali sme jíst. Nejhustější zážitek byly krevety, které se musely normálně ručně loupat. Sem to nikdy nejedla takhle a mega mě to bavilo a byla děsná sranda! Pak sme měli ňáký salátek, boquerón a hrozně dobré víno z Jerez! Fakt superní bylo! Ovšem dobrou náladu mi zkazil Alberto...a tím teda u mě dost poklesl. Prostě mi řekl něco, co teda všechny ostatní dost zarazilo, ale nikdo nic neřekl, protože prostě Alberto má svoji hlavu a svoji pravdu... No jo no...
Ale tož to tady snad asi ani řešit nebudu ptž jednak by vás to nudilo, jednak to nemá vubec cenu a jednak bych nic nevyřešila. Alberto, to je prostě caso perdido.
Po večeři sme se zase přesunuli do obýváku a tam sme kecali asi do pul jedné.
Domů sme s Pedrem jeli taxíkem. Chelo šla eště s náma dolů čekat na toho taxíka... A skvěle jsme popovídali, ona je tak hodná... A nezaslouží si, jaký na ni Alberto je... Fakt ne... chjo.No a doma už nic, sem si přeprala věci a...jo a jo už vím co sme dělali. No řešili Alberta a to, co se stalo a co mi řekl a tak... No pak sme šli radši spát.