Recetas

Para que os hagáis una ligera idea de qué comidas he probado durante mi estancia en España.
(Obtenido de „Los archivos secretos“ de P. L. García) :)



Arroz, Patatas y Bacalao.-
Ingredientes:
Un vaso de Arroz
Una Patata grande
3 trozos pequeños de bacalao seco
3 dientes de ajos
2 cucharadas soperas de aceite
Sal y pimienta.
Preparación:
La noche anterior echamos el bacalao al mojo.
Partimos los ajos a la mitad.
En una cazuela echamos 2 cucharadas de aceite y freímos los ajos.
Sacamos los ajos fritos y los echamos en el mortero para después hacer el machado.
En la cazuela añadimos el bacalao, las patatas y lo rehogamos todo.
Seguidamente, añadimos una pizca de pimienta, cubrimos con agua y le añadimos el machado de ajos. Dejamos cocer unos minutos.
Por último, añadimos el arroz y dejamos cocer a fuego lento hasta su finalización.


Cocido de Juanita.-
Ingredientes:
Medio kilo de garbanzos
Un cuello de cordero
Un trozo de tocino
Un trozo de chorizo
Un cuarto trasero del pollo
Aceite y sal.
Elaboración:
La noche anterior se echan los garbanzos al mojo con un poco de sal. Por la mañana se les quita el agua a los garbanzos, se lavan nuevamente y se meten en la olla expres.
Lavamos con agua caliente el cuello, el tocino y el pollo, y al cuello le quitamos los tendones. También añadimos el chorizo que habremos cocido previamente solo en una cazuela.
Cubrimos todo con agua caliente y lo ponemos a fuego lento sin tapar la olla para ir espumando el cocido.
Cuando el cocido deje de soltar espuma, cerramos la olla y dejamos cocer a fuego lento durante 2 horas, aproximadamente.


Fideos con lenguado.-
Ingredientes:
Un filete de lenguado,
un plato de fideos secos,
3 ajos,
2 cucharadas de aceite, agua y una pizca de sal.
Elaboración:
En una cazuela echamos 2 cucharadas soperas de aceite y cuando esté hecha, le añadimos el ajo ya picado muy finamente y dejamos sofreír. Cuando se haya socfito todo, añadimos el agua, los fideos, el pescado y la pizca de sal, y dejamos cocer a fuego lento hasta su finalización.
NOTA: de esta misma forma podemos hacer fideos con pollo pero también le añadiremos un trocito de cebolla finamente picada.
Nota de Páyushka: (Yo lo comí con pollo – odio el lenguado xd)


Filetes Rusos.-
Ingredientes para 4 personas:
Medio kilo de carne picada de ternera,
Dos dientes de ajos,
Un puñado de pan rallado,
Medio vaso de leche,
medio vaso de aceite,
Sal.
Elaboración:
Picamos muy finos los ajos y los mezclamos con la carne.
Después añadimos el pan rallado y lo mezclamos con la leche.
Ahora añadimos la sal y seguidamente la leche, la cual añadiremos poco a poco hasta que se forme una pasta compacta.
Por último, echamos pan rallado en un plato limpio, cogemos una bola de la pasta que hemos hecho y la rociamos con el pan rallado, y luego la aplastamos hasta que el filete ruso tenga forma redondeada, semejante a una hamburguesa fina.
Finalmente, ponemos la sartén a fuego lento, añadimos el aceite y cuando esté hecha, vamos friendo los filetes.
Nota: si la cantidad de carne picada fuera un cuarto de kilo, sólo utilizaríamos un diente de ajo. Todos los demás ingredientes, igual.


Judías Blancas.-
Ingredientes:
300 gramos de judías blancas
2 ajos y una cuarta parte de una cebolla
Un trozo de chorizo, aceite y agua.
Elaboración:
Cocemos las judías y el chorizo solo con agua, cambiándoles el agua a mitad de coción.
En una cazuela echamos 2 cucharadas de aceite y freímos los ajos y la cebolla.
Cuando están fritos, añadimos la judías mediococidas ya y el chorizo. Cubrimos todo con agua y dejamos cocer a fuego lento hasta su finalización.


Menestra Montanchega.-
Ingredientes para 3 personas:
3 patatas medianas.
350 gramos de acelgas ya limpias
6 ajos y media cebolla grande
6 o 7 torreznillos
Media cucharilla de pimentón de La Vera
2 o 3 cucharadas de aceite
Medio vaso de agua
Sal
Elaboración:
1. Antes de empezar a preparar la menestra, coceremos las patatas y las acelgas.
2. En una sartén impregnamos la base con aceite y cuando esté hecha le añadimos los torreznillos para que se frían.
3. Mientras se fríen los torreznillos, estripamos las patatas que ya hemos cocido.
4. 4. Una vez frito los torreznillos, los sacamos y los colocamos en un plato y los metemos en el microondas para que no se enfríen. En ese mismo aceite, freímos los ajos y la cebolla.
5. 5. Cuando esté hecho el sofrito, añadimos las acelgas y dejamos freír unos 5 minutos. Añadimos el pimentón, movemos todo y seguidamente le añadimos el agua y la sal. Dejamos cocer unos minutos hasta ebullición.
6. 6. Cuando llegue a ebullición, añadimos las patatas y movemos hasta que todo se mezcle bien y quede una masa compacta.
7. 7. Servimos la menestra en los platos, cogemos los torreznillos del microondas y nos ponemos a comer.


Patatas Revolcás-
Ingredientes para 2 personas:
3 patatas grandes
4 ajos y media cebolla
Media cucharilla de pimentón de La Vera o pimienta roja.
3 o 4 cucharadas soperas de aceite
Agua y sal.
Elaboración:
1. Cocemos las patatas en una cazuela, cambiándoles el agua a mitad de coción.
2. 2. En una cazuela impregnamos la base con aceite y cuando esté hecha le añadimos los torreznillos para freírlos.
3. 3. Una vez frito los torreznillos, los sacamos y los metemos en el microondas para que no se enfríen.
4. 4. Una vez hecho el sofrito, añadimos el pimentón, luego el agua y dejamos cocer a fuego lento hasta ebullición.
5. 5. A continuación, añadimos las patatas y movemos continuadamente hasta que se forme una pasta compacta y no muy densa.
6. 6. Servimos en los platos las patatas revolcás. Sacamos del microondas los torreznillos, los ponemos en la mesa y listos para comer este delicioso plato extremeño.


Pollo guisado.-
Ingredientes:
6 muslos y dos filetes de pechuga de pollo,
6 o 7 ajos y media cebolla,
4 cucharadas soperas de aceite, agua y sal.
Elaboración:
lavamos los muslos con agua caliente para quitarle toda la sangre y que queden limpios,
picamos muy finamente los ajos y la cebolla.
Elaboración:
En una cazuela echamos el aceite y sofreímos los ajos y la cebolla.
Cuando los ajos y la cebolla se hayan dorado, añadimos los muslos y la pechuga de pollo y sofreímos todo muy bien.
Una vez hecho el sofrito, añadimos el agua y dejamos cocer a fuego lento hasta su finalización, observándolo que no se quede seco y no se pegue.
Nota: este plato se acompañará de patatas fritas o si queremos podemos añadir unas patatas al empezar a cocer el guiso, patatas que habremos cocido antes un poco para eliminar el potasio.


Tortilla de Patatas.-
Ingredientes:
3 o 4 patatas grandes,
4 huevos,
Una cebolla,
Aceite.
Elaboración:
Pelamos, lavamos, cortamos en cruz cada una de las patatas, y las dejamos en mojo un par de horas. A continación, le quitamos el agua a las patatas, las depositamos en el escurridor, le añadimos un poco de sal y las movemos para que se tomen bien todas.
Seguidamente, ponemos una sartén al fuego con abundante aceite y añadimos las patatas y la cebolla picada para que se frían.
Una vez fritas las patatas, las vamos sacando de la sartén, escurriéndolas con la espumadera y depositándolas en un plato.
En un plato batimos los 4 huevos, y seguidamente le añadimos las patatas.
En la sartén donde hemos frito las patatas, dejamos una pizca de aceite (el culo del hondón(y la demás la guardamos para una nueva fritada. La ponemos al fuego y vertemos en ella el contenido de patatas-huevos-cebolla y comenzamos a hacer la tortilla, moviéndola sin parar y dándole la vuelta dos veces.
Nota: para hacer una buena tortilla las patatas se cortan en cruz, es decir, se pone la patata verticalmente y se le hace un corte de arriba hcia abajo en forma de cruz, y con la patata en esa misma posición empezamos a hacer cortes horizontales cortando todo el grosor de la patata.



Que aproveche!!!

De visita en las profundidades de mi ordenador I

Contienen muchos secretos, cosas ya olvidadas y llenas de nostalgia. Ahora que ya llevo bastante tiempo en mi país natal, lo que acabo de descubrir me parece mero recuerdo.

Hace tiempo escribió a una lista de esas que te espamean todo el buzón de correo entrante un tal Rubén. Decía que era de América Latina y que quería ir a estudiar a España a la Complutense y pedía entonces a los listeros que le facilitaran alguna información sobre esta prestigiosa universidad. Una fuerza sobrenatural se apoderó de mí y no pude más que escribirle...y fui sincera..a lo mejor como demás.

De: Pavlína Konečná
Para: rubenigeencisoayala
Asunto: RE: Universidad Complutense de Madrid
Fecha: 30 de enero de 2011 14:22

Hola:

Me llamo Pavlína Konečná, soy de la República Checa y actualmente estoy
estudiando en la Universidad Complutense de Madrid como estudiante erasmus.
Soy invidente y creo que te podría servir de ayuda.

La Universidad Complutense de Madrid es sin duda una de las más prestigiosas
universidades de Espana y la facultad de filología donde estudio te ofrece
asignaturas muy interesantes. Esta universidad también cuenta con un centro
que ayuda a los estudiantes con discapacidad que estudian en ella. Si
decides venir a estudiar en Madrid, será el personal de este centro que te
ayudará a adaptarte, te ensenarán los recorridos que tendrás que hacer y
dentro de lo que pueden (hay muchos estudiantes y para tanta multitud
bastante menos personal) te facilitarán los materiales de estudio en el
formato al que estás acostumbrado. Sin embargo, la comunicación con los
profesores de la Complutense no me satisface del todo.
He venido de
una universidad donde todo (incluída la matrícula, la inscripción a exámenes,
la publicación de las notas obtenidas) funciona a base de un sistema
informativo donde tú controlas tu agenda a través de internet y no necesitas
a nadie para que te rellene las fichas de clase que en la Complutense son
requeridas y no tienes que andar buscando a alguien que te ayude a rellenar
el formulario para matricularte en el curso ni para que te digan el correo
del profesor con el que deseas contactar. En fin, todas las gestiones las haces tú solo.

En mi universidad cada empleado
(profesores, secretarias, todos) poseen un buzón de correo electrónico
universitario que se tiene que revisar o en el caso de que uno decide que
los correos sean reenviados a un e-mail personal, él tiene la responsabilidad de que este correo sea válido.

Si no hay clase, en mi universidad el profesor le escribe un correo a todos los estudiantes y así ellos saben que no tienen que acudir a la universidad y hacer un viaje en lastre. En la Complutense en el mejor caso te ponen un papel en la puerta del aula donde tiene lugar la clase que ésta no se realiza y en el peor caso nadie sabe nada, de todas formas ya te hacen ir a la universidad y perder el tiempo que es oro.

No sé en qué facultad tienes previsto estudiar tú, sé de otras fuentes que por ejemplo la facultad de informática funciona bastante bien, que los profesores comunican por correo electrónico y ponen las notas en el campus virtual de la Complutense. Sin embargo, en mi facultad el campus virtual no lo utiliza ni dios y me sucede con frecuencia que voy a clase y me dan un papel con el texto con el cual se trabaja durante la clase. Mis intentos de decirles a los profesores que me dén el material que se tiene que escanear en antelación fueron en vano.

Lo que sí es verdad es que si decides a venir a estudiar a Espana, será sin duda una experiencia enriquecedora y de gran valor. ... y tu madre patria es bonita, eso sí, y la gente aquí es muy maja.

Así que te deseo mucho ánimo y si tienes cualquier duda, contáctame.

Saludos!

Pavlína Konečná

Poslední příspěvek s touto etiketou

¡Tak! A je to! Erasmus, cele toto spanelske silenstvi je za mnou. Uz mi chybi jenom dat do poradku nejake dokumenty, napsat zaverecnou zpravu, kterou stale tak nejak uspesne zasklivam a doufat, ze mi uz na studijnim uznaji ty predmety ze spanelska – uz jsem si tam psala.

Uz bylo na case toto udelat. Napsat prispevek uzavirajici cele toto. A celou tu vec erasmus soupnout nekam dozadu do suplicku zapomneni. A veces pienso que ha sido una gran equivocación. Ale to je jedno.

Strasne dlouho sem se k tomuto odhodlavala. Posledni zkousky v Espani me dost vycerpaly, tak jsem o vikendu nabirala sily, v sobotu sme byli s Maríou a nejakyma dalsima lidma venku, nejdriv na prochazce od ONCE k Sol, pak v baru, kam oni churt chodi, blizko ONCE, kde delaji celkem uchazejici pizzu a pak sme sli do baru za ONCE, kde je piano. Zlati mi o tom baru mega vypravel, ze je tam piano, ze tam lidi chodi a muzou si zahrat a zazpivat. Ja, aňorando un piano en Madrid cada día, jsem se tam uz vyslovene tesila.

Ten bar byl maly, v podzemi a na me to tam pusobilo trosku pijo. Ale mozna to byl jen dojem. TEs un bar de copas, takze otvira mega pozde a piano se tam smi pouzivat az od pulnoci. My sme tam prisli tak 20 min predtim, toz sme si nekam sedli, objednali piti a cekali.
O pulnoci tam prisel naky borec, zabral piano a zacal tam hrat stare, melancholicke, fado pripominajici songy. Jeste o vinho de Porto a asi bych se rozplakala doopravdy. :D heh :D A nakonec sme zjistili, ze to tam funguje tak, ze hraje borec a ty si za nim chodis rikat, co si chces zazpivat a zpivas s nim do mikrofonu. Nj asi ho maji placenyho no... :( a moji pisnicku neumel... :( chjooo!
Rychle sme sli ztama pryc, bylo to divny, taky na me dolihalo uz to, ze budu muset brzo vratit do moji zeme...a ackoli uz jsem byla hasta los cojones de la Complutense, z Espani jako takove se mi moc nechtela...i kdyz navrat na masarnu bylo totalni alivio, fakt.

Pak sme sli jinam do baru. Bylo tam narvano ale sympaticky cisnik. Cestou sme videli zvracejiciho madridana, no fakt super. Nj noc jiz pokrocila...

A pak uz sme sli domu. Dlouho jsme si pak povidali a sli spat.

A pak uz asi nicmoc novyho. V nedeli sme spali a ja uz ani nevim. Jo v pondeli byl valentin. Muj zlati se zblaznil, zase mi koupil mega darky, ja newim, proc furt za me tak utraci, no mega veci mi dal a pak mi rekl, ze vsechno to musim nacpat do kufru a odletet s tim. :D super :D Ale nakonec to dobre dopadlo.

No a tak sem tu. Aklimatizace probehla nad ocekavani dobre... sem priletela 17 feb 011 (jue), doma sem byla pá, so a v ne zase na kolej. Takze jsem cely patek uklizela pokoj, vybalovala a v sobotu zase balila na kolej. A v nedeli odjela. Bylo to tak neuveritelny...ale jsem rada, ze to vsechno slo tak rychle...aspon jsem nemela cas na divny myslenky.

No a tak sem tady. Uzivam si isu, toho, ze jsou profesori hodni, vstricni a opravdu dekuji nevimkomu ale mega dekuji za to, co mam.

Volnááááá!!! Konečně. :)

Ctu furt nejake blogy a tak nejak se porad nemam k tomu, abych taky neco zase napsala na ten svuj vlastni – a ze je konecne o cem psat.

Tak jsem volnaaa!!! Konecne! Vsechny zkousky za mnou. Trochu me depta, ze nevim, zda uspesne ci neuspesne, ale na to si zrejme budu muset pockat, az mi poslou transcript of records ptz kde jsou tady zverejnovane znamky se mi stale nepodarilo nijak vypatrat.

Uz jsem se hrozne moc tesila, az budou vsechny zkousky za mnou. Tech pet dni mezi prvni zkouskou a tremi ostatnimi bylo nekonecnych. A bylo to tezke. Dost tezke. Tak predevsim se mi totalne rozhodil bioritmus. Obcas se mi to ve zkouskovem stava, i kdyz ted uz skoro ne...ale v takoveto mire nikdy. Vetsinou to u me spociva jen v tom, ze chodim budto moc brzo nebo moc pozde nebo v divnych hodinach spat. Ale jakmile lehnu do postele, se samotnym usinanim uz pak problem nemam. Toto ale bylo jine. Psychicky jsem se citila hrozne moc unavena, ale ackoli jsem lehla do postele, treba tri hodiny mi trvalo usnout. V lepsim pripade jsem se pak tak 8x vzbudila a spala do dalsiho dne. V tom horsim (a to bylo posledni dva dny pred zkouskama vzdycky) jsem usnula sotva na dve hodiny, probudila se a pak uz jsem neusnula. Jedine, co me udrzovalo vzhuru, bylo vynervovani.

V pondeli a v utery jsem mela taky vecerni depky. Hlavne v pondeli. Bylo to strasny. Citila jsem se dost na dne. Jedine, co mi prichazelo na mysl, byly predstavy, ze co kdyz nejakou zkousku nedam, budu muset vracet cele stipendium, tim padem nebudu mit ze zahranici zadne znamky, tim padem ani zadne kredity, tim padem mi na domaci univerzite nebudou mit co uznat, tim padem v lepsim pripade budu muset v zari opet do Espani zkousku udelat a v tom horsim neprojdu do dalsiho semestru, tim padem se budu moct se studiem rozloucit uplne...a co dal? zacit odznovu? Zase chodit na kurzy pripravy na testy studijnich predpokladu a doufat, ze to, co jsem na stredni ve ctvrtaku sice nechapala, ale aspon procvicovala (ruzne matematicke vyroky a vsechny ty silenosti) si natlucu do hlavy znova, od zacatku y así por las buenas? A ze se veci naucene a zapomenute dostavaji do hlavy zpetne hooodne tezko, tim spis, ze jde o matiku, ktera mi nikdy nesla. A pak jsem si taky predstavovala, jak bych to asi rekla doma? Vzpomnela jsem si, jak jsem mamce tenkrat, kdyz mi prislo rozhodnuti, ze me na erasma vybrali, cela rozrusena volala a stastne ji rikala, ze pristi semestr pojedu studovat do Espani, jak to bude superni, jak tam maji uzasne predmety, ktere na domaci fakulte nemame a jak se mi budou moc hodit pro nasledujici studium. A ted bych mela prijit a rict ji vis, mami, ono to tam tak uzasny nebylo a ja tam prolitla zkousku a musim tam v zari znova... To bych ji totalne zklamala. Ale hlavne a predevsim bych zklamala sebe...a cele moje i tak nekdy dost nizke sebevedomi by slo do kytek...a zit s tim, ze jsem zklamala svoje rodice, kteri mi tak verili, a hlavne samu sebe...ze jsem si sama svoji blbosti a neuvazlivosti zabouchla dvere pred svym vlastnim smyslem zivota...to uz by bylo tak jedine na hodit si provaz.
Zkousky jsou za mnou, nicmene vysledky stale nemam a ta nejistota me nici. Na techto par dni se to ale snazim vytesnit, nechci si kazit aspon to posledni hezke, co tu muzu prozit.

V utery rano jsem se tez ucila a odpoledne jsme sli na prohlidku narodni knihovny. Bylo to prijemne, pruvodkyne pekne a zajimave povidala a dost mi to pomohlo. Z exkurze sme se vraceli s jednim typkem, se kterym jsme obesli asi pulku v Madridu pac sme nejak nebyli schopni najit spravnou cestu (proc to delat jednoduchy, kdyz to de slozite ze? :D), a tak sme domu dorazili trochu unaveni, coz bylo dobre, ptz sem tu noc dobre usnula a ani se nebudila.
Ale streda byl zase konec. To sem usnula okolo dvanacte a vzbudila se ve dve rano. A od te doby uz sem nezaspala.

Zkouska ze sociolingvistiky byla nahodou celkem dobra, i kdyz dlouha a na jednu otazku sem si vubec nemohla vzpomenout. Presne sem vedela, kdy sme tema probirali a kde ho mam v poznamkach zaznamenane. Ale zaboha sem si nebyla s to vzpomenout, jak to tam bylo. A tak jednu otazku jako fakt nemam, ale jako vubec. Ale tak snad ten zbytek jo.
Profe jsme jeste predtim psala, ze budu zkousku potrebovat na flashce ve wordu. Kdyz sem prisla do tridy, rekla mi, ze na me zapomnela.
Ja: Takze tu zkousku na flash nemate?
Profe: Mam, ale doma.
Ja: ...ah...
Ona: Ale tak ja ti to dam a ty si to naskenujes, ne?
:D nj si neuvedomila, ze s sebou si scanner faakt nenosim. :D
Pak ostatnim rozdala, sla dolu do reprografie a kdyz zjistila, ze je tam do deviti zavreno, mne prvnich sest otazek nadiktovala. Pak zasla dolu a vytisklou zkousku mi tam nechala naskenovat.
Naskenovali ji. Do PDF. Takze si dokazete predstavit, jak “superne” se to cetlo. :D No prohnala sem to OCR, ale obcas z toho lezly sileny kraviny, tak sem profe vecne volala. :D nektery otazky zadani se mi ani nenaskenovaly, tak mi je musela ona dodiktovavat...byl to zmatek. Kdyby nezapomnela tu flashku...ale nakonec sem to tam nejak doklepala.

Po zkousce jsem prijela domu, neco malo snedla a pak 3 hodiny nevedela o svete. :) Nj bylo to narocny. Navic tady kazda zkouska trva ‘3 hodiny a tak dlouho se vydrzet soustredit je fakt narez. Pri predstave, ze nasledujici den mam trihodinove zkousky dve, me polilo horko.

Ze ctvrtka na patek jsem taky spala sotva dve hodiny. Pak jsem jen tak lezela v posteli. Po hodine jsem to bezcilne valeni ale vzdala a zvedla se a sla si jeste opakovat. Jak sem byla mega vzhuru a nervama sem uz nemohla, tak sem aji na uni vyrazila driv a taky sem tam prisla mega brzo.
Sla sem si do cafeteríe koupit cocacolu, potkala sem se tam s nejakou doktorantkou Beatriz, tak sme chvilu kecaly. Najednou sem se podivala na hodinky a bylo uz 10 min pred zkouskou. Tak rychle sem vystrelila, ze sem si na ni ani nevzala kontakt. Trochu me to mrzi, no co uz.

Zkouska z ELE bylo to nejlehci ze vseho, navic test mel nejpraktictejsi charakter z tech vsech, takze me to aji docela bavilo. Nebylo to ani tezky, tak sem ztama za hodinku vymajzla.

Pak sem mela ale dve hodiny cas. Co s nimi? Sedla sem si dole na kamennou lavici a...vytuhla. Parkrat se me tam Antonio prisel zeptat, co delam. – nj me tam videl klimbajici :D :D

Pak prisla Sonia z OIPD zase s tim jejich pocitacem (Flor mne dovolila zkousky psat na mojem – ufff). A prisel nejvetsi strasak vsech zkousek – dialektologie. Uz jsem se videla, jak tam pismenko po pismenku lustim foneticky prepis nejakeho dialektu ze severu.
Nakonec to bylo ale prekvapive ok. Ale ty nervy pred tim...

Pak jsem se totalne vycerpana sebrala, tezky PC v leve ruce, hul v prave, a vydala se do OIPD ten laptop vratit. U vystupu z busu sem potkala nejakou pani, ktera se mnou sla az na rektorat a dokonce aji do OIPD. Ja tam s nimi chvilu kecala a ona tam na me cekala, ze spolu pujdeme na metro. Jenze jak to byl muj posledni den na uni, prokec se trochu protahl o louceni a tak pani odesla. myslim si ale, ze kdyby nemusela spechat, pockala by tam na me az do konce. :D
A tak sme se se vsema poobjimali, dali si besos, vykourila sem si s Toňi posledni cigaro a jela domu.

V metru jsem vytuhla. Chudak pani vedle me uz ze me musela rust ptz sem se ji furt a stale dokola snad pri kazde zastavce ptala, ktera to je stanice. :D Nj. :D Cirkulovat pozbytek dne po celem Madridu se mi fakt nechtelo. :D

Doma byla Consoli, snedli jsme si cocido a ja...vytuhla. Zase. :D

Po dvou hodkach me Pedro vzbudil pac sme byli domluveni s jeho kamosem Pachim a jeho pritelkyni Anou Patricii, ze se sejdeme. Prijeli k nam na zastavku a sli sme do baru k Antoniovi tady u nas ve ctvrti.
Bylo to super, bezva sme pokecali a vratili sme se az v jedenact.
Venku tam meli stolecek a na nem zapalenou ooobrovskou vysokou svicku! Nadhernou!

V sobotu rano mi nebylo dobre, a tak sem nicmoc nedelala. Vzala sem si prasek a sla cekat na jeho ucinky pri cteni vsemoznych blogu.

Vecer sme vyrazili na veceri s Pedrovo znamou Maríou a jejich skupinou kamaradu. Bylo nas celkove 6: Pedro, María, Juan, Juan Ángel, Maricarmen a já.
Nejdriv jsme se sli projit po Recoletos a pak sme zapadli do jednoho baru, kde to María znala pac tam chodi asi celkem casto a kde byl moc mily cisnik. Tam sme se najedli, my s Maríou sme si daly napul pizzu s krevetama, byla moc dobra, a pak sme se sebrali a ze pujdeme k Tonymu.
Tony ma bar s pianem! Tak sem se tesila, jak si tam zahraju a zazpivam, aspon jednu pisnicku – vsichni nam rikali, ze to tam tak chodi. Prisli sme tam (piano tam zacina az od pulnoci), ale meli tam objednaneho nejakeho pianistu, ktery tam hral. Lidi mohli chodit za nim a pozadat si o pisnicku, kterou si mohli zazpivat – jako male karaoke, ovsem bez obrazovek s texty. A tak sem za nim sla...ale moji pisnicku neumel. :( chjo.
Juan a Maricarmen s Juanem Ángelem ztama uz pak odesli a zustali sme jen my tri. My sme se pak presunuli na jine misto, kde hrala discohudba, dali sme si tam jedno pivo a pak uz jeli domu, pac ten bar zaviral.
Domu sme se vratili o pul ctvrte a do posteli sme zapadli o pul pate.
Hrozne moc se mi ten vecer libil! Bylo to aspon zase neco jineho.

A dneska...sem nedelala nic. :) Zakonite jsme vstali mega pozde, a tak pred obedem uz se toho stejne moc stihnout nedalo. Odpo se vsichni divali na jakysi film a ja si cetla blogy. No a ted jsem tu. :)

Na utery sme se zapsali na “magii pro nevidome” – to bude v nejakem cirkusu a pry nejak uzpusobene, hej tak sem na to zvedava.
Bude to asi docela sranda.

Moje první zkouška na UCM

Tak jsem v pátek čtvrtého ledna dělala svoji první zkoušku tady. Celou dobu, co jsem tu, jsem měla ze zkoušek na UCM strach. A čím víc se blížily, tím sem ten strach měla větší. Strach z neznámého? Možná. A hlavně když sem viděla, jak to tu funguje/nefunguje, ta nejistota...

Tu noc jsem skoro vůbec nespala a to i navzdory tomu, že jsem šla brzo do postele. Juani, José a Pedro se dívali na Gran hermano (Big brother), televizi měli mega nahlas takže i když sem si zavřela dveře, mohla sem bez obtíží rozumět každé slovo. A jelikož sem nemohla spát, poslouchala sem s nimi. A byla jedna hodina ráno a přišel Pedro a já pořád nespala. Pak jsem usnula asi na dvě hodiny, během kterých jsem se stále budila a pak už sem nespala vůbec. Stejně jsem měla na pátou ráno nastavený budík, ptž sem musela vyjít mega moc brzo, abych stihla před zkouškou, která začínala o půl deváté, zajít ještě do OIPD pro jejich počítač – profesoři chtěli, abych zkoušku dělala na jejich počítači, aby tak měli záruku, že odnikud neopisuju.
Vstala jsem ale už ve čtyři a ještě si chvíli opakovala.

A pak už zazvonil budík, já se trochu nasnídala, osprchovala a mohlo se vyrazit. Zlatí moje mě doprovodil na metro – ho nechápu, on může spát, nikam nemusí a on kvůli mně mega brzo vstává jen aby mě mohl doprovodit.

Metro bylo prázdné, nikdo nikde nebyl. Bylo to divný jet šestkou, která bývá věčně plná, tentokrát skoro prázdnou. A na Ciudad universitaria taky nikdo. Fakt divný a dost ponurý pocit, který mi na náladě nepřidal.

A tak jsem k budově rektorátu, kde sídlí OIPD, přišla už o čtvrt na 8 – budova otvírá o třičtvrtě. Venku byla takhle brzo ráno poměrně kosa, ale nedalo se nikam jít, tak sem si tam tu půlhodinu počkala. Naštěstí tam byl nějaký vigilante, který tam kouřil, tak sme trochu, i když ne moc, kecali.

A pak přišla Toňi a šly sme dovnitř. Předchozí den řekla spolupracovníkům, aby jí nechali klíč od skříňky, kde mají uložený jejich notebook. Ti na to zřejmě zapomněli, takže musela jít sehnat někoho, kdo jí pomohl ten zámek tak jako mírně vypáčit. :D A tak vytáhli počítač a mohlo se vyrazit.

Na univerzitu jsme přišly okolo čtvrt na devět. Našly sme aulu B013 a v ní nikdo. Ani přede dveřmi a ani vevnitř nikdo nečekal a neopakoval si nervózně látku. A tak sme si tam sedly a když ani po dvaceti minutách nikdo nepřišel, šly sme se zeptat na sekretariát. Tam nám řekly, že zkouška začíná o půl dvanácté.
Já přísahám, že sem se asi tak stokrát dívala na net a že tam bylo, že ta zkouška je o půl deváté. On to musel zase nějak změnit a nic nám neříct – jako obvykle, tady vám nikdy nikdo nic neřekne, aji když de o zkoušku.

No a tak jsme se s Toňi sebraly a jely zase na OIPD. Toňi chtěla vybrat prachy, bankomat nefungoval, tak sme musely dovnitř do banky, kde jí je naštěstí dali.
Pak sme šli do cafeteríe a daly si churros a colacao.
A pak sme šly do OIPD, kde všichni pracovali a já tam seděla (jak sem tu zkoušku měla psát na jejich pc, tak sem s sebou neměla nic, ani svůj pc a ni nic) a hlavou se mi honily divný myšlenky.

Čas šel strašně pomalu a já už si jen přála mít to za sebou. Říkala sem si, že na zkoušku sem se poměrně dlouho učila, tak že by to mohlo jít...ale tady...je vždycky všechno jinak. :)

A tak se čas pomalu plazil až nakonec hodinky přece jen ukázaly tři čtvrtě na jedenáct. Toňi mezitím odešla na jakousi reunión, a tak jsem na uni jela se Soniou. A to už před aulou čekaly děcka. Nainstalovala jsem se tam s tím jejich pc a doufala, že najede jaws páč s ním neumím a ten komp nebyl můj. Eště že tam byla Sonia. :)
Jaws nenajel, musela mi ho zapnout ona. A pak přišel profe a divil se, kdo jsem, že mě nezná, že sem si určo spletla předmět. Jako fakt flipo, eh?! Celou dobu mu chodím do hodin a jestli mi nevěří, at se podívá, koho má v kurzu zapsanýho. Navíc na začátku kurzu sme každému profesorovi (jemu taky) rozdávali tzv. fichas. Papírek s informacemi (a s naším e-mailem) a fotkou. Každý žák musel dát každému profesorovi, kterého měl, jeden papírek. Já měla 5 fichas a 4 fotky, ale on měl to štěstí a dostal s fotkou. No a pak že eště štěstí, že teda tu zkoušku připravoval na pc a ostatním to tisknul, tak že teda tady jako flash se zadáním testu má, ale že jinak to normálně nenosívá s sebou a že nedostal žadný e-mail o tom, že bych něco takového já potřebovala....a vůbec, spoustu řečí. Na náladě mi to nepřidalo. Ale Toňi psala fakt všem, to byl on, který neodpovídal. – nechápu, proč po nás na všech fichas chtějí e-mail, když ho stejně nikdo nikdy nepoužívá.
A tak mi profesor dal flashku, zkouška se skopírovala na jinou, prázdnou, Soniinu flashku a mohlo se začít pracovat. (ah jak komplikované :D :D, jako by nebylo jednodušší ukládat změny v souboru přímo na profesorovu flashku :D).

Zkouška spočívala v rozboru textu z písně o Cidovi. Text sem znala, na hodině sme dělali podobné, navíc Cida jsem četla a přesně sem věděla, z které pasáže tu ukázku vzal.
Pracovala jsem přes dvě hodiny. Je to divný psát na počítači, který není můj. Když sem otevřela ten soubor a uviděla ten středověkej text s těma ruznejma vlnovkama a divnejma znakama, hrozně moc se mi zastesklo po braillském řádku. Jak moc by se mi býval hodil...chjo. Kdysi jsem se jich na něj ptala, prý ho aji měli, ale patřil asi univerzitě a jelikož ho v OIPD nikdo nepoužíval, vrátili ho. A můj by jim s tím nejel, potřebují se na něj divné drivery a já je nemám a neumím s tím. A tak jsem si jak blbka hláskovala každé slovo a bylo to divný.
Navíc rozložení hápéčkové klávesnice je jiné než té od aceru, takže pokaždé když sem chtěla smazat deletem nějaký znak, lítala jsem jak debil o stránku nahoru a dolu – já mam v tom rožku, kde oni mají page up, delete.
I na vzdory těmto malým strastem jsem měla ze zkoušky celkově docela dobrý pocit. Ale kdo ví...
A tak jsem dopsala, soubor uložila a zavřela a že tu flash vytáhnu a dám ji profesorovi. Jenže oni měli jakousi uplně divnou plochu. Na ní pouze šest položek a chyběly systémové složky jako tento počítač (Mi pc) a dokumenty. A tak jsem ani nemohla ověřit, jestli se to na tu flash uložilo v pořádku. No snad jo, jinak mě asi jebne.
A tak že tu flashku bezpečně odeberu. Hahá! Systémová lišta obsahovala pouze dvě jakési divné položky – tu moji, bezpečně odebrat hardware (quitar hardware con seguridad) samozřejmě né, že? :D A tak sem to nechala tak a přihlásila se, že řeknu profemu, at si to vytáhne sám. A profe furt nic. Už sem měla sto chutí se zvednout, odejít a nechat mu ten kompl tam a najednou přišla nějaká borka, že profe tam neni, že ona hlídá tu zkoušku a že si tu flash teda veme. No a přišla, našla quitar hardware con seguridad (nechápu kde a jak), flash vytáhla, komp vypla (eštěže tak) a bylo.
Achjo, ti profesoři tady se vždycky hrozně rychle zdejchnou a než otevřete pusu, že se jich na cosi zeptáte, už sou fuč.
A tak ani nevím, kdy a hlavně kde budou zveřejněny známky – ta borka to nevěděla. A tak sem mu z domu poslala ještě e-mail, i když, ruku na srdce, vůbec si od toho nic neslibuju, beztak zase neodpoví, chjo.

A tak sem celá zmožená z toho cizího PC vymajzla s učebny, v ruce tašku s těžkým obřím notebookem (nj jak si člověk koupí netbooka...na komfort si člověk rychle zvyká :D) azavolala zlatímu, aby mi zavolal do OIPD a řekl Sonii, aby mi napsala sms, páč sem neměla její číslo. A tak jí zavolal a Sonia mi řekla, at přijedu do OIPD aji s pc.

A tak sem šla na zastávku, sedla do busu, málem to přejela, vystoupila u metra, vrátila Sonii PC a jela domů. V metru sem (zase) vytuhla, naštěstí nepřejela svoji zastávku a nezůstala tak cirkulovat po celém Madridu, doma sem se trochu najedla a...vytuhla. A spala a spala a spala – nj všechny ty z nervů probdělé předchozí noci se na mně podepsaly. :D A to sem se chtěla odpoledne začít učit na další předmět...ufff.

A tak teďka jenom doufám, že mi profesor napíše, jak to bude s těma známkama...a že to dobře dopadne...páč tady nemají několik termínů na zkoušku jak u nás....že když se to nepodaří, mužeš zopakovat...tady mají jeden a pak až v září...a já sem v září znova nechcuuuu! :D
Tak držte pěsti.

České Vánoce po Španělsku

Tak se zase hlasim. Od meho posledniho postu ubehlo spoustu casu, ale tak nijak se porad nic zvlastniho nedelo a ja psani vzdy odkladala na den, kdy se stane neco vyjimecneho, a ono porad nic. Rano jsem chodila do skoly a odpoledne se doma venovala studiu. A tak jsem se rozhodla napsat tento post, i kdyz s vice nez mesicnim spozdenim.

14.prosince jsem mela zkousku na me domaci univerzite v Cesku, takze bylo jasne, ze ten den musim byt ve sve zemi. Zacala jsem tedy rozvijet plan, na kdy si koupim letenku do Cr a vse s tim souvisejici. Do toho me mamka se segrou presvedcovaly, ze kdyz jsem minule Vanoce stravila v Espani, ze by ted mohl prijet Pedro se mnou do Cr. Mi se ten napad hrozne zalibil. Predstavovala jsem si tu haluz mit Pedra doma, videla jsem ho u me v pokojicku a porad se mi o tom zdalo nebo se mi to vybavovalo v predstavach.

A tak jsme se nakonec domluvili, ze teda jo. Nejdriv zlati sice moc nechtel, ze ma nejakou kontrolu u doktoru ci co, ale nakonec sme se oba mega nadchli, on presunul ty kontrolu a ja zabookovala letenku od spolecnosti Iberia pro nas pro oba na 13.prosince.

Asi tak tyden pred tim jsem se vydala s moji novou spanelskou kamaradkou Elvou na nakupy vanocnich darku. Darku bylo hodne, kazdy byl zabaleny minimalne v nejake krabicce, takze v sobotu 11.prosince bylo trochu pracne vsechny je srovnat do kufru a batohu tak, aby se po ceste nepomackaly a neznicily. Nakonec jsme to ale uspesne zvladli, i kufr nakonec bez vetsich protestu zavrel.

V nedeli 12.prosince poradala ONCE oslavu svate Lucie, patronky nevidomych. Tentokrat se slavilo v nedeli, i kdyz Lucka mela svatek v pondeli, z jednoho prosteho duvodu: aby se vpondeli slo do prace. :D

Pedrovi se podarilo na oslavu ukoristit dve vstupenky navic, takze s nami sla Elva a jeji pritel Jorge.

Nejdriv bylo asi ve tri odpoledne megajidlo v jakemsi hrozne drahem a luxusnim hotelu kdesi daleko, metrem az na zastavku Bambú se muselo, a pak se jelo zase kamsi daleko a tam bylo posteriorni despiporre.

Sesli sme se tedy s Elvou a Jorgem nekde napul cesty (uz si to moc nepamatuji kde) a spolecne sme se vydali na tu zastavku Bambú.
Vystoupili sme z metra a pak se muselo jit jeste pesky asi 10 min prijemne vychazkove chuze. Vzpominam si, ze ten den bylo velmi krasne pocasi, a tak jsme byli celi happy a prochazku sme si pekne uzili.

Od metra slo uz mega skupin lidi + nejaci dalsi lidi, kteri nam vysvetlovali, kam mame jit. Bylo nas hodne, porad nas (a hlavne Pedra) nekdo zdravil, njn je to jak dedina ta ONCE, vsichni se tam znaji, takova mala velka slepecka komunita. :D

Kdyz sme dorazili na misto, zustali sme stat s otevrenymi pusami. Ten hotel mel pet hvezdicek. Pet mega hvezd z nejakeho asi mramoru nebo co ja wim, no mazec. Vedly do nej nadherne schody, ktere sme si museli hned vyfotit. A tak sme si s Jorgem jeste dali venku cigarko a pak sme sli dovnitr na pivo.

Pivo tam bylo drahe, tak sme si kazdy dali jen jedno a pak sli hledat misto ke stolu. Jidlo se odehravalo v obrovitanske mistnosti s mega obrovskych stolu pro spousty lidi. Kdyz sme tam prisli, uz tam bylo dost rusno. Chvili nam trvalo najit nase mista, ale po trose hledani jsme je uspesne nasli.

Na stole byly sklenicky na vino, mega druhu priboru, obrovitanske latkove ubrousky, do kterych by se jeden snad zabalil, a pusobilo to tam moc nobl.

Kdyz se vsichni usadili na sva mista, mel proslov asi reditel ONCE a pak jeste nekdo dalsi mega dulezity. Pak pustili nejakou pisnicku, kterou uz ani newim kdo zpival a ani si jiz nepamatuji, proc ji pousteli, ale nejaky motiv tam byl.

A pak se zacalo roznaset jidlo. Bylo mega chodu, bylo to dlouhe, bylo to mnam, bylo to krasne a bylo toho moc. Uz si ani nepamatuji, co vsechno jsme jedli. Vzpominam si, ze prvni byly vsemozne embutidos (lomo, chorizo, jamón y queso), vse chutnalo jako z Extremadury. Pote nam prinesli croquetas (spanelske krokety se delaji z besamelu, do ktereho se nakraji trochu kurete, obali se to ve strouhance a osmazi se to, takze to nejsou takove ty tvrde koule, ktere zname z Ceska, do kterych se pichne a ony vyleti z talire), pak asi nejake zampiony a ja uz ani nevim.
Hlavni jidlo pak byl nejaky platek masa s cibulkama (ty byly nejlepsi), cele to zalite nejakou trochu nasladlou omackou a k tomu varene brambory tak jak je pouzivame v Cr (to bylo poprve v zivote, co jsem v Espani jedla varene brambory jako prilohu tak, jak se to dela u nas).
Pak prinesli jeste cosi a potom mnami mnami zakusek. Rikali, ze to byl flan ale nebyl to flan. Byla to kulata nejaka skoricova susenka, na ni navrseny cokoladovy vyborny uzasny krem a posypane to bylo strouhanou cokoladou.
A potom kafe a potom panak a potom vino a ja uz ani nevim.

Po jidle byly k hotelu pristaveny autobusy, ktere odvazely lidi na misto afterparty. My sme ale byli tak plni, ze sme se rozhodli vratit se peskobusem na metro a dostat se na misto parby na vlastni pest, navic Pedro vedel, kde to je, tak sme nemuseli mit strach, ze se nekde po ceste ztratime.

Prochazka nam jen a jen prospela pac sme tam uz vsichni usinali.

Misto afterparty se nachazi docela daleko od naseho domu, ale da se tam dojet jednou jedinou linkou, na kterou se tady u baraku sedne a nemusi se nikde prestupovat.
Puvodne to byla skola pro nevidome. Skola, ktera mela (a ma) obrovitansky areal se vsim moznym, nevim, kolik ma cely ten komplex budov, ale je to tam obrovske.
Ted tu skolu prestehovali k nam do ctvrti Moratalaz a tady se poradaji obcas nejake aktivity ONCE jako ruzna divadla anebo toto svatoluciove despiporre. Uz se tady ale neuci.

Despiporre bylo rozdeleno na nekolik casti do ruznych tech budov. V jedne byl tanecni parket a hudba disco, v jedne ruzni animatori a v jedne, kde sme se zasekli my, bylo karaoke. Byla to takova mensi mistnost a mega lidi tam sledovalo odvazlivce u mikrofonu. Lidi tam ale bylo hodne, protoze kdyz jsem se hned po prichodu zapsala, ze bysem si taky treba rada zazpivala (chtela jsem zpivat La soledad od Laury Pausini), uz tak mi rekli, ze prede mnou je dvacet lidi a ze na me prijde rada nejdriv nekdy o pul desate vecer. Na to uz sme ale nemeli cas tam cekat pac jednak Elva s Jorgem usinali a jednak Pedra a me cekala nasledujici den narocna cesta.

Prijeli sme domu nekdy kolem devate vecer, ani sme nejedli pac sme byli jeste mega najedeni z toho jidla tam, nastavili sme budiky, oba, kdyby jeden selhal, a sli spat.

Letadlo nam letelo tusim o pul jedenacte rano, takze sme nemuseli ani moc brzo vstavat dado que na letiste odtud cesta trva max. 50 min.
Vzali jsme tedy nas superplny kufr a batohy a vydali se na metro.

V metru nam jeden hodny guardia pomohl s kufrem a na nastupisti uz nas cekal dobrovolnik z ONCE, ktereho Pedro objednal, aby nam pomohl cestou na letiste. Byl moc hodny, bydli pry kousek odtud na Vinateros a cesta v metru s nim rychle utekla pac sme porad kecali.
Dozvedela jsem se od nej, proc se José ve Spanelsku rika Pepe (a proc u nas Josefum Pepek). Pac svaty José byl pater putativus. Nevim, co to znamena, nejaky chytry clovek, ktery umi latinsky, by mi to treba mohl napsat do commentu, ale José byl proste pater putativus = PP = Pe Pe = Pepe.

Na letisti jsme hned u vystupu z metra na trefili na monolito – takovy panel, kde se zmackne tlacitko a jim se zavola asistence. Prijeli sme tam trochu na cas, takze kdyz ani po deseti minutach stale nikdo neprichazel, trosku sme znervozneli a zavolali jeste jednou.
Pak uz se nas ujala nejaka ne moc sympaticka chica ze Sin barreras a odvedla si nas k fakturaci.
Vzala si od nas pasy a ackoli nas celou tu dobu porad presvedcovala No os preocupéis, no os preocupéis, moc se mi to nelibilo. jednu chvili sme se kdesi zastavili a ona s nasimi dokumenty v ruce zacala cosi vyplnovat. Neriakala nic, jen tu frazi, kterou porad dokola opakovala: no os preocupéis. Yo no me preocupo senorita, ale mam rada, kdyz vim, co se s mymi dokumenty odehrava. :D Taky mam pocit, ze ta chica si myslela, ze to nejdulezitejsi, co nevidomy potrebuje, je aby byl klidny, aby vedel, ze vsechno okolo nej je v naprostem poradku...a taky ze nevidomi jsou trochu nablbli. :D Ale nastesti nejsou, takze kdyz zapsala spatne cislo letu, stihli jsme si toho nastesti hned vsimnout a tak se stalo, ze nas neposlali do Bukuresti, ale do Prahy. :)

Pak uz nam zbyvalo jen cekat na letadlo. Nemuseli sme cekat moc dlouho, navic sme kecali, tak to rychle uteklo.

Letadlo bylo pristaveno k fingeru a my do nej nastoupili jako prvni. Je to divny pocit prijit do prazdneho letadla. Je sice super, ze jste tam s personalem sami, takze mate cas se s nim mile privitat a vsechno, :D ale je to divny. Radsi bych do letadla nastoupila s davem, desapercibida.

Letusky Iberie na me zase mluvily anglicky. :D Nj videli pas, cizi jmeno... Trosku jsem je vyvedla z omylu, kdyz jsem jim rekla, ze preferuji espanol, ale velmi rady se tomu poddaly. Byly moc prijemne a dokonce nam daly pokyny bezpecnosti v letadle v braillu. Takze bylo o zabavu postarano. Napadlo me, ze by takhle mohli rozdavat i nabidky skybaru a vsechny ty informace, ktere se nachazeji v letaccich, ktere si cestujici mohou procitat a kratit si tak dlouhou chvili.

Pristani v Praze bylo drsne. Nemyslim fyzicky, pilot pristal opravdu bravurne, ani jsme to nezpozorovali, ale kdyz jsme vylezli z letadla (my zas jako posledni), privitala nas pekna kosa. Fuj takova zima! A snih!

Venku na nas uz cekala asistentka, ktera s nami jela na Florenc. Mela jsem koupeny listek na bus SA, resp. jsem mela v mobilu tu rezervacni sms, ale autobus nam ujel. Nastesti jel ale za pul hodiny dalsi a mel volna mista, tak jsem koupila nove listky a mohlo se vyrazit na cestu.

Byla jsem unavena, byla mi zima a uz jsem se hrozne tesila do postele a taky na nejlepsi kamaradku Mirku, ktera nas na tu jednu noc ubytovala na nasem doufam budoucim pokoji na koleji.

Autobus nabral spozdeni v Jihlave a i z Prahy sme vyrazili pozdeji, takze do Brna jsme prijeli az nekdy okolo ctvrt na devet.

Okolo devate uz sme celi promrzli klepali Mirce na dvere. Ta prisla a pozvala nas dal do krasne vytopeneho pokojicku (at zije topeni. Tady ho nemaji a obcas je tu dost kosa). Svlekli sme si bundy, rozhodili veci kde se dalo, dali sme si darky (Mirce se parfem, ktery jsme ji z Espani privezli, moc libil) a pak sme jedli a hooodne dlouho kecali. Holkam odvedle sme dovezli turrón, toz sme jim ho tam nesli a zase sme se mega zakecali a kde jinde nez vprostred chodbicky mezi pokojema, ze? :D

A pak sme si dali sprchu, ah jak prijemne je po tak dlouhem a unavnem cestovani moci se osprchovat teplou vodickou, a pak sme si lehli do posteli, resp. Pedro do moji postele a ja na zem na uzkou Mircinu karimatku, ktera sice od zeme docela tesnila, ale asi po dvou hodinach, kdy sem poradne neusnula a premyslela, jakou zaujmout nejlepsi spaci polohu, se mi zacalo styskat po nasem nafukovacim lehatku s polstarkem, ktere doma mame. Prisaham, ze jak prijedu do Ceska, odvezu si ho na kolej. :)

Na rano sme meli nastavene budiky, pac sme si mysleli, ze po unavne dlouhe ceste se nebudeme schopni vzbudit. Nicmene ja jak sem spala spatne, tak sem se vzbudila asi v pet rano. Byla mi tam na zemi zima, tak sem premyslela, co delat. Pedro se vzbudil a rekl mi, at se vmacknu za nim na postel. Postele na kolejich jsou ale delany jen pro jednoho a ackoli jsem mu porad tvrdila, ze se nevyspime, nenechal si to vymluvit, a tak sme se smackli na jednu postel a do sedmi rano nespali ani jeden, ale alespon sme se hrali. Ja pak potichu vstala, osprchovala se a kdyz jsem zacala snidat, vzbudila se i Mirka s Pedrem.

A ja zacala byt mega nervozni z te zkousky, ackoli zkouska z jazykoveho seminare byva kazdy semestr stejna, jen se lisi obsahlosti co do poctu probranych temat.

A tak jsem po snidani zacala mirne raplit, jeste sem se rychle na cosi divala do gramatiky, furt sem chodila kourit na balkon a zacala sem se najednou docela bat.

Navic do darky napechovaneho batohu se mi nevesel braillsky radek, tak jsem musela skocit jeste do strediska pujcit si ten jejich. Hrozne se mi tam nechtelo, pac to byla ztrata drahocenneho casu, ve kterem bych stihla zkouknout jeste kus gramatiky. Na druhou stranu sem si ale rikala, ze bych si uz nemela dve hodiny pred zkouskou nic opakovat a ze prochazka do strediska mi jenom prospeje.

Procházkka byla super pero me sentía como una extrana allí fuera. Kdykoli někdo prošel, měla jsem tendence na něj mluvit španělsky a celý to bylo takový...divný. Najednou jak sem tam byla venku sama (Mirka byla s Pedrem na pokoji), tak jsem si pripadala takova...jak trosečník na pustém ostrově... a najednou sem zase chtěla rychle zpátky do toho Španělska, kde všichni mluví espanol a kde jsou lidé tak nějak...vlídnější. Ačkoli se mně nelíbí Madrid, jak je velký a takový chaotický, najednou mi v tom tichém Brně ten mumraj strašně chyběl. V šalině mi chybělo neustálé tlačení se a otázky: Va a salir en la siguiente? Najednou sem si tam pripadala jak kdyz stavite puzzle a seberete jim jeden dilek. Sama a jakoby vytrzena z kontextu.

Zkouska probehla v pohode, kdyz jsem prisla do tridy, byla jsem sice nervózní, ale jakmile jsem vytáhla laptop, nějak vnitřně jsem se zklidnila a con una serenidad increíble jsem začala psát. A dobře to dopadlo. Už zpět ve Španělsku jsem se dověděla, že jsem zkoušku udělala. Po písemné části mě čekala ještě část ústní, kterou už ostatní měli za sebou. Profesor si mě odvedl do kabinetu, byl moc milý, po cestě sme kecali, ptal se mě, kde v Madridu bydlím a bylo to hrozne v pohode.

Ustni cast zkousky spocivala v tom, ze sme meli na vyber 4 temata – zivot nejakeho svateho, pak nejake otazky ohledne drog, kradezi nebo treba co si myslime o trestu smrti. A ty dalsi dve temata si uz nepamatuju, vim, ze jedno melo co docinení s politikou a to další už nevím. Moc se mně líbila ta otázka s trestem smrti ptž mám na to svůj názor a mnohem radši mu řeknu něco ze sebe než si stahovat z wiki nějaký život svatého, o kterém nemám ani páru a co mě vůbec nebaví. Tak sem mu popovídala a on mě propustil.

Cesta zpátky byla divná. Během zkoušky napadlo trošku prašanu, všechno se potáhlo bílým kobercem a bylo to nanic. Všechny zvuky byly najednou tlumené a pod některými nánosy sněhu byly zrádné ledové zmrzlé kousky. Ulice, ač v centru druhého největšího města země, byly divně tiché a na mě zase padla ta saudade. Nastoupila sem do šaliny a ještě to celkem šlo. Ale když sem vystoupila na mojí zastávce, kterou jsem tak dobře znala a na které během doby mé nepřítomnosti udělali jakési divné cambios, celé to na mě padlo. Zavolala jsem mojemu milovanému, at řekne Mirce, at za mnou přijde. A ona přišla a vysvětlila mi, co tam provedli za změny.

Ve čtyři odpo měl pro nás přijet taťka. On ale nečekaně přišel mega dřív, takže sme ho potkali už cestou na kolej. A tak sme na kolej ani nešli a šli sme rovnou do střediska vrátit jim řádek. My sme se chtěli jít ještě najíst, ale sme nevěděli, že taťka tak brzo přijede. On ale řekl, že at klidně jdeme, že on nechce, ale že na nás počká. A tak sme šli do Plzeňáku, dali si jídlo (Pedrovi náramně chutnalo kuřecí kunkpao) a pak už sme jen spěšně pobrali na koleji věci, naložili je do auta, rozloučili sme se s Mirkou a vydali se domů.

Já byla nějaká hrozně rozhozená, všechno to na mě najednou padlo, měla jsem strach, jak všechno bude, aby se Pedrovi u nás dobře dařilo a nic mu nechybělo, byla mi zima, byla jsem ze spaní na zemi a zkoušky mega unavená a tak nějak...fuf.

A tak sme přijeli do Vyškova, kde sme ještě nabrali Haničku, která na nás čekala v práci, a jeli sme domů.

Zazvonili sme, otevřely se dveře a...v nich už na nás čekala... Objala nás a slzy se jí koulely po tvářích. Přitiskla si nás na prsa, pěkně nás přivítala a hned nám řekla, at jdeme dovnitř, at nám není zima... Maminka! Naše nejzlatější maminečka!

Krásná písnička o všech nejmilejších maminečkách na světě – i se španělským překladem. :) :
http://dl.dropbox.com/u/14957128/Kristina%20-%20Hotel%20Mama.rar

Udělala nám teplé kafíčko. Mňam to bylo dobré! Měla sem takový zvláštní a nádherný pocit, když sem po půl roce vešla do té kuchyně, která naštěstí zůstala tak, jak jsem ji v červenci opustila. Hned sem musela jít do koupelny a do obýváku a...do mojeho pokojííčku! Můj milovaný pokojíček! Lítala sem tam po schodech jak šílená a měla jsem obrovskou radost. Pedro se jen smál. :)

Pak sme vytáhli kufr nahoru, my jej vybalili, pečlivě schovali španělské dárky, aby sme je potají předali Ježíškovi, a pak sme v kuchyni vybalili španělské věci tipu jedlého. Nejvíc nadšení sklidily polvorones, takové bochánky z mouky, které jsou dost suché (polvo = prach) a před rozbalením se musí v obalu tak jako pomačkat v ruce a udělat z nich takovou šišku, protože jinak se celé rozsypou. A taky sme přivezli turrón duro a turrón blando a marcipánové figuritas a chorizo a čokoládu Valor a garbanzos a tocino, abysme připravili typické jídlo, extremadurské cocido a já nevím co ještě sme s sebou měli. A pak sme hooodně dlouho povídali. A pak sme šli spát a hooodně sme spali.

Čtrnáct dní doma bylo nádherných. Takové vypnutí a krásný odpočinek. Maminka nám samozřejmě (jak jinak, že? :D) mega vyvářela a pořád se starala, aby nám nic nechybělo a kromě umývání nádobí nechtěla, abysme jí s čímkoli pomáhali. A my ráno vždycky vstali, šli sme s taťkou chvilku ven, povídali sme, zpívali s piánem (to mi tu tak chybí...) a koukali na filmy a hlavně povídali a povídali.

Od té doby, co sem odjížděla, se taky změnilo to, že ségra Hanička potkala nového přítele. Jmenuje se Standa a má holčičku Markétku. Když sme přijeli, Markétka byla doma, tak sme hodně času trávili taky s ní, ona za náma hrozně ráda lezla do postele a pořád nás lehtala.

A teď už se kooonečně dostávám k titulu tohoto článku. :)

Asi 18.prosince sme se vzbudili ráno mega pozdě, tak sme nešli ven, ale přišli sme na to, že ve Vyškově sou vánoční trhy. Tak sme se rozhodli, že se tam vypravíme. Venku byla pěkná kosa, nějakých třináct pod nulou, tak jsme chudákovi Pedrovi, který pochází z teplé Extremadury, kde nejsou na takovouhle kládu vubec vybavení, půjčili šálu a rukavice a mohlo se vyrazit.
Na trzích kvůli nadměrné zimě téměř nikdo nebyl. A tak jsme procházeli mezi stánky, mamí popisovala, co kde je a já bez přestání tlumočila a tlumočila. Přišli sme ke stánku, kde měli různé náhrdelníky a náramky. A tak jsem Pedrovi říkala: „Y aquí tienen pulseras...“ a od stánku se ozvalo: „Y collares y estattuillas y...“ :) Prodavač byl z Dominikánské republiky, tak jsme s ním hned komunikovali ve španělštině, on nám ukázal věci, které prodával (měl tam úžasné djembé, které bych si hnedka koupila) a pak jsme se vydali k dalším stánkům.
U jednoho stánku zase prodávali Peruánci, takže další hispanohablantes. :)
Nakonec jsme sice nic nekoupili, ale radost z možnosti pokecat en espanol byla velká.
Když už sme byli mega prokřehlí, zastavili sme se u stánku s punčem. V mylném domnění, že nás zahřeje, sme si ho hnedka koupili. Byl ale studený a ani ta troška alkoholu, který obsahoval, s náma ani nehla.
Pak sme si ještě koupili vařenou kukuřici a pak už sme jeli domů, páč sme byli totálně zmrzlí.

Další superzážitek byly nákupy. :) Pedro si u nás nakoupil všechno, co by tady nesehnal anebo sehnal za velký peníz. Koupil si tu úžasné teplé a pevné boty (jááá chcu taky takovééé :) ), superteplou čepici, bundu, svetr a já nevím co všechno. Bylo to srandovní. Jak Španělé sou takoví klidní a všechno maňana maňana a Češi sou spíš takový rychlí a často nervózní, moc to nešlo dohromady. :) Prodavačka byla sice moc hodná, ale Pedrovo vyptávání se na všechno možné a pomalé rozvláčné rozhodování se jí myslím moc nelíbilo. :) Ale nakonec koupil.
A pak sme ještě nakoupili české dobrůtky do Španělska a jeli domů.

Doma sme se stavili ještě v obchodě pro vánočního kapra, kterého nám paní v obchodě naštěstí zapíchla. V igelitové tašce sme ho položili do vany a šli se věnovat prvnímu pokusu o upletení a upečení domácí vánočky s oříšky, mandlemi a rozinkami.
Vánočka se pekla, my si chvíli sedli že si dáme kafe a najednou se ozvalo: pum pum pum pum pum pum. My sme se šíleně lekli. Já jsem si myslela, že to dělá Pedro. Pedro si myslel, že to dělá náš plynový kotel, páč ten občas dělá takové divné rány, které se mi ani trochu nelíbí. Haní si nemyslela nic, jen se hrozně lekla a ptala se co to jeee? A mamí se šla podívat do koupelny, odkud se záhadné rány ozývaly. A hádejte, co to bylo. Ten už asi hodinu zapíchlý kapr v igelitové tašce sebou ve vaně mrskal jak o závod, jak se v něm ozvaly poslední záchvěvy života.
Pak sme ho s mamkou vzali a ještě když do něj řízla, měl snahu mrskat ocasem. Ten jsem ale pevně držela, takže nám z linky nespadl.

Fotky z tohoto dne jsou na facebooku.

Hanička se Standou a Markétkou pak odjeli a my zůstali doma s mamkou a taťkou. 23. jsme nazdobili stromeček – po asi třech nebo čtyřech letech, co jsme stromeček nemívali, to byl takový zvláštní pocit. Bylo v tom cosi posvátného a nádherného.

Když sme stromeček vytáhli, vypadal jak pometlo. Narovnali jsme mu tedy větve, nacvakali na něj svíčky, ozdoby a stříbrná vlákna a hned byl hezčí. Překvapilo mě, jak je náš stromeček malý. Nebo on není až tak malý, ale když jsem byla malá, nedosáhla jsem mu na špici. Tu vždycky nandával taťka a mi to připadalo takové nádherně hrdinské. Teď jsem tu špici nasazovala já. :) A pak jsme chodili dokola kolem stromku se slaměnými ozdobami a baňkami a snažili se je co nejrovnoměrněji rozvěsit po větvích. Ale nakonec byl fakt pěkný.

Na Štědrý den jsme se ráno vzbudili, posnídali jsme naši tradiční štědrovečerní snídani – vánočku s máslem, marmeládou a kakao – a pak jsme šli natrhat větvičky do vázy, jako jsme to dříve dělávali. Venku bylo neuvěřitelné teplo a v těch dnech slezl všechen sníh.
Větvičky jsme postavili v obýváku na stůl, aby nám tam něco aspoň trošku přírodně vonělo, když už ten náš stromeček je umělý.
A pak jsme si s Pedrem zpívali s pianem, zpívala jsem mu české písničky od Nohavicy, moje a aji nějaké španělské jako například ande ande ande la Mari morena, ande ande ande que la noche es buena anebo třeba Dime nino de quién eres todo vestido de blanco. Soy de la virgen María y del espíritu santo. Mega sme se u toho nasmáli páč ani jeden neumíme pořádně text celé písničky. Ale moc se nám to líbilo.
Po obědě jsme trochu pomáhali mamce a pak už byl čas připravit dárečky, ustrojit se a čekat na večeři.
A tak jsme s Pedrem přinesly dárečky pod stromeček, pro něj to bylo něco nového, tu se to tak neslaví, a pak už byl čas večeře.
Před jídlem máme zvyk si vždycky připít. Tentokrát jsme pro tu příležitost vzali do Česka jednu lahev té asturské sidry, jak jsme ji dostali od Adelčina tatínka. Taťka sidru opatrně otevřel a zeptal se: Jakou má mít ta sidra barvu? To už nám bylo trochu podezřelé, ale neřešili sme. Taťka pak říkal, že už je to v poho, že tam bylo jen trochu nějaké divné sidry a ten zbytek že je dobrý.
Rozlil sidru do pohárků a potom Pedro pronesl přípitek a všichni jsme si připili na zdraví a na nás na všechny. Sidra byla divná. Chutnala po olivách, ale tak nějak jsme pili a pili a nějak nám to nevadilo.
Pedro poprvé jedl smaženého kapra, který mu moc chutnal a líbil se mu bramborový salát, že je to jak ensaladilla rusa, kterou zná ze Španělska.
A pak sme asi dvě hodiny seděli u piána a zpívali jak české tak španělské koledy a pak různé jiné písničky.
A pak už byl čas na dárky.
U nás v rodině se to dělá tak, že jeden člověk bere z pod stromečku dárky a rozdává je těm, kterým patří. Tak tentokrát ten, kdo dárečky z pod stromečku vyndaval, byl Pedro, taťka mu četl nápisy a on rozdával.
Pro Haničku a mamí jsme měli ze Španělska parfémy, které ale zabalené v krabicích vypadaly stejně. Paní sice na krabice napsala Mami a Hani, ale hrozně drobným písmem, tak jsme nejdřív nevěděli, který dárek je pro koho. Pak taťka ale nápis objevil a dilema bylo vyřešeno.
Krásné dárečky jsme dostali. Už si to ani všechno nevybavuju. Taťkovi jsme přivezli věci na holení mega vysoké kvality, které použivá Pedro a aji taťkovy se líbily, mamince jsem koupila parfém, taštičku s voňavými mýdlovými tyčinkami z Enjabonarte a od Pedra dostala krásný řetízek. A pro Haničku jsme měli parfém, též něco z Enjabonarte a krásné náušnice.

Po rozbalení všech dárků jsme u vánočního stromečku nahráli videopozdrav do Španělska:
http://www.youtube.com/watch?v=G6Mbx-Xya1s

A potom jsme šli na dvůr zaprskat si prskavkama:
http://www.youtube.com/watch?v=-zqNmjLhyDc

A pak jsme ještě chvíli trochu pili a povídali a pak jsme šli docela brzo spát, páč už se nám všem chtělo.

Přes noc na nás působila ta špatná sidra, tak nám bylo docela špatně. Mně už pak ráno ne, ale moje zlatí chudák... Tak ten den sme nedělali ani moc nic. Přijela ségra s přítelem, přivezli jejich dárky a přišli si vyzvednout ty, co tam pro ně byly nachystané od nás. A pak jsme koukali na tv, povídali a my jsme pak šli se zlatím nahoru a v mém pokojíčku jsme mega usnuli.

Dvacátého šestého jsme jeli všichni do Velešovic k tetě Janě, nejmladší maminčině sestře, kde jsme se všichni z naší rodiny sešli. Všichni byli z Pedra nadšení – a já nestíhala tlumočit. :) Pedrovi se zase moc líbilo s mojí rodinou, ochutnal naše české tradiční vánoční cukroví, které se v Espani nepeče, ochutnal českou svíčkovou (ta kombinace omáčky, šlehačky a brusinek mu moc chutnala) a vůbec to bylo super.
Museli jsme se ale brzo vrátit, protože následující den, 27.prosince jsme už opět museli vyrazit do Prahy, ptž na to datum už sme zase měli zpáteční letenky do Madridu.

Cesta do Madridu byla dlouhá, Iberia byla opět moc superní, ale v letadle měli hrozně vysušený vzduch. To je tak nahouby, že se tam nedá otevřít okýnko... :) Venku byla zima, na letišti horko, a tak se stalo, že dne 28. jsem se probudila s totálně, ale fakt totálně ucpaným nosem, mírnou bolestí v krku a trochu teplotou. Takže ty následující dva dny jsem nedělala nic a léčila se. – a to sem si říkala, jak budu psát práci do espanol coloquial.

Na Silvestra jsme jeli do Pinta k Toňi, kde jsme se sešli jako minulý rok, tentokrát ale úplně všichni i s Belén a jejím přítelem Manolem. Vzali jsme tam nějaké ňaminy z Česka, všichni byli nadšení hlavně z lovečáku, ale největší, úplně největší úspěch slavila čokoláda Gejša. Jelikož jsme měli jen jednu a malou, snědli jsme ji doma, ale jak příště pojedu do Espaňi, musím koupit nějaké větší a víc. :)
O půlnoci jsme tradičně jedli las doce uvas de suerte a pak asi okolo druhé nás Marcelo hodil domů.

Nejvíc se mi ale líbil den následující. Prvního
nás Toňi opět pozvala do Pinta, že abysme přijeli na oběd. A tak sme se sotva vymotali z postelí a osprchovali (hlavně já, páč sem vstávala nejpozději) a už tu byl Marcelo a jelo se do Pinta.

Toňi, Consoli, Manolo, Tobías a děti na nás čekali v pintském parku. To je tak nádherný park! A bylo počasí jak na jaře a tak jsme se šli projít. Nezbývalo už ale moc času, tak sme šli domů na oběd.
Obědvali sme mega věcí, jako i den předchozí. Vyzkoušela jsem jakési zvláštní nové jídlo, jmenuje se to nevím jak, gulas nebo něco takového divného, na talíři to vypadá jak tlustší nudle a prý jsou to rybí proteiny či co. A to udělali nějak osmažené a to bylo tak ale straaašně dobré! Já se musím podívat, stli se to dá sehbnat aji v Čr.
Pak sme jedli úžasné žampiony! Já miluju všechny různé houby, tak to bylo super!
Pak sme jedli nějakou rybu, která naštěstí neměla kosti, v jakési trochu sladké omáčce a posypanou plátky mandlí. To vařil Marcelo a jedli sme to už včera a všem to hrozně chutnalo.
Juanitka připravila tortillas de patatas, dělala snad čtyři ale jelikož její tortillas jsou prostě výjimečné, zmizely jako první a na prvního ledna už zbyla jen jedna, tak sme měli každý maličký kousek.
Pak sme jedli jakési jídlo, které dělala Toňi. To mělo tak hrozně dobrou omáčku! Jmenuje se tuším redondo, už si to nepamatuju.
Pak sme jedli proužky papriky připravené nevím jak, ale byly předvařené páč byly měkké – kdyby byly syrové, tak to nejím. :)
A k tomu sme pili víno.
A pak sme si dali kafe a k tomu sme jedli nevaditos. Nevaditos sou takové křehké kulaté cosi ze strašně se drobícího těsta. Něco českého mi to trochu připomínalo.
A pak šli někteří spát siestu, Toňi a Conso umývaly nádobí, já sem jim chtěla pomoct a ony nechtěly, a pak, páč sme tam všichni usínali, sme šli zase do toho parku. Já sem strašně mega chtěla jít a oni naštěstí taky, tak to bylo superní.

V parku sme nejdřív šli k takové kaskádě, která hrozně nahlas zněla. Takové malé pintské Iguaçú:
http://www.youtube.com/watch?v=Skp3TfgJrDU

A pak sme pozorovali pávy:
http://www.youtube.com/watch?v=X4vGYQ8zd8M

A pak sme tam objevili takové malé hřišťátko, tak sme ho šli prozkoumat.
Pak už byl čas se rozloučit. Mně se opět zhoršilo to nachlazení, tak sem si doma jen zalezla do postele a pustila si v posteli film Celda 2011. Koukala sem ho asi natřikrát pač sem uňho dycky vytuhla.

A pak sme už byli doma, občas chodili do ONCE a taky sme byli na návšgtěvě u Chivina.

A pak už se sváteční lenošení skončilo a začaly všední povinnosti a škola.

Nejlepší Vánoce v mém životě!

Mis reflexiones más profundas II

!Ya estoy hasta los huevos de la complutense! Ya estoy harta de que aquí nada funciona como debiera. Estoy cansada y cada día deseando pirarme pa mi universidad de origen. Antes protestábamos que si el sistema informativo que utiliza la universidad Masaryk era esto, que si era lo otro... Os juro que si hubiera sabido cómo van las cosas aquí, no pediría la beca Erasmus ni de coňa.

El otro día me cabreé otra vez.
Era un martes y yo tenía que entregar el trabajo de Espanol coloquial para aprobar la asignatura y no tener que presentarme al examen. El profesor, para no liarse, decidió recoger nuestros trabajos antes de empezar la clase. Nos pidió veinte páginas (el mío tiene treinta y siete) y nos dijo que la lista de personas aprobadas la publicaría el próximo lunes. Le di mi trabajo que el día anterior había imprimido y encuadernado en la librería de abajo. La verdad que quedó muy bonito, vamos, que parecía un libro. Me entraba un cosquilleo en el estómago cuando lo cogí en mis manos. Ver algo tan perfecto y saber que es fruto de mi creación... Era el sentimiento más placentero que he experimentado en mi vida.
Tras entregarle el trabajo al profesor le pregunté si fuera tan amable y me enviara el resultado a mi correo electrónico. Me dijo que vale y que después de la clase me iba a dar su correo electrónico para recordárselo.

La clase terminó, yo recogí mis cosas y cuando me levanté para pedirle su e-mail al profesor, ya se había ido.... y yo me quedé sin correo. Luego llamé a un sitio y me lo dieron, yo le escribí pero hasta ahora no tengo respuesta.

!Es que flipo, eh?! En cada formulario, en cada ficha de clase y en cada oportunidad nos piden nuestros correos electrónicos. Pero para qué si nadie los utiliza? No lo entiendo. Los profesores aquí también tienen correos universitarios pero la mayoría de ellos no los revisa. En mi universidad todo se publica en el sistema informativo, la herramienta tan odiada por los estudiantes en principio y tan adorada cuando se acostumbran. Aquí podría ser lo mismo...pero no lo es.
Los profesores tienen a su disposición el campus virtual, una plataforma para subir material de estudio en el servidor de la UCM pero no lo utiliza ni dios.

Después de la clase ésta me senté un rato en la cafetería de la universidad, me pedí un café caliente y me puse a revisar un poco para las clases siguientes.
A las once y media me toca morfología histórica. Sin embargo, cuando llegué a la puerta del aula, estaba cerrada. Cuando intenté abrirla, se acercó Antonio, uno de los bedeles de la Complutense, y me dijo que el profesor no había venido. Y nadie sabía nada. Fui a la conserjería, llamaron a mi departamento y allí tampoco tenían noticias suyas. El profesor probablemente se lo habría dicho a alguno de sus alumnos y así ellos estaban informados y el día ese no vinieron. Y yo no sabía nada porque en la clase anterior él no dijo nada sobre su plan de no acudir a clase. Si lo hago yo en mi país, me echan del trabajo. ?Cómo puede no avisar en el departamento que no habrá clases? En mi universidad en casos como éste, el profesor les escribe un correo a todos sus estudiantes y ellos saben vale, hoy no hay clase, hoy puedo dormir un poco más. Y no pierden tiempo viajando a la universidad, lo cual para mí supone una hora y media. Pero aquí no, aquí todo es distinto.

Spain is different.

Třicatero poznnatků z krajin více méně teplých

1.Nemají tu tatranky, siesty, delisy, margotky, polomáčené sušenky nebo nic na ten způsob. Dají se tu sehnat snad jen Kitkat, Mars, Twix a podobné mezinárodně známé malé a drahé tyčinky. Ani sirupy, kysané zelí, nové koření (!) nebo český chleba (jak nečekané) tu není. Španělský chléb je typu bagetového, takže na den se pro rodinu kupují třeba dva nebo tři (v Česku koupíme jeden bochník a jíme ho tři dny). Španělský bagetochleba hrozně brzo žvýkačkovatí narozdíl od toho českého, který i po čtyřech dnech je normální a dá se jíst.

2.Ve stáncích, kde se prodávají noviny neseženete cigarety. A ve stánku s cigaretama neseženete noviny a žvýkačky. Trafiky v našem slova smyslu tu prostě nejsou. Buďto quiosco de prensa anebo estanco bez žvýkaček.

3.Mají tu levné víno. Levnější než pivo. V noci v baru se cena piva pohybuje kolem tří eur za 0,25 l. V supermarketu se dá koupit litrovka (aspoň myslím, že je to litr) za něco přes euro, to už je lepší.

4.Všichni tu chodí na červenou. Všichni, pořád a všude. Bez ohledu na to, že se k přechodu blíží policajti. Ale je fakt, že tu mají strašně moc semaforů. Ani řidiči tu pravidla silničního provozu nijak zvlášť nerespektují a celkem jim to myslím ani nevadí.

5.Mají tu El corte inglés, Desigual, Mercadonu, co my v Česku nemáme. Ale nemají tu Tesco a Albert.

6.Ve škole jsme v každém předmětu na začátku roku dávali "fichas" s informacemi o nás a fotkou. (Na Mu není potřeba jelikož studenti se přihlašují do předmětů v IS a profesor, když si předmět rozklikne, vidí rovnou studenty, které tam má zapsané - i s fotkou).

7.Když odpadne hodina, člověk se to dozví, až když přijde do prázdné učebny. Občas učitelé varují předem, ale mi se to stalo zatím jen jednou, a to varoval, že hodina nebude, protože byl svátek.

8.Místní campus virtual je takový hodně zestručnělý is. Hooodně zestručnělý a navíc ho nikdo nepoužívá.

9.Všechno se tu vyřizuje papírově a všude je potřeba přikládat fotku. Já tu neměla dostatek fotek na všechny fichas a fakt se mě po nich ptali "Ale ta ficha nemá fotku...?..."

10.Při placení kartou se musí ukazovat občanka/pas. I v případě, že pak chcou pin. Poznatek kamarádky, která je na erasmu v Zaragoze: Jenom v mercadoně ji nechcou. Mercadona je fajn. Můj dodatek: Mercadona není fajn.

11.Nemám ráda jedno a dvoucenty. Nechápu, k čemu tyto maličkaté mince jsou. Platit se s nimi snad nikde nedá, žádný automat je beztak nebere a nikdy je nikdo nikde nechce.

12.Je tu zvykem, že studenti mají svůj vlastní pokoj a s nikým ho nesdílí. Takže vlastně cena ubytování je tu víceméně stejná jak u nás, jenom kdyby byli v pokoji dva. Když hledáte na internetu, nejčastěji vidíte: Nabízí se pokoj pro jednoho.

13.Trávím tu víc času na internetu než na koleji v Česku. Bude to asi tím, že tu nemám skoro žádné kamarády a nechodíme tak často ven jako doma.

14.Mám tu třicet kreditů. To znamená pět předmětů. To znamená šest kreditů za předmět, což mi doma nikdo nedá. Na druhou stranu jeden předmět mám dvě hodiny týdně. Na to, že tu mám pět předmětů trávím tím pádem ve škole mnohem víc času, než kolik bych tam trávila, kdybych měla pět předmětů doma.

15.Ráno tu nepijí teplý čaj jako my. Ani si tu nedělají turka, takže neznají rychlovarnou konvici. Ráno a na svačinu tu zásadně pijí kafe z kávovaru a když si chtějí udělat čaj z pytlíku, neříkají tomu čaj ale infusión a dělají to tak, že si dají do skleničky vodu, tu ohřejí v mikrovlnce a pak do ní hodí pytlík a nechají vylouhovat. Čaj (ten z pytlíku) pijí snad jen když jsou nemocní a sypaný jsem tu snad ani neviděla. Když jsem měla návštěvu ze Španělska v Česku, nazývali rychlovarnou konvici „recipiente eléctrico“ – elektrická nádoba, a byli z ní úplně k uvytržení, protože pro ni ve španělštině snad ani nemají termín.

16.Když tu koupíte balíček plátkového sýra, mezi plátkem a plátkem vždycky najdete plastikový plátek. Dřív mě to štvalo, ale když si vzpomenu na teňounké plátky českého uzeného sýra, které od sebe nejdou vůbec oddělit, docela to dokážu ocenit.

17.Když tu koupíte krájený salám (naše šunka), každé kolečko má na sobě kus tenkého plastiku, který se při sundávání často trhá. Toto už tak lehko ocenit nejde.

18.Ještě jsem tu neviděla rýži v sáčku, kterou používáme doma, kdy se do vařicí vody hodí přímo celý ten sáček, ve kterém jsou malé dírečky, rýže se uvaří tak a pak se jen ze sáčku vysype.

19.Poledne je tu ve dvě hodiny, večeří se nejdřív v devět a koncerty začínají od deseti večer.

20.Nutella se tu jmenuje Nocilla.

21.Na přechodech, okrajích chodníků a snad všude jsou takové divné malé sloupky „bolardos“, které jsem v Česku nikde neviděla. Už asi rok přemýšlím, k čemu vlastně slouží. Zatím jsem přišla jen na to, že k tomu, aby se o ně člověk snadno přerazil. Ne nadarmo je ve španělštině nazývají „matapadres“ (zabijáci tatínků – často jsou přesně tak vysoké, že potká-li se s nimi muž, vrazí si je přímo do varlat), „mataciegos“ (zabiják slepých), „cascahuevos“ (rozbíječ vajec/koulí – vysvětleno u matapadres), en fin... „matatodos“. Jinak též zvané „pivotes“, „chirimbolos“, „avelardos“,...

22.Přijde mi,že jsou tu mnohem brisknější teplotní rozdíly mezi ránem a odpolednem. Ráno jdete ve dvou tričkách, svetru a bundě a klepete kosu, odpoledne jdete v jednom tričku a je vám vedro.

23.Jsou tu dva typy balíčků cigaret: měkké a tvrdé. Tvrdé jsou ty klasické v kartónové krabičce, které známe my, měkké jsou jen v takovém měkkoučkém papírovém obalu, které jsou sice levnější, nicméně strčíte-li si je do kabelky, snadněji se vám polámou.

24.Španělé neznají sheeshu (vodní dýmku) a nemají čajovny.

25.Profesoři tu probírají mnohem rychleji než v Česku a to i navzdory tomu, že tu mají předměty dotovány mnohem více hodinami. Mnohdy je problém stíhat si zapisovat.

26.Španělé jí spousta divných věcí, které se u nás nejí: Syrové, vařené a pečené kaštany, žaludy a syrové a vařené kdoule.

27.Nedělají tu alkohol z třešní, švestek a hrušek. Dělají tu žaludový likér.

28.Ozvučené semafory tu nedělají tak pěkný zvuk jak v česku. Když je červená, nedělají nic, když je zelená, pískají jako ptáček pío pío pío pío, což často v hluku provozu zaniká.

29.Mají tu churros a porras. Zase ale nemají štrůdl. Lístkové těsto ovšem kupodivu znají „hojaldre“.

30.Španělé jsou moc moc moc hodní, otevření, milí a mnohdy ochotnější jak Češi.
Mám je moc ráda!
Os quiero mucho mis espanolitos! :*

Tarea para clase

El otro día en la clase de El español como lengua extranjera la profe nos dijo que inventáramos nueve frases con este esquema: el adjetivo sustantivo del sustantivo, de el(la) adjetivo sustantivo de sustantivo, del(la) adjetivo sustantivo de sustantivo y así sucesivamente.
Nosotros pusimos:

1.El alegre cerdito del campo
2.De la bonita casa del granjero
3.De la hermosa cosa de Navarra
4.De la ley de campiňa del pueblo
5.Del oscuro castillo de rey
6.Del fantástico mundo de los gnomos
7.Del tenebroso bosque de occidente
8.Del gran huerto de Dios
9.De la maravillosa villa de Alejandro
10.Del espeluznante asesinato del niño

Luego nos mandó escribir en grupos un cuento empleando estas diez frases.
Mientras los demás las estaban copiando, yo, aburridísima, me puse a escribir mi propio cuento.
Aquí os dejo los dos. Sé que son tonterías (qué inteligente pudo salir con unas frases tan estúpidas) pero bueno. Para que os divirtáis un poco.

El alegre cerdito del campo se despertó como cada mañana y se puso a pensar qué iba a hacer. Era un día soleado y daba alegría pasear. Entonces salió de la cbonita casa del granjero donde cada noche se acostaba y fue a dar un paseo. Iba pensando en sus cosas y no se fijaba demasiado en su alrededor. Por eso cuando oyó que alguien le llamaba se asustó.
„Cerditooo!“ dijo la voz desconocida.
„?Quién eres?“ respondió el cerdito.
„Mira arriba, estoy aquí.“
El cerdito alzó la mirada y vio que la que le estaba hablando era una lechuza.
„?Qué haces lechucita?“ le preguntó el cerdito.
„Estudiando.“ contestó la lechuza.
„?Y qué estudias?“
„De todo un poco. Ahora estoy leyendo un libro del país Vasco. ?Quieres que te cuente de la hermosa cosa de Navarra?“
„!Sí! Cuéntame! Cómo es la hermosa cosa de Navarra?“
„Está escondida en los Pirineos. Es una pequeña campiña. Y yo te voy a hablar de la ley de esta campiña del pueblo.“
„?Y qué ley es?“ preguntó el cerdito muriéndose de curiosidad.
„Cuenta una leyenda que antes de que los humanos pisaran ese lugar se encontraba allí el fantástico mundo de los gnomos. Los gnomos vivían en paz, contentos y felices. Por el día trabajaban y por la noche se divertían bailando y cantando. Sin embargo, un día este mundo inocente de los gnomos fue invadido por un niño, soberante y orgulloso. El niño quería compartir la felicidad con los gnomos pero no sabía adaptarse a su modo de vivir y sobre todo no respetaba los ritos de los gnomos. Eso era lo que más les ofendía: que alguien que entró en su mundo y fue aceptado con amor y cariño no aceptaba los principios de la comunidad de los gnomos que existía desde el principio de los tiempos.
Los gnomos influídos por el niño malo poco a poco dejaban de ser buenos, se volvían perezosos y en vez de bailar se divertían bebiendo alcohol y probando todo tipo de drogas.
Una noche el mayor de los gnomos decidió que habría que castigar al niño por haber roto la paz de la comunidad de los suyos. Todos se reunieron y empezaron a planear el castigo.
Cuenta la leyenda que un día encontraron al niño en el tenebroso bosque del occidente que rodeaba el oscuro castillo del rey, hecho pedacitos pequeñitos. Todos hablaron de aquel espeluznante asesinato del niño.”
“?Y qué pasó con el niño? ?Escarmentó?“ preguntó el cerdito todo asustado.
„Claro que sí,“ respondió la lechuza, „Pero un poquito tarde. Al pasar por la hermosa villa de Alejandro llegó al huerto de Dios llamado cielo. Allí se dio cuenta de que su carácter y su comportamiento hacia los gnomos no era nada bueno pero ya era demasiado tarde.“
„!Qué horror!“ exclamó el cerdito, „De hoy en adelante seré más bueno que un cacho de pan para que no me suceda algo parecido. Y prometo que nunca más volveré a entrar a jugar al bosque aquel.“
„Bueno, cerdito, tampoco es para tanto. Con que te comportes bien no te pasará nada.“
Y el cerdito sonrió y con el corazón lleno de alegría se fue a la casa del granjero que ya le tenía preparada una riquísima comida.
(Cuento Amparo)

Esta historia empieza en una época remota, en un lugar apartado del prestigioso condado de Navarra donde vivía el protagonista de nuestro fantástico relato. Carlitos, así se llamaba el chico, era un niño de 10 años y vivía junto a su padre que era granjero. Numerosos animales habitaban la bonita casa del granjero y representaban la única compañía de la solitaria existencia del niño. Carlitos sentía un cariño especial hacia un cerdito al cual él llamaba “Patita negra, el alegre cerdito del campo”. Sin embargo, él sentía la necesidad de jugar con otros niños de su edad, por lo cual a menudo se inventaba amigos imaginarios.
Recorría el pueblo, desde tiempos ancestrales, la leyenda de que en el tenebroso bosque de occidente habitaba una especie de monstruo, por la noche los aldeanos escuchaban ruidos y voces casi humanas, y nadie se atrevía a entrar en el solo.
Un día, durante un viaje con su padre por la alegre campiña del pueblo, se encontró con un grupo de muchachos que jugaban distraídos. El niño intentó buscar su amistad con la mejor de sus sonrisas pero fue rechazado. Cuando ya se marchaba, el grupito, pensando burlarse de él le propusieron un juego cruel. Si Carlitos quería entrar en el grupo debía atravesar el bosque prohibido por la noche y solo. Llegó el momento y el miedo recorría el cuerpo del muchacho. Se armó de valor y se internó en la oscuridad absoluta, no podía ver donde pisaba. De repente, dio un paso en falso y cayó gritando por un agujero que parecía interminable. Su vista pronto se acostumbró a la oscuridad y pudo entonces percibir que no estaba solo, escuchaba vocecitas y veía pequeñas figuras a su alrededor. No lo sabía, pero casi sin quererlo había descubierto el fantástico mundo de los gnomos. De pronto se dio cuenta de que estaba atado de pies y manos. Las pequeñas criaturas empezaron entonces arrastrarlo con una fuerza sobrehumana y después de un tramo de oscuridad apareció ante el un prado verde hermoso, con árboles y el mar, que lo rodeaba todo, era un mundo de fábula. Carlitos fue llevado al oscuro castillo del rey Alejandro, el jefe de los gnomos. Los consejeros del rey debatían qué hacer con el, pero Carlitos no podía entender nada. Finalmente fue llevado a una mazmorra donde pasó la noche. Al día siguiente se encontraba en medio de una procesión de gnomos, recorrió todas las calles de la maravillosa villa de Alejandro, infinidad de aquellas criaturas lo contemplaban entre gritos y vituperios hasta que llegaron a la cima de un acantilado. Tenía enfrente suya una enorme estatua de un gnomo al que las criaturas empezaron a venerar al unísono. Inmediatamente Carlitos se dio cuenta de que algo malo podía pasarle, estaba atemorizado. Los crueles gnomos lo colocaron al borde del precipicio contra su voluntad, pero sus esfuerzos eran en vano, no podía librarse de aquellas ataduras. Después de algunos rezos solemnes varios de ellos se acercaron con una larga vara y empujaron al muchacho al vacío, el mar se lo tragó junto a sus gritos. Después de unos momentos de silencio, los gritos y vituperios llenaron aquel lugar, y los gnomos saltaban y celebraban el espeluznante asesinato del niño.
En el pueblo, la desaparición del niño causó gran conmoción y después de unos días se suspendió la búsqueda.
Carlitos se despertó sobresaltado y aturdido. Miró a su alrededor y escuchó la algarabía que reinaba en el lugar, vio a muchos niños y todos le sonreían. Todos vestían de blanco y estaban rodeados de animalitos. Un gran cartel presidía el lugar, “El gran huerto de Dios”. Una gran alegría llenaba su corazón, nunca más se sentiría solo.
(Cuento grupo)

Svět je malý, bomba, Rocío, superní víkend

JUE, 04/11/10
Před čtrnácti dny v sobotu mi přišel z OIPD e-mail, že v Casa de estudiante se bude konat nějaká charla o zaměstnání postižených. Nevěděla jsem, kde je casa de estudiante, co to vůbec je a hlavně se to mělo konat v době, kdy já mám školu, takže jsem o tom ani nepřemýšlela. Nicméně když jsem v pondělí příšla a zjistila, že dialektologie odpadá, rozhodla jsem se, že se mi nechce domů a že se tam zajedu podívat.
Casa de estudiantes je taková jako malá hala vedle rektorátu. Ani jsem nevěděla, že to tam je.
Tak jsem tam přišla, už tam bylo mega lidí a charla právě začínala. Trvala asi dvě hodiny a popravdě mě moc nebavila. Ale nakonec bylo asi fajn, že jsem tam šla.
Když událost skončila, začali se tam lidi shánět po jakýchsi formulářích a po jejich potvrzení. To byly nějaké takové formuláře, které když se vyplnily, mohlo se chodit na další charlas podobného typu. Mně se tam nějaká holka zeptala stli ten formulář chci taky. Nevzala jsem si ho páč charla mě tak nějak nezaujala protože místo toho, aby tam třeba něco vysvětlili nebo co já vím tam všichni říkali svoje zkušenosti a já jelikož žádné pracovní nemám, nemohla jsem s ničím přispět.
Když všichni obdrželi své formuláře, chtěla jsem už odejít. Když jsem vycházela ze dveří, zaslechla jsem hlas Loreny, jak říká té holce, která se mě ptala na ten formulář: „Rocío, tak v sobotu v šest jo?“ Tak to mě dost překvapilo. Vrátila jsem se teda za Lorenou a ptala se jí, že jestli něco plánují nebo co. Lorena se velmi podivila, že o tom nevím, no bohužel no. A tak mi řekla, že v sobotu jdou s děckama studentama z OIPD někam si sednout a tak. Tak strašně jsem si přála jít s nimi... Poznala bych aspon někoho... No nechala jsem to být.
Když jsem přijela domů, napsala jsem Antonii Durán že kde se berou ty akce pořádané OIPD a na druhý den mi přišel e-mail od nějaké paní, že je pořádá skupina Grupo ocio a že jestli chci jít v tu sobotu s nimi.
Byla jsem z toho dost překvapená, ale napsala jsem jí, že teda jo. No a tak mi poslali ještě číslo na kohosi, řekli, abych byla před šestou na zastávce metra Príncipe Pío a že půjdeme kamsi, kde se to jmenovalo Vips.
Chtěla jsem se pak na netu podívat, co to je ten Vips, abych věděla, kam to vlastně půjdeme, no pak jsem na to zapomněla a viděla jsem to až v tu sobotu.
Pak mi přišel další zajímavý e-mail. Psala mi Antonia, že Rocío mi posílá na sebe kontakt. Přemýšlela jsem, kdo to je ta Rocío. To byla ta holka, jak se mě ptala v pondělí na ten formulář. A tak jsme si vyměnily pár e-mailů a pak už sme chatovaly na msn. Rocío je hrozně superní. Je z Huelvy a je taková hodná, veselá a už jak sme si psaly po msn mi bylo jasné, že si budeme dobře rozumět.
Ona že taky v sobotu jde do Vips tak že bysme mohly jít spolu. Byla jsem docela ráda bo na Príncipe Pío fakt ni puta idea.
No a tak v sobotu jsem teda vyjela už někdy před pátou, abych tam byla včas. Už tam čekala Rocío a ještě jeden kluk, jmenuje se Javi a studuje informatiku a tak sme tam čekali na ostatní a najednou tam přišla taková holka a že: Já jsem Johanna.
Měla kolumbijský přízvuk a já jsem si úplně vzpomněla, že jedna moje kamarádka ze Slovenska byla tak před šesti lety na výměnném pobytu v Segovii a že se tam bavila s nějakou Johannou z Kolumbie. Když se pak vrátila, viděly sme se a ona mi pouštěla nahrávku z workshopu, kde ta Johanna mluvila. Tota Johanna co za mnou přišla na Príncipe Pío měla moc podobný hlas té z té nahrávky, ale přišlo mi to tak nějak strašně increíble, že by to fakt byla ta samá Johanna. No nakonec sem fakt zjistila že jo! Jako svět je fakt malý! A tak jsem té slovenské kamošce hned psala, ona ji pozdravila a vubec to bylo super.
Když jsme se všichni sešli, vydali sme se směrem k Vips.
Vips je prostě taková jako restaurace či co. Moc se mi tam ale nelíbilo. hlavní důvod byl mega vysoké ceny – čokoládové batido skoro za 5 eur, cocacola přes 3 eur...fakt strašný. Tak sem si tam dala pivo, které taky stálo dvě a půl eura. Jinak to tam ale bylo super, seděla jsem u stolu s Johannou a tou Rocío, tak jsme kecali, plánovali další akce (ujal se můj návrh procházka po Retiru, snad ji ale uděláme brzo páč pak už bude hnusně a nebude na to počasí).
Tak sme tak kecali, já si objednala druhé pivko a když jsem udělala první lok, viděli a slyšeli sme en el fondo jakýsi ruch. Ani sme neměli čas přemýšlet, co se tam děje, páč za náma doletěl nějaký chico de seguridad a že musíme rychle vypadnout páč tam byla nahlášena bomba. Tak sme co nejrychleji posbírali svoje věci a spěšně, bez placení, sme vymajzli z Vips. Po cestě se naše skupina nějak divně rozdvojila. Když sme vylezli ven, zjistili sme, že např. Rocío tam není. Takže si to dokážete představit: nervózní spěšné telefonáty, no jak z amerického filmu. Jako správný american film i naše událost měla šťastný konec, druhá část skupiny se k nám nakonec připojila a všichni šťastně pohromadě jsme se vzdálili od vchodu do nákupního centra Príncipe Pío. Když jsme odešli kousek dál, bylo z budovy slyšet mírné Pummmmmm!!! Ale asi tak za 15 minut už sme viděli, jak tam opět vchází lidé. Když jsem se pak doma dívala na netu, zjistila jsem, že to, co tam bouchlo, byla jen petarda, kterou tam bouchli nějací jóvenes. Nicméně seguridat ante todo, že? Takže celé centrum muselo být evakuováno. Co kdyby náhodou.
Následující den, tedy v neděli, jsme šli s Pedrem do divadla. Bylo to super! Hra se jmenovala Yo me bajo en la próxima. ?y usted? Mega sme se u ní nasmáli. Byla o dvojici, která vyprávěla svých spoooousta zkušeností, ať už sexuálních či jiných. Bylo tam spousta superních hlášek. Nejlepší bylo, když ten borec šel do takového jako puticlubu a ta paní předváděla takovou starou hroznou kurvu, uplně typickou a takovou...jajaja sme se málem počurali smíchy všichni ptž ta byla prostě uplně bezkonkurenční! Ta kurva furt říkala: quééé pááááása cooooooňo takovým hlasem, no super to bylo. Oni jí aji nějak říkali, něco jakože cojo palo nebo něco takového, bohužel si to už nepamatuju a to je škoda páč to ji mega vystihovalo. Před tim divadlem fuimos a tomar una caňa a potkali sme se s Juanejem, takový moc sympatický pán, který s náma byl pak po celou dobu toho divadla a popisoval nám scény, tak to bylo super.
Po divadle sem měla chuť ještě na caňitu, ale když sem se podívala na hodinky, chuť mě přešla páč vědomí, že bylo asi půl jedenácté a že já další den musím vstávat do školy, mě od toho honem rychle odradilo.
Přišla jsem domů a na face byla Adelka se Zuzkou, které mi psaly, že ten další víkend přijedou do Madridu a že bysme teda mohly prodloužený víkend (tady prvního listopadu je svátek a nechodí se do školy) mohly strávit spolu. Tak jsem jim napsala, že jo a že to domluvíme a celá nadšená z toho nápadu a z toho, že uvidím dvě moje brněnské spolužačky v hlavním městě Španělska, jsem šla spát.
V pondělí jsem si psala s Rocío a napadlo nás, že bysme se v úterý mohly spolu zajít najíst. A tak že se sejdeme u metra ve tři odpo. A tak jsem po dialektologii vzala bus, přijela na metro a že si ještě zajdu vybrat penízky. Rocío už tam čekala a že: nooo a tak když sem tu na tebe čekala, tak sem si zašla do bankomatu. :D :D Takže sme tam pak šly ještě jednou, já si vybrala a pak sme přemýšlely, kam půjdeme. A že do Burguer King. Marianita (kamarádka z Argentiny) tam pořád chodí, ja tady ty fastfoody neznám, takže mi to bylo celkem jedno. A tak jsme jely na Alonso Martínez. Udělaly sme nevímkolik přestupů v hrozně krátké době a pak sme vylezli na takové ulici. Kousek sme po ní šly a pak sme zašly do takové jako místnosti, ale tam námř ekli, že toto není Burguer ale jakýsi bar, tak sme se vrátily kousek nahoru a už sme byly správně.
V Burguer sme si daly uplně užasný hamburger takový kulatý s hrozně ňam věcma, se musím Rocío zeptat, jak se jmenuje, abych jestli tam příště půjdu si tam dala to samé, k tomu obří pytel hranolek a velikanánskou cocacolu s tunou ledu. A u toho sme kecaly a kecaly a kecaly.
Pak Rocío navrhla, že bysme mohly jít na kafe. A tak sme šly do toho baru, jak sme tam prvně vlezly omylem, daly si tam kafe a kecaly a kecaly.
A pak sme přemýšlely, kam bysme mohly jet, kde by se dalo jen tak si sednout a kecat. Na té ulici, kde sme byly, žádné lavičky nebyly dado que la calle era bastante céntrica a na takových místech moc laviček nebývá.
A tak sme jely a Chueca. Rocío že: Tak pojedeme na Chueca, tam je hodně laviček. :D :D A tam sme vylezly z metra, na jednu takovou kamennou sme si tam laply a kecaly a kecaly a kecaly a kecaly a kdybysme nemusely jít a dělat věci do školy, kecaly bysme tam eště teďka.
Jinak pak přes týden se nedělo nic zajímavého, chodila sem do školy a tam nic new. Ve čtvrtek v El espanol como lengua extranjera nám nadiktovala devět takových jako vět či co a my sme pak ve skupinkách měli napsat povídku, která je bude obsahovat. Ale o tom až příští příspěvek.
No a mezitím jsem čekala nějaké zprávy od těch holek a furt nic. Ani sme nevěděli, kde budou ubytované a nic. No až v pátek mi napsali, že tatínek Adelky jim našel ubytování na Pinar de Chamartín (pěkně daleko) a že teda se v sobotu sejdeme, zajedeme s holkama dát kufry na hotel, pojedeme do musea del traje a pak se uvidí.
Tak jsme v sobotu vstali a vyjeli za holkama. Nejdřív že se setkáme se Zuzkou u jakýchsi věží na Avda de América. Věží sme tam viděli několik, tak jsme se tam potom zákonitě hledali. Bylo hnusně, zima, pršelo, takže bylo čekání na Adelku docela dlouhé. Navíc tam za náma přišel jakýsi týpek který a) byl ožralý, b) neuměl španělsky a chtěl se se mnou pořád o něčem bavit. Bohužel jsem mu nerozuměla ani slovo, nevím, jestli to bylo zapříčiněno dávkou alkoholu v krvi nebo jeho neznalostí jazyka, ale byla jsem docela ráda, když ho nějací borci odlifrovali pryč bo fakt nevím co chtěl a snad to radši ani vědět nechci.
Po hodině čekání a klepání kosy přijela Adelka s taťkou. Její taťka má naprosto úžasný asturský přístup, je to naprostý mazec. Tak sme se představili a naskočili do krásně vyhřátého autíčka. A začalo dobrodružství La búsqueda del hotel perdido.
Hotel už sám o sobě je daleko a jak se k němu dostat autem sme moc dobře nevěděli. Asi hodinu jsme tak různě projížděli ulicemi Madridu, ale pak sme ho nakonec našli! Holky vystoupily, daly si tam kufry ajeli jsme do museo del traje.
Překvapilo mě, jak to muzeum bylo maličkaté. Nikdo tam nebyl, jen mladá senorita u okýnka. Muzeum jsme si prošli a celé nám to zabralo sotva půlhodinu. Byly tam různé zajímavé druhy šatů, nejvíc nás dostaly jedny, které vypadaly jak postrouhané čokoládou.
Po muzeu nás Pedro vzal do takové malé hospůdky, kde nejvýznamější specialitou byly sartenes. Byly to vždycky smažené brambory, nahoře smažené vajíčko + něco a to vše přinesli v pánvích. Všichni sme si dali toto s chorizem a Zuzka s houbama a krevetama. Původně jsem si chtěla dát to Zuzčino, ale nakonec jsem dala přednost chorizu.
Po sartenes jsme se vydali projít se po centru Madridu. Procházka to byla super, dělaly jsme mega fotek, ale bylo hnusně, pořádně se rozfoukalo a fakt mi byla hrozná zima. Tak strašně jsem si přála mít na sobě svoji nádhernou hřejivou zimní bundičku... jenže kufr s věcma ještě nepřišel...a to už je měsíc, coho mami poslala...ya estoy preocupadísima.
Prošli jsme se na Cibeles, kterou jsme nakonec nevyfotili páč a) tam furt jezdily auta, jak je kolem ní kruháč – jako fakt super kolem božské Cibeles, jedné z nejvýznamějších soch Madridu, postavit kruhový objezd -, pak jsme byli též na Sol na nultém kilometru španělských silnic, kde jsme si všichni vyfotili nohy (kdo to neudělá, jakoby v Madridu ani nebyl), prošli sme celou Gran Vía, ulici Preciados, plaza de Callao a když už nám byla zima všem, zapadli sme do jakési cafeteríe a všichni až na Pedra, který si dal café con leche sme si dali Colacao. Španělské Colacao mi bude v Česku taky moc moc chybět.
Pak jsme se šli opět projít, vzali sme holky na Prim a že půjdeme na pivko a pak už domů. Holkám se ale nechtělo, taksme šli domů. Doma sme se navečeřeli a padli do postelí. Já ještě předtím zhlídla kapitolu El internado (sem se tu uplně zbláznila do seriálu El internado – Internát).
V neděli jsme, ačkoli nebyla škola, vstávali také poměrně brzy páč sme měli s holkama sraz v centru asi o půl desáté. Šli jsme si projít obrovitánský trh, který v Madridu v neděli bývá, El rastro. Bylo tam moc moc moc lidí a moc divných a zajímavých věcí. Nejvtipnější nám přišel pán, který se snažil tam prodávat takové ty úplně staré obrovské žehličky na prádlo, jak se do nich muselo strkat uhlí, aby se nahřály. A pak takovou divnou obrovskou mísu přikrytou takovým divným kuželem. To sme pak asi půl hodiny přemýšleli, k čemu by tento předmět jako měl sloužit.
Když si holky prohlížely obrovitánské nádherné šátky, začalo šíleně pršet. Uplně silně. Přestalo to během chvilky, ale zmokli sme pořádně.
Po návštěvě Rastra sme šli do královského paláce. Tam ale stála fronta dlouhá přes 300 metrů, tak jsme to vzdali a že tam půjdeme v pondělí brzo ráno, když tam nikdo není.
Pak jsme šli do domu Lope de Vegy. Tam se ale musí návštěvy předem objednat, takže z toho nebylo též nic.
Tak jsme šli se najíst do Burguer King. Jelikož jsem nevěděla, jak se jmenovala ta ňamina, jak jsem ji jedla s Rocío, vybrala jsem si cosi jiného a taky to nebylo špatné.
A odpoledne jsme šli do museo del prado!!! Taky tam byla mega fronta, ale od pěti tam byla návštěva zdarma, tak sme si řekli, že tentokrát si tam tu frontu vystojíme. A opravdu jsme nelitovali!
V Pradu jsme byli tři hodiny a ještě nám to nestačilo. Viděli sme Las meninas od Velázqueze, pár obrazů od Goyi a spoustu od neznámých malířů. Nejvíc nás překvapila Virgen de leche, kde byla kojící María. Tento motiv se na obrazech objevoval hrozně často.
V Pradu bylo i pár soch, třeba socha Ledy nebo dítěte, které si vytahovalo trn z nohy.
Při vstupu nám dali takové divné válce, na kterých se dalo namačkat číslo některých obrazů a byl k nim audiopopis. Opravdu nádherný zážitek! Jen škoda, že se tam nemohlo fotit. Ale Museo del prado všem moc moc moc doporučuji!
Když sme se chtěli jít podívat na las majas, taková dost nepříjemná paní už nás ztama vyhodila, takže sme je neviděli. :( Musíme tam ještě někdy zajít.
Z muzea sme šli na vlakové nádraží Atocha, které je hrozně moc moc moc veliké a zajímavé. A ztama už sme šli domů.
V pondělí ráno jsme doma uklízeli, takže do toho paláce jsme nakonec s holkama nešli. mrzelo mě to páč holky říkaly, že to tam bylo moc super, že byla visita guiada, že dostaly sluchátka, kde jim paní všechno říkala, popisovala a že to tam bylo pěkné. :( Tak snad jindy no... :(
Když sme se setkali s holkama, už sme nedělali celkem nic, šli sme do Retira ke skleněnému paláci, udělali pár fotek a lapli na lavičky, holky jedly a my sme pak šli domů. Mrzelo mě, že sme nemohli s holkama zůstat až do konce. Ale byl to nejsupernější víkend, co sem tady!

Pája poprvé s erasmáky a nádherné odpoledne s Adelkou

SÁB, 16/10/10
Salí de casa a las siete de la manana y volví a las once de la noche. Takto by se dal charakterizovat muj ctvrtecni den. Byl to opravdu mazec. Skoro to vypadalo, jak kdybych byla celej den nekde na nakym tahu bo co.
Vstavat se mi nechtelo (nikdy se mi nechce), ale sprcha me probrala. Pak sem ficela na metro - uz to stiham upe v poho.

Do skoly jsem dorazila okolo osme rano. Mela jsem pul hodiny cas nez zacne hodina, tak ze půjdu k „moji zdi“ a dam si tam cigaro a tak vubec a pockam tam a pak pujdu do hodiny. Moje zed je takova zidka, ktera vede od hlavniho vchodu do univerzity k tomu dolnimu. Nahore se na ni da sedet a vzdycky tam byva mega lidi, kteri tam posedavaji, pokuruji cigarko, popijeji cocacolu z plechovky a povidaji. No a tak jsem prisla k tej zdi a potkala jsem Aliciu. A ona ze Kam des? A tak sme u moji zdi zustaly spolu a daly si to cigo spolu a superne sme pokecaly.

Pak uz byl cas jit do hodiny. Alicia si sedla vedle me a za me si sedla jeji korejska kamaradka. Kdyz jsme se ptaly, jak se jmenuje, rekla neco naprosto divnyho, co znelo jako ňaňaňau cosi a pak rekla: No a ve spanelstine by to bylo Lydia. :D :D Tak ji rikame Lydia. I na face ma Lydia Lim. :) V hodine sme probirali jakousi nudnou teorii, ktera nas nebavila.

Mezi hodinama opet cigarko a pokec – Lydia se pridala – a pak dalsi hodina. Hodina byla vtipna. Jednak profe prisla o pul hodiny pozdeji a jednak pak ten zbytek stravila ctenim z jakychsi poznamek, ktere nam stejne potom nakopirovala, takze hodina naprosto ztracena. Vedet to, asi se na ni vyserem. :D :D

Po hodine jsem mela sraz s Lorenou z OIPD, aby mi pomohla vyplnit zadost o zapis do predmetu a fichas de clases. Nejdriv jsem si ovsem pro tu zadost musela dojit, ze? A kam jinam, nez do kancelare erasmus filologie.
Pani nas poslala do nejake budovy. A tak sme sly a Alicia ze tam ma auto, ze nas vezme autem. Byl to mazec. :D Sedla jsem si za ni dopredu, Lydia si sedla do zadu a mela za ukol hlidat muj batoh. :D Kdyz mi batoh Alicia davala dozadu, divila se, ze tak mega vazi a pak ho zacala nazyvat burra. Takze bylo: Dame la burra. Moji hul nazyvala palo, taze bylo: Dame la burra y el palo. Moc dobre to znelo a hrozne sme se u toho vsichni smali. :D :D A taky mi celou dobu rikala Amparo. Ona pry vzdycky kdyz nevi, jak se nekdo jmenuje, tak mu rika Amparo. Jednou ji jedna divka jemne upozornila, ze ona se ale opravdu nejmenuje Amparo, no Alicia ji tak rikala dal. :D :D
Alicia pustila cedecko, na kterem bylo nove CD Guerra fría od Malú. Alicia ze: No, ona se jmenuje Malú, nevim, jestli znas... Kdyz jsem ji rekla, ze jsem si CD predchozi den stahla, zacala se smat a ze ona taky, takze ho nemame ani jedna jeste poradne naposlouchane, nicmene pisnicka Ni un segundo je naprosto husta. A pak poustela y Blanco y negro, ktera byla jako singl a pak jeste jednu. Alicia umela text, tak zpivala zplnahrdla na cele auto a ja se k ni pridala. Byla to sranda. Tak sme tak jezdili po Avenida Complutense, halekaly na cele auto a bylo nam fajn. :D Alicia mela v aute vtipne hlasky a desne sme se u toho nasmali.
A tak sme prijeli k te budove a zjistili, ze tu kancelar presunulia ze musime tam. Kdyz uz sme teda byli tam, tak ze toho vyuzijeme a pujdeme si do knihovny pro knizku do Sociolingvistiky, na kterou musime napsat nejakou praci.

Sesli jsme se superni trojka: Lydia, ktera je erasmacka a jeste nema studentskou kartu, Alicia, ktera si nevyplnila jakysi formular, a tudiz si nemuze vyzvednout karticku do knihovny, a ja, stejny pripad jako Lydia. No tak sme aspon obhlidly, ze ta knizka tam je, oskenovaly si jeji obsah, abysme vedely nazvy kapitol a prodiskutovaly, na ktere z nich budeme pracovat, a vydaly se smer ta druha budova, kterou nam rekla ta pani.

V aute sme opet poslouchaly Malú a byla sranda.

V te dalsi budove uz byla ta kancelar erasmus, ja si tam vzala formular na zadost o zapisu do predmetu a ze teda uz pujdu do skoly, kde me ceka Lorena.

Holky me jeste doprovodily a pak sly do knihovny jeste zkoumat tu knizku.

Predtim mi volal naky chico z OIPD, ze Lorena ceka v hale s kopirkou. Sla jsem tedy tam a tam nikdo. Tak jsem tam asi 15 min cekala a zkousela lokalizovat toho borce z OIPD, ktery mi nezvedal telefon, pac cislo na Lorenu nemam a chtela jsem, aby mi ho poslal.
Po ctvrt hodine jsem vysla pred vchod pac vevnitr me to nebavilo a bylo mi tam vedro. Porad jsem zkousela lokalizovat toho borce, nakonec jsem zavolala Antonii, ktera se divila, ze jsme se s Lorenou jeste nesesly. No asi 5 min na to Lorena přisla.

Tak sme se vydaly smer univerzitni autobus. Nastoupily sme, autobus byl narvany k prasknuti, ale pohoda. No nicmene kdyz sme vystupovaly zadnimi dvermi na nasi zastavce u metra (vzdycky tam vystupuje mega lidi), tak ridic se proste rozhodl, ze nema casu nazbyt a malem privrel Lorenu do dveri. Me to mega nastvalo! El cabrón casi la pilla!

Pak sme teda dorazily do centra, kde jsme hooodne dlouho vyplnovaly vsechny ty papiry. Na strankach nasi univerzity to je jedno velke lío, kody predmetu tam maji dvoje, jedny stare, ktere nam rekli, ze kdyz je tam napiseme, ze se nic nedeje, a jedny nove, ktere sme ale nemohli najit. Tak sme tam napsali ty stare.
Nez sme to dovyplnovali, uz bylo kolem ctvrt na ctyri. Ja mela byt o trictvrte na sest u vchodu do Instituto Cervantes, takze jsem uz nemela cas jet domu a vratit se. Tak jsem si rikala, ze pojedu tam, kde je ten IC a ze se nekde najim. Zavolal mi ale Pedro, ze na me ceka na Sainz de Baranda, tak jsem hned jela tam a pak sme jeli spolu. On mi privezl uplne zuzacky bocadillo od Juanity con lomo y queso semicurao, tak sme si na Sainz de Baranda sedli na takovou kamennou lavici, ktera tam je a ja si tam snedla ten bocadillo.
Pak uz prificelo metro, my vystoupili na Príncipe Vergara, vzali sme linku cislo dva a jeli na Banco de Espana. A pak sme zapadli do Lucaru a tam sme byli az do pul seste.

O pul sme se zvedli a vydali se zpet tou dlouhou ulici Barquillo az k rohu s Alcalá, kde je vchod do IC. Bylo tam krasne slunicko, tak sme se tam hrali a povidali.
Najednou prisla Monica Marketta (ta Italka, jak sem ji potkala prvni den na fakulte a myslella si, ze uz ji v zivote neuvidim) a kecala tam s nama.
A pak uz Pedro sel do ONCE a bylo sest hodin a my meli zacit prohlidku. Porad nam ale nejak chybel organizator Fabio Bahamonde. Ten ale nakonec neprisel, tak sme se vydali na prohlidku s nim.

IC je neskutecne obrovska budova! Predtim tam sidlila nejaka banka. Pri vchodu do ni nas zrendgenovali, vzali si nase kabelky a vubec tam byla obrovska seguridad.
Pak se nas tam ujala takova mlada holka Ana a zacala povidat o institutu, co delaji, co je jejich naplni a potom nam trochu popisovala tu budovu a tak. Nejlepsi bylo, kdyz se zeptala, jestli ji rozumime spanelsky a za mnou e ozvalo: Piu o meno. :D :D :D :D Sem mela co delat, abych tam nevybuchla smichy.
Pak sme se presunuli do mistnosti, kde probihala vystava México ilustrado.
Tato vystava predstavovala obrazy, knizky, casopisy publikovane v Mexiku v obdobi 1920-1950 a ukazuje, jak se nové politické, ekonomické a vzdelavaci reformy sirily skrz novy zpusob umeleckeho vyjadrovani. Takze tam bylo spousta obrazu novych smeru (futurismus, kubismus, spanelsky ultraísmus), obrazy zobrazujici sceny z revoluce, zajimave to bylo.
Ana k vystave mluvila jen chvilicku a pak nas nechala, abysme si chodili sami a prohlizeli si. Monica delala spoustu fotek.
Na konci prohlidky nam vsem dali takovou tasku s ruznymi letacky z IC a s upominkovymi predmety. Nakonec jsme jeste vyplnili takovy formular, aby nam pripadne mohli zaslat nejake informace z IC.

Prohlidka byla dost kratka, za hodinku sme byli venku se vsim vsudy. Cekala jsem ji delsi.
Chtela jsem Monicu pozvat aspon na kafe, ale nechtela, ze ma za chvili sraz s rodici na skype, tak me doprovodila k ONCE, kde jsem mela sraz s Pedrem, a odesla.
Pedro a ja sme opet sli do Lucar a tomarnos una caňita a pak domu.

No a v sobotu... V sobotu sem se videla s Adelkou!!! Prislo mi to tak neuveritelne v dalekem Spanelsku se videt s kamoskou, se kterou se vidam normalne v Brne a chodim s ni do skoly... A najednou se s ni videt v takovem velkem meste jako je Madrid... Zdalo se mi to tak nerealne...
No zavolaly sme si s Adelkou na skype a domluvily se, kde se sejdeme. Ona prijela s nadsenci Atlético Madrid z Asturias, protoze ten den se hral zapas mezi Atlético a Getafe. No a tak ze ji autobus vyhodi zrejme nekde u stadionu a ze pak vezme metro, linku cislo 5 na Pirámides a prijede na zastavku Ópera, kde uz ji budeme cekat my.

V sobotu rano sme teda pripravili bocadillos s tortillou de patatas, ovoce a ze se vydame na cestu. V tom Adeli napsala, ze v Madridu je sileny atasco a ze se spozdi. Nakonec to nevadilo bo my sme se taky nak zasekali.
Prijeli sme na Ópera a Adeli napsala, ze uz jede taky. Byla sem trochu nervozni bo mi to cele prislo uplne neskutecne.
A za chvilku uz prijela! Tak sme se privitali a premysleli, kam pujdeme.
Nakonec vyhral park Retiro. Od minuleho roku, kdy jsem tu byla v lete poprve a kdy jsme tam sli s Josém jsem tam nebyla, tak jsem se tesila.
A tak sme jeli do Retira, sedli sme si tam na lavicku a snedli si bocadillos con tortilla de patatas. Adelka privezla bollus preňaus (takove male jako z testa a v kazdem tom malem je kousek choriza, trosku mi to pripominalo pirozky) a tak sme pak jedli to. Napadlo nas, ze bysme si k tomu mohli koupit pivo. A meli sme stesti pac tam kousek byl naky bar, tak sme si tam koupili plechovky s pivem a udelali sme si v Retiru takovy minibotelloncito. Bylo to super a vubec nam nevadilo, ze byla kosa umocnena jeste tim, jak to pivo bylo siiilene studene. V jednu chvili mi uplne mrzla ruka od te plechovky. Bylo to hrozne super, sme kecali, planovali supervikent jeste se Zuzkou a nejakyma Adelcinyma kamosema (pristi tyden je tu v pondeli naka fiesta zase, takze prijede Adelka se Zuzkou a jeste nekym a udelaji si prodlouzeny vikend v Madridu). Jestli to vyjde, bude to narez.
Pak uz nam ale faakt byla kosa, tak sme se zvedli a sli se projit do centra. Bylo tam mega moc lidi a ja vzpominala, jak sjem byla v centru s Consoli a Marcelem a jak mi povidali o Madridu a jak to bylo superni.
Po prochazce sme sli do cukrarny Valor, kde delaji kvalitni a hrozne dobrou cokoladu! Tak sme si tam dali cokoladu a churros. Churros tam byly jine nz v San Ginés, nebyly tak tenke a zakroucene.
Pak jsme sli do El corte inglés, kde si Adelka chtela neco koupit a ona pak sla jeste do dalsich obchodu. A pak uz byl cas se rozloucit. Hrozne rychle to uteklo.
Adelka nam jeste dala krabici s dvema lahvema sidry, kterou nam koupil jeji tatinek a odjela.
my s Pedrem sme sli jeste do ONCE, kde byl koncert africkych bubnu. Bylo to uplne superni! Bezva sme si to uzili.
A pak uz sme jeli domu a v nedeli se nedelo zajimaveho nic, jen jsem delala veci do skoly a spala a nikde sme nebyli bo se nam nechtelo. A pak uz jen skola a skola.