Moje první zkouška na UCM

Tak jsem v pátek čtvrtého ledna dělala svoji první zkoušku tady. Celou dobu, co jsem tu, jsem měla ze zkoušek na UCM strach. A čím víc se blížily, tím sem ten strach měla větší. Strach z neznámého? Možná. A hlavně když sem viděla, jak to tu funguje/nefunguje, ta nejistota...

Tu noc jsem skoro vůbec nespala a to i navzdory tomu, že jsem šla brzo do postele. Juani, José a Pedro se dívali na Gran hermano (Big brother), televizi měli mega nahlas takže i když sem si zavřela dveře, mohla sem bez obtíží rozumět každé slovo. A jelikož sem nemohla spát, poslouchala sem s nimi. A byla jedna hodina ráno a přišel Pedro a já pořád nespala. Pak jsem usnula asi na dvě hodiny, během kterých jsem se stále budila a pak už sem nespala vůbec. Stejně jsem měla na pátou ráno nastavený budík, ptž sem musela vyjít mega moc brzo, abych stihla před zkouškou, která začínala o půl deváté, zajít ještě do OIPD pro jejich počítač – profesoři chtěli, abych zkoušku dělala na jejich počítači, aby tak měli záruku, že odnikud neopisuju.
Vstala jsem ale už ve čtyři a ještě si chvíli opakovala.

A pak už zazvonil budík, já se trochu nasnídala, osprchovala a mohlo se vyrazit. Zlatí moje mě doprovodil na metro – ho nechápu, on může spát, nikam nemusí a on kvůli mně mega brzo vstává jen aby mě mohl doprovodit.

Metro bylo prázdné, nikdo nikde nebyl. Bylo to divný jet šestkou, která bývá věčně plná, tentokrát skoro prázdnou. A na Ciudad universitaria taky nikdo. Fakt divný a dost ponurý pocit, který mi na náladě nepřidal.

A tak jsem k budově rektorátu, kde sídlí OIPD, přišla už o čtvrt na 8 – budova otvírá o třičtvrtě. Venku byla takhle brzo ráno poměrně kosa, ale nedalo se nikam jít, tak sem si tam tu půlhodinu počkala. Naštěstí tam byl nějaký vigilante, který tam kouřil, tak sme trochu, i když ne moc, kecali.

A pak přišla Toňi a šly sme dovnitř. Předchozí den řekla spolupracovníkům, aby jí nechali klíč od skříňky, kde mají uložený jejich notebook. Ti na to zřejmě zapomněli, takže musela jít sehnat někoho, kdo jí pomohl ten zámek tak jako mírně vypáčit. :D A tak vytáhli počítač a mohlo se vyrazit.

Na univerzitu jsme přišly okolo čtvrt na devět. Našly sme aulu B013 a v ní nikdo. Ani přede dveřmi a ani vevnitř nikdo nečekal a neopakoval si nervózně látku. A tak sme si tam sedly a když ani po dvaceti minutách nikdo nepřišel, šly sme se zeptat na sekretariát. Tam nám řekly, že zkouška začíná o půl dvanácté.
Já přísahám, že sem se asi tak stokrát dívala na net a že tam bylo, že ta zkouška je o půl deváté. On to musel zase nějak změnit a nic nám neříct – jako obvykle, tady vám nikdy nikdo nic neřekne, aji když de o zkoušku.

No a tak jsme se s Toňi sebraly a jely zase na OIPD. Toňi chtěla vybrat prachy, bankomat nefungoval, tak sme musely dovnitř do banky, kde jí je naštěstí dali.
Pak sme šli do cafeteríe a daly si churros a colacao.
A pak sme šly do OIPD, kde všichni pracovali a já tam seděla (jak sem tu zkoušku měla psát na jejich pc, tak sem s sebou neměla nic, ani svůj pc a ni nic) a hlavou se mi honily divný myšlenky.

Čas šel strašně pomalu a já už si jen přála mít to za sebou. Říkala sem si, že na zkoušku sem se poměrně dlouho učila, tak že by to mohlo jít...ale tady...je vždycky všechno jinak. :)

A tak se čas pomalu plazil až nakonec hodinky přece jen ukázaly tři čtvrtě na jedenáct. Toňi mezitím odešla na jakousi reunión, a tak jsem na uni jela se Soniou. A to už před aulou čekaly děcka. Nainstalovala jsem se tam s tím jejich pc a doufala, že najede jaws páč s ním neumím a ten komp nebyl můj. Eště že tam byla Sonia. :)
Jaws nenajel, musela mi ho zapnout ona. A pak přišel profe a divil se, kdo jsem, že mě nezná, že sem si určo spletla předmět. Jako fakt flipo, eh?! Celou dobu mu chodím do hodin a jestli mi nevěří, at se podívá, koho má v kurzu zapsanýho. Navíc na začátku kurzu sme každému profesorovi (jemu taky) rozdávali tzv. fichas. Papírek s informacemi (a s naším e-mailem) a fotkou. Každý žák musel dát každému profesorovi, kterého měl, jeden papírek. Já měla 5 fichas a 4 fotky, ale on měl to štěstí a dostal s fotkou. No a pak že eště štěstí, že teda tu zkoušku připravoval na pc a ostatním to tisknul, tak že teda tady jako flash se zadáním testu má, ale že jinak to normálně nenosívá s sebou a že nedostal žadný e-mail o tom, že bych něco takového já potřebovala....a vůbec, spoustu řečí. Na náladě mi to nepřidalo. Ale Toňi psala fakt všem, to byl on, který neodpovídal. – nechápu, proč po nás na všech fichas chtějí e-mail, když ho stejně nikdo nikdy nepoužívá.
A tak mi profesor dal flashku, zkouška se skopírovala na jinou, prázdnou, Soniinu flashku a mohlo se začít pracovat. (ah jak komplikované :D :D, jako by nebylo jednodušší ukládat změny v souboru přímo na profesorovu flashku :D).

Zkouška spočívala v rozboru textu z písně o Cidovi. Text sem znala, na hodině sme dělali podobné, navíc Cida jsem četla a přesně sem věděla, z které pasáže tu ukázku vzal.
Pracovala jsem přes dvě hodiny. Je to divný psát na počítači, který není můj. Když sem otevřela ten soubor a uviděla ten středověkej text s těma ruznejma vlnovkama a divnejma znakama, hrozně moc se mi zastesklo po braillském řádku. Jak moc by se mi býval hodil...chjo. Kdysi jsem se jich na něj ptala, prý ho aji měli, ale patřil asi univerzitě a jelikož ho v OIPD nikdo nepoužíval, vrátili ho. A můj by jim s tím nejel, potřebují se na něj divné drivery a já je nemám a neumím s tím. A tak jsem si jak blbka hláskovala každé slovo a bylo to divný.
Navíc rozložení hápéčkové klávesnice je jiné než té od aceru, takže pokaždé když sem chtěla smazat deletem nějaký znak, lítala jsem jak debil o stránku nahoru a dolu – já mam v tom rožku, kde oni mají page up, delete.
I na vzdory těmto malým strastem jsem měla ze zkoušky celkově docela dobrý pocit. Ale kdo ví...
A tak jsem dopsala, soubor uložila a zavřela a že tu flash vytáhnu a dám ji profesorovi. Jenže oni měli jakousi uplně divnou plochu. Na ní pouze šest položek a chyběly systémové složky jako tento počítač (Mi pc) a dokumenty. A tak jsem ani nemohla ověřit, jestli se to na tu flash uložilo v pořádku. No snad jo, jinak mě asi jebne.
A tak že tu flashku bezpečně odeberu. Hahá! Systémová lišta obsahovala pouze dvě jakési divné položky – tu moji, bezpečně odebrat hardware (quitar hardware con seguridad) samozřejmě né, že? :D A tak sem to nechala tak a přihlásila se, že řeknu profemu, at si to vytáhne sám. A profe furt nic. Už sem měla sto chutí se zvednout, odejít a nechat mu ten kompl tam a najednou přišla nějaká borka, že profe tam neni, že ona hlídá tu zkoušku a že si tu flash teda veme. No a přišla, našla quitar hardware con seguridad (nechápu kde a jak), flash vytáhla, komp vypla (eštěže tak) a bylo.
Achjo, ti profesoři tady se vždycky hrozně rychle zdejchnou a než otevřete pusu, že se jich na cosi zeptáte, už sou fuč.
A tak ani nevím, kdy a hlavně kde budou zveřejněny známky – ta borka to nevěděla. A tak sem mu z domu poslala ještě e-mail, i když, ruku na srdce, vůbec si od toho nic neslibuju, beztak zase neodpoví, chjo.

A tak sem celá zmožená z toho cizího PC vymajzla s učebny, v ruce tašku s těžkým obřím notebookem (nj jak si člověk koupí netbooka...na komfort si člověk rychle zvyká :D) azavolala zlatímu, aby mi zavolal do OIPD a řekl Sonii, aby mi napsala sms, páč sem neměla její číslo. A tak jí zavolal a Sonia mi řekla, at přijedu do OIPD aji s pc.

A tak sem šla na zastávku, sedla do busu, málem to přejela, vystoupila u metra, vrátila Sonii PC a jela domů. V metru sem (zase) vytuhla, naštěstí nepřejela svoji zastávku a nezůstala tak cirkulovat po celém Madridu, doma sem se trochu najedla a...vytuhla. A spala a spala a spala – nj všechny ty z nervů probdělé předchozí noci se na mně podepsaly. :D A to sem se chtěla odpoledne začít učit na další předmět...ufff.

A tak teďka jenom doufám, že mi profesor napíše, jak to bude s těma známkama...a že to dobře dopadne...páč tady nemají několik termínů na zkoušku jak u nás....že když se to nepodaří, mužeš zopakovat...tady mají jeden a pak až v září...a já sem v září znova nechcuuuu! :D
Tak držte pěsti.