Den nanic

LUN, 11/10/10
Den začal docela dobře. Vstala jsem, na metro sem vyšla nějak úplně rychle a i v metru cesta šla jako po másle. Sem překonala snad svůj osobní rekord bo co. Tak sem se moc radovala, že přijedu do školy včas, možná i brzo. No když sem vystoupila na Ciudad Universitaria, všechno se začalo kazit. Když jsem přišla na zastávku autobusů, zrovna tam nějaký profičel. Někdo mi řekl: „To byl G.“ A já už jsem mohla říct jen joder a čekat dál. Přišel tam za mnou takový hodný pán a že další autobus G jede až za 20 minut. Tak sme se vydali na univerzitu pěšky – on tam šel taky. Půl hodiny sme šli a pak sme potkali ten autobus G, tak sme do něj nastoupili. Ještě nám chyběly tři zastávky. Takže jsem nakonec přišla pozdě.
Na chodbě sem ale potkala profesora z Espanol coloquial, tak to bylo dobré znamení, že ještě nevešel do třídy a hodina ještě nezačala. Poprosila jsem ho, aby mi dal text, se kterým začali v minulé hodině pracovat. A on že jo a že mi ho dá po hodině.
Pak teda začala hodina – svoje místečko jsem tam měla yuhuuu. Povídal o tom, jak už v historii se objevovaly coloquialismy a dával příklady na starých dílech. Pak povídal o kompletní reformě španělské gramatiky a že kromě spousta dalších jevů se ustálilo tzv. lleísmo – tzn. že španělské ll se začalo vyslovovat palatálně centrálně a ne laterálně. A pak chodil od lavice k lavici, každému dal vyslovit slovo llovía a zkoumal, jestli je nebo není lleísta. Většina z nás už samozřejmě je. Ale všimla jsem si, že třeba Juanitka ho vyslovuje laterálně a pak taky na jedné nahrávce španělštiny pro samouky byla jedna no lleísta.
Po skončení hodiny jsem si počkala na profesora a připomněla mu ty texty. A on že jo, ale že dělá výjimku, že to dá jen mně a že se to nesmí ale dostat k nikomu dalšímu. Tak sem čekala, že buď mi to půjde nakopírovat, anebo mi to přímo dá. A on že: „No tak vám to nechám na vrátnici v budově D.“ Jako fakt super.
No tak skončila hodina a já měla zase tu protivnou pauzu, ve které nikdy nevím, co mám dělat. Nechtělo se mi do prázdné třídy, tak sem šla ven a sedla si na zeď, která je mezi hlavním a takovým dolním bočním vchodem. Studenti tam většinou posedávají, popíjejí cocacolu z plechovek a pokuřují. Tak sem si taky dala cigáro a přemýšlela, co budu dělat.
Venku byla trochu zima. Měla jsem v batohu bocadillo od Juanity a měla jsem už trochu hlad, páč ráno jsem nestihla snídat. Tak jsem si říkala, že si ho sním, ale venku se mi být nechtělo. Teoreticky jsem sice věděla, kde je ta univerzitní cafetería ale co já vím... No po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla tam přecejen jít. Je tam teplo, stolky...říkala jsem si.
A tak jsem šla do dolního poschodí a do tej cafeteríe. Bylo tam docela dost lidí, tak jsem nevěděla, jestli je tam volný stůl. Nakonec jsem objevila jeden takový zastrčený, tak jsem si lapla tam a vyndala Juanitčin bocadillo. Pomaloučku jsem ho snědla, napila se vody, kterou jsem si vzala z domu v takové divné hranaté plastové lahvi a pak sem se zvedla, že jako půjdu. Měla jsem ale strašnou chuť na něco sladkého. Jak tady nikdy nic není, čokoládka žádná aspoň malá nějaká... Tak jsem šla tam, kde cinkaly příbory a talířky a zeptala jsem se té paní v okýnku, jestli má nějakou malou čokoládku. A ona mi řekla že jo, ale že si ji musím koupit v automatu, že ona mi ji nedá. Bych do toho kopla. Zlaté naše krmítko, kde jdete za paní a ona vám dá, co chcete, vy jí dáte penízky a můžete jít. Tady vám taky sice dají co chcete, ale musíte vždycky prvně k takové divné mašině, navolit si tam třeba, že chcete toast (nevím, co tam vůbec mají a nemají), dáte tam penízky, mašina vám dá ticket, že ste to jako zaplatili, a teprve s tím ticketem jdete za tou paní. Paní si ho vezme, koukne na něj a už ví, co chcete. Toto se mi nelíbí. Toto se mi ale vůbec nelíbí. Proč nemůžu jít za paní rovnou a zeptat se jí, co má a nemá? Lidi mají zajímavou zálibu, a sice komplikovat to, co by vůbec komplikovaného být nemuselo.
Tak sem si už říkala, že se na nějakou pitomou čokoládku vykašlu, ale u té mašiny byla taková holka, Juana se jmenovala, a ona mi pomohla koupit tam Kitkat. Krásně studený Kitkat.
Tak jsem šla zase na tu zeď si tam chvilku sednout a mega mě to tam nebavilo. Byli tam naštěstí nějací dva kluci, kteří se bavili o cestování, tak to bylo zajímavé.
A pak už byl čas jít do hodiny.
Následující den byla fiesta, takže spousta lidí si udělala tzv. puente – svázala si předcházející víkend s pondělkem a tou úterní fiestou a prostě nepřišla do školy. Profesorka z dialektologie nás na to i upozorňovala, že její hodina nebude. Nicméně profesor z historické morfologie španělštiny neříkal nic, tak jsem si říkala, že jeho hodina bude normálně.
Jelikož jsem do školy pak vlezla jiným vchodem, zeptala jsem se kohosi, kde je aula B11. On mě poslal do B0’11, což jsem já nevěděla a jaké bylo mé překvapení, když v aule začala hodina logiky. :D :D :D
Tak sem se rychle sebrala s pocitem, že zase ztrácím půl hodiny mojí morfologie a pak už jsem šla do té mojí B11.
Aula byla zamčená a ani před ní nikdo nečekal. Tak to mě teda namíchlo. Profesor nic neříkal a pak si klidně nepřijde. Jako ať si udělá puente, já mu to neberu, ale mohl aspoň poslat e-mail. Znovu jsem si trochu posteskla po informačním systému naší univerzity, kde je každá událost, změna a cokoli oznamována studentům elektronickou poštou. Kdyby aspoň řekl, že hodina nebude, mohla jsem v deset vymajznout a o půl dvanácté už být dávno doma. Taky sem si říkala, jak se o nekonané hodině dověděli ostatní? Nikdo jiný tam nečekal. Kdyby to nevěděl nikdo, čekalo by nás tam víc. Bylo to divný. On to musel buďto napsat někam na nástěnku nebo co já vím anebo to ostatní prostě vytušili a nepřišli, páč na hodině neřekl nic.
Tak sem nevěděla, co mám dělat. Na chodbě jsem potkala Carmen, takovou moc hodnou paní z conserjería (takové informační okýnko u vchodu) a ona mi poradila, ať jdu na sekretariát a zeptám se, jak to teda s tou hodinou je. Šla jsem tedy na sekretariát, posadila se na kamennou studenou lavici, která tam byla, a čekala. Když ani po půl hodině nikdo nepřišel, zvedla sem se a šla domů.
Cesta metrem probíhala v pohodě. Až do doby, kdy jsem přijela devítkou na Artilleros a tam se zasekla taková ta páčka, jak se s ní otvírají dveře. Takže jsem je prostě neotevřela a metro jelo dál. A já, ač nedobrovolně a fakt nerada, vystoupila na Pavones, zastávce, kterou vůbec neznám. Někdo mě nanavigoval zpět na linku č.9, pak už jsem sice vystoupila na Artilleros, ovšem z druhé strany a jak jsou ty vchody a východy do metra, to by se z toho jeden zbláznil. No a tak jsem samozřejmě zase vylezla blbým vchodem, že? Ještě jsem se chtěla stavit v Pedrovo kiosku ale tím hloupým výstupem na Pavones jsem ztratila ten čas, který by mi taktak vyšel, kdybych vystoupila na Artilleros. Tak jsem si myslela, že quiosco už bude zavřený. Do toho navíc začalo pršet, no fakt nicmoc. Alespoň že mi přišel pedro, zlatí moje, naproti. Do kiosku sme šli pak spolu (zavíral až ve tři) a pak sme šli domů.
Jo ještě jsem zapomněla, že než jsem šla domů, sem šla do té budovy dD si pro ty texty. Texty tam nebyly. Už sem chtěla odejít, když tam přišel ten profesor a text mi dal. Trochu mě udivilo, že to byl jen jeden papír, myslela jsem si, že tam budou i ty z minula, on mě ujistil, že je tam vše a odešel.
Přišla jsem domů, převlékla se a celá unavená jsem si sedla k počítači. Na facebooku na mě čekala pozvánka od ESN na večerní complutense party. Tak jsem se moc moc těšila. Aspoň něco příjemného, říkala jsem si. V úterý jsem neměla školu, tak jsem se těšila, že kooonečně i jááá můůůžu jít. Domluvila jsem se s jednou moc superní holkou (Cristina, ta, co mi dělala tu ESN kartičku) že na mě počká u metra Antón Martín – blízko byla ta fiesta. Tak jsem to říkala Pedrovi, celá nadšená – pro mě toto mělo obrovitánskou hodnotu. A Pedro že neví, že samotnou mě nenechá, a že jemu se jít nechce, že jde do posilky, že bude unavený a že na to, abysme tam šli na jednu hodinu že vaya mierda de fiesta...a tak dlouho komentoval...pak eště, že ho bolí břcho a kdesi cosi a že až bude příště, že půjdeme (jenže příště to bude zase stejně a on bude zase říkat vaya mierda de fiesta) a já jsem ho viděla tak strašně znechuceného, že jsem zavolala Cristině, že je mi špatně a že jít nemůžu... Jak mi to rvalo srdííčko! :( To bylo to stejné, jako když sme o Vánocích s Mirkou naplánovaly jít do Severky a on pak tak strašně nechtěl... Ale mě kolikrát přemlouvá, abych s ním šla na foro literario, kde je přihlášený on a které mě nebaví. A že prý příště půjdeme... Kdybych bydlela v bytě se studentama, určo vyrazíme. Chjo. :( On si to na druhý den uvědomil, strašně se mi omlouval, že to mělo pro mě gran valor a že mi to zničil... No...muchas gracias.
Takže nic. Bylo mi večer šílený smutno... Ale uplně mega... Těšila jsem se, že poprvé uvidím erasmus fiestu, že tam třeba poznám někoho z Complutense...a že třeba ty pondělní pauzy nebudu trávit sama na zdi...no nic. A tak sem si až do tří do rána četla, páč sem nemohla spát.
A v úterý byla fiesta. Taková divná. Furt mi bylo (a je) z toho smutno. Ráno sem se snažila skenovat ten text od toho profesora.
a) Nebyly tam ty texty z minula
b) bylo to tak světlé, že i kamoška co vidí to mega luštila.
No super.
Odpo bylo lepší, jeli sme do ONCE (nikam jinam nejezdíme) a Pedro mě naučil přestup na Príncipe de Vergara. Přestup je to jednoduchý, což je super. A taky už vím, jak se jde do ONCE a kde je Roca Fría a Lucar.
Pak sme šli do Roca Fría (Lucar byl zavřený), dali si cocacolu a jeli domů.
A večer...večer jsem mluvila s Adelkou!!!! To bylo tak krásné slyšet nějakou moji kamošku, když tady žádné nemám. A v sobotu se možná uvidíme...ale nechci nic říkat, nebo se to zase zesere a nebudu mít nic.
Jo a mezitím ESN udělala další akci, návštěvu madridského institutu Cervantes – je na rohu ulic Alcalá a Barquillo (po ulici Barquillo jdu pak do tej ONCE, takže přesně vím, kde má institut vchod) takže tam půjdu, už sem se tam i regla a je tam pro mě mííísto!!! Tak aspon něco!!! Třeba po návštěvě půjdeme někam dát si něco. To by bylo superní! Tak už se snad mám zase na co těšit.