Alicia, Pája má kartičku, rozbitý talíř, unavená

SÁB, 09/10/10
Včera byl superní den. Den, o kterém můžu říct, že se mi dokonce snad i líbil.
Ráno jsem šla do školy, přijela jsem dokonce včas a jelikož mi Carlos Santos už ukázal jednotlivé učebny, věděla jsem i kam jít, tak jsem z toho měla super pocit.
Přišla jsem do B4, kde jsme měli sociolingvistiku. Bylo nás tam docela málo. Profe začala dělat absenci (mě v seznamu neměla) a když už ji dodělala, otevřely se dveře a přišla další holka. Ona se jí zeptala, jak se jmenuje. A ona že Alicia Martín Núňez. A já sem si hned vzpomněla, že je to ta, jak sem ji viděla minulý týden, jak mi řekla, kde je učebna B34. Tak sem měla radost, že aspon někdo bude se mnou asi chodit na hodiny ve čtvrtky a pátky. Pak sme začali probírat něco o komunikaci a docela mě to bavilo. Na konci hodiny nám řekla, že na pátek si máme přečíst text, který nám nechá v kopírce páč nám to nemohla nakopírovat ona. Po hodině jsem teda šla s tou profesorkou páč s kopírkou neumím, nemám studentskou kartičku a páč sem mega zvědavá a ten text sem ale chtěla taky nooo. No a tak ona to tam nechala a já sem se té paní v okýnku zeptala, že jako bysem taky chtěla ty texty. Ještě by byla možnost zeptat se někoho ze třídy, aby mi ty texty nakopíroval, ale jelikož tam nikoho neznám... A paní mi to všechno nakopírovala, dala mi to, já zaplatila 45 céntimos a mohlo se jít do další hodiny.
Tam más bylo přes padesát. Profe opět udělala absenci (zase sem nebyla v seznamu) a pak poslala papír, abysme jí my erasmáci napsali naše jména a přes jaký program na UCM jsme. A pak začala zkoumat, jaké mateřské řeči jsou ve třídě zastoupeny. Nejdřív se ptala po italštině, francouzštině, angličtině. Pak se ptala po portugalštině. Přihlásila se jedna holka. Ona se jí zeptala, odkud je a ta holka naprosto portugalsky řekla: Lisboa, Portugal. Bylo to vtipné na hodině totálně španělského předmětu vyučovaného ve španělštině. Nakonec se ukázalo, že ta holka španělsky umí, ale jak řekla Lisboa, Portugal, měla sem co dělat, abych se nerozesmála. Pak se ptala po více exotičtějších evropských jazycích – to jako myslela ruštinu, ukrajinštinu a tak. A pak že: A jiné jazyky? Já se přihlásila, abych jí řekla, že sem z Česka, no ona si mě zřejmě nevšimla a řekla: Tak jdeme na Asii... A najednou se ke mně vrátila a že: A ty odkud jsi? Tak sem ji řekla že z Česka, ona mi pochválila španělštinu a jelo se dál.
Mezitím k té Portugalce a mně doputoval ten papír, kde sme jí měli napsat naše jména a že sme erasmáci, tak sme se jí tam upsali a pak pokračovala hodina.
Když hodina skončila, začala sem si balit počítač a všechno a přišla za mnou ta Alicia Martín Núňez a že ona je ta Alicia jak sme se viděly minulý týden a kam jdu a tak. A tak sme spolu šly ven před univerzitu, daly si cigáro a kecaly. Ona se mě ptala na ty fotokopie toho textu na pátek. Já sem jí řekla, že to nechala v té kopírce. Ona se mě zeptala, jak to dělám s tištěnýma textama, tak sem jí to řekla. A ona: jééé ja mám doma starý skener, ti ho dám, chceš? :D :D Tak to sem nechtěla, ale udělaly sme jinou, superní výměnu: já sem jí dala všechny ty moje fotokopie a ona mi slíbila, že mi je naskenuje a pošle. Ona je tak hodná! Takže to bylo výhodné pro obě: já sem je měla naskenované a ona si je nemusela platit. Pak sme se rozloučily, protože ona měla jít na další hodinu. Ještě sme si vyměnily čísla a ona odešla. Já sem tam čekala na jednu holku z OIPD, která mi slíbila, že spolu půjdeme na fakultu statistiky, kde sídlí ESN (ta studentská organizace, která pořádá aktivity pro erasmáky) a že si tam teda udělám tu kartičku.
Asi po třech minutách mi zazvonil mobil. Volala Alicia, že ta hodina jí odpadla, že je v knihovně a že mi ty texty naskenovala rovnou tam a že mi je zazipovala a že jestli to takhle otevřu. :) A že mi je už poslala na e-mail.
Mezitím přišla ta holka, jmenovala se Sonja, moc sympatická byla, a tak sme šly. Bylo nádherné teplo, tak sme se rozhodly jít pěšky. Jenže fakulta statistiky. Už to jméno je takový jako divný. No a takyže jo. Sme to vůbec nemohly najít. Tak sme tam pořád chodily dokola, ptaly se spousty lidí, Sonja měla aji mapu, ale nikdo to pořádně nevěděl. Po hodině chození už nám bylo oběma pěkné vedro. No nakonec sme se zeptaly nějakého Kolumbijce a zjistily sme, že chodíme pořád kolem toho. Tož to sme se teda mega nasmály! Tak pak sme to už našly.
Kartičku mi udělali hned na místě, dělala mi ji Cristina, holka, se kterou jsem mluvila na té prezentaci pro všechny erasmáky, jak sme ji měli v úterý 28. září v aule Cofares lékařské fakulty. Chtěla po mně akorát pas, malou fotku a 5 euro. Kromě kartičky mi dala ještě takový gumový náramek, na kterém je napsáno UCM. :) Moc milé. :) Nevím, jestli mi ta kartička k něčemu bude, ale tak...snad jo no. A pokud ne, aspon mají 5 euro navíc na pořádání akkcí. :D :D
A pak jsem už jela domů, úplně unavená, fuf.
Myslela sem si, jak si dám dlouhou siestu, ale sotva sem otevřela dveře, povídá Pedro: Alberto (ten, jak sem o něm psala minulý rok) mi přinese nějaké věci do ONCE. Pojedeš se mnou? To nešlo neodmítnout. Chtěla sem Alberta a hlavně Chelo vidět a dát si s nimi kafe. Takže sem si tak na půl hodinky lehla a už byl čas se chystat.
S Albertem a Chelo sme byli jen chviličku, protože oni strašně pospíchali domů. Pak sme šli do obchodu ONCE, kde si Pedro koupil (opět další) kuličku na hůl, páč se mu cestou tam někde v metru urvala. V tom obchodě sme potkali takového pána, Carmelo se jmenoval, byl tam chudák takový sám. A on že jestli s ním nepůjdeme na kafe, že nás pozve. A Pedro že ne, že sme právě ted na kafe byli a že musíme jít a kdesi cosi. Carmelo z toho byl takový smutný trochu mi přišlo, no nic, rozloučil se s náma a odešel. My sPedrem sme potom jeli do 2.patra ONCE, sedli sme si na židle, on si vyměnil ten kousek od té předchozí kuličky za tu novou, kterou si právě koupil a pak že: Nepůjdeme do Lucaru na cocacolu? Zvu tě. Přišlo mi mega líto, že Carmelovi povídal jak nikam nepůjdeme a jak on nemůže si dát nic jinýho po kafeti a ted mě zve na cocacolu, no co už. A tak sme šli. Coca byla dobrá, přinesli nám k ní smažené brambůrky, ňam to bylo. A Pedro potom, když už sme byli skoro doma, taky naznal to s tím Carmelem. Snad ho ještě někdy někde potkáme a pozveme ho na něco.
V tom obchodě s tou kuličkou, resp. potom, jak sme seděli na té židli a on si ji vyměňoval, sem se tedy krásně předvedla fakt. On vytáhl tu gumu z hole a mně podal ten sáček s tou kuličkou a že at mu ho otevřu. On nemohl, že, páč měl obě ruce zaměstnané gumou, která je dost silná a musí se hrozně pevně držet. No a tak já sem roztrhla ten sáček, podala mu tu kuličku...a pak sem si všimla, že ale na opačné straně toho sáčku než kkde sem ho roztrhla, je takový to otvírání jak sou to takový ty dva pásky, který musí do sebe zapadnout. :D :D heh No super no. :D
Pak sme přijeli domů, já se osprchovala a s úmyslem jít moc moc brzo spát jsem hned po přečtení si těch textů zalezla do postele. A spánek nepřicházel a nepřicházel. Pamatuji si, že když jsem se naposled dívala na hodinky, byly tři hodiny ráno. A o půl šesté jsem musela vstávat do školy.
Včera v pátek sem přijela do školy už včas, takže sem si krásně stihla zabrat místo v aule. Hodina sociolingvistiky mě tentokrát ale vůbec nebavila, byla to samá teorie, profesorka jela strašně rychle, nestíhala sem si skoro vubec nic zapisovat, strašný. A na ty texty, které sem si četla ještě den předtím ve dvanáct v noci, se vůbec nedostalo. vědět to, přečtu si je v klidu o víkendu. :D
Po hodině sociolingvistiky přišla Alicia se svojí korejskou kamarádkou, jejíž jméno je nějaký jako divný ale ve španělštině by to prý bylo Lidia. Šly sme si zapálit a pak už byl čas jít do B34. Tam nás bylo o poznání míň než předchozí den. A že budeme dělat aktivitu. Profesorka přišla o půl hodiny později a další půl hodiny strávila rozdělováním nás do skupinek, přičemž si dávala moc pozor, aby v každé byl pouze jeden hispanohablante a vůbec to měla nějak zajímavě vypočítané, proto jí to tak trvalo. Já byla ve skupince s Alicií, tou její korejskou kamarádkou Lidiou a jedním španěloafričanofrancouzem. Měl naprosto hustý jméno, jedno jméno africké, druhé španělské, jedno příjmení africké, dlouhé a složité a pak jedno španělské. :D Jeho maminka je Španělka, otec z Jihoafrické republiky, narodil se ve Francii a dlouho pracoval v Portugalsku. Takže když sme měli ke každému jménu na papír, který nám profe dala, napsat jazyky, kterými plynně mluvíme, on tam měl francouzštinu, španělštinu, portugalštinu a angličtinu, která je v JAR úředním jazykem.
Pak sme si měli vymyslet pro naši skupinu jméno. Nakonec se ujal můj nápad Pata negra. A myslím, že kromě jednoho, který se mi ještě líbil (Primera aproximación) to byl snad nejlepší název. Ostatní měli názvy jako Estudias o trabajas? No me digas. a podobné krávoviny. :D Ale byla to aspon sranda. Ale Pata negra bylo nejšpanělštější. :)
A pak sme měli ve skupinách vypracovat paradigma členů a osobních zájmen. A pak už byl konec hodiny, ani sme to nestihli dodělat. :D
Venku už na mě čekal Carlos Santos, který mi ukázal dvě zbývající auly, takže v pondělí už taky vím, kam jít, a pak sem jela domů. Byla sem moc moc moc unavená páč na mě padla ta únava z toho, jak sem spala jen dvě a půl hodiny. Takže jsem v metru odmítla místo na sezení, které mi tam paní nabízela, páč se znám a vím, že bych zaspala svoji stanici a to by nebylo moc dobrý. Už se mi to málem stalo ten předchozí den. To sem zaspala, vzbudila sem se na República Argentina, pak sem se ty zastávky snažila počítat, ale byla sem tak groggy že sem se probudila až na Manuel Becerra a ačkoli sem věděla, že do té mojí, kde vystupuju, zbývají už jen dvě, stejně sem zase usnula. Když sem se probudila a zeptala sem se ospalým hlasem paní, která to je zastávka a ona mi řekla že Sainz de Baranda (ta moje), vyskočila sem, jakoby mě někdo píchl špendlíkem do zadku, vymajzla sem z metra a málem sem tam sebou flákla. :D :D Fuf.
Na Cuatro caminos k nám do metra přistoupil takový borec a začal tam hrát na kytaru. V Espaňi je celkem běžné, že přistoupí do metra někdo s harmonikou a začne tam na celý vagón vyhrávat (bohužel většinou to je jen takové vrzání), aby si vydělal penízky. Ale tento fakt uměl! Zazpíval nám A puro dolor úplně přenádherně! Kdybych měla drobné, snad mu aji něco dám. Páč měl fakt dokonalý hlas! Měl by to jít zkusit do Operación triunfo, určitě by ho tam vzali.
Byla sem tak unavená, že sem usínala i ve stoje. Sainz de Baranda sem ale naštěstí nezaspala, přestoupila sem na devítku (Qlarinko, taky devítka hehe :D) a jela domů. Ale to sem byla fakt mimo už. A tak sem si zašla do toho baru, jak ho mám po cestě na Cocacolu a to mě trochu probralo. Je to divný jít sama do baru. Nj ale když tu nemám amigos...a měla sem žízeň a voda došla...co se dalo dělat. :D V baru někdo hrál na automatu, který dělal zvuky a mluvil. To sem eště neviděla. A při té příležitosti sem se naučila nové slovo, jak se řekne v espanolštině automat: Tragaperras. Výstižnější název tomu fakt nedali xq él sólo traga perras, nunca las escupe.
Když sem přišla domů, akorát sem si zhodila boty a sesunula se úplně dead na pohovku. A kdyby mě Juani nevzbudila na jídlo, asi bych tam ležela eště teďka.
Mezitím přišla Consoli, jedli sme cocido a já si pak šla chvilku lehnout. A sotva sem usnula, přišel Pedro a že je čas jít na tanec, na který sme se přihlásili. Ouuu to bylo krušnééé! Ale tnaec mě probral. Po tanci sme šli na kafe a domů.
Pak sme večeřeli. Po večeři sem šla umývat nádobí. Šla jsem ještě pro něco na stůl a pak že teda půjdu umývat. Mezitím do kuchyně vcházela Juani, já to nevěděla, a jak sem šla, vyrazila sem jí z ruky talíř, který nesla. Ten spadl na zem, udělal nádherný skleněný zvuk a rozletěl se na tisíc kousků, chudák. :( No třeba mi ty střepy přinesou štěstí a já si tu najdu nějakou kamarádku nebo někoho, s kým bych mohla jít třeba na kafe v té protivné pondělňoúterní devadesátiminutové pauze.
Po večeři se Juani a Pedro dívali na Sálvame a já sem šla spát. Pěkně se mi to spalo.