Copiado desde Facebook.
Te atreves a escribir una nota con 60 cosas al azar de ti, hechos, hábitos o metas tuyas?
Te animo a que lo intentes. Ponle el nombre 60 hechos y confesiones de (tu nombre) y así tus amigos te conocerán un poco más.
1. Aunque debería, no tengo ganas de acostarme.
2. Hoy es la primera vez que me he aburrido durante toda una clase aquí en Madrid.
3. Soy adicta a internet. Diariamente tengo que revisar mi correo electrónico, el face y conectarme en todos los clientes de mensajería instantánea que tengo. Si no, no estoy tranquila.
4. Me encanta hacer barquitos prácticamente en cualquier tipo de salsa, en las ensaladas de tomate o lechuga o simplemente en el aceite de oliva.
5. Para descansar bien tengo que dormir mínimo nueve horas.
6. Tardo más de 30 minutos en ducharme y más de una hora en bañarme. Cuando estoy en casa y puedo permitirme el lujo de poder relajarme en la bañera con espumita, soy capaz de pasar horas y horas en el cuarto de baño. Mi madre me riñe a menudo por eso.
7.Me encanta el olor de coco, almendras y canela.
8. Me encanta fumarme un piti al tomarme un cafecito bien cargaíto después de desayunar. Si no puedo hacer esto, mi desayuno no es completo.
9. Sé guardar mis problemas, penitas y cosas que me preocupan muy dentro de mí y no decirlas a nadie aunque sé que me perjudica.
10. Tengo una colección de minerales. Antes me encantaban todos los minerales y creía en su poder sobrenatural.
11. Me dan miedo cosas que a cualquier persona normal le parecerían tontas y estúpidas. Ni mi madre me lo cree. Le tengo pánico al viento fuerte, a los espacios grandes y abiertos en el campo, no me gustan cosas peludas y cuando alguien quiere producir algún sonido que me da miedo, me tapo los oídos y grito como loca: !Nooo noooo noooo noooo nooooo!!! ochocientas mil veces.
12. Aunque de todo mi corazón odio madrugar, prefiero levantarme dos horas antes de lo que realmente sería necesario para poder tomarme mi cafecito matutino con el cigarrito imprescindible que poder dormir un rato más pero sin disfrutar de estas mis pequeñas alegrías.
13. Me da miedo sentir el contacto de las ruedas del avión con el hormigón de la pista de aterrizaje.
14. Me gusta estar on line cada vez que puedo y aunque no estoy en el ordenador, prefiero dejarlo encendido con el away status que apagarlo. Soy una maniática.
15. Me encanta el español! Sinceramente amo de todo mi corazón esta lengua románica! (Uno de los motivos por qué escribo esta nota en castellano.) Estoy adicta a ella más que a internet. Cuando estoy sola en casa, cuando no quiero que los demás me entiendan o simplemente cuando me da la gana, hablo en castellano aunque estoy en mi país. Ahora estoy de erasmus en Madrid y cuando hablo por skype con mi familia o mis amigos, hay palabras o hasta construcciones fraseológicas que no sé expresarlas en checo. Cuando me topo con alguna, me paso cinco minutos pensando cómo lo podría decir en mi lengua materna. Cuando al final lo digo de alguna manera, me suena raro.
16. Me encantan los perfumes! Si fuera millonaria me gastaría todo el dinero comprando perfumes.
17. Odio el puré de guisantes y las lentejas. Amo beber zumo de piña, Malibú con piña y la piña como tal. Me encanta la piña!!!
18. No me gustan las pastillas y cuando algunas se pasan del criterio del tamaño que considero aceptable para mí, no me las trago.
19. Cuando estudio, primero estudio en silencio, leyendo y revisando para mis adentros, sin embargo después tengo que salir al balcón y paseando repetir en voz alta lo que he estudiado. Los vecinos pensarán que estoy loca cuando me ven paseando por el balcón y hablando en un idioma desconocido pero me da igual. :)
20. Odio cuando me obligan a hacer algo que no quiero.
21. Me encanta el chocolate. Podría vivir comiéndolo.
22. Me encanta viajar. Si pudiera me recorrería el mundo entero. Los países que visitaría primero serían Portugal y Brasil. Sin embargo, el país que más amo es España. España es mi vida, España es mi todo!!!
22. Prefiero escribir ciento ochenta correos electrónicos que hacer una llamada telefónica.
23. Me dan asco los gusanos. No los tocaría en mi vida!
24. Me encanta el sonido de las olas del mar rompiéndose contra las rocas. El mar lo admiro y a la vez le tengo mucho respeto.
25. Me dan muchísimo miedo las películas de terror. Si veo alguna, no me atrevo ni a moverme en la cama y tengo miedo de ir sola al baño porque creo que algo peludo saltará del váter y me atrapará.
26. Aunque no creo en Dios, sé que hay algo entre el cielo y la tierra. Ya se me ha confirmado más de una vez.
27. A veces soy muuuy indecisa. Tardo horas en elegir algo a la hora de comprar y hay veces que me cuesta elegir entre un simple sí o no. Mi frase más frecuente es: „No sé.“.
28. Me dan miedo los médicos aunque sé que me quieren ayudar.
29. Me encanta el sonido del mechero, del carboncito de la sheesha y de las cerillas. – Soy sagitario. :P
30. Me gustaría ser intérprete.
31. No tengo faltas de ortografía y me gusta corregir a los que las tienen. Odio que la gente hable mal y conjugue mal los verbos y aunque no soy española, me gusta escribir correctamente. Sin embargo, chateando con amigos o en facebook me encanta utilizar la forma de escribir de los jóvenes (q, xq, ke, bss, etc.) Me gusta que mis paisanos lo vean y piensen: !Qué cool! :)
32. Me gusta inventar correos electrónicos imaginarios y discografías de cantantes no existentes.
33. En el face no utilizo mi nombre real porque me encanta cuando me dice: Hola Paulina Amparo, tienes cuatro notificaciones nuevas.
34. Me encanta tocar el piano, cantar y componer canciones en castellano.
35. Soy capaz de pasar horas y horas viendo cosas en aukro (ebay) aunque sé que no puedo comprármelas.
36. A veces me enfado demasiado rápido, después me arrepiento y perdono, también rápido.
37. Me llaman exagerada porque me gustan grandes cantidades y cosas que a otras personas les parecen extrañas (café cargadísimo, muchísimo tomate frito en la pasta, fumar por la mañana, perfumes de olor fuerte, sabores fuertes, pendientes largos...)
38. Cuando estoy nerviosa, me pongo muy acelerada y constantemente tengo que hacer algo con las manos (jugar con las llaves u otro objeto pequeño, dar golpecitos en la mesa con los dedos...)
39. No me gustan los juegos de PC.
40. Nunca compro cupones de loterías porque creo que es tiempo y dinero perdido.
41. Me preocupo mucho por mi mami. Cuando va a algún sitio y no vuelve a la hora que ha indicado, me pongo nerviosa. Incluso cuando me sueño que le ha pasado algo malo, le llamo para asegurarme que ha sido tan sólo un sueño.
42. Soy muy sensible al dolor, y me da miedo.
43. Cuando me emborracho hablo en otros idiomas.
44. No soporto el chirrido de los trenes cuando frenan. Cuando se acerca alguno, me tapo los oídos como una niña chica en el medio del andén y me da absolutamente igual que me miran.
45. Me encanta el masaje de los pies aunque me da cosquillas..
46. Amo de todo mi corazón a mi mami y a mi hermana. Daría mi vida por ellas.
47. No me gustan para nada las ciencias exactas. – Por eso estudio hispánicas. :)
48. No me gusta la gente antipática.
49. Confío muy rápido en la gente que apenas conozco. Eso a veces juega en mi contra.
50. Cuando estoy mal me gusta poner música triste y llorar si es necesario. Ayuda a veces.
51. Me encanta recibir regalos y más todavía darlos. Me gusta ver lo alegre que se pone la persona cuando le regalo un regalito adecuadamente escogido para él/ella. Cuando me dan un regalo a mí, soy capaz de pasar horas y horas con el paquetito en la mano sin abrirlo adivinando qué contendrá aunque me muero de curiosidad.
52. Se me pegan muy rápido las frases o palabras que dicen mis amigas o las personas con quienes estoy mucho tiempo. Incluso los acentos de los idiomas.
53. No soporto a la gente que se cree el ombligo del mundo.
Odio la gente que quiere sobresalir y se cree mejor que los demás.
54. Me encanta ir a tomar algo con mis amigos. Sobre todo amo esas noches de verano cuando nos sentamos en la terraza de nuestro pub favorito y tomamos jarras de Kofola.
55. Aunque soy ciega me encantan las fotos y los vídeos. Si viera seguramente estudiaría diseño o algo por el estilo.
56. Realmente creo que mi mamá es la mejor mamá del mundo y mi hermana la mejor hermana del universo.
57. Me encantan los girasoles.
58. Me encantan las velas. Me gusta muchísimo el olor de las velas apagadas en la tarta de cumpleaños. Me gusta jugar con la cera derretida.
59. Odio la nieve.
60. Suelo quejarme a veces, pero AMO a mi familia, y gracias a Dios siempre tengo todo lo que necesito. Sé cuánto me aman y que siempre van a estar para mí. Yo también para ellos.
sábado, 23 de octubre de 2010
jueves, 21 de octubre de 2010
Pája poprvé s erasmáky a nádherné odpoledne s Adelkou
SÁB, 16/10/10
Salí de casa a las siete de la manana y volví a las once de la noche. Takto by se dal charakterizovat muj ctvrtecni den. Byl to opravdu mazec. Skoro to vypadalo, jak kdybych byla celej den nekde na nakym tahu bo co.
Vstavat se mi nechtelo (nikdy se mi nechce), ale sprcha me probrala. Pak sem ficela na metro - uz to stiham upe v poho.
Do skoly jsem dorazila okolo osme rano. Mela jsem pul hodiny cas nez zacne hodina, tak ze půjdu k „moji zdi“ a dam si tam cigaro a tak vubec a pockam tam a pak pujdu do hodiny. Moje zed je takova zidka, ktera vede od hlavniho vchodu do univerzity k tomu dolnimu. Nahore se na ni da sedet a vzdycky tam byva mega lidi, kteri tam posedavaji, pokuruji cigarko, popijeji cocacolu z plechovky a povidaji. No a tak jsem prisla k tej zdi a potkala jsem Aliciu. A ona ze Kam des? A tak sme u moji zdi zustaly spolu a daly si to cigo spolu a superne sme pokecaly.
Pak uz byl cas jit do hodiny. Alicia si sedla vedle me a za me si sedla jeji korejska kamaradka. Kdyz jsme se ptaly, jak se jmenuje, rekla neco naprosto divnyho, co znelo jako ňaňaňau cosi a pak rekla: No a ve spanelstine by to bylo Lydia. :D :D Tak ji rikame Lydia. I na face ma Lydia Lim. :) V hodine sme probirali jakousi nudnou teorii, ktera nas nebavila.
Mezi hodinama opet cigarko a pokec – Lydia se pridala – a pak dalsi hodina. Hodina byla vtipna. Jednak profe prisla o pul hodiny pozdeji a jednak pak ten zbytek stravila ctenim z jakychsi poznamek, ktere nam stejne potom nakopirovala, takze hodina naprosto ztracena. Vedet to, asi se na ni vyserem. :D :D
Po hodine jsem mela sraz s Lorenou z OIPD, aby mi pomohla vyplnit zadost o zapis do predmetu a fichas de clases. Nejdriv jsem si ovsem pro tu zadost musela dojit, ze? A kam jinam, nez do kancelare erasmus filologie.
Pani nas poslala do nejake budovy. A tak sme sly a Alicia ze tam ma auto, ze nas vezme autem. Byl to mazec. :D Sedla jsem si za ni dopredu, Lydia si sedla do zadu a mela za ukol hlidat muj batoh. :D Kdyz mi batoh Alicia davala dozadu, divila se, ze tak mega vazi a pak ho zacala nazyvat burra. Takze bylo: Dame la burra. Moji hul nazyvala palo, taze bylo: Dame la burra y el palo. Moc dobre to znelo a hrozne sme se u toho vsichni smali. :D :D A taky mi celou dobu rikala Amparo. Ona pry vzdycky kdyz nevi, jak se nekdo jmenuje, tak mu rika Amparo. Jednou ji jedna divka jemne upozornila, ze ona se ale opravdu nejmenuje Amparo, no Alicia ji tak rikala dal. :D :D
Alicia pustila cedecko, na kterem bylo nove CD Guerra fría od Malú. Alicia ze: No, ona se jmenuje Malú, nevim, jestli znas... Kdyz jsem ji rekla, ze jsem si CD predchozi den stahla, zacala se smat a ze ona taky, takze ho nemame ani jedna jeste poradne naposlouchane, nicmene pisnicka Ni un segundo je naprosto husta. A pak poustela y Blanco y negro, ktera byla jako singl a pak jeste jednu. Alicia umela text, tak zpivala zplnahrdla na cele auto a ja se k ni pridala. Byla to sranda. Tak sme tak jezdili po Avenida Complutense, halekaly na cele auto a bylo nam fajn. :D Alicia mela v aute vtipne hlasky a desne sme se u toho nasmali.
A tak sme prijeli k te budove a zjistili, ze tu kancelar presunulia ze musime tam. Kdyz uz sme teda byli tam, tak ze toho vyuzijeme a pujdeme si do knihovny pro knizku do Sociolingvistiky, na kterou musime napsat nejakou praci.
Sesli jsme se superni trojka: Lydia, ktera je erasmacka a jeste nema studentskou kartu, Alicia, ktera si nevyplnila jakysi formular, a tudiz si nemuze vyzvednout karticku do knihovny, a ja, stejny pripad jako Lydia. No tak sme aspon obhlidly, ze ta knizka tam je, oskenovaly si jeji obsah, abysme vedely nazvy kapitol a prodiskutovaly, na ktere z nich budeme pracovat, a vydaly se smer ta druha budova, kterou nam rekla ta pani.
V aute sme opet poslouchaly Malú a byla sranda.
V te dalsi budove uz byla ta kancelar erasmus, ja si tam vzala formular na zadost o zapisu do predmetu a ze teda uz pujdu do skoly, kde me ceka Lorena.
Holky me jeste doprovodily a pak sly do knihovny jeste zkoumat tu knizku.
Predtim mi volal naky chico z OIPD, ze Lorena ceka v hale s kopirkou. Sla jsem tedy tam a tam nikdo. Tak jsem tam asi 15 min cekala a zkousela lokalizovat toho borce z OIPD, ktery mi nezvedal telefon, pac cislo na Lorenu nemam a chtela jsem, aby mi ho poslal.
Po ctvrt hodine jsem vysla pred vchod pac vevnitr me to nebavilo a bylo mi tam vedro. Porad jsem zkousela lokalizovat toho borce, nakonec jsem zavolala Antonii, ktera se divila, ze jsme se s Lorenou jeste nesesly. No asi 5 min na to Lorena přisla.
Tak sme se vydaly smer univerzitni autobus. Nastoupily sme, autobus byl narvany k prasknuti, ale pohoda. No nicmene kdyz sme vystupovaly zadnimi dvermi na nasi zastavce u metra (vzdycky tam vystupuje mega lidi), tak ridic se proste rozhodl, ze nema casu nazbyt a malem privrel Lorenu do dveri. Me to mega nastvalo! El cabrón casi la pilla!
Pak sme teda dorazily do centra, kde jsme hooodne dlouho vyplnovaly vsechny ty papiry. Na strankach nasi univerzity to je jedno velke lío, kody predmetu tam maji dvoje, jedny stare, ktere nam rekli, ze kdyz je tam napiseme, ze se nic nedeje, a jedny nove, ktere sme ale nemohli najit. Tak sme tam napsali ty stare.
Nez sme to dovyplnovali, uz bylo kolem ctvrt na ctyri. Ja mela byt o trictvrte na sest u vchodu do Instituto Cervantes, takze jsem uz nemela cas jet domu a vratit se. Tak jsem si rikala, ze pojedu tam, kde je ten IC a ze se nekde najim. Zavolal mi ale Pedro, ze na me ceka na Sainz de Baranda, tak jsem hned jela tam a pak sme jeli spolu. On mi privezl uplne zuzacky bocadillo od Juanity con lomo y queso semicurao, tak sme si na Sainz de Baranda sedli na takovou kamennou lavici, ktera tam je a ja si tam snedla ten bocadillo.
Pak uz prificelo metro, my vystoupili na Príncipe Vergara, vzali sme linku cislo dva a jeli na Banco de Espana. A pak sme zapadli do Lucaru a tam sme byli az do pul seste.
O pul sme se zvedli a vydali se zpet tou dlouhou ulici Barquillo az k rohu s Alcalá, kde je vchod do IC. Bylo tam krasne slunicko, tak sme se tam hrali a povidali.
Najednou prisla Monica Marketta (ta Italka, jak sem ji potkala prvni den na fakulte a myslella si, ze uz ji v zivote neuvidim) a kecala tam s nama.
A pak uz Pedro sel do ONCE a bylo sest hodin a my meli zacit prohlidku. Porad nam ale nejak chybel organizator Fabio Bahamonde. Ten ale nakonec neprisel, tak sme se vydali na prohlidku s nim.
IC je neskutecne obrovska budova! Predtim tam sidlila nejaka banka. Pri vchodu do ni nas zrendgenovali, vzali si nase kabelky a vubec tam byla obrovska seguridad.
Pak se nas tam ujala takova mlada holka Ana a zacala povidat o institutu, co delaji, co je jejich naplni a potom nam trochu popisovala tu budovu a tak. Nejlepsi bylo, kdyz se zeptala, jestli ji rozumime spanelsky a za mnou e ozvalo: Piu o meno. :D :D :D :D Sem mela co delat, abych tam nevybuchla smichy.
Pak sme se presunuli do mistnosti, kde probihala vystava México ilustrado.
Tato vystava predstavovala obrazy, knizky, casopisy publikovane v Mexiku v obdobi 1920-1950 a ukazuje, jak se nové politické, ekonomické a vzdelavaci reformy sirily skrz novy zpusob umeleckeho vyjadrovani. Takze tam bylo spousta obrazu novych smeru (futurismus, kubismus, spanelsky ultraísmus), obrazy zobrazujici sceny z revoluce, zajimave to bylo.
Ana k vystave mluvila jen chvilicku a pak nas nechala, abysme si chodili sami a prohlizeli si. Monica delala spoustu fotek.
Na konci prohlidky nam vsem dali takovou tasku s ruznymi letacky z IC a s upominkovymi predmety. Nakonec jsme jeste vyplnili takovy formular, aby nam pripadne mohli zaslat nejake informace z IC.
Prohlidka byla dost kratka, za hodinku sme byli venku se vsim vsudy. Cekala jsem ji delsi.
Chtela jsem Monicu pozvat aspon na kafe, ale nechtela, ze ma za chvili sraz s rodici na skype, tak me doprovodila k ONCE, kde jsem mela sraz s Pedrem, a odesla.
Pedro a ja sme opet sli do Lucar a tomarnos una caňita a pak domu.
No a v sobotu... V sobotu sem se videla s Adelkou!!! Prislo mi to tak neuveritelne v dalekem Spanelsku se videt s kamoskou, se kterou se vidam normalne v Brne a chodim s ni do skoly... A najednou se s ni videt v takovem velkem meste jako je Madrid... Zdalo se mi to tak nerealne...
No zavolaly sme si s Adelkou na skype a domluvily se, kde se sejdeme. Ona prijela s nadsenci Atlético Madrid z Asturias, protoze ten den se hral zapas mezi Atlético a Getafe. No a tak ze ji autobus vyhodi zrejme nekde u stadionu a ze pak vezme metro, linku cislo 5 na Pirámides a prijede na zastavku Ópera, kde uz ji budeme cekat my.
V sobotu rano sme teda pripravili bocadillos s tortillou de patatas, ovoce a ze se vydame na cestu. V tom Adeli napsala, ze v Madridu je sileny atasco a ze se spozdi. Nakonec to nevadilo bo my sme se taky nak zasekali.
Prijeli sme na Ópera a Adeli napsala, ze uz jede taky. Byla sem trochu nervozni bo mi to cele prislo uplne neskutecne.
A za chvilku uz prijela! Tak sme se privitali a premysleli, kam pujdeme.
Nakonec vyhral park Retiro. Od minuleho roku, kdy jsem tu byla v lete poprve a kdy jsme tam sli s Josém jsem tam nebyla, tak jsem se tesila.
A tak sme jeli do Retira, sedli sme si tam na lavicku a snedli si bocadillos con tortilla de patatas. Adelka privezla bollus preňaus (takove male jako z testa a v kazdem tom malem je kousek choriza, trosku mi to pripominalo pirozky) a tak sme pak jedli to. Napadlo nas, ze bysme si k tomu mohli koupit pivo. A meli sme stesti pac tam kousek byl naky bar, tak sme si tam koupili plechovky s pivem a udelali sme si v Retiru takovy minibotelloncito. Bylo to super a vubec nam nevadilo, ze byla kosa umocnena jeste tim, jak to pivo bylo siiilene studene. V jednu chvili mi uplne mrzla ruka od te plechovky. Bylo to hrozne super, sme kecali, planovali supervikent jeste se Zuzkou a nejakyma Adelcinyma kamosema (pristi tyden je tu v pondeli naka fiesta zase, takze prijede Adelka se Zuzkou a jeste nekym a udelaji si prodlouzeny vikend v Madridu). Jestli to vyjde, bude to narez.
Pak uz nam ale faakt byla kosa, tak sme se zvedli a sli se projit do centra. Bylo tam mega moc lidi a ja vzpominala, jak sjem byla v centru s Consoli a Marcelem a jak mi povidali o Madridu a jak to bylo superni.
Po prochazce sme sli do cukrarny Valor, kde delaji kvalitni a hrozne dobrou cokoladu! Tak sme si tam dali cokoladu a churros. Churros tam byly jine nz v San Ginés, nebyly tak tenke a zakroucene.
Pak jsme sli do El corte inglés, kde si Adelka chtela neco koupit a ona pak sla jeste do dalsich obchodu. A pak uz byl cas se rozloucit. Hrozne rychle to uteklo.
Adelka nam jeste dala krabici s dvema lahvema sidry, kterou nam koupil jeji tatinek a odjela.
my s Pedrem sme sli jeste do ONCE, kde byl koncert africkych bubnu. Bylo to uplne superni! Bezva sme si to uzili.
A pak uz sme jeli domu a v nedeli se nedelo zajimaveho nic, jen jsem delala veci do skoly a spala a nikde sme nebyli bo se nam nechtelo. A pak uz jen skola a skola.
Salí de casa a las siete de la manana y volví a las once de la noche. Takto by se dal charakterizovat muj ctvrtecni den. Byl to opravdu mazec. Skoro to vypadalo, jak kdybych byla celej den nekde na nakym tahu bo co.
Vstavat se mi nechtelo (nikdy se mi nechce), ale sprcha me probrala. Pak sem ficela na metro - uz to stiham upe v poho.
Do skoly jsem dorazila okolo osme rano. Mela jsem pul hodiny cas nez zacne hodina, tak ze půjdu k „moji zdi“ a dam si tam cigaro a tak vubec a pockam tam a pak pujdu do hodiny. Moje zed je takova zidka, ktera vede od hlavniho vchodu do univerzity k tomu dolnimu. Nahore se na ni da sedet a vzdycky tam byva mega lidi, kteri tam posedavaji, pokuruji cigarko, popijeji cocacolu z plechovky a povidaji. No a tak jsem prisla k tej zdi a potkala jsem Aliciu. A ona ze Kam des? A tak sme u moji zdi zustaly spolu a daly si to cigo spolu a superne sme pokecaly.
Pak uz byl cas jit do hodiny. Alicia si sedla vedle me a za me si sedla jeji korejska kamaradka. Kdyz jsme se ptaly, jak se jmenuje, rekla neco naprosto divnyho, co znelo jako ňaňaňau cosi a pak rekla: No a ve spanelstine by to bylo Lydia. :D :D Tak ji rikame Lydia. I na face ma Lydia Lim. :) V hodine sme probirali jakousi nudnou teorii, ktera nas nebavila.
Mezi hodinama opet cigarko a pokec – Lydia se pridala – a pak dalsi hodina. Hodina byla vtipna. Jednak profe prisla o pul hodiny pozdeji a jednak pak ten zbytek stravila ctenim z jakychsi poznamek, ktere nam stejne potom nakopirovala, takze hodina naprosto ztracena. Vedet to, asi se na ni vyserem. :D :D
Po hodine jsem mela sraz s Lorenou z OIPD, aby mi pomohla vyplnit zadost o zapis do predmetu a fichas de clases. Nejdriv jsem si ovsem pro tu zadost musela dojit, ze? A kam jinam, nez do kancelare erasmus filologie.
Pani nas poslala do nejake budovy. A tak sme sly a Alicia ze tam ma auto, ze nas vezme autem. Byl to mazec. :D Sedla jsem si za ni dopredu, Lydia si sedla do zadu a mela za ukol hlidat muj batoh. :D Kdyz mi batoh Alicia davala dozadu, divila se, ze tak mega vazi a pak ho zacala nazyvat burra. Takze bylo: Dame la burra. Moji hul nazyvala palo, taze bylo: Dame la burra y el palo. Moc dobre to znelo a hrozne sme se u toho vsichni smali. :D :D A taky mi celou dobu rikala Amparo. Ona pry vzdycky kdyz nevi, jak se nekdo jmenuje, tak mu rika Amparo. Jednou ji jedna divka jemne upozornila, ze ona se ale opravdu nejmenuje Amparo, no Alicia ji tak rikala dal. :D :D
Alicia pustila cedecko, na kterem bylo nove CD Guerra fría od Malú. Alicia ze: No, ona se jmenuje Malú, nevim, jestli znas... Kdyz jsem ji rekla, ze jsem si CD predchozi den stahla, zacala se smat a ze ona taky, takze ho nemame ani jedna jeste poradne naposlouchane, nicmene pisnicka Ni un segundo je naprosto husta. A pak poustela y Blanco y negro, ktera byla jako singl a pak jeste jednu. Alicia umela text, tak zpivala zplnahrdla na cele auto a ja se k ni pridala. Byla to sranda. Tak sme tak jezdili po Avenida Complutense, halekaly na cele auto a bylo nam fajn. :D Alicia mela v aute vtipne hlasky a desne sme se u toho nasmali.
A tak sme prijeli k te budove a zjistili, ze tu kancelar presunulia ze musime tam. Kdyz uz sme teda byli tam, tak ze toho vyuzijeme a pujdeme si do knihovny pro knizku do Sociolingvistiky, na kterou musime napsat nejakou praci.
Sesli jsme se superni trojka: Lydia, ktera je erasmacka a jeste nema studentskou kartu, Alicia, ktera si nevyplnila jakysi formular, a tudiz si nemuze vyzvednout karticku do knihovny, a ja, stejny pripad jako Lydia. No tak sme aspon obhlidly, ze ta knizka tam je, oskenovaly si jeji obsah, abysme vedely nazvy kapitol a prodiskutovaly, na ktere z nich budeme pracovat, a vydaly se smer ta druha budova, kterou nam rekla ta pani.
V aute sme opet poslouchaly Malú a byla sranda.
V te dalsi budove uz byla ta kancelar erasmus, ja si tam vzala formular na zadost o zapisu do predmetu a ze teda uz pujdu do skoly, kde me ceka Lorena.
Holky me jeste doprovodily a pak sly do knihovny jeste zkoumat tu knizku.
Predtim mi volal naky chico z OIPD, ze Lorena ceka v hale s kopirkou. Sla jsem tedy tam a tam nikdo. Tak jsem tam asi 15 min cekala a zkousela lokalizovat toho borce z OIPD, ktery mi nezvedal telefon, pac cislo na Lorenu nemam a chtela jsem, aby mi ho poslal.
Po ctvrt hodine jsem vysla pred vchod pac vevnitr me to nebavilo a bylo mi tam vedro. Porad jsem zkousela lokalizovat toho borce, nakonec jsem zavolala Antonii, ktera se divila, ze jsme se s Lorenou jeste nesesly. No asi 5 min na to Lorena přisla.
Tak sme se vydaly smer univerzitni autobus. Nastoupily sme, autobus byl narvany k prasknuti, ale pohoda. No nicmene kdyz sme vystupovaly zadnimi dvermi na nasi zastavce u metra (vzdycky tam vystupuje mega lidi), tak ridic se proste rozhodl, ze nema casu nazbyt a malem privrel Lorenu do dveri. Me to mega nastvalo! El cabrón casi la pilla!
Pak sme teda dorazily do centra, kde jsme hooodne dlouho vyplnovaly vsechny ty papiry. Na strankach nasi univerzity to je jedno velke lío, kody predmetu tam maji dvoje, jedny stare, ktere nam rekli, ze kdyz je tam napiseme, ze se nic nedeje, a jedny nove, ktere sme ale nemohli najit. Tak sme tam napsali ty stare.
Nez sme to dovyplnovali, uz bylo kolem ctvrt na ctyri. Ja mela byt o trictvrte na sest u vchodu do Instituto Cervantes, takze jsem uz nemela cas jet domu a vratit se. Tak jsem si rikala, ze pojedu tam, kde je ten IC a ze se nekde najim. Zavolal mi ale Pedro, ze na me ceka na Sainz de Baranda, tak jsem hned jela tam a pak sme jeli spolu. On mi privezl uplne zuzacky bocadillo od Juanity con lomo y queso semicurao, tak sme si na Sainz de Baranda sedli na takovou kamennou lavici, ktera tam je a ja si tam snedla ten bocadillo.
Pak uz prificelo metro, my vystoupili na Príncipe Vergara, vzali sme linku cislo dva a jeli na Banco de Espana. A pak sme zapadli do Lucaru a tam sme byli az do pul seste.
O pul sme se zvedli a vydali se zpet tou dlouhou ulici Barquillo az k rohu s Alcalá, kde je vchod do IC. Bylo tam krasne slunicko, tak sme se tam hrali a povidali.
Najednou prisla Monica Marketta (ta Italka, jak sem ji potkala prvni den na fakulte a myslella si, ze uz ji v zivote neuvidim) a kecala tam s nama.
A pak uz Pedro sel do ONCE a bylo sest hodin a my meli zacit prohlidku. Porad nam ale nejak chybel organizator Fabio Bahamonde. Ten ale nakonec neprisel, tak sme se vydali na prohlidku s nim.
IC je neskutecne obrovska budova! Predtim tam sidlila nejaka banka. Pri vchodu do ni nas zrendgenovali, vzali si nase kabelky a vubec tam byla obrovska seguridad.
Pak se nas tam ujala takova mlada holka Ana a zacala povidat o institutu, co delaji, co je jejich naplni a potom nam trochu popisovala tu budovu a tak. Nejlepsi bylo, kdyz se zeptala, jestli ji rozumime spanelsky a za mnou e ozvalo: Piu o meno. :D :D :D :D Sem mela co delat, abych tam nevybuchla smichy.
Pak sme se presunuli do mistnosti, kde probihala vystava México ilustrado.
Tato vystava predstavovala obrazy, knizky, casopisy publikovane v Mexiku v obdobi 1920-1950 a ukazuje, jak se nové politické, ekonomické a vzdelavaci reformy sirily skrz novy zpusob umeleckeho vyjadrovani. Takze tam bylo spousta obrazu novych smeru (futurismus, kubismus, spanelsky ultraísmus), obrazy zobrazujici sceny z revoluce, zajimave to bylo.
Ana k vystave mluvila jen chvilicku a pak nas nechala, abysme si chodili sami a prohlizeli si. Monica delala spoustu fotek.
Na konci prohlidky nam vsem dali takovou tasku s ruznymi letacky z IC a s upominkovymi predmety. Nakonec jsme jeste vyplnili takovy formular, aby nam pripadne mohli zaslat nejake informace z IC.
Prohlidka byla dost kratka, za hodinku sme byli venku se vsim vsudy. Cekala jsem ji delsi.
Chtela jsem Monicu pozvat aspon na kafe, ale nechtela, ze ma za chvili sraz s rodici na skype, tak me doprovodila k ONCE, kde jsem mela sraz s Pedrem, a odesla.
Pedro a ja sme opet sli do Lucar a tomarnos una caňita a pak domu.
No a v sobotu... V sobotu sem se videla s Adelkou!!! Prislo mi to tak neuveritelne v dalekem Spanelsku se videt s kamoskou, se kterou se vidam normalne v Brne a chodim s ni do skoly... A najednou se s ni videt v takovem velkem meste jako je Madrid... Zdalo se mi to tak nerealne...
No zavolaly sme si s Adelkou na skype a domluvily se, kde se sejdeme. Ona prijela s nadsenci Atlético Madrid z Asturias, protoze ten den se hral zapas mezi Atlético a Getafe. No a tak ze ji autobus vyhodi zrejme nekde u stadionu a ze pak vezme metro, linku cislo 5 na Pirámides a prijede na zastavku Ópera, kde uz ji budeme cekat my.
V sobotu rano sme teda pripravili bocadillos s tortillou de patatas, ovoce a ze se vydame na cestu. V tom Adeli napsala, ze v Madridu je sileny atasco a ze se spozdi. Nakonec to nevadilo bo my sme se taky nak zasekali.
Prijeli sme na Ópera a Adeli napsala, ze uz jede taky. Byla sem trochu nervozni bo mi to cele prislo uplne neskutecne.
A za chvilku uz prijela! Tak sme se privitali a premysleli, kam pujdeme.
Nakonec vyhral park Retiro. Od minuleho roku, kdy jsem tu byla v lete poprve a kdy jsme tam sli s Josém jsem tam nebyla, tak jsem se tesila.
A tak sme jeli do Retira, sedli sme si tam na lavicku a snedli si bocadillos con tortilla de patatas. Adelka privezla bollus preňaus (takove male jako z testa a v kazdem tom malem je kousek choriza, trosku mi to pripominalo pirozky) a tak sme pak jedli to. Napadlo nas, ze bysme si k tomu mohli koupit pivo. A meli sme stesti pac tam kousek byl naky bar, tak sme si tam koupili plechovky s pivem a udelali sme si v Retiru takovy minibotelloncito. Bylo to super a vubec nam nevadilo, ze byla kosa umocnena jeste tim, jak to pivo bylo siiilene studene. V jednu chvili mi uplne mrzla ruka od te plechovky. Bylo to hrozne super, sme kecali, planovali supervikent jeste se Zuzkou a nejakyma Adelcinyma kamosema (pristi tyden je tu v pondeli naka fiesta zase, takze prijede Adelka se Zuzkou a jeste nekym a udelaji si prodlouzeny vikend v Madridu). Jestli to vyjde, bude to narez.
Pak uz nam ale faakt byla kosa, tak sme se zvedli a sli se projit do centra. Bylo tam mega moc lidi a ja vzpominala, jak sjem byla v centru s Consoli a Marcelem a jak mi povidali o Madridu a jak to bylo superni.
Po prochazce sme sli do cukrarny Valor, kde delaji kvalitni a hrozne dobrou cokoladu! Tak sme si tam dali cokoladu a churros. Churros tam byly jine nz v San Ginés, nebyly tak tenke a zakroucene.
Pak jsme sli do El corte inglés, kde si Adelka chtela neco koupit a ona pak sla jeste do dalsich obchodu. A pak uz byl cas se rozloucit. Hrozne rychle to uteklo.
Adelka nam jeste dala krabici s dvema lahvema sidry, kterou nam koupil jeji tatinek a odjela.
my s Pedrem sme sli jeste do ONCE, kde byl koncert africkych bubnu. Bylo to uplne superni! Bezva sme si to uzili.
A pak uz sme jeli domu a v nedeli se nedelo zajimaveho nic, jen jsem delala veci do skoly a spala a nikde sme nebyli bo se nam nechtelo. A pak uz jen skola a skola.
miércoles, 13 de octubre de 2010
Den nanic
LUN, 11/10/10
Den začal docela dobře. Vstala jsem, na metro sem vyšla nějak úplně rychle a i v metru cesta šla jako po másle. Sem překonala snad svůj osobní rekord bo co. Tak sem se moc radovala, že přijedu do školy včas, možná i brzo. No když sem vystoupila na Ciudad Universitaria, všechno se začalo kazit. Když jsem přišla na zastávku autobusů, zrovna tam nějaký profičel. Někdo mi řekl: „To byl G.“ A já už jsem mohla říct jen joder a čekat dál. Přišel tam za mnou takový hodný pán a že další autobus G jede až za 20 minut. Tak sme se vydali na univerzitu pěšky – on tam šel taky. Půl hodiny sme šli a pak sme potkali ten autobus G, tak sme do něj nastoupili. Ještě nám chyběly tři zastávky. Takže jsem nakonec přišla pozdě.
Na chodbě sem ale potkala profesora z Espanol coloquial, tak to bylo dobré znamení, že ještě nevešel do třídy a hodina ještě nezačala. Poprosila jsem ho, aby mi dal text, se kterým začali v minulé hodině pracovat. A on že jo a že mi ho dá po hodině.
Pak teda začala hodina – svoje místečko jsem tam měla yuhuuu. Povídal o tom, jak už v historii se objevovaly coloquialismy a dával příklady na starých dílech. Pak povídal o kompletní reformě španělské gramatiky a že kromě spousta dalších jevů se ustálilo tzv. lleísmo – tzn. že španělské ll se začalo vyslovovat palatálně centrálně a ne laterálně. A pak chodil od lavice k lavici, každému dal vyslovit slovo llovía a zkoumal, jestli je nebo není lleísta. Většina z nás už samozřejmě je. Ale všimla jsem si, že třeba Juanitka ho vyslovuje laterálně a pak taky na jedné nahrávce španělštiny pro samouky byla jedna no lleísta.
Po skončení hodiny jsem si počkala na profesora a připomněla mu ty texty. A on že jo, ale že dělá výjimku, že to dá jen mně a že se to nesmí ale dostat k nikomu dalšímu. Tak sem čekala, že buď mi to půjde nakopírovat, anebo mi to přímo dá. A on že: „No tak vám to nechám na vrátnici v budově D.“ Jako fakt super.
No tak skončila hodina a já měla zase tu protivnou pauzu, ve které nikdy nevím, co mám dělat. Nechtělo se mi do prázdné třídy, tak sem šla ven a sedla si na zeď, která je mezi hlavním a takovým dolním bočním vchodem. Studenti tam většinou posedávají, popíjejí cocacolu z plechovek a pokuřují. Tak sem si taky dala cigáro a přemýšlela, co budu dělat.
Venku byla trochu zima. Měla jsem v batohu bocadillo od Juanity a měla jsem už trochu hlad, páč ráno jsem nestihla snídat. Tak jsem si říkala, že si ho sním, ale venku se mi být nechtělo. Teoreticky jsem sice věděla, kde je ta univerzitní cafetería ale co já vím... No po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla tam přecejen jít. Je tam teplo, stolky...říkala jsem si.
A tak jsem šla do dolního poschodí a do tej cafeteríe. Bylo tam docela dost lidí, tak jsem nevěděla, jestli je tam volný stůl. Nakonec jsem objevila jeden takový zastrčený, tak jsem si lapla tam a vyndala Juanitčin bocadillo. Pomaloučku jsem ho snědla, napila se vody, kterou jsem si vzala z domu v takové divné hranaté plastové lahvi a pak sem se zvedla, že jako půjdu. Měla jsem ale strašnou chuť na něco sladkého. Jak tady nikdy nic není, čokoládka žádná aspoň malá nějaká... Tak jsem šla tam, kde cinkaly příbory a talířky a zeptala jsem se té paní v okýnku, jestli má nějakou malou čokoládku. A ona mi řekla že jo, ale že si ji musím koupit v automatu, že ona mi ji nedá. Bych do toho kopla. Zlaté naše krmítko, kde jdete za paní a ona vám dá, co chcete, vy jí dáte penízky a můžete jít. Tady vám taky sice dají co chcete, ale musíte vždycky prvně k takové divné mašině, navolit si tam třeba, že chcete toast (nevím, co tam vůbec mají a nemají), dáte tam penízky, mašina vám dá ticket, že ste to jako zaplatili, a teprve s tím ticketem jdete za tou paní. Paní si ho vezme, koukne na něj a už ví, co chcete. Toto se mi nelíbí. Toto se mi ale vůbec nelíbí. Proč nemůžu jít za paní rovnou a zeptat se jí, co má a nemá? Lidi mají zajímavou zálibu, a sice komplikovat to, co by vůbec komplikovaného být nemuselo.
Tak sem si už říkala, že se na nějakou pitomou čokoládku vykašlu, ale u té mašiny byla taková holka, Juana se jmenovala, a ona mi pomohla koupit tam Kitkat. Krásně studený Kitkat.
Tak jsem šla zase na tu zeď si tam chvilku sednout a mega mě to tam nebavilo. Byli tam naštěstí nějací dva kluci, kteří se bavili o cestování, tak to bylo zajímavé.
A pak už byl čas jít do hodiny.
Následující den byla fiesta, takže spousta lidí si udělala tzv. puente – svázala si předcházející víkend s pondělkem a tou úterní fiestou a prostě nepřišla do školy. Profesorka z dialektologie nás na to i upozorňovala, že její hodina nebude. Nicméně profesor z historické morfologie španělštiny neříkal nic, tak jsem si říkala, že jeho hodina bude normálně.
Jelikož jsem do školy pak vlezla jiným vchodem, zeptala jsem se kohosi, kde je aula B11. On mě poslal do B0’11, což jsem já nevěděla a jaké bylo mé překvapení, když v aule začala hodina logiky. :D :D :D
Tak sem se rychle sebrala s pocitem, že zase ztrácím půl hodiny mojí morfologie a pak už jsem šla do té mojí B11.
Aula byla zamčená a ani před ní nikdo nečekal. Tak to mě teda namíchlo. Profesor nic neříkal a pak si klidně nepřijde. Jako ať si udělá puente, já mu to neberu, ale mohl aspoň poslat e-mail. Znovu jsem si trochu posteskla po informačním systému naší univerzity, kde je každá událost, změna a cokoli oznamována studentům elektronickou poštou. Kdyby aspoň řekl, že hodina nebude, mohla jsem v deset vymajznout a o půl dvanácté už být dávno doma. Taky sem si říkala, jak se o nekonané hodině dověděli ostatní? Nikdo jiný tam nečekal. Kdyby to nevěděl nikdo, čekalo by nás tam víc. Bylo to divný. On to musel buďto napsat někam na nástěnku nebo co já vím anebo to ostatní prostě vytušili a nepřišli, páč na hodině neřekl nic.
Tak sem nevěděla, co mám dělat. Na chodbě jsem potkala Carmen, takovou moc hodnou paní z conserjería (takové informační okýnko u vchodu) a ona mi poradila, ať jdu na sekretariát a zeptám se, jak to teda s tou hodinou je. Šla jsem tedy na sekretariát, posadila se na kamennou studenou lavici, která tam byla, a čekala. Když ani po půl hodině nikdo nepřišel, zvedla sem se a šla domů.
Cesta metrem probíhala v pohodě. Až do doby, kdy jsem přijela devítkou na Artilleros a tam se zasekla taková ta páčka, jak se s ní otvírají dveře. Takže jsem je prostě neotevřela a metro jelo dál. A já, ač nedobrovolně a fakt nerada, vystoupila na Pavones, zastávce, kterou vůbec neznám. Někdo mě nanavigoval zpět na linku č.9, pak už jsem sice vystoupila na Artilleros, ovšem z druhé strany a jak jsou ty vchody a východy do metra, to by se z toho jeden zbláznil. No a tak jsem samozřejmě zase vylezla blbým vchodem, že? Ještě jsem se chtěla stavit v Pedrovo kiosku ale tím hloupým výstupem na Pavones jsem ztratila ten čas, který by mi taktak vyšel, kdybych vystoupila na Artilleros. Tak jsem si myslela, že quiosco už bude zavřený. Do toho navíc začalo pršet, no fakt nicmoc. Alespoň že mi přišel pedro, zlatí moje, naproti. Do kiosku sme šli pak spolu (zavíral až ve tři) a pak sme šli domů.
Jo ještě jsem zapomněla, že než jsem šla domů, sem šla do té budovy dD si pro ty texty. Texty tam nebyly. Už sem chtěla odejít, když tam přišel ten profesor a text mi dal. Trochu mě udivilo, že to byl jen jeden papír, myslela jsem si, že tam budou i ty z minula, on mě ujistil, že je tam vše a odešel.
Přišla jsem domů, převlékla se a celá unavená jsem si sedla k počítači. Na facebooku na mě čekala pozvánka od ESN na večerní complutense party. Tak jsem se moc moc těšila. Aspoň něco příjemného, říkala jsem si. V úterý jsem neměla školu, tak jsem se těšila, že kooonečně i jááá můůůžu jít. Domluvila jsem se s jednou moc superní holkou (Cristina, ta, co mi dělala tu ESN kartičku) že na mě počká u metra Antón Martín – blízko byla ta fiesta. Tak jsem to říkala Pedrovi, celá nadšená – pro mě toto mělo obrovitánskou hodnotu. A Pedro že neví, že samotnou mě nenechá, a že jemu se jít nechce, že jde do posilky, že bude unavený a že na to, abysme tam šli na jednu hodinu že vaya mierda de fiesta...a tak dlouho komentoval...pak eště, že ho bolí břcho a kdesi cosi a že až bude příště, že půjdeme (jenže příště to bude zase stejně a on bude zase říkat vaya mierda de fiesta) a já jsem ho viděla tak strašně znechuceného, že jsem zavolala Cristině, že je mi špatně a že jít nemůžu... Jak mi to rvalo srdííčko! :( To bylo to stejné, jako když sme o Vánocích s Mirkou naplánovaly jít do Severky a on pak tak strašně nechtěl... Ale mě kolikrát přemlouvá, abych s ním šla na foro literario, kde je přihlášený on a které mě nebaví. A že prý příště půjdeme... Kdybych bydlela v bytě se studentama, určo vyrazíme. Chjo. :( On si to na druhý den uvědomil, strašně se mi omlouval, že to mělo pro mě gran valor a že mi to zničil... No...muchas gracias.
Takže nic. Bylo mi večer šílený smutno... Ale uplně mega... Těšila jsem se, že poprvé uvidím erasmus fiestu, že tam třeba poznám někoho z Complutense...a že třeba ty pondělní pauzy nebudu trávit sama na zdi...no nic. A tak sem si až do tří do rána četla, páč sem nemohla spát.
A v úterý byla fiesta. Taková divná. Furt mi bylo (a je) z toho smutno. Ráno sem se snažila skenovat ten text od toho profesora.
a) Nebyly tam ty texty z minula
b) bylo to tak světlé, že i kamoška co vidí to mega luštila.
No super.
Odpo bylo lepší, jeli sme do ONCE (nikam jinam nejezdíme) a Pedro mě naučil přestup na Príncipe de Vergara. Přestup je to jednoduchý, což je super. A taky už vím, jak se jde do ONCE a kde je Roca Fría a Lucar.
Pak sme šli do Roca Fría (Lucar byl zavřený), dali si cocacolu a jeli domů.
A večer...večer jsem mluvila s Adelkou!!!! To bylo tak krásné slyšet nějakou moji kamošku, když tady žádné nemám. A v sobotu se možná uvidíme...ale nechci nic říkat, nebo se to zase zesere a nebudu mít nic.
Jo a mezitím ESN udělala další akci, návštěvu madridského institutu Cervantes – je na rohu ulic Alcalá a Barquillo (po ulici Barquillo jdu pak do tej ONCE, takže přesně vím, kde má institut vchod) takže tam půjdu, už sem se tam i regla a je tam pro mě mííísto!!! Tak aspon něco!!! Třeba po návštěvě půjdeme někam dát si něco. To by bylo superní! Tak už se snad mám zase na co těšit.
Den začal docela dobře. Vstala jsem, na metro sem vyšla nějak úplně rychle a i v metru cesta šla jako po másle. Sem překonala snad svůj osobní rekord bo co. Tak sem se moc radovala, že přijedu do školy včas, možná i brzo. No když sem vystoupila na Ciudad Universitaria, všechno se začalo kazit. Když jsem přišla na zastávku autobusů, zrovna tam nějaký profičel. Někdo mi řekl: „To byl G.“ A já už jsem mohla říct jen joder a čekat dál. Přišel tam za mnou takový hodný pán a že další autobus G jede až za 20 minut. Tak sme se vydali na univerzitu pěšky – on tam šel taky. Půl hodiny sme šli a pak sme potkali ten autobus G, tak sme do něj nastoupili. Ještě nám chyběly tři zastávky. Takže jsem nakonec přišla pozdě.
Na chodbě sem ale potkala profesora z Espanol coloquial, tak to bylo dobré znamení, že ještě nevešel do třídy a hodina ještě nezačala. Poprosila jsem ho, aby mi dal text, se kterým začali v minulé hodině pracovat. A on že jo a že mi ho dá po hodině.
Pak teda začala hodina – svoje místečko jsem tam měla yuhuuu. Povídal o tom, jak už v historii se objevovaly coloquialismy a dával příklady na starých dílech. Pak povídal o kompletní reformě španělské gramatiky a že kromě spousta dalších jevů se ustálilo tzv. lleísmo – tzn. že španělské ll se začalo vyslovovat palatálně centrálně a ne laterálně. A pak chodil od lavice k lavici, každému dal vyslovit slovo llovía a zkoumal, jestli je nebo není lleísta. Většina z nás už samozřejmě je. Ale všimla jsem si, že třeba Juanitka ho vyslovuje laterálně a pak taky na jedné nahrávce španělštiny pro samouky byla jedna no lleísta.
Po skončení hodiny jsem si počkala na profesora a připomněla mu ty texty. A on že jo, ale že dělá výjimku, že to dá jen mně a že se to nesmí ale dostat k nikomu dalšímu. Tak sem čekala, že buď mi to půjde nakopírovat, anebo mi to přímo dá. A on že: „No tak vám to nechám na vrátnici v budově D.“ Jako fakt super.
No tak skončila hodina a já měla zase tu protivnou pauzu, ve které nikdy nevím, co mám dělat. Nechtělo se mi do prázdné třídy, tak sem šla ven a sedla si na zeď, která je mezi hlavním a takovým dolním bočním vchodem. Studenti tam většinou posedávají, popíjejí cocacolu z plechovek a pokuřují. Tak sem si taky dala cigáro a přemýšlela, co budu dělat.
Venku byla trochu zima. Měla jsem v batohu bocadillo od Juanity a měla jsem už trochu hlad, páč ráno jsem nestihla snídat. Tak jsem si říkala, že si ho sním, ale venku se mi být nechtělo. Teoreticky jsem sice věděla, kde je ta univerzitní cafetería ale co já vím... No po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla tam přecejen jít. Je tam teplo, stolky...říkala jsem si.
A tak jsem šla do dolního poschodí a do tej cafeteríe. Bylo tam docela dost lidí, tak jsem nevěděla, jestli je tam volný stůl. Nakonec jsem objevila jeden takový zastrčený, tak jsem si lapla tam a vyndala Juanitčin bocadillo. Pomaloučku jsem ho snědla, napila se vody, kterou jsem si vzala z domu v takové divné hranaté plastové lahvi a pak sem se zvedla, že jako půjdu. Měla jsem ale strašnou chuť na něco sladkého. Jak tady nikdy nic není, čokoládka žádná aspoň malá nějaká... Tak jsem šla tam, kde cinkaly příbory a talířky a zeptala jsem se té paní v okýnku, jestli má nějakou malou čokoládku. A ona mi řekla že jo, ale že si ji musím koupit v automatu, že ona mi ji nedá. Bych do toho kopla. Zlaté naše krmítko, kde jdete za paní a ona vám dá, co chcete, vy jí dáte penízky a můžete jít. Tady vám taky sice dají co chcete, ale musíte vždycky prvně k takové divné mašině, navolit si tam třeba, že chcete toast (nevím, co tam vůbec mají a nemají), dáte tam penízky, mašina vám dá ticket, že ste to jako zaplatili, a teprve s tím ticketem jdete za tou paní. Paní si ho vezme, koukne na něj a už ví, co chcete. Toto se mi nelíbí. Toto se mi ale vůbec nelíbí. Proč nemůžu jít za paní rovnou a zeptat se jí, co má a nemá? Lidi mají zajímavou zálibu, a sice komplikovat to, co by vůbec komplikovaného být nemuselo.
Tak sem si už říkala, že se na nějakou pitomou čokoládku vykašlu, ale u té mašiny byla taková holka, Juana se jmenovala, a ona mi pomohla koupit tam Kitkat. Krásně studený Kitkat.
Tak jsem šla zase na tu zeď si tam chvilku sednout a mega mě to tam nebavilo. Byli tam naštěstí nějací dva kluci, kteří se bavili o cestování, tak to bylo zajímavé.
A pak už byl čas jít do hodiny.
Následující den byla fiesta, takže spousta lidí si udělala tzv. puente – svázala si předcházející víkend s pondělkem a tou úterní fiestou a prostě nepřišla do školy. Profesorka z dialektologie nás na to i upozorňovala, že její hodina nebude. Nicméně profesor z historické morfologie španělštiny neříkal nic, tak jsem si říkala, že jeho hodina bude normálně.
Jelikož jsem do školy pak vlezla jiným vchodem, zeptala jsem se kohosi, kde je aula B11. On mě poslal do B0’11, což jsem já nevěděla a jaké bylo mé překvapení, když v aule začala hodina logiky. :D :D :D
Tak sem se rychle sebrala s pocitem, že zase ztrácím půl hodiny mojí morfologie a pak už jsem šla do té mojí B11.
Aula byla zamčená a ani před ní nikdo nečekal. Tak to mě teda namíchlo. Profesor nic neříkal a pak si klidně nepřijde. Jako ať si udělá puente, já mu to neberu, ale mohl aspoň poslat e-mail. Znovu jsem si trochu posteskla po informačním systému naší univerzity, kde je každá událost, změna a cokoli oznamována studentům elektronickou poštou. Kdyby aspoň řekl, že hodina nebude, mohla jsem v deset vymajznout a o půl dvanácté už být dávno doma. Taky sem si říkala, jak se o nekonané hodině dověděli ostatní? Nikdo jiný tam nečekal. Kdyby to nevěděl nikdo, čekalo by nás tam víc. Bylo to divný. On to musel buďto napsat někam na nástěnku nebo co já vím anebo to ostatní prostě vytušili a nepřišli, páč na hodině neřekl nic.
Tak sem nevěděla, co mám dělat. Na chodbě jsem potkala Carmen, takovou moc hodnou paní z conserjería (takové informační okýnko u vchodu) a ona mi poradila, ať jdu na sekretariát a zeptám se, jak to teda s tou hodinou je. Šla jsem tedy na sekretariát, posadila se na kamennou studenou lavici, která tam byla, a čekala. Když ani po půl hodině nikdo nepřišel, zvedla sem se a šla domů.
Cesta metrem probíhala v pohodě. Až do doby, kdy jsem přijela devítkou na Artilleros a tam se zasekla taková ta páčka, jak se s ní otvírají dveře. Takže jsem je prostě neotevřela a metro jelo dál. A já, ač nedobrovolně a fakt nerada, vystoupila na Pavones, zastávce, kterou vůbec neznám. Někdo mě nanavigoval zpět na linku č.9, pak už jsem sice vystoupila na Artilleros, ovšem z druhé strany a jak jsou ty vchody a východy do metra, to by se z toho jeden zbláznil. No a tak jsem samozřejmě zase vylezla blbým vchodem, že? Ještě jsem se chtěla stavit v Pedrovo kiosku ale tím hloupým výstupem na Pavones jsem ztratila ten čas, který by mi taktak vyšel, kdybych vystoupila na Artilleros. Tak jsem si myslela, že quiosco už bude zavřený. Do toho navíc začalo pršet, no fakt nicmoc. Alespoň že mi přišel pedro, zlatí moje, naproti. Do kiosku sme šli pak spolu (zavíral až ve tři) a pak sme šli domů.
Jo ještě jsem zapomněla, že než jsem šla domů, sem šla do té budovy dD si pro ty texty. Texty tam nebyly. Už sem chtěla odejít, když tam přišel ten profesor a text mi dal. Trochu mě udivilo, že to byl jen jeden papír, myslela jsem si, že tam budou i ty z minula, on mě ujistil, že je tam vše a odešel.
Přišla jsem domů, převlékla se a celá unavená jsem si sedla k počítači. Na facebooku na mě čekala pozvánka od ESN na večerní complutense party. Tak jsem se moc moc těšila. Aspoň něco příjemného, říkala jsem si. V úterý jsem neměla školu, tak jsem se těšila, že kooonečně i jááá můůůžu jít. Domluvila jsem se s jednou moc superní holkou (Cristina, ta, co mi dělala tu ESN kartičku) že na mě počká u metra Antón Martín – blízko byla ta fiesta. Tak jsem to říkala Pedrovi, celá nadšená – pro mě toto mělo obrovitánskou hodnotu. A Pedro že neví, že samotnou mě nenechá, a že jemu se jít nechce, že jde do posilky, že bude unavený a že na to, abysme tam šli na jednu hodinu že vaya mierda de fiesta...a tak dlouho komentoval...pak eště, že ho bolí břcho a kdesi cosi a že až bude příště, že půjdeme (jenže příště to bude zase stejně a on bude zase říkat vaya mierda de fiesta) a já jsem ho viděla tak strašně znechuceného, že jsem zavolala Cristině, že je mi špatně a že jít nemůžu... Jak mi to rvalo srdííčko! :( To bylo to stejné, jako když sme o Vánocích s Mirkou naplánovaly jít do Severky a on pak tak strašně nechtěl... Ale mě kolikrát přemlouvá, abych s ním šla na foro literario, kde je přihlášený on a které mě nebaví. A že prý příště půjdeme... Kdybych bydlela v bytě se studentama, určo vyrazíme. Chjo. :( On si to na druhý den uvědomil, strašně se mi omlouval, že to mělo pro mě gran valor a že mi to zničil... No...muchas gracias.
Takže nic. Bylo mi večer šílený smutno... Ale uplně mega... Těšila jsem se, že poprvé uvidím erasmus fiestu, že tam třeba poznám někoho z Complutense...a že třeba ty pondělní pauzy nebudu trávit sama na zdi...no nic. A tak sem si až do tří do rána četla, páč sem nemohla spát.
A v úterý byla fiesta. Taková divná. Furt mi bylo (a je) z toho smutno. Ráno sem se snažila skenovat ten text od toho profesora.
a) Nebyly tam ty texty z minula
b) bylo to tak světlé, že i kamoška co vidí to mega luštila.
No super.
Odpo bylo lepší, jeli sme do ONCE (nikam jinam nejezdíme) a Pedro mě naučil přestup na Príncipe de Vergara. Přestup je to jednoduchý, což je super. A taky už vím, jak se jde do ONCE a kde je Roca Fría a Lucar.
Pak sme šli do Roca Fría (Lucar byl zavřený), dali si cocacolu a jeli domů.
A večer...večer jsem mluvila s Adelkou!!!! To bylo tak krásné slyšet nějakou moji kamošku, když tady žádné nemám. A v sobotu se možná uvidíme...ale nechci nic říkat, nebo se to zase zesere a nebudu mít nic.
Jo a mezitím ESN udělala další akci, návštěvu madridského institutu Cervantes – je na rohu ulic Alcalá a Barquillo (po ulici Barquillo jdu pak do tej ONCE, takže přesně vím, kde má institut vchod) takže tam půjdu, už sem se tam i regla a je tam pro mě mííísto!!! Tak aspon něco!!! Třeba po návštěvě půjdeme někam dát si něco. To by bylo superní! Tak už se snad mám zase na co těšit.
sábado, 9 de octubre de 2010
El síndrome post-Erasmus: ¿una nueva patología?
Hace un tiempo descubrí este artículo. Me parece muy interesante y aunque yo me siento un poco fuera de todo esto (ya he escrito más arriba que soy una erasmus muy extrana) os animo a que lo leáis. Todavía es tiempo para pensar en estas cosas, ya lo sé, pero...
Vía cafebabel.com he conocido un nuevo término que nunca había escuchado y del que ni tan siquiera me había planteado su mera existencia: el síndrome post-Erasmus, algo así como el cada vez más de moda síndrome post-vacacional, que se caracteriza por un estado de depresión y de nostalgia por el regreso a la vida rutinaria. ¿Estaremos ante una nueva patología o simplemente todo es fruto de la casualidad?
Está claro que no todos los estudiantes emplean su estancia educativa únicamente para aprender, en el más estricto significado académico del término. La experiencia va mucho más allá de las aulas y se cimienta sobre una nueva red social, donde abundan los encuentros informales en lugares de ocio. La fórmula “Erasmus = fiestas non stop + situaciones picantes, todo en el extranjero” es de sobra conocida, pero no creo que sea únicamente aplicable a este tipo de alumnos, sino también a la gran mayoría de jóvenes que viajan a estudiar a otro país.
Pero, más allá de los clichés y de los tópicos (sexo, alcohol, drogas, diversión…), es lógico que después de una etapa con tantos cambios el aterrizaje en el mundo real se presente muy cuesta arriba. Y, en cierta manera, es normal sentir un enorme vacío, mucho más si tenemos en cuenta que en la mayoría de los casos se trata del primer contacto con la edad adulta, lejos de papá y mamá.
“El ex Erasmus no lo descubre hasta que no vuelve: su casa le parecerá cutre, su pueblo frío, la facultad horrible, la tele lúgubre, los amigos inútiles”, dice Fiorella de Nicola, una estudiante italiana que ha dedicado su tesis de Sociología a la “Antropología del Erasmus”. Es precisamente ella quien ha acuñado este término y quien ha analizado a fondo este fenómeno.
Nadie te prepara para lo que viene después: tras esta estancia de ensueño el estudiante se queda solo con lo vivido y termina por sentirse extraño en su propio país, con la sensación de que no puede compartir con nadie de su entorno esta enriquecedora experiencia. ¿Cómo sintetizar en pocas palabras tantas vivencias y emociones? ¿Cómo intercambiar impresiones si tan sólo eres tú el que ha estado fuera?
Por eso muchos ex-becarios (Erasmus y no Erasmus) deciden pasar a formar parte de asociaciones de antiguos alumnos, donde se relacionan con personas que han vivido situaciones análogas. Además, gran parte de ellos se implica en el proyecto y se encarga de acompañar a futuros becarios en su experiencia académica, como si no quisieran poner el punto y final a esa etapa de su vida.
Es curioso que estos programas académicos, tan meticulosamente desarrollados, hayan pasado por alto un efecto de estas consecuencias. Está bien fomentar la movilidad de los jóvenes, pero sin abandonarlos a su suerte al finalizar el intercambio. Es hora de que las universidades se interesen por estos estudiantes a su vuelta y que les acompañen en esta transición a su cotidianeidad.
Vía cafebabel.com he conocido un nuevo término que nunca había escuchado y del que ni tan siquiera me había planteado su mera existencia: el síndrome post-Erasmus, algo así como el cada vez más de moda síndrome post-vacacional, que se caracteriza por un estado de depresión y de nostalgia por el regreso a la vida rutinaria. ¿Estaremos ante una nueva patología o simplemente todo es fruto de la casualidad?
Está claro que no todos los estudiantes emplean su estancia educativa únicamente para aprender, en el más estricto significado académico del término. La experiencia va mucho más allá de las aulas y se cimienta sobre una nueva red social, donde abundan los encuentros informales en lugares de ocio. La fórmula “Erasmus = fiestas non stop + situaciones picantes, todo en el extranjero” es de sobra conocida, pero no creo que sea únicamente aplicable a este tipo de alumnos, sino también a la gran mayoría de jóvenes que viajan a estudiar a otro país.
Pero, más allá de los clichés y de los tópicos (sexo, alcohol, drogas, diversión…), es lógico que después de una etapa con tantos cambios el aterrizaje en el mundo real se presente muy cuesta arriba. Y, en cierta manera, es normal sentir un enorme vacío, mucho más si tenemos en cuenta que en la mayoría de los casos se trata del primer contacto con la edad adulta, lejos de papá y mamá.
“El ex Erasmus no lo descubre hasta que no vuelve: su casa le parecerá cutre, su pueblo frío, la facultad horrible, la tele lúgubre, los amigos inútiles”, dice Fiorella de Nicola, una estudiante italiana que ha dedicado su tesis de Sociología a la “Antropología del Erasmus”. Es precisamente ella quien ha acuñado este término y quien ha analizado a fondo este fenómeno.
Nadie te prepara para lo que viene después: tras esta estancia de ensueño el estudiante se queda solo con lo vivido y termina por sentirse extraño en su propio país, con la sensación de que no puede compartir con nadie de su entorno esta enriquecedora experiencia. ¿Cómo sintetizar en pocas palabras tantas vivencias y emociones? ¿Cómo intercambiar impresiones si tan sólo eres tú el que ha estado fuera?
Por eso muchos ex-becarios (Erasmus y no Erasmus) deciden pasar a formar parte de asociaciones de antiguos alumnos, donde se relacionan con personas que han vivido situaciones análogas. Además, gran parte de ellos se implica en el proyecto y se encarga de acompañar a futuros becarios en su experiencia académica, como si no quisieran poner el punto y final a esa etapa de su vida.
Es curioso que estos programas académicos, tan meticulosamente desarrollados, hayan pasado por alto un efecto de estas consecuencias. Está bien fomentar la movilidad de los jóvenes, pero sin abandonarlos a su suerte al finalizar el intercambio. Es hora de que las universidades se interesen por estos estudiantes a su vuelta y que les acompañen en esta transición a su cotidianeidad.
Alicia, Pája má kartičku, rozbitý talíř, unavená
SÁB, 09/10/10
Včera byl superní den. Den, o kterém můžu říct, že se mi dokonce snad i líbil.
Ráno jsem šla do školy, přijela jsem dokonce včas a jelikož mi Carlos Santos už ukázal jednotlivé učebny, věděla jsem i kam jít, tak jsem z toho měla super pocit.
Přišla jsem do B4, kde jsme měli sociolingvistiku. Bylo nás tam docela málo. Profe začala dělat absenci (mě v seznamu neměla) a když už ji dodělala, otevřely se dveře a přišla další holka. Ona se jí zeptala, jak se jmenuje. A ona že Alicia Martín Núňez. A já sem si hned vzpomněla, že je to ta, jak sem ji viděla minulý týden, jak mi řekla, kde je učebna B34. Tak sem měla radost, že aspon někdo bude se mnou asi chodit na hodiny ve čtvrtky a pátky. Pak sme začali probírat něco o komunikaci a docela mě to bavilo. Na konci hodiny nám řekla, že na pátek si máme přečíst text, který nám nechá v kopírce páč nám to nemohla nakopírovat ona. Po hodině jsem teda šla s tou profesorkou páč s kopírkou neumím, nemám studentskou kartičku a páč sem mega zvědavá a ten text sem ale chtěla taky nooo. No a tak ona to tam nechala a já sem se té paní v okýnku zeptala, že jako bysem taky chtěla ty texty. Ještě by byla možnost zeptat se někoho ze třídy, aby mi ty texty nakopíroval, ale jelikož tam nikoho neznám... A paní mi to všechno nakopírovala, dala mi to, já zaplatila 45 céntimos a mohlo se jít do další hodiny.
Tam más bylo přes padesát. Profe opět udělala absenci (zase sem nebyla v seznamu) a pak poslala papír, abysme jí my erasmáci napsali naše jména a přes jaký program na UCM jsme. A pak začala zkoumat, jaké mateřské řeči jsou ve třídě zastoupeny. Nejdřív se ptala po italštině, francouzštině, angličtině. Pak se ptala po portugalštině. Přihlásila se jedna holka. Ona se jí zeptala, odkud je a ta holka naprosto portugalsky řekla: Lisboa, Portugal. Bylo to vtipné na hodině totálně španělského předmětu vyučovaného ve španělštině. Nakonec se ukázalo, že ta holka španělsky umí, ale jak řekla Lisboa, Portugal, měla sem co dělat, abych se nerozesmála. Pak se ptala po více exotičtějších evropských jazycích – to jako myslela ruštinu, ukrajinštinu a tak. A pak že: A jiné jazyky? Já se přihlásila, abych jí řekla, že sem z Česka, no ona si mě zřejmě nevšimla a řekla: Tak jdeme na Asii... A najednou se ke mně vrátila a že: A ty odkud jsi? Tak sem ji řekla že z Česka, ona mi pochválila španělštinu a jelo se dál.
Mezitím k té Portugalce a mně doputoval ten papír, kde sme jí měli napsat naše jména a že sme erasmáci, tak sme se jí tam upsali a pak pokračovala hodina.
Když hodina skončila, začala sem si balit počítač a všechno a přišla za mnou ta Alicia Martín Núňez a že ona je ta Alicia jak sme se viděly minulý týden a kam jdu a tak. A tak sme spolu šly ven před univerzitu, daly si cigáro a kecaly. Ona se mě ptala na ty fotokopie toho textu na pátek. Já sem jí řekla, že to nechala v té kopírce. Ona se mě zeptala, jak to dělám s tištěnýma textama, tak sem jí to řekla. A ona: jééé ja mám doma starý skener, ti ho dám, chceš? :D :D Tak to sem nechtěla, ale udělaly sme jinou, superní výměnu: já sem jí dala všechny ty moje fotokopie a ona mi slíbila, že mi je naskenuje a pošle. Ona je tak hodná! Takže to bylo výhodné pro obě: já sem je měla naskenované a ona si je nemusela platit. Pak sme se rozloučily, protože ona měla jít na další hodinu. Ještě sme si vyměnily čísla a ona odešla. Já sem tam čekala na jednu holku z OIPD, která mi slíbila, že spolu půjdeme na fakultu statistiky, kde sídlí ESN (ta studentská organizace, která pořádá aktivity pro erasmáky) a že si tam teda udělám tu kartičku.
Asi po třech minutách mi zazvonil mobil. Volala Alicia, že ta hodina jí odpadla, že je v knihovně a že mi ty texty naskenovala rovnou tam a že mi je zazipovala a že jestli to takhle otevřu. :) A že mi je už poslala na e-mail.
Mezitím přišla ta holka, jmenovala se Sonja, moc sympatická byla, a tak sme šly. Bylo nádherné teplo, tak sme se rozhodly jít pěšky. Jenže fakulta statistiky. Už to jméno je takový jako divný. No a takyže jo. Sme to vůbec nemohly najít. Tak sme tam pořád chodily dokola, ptaly se spousty lidí, Sonja měla aji mapu, ale nikdo to pořádně nevěděl. Po hodině chození už nám bylo oběma pěkné vedro. No nakonec sme se zeptaly nějakého Kolumbijce a zjistily sme, že chodíme pořád kolem toho. Tož to sme se teda mega nasmály! Tak pak sme to už našly.
Kartičku mi udělali hned na místě, dělala mi ji Cristina, holka, se kterou jsem mluvila na té prezentaci pro všechny erasmáky, jak sme ji měli v úterý 28. září v aule Cofares lékařské fakulty. Chtěla po mně akorát pas, malou fotku a 5 euro. Kromě kartičky mi dala ještě takový gumový náramek, na kterém je napsáno UCM. :) Moc milé. :) Nevím, jestli mi ta kartička k něčemu bude, ale tak...snad jo no. A pokud ne, aspon mají 5 euro navíc na pořádání akkcí. :D :D
A pak jsem už jela domů, úplně unavená, fuf.
Myslela sem si, jak si dám dlouhou siestu, ale sotva sem otevřela dveře, povídá Pedro: Alberto (ten, jak sem o něm psala minulý rok) mi přinese nějaké věci do ONCE. Pojedeš se mnou? To nešlo neodmítnout. Chtěla sem Alberta a hlavně Chelo vidět a dát si s nimi kafe. Takže sem si tak na půl hodinky lehla a už byl čas se chystat.
S Albertem a Chelo sme byli jen chviličku, protože oni strašně pospíchali domů. Pak sme šli do obchodu ONCE, kde si Pedro koupil (opět další) kuličku na hůl, páč se mu cestou tam někde v metru urvala. V tom obchodě sme potkali takového pána, Carmelo se jmenoval, byl tam chudák takový sám. A on že jestli s ním nepůjdeme na kafe, že nás pozve. A Pedro že ne, že sme právě ted na kafe byli a že musíme jít a kdesi cosi. Carmelo z toho byl takový smutný trochu mi přišlo, no nic, rozloučil se s náma a odešel. My sPedrem sme potom jeli do 2.patra ONCE, sedli sme si na židle, on si vyměnil ten kousek od té předchozí kuličky za tu novou, kterou si právě koupil a pak že: Nepůjdeme do Lucaru na cocacolu? Zvu tě. Přišlo mi mega líto, že Carmelovi povídal jak nikam nepůjdeme a jak on nemůže si dát nic jinýho po kafeti a ted mě zve na cocacolu, no co už. A tak sme šli. Coca byla dobrá, přinesli nám k ní smažené brambůrky, ňam to bylo. A Pedro potom, když už sme byli skoro doma, taky naznal to s tím Carmelem. Snad ho ještě někdy někde potkáme a pozveme ho na něco.
V tom obchodě s tou kuličkou, resp. potom, jak sme seděli na té židli a on si ji vyměňoval, sem se tedy krásně předvedla fakt. On vytáhl tu gumu z hole a mně podal ten sáček s tou kuličkou a že at mu ho otevřu. On nemohl, že, páč měl obě ruce zaměstnané gumou, která je dost silná a musí se hrozně pevně držet. No a tak já sem roztrhla ten sáček, podala mu tu kuličku...a pak sem si všimla, že ale na opačné straně toho sáčku než kkde sem ho roztrhla, je takový to otvírání jak sou to takový ty dva pásky, který musí do sebe zapadnout. :D :D heh No super no. :D
Pak sme přijeli domů, já se osprchovala a s úmyslem jít moc moc brzo spát jsem hned po přečtení si těch textů zalezla do postele. A spánek nepřicházel a nepřicházel. Pamatuji si, že když jsem se naposled dívala na hodinky, byly tři hodiny ráno. A o půl šesté jsem musela vstávat do školy.
Včera v pátek sem přijela do školy už včas, takže sem si krásně stihla zabrat místo v aule. Hodina sociolingvistiky mě tentokrát ale vůbec nebavila, byla to samá teorie, profesorka jela strašně rychle, nestíhala sem si skoro vubec nic zapisovat, strašný. A na ty texty, které sem si četla ještě den předtím ve dvanáct v noci, se vůbec nedostalo. vědět to, přečtu si je v klidu o víkendu. :D
Po hodině sociolingvistiky přišla Alicia se svojí korejskou kamarádkou, jejíž jméno je nějaký jako divný ale ve španělštině by to prý bylo Lidia. Šly sme si zapálit a pak už byl čas jít do B34. Tam nás bylo o poznání míň než předchozí den. A že budeme dělat aktivitu. Profesorka přišla o půl hodiny později a další půl hodiny strávila rozdělováním nás do skupinek, přičemž si dávala moc pozor, aby v každé byl pouze jeden hispanohablante a vůbec to měla nějak zajímavě vypočítané, proto jí to tak trvalo. Já byla ve skupince s Alicií, tou její korejskou kamarádkou Lidiou a jedním španěloafričanofrancouzem. Měl naprosto hustý jméno, jedno jméno africké, druhé španělské, jedno příjmení africké, dlouhé a složité a pak jedno španělské. :D Jeho maminka je Španělka, otec z Jihoafrické republiky, narodil se ve Francii a dlouho pracoval v Portugalsku. Takže když sme měli ke každému jménu na papír, který nám profe dala, napsat jazyky, kterými plynně mluvíme, on tam měl francouzštinu, španělštinu, portugalštinu a angličtinu, která je v JAR úředním jazykem.
Pak sme si měli vymyslet pro naši skupinu jméno. Nakonec se ujal můj nápad Pata negra. A myslím, že kromě jednoho, který se mi ještě líbil (Primera aproximación) to byl snad nejlepší název. Ostatní měli názvy jako Estudias o trabajas? No me digas. a podobné krávoviny. :D Ale byla to aspon sranda. Ale Pata negra bylo nejšpanělštější. :)
A pak sme měli ve skupinách vypracovat paradigma členů a osobních zájmen. A pak už byl konec hodiny, ani sme to nestihli dodělat. :D
Venku už na mě čekal Carlos Santos, který mi ukázal dvě zbývající auly, takže v pondělí už taky vím, kam jít, a pak sem jela domů. Byla sem moc moc moc unavená páč na mě padla ta únava z toho, jak sem spala jen dvě a půl hodiny. Takže jsem v metru odmítla místo na sezení, které mi tam paní nabízela, páč se znám a vím, že bych zaspala svoji stanici a to by nebylo moc dobrý. Už se mi to málem stalo ten předchozí den. To sem zaspala, vzbudila sem se na República Argentina, pak sem se ty zastávky snažila počítat, ale byla sem tak groggy že sem se probudila až na Manuel Becerra a ačkoli sem věděla, že do té mojí, kde vystupuju, zbývají už jen dvě, stejně sem zase usnula. Když sem se probudila a zeptala sem se ospalým hlasem paní, která to je zastávka a ona mi řekla že Sainz de Baranda (ta moje), vyskočila sem, jakoby mě někdo píchl špendlíkem do zadku, vymajzla sem z metra a málem sem tam sebou flákla. :D :D Fuf.
Na Cuatro caminos k nám do metra přistoupil takový borec a začal tam hrát na kytaru. V Espaňi je celkem běžné, že přistoupí do metra někdo s harmonikou a začne tam na celý vagón vyhrávat (bohužel většinou to je jen takové vrzání), aby si vydělal penízky. Ale tento fakt uměl! Zazpíval nám A puro dolor úplně přenádherně! Kdybych měla drobné, snad mu aji něco dám. Páč měl fakt dokonalý hlas! Měl by to jít zkusit do Operación triunfo, určitě by ho tam vzali.
Byla sem tak unavená, že sem usínala i ve stoje. Sainz de Baranda sem ale naštěstí nezaspala, přestoupila sem na devítku (Qlarinko, taky devítka hehe :D) a jela domů. Ale to sem byla fakt mimo už. A tak sem si zašla do toho baru, jak ho mám po cestě na Cocacolu a to mě trochu probralo. Je to divný jít sama do baru. Nj ale když tu nemám amigos...a měla sem žízeň a voda došla...co se dalo dělat. :D V baru někdo hrál na automatu, který dělal zvuky a mluvil. To sem eště neviděla. A při té příležitosti sem se naučila nové slovo, jak se řekne v espanolštině automat: Tragaperras. Výstižnější název tomu fakt nedali xq él sólo traga perras, nunca las escupe.
Když sem přišla domů, akorát sem si zhodila boty a sesunula se úplně dead na pohovku. A kdyby mě Juani nevzbudila na jídlo, asi bych tam ležela eště teďka.
Mezitím přišla Consoli, jedli sme cocido a já si pak šla chvilku lehnout. A sotva sem usnula, přišel Pedro a že je čas jít na tanec, na který sme se přihlásili. Ouuu to bylo krušnééé! Ale tnaec mě probral. Po tanci sme šli na kafe a domů.
Pak sme večeřeli. Po večeři sem šla umývat nádobí. Šla jsem ještě pro něco na stůl a pak že teda půjdu umývat. Mezitím do kuchyně vcházela Juani, já to nevěděla, a jak sem šla, vyrazila sem jí z ruky talíř, který nesla. Ten spadl na zem, udělal nádherný skleněný zvuk a rozletěl se na tisíc kousků, chudák. :( No třeba mi ty střepy přinesou štěstí a já si tu najdu nějakou kamarádku nebo někoho, s kým bych mohla jít třeba na kafe v té protivné pondělňoúterní devadesátiminutové pauze.
Po večeři se Juani a Pedro dívali na Sálvame a já sem šla spát. Pěkně se mi to spalo.
Včera byl superní den. Den, o kterém můžu říct, že se mi dokonce snad i líbil.
Ráno jsem šla do školy, přijela jsem dokonce včas a jelikož mi Carlos Santos už ukázal jednotlivé učebny, věděla jsem i kam jít, tak jsem z toho měla super pocit.
Přišla jsem do B4, kde jsme měli sociolingvistiku. Bylo nás tam docela málo. Profe začala dělat absenci (mě v seznamu neměla) a když už ji dodělala, otevřely se dveře a přišla další holka. Ona se jí zeptala, jak se jmenuje. A ona že Alicia Martín Núňez. A já sem si hned vzpomněla, že je to ta, jak sem ji viděla minulý týden, jak mi řekla, kde je učebna B34. Tak sem měla radost, že aspon někdo bude se mnou asi chodit na hodiny ve čtvrtky a pátky. Pak sme začali probírat něco o komunikaci a docela mě to bavilo. Na konci hodiny nám řekla, že na pátek si máme přečíst text, který nám nechá v kopírce páč nám to nemohla nakopírovat ona. Po hodině jsem teda šla s tou profesorkou páč s kopírkou neumím, nemám studentskou kartičku a páč sem mega zvědavá a ten text sem ale chtěla taky nooo. No a tak ona to tam nechala a já sem se té paní v okýnku zeptala, že jako bysem taky chtěla ty texty. Ještě by byla možnost zeptat se někoho ze třídy, aby mi ty texty nakopíroval, ale jelikož tam nikoho neznám... A paní mi to všechno nakopírovala, dala mi to, já zaplatila 45 céntimos a mohlo se jít do další hodiny.
Tam más bylo přes padesát. Profe opět udělala absenci (zase sem nebyla v seznamu) a pak poslala papír, abysme jí my erasmáci napsali naše jména a přes jaký program na UCM jsme. A pak začala zkoumat, jaké mateřské řeči jsou ve třídě zastoupeny. Nejdřív se ptala po italštině, francouzštině, angličtině. Pak se ptala po portugalštině. Přihlásila se jedna holka. Ona se jí zeptala, odkud je a ta holka naprosto portugalsky řekla: Lisboa, Portugal. Bylo to vtipné na hodině totálně španělského předmětu vyučovaného ve španělštině. Nakonec se ukázalo, že ta holka španělsky umí, ale jak řekla Lisboa, Portugal, měla sem co dělat, abych se nerozesmála. Pak se ptala po více exotičtějších evropských jazycích – to jako myslela ruštinu, ukrajinštinu a tak. A pak že: A jiné jazyky? Já se přihlásila, abych jí řekla, že sem z Česka, no ona si mě zřejmě nevšimla a řekla: Tak jdeme na Asii... A najednou se ke mně vrátila a že: A ty odkud jsi? Tak sem ji řekla že z Česka, ona mi pochválila španělštinu a jelo se dál.
Mezitím k té Portugalce a mně doputoval ten papír, kde sme jí měli napsat naše jména a že sme erasmáci, tak sme se jí tam upsali a pak pokračovala hodina.
Když hodina skončila, začala sem si balit počítač a všechno a přišla za mnou ta Alicia Martín Núňez a že ona je ta Alicia jak sme se viděly minulý týden a kam jdu a tak. A tak sme spolu šly ven před univerzitu, daly si cigáro a kecaly. Ona se mě ptala na ty fotokopie toho textu na pátek. Já sem jí řekla, že to nechala v té kopírce. Ona se mě zeptala, jak to dělám s tištěnýma textama, tak sem jí to řekla. A ona: jééé ja mám doma starý skener, ti ho dám, chceš? :D :D Tak to sem nechtěla, ale udělaly sme jinou, superní výměnu: já sem jí dala všechny ty moje fotokopie a ona mi slíbila, že mi je naskenuje a pošle. Ona je tak hodná! Takže to bylo výhodné pro obě: já sem je měla naskenované a ona si je nemusela platit. Pak sme se rozloučily, protože ona měla jít na další hodinu. Ještě sme si vyměnily čísla a ona odešla. Já sem tam čekala na jednu holku z OIPD, která mi slíbila, že spolu půjdeme na fakultu statistiky, kde sídlí ESN (ta studentská organizace, která pořádá aktivity pro erasmáky) a že si tam teda udělám tu kartičku.
Asi po třech minutách mi zazvonil mobil. Volala Alicia, že ta hodina jí odpadla, že je v knihovně a že mi ty texty naskenovala rovnou tam a že mi je zazipovala a že jestli to takhle otevřu. :) A že mi je už poslala na e-mail.
Mezitím přišla ta holka, jmenovala se Sonja, moc sympatická byla, a tak sme šly. Bylo nádherné teplo, tak sme se rozhodly jít pěšky. Jenže fakulta statistiky. Už to jméno je takový jako divný. No a takyže jo. Sme to vůbec nemohly najít. Tak sme tam pořád chodily dokola, ptaly se spousty lidí, Sonja měla aji mapu, ale nikdo to pořádně nevěděl. Po hodině chození už nám bylo oběma pěkné vedro. No nakonec sme se zeptaly nějakého Kolumbijce a zjistily sme, že chodíme pořád kolem toho. Tož to sme se teda mega nasmály! Tak pak sme to už našly.
Kartičku mi udělali hned na místě, dělala mi ji Cristina, holka, se kterou jsem mluvila na té prezentaci pro všechny erasmáky, jak sme ji měli v úterý 28. září v aule Cofares lékařské fakulty. Chtěla po mně akorát pas, malou fotku a 5 euro. Kromě kartičky mi dala ještě takový gumový náramek, na kterém je napsáno UCM. :) Moc milé. :) Nevím, jestli mi ta kartička k něčemu bude, ale tak...snad jo no. A pokud ne, aspon mají 5 euro navíc na pořádání akkcí. :D :D
A pak jsem už jela domů, úplně unavená, fuf.
Myslela sem si, jak si dám dlouhou siestu, ale sotva sem otevřela dveře, povídá Pedro: Alberto (ten, jak sem o něm psala minulý rok) mi přinese nějaké věci do ONCE. Pojedeš se mnou? To nešlo neodmítnout. Chtěla sem Alberta a hlavně Chelo vidět a dát si s nimi kafe. Takže sem si tak na půl hodinky lehla a už byl čas se chystat.
S Albertem a Chelo sme byli jen chviličku, protože oni strašně pospíchali domů. Pak sme šli do obchodu ONCE, kde si Pedro koupil (opět další) kuličku na hůl, páč se mu cestou tam někde v metru urvala. V tom obchodě sme potkali takového pána, Carmelo se jmenoval, byl tam chudák takový sám. A on že jestli s ním nepůjdeme na kafe, že nás pozve. A Pedro že ne, že sme právě ted na kafe byli a že musíme jít a kdesi cosi. Carmelo z toho byl takový smutný trochu mi přišlo, no nic, rozloučil se s náma a odešel. My sPedrem sme potom jeli do 2.patra ONCE, sedli sme si na židle, on si vyměnil ten kousek od té předchozí kuličky za tu novou, kterou si právě koupil a pak že: Nepůjdeme do Lucaru na cocacolu? Zvu tě. Přišlo mi mega líto, že Carmelovi povídal jak nikam nepůjdeme a jak on nemůže si dát nic jinýho po kafeti a ted mě zve na cocacolu, no co už. A tak sme šli. Coca byla dobrá, přinesli nám k ní smažené brambůrky, ňam to bylo. A Pedro potom, když už sme byli skoro doma, taky naznal to s tím Carmelem. Snad ho ještě někdy někde potkáme a pozveme ho na něco.
V tom obchodě s tou kuličkou, resp. potom, jak sme seděli na té židli a on si ji vyměňoval, sem se tedy krásně předvedla fakt. On vytáhl tu gumu z hole a mně podal ten sáček s tou kuličkou a že at mu ho otevřu. On nemohl, že, páč měl obě ruce zaměstnané gumou, která je dost silná a musí se hrozně pevně držet. No a tak já sem roztrhla ten sáček, podala mu tu kuličku...a pak sem si všimla, že ale na opačné straně toho sáčku než kkde sem ho roztrhla, je takový to otvírání jak sou to takový ty dva pásky, který musí do sebe zapadnout. :D :D heh No super no. :D
Pak sme přijeli domů, já se osprchovala a s úmyslem jít moc moc brzo spát jsem hned po přečtení si těch textů zalezla do postele. A spánek nepřicházel a nepřicházel. Pamatuji si, že když jsem se naposled dívala na hodinky, byly tři hodiny ráno. A o půl šesté jsem musela vstávat do školy.
Včera v pátek sem přijela do školy už včas, takže sem si krásně stihla zabrat místo v aule. Hodina sociolingvistiky mě tentokrát ale vůbec nebavila, byla to samá teorie, profesorka jela strašně rychle, nestíhala sem si skoro vubec nic zapisovat, strašný. A na ty texty, které sem si četla ještě den předtím ve dvanáct v noci, se vůbec nedostalo. vědět to, přečtu si je v klidu o víkendu. :D
Po hodině sociolingvistiky přišla Alicia se svojí korejskou kamarádkou, jejíž jméno je nějaký jako divný ale ve španělštině by to prý bylo Lidia. Šly sme si zapálit a pak už byl čas jít do B34. Tam nás bylo o poznání míň než předchozí den. A že budeme dělat aktivitu. Profesorka přišla o půl hodiny později a další půl hodiny strávila rozdělováním nás do skupinek, přičemž si dávala moc pozor, aby v každé byl pouze jeden hispanohablante a vůbec to měla nějak zajímavě vypočítané, proto jí to tak trvalo. Já byla ve skupince s Alicií, tou její korejskou kamarádkou Lidiou a jedním španěloafričanofrancouzem. Měl naprosto hustý jméno, jedno jméno africké, druhé španělské, jedno příjmení africké, dlouhé a složité a pak jedno španělské. :D Jeho maminka je Španělka, otec z Jihoafrické republiky, narodil se ve Francii a dlouho pracoval v Portugalsku. Takže když sme měli ke každému jménu na papír, který nám profe dala, napsat jazyky, kterými plynně mluvíme, on tam měl francouzštinu, španělštinu, portugalštinu a angličtinu, která je v JAR úředním jazykem.
Pak sme si měli vymyslet pro naši skupinu jméno. Nakonec se ujal můj nápad Pata negra. A myslím, že kromě jednoho, který se mi ještě líbil (Primera aproximación) to byl snad nejlepší název. Ostatní měli názvy jako Estudias o trabajas? No me digas. a podobné krávoviny. :D Ale byla to aspon sranda. Ale Pata negra bylo nejšpanělštější. :)
A pak sme měli ve skupinách vypracovat paradigma členů a osobních zájmen. A pak už byl konec hodiny, ani sme to nestihli dodělat. :D
Venku už na mě čekal Carlos Santos, který mi ukázal dvě zbývající auly, takže v pondělí už taky vím, kam jít, a pak sem jela domů. Byla sem moc moc moc unavená páč na mě padla ta únava z toho, jak sem spala jen dvě a půl hodiny. Takže jsem v metru odmítla místo na sezení, které mi tam paní nabízela, páč se znám a vím, že bych zaspala svoji stanici a to by nebylo moc dobrý. Už se mi to málem stalo ten předchozí den. To sem zaspala, vzbudila sem se na República Argentina, pak sem se ty zastávky snažila počítat, ale byla sem tak groggy že sem se probudila až na Manuel Becerra a ačkoli sem věděla, že do té mojí, kde vystupuju, zbývají už jen dvě, stejně sem zase usnula. Když sem se probudila a zeptala sem se ospalým hlasem paní, která to je zastávka a ona mi řekla že Sainz de Baranda (ta moje), vyskočila sem, jakoby mě někdo píchl špendlíkem do zadku, vymajzla sem z metra a málem sem tam sebou flákla. :D :D Fuf.
Na Cuatro caminos k nám do metra přistoupil takový borec a začal tam hrát na kytaru. V Espaňi je celkem běžné, že přistoupí do metra někdo s harmonikou a začne tam na celý vagón vyhrávat (bohužel většinou to je jen takové vrzání), aby si vydělal penízky. Ale tento fakt uměl! Zazpíval nám A puro dolor úplně přenádherně! Kdybych měla drobné, snad mu aji něco dám. Páč měl fakt dokonalý hlas! Měl by to jít zkusit do Operación triunfo, určitě by ho tam vzali.
Byla sem tak unavená, že sem usínala i ve stoje. Sainz de Baranda sem ale naštěstí nezaspala, přestoupila sem na devítku (Qlarinko, taky devítka hehe :D) a jela domů. Ale to sem byla fakt mimo už. A tak sem si zašla do toho baru, jak ho mám po cestě na Cocacolu a to mě trochu probralo. Je to divný jít sama do baru. Nj ale když tu nemám amigos...a měla sem žízeň a voda došla...co se dalo dělat. :D V baru někdo hrál na automatu, který dělal zvuky a mluvil. To sem eště neviděla. A při té příležitosti sem se naučila nové slovo, jak se řekne v espanolštině automat: Tragaperras. Výstižnější název tomu fakt nedali xq él sólo traga perras, nunca las escupe.
Když sem přišla domů, akorát sem si zhodila boty a sesunula se úplně dead na pohovku. A kdyby mě Juani nevzbudila na jídlo, asi bych tam ležela eště teďka.
Mezitím přišla Consoli, jedli sme cocido a já si pak šla chvilku lehnout. A sotva sem usnula, přišel Pedro a že je čas jít na tanec, na který sme se přihlásili. Ouuu to bylo krušnééé! Ale tnaec mě probral. Po tanci sme šli na kafe a domů.
Pak sme večeřeli. Po večeři sem šla umývat nádobí. Šla jsem ještě pro něco na stůl a pak že teda půjdu umývat. Mezitím do kuchyně vcházela Juani, já to nevěděla, a jak sem šla, vyrazila sem jí z ruky talíř, který nesla. Ten spadl na zem, udělal nádherný skleněný zvuk a rozletěl se na tisíc kousků, chudák. :( No třeba mi ty střepy přinesou štěstí a já si tu najdu nějakou kamarádku nebo někoho, s kým bych mohla jít třeba na kafe v té protivné pondělňoúterní devadesátiminutové pauze.
Po večeři se Juani a Pedro dívali na Sálvame a já sem šla spát. Pěkně se mi to spalo.
martes, 5 de octubre de 2010
Espanol coloquial, rozhodování, prokecáno
MAR, 05/10/10
Tak sem se rozhodla zase každý den psát. Spočítala jsem (snad dobře), že jsem v Espaňi /i s prázdninama) 85 dní. Tyjo takový vysoký číslo, wow!
Po včerejším neúspěchu, kdy mi šel o 20 min pozadu mobil i hodinky jsem se rozhodla vstát o půl šesté, abych dorazila do školy včas a stihla si zabrat místo v aule na hodinu Espanol coloquial, na které jsem ještě ani jednou nebyla (3x jsem ji ztratila), jednou, protože nebylo jasné, ve které aule je (popsáno někde výše) a dvakrát, protože byla aula vždy tak natřískaná, že se tam nedalo ani vejít, natož si tam sednout s laptopem.
Vyšlo mi to, na zastávku autobusu sem dorazila asi o třičtvrtě na 8. Měla jsem tam mít sraz s Antonií, ale asi sme se nějak špatně domluvily nebo já nevím (zavolala mi včera, když sem si dávala siestu, takže jak sem byla rozespalá, moc nevím, co sem jí řekla a neřekla), takže asi po pěti minutách, když wse tam neobjevila, sem se rozhodla jet sama, ačkoli furt neznám trasy po univerzitě, ale byla sem dispuesta bojovat za moje místečko v aule B03 do posledního dechu. A tak sem čekala nějakou dobu na autobus G. Autobus G trochu trval, ale nakonec přijel, já nastoupila, napotřetí cvakla lístek (cvakání lístku v autobusech je vtipné, lístek jemně vložíte do takové krabičky a on rychle zajede a zase na vás vyskočí a ta mašinka pípne) a autobus se rozjel směrem ke škole.
Vystoupila sem, nikdo tam nebyl (nj holt studenti jezdí na poslední chvíli a ne takhle brzo), tak sem šla na univerzitu, sama, aspon už vím, jak se tam de, pokud teda autobusy zastavují vždycky na stejném místě, čemuž moc nevěřím.
Aula B03 byla teprve chviličku otevřená, takže tam ještě nikdo nebyl. Tož sem si zabrala místo a byla zvědavá, jaký bude profesor a jak se budu chytat na hodině, kde jsem potřikráte a vlastně nikdy nebyla.
Profesor byl sympatický, pěkně povídal a na hodině sme řešili hranici mezi coloquialidad a registry jazyka, rozdíl mezi coloquializací a vulgarizací (dost se to plete) a pak na konci nám dal takový text, kde se měly hledat coloquialismy a vysvětlovat je, jako co to je a tak. Bavilo mě to. Na začátku profesor mluvil o tom, jak se mění náš jazyk pod vlivem nových technologií a říkal, že by bylo zajímavé, kdyby si to někdo nastudoval, že o tom nikdy ještě nikdo nepsal. Tak si to asi vezmu, téma mě taky zajímá a bude docela zajímavé zkoumat smsky a komentáře na facebooku z lingvistického hlediska. :D Po skončení hodiny sem se na tom s ním chtěla domluvit, ale než sem sbalila počítač, už byl fuč. No tak snad příště no.
Pak sem měla hodinu a půl volno. Nesnáším tu pondělňo/úterní hodinu a půl volna, kterou vždycky od desíti do půl dvanácté. Tady to není jak v Brně kde aji když mám jen hodinu a půl volno, stojí mi za to zajet si na kolej a aspon 45 min si tam můžu sednout, vypít si kafe a třeba u tohho na něco koukat do školy. Tady sem dycky sama a nevím, kam bych se tak jako vrtla nebo se někam uklidila. Včera sem objevila, že v tom čase je na patře, kde mám pak násldující hodinu, volná třída. Tak sem včera i dneska čekala tam. Nebaví mě to tam, sem i tak na uni furt sama a už mě je z toho trochu smutno, natož pak čekat v prázdné tříddě, kde už tuplem nikdo není. No tak sem si tam zase sedla a bylo mi smutno. Neměla sem ani co dělat, nevím, kde sou na Complutense zásuvky (nikde sem je neviděla), tak si ani nechci vytahovat laptop, abych si ho zbytečně nevybíjela a mohla ho používat v hodinách bez nabíječky. Tak sem si vytáhla bocadillo con chorizo od Juanitky a pul hodinky se zabavila co nejpomalejším žvýkáním. A pak sem vytuhla. Včera sem tam taky vytuhla. Co tam chcete dělat, když ste tam sami, je tam ticho a nemůžete si vyndat laptop, na kterém byste stejně neměli co dělat. Vzbudila sem se deset minut před začátkem další hodiny. Strašně mě bolelo za krkem (při pozici, kterou sem tam zaujala se ani nedivím) a byla mi neuvěřitelná kosa – asi z té únavy.
Pak sem šla na hodinu historie španělské morfologie. Ten profesor je hodný takový, ale mluví dost potichu a když ste unavení, tak se vám u toho chce akorát spát. Mě to mrzelo, protože jinak jsou jeho hodiny zajímavé, pěkně povídá o gramatice a je to super. Ale straaašně sem se musela přemáhat, abych se soustředila.
Po skončení hodiny sem měla mít španělskou dialektologii. Ta už taky proběhla čtyřikrát a já sem tam včera byla poprvé. Zlatý náš IS, kde už mega dopředu víte, kdy a v jaké učebně se hodina bude konat. No a tak sem šla do učebny a zase to změnili. Takže sem zase promeškala půl hodiny dialektologie – celou třetinu. Když sem tam přišla, profesorka tam naštěstí nebyla, protože byla nakopírovat mapu lingvistických území Španělska. A potom v podstatě zopakovala to, co sme probírali včera a říkala, že příště se začneme podrobněji věnovat jednotlivým dialektům. Na to se těším, jen nevím, kdo se to pak bude učit, hehe. :D A pak úplně na konci sme se bavili, kdo jak čemu říká. Nejzajímavější byla tam jedna holka z Kanárských ostrovů. Nikdy sem nikoho z Canarias mluvit neslyšela, tak sem si to užívala. Přišlo mi to jak něco mezi andaluzštinou a španělštinou latinské Ameriky.
A pak už byl konec a já že půjdu na metro. Po cestě sem tam potkala takovou holku. Takovou sympatickou. Měly sme společnou cestu, tak sme šly spolu. Jely sme spolu busem G k metru a kecaly a kecaly. A pak sme vlezly do metra a kecaly. A pak sme přišly ke schodům, kde já už sem musela jet jiným směrem než ona (jela opačným směrem) a tam sme tak jako stály na tej chodbě linky číslo šest a kecaly a kecaly skoro hodinu. Fakt mazec! :D
No a pak už sme se rozloučily, ona jela opačným směrem a já se mega soustředila, abych nezaspala v metru. Počítat deset zastávek, když ste mega unavení, fakt cuesta jako.
No a pak sem vzala linku číslo devět a dojela domů. A jak sem tak šla po ulici La caňada nahoru, objevila sem tam takovej jako vchod. To už sem vlastně objevila včera. No a tak sem tam vlezla to prozkoumat, co to je. A to je normálně malinkatej bar! Tak už vím, kam budu chodit, když mi bude ouvej. :D :D :D Zapíjet žal do baru Luis. :D :D :D :D :D heh :D :D No a tak sem si tam dala teploučké kafíčko s mlíčkem a šla domů.
Přišla sem, převlíkla se a že si dám siestu. Nakonec sem se rozhodla si ji nedat páč poslední dobou, ačkoli chodím do postele opravdu velmi brzy, v posteli jenom ležím a stejně nemůžu usnout, ačkoli nic nedělám. A to tam fakt ležím třeba čtyři hodiny a usnu někdy okolo druhé třetí ráno. Fakt šílený. Tak sem si dneska nedala ani siestu a doufám, že večer se mi bude chtít mega moc spát a že aspoň dřív usnu.
Proč rozhodování? Protože se rozhoduju, jestli si mám udělat tu kartičku té studentské organizace pro erasmáky, abych mohla mít všechny ty superní slevy na těch fiestách a všemožných akcích, které pořádají. Ale nevím, jestli to má cenu. Já bych s nimi moc ráda někdy někam zašla páč tady nikoho neznám, ani s erasmáků, je to takový že dycky ráno brzo jedu do školy a pak domů a do školy a domů, takže s nikým nepřijdu ani do kontaktu... Jenže je to takový jako...když neznám to město a oni na facebooku napíšou třeba že fiesta bude tam a tam... Tak nevím, jestli si tu kartičku mám vůbec dělat nebo ne... Teďka mi zase posílali, že pojedou do Sevilly a Córdoby... Jááá bysem taky chtěla ale nooo! Ale nevím... Nikoho tady neznám a nevím s kým bych tak jako jela.
Jestli toto někdo čtete, poraďte mi. Mám si udělat tu kartičku nebo ne? Je za 5 euro a pak sou na ni super slevy... Ale na těch fiestách a ruzných aji kulturních akcích (divadla, muzea), které ale nevím kde jsou...
Teď si půjdu asi udělat mátovej čajíček páč je mi nějaká zima. A je mi nějak tak jako divně. Ale líbila se mi prokecaná hodina v chodbě metra s tou chicou, to bylo super, že sem si měla s kým popovídat. A měla bych se taky učit nebo něco dělat do školy, třeba začít dělat tu studii způsobu komunikace přes internet a mobil, ale nemůžu se odtrhnout od Qlarinčina blogu a jejích studií na Taiwanu. Naštěstí tam ještě není moc dlouho, tak už mi těch dní na přečtení moc nezbývá. :)popisu
A zítra, ačkoli nemám školu, musím stejně brzo vstávat páč o půl desáté mám být na Ciudad universitaria, kde mám sraz s Carlosem Santosem. už se těším, jak mě naučí trasy po univerzitě. Po té obří univerzitě s nevím kolika schodišti a mega chodbami se sloupy. Takže se půjdu osprchovat, dám si krásný ňuňaný župánek, co sem si koupila, aby mi nebyla kosa a půjdu do postele...Zase brzo do postele, abych byla zítra schopná fungovat. A doufám, že přijdu domů brzo a ne tak vyšťavená a udělám něco do školy.
Tak sem se rozhodla zase každý den psát. Spočítala jsem (snad dobře), že jsem v Espaňi /i s prázdninama) 85 dní. Tyjo takový vysoký číslo, wow!
Po včerejším neúspěchu, kdy mi šel o 20 min pozadu mobil i hodinky jsem se rozhodla vstát o půl šesté, abych dorazila do školy včas a stihla si zabrat místo v aule na hodinu Espanol coloquial, na které jsem ještě ani jednou nebyla (3x jsem ji ztratila), jednou, protože nebylo jasné, ve které aule je (popsáno někde výše) a dvakrát, protože byla aula vždy tak natřískaná, že se tam nedalo ani vejít, natož si tam sednout s laptopem.
Vyšlo mi to, na zastávku autobusu sem dorazila asi o třičtvrtě na 8. Měla jsem tam mít sraz s Antonií, ale asi sme se nějak špatně domluvily nebo já nevím (zavolala mi včera, když sem si dávala siestu, takže jak sem byla rozespalá, moc nevím, co sem jí řekla a neřekla), takže asi po pěti minutách, když wse tam neobjevila, sem se rozhodla jet sama, ačkoli furt neznám trasy po univerzitě, ale byla sem dispuesta bojovat za moje místečko v aule B03 do posledního dechu. A tak sem čekala nějakou dobu na autobus G. Autobus G trochu trval, ale nakonec přijel, já nastoupila, napotřetí cvakla lístek (cvakání lístku v autobusech je vtipné, lístek jemně vložíte do takové krabičky a on rychle zajede a zase na vás vyskočí a ta mašinka pípne) a autobus se rozjel směrem ke škole.
Vystoupila sem, nikdo tam nebyl (nj holt studenti jezdí na poslední chvíli a ne takhle brzo), tak sem šla na univerzitu, sama, aspon už vím, jak se tam de, pokud teda autobusy zastavují vždycky na stejném místě, čemuž moc nevěřím.
Aula B03 byla teprve chviličku otevřená, takže tam ještě nikdo nebyl. Tož sem si zabrala místo a byla zvědavá, jaký bude profesor a jak se budu chytat na hodině, kde jsem potřikráte a vlastně nikdy nebyla.
Profesor byl sympatický, pěkně povídal a na hodině sme řešili hranici mezi coloquialidad a registry jazyka, rozdíl mezi coloquializací a vulgarizací (dost se to plete) a pak na konci nám dal takový text, kde se měly hledat coloquialismy a vysvětlovat je, jako co to je a tak. Bavilo mě to. Na začátku profesor mluvil o tom, jak se mění náš jazyk pod vlivem nových technologií a říkal, že by bylo zajímavé, kdyby si to někdo nastudoval, že o tom nikdy ještě nikdo nepsal. Tak si to asi vezmu, téma mě taky zajímá a bude docela zajímavé zkoumat smsky a komentáře na facebooku z lingvistického hlediska. :D Po skončení hodiny sem se na tom s ním chtěla domluvit, ale než sem sbalila počítač, už byl fuč. No tak snad příště no.
Pak sem měla hodinu a půl volno. Nesnáším tu pondělňo/úterní hodinu a půl volna, kterou vždycky od desíti do půl dvanácté. Tady to není jak v Brně kde aji když mám jen hodinu a půl volno, stojí mi za to zajet si na kolej a aspon 45 min si tam můžu sednout, vypít si kafe a třeba u tohho na něco koukat do školy. Tady sem dycky sama a nevím, kam bych se tak jako vrtla nebo se někam uklidila. Včera sem objevila, že v tom čase je na patře, kde mám pak násldující hodinu, volná třída. Tak sem včera i dneska čekala tam. Nebaví mě to tam, sem i tak na uni furt sama a už mě je z toho trochu smutno, natož pak čekat v prázdné tříddě, kde už tuplem nikdo není. No tak sem si tam zase sedla a bylo mi smutno. Neměla sem ani co dělat, nevím, kde sou na Complutense zásuvky (nikde sem je neviděla), tak si ani nechci vytahovat laptop, abych si ho zbytečně nevybíjela a mohla ho používat v hodinách bez nabíječky. Tak sem si vytáhla bocadillo con chorizo od Juanitky a pul hodinky se zabavila co nejpomalejším žvýkáním. A pak sem vytuhla. Včera sem tam taky vytuhla. Co tam chcete dělat, když ste tam sami, je tam ticho a nemůžete si vyndat laptop, na kterém byste stejně neměli co dělat. Vzbudila sem se deset minut před začátkem další hodiny. Strašně mě bolelo za krkem (při pozici, kterou sem tam zaujala se ani nedivím) a byla mi neuvěřitelná kosa – asi z té únavy.
Pak sem šla na hodinu historie španělské morfologie. Ten profesor je hodný takový, ale mluví dost potichu a když ste unavení, tak se vám u toho chce akorát spát. Mě to mrzelo, protože jinak jsou jeho hodiny zajímavé, pěkně povídá o gramatice a je to super. Ale straaašně sem se musela přemáhat, abych se soustředila.
Po skončení hodiny sem měla mít španělskou dialektologii. Ta už taky proběhla čtyřikrát a já sem tam včera byla poprvé. Zlatý náš IS, kde už mega dopředu víte, kdy a v jaké učebně se hodina bude konat. No a tak sem šla do učebny a zase to změnili. Takže sem zase promeškala půl hodiny dialektologie – celou třetinu. Když sem tam přišla, profesorka tam naštěstí nebyla, protože byla nakopírovat mapu lingvistických území Španělska. A potom v podstatě zopakovala to, co sme probírali včera a říkala, že příště se začneme podrobněji věnovat jednotlivým dialektům. Na to se těším, jen nevím, kdo se to pak bude učit, hehe. :D A pak úplně na konci sme se bavili, kdo jak čemu říká. Nejzajímavější byla tam jedna holka z Kanárských ostrovů. Nikdy sem nikoho z Canarias mluvit neslyšela, tak sem si to užívala. Přišlo mi to jak něco mezi andaluzštinou a španělštinou latinské Ameriky.
A pak už byl konec a já že půjdu na metro. Po cestě sem tam potkala takovou holku. Takovou sympatickou. Měly sme společnou cestu, tak sme šly spolu. Jely sme spolu busem G k metru a kecaly a kecaly. A pak sme vlezly do metra a kecaly. A pak sme přišly ke schodům, kde já už sem musela jet jiným směrem než ona (jela opačným směrem) a tam sme tak jako stály na tej chodbě linky číslo šest a kecaly a kecaly skoro hodinu. Fakt mazec! :D
No a pak už sme se rozloučily, ona jela opačným směrem a já se mega soustředila, abych nezaspala v metru. Počítat deset zastávek, když ste mega unavení, fakt cuesta jako.
No a pak sem vzala linku číslo devět a dojela domů. A jak sem tak šla po ulici La caňada nahoru, objevila sem tam takovej jako vchod. To už sem vlastně objevila včera. No a tak sem tam vlezla to prozkoumat, co to je. A to je normálně malinkatej bar! Tak už vím, kam budu chodit, když mi bude ouvej. :D :D :D Zapíjet žal do baru Luis. :D :D :D :D :D heh :D :D No a tak sem si tam dala teploučké kafíčko s mlíčkem a šla domů.
Přišla sem, převlíkla se a že si dám siestu. Nakonec sem se rozhodla si ji nedat páč poslední dobou, ačkoli chodím do postele opravdu velmi brzy, v posteli jenom ležím a stejně nemůžu usnout, ačkoli nic nedělám. A to tam fakt ležím třeba čtyři hodiny a usnu někdy okolo druhé třetí ráno. Fakt šílený. Tak sem si dneska nedala ani siestu a doufám, že večer se mi bude chtít mega moc spát a že aspoň dřív usnu.
Proč rozhodování? Protože se rozhoduju, jestli si mám udělat tu kartičku té studentské organizace pro erasmáky, abych mohla mít všechny ty superní slevy na těch fiestách a všemožných akcích, které pořádají. Ale nevím, jestli to má cenu. Já bych s nimi moc ráda někdy někam zašla páč tady nikoho neznám, ani s erasmáků, je to takový že dycky ráno brzo jedu do školy a pak domů a do školy a domů, takže s nikým nepřijdu ani do kontaktu... Jenže je to takový jako...když neznám to město a oni na facebooku napíšou třeba že fiesta bude tam a tam... Tak nevím, jestli si tu kartičku mám vůbec dělat nebo ne... Teďka mi zase posílali, že pojedou do Sevilly a Córdoby... Jááá bysem taky chtěla ale nooo! Ale nevím... Nikoho tady neznám a nevím s kým bych tak jako jela.
Jestli toto někdo čtete, poraďte mi. Mám si udělat tu kartičku nebo ne? Je za 5 euro a pak sou na ni super slevy... Ale na těch fiestách a ruzných aji kulturních akcích (divadla, muzea), které ale nevím kde jsou...
Teď si půjdu asi udělat mátovej čajíček páč je mi nějaká zima. A je mi nějak tak jako divně. Ale líbila se mi prokecaná hodina v chodbě metra s tou chicou, to bylo super, že sem si měla s kým popovídat. A měla bych se taky učit nebo něco dělat do školy, třeba začít dělat tu studii způsobu komunikace přes internet a mobil, ale nemůžu se odtrhnout od Qlarinčina blogu a jejích studií na Taiwanu. Naštěstí tam ještě není moc dlouho, tak už mi těch dní na přečtení moc nezbývá. :)popisu
A zítra, ačkoli nemám školu, musím stejně brzo vstávat páč o půl desáté mám být na Ciudad universitaria, kde mám sraz s Carlosem Santosem. už se těším, jak mě naučí trasy po univerzitě. Po té obří univerzitě s nevím kolika schodišti a mega chodbami se sloupy. Takže se půjdu osprchovat, dám si krásný ňuňaný župánek, co sem si koupila, aby mi nebyla kosa a půjdu do postele...Zase brzo do postele, abych byla zítra schopná fungovat. A doufám, že přijdu domů brzo a ne tak vyšťavená a udělám něco do školy.
lunes, 4 de octubre de 2010
Mis reflexiones más profundas
Erasmus. Esa oportunidad tan guay en la vida de cada estudiante. Esa oportunidad que nunca
se olvida y que no aprovecharla y desperdiciarla es un pecado imperdonable. Erasmus, ese
semestre (o dos) lleno de nuevas experiencias, fiestas, gente de todo el mundo y locura
total. Correos, búsquedas de pisos, un montón de documentación, idiomas y una variedad
internacional increíble, todo esto es erasmus.
Yo estoy viviendo esta aventura llamada erasmus. Pero soy una erasmus muy rara.
- No hablo inglés. Bueno, lo entiendo, escrito más, hablado menos, pero no sé defenderme.
Aquí esto supone para mí una ventaja grande pero es raro ser erasmus y no hablar inglés.
- Tengo aquí a mi novio. Vivo en un piso con él y su familia y si no estoy en la universidad teniendo clases, estoy con él. Salgo de casa, voy a la uni y después de las clases voy otra vez a casa. No vivo en un piso compartido con otros estudiantes erasmus compartiendo esto de ser un intercambista con ellos, saliendo con ellos y disfrutar de lo nuevo que en nuestros países no tenemos. Si saliera con otros estudiantes a lo mejor conocería a más estudiantes de la Complutense, tendría mis amigos... Disfruto de la comodidad del piso de mi novio, cuando llego a casa tengo la comida hecha (y eso que la comida de la mami dde mi novio está riquísima) pero...a veces me siento algo aislada. Estaba buscando piso para compartir pero ya me rendí. Cuando llamaba, todo estaba ocupado o caro y los que tenían buen precio se encontraban en zonas muy alejadas o difíciles... Si viviera con otros estudiantes, los fines de semana nos haríamos comidas, haríamos los trabajos que nos mandan de la UCM y de nuestras universidades de origen y por las noches saldríamos a dar una vuelta y a tomar algo. Yo o estoy en clase o con mi novio en el piso. También salimos, eso sí, pero no tenemos dinero como para ir a una discoteca o algo a pasárnoslo en grande lo cual con los estudiantes erasmus lo haríamos barato dado que la organización de estudiantes de erasmus en la UCM organiza fiestas y actividades con el apoyo de la universidad y muchas veces teniendo la tarjeta de esa organización los estudiantes pueden disfrutar de unos descuentos bastante grandes.
- No conozco la ciudad. Así que aunque me he unido al grupo de Erasmus students network de la Complutense en esa red social llamada facebook, no me sirve de nada. Veo todo lo que organizan, incluso me invitan pero aunque me llega mogollón de invitaciones a eventos, yo no voy. Si no me indica mi novio que se mueve cojonudamente por todo Madrid, qué coño sé dónde está la calle Huertas cincuenta y tres...
También organizan viajes. A Zaragoza, a Córdoba, Granada, Sevilla, Portugal... !Ah cómo me gustaría ir a Portugal! Pero sin la tarjeta de ESN y sin perras es un poquito complicado ir.... Muchas veces me pregunto cómo los estudiantes erasmus se las arreglan para viajar tanto y conocer tantos sitios nuevos. Cada vez que abro un blog de un intercambista no leo más que descripciones de fiestas en las que siempre se lo están pasando de puta madre y de viajes...Y de sus nuevos amigos.
- Gente. Me falta aquí eso de ir con las chicas a tomar un café entre clase y clase, charlar, tener temas de conversación en común y sobre todo echo muchísimo de menos a mi mejor amiga. Tengo aquí a mi queridísimo pero no es lo mismo. Hay cosas que simplemente necesitas hablarlas con otra persona. Y eso de ir a llamar a la puerta de su habitación e ir a tomar una Kofola con ella...ah cómo lo echo de menos... Aquí la gente va más a su bola y es mucho más difícil hacerse amigos. También la Complutense es muchísimo más grande en comparación con nuestra universidad así que mogollón va, mogollón viene y tú ni tienes tiempo de recordar la gente porque pasan por tu vida más rápido que un rayo de luz que aparece y desaparece.
- Perras. El problema más grande. Si no tienes perras, no puedes nada. Si las tienes, eres afortunado. Vuelvo a repetir que sigo sin entender cómo un intercambista con cuatrocientos euros por mes puede pagar el piso, comer y encima viajar y estar todo el día, o mejor dicho toda la noche de pitorreo.
Me parece a mí que ya voy a cerrar esto porque si no, me pongo más melancólica de lo que estoy ahora y eso no estaría bien. Voy a intentar sacar todo lo mejor de esto y disfrutar lo máximo posible.
Y espero que cuando esto se termine podré decir con toda la sinceridad que erasmus ha sido la mejor experiencia de mi vida y que siempre me traiga buenos recuerdos.
Sin más me despido de todos vosotros y espero no haberos agobiado con tantas chorradas pero es que...lo necesitaba expulsar de mis adentros.
Besos!
se olvida y que no aprovecharla y desperdiciarla es un pecado imperdonable. Erasmus, ese
semestre (o dos) lleno de nuevas experiencias, fiestas, gente de todo el mundo y locura
total. Correos, búsquedas de pisos, un montón de documentación, idiomas y una variedad
internacional increíble, todo esto es erasmus.
Yo estoy viviendo esta aventura llamada erasmus. Pero soy una erasmus muy rara.
- No hablo inglés. Bueno, lo entiendo, escrito más, hablado menos, pero no sé defenderme.
Aquí esto supone para mí una ventaja grande pero es raro ser erasmus y no hablar inglés.
- Tengo aquí a mi novio. Vivo en un piso con él y su familia y si no estoy en la universidad teniendo clases, estoy con él. Salgo de casa, voy a la uni y después de las clases voy otra vez a casa. No vivo en un piso compartido con otros estudiantes erasmus compartiendo esto de ser un intercambista con ellos, saliendo con ellos y disfrutar de lo nuevo que en nuestros países no tenemos. Si saliera con otros estudiantes a lo mejor conocería a más estudiantes de la Complutense, tendría mis amigos... Disfruto de la comodidad del piso de mi novio, cuando llego a casa tengo la comida hecha (y eso que la comida de la mami dde mi novio está riquísima) pero...a veces me siento algo aislada. Estaba buscando piso para compartir pero ya me rendí. Cuando llamaba, todo estaba ocupado o caro y los que tenían buen precio se encontraban en zonas muy alejadas o difíciles... Si viviera con otros estudiantes, los fines de semana nos haríamos comidas, haríamos los trabajos que nos mandan de la UCM y de nuestras universidades de origen y por las noches saldríamos a dar una vuelta y a tomar algo. Yo o estoy en clase o con mi novio en el piso. También salimos, eso sí, pero no tenemos dinero como para ir a una discoteca o algo a pasárnoslo en grande lo cual con los estudiantes erasmus lo haríamos barato dado que la organización de estudiantes de erasmus en la UCM organiza fiestas y actividades con el apoyo de la universidad y muchas veces teniendo la tarjeta de esa organización los estudiantes pueden disfrutar de unos descuentos bastante grandes.
- No conozco la ciudad. Así que aunque me he unido al grupo de Erasmus students network de la Complutense en esa red social llamada facebook, no me sirve de nada. Veo todo lo que organizan, incluso me invitan pero aunque me llega mogollón de invitaciones a eventos, yo no voy. Si no me indica mi novio que se mueve cojonudamente por todo Madrid, qué coño sé dónde está la calle Huertas cincuenta y tres...
También organizan viajes. A Zaragoza, a Córdoba, Granada, Sevilla, Portugal... !Ah cómo me gustaría ir a Portugal! Pero sin la tarjeta de ESN y sin perras es un poquito complicado ir.... Muchas veces me pregunto cómo los estudiantes erasmus se las arreglan para viajar tanto y conocer tantos sitios nuevos. Cada vez que abro un blog de un intercambista no leo más que descripciones de fiestas en las que siempre se lo están pasando de puta madre y de viajes...Y de sus nuevos amigos.
- Gente. Me falta aquí eso de ir con las chicas a tomar un café entre clase y clase, charlar, tener temas de conversación en común y sobre todo echo muchísimo de menos a mi mejor amiga. Tengo aquí a mi queridísimo pero no es lo mismo. Hay cosas que simplemente necesitas hablarlas con otra persona. Y eso de ir a llamar a la puerta de su habitación e ir a tomar una Kofola con ella...ah cómo lo echo de menos... Aquí la gente va más a su bola y es mucho más difícil hacerse amigos. También la Complutense es muchísimo más grande en comparación con nuestra universidad así que mogollón va, mogollón viene y tú ni tienes tiempo de recordar la gente porque pasan por tu vida más rápido que un rayo de luz que aparece y desaparece.
- Perras. El problema más grande. Si no tienes perras, no puedes nada. Si las tienes, eres afortunado. Vuelvo a repetir que sigo sin entender cómo un intercambista con cuatrocientos euros por mes puede pagar el piso, comer y encima viajar y estar todo el día, o mejor dicho toda la noche de pitorreo.
Me parece a mí que ya voy a cerrar esto porque si no, me pongo más melancólica de lo que estoy ahora y eso no estaría bien. Voy a intentar sacar todo lo mejor de esto y disfrutar lo máximo posible.
Y espero que cuando esto se termine podré decir con toda la sinceridad que erasmus ha sido la mejor experiencia de mi vida y que siempre me traiga buenos recuerdos.
Sin más me despido de todos vosotros y espero no haberos agobiado con tantas chorradas pero es que...lo necesitaba expulsar de mis adentros.
Besos!
Suscribirse a:
Entradas (Atom)
