SÁB, 09/10/10
Včera byl superní den. Den, o kterém můžu říct, že se mi dokonce snad i líbil.
Ráno jsem šla do školy, přijela jsem dokonce včas a jelikož mi Carlos Santos už ukázal jednotlivé učebny, věděla jsem i kam jít, tak jsem z toho měla super pocit.
Přišla jsem do B4, kde jsme měli sociolingvistiku. Bylo nás tam docela málo. Profe začala dělat absenci (mě v seznamu neměla) a když už ji dodělala, otevřely se dveře a přišla další holka. Ona se jí zeptala, jak se jmenuje. A ona že Alicia Martín Núňez. A já sem si hned vzpomněla, že je to ta, jak sem ji viděla minulý týden, jak mi řekla, kde je učebna B34. Tak sem měla radost, že aspon někdo bude se mnou asi chodit na hodiny ve čtvrtky a pátky. Pak sme začali probírat něco o komunikaci a docela mě to bavilo. Na konci hodiny nám řekla, že na pátek si máme přečíst text, který nám nechá v kopírce páč nám to nemohla nakopírovat ona. Po hodině jsem teda šla s tou profesorkou páč s kopírkou neumím, nemám studentskou kartičku a páč sem mega zvědavá a ten text sem ale chtěla taky nooo. No a tak ona to tam nechala a já sem se té paní v okýnku zeptala, že jako bysem taky chtěla ty texty. Ještě by byla možnost zeptat se někoho ze třídy, aby mi ty texty nakopíroval, ale jelikož tam nikoho neznám... A paní mi to všechno nakopírovala, dala mi to, já zaplatila 45 céntimos a mohlo se jít do další hodiny.
Tam más bylo přes padesát. Profe opět udělala absenci (zase sem nebyla v seznamu) a pak poslala papír, abysme jí my erasmáci napsali naše jména a přes jaký program na UCM jsme. A pak začala zkoumat, jaké mateřské řeči jsou ve třídě zastoupeny. Nejdřív se ptala po italštině, francouzštině, angličtině. Pak se ptala po portugalštině. Přihlásila se jedna holka. Ona se jí zeptala, odkud je a ta holka naprosto portugalsky řekla: Lisboa, Portugal. Bylo to vtipné na hodině totálně španělského předmětu vyučovaného ve španělštině. Nakonec se ukázalo, že ta holka španělsky umí, ale jak řekla Lisboa, Portugal, měla sem co dělat, abych se nerozesmála. Pak se ptala po více exotičtějších evropských jazycích – to jako myslela ruštinu, ukrajinštinu a tak. A pak že: A jiné jazyky? Já se přihlásila, abych jí řekla, že sem z Česka, no ona si mě zřejmě nevšimla a řekla: Tak jdeme na Asii... A najednou se ke mně vrátila a že: A ty odkud jsi? Tak sem ji řekla že z Česka, ona mi pochválila španělštinu a jelo se dál.
Mezitím k té Portugalce a mně doputoval ten papír, kde sme jí měli napsat naše jména a že sme erasmáci, tak sme se jí tam upsali a pak pokračovala hodina.
Když hodina skončila, začala sem si balit počítač a všechno a přišla za mnou ta Alicia Martín Núňez a že ona je ta Alicia jak sme se viděly minulý týden a kam jdu a tak. A tak sme spolu šly ven před univerzitu, daly si cigáro a kecaly. Ona se mě ptala na ty fotokopie toho textu na pátek. Já sem jí řekla, že to nechala v té kopírce. Ona se mě zeptala, jak to dělám s tištěnýma textama, tak sem jí to řekla. A ona: jééé ja mám doma starý skener, ti ho dám, chceš? :D :D Tak to sem nechtěla, ale udělaly sme jinou, superní výměnu: já sem jí dala všechny ty moje fotokopie a ona mi slíbila, že mi je naskenuje a pošle. Ona je tak hodná! Takže to bylo výhodné pro obě: já sem je měla naskenované a ona si je nemusela platit. Pak sme se rozloučily, protože ona měla jít na další hodinu. Ještě sme si vyměnily čísla a ona odešla. Já sem tam čekala na jednu holku z OIPD, která mi slíbila, že spolu půjdeme na fakultu statistiky, kde sídlí ESN (ta studentská organizace, která pořádá aktivity pro erasmáky) a že si tam teda udělám tu kartičku.
Asi po třech minutách mi zazvonil mobil. Volala Alicia, že ta hodina jí odpadla, že je v knihovně a že mi ty texty naskenovala rovnou tam a že mi je zazipovala a že jestli to takhle otevřu. :) A že mi je už poslala na e-mail.
Mezitím přišla ta holka, jmenovala se Sonja, moc sympatická byla, a tak sme šly. Bylo nádherné teplo, tak sme se rozhodly jít pěšky. Jenže fakulta statistiky. Už to jméno je takový jako divný. No a takyže jo. Sme to vůbec nemohly najít. Tak sme tam pořád chodily dokola, ptaly se spousty lidí, Sonja měla aji mapu, ale nikdo to pořádně nevěděl. Po hodině chození už nám bylo oběma pěkné vedro. No nakonec sme se zeptaly nějakého Kolumbijce a zjistily sme, že chodíme pořád kolem toho. Tož to sme se teda mega nasmály! Tak pak sme to už našly.
Kartičku mi udělali hned na místě, dělala mi ji Cristina, holka, se kterou jsem mluvila na té prezentaci pro všechny erasmáky, jak sme ji měli v úterý 28. září v aule Cofares lékařské fakulty. Chtěla po mně akorát pas, malou fotku a 5 euro. Kromě kartičky mi dala ještě takový gumový náramek, na kterém je napsáno UCM. :) Moc milé. :) Nevím, jestli mi ta kartička k něčemu bude, ale tak...snad jo no. A pokud ne, aspon mají 5 euro navíc na pořádání akkcí. :D :D
A pak jsem už jela domů, úplně unavená, fuf.
Myslela sem si, jak si dám dlouhou siestu, ale sotva sem otevřela dveře, povídá Pedro: Alberto (ten, jak sem o něm psala minulý rok) mi přinese nějaké věci do ONCE. Pojedeš se mnou? To nešlo neodmítnout. Chtěla sem Alberta a hlavně Chelo vidět a dát si s nimi kafe. Takže sem si tak na půl hodinky lehla a už byl čas se chystat.
S Albertem a Chelo sme byli jen chviličku, protože oni strašně pospíchali domů. Pak sme šli do obchodu ONCE, kde si Pedro koupil (opět další) kuličku na hůl, páč se mu cestou tam někde v metru urvala. V tom obchodě sme potkali takového pána, Carmelo se jmenoval, byl tam chudák takový sám. A on že jestli s ním nepůjdeme na kafe, že nás pozve. A Pedro že ne, že sme právě ted na kafe byli a že musíme jít a kdesi cosi. Carmelo z toho byl takový smutný trochu mi přišlo, no nic, rozloučil se s náma a odešel. My sPedrem sme potom jeli do 2.patra ONCE, sedli sme si na židle, on si vyměnil ten kousek od té předchozí kuličky za tu novou, kterou si právě koupil a pak že: Nepůjdeme do Lucaru na cocacolu? Zvu tě. Přišlo mi mega líto, že Carmelovi povídal jak nikam nepůjdeme a jak on nemůže si dát nic jinýho po kafeti a ted mě zve na cocacolu, no co už. A tak sme šli. Coca byla dobrá, přinesli nám k ní smažené brambůrky, ňam to bylo. A Pedro potom, když už sme byli skoro doma, taky naznal to s tím Carmelem. Snad ho ještě někdy někde potkáme a pozveme ho na něco.
V tom obchodě s tou kuličkou, resp. potom, jak sme seděli na té židli a on si ji vyměňoval, sem se tedy krásně předvedla fakt. On vytáhl tu gumu z hole a mně podal ten sáček s tou kuličkou a že at mu ho otevřu. On nemohl, že, páč měl obě ruce zaměstnané gumou, která je dost silná a musí se hrozně pevně držet. No a tak já sem roztrhla ten sáček, podala mu tu kuličku...a pak sem si všimla, že ale na opačné straně toho sáčku než kkde sem ho roztrhla, je takový to otvírání jak sou to takový ty dva pásky, který musí do sebe zapadnout. :D :D heh No super no. :D
Pak sme přijeli domů, já se osprchovala a s úmyslem jít moc moc brzo spát jsem hned po přečtení si těch textů zalezla do postele. A spánek nepřicházel a nepřicházel. Pamatuji si, že když jsem se naposled dívala na hodinky, byly tři hodiny ráno. A o půl šesté jsem musela vstávat do školy.
Včera v pátek sem přijela do školy už včas, takže sem si krásně stihla zabrat místo v aule. Hodina sociolingvistiky mě tentokrát ale vůbec nebavila, byla to samá teorie, profesorka jela strašně rychle, nestíhala sem si skoro vubec nic zapisovat, strašný. A na ty texty, které sem si četla ještě den předtím ve dvanáct v noci, se vůbec nedostalo. vědět to, přečtu si je v klidu o víkendu. :D
Po hodině sociolingvistiky přišla Alicia se svojí korejskou kamarádkou, jejíž jméno je nějaký jako divný ale ve španělštině by to prý bylo Lidia. Šly sme si zapálit a pak už byl čas jít do B34. Tam nás bylo o poznání míň než předchozí den. A že budeme dělat aktivitu. Profesorka přišla o půl hodiny později a další půl hodiny strávila rozdělováním nás do skupinek, přičemž si dávala moc pozor, aby v každé byl pouze jeden hispanohablante a vůbec to měla nějak zajímavě vypočítané, proto jí to tak trvalo. Já byla ve skupince s Alicií, tou její korejskou kamarádkou Lidiou a jedním španěloafričanofrancouzem. Měl naprosto hustý jméno, jedno jméno africké, druhé španělské, jedno příjmení africké, dlouhé a složité a pak jedno španělské. :D Jeho maminka je Španělka, otec z Jihoafrické republiky, narodil se ve Francii a dlouho pracoval v Portugalsku. Takže když sme měli ke každému jménu na papír, který nám profe dala, napsat jazyky, kterými plynně mluvíme, on tam měl francouzštinu, španělštinu, portugalštinu a angličtinu, která je v JAR úředním jazykem.
Pak sme si měli vymyslet pro naši skupinu jméno. Nakonec se ujal můj nápad Pata negra. A myslím, že kromě jednoho, který se mi ještě líbil (Primera aproximación) to byl snad nejlepší název. Ostatní měli názvy jako Estudias o trabajas? No me digas. a podobné krávoviny. :D Ale byla to aspon sranda. Ale Pata negra bylo nejšpanělštější. :)
A pak sme měli ve skupinách vypracovat paradigma členů a osobních zájmen. A pak už byl konec hodiny, ani sme to nestihli dodělat. :D
Venku už na mě čekal Carlos Santos, který mi ukázal dvě zbývající auly, takže v pondělí už taky vím, kam jít, a pak sem jela domů. Byla sem moc moc moc unavená páč na mě padla ta únava z toho, jak sem spala jen dvě a půl hodiny. Takže jsem v metru odmítla místo na sezení, které mi tam paní nabízela, páč se znám a vím, že bych zaspala svoji stanici a to by nebylo moc dobrý. Už se mi to málem stalo ten předchozí den. To sem zaspala, vzbudila sem se na República Argentina, pak sem se ty zastávky snažila počítat, ale byla sem tak groggy že sem se probudila až na Manuel Becerra a ačkoli sem věděla, že do té mojí, kde vystupuju, zbývají už jen dvě, stejně sem zase usnula. Když sem se probudila a zeptala sem se ospalým hlasem paní, která to je zastávka a ona mi řekla že Sainz de Baranda (ta moje), vyskočila sem, jakoby mě někdo píchl špendlíkem do zadku, vymajzla sem z metra a málem sem tam sebou flákla. :D :D Fuf.
Na Cuatro caminos k nám do metra přistoupil takový borec a začal tam hrát na kytaru. V Espaňi je celkem běžné, že přistoupí do metra někdo s harmonikou a začne tam na celý vagón vyhrávat (bohužel většinou to je jen takové vrzání), aby si vydělal penízky. Ale tento fakt uměl! Zazpíval nám A puro dolor úplně přenádherně! Kdybych měla drobné, snad mu aji něco dám. Páč měl fakt dokonalý hlas! Měl by to jít zkusit do Operación triunfo, určitě by ho tam vzali.
Byla sem tak unavená, že sem usínala i ve stoje. Sainz de Baranda sem ale naštěstí nezaspala, přestoupila sem na devítku (Qlarinko, taky devítka hehe :D) a jela domů. Ale to sem byla fakt mimo už. A tak sem si zašla do toho baru, jak ho mám po cestě na Cocacolu a to mě trochu probralo. Je to divný jít sama do baru. Nj ale když tu nemám amigos...a měla sem žízeň a voda došla...co se dalo dělat. :D V baru někdo hrál na automatu, který dělal zvuky a mluvil. To sem eště neviděla. A při té příležitosti sem se naučila nové slovo, jak se řekne v espanolštině automat: Tragaperras. Výstižnější název tomu fakt nedali xq él sólo traga perras, nunca las escupe.
Když sem přišla domů, akorát sem si zhodila boty a sesunula se úplně dead na pohovku. A kdyby mě Juani nevzbudila na jídlo, asi bych tam ležela eště teďka.
Mezitím přišla Consoli, jedli sme cocido a já si pak šla chvilku lehnout. A sotva sem usnula, přišel Pedro a že je čas jít na tanec, na který sme se přihlásili. Ouuu to bylo krušnééé! Ale tnaec mě probral. Po tanci sme šli na kafe a domů.
Pak sme večeřeli. Po večeři sem šla umývat nádobí. Šla jsem ještě pro něco na stůl a pak že teda půjdu umývat. Mezitím do kuchyně vcházela Juani, já to nevěděla, a jak sem šla, vyrazila sem jí z ruky talíř, který nesla. Ten spadl na zem, udělal nádherný skleněný zvuk a rozletěl se na tisíc kousků, chudák. :( No třeba mi ty střepy přinesou štěstí a já si tu najdu nějakou kamarádku nebo někoho, s kým bych mohla jít třeba na kafe v té protivné pondělňoúterní devadesátiminutové pauze.
Po večeři se Juani a Pedro dívali na Sálvame a já sem šla spát. Pěkně se mi to spalo.
sábado, 9 de octubre de 2010
martes, 5 de octubre de 2010
Espanol coloquial, rozhodování, prokecáno
MAR, 05/10/10
Tak sem se rozhodla zase každý den psát. Spočítala jsem (snad dobře), že jsem v Espaňi /i s prázdninama) 85 dní. Tyjo takový vysoký číslo, wow!
Po včerejším neúspěchu, kdy mi šel o 20 min pozadu mobil i hodinky jsem se rozhodla vstát o půl šesté, abych dorazila do školy včas a stihla si zabrat místo v aule na hodinu Espanol coloquial, na které jsem ještě ani jednou nebyla (3x jsem ji ztratila), jednou, protože nebylo jasné, ve které aule je (popsáno někde výše) a dvakrát, protože byla aula vždy tak natřískaná, že se tam nedalo ani vejít, natož si tam sednout s laptopem.
Vyšlo mi to, na zastávku autobusu sem dorazila asi o třičtvrtě na 8. Měla jsem tam mít sraz s Antonií, ale asi sme se nějak špatně domluvily nebo já nevím (zavolala mi včera, když sem si dávala siestu, takže jak sem byla rozespalá, moc nevím, co sem jí řekla a neřekla), takže asi po pěti minutách, když wse tam neobjevila, sem se rozhodla jet sama, ačkoli furt neznám trasy po univerzitě, ale byla sem dispuesta bojovat za moje místečko v aule B03 do posledního dechu. A tak sem čekala nějakou dobu na autobus G. Autobus G trochu trval, ale nakonec přijel, já nastoupila, napotřetí cvakla lístek (cvakání lístku v autobusech je vtipné, lístek jemně vložíte do takové krabičky a on rychle zajede a zase na vás vyskočí a ta mašinka pípne) a autobus se rozjel směrem ke škole.
Vystoupila sem, nikdo tam nebyl (nj holt studenti jezdí na poslední chvíli a ne takhle brzo), tak sem šla na univerzitu, sama, aspon už vím, jak se tam de, pokud teda autobusy zastavují vždycky na stejném místě, čemuž moc nevěřím.
Aula B03 byla teprve chviličku otevřená, takže tam ještě nikdo nebyl. Tož sem si zabrala místo a byla zvědavá, jaký bude profesor a jak se budu chytat na hodině, kde jsem potřikráte a vlastně nikdy nebyla.
Profesor byl sympatický, pěkně povídal a na hodině sme řešili hranici mezi coloquialidad a registry jazyka, rozdíl mezi coloquializací a vulgarizací (dost se to plete) a pak na konci nám dal takový text, kde se měly hledat coloquialismy a vysvětlovat je, jako co to je a tak. Bavilo mě to. Na začátku profesor mluvil o tom, jak se mění náš jazyk pod vlivem nových technologií a říkal, že by bylo zajímavé, kdyby si to někdo nastudoval, že o tom nikdy ještě nikdo nepsal. Tak si to asi vezmu, téma mě taky zajímá a bude docela zajímavé zkoumat smsky a komentáře na facebooku z lingvistického hlediska. :D Po skončení hodiny sem se na tom s ním chtěla domluvit, ale než sem sbalila počítač, už byl fuč. No tak snad příště no.
Pak sem měla hodinu a půl volno. Nesnáším tu pondělňo/úterní hodinu a půl volna, kterou vždycky od desíti do půl dvanácté. Tady to není jak v Brně kde aji když mám jen hodinu a půl volno, stojí mi za to zajet si na kolej a aspon 45 min si tam můžu sednout, vypít si kafe a třeba u tohho na něco koukat do školy. Tady sem dycky sama a nevím, kam bych se tak jako vrtla nebo se někam uklidila. Včera sem objevila, že v tom čase je na patře, kde mám pak násldující hodinu, volná třída. Tak sem včera i dneska čekala tam. Nebaví mě to tam, sem i tak na uni furt sama a už mě je z toho trochu smutno, natož pak čekat v prázdné tříddě, kde už tuplem nikdo není. No tak sem si tam zase sedla a bylo mi smutno. Neměla sem ani co dělat, nevím, kde sou na Complutense zásuvky (nikde sem je neviděla), tak si ani nechci vytahovat laptop, abych si ho zbytečně nevybíjela a mohla ho používat v hodinách bez nabíječky. Tak sem si vytáhla bocadillo con chorizo od Juanitky a pul hodinky se zabavila co nejpomalejším žvýkáním. A pak sem vytuhla. Včera sem tam taky vytuhla. Co tam chcete dělat, když ste tam sami, je tam ticho a nemůžete si vyndat laptop, na kterém byste stejně neměli co dělat. Vzbudila sem se deset minut před začátkem další hodiny. Strašně mě bolelo za krkem (při pozici, kterou sem tam zaujala se ani nedivím) a byla mi neuvěřitelná kosa – asi z té únavy.
Pak sem šla na hodinu historie španělské morfologie. Ten profesor je hodný takový, ale mluví dost potichu a když ste unavení, tak se vám u toho chce akorát spát. Mě to mrzelo, protože jinak jsou jeho hodiny zajímavé, pěkně povídá o gramatice a je to super. Ale straaašně sem se musela přemáhat, abych se soustředila.
Po skončení hodiny sem měla mít španělskou dialektologii. Ta už taky proběhla čtyřikrát a já sem tam včera byla poprvé. Zlatý náš IS, kde už mega dopředu víte, kdy a v jaké učebně se hodina bude konat. No a tak sem šla do učebny a zase to změnili. Takže sem zase promeškala půl hodiny dialektologie – celou třetinu. Když sem tam přišla, profesorka tam naštěstí nebyla, protože byla nakopírovat mapu lingvistických území Španělska. A potom v podstatě zopakovala to, co sme probírali včera a říkala, že příště se začneme podrobněji věnovat jednotlivým dialektům. Na to se těším, jen nevím, kdo se to pak bude učit, hehe. :D A pak úplně na konci sme se bavili, kdo jak čemu říká. Nejzajímavější byla tam jedna holka z Kanárských ostrovů. Nikdy sem nikoho z Canarias mluvit neslyšela, tak sem si to užívala. Přišlo mi to jak něco mezi andaluzštinou a španělštinou latinské Ameriky.
A pak už byl konec a já že půjdu na metro. Po cestě sem tam potkala takovou holku. Takovou sympatickou. Měly sme společnou cestu, tak sme šly spolu. Jely sme spolu busem G k metru a kecaly a kecaly. A pak sme vlezly do metra a kecaly. A pak sme přišly ke schodům, kde já už sem musela jet jiným směrem než ona (jela opačným směrem) a tam sme tak jako stály na tej chodbě linky číslo šest a kecaly a kecaly skoro hodinu. Fakt mazec! :D
No a pak už sme se rozloučily, ona jela opačným směrem a já se mega soustředila, abych nezaspala v metru. Počítat deset zastávek, když ste mega unavení, fakt cuesta jako.
No a pak sem vzala linku číslo devět a dojela domů. A jak sem tak šla po ulici La caňada nahoru, objevila sem tam takovej jako vchod. To už sem vlastně objevila včera. No a tak sem tam vlezla to prozkoumat, co to je. A to je normálně malinkatej bar! Tak už vím, kam budu chodit, když mi bude ouvej. :D :D :D Zapíjet žal do baru Luis. :D :D :D :D :D heh :D :D No a tak sem si tam dala teploučké kafíčko s mlíčkem a šla domů.
Přišla sem, převlíkla se a že si dám siestu. Nakonec sem se rozhodla si ji nedat páč poslední dobou, ačkoli chodím do postele opravdu velmi brzy, v posteli jenom ležím a stejně nemůžu usnout, ačkoli nic nedělám. A to tam fakt ležím třeba čtyři hodiny a usnu někdy okolo druhé třetí ráno. Fakt šílený. Tak sem si dneska nedala ani siestu a doufám, že večer se mi bude chtít mega moc spát a že aspoň dřív usnu.
Proč rozhodování? Protože se rozhoduju, jestli si mám udělat tu kartičku té studentské organizace pro erasmáky, abych mohla mít všechny ty superní slevy na těch fiestách a všemožných akcích, které pořádají. Ale nevím, jestli to má cenu. Já bych s nimi moc ráda někdy někam zašla páč tady nikoho neznám, ani s erasmáků, je to takový že dycky ráno brzo jedu do školy a pak domů a do školy a domů, takže s nikým nepřijdu ani do kontaktu... Jenže je to takový jako...když neznám to město a oni na facebooku napíšou třeba že fiesta bude tam a tam... Tak nevím, jestli si tu kartičku mám vůbec dělat nebo ne... Teďka mi zase posílali, že pojedou do Sevilly a Córdoby... Jááá bysem taky chtěla ale nooo! Ale nevím... Nikoho tady neznám a nevím s kým bych tak jako jela.
Jestli toto někdo čtete, poraďte mi. Mám si udělat tu kartičku nebo ne? Je za 5 euro a pak sou na ni super slevy... Ale na těch fiestách a ruzných aji kulturních akcích (divadla, muzea), které ale nevím kde jsou...
Teď si půjdu asi udělat mátovej čajíček páč je mi nějaká zima. A je mi nějak tak jako divně. Ale líbila se mi prokecaná hodina v chodbě metra s tou chicou, to bylo super, že sem si měla s kým popovídat. A měla bych se taky učit nebo něco dělat do školy, třeba začít dělat tu studii způsobu komunikace přes internet a mobil, ale nemůžu se odtrhnout od Qlarinčina blogu a jejích studií na Taiwanu. Naštěstí tam ještě není moc dlouho, tak už mi těch dní na přečtení moc nezbývá. :)popisu
A zítra, ačkoli nemám školu, musím stejně brzo vstávat páč o půl desáté mám být na Ciudad universitaria, kde mám sraz s Carlosem Santosem. už se těším, jak mě naučí trasy po univerzitě. Po té obří univerzitě s nevím kolika schodišti a mega chodbami se sloupy. Takže se půjdu osprchovat, dám si krásný ňuňaný župánek, co sem si koupila, aby mi nebyla kosa a půjdu do postele...Zase brzo do postele, abych byla zítra schopná fungovat. A doufám, že přijdu domů brzo a ne tak vyšťavená a udělám něco do školy.
Tak sem se rozhodla zase každý den psát. Spočítala jsem (snad dobře), že jsem v Espaňi /i s prázdninama) 85 dní. Tyjo takový vysoký číslo, wow!
Po včerejším neúspěchu, kdy mi šel o 20 min pozadu mobil i hodinky jsem se rozhodla vstát o půl šesté, abych dorazila do školy včas a stihla si zabrat místo v aule na hodinu Espanol coloquial, na které jsem ještě ani jednou nebyla (3x jsem ji ztratila), jednou, protože nebylo jasné, ve které aule je (popsáno někde výše) a dvakrát, protože byla aula vždy tak natřískaná, že se tam nedalo ani vejít, natož si tam sednout s laptopem.
Vyšlo mi to, na zastávku autobusu sem dorazila asi o třičtvrtě na 8. Měla jsem tam mít sraz s Antonií, ale asi sme se nějak špatně domluvily nebo já nevím (zavolala mi včera, když sem si dávala siestu, takže jak sem byla rozespalá, moc nevím, co sem jí řekla a neřekla), takže asi po pěti minutách, když wse tam neobjevila, sem se rozhodla jet sama, ačkoli furt neznám trasy po univerzitě, ale byla sem dispuesta bojovat za moje místečko v aule B03 do posledního dechu. A tak sem čekala nějakou dobu na autobus G. Autobus G trochu trval, ale nakonec přijel, já nastoupila, napotřetí cvakla lístek (cvakání lístku v autobusech je vtipné, lístek jemně vložíte do takové krabičky a on rychle zajede a zase na vás vyskočí a ta mašinka pípne) a autobus se rozjel směrem ke škole.
Vystoupila sem, nikdo tam nebyl (nj holt studenti jezdí na poslední chvíli a ne takhle brzo), tak sem šla na univerzitu, sama, aspon už vím, jak se tam de, pokud teda autobusy zastavují vždycky na stejném místě, čemuž moc nevěřím.
Aula B03 byla teprve chviličku otevřená, takže tam ještě nikdo nebyl. Tož sem si zabrala místo a byla zvědavá, jaký bude profesor a jak se budu chytat na hodině, kde jsem potřikráte a vlastně nikdy nebyla.
Profesor byl sympatický, pěkně povídal a na hodině sme řešili hranici mezi coloquialidad a registry jazyka, rozdíl mezi coloquializací a vulgarizací (dost se to plete) a pak na konci nám dal takový text, kde se měly hledat coloquialismy a vysvětlovat je, jako co to je a tak. Bavilo mě to. Na začátku profesor mluvil o tom, jak se mění náš jazyk pod vlivem nových technologií a říkal, že by bylo zajímavé, kdyby si to někdo nastudoval, že o tom nikdy ještě nikdo nepsal. Tak si to asi vezmu, téma mě taky zajímá a bude docela zajímavé zkoumat smsky a komentáře na facebooku z lingvistického hlediska. :D Po skončení hodiny sem se na tom s ním chtěla domluvit, ale než sem sbalila počítač, už byl fuč. No tak snad příště no.
Pak sem měla hodinu a půl volno. Nesnáším tu pondělňo/úterní hodinu a půl volna, kterou vždycky od desíti do půl dvanácté. Tady to není jak v Brně kde aji když mám jen hodinu a půl volno, stojí mi za to zajet si na kolej a aspon 45 min si tam můžu sednout, vypít si kafe a třeba u tohho na něco koukat do školy. Tady sem dycky sama a nevím, kam bych se tak jako vrtla nebo se někam uklidila. Včera sem objevila, že v tom čase je na patře, kde mám pak násldující hodinu, volná třída. Tak sem včera i dneska čekala tam. Nebaví mě to tam, sem i tak na uni furt sama a už mě je z toho trochu smutno, natož pak čekat v prázdné tříddě, kde už tuplem nikdo není. No tak sem si tam zase sedla a bylo mi smutno. Neměla sem ani co dělat, nevím, kde sou na Complutense zásuvky (nikde sem je neviděla), tak si ani nechci vytahovat laptop, abych si ho zbytečně nevybíjela a mohla ho používat v hodinách bez nabíječky. Tak sem si vytáhla bocadillo con chorizo od Juanitky a pul hodinky se zabavila co nejpomalejším žvýkáním. A pak sem vytuhla. Včera sem tam taky vytuhla. Co tam chcete dělat, když ste tam sami, je tam ticho a nemůžete si vyndat laptop, na kterém byste stejně neměli co dělat. Vzbudila sem se deset minut před začátkem další hodiny. Strašně mě bolelo za krkem (při pozici, kterou sem tam zaujala se ani nedivím) a byla mi neuvěřitelná kosa – asi z té únavy.
Pak sem šla na hodinu historie španělské morfologie. Ten profesor je hodný takový, ale mluví dost potichu a když ste unavení, tak se vám u toho chce akorát spát. Mě to mrzelo, protože jinak jsou jeho hodiny zajímavé, pěkně povídá o gramatice a je to super. Ale straaašně sem se musela přemáhat, abych se soustředila.
Po skončení hodiny sem měla mít španělskou dialektologii. Ta už taky proběhla čtyřikrát a já sem tam včera byla poprvé. Zlatý náš IS, kde už mega dopředu víte, kdy a v jaké učebně se hodina bude konat. No a tak sem šla do učebny a zase to změnili. Takže sem zase promeškala půl hodiny dialektologie – celou třetinu. Když sem tam přišla, profesorka tam naštěstí nebyla, protože byla nakopírovat mapu lingvistických území Španělska. A potom v podstatě zopakovala to, co sme probírali včera a říkala, že příště se začneme podrobněji věnovat jednotlivým dialektům. Na to se těším, jen nevím, kdo se to pak bude učit, hehe. :D A pak úplně na konci sme se bavili, kdo jak čemu říká. Nejzajímavější byla tam jedna holka z Kanárských ostrovů. Nikdy sem nikoho z Canarias mluvit neslyšela, tak sem si to užívala. Přišlo mi to jak něco mezi andaluzštinou a španělštinou latinské Ameriky.
A pak už byl konec a já že půjdu na metro. Po cestě sem tam potkala takovou holku. Takovou sympatickou. Měly sme společnou cestu, tak sme šly spolu. Jely sme spolu busem G k metru a kecaly a kecaly. A pak sme vlezly do metra a kecaly. A pak sme přišly ke schodům, kde já už sem musela jet jiným směrem než ona (jela opačným směrem) a tam sme tak jako stály na tej chodbě linky číslo šest a kecaly a kecaly skoro hodinu. Fakt mazec! :D
No a pak už sme se rozloučily, ona jela opačným směrem a já se mega soustředila, abych nezaspala v metru. Počítat deset zastávek, když ste mega unavení, fakt cuesta jako.
No a pak sem vzala linku číslo devět a dojela domů. A jak sem tak šla po ulici La caňada nahoru, objevila sem tam takovej jako vchod. To už sem vlastně objevila včera. No a tak sem tam vlezla to prozkoumat, co to je. A to je normálně malinkatej bar! Tak už vím, kam budu chodit, když mi bude ouvej. :D :D :D Zapíjet žal do baru Luis. :D :D :D :D :D heh :D :D No a tak sem si tam dala teploučké kafíčko s mlíčkem a šla domů.
Přišla sem, převlíkla se a že si dám siestu. Nakonec sem se rozhodla si ji nedat páč poslední dobou, ačkoli chodím do postele opravdu velmi brzy, v posteli jenom ležím a stejně nemůžu usnout, ačkoli nic nedělám. A to tam fakt ležím třeba čtyři hodiny a usnu někdy okolo druhé třetí ráno. Fakt šílený. Tak sem si dneska nedala ani siestu a doufám, že večer se mi bude chtít mega moc spát a že aspoň dřív usnu.
Proč rozhodování? Protože se rozhoduju, jestli si mám udělat tu kartičku té studentské organizace pro erasmáky, abych mohla mít všechny ty superní slevy na těch fiestách a všemožných akcích, které pořádají. Ale nevím, jestli to má cenu. Já bych s nimi moc ráda někdy někam zašla páč tady nikoho neznám, ani s erasmáků, je to takový že dycky ráno brzo jedu do školy a pak domů a do školy a domů, takže s nikým nepřijdu ani do kontaktu... Jenže je to takový jako...když neznám to město a oni na facebooku napíšou třeba že fiesta bude tam a tam... Tak nevím, jestli si tu kartičku mám vůbec dělat nebo ne... Teďka mi zase posílali, že pojedou do Sevilly a Córdoby... Jááá bysem taky chtěla ale nooo! Ale nevím... Nikoho tady neznám a nevím s kým bych tak jako jela.
Jestli toto někdo čtete, poraďte mi. Mám si udělat tu kartičku nebo ne? Je za 5 euro a pak sou na ni super slevy... Ale na těch fiestách a ruzných aji kulturních akcích (divadla, muzea), které ale nevím kde jsou...
Teď si půjdu asi udělat mátovej čajíček páč je mi nějaká zima. A je mi nějak tak jako divně. Ale líbila se mi prokecaná hodina v chodbě metra s tou chicou, to bylo super, že sem si měla s kým popovídat. A měla bych se taky učit nebo něco dělat do školy, třeba začít dělat tu studii způsobu komunikace přes internet a mobil, ale nemůžu se odtrhnout od Qlarinčina blogu a jejích studií na Taiwanu. Naštěstí tam ještě není moc dlouho, tak už mi těch dní na přečtení moc nezbývá. :)popisu
A zítra, ačkoli nemám školu, musím stejně brzo vstávat páč o půl desáté mám být na Ciudad universitaria, kde mám sraz s Carlosem Santosem. už se těším, jak mě naučí trasy po univerzitě. Po té obří univerzitě s nevím kolika schodišti a mega chodbami se sloupy. Takže se půjdu osprchovat, dám si krásný ňuňaný župánek, co sem si koupila, aby mi nebyla kosa a půjdu do postele...Zase brzo do postele, abych byla zítra schopná fungovat. A doufám, že přijdu domů brzo a ne tak vyšťavená a udělám něco do školy.
lunes, 4 de octubre de 2010
Mis reflexiones más profundas
Erasmus. Esa oportunidad tan guay en la vida de cada estudiante. Esa oportunidad que nunca
se olvida y que no aprovecharla y desperdiciarla es un pecado imperdonable. Erasmus, ese
semestre (o dos) lleno de nuevas experiencias, fiestas, gente de todo el mundo y locura
total. Correos, búsquedas de pisos, un montón de documentación, idiomas y una variedad
internacional increíble, todo esto es erasmus.
Yo estoy viviendo esta aventura llamada erasmus. Pero soy una erasmus muy rara.
- No hablo inglés. Bueno, lo entiendo, escrito más, hablado menos, pero no sé defenderme.
Aquí esto supone para mí una ventaja grande pero es raro ser erasmus y no hablar inglés.
- Tengo aquí a mi novio. Vivo en un piso con él y su familia y si no estoy en la universidad teniendo clases, estoy con él. Salgo de casa, voy a la uni y después de las clases voy otra vez a casa. No vivo en un piso compartido con otros estudiantes erasmus compartiendo esto de ser un intercambista con ellos, saliendo con ellos y disfrutar de lo nuevo que en nuestros países no tenemos. Si saliera con otros estudiantes a lo mejor conocería a más estudiantes de la Complutense, tendría mis amigos... Disfruto de la comodidad del piso de mi novio, cuando llego a casa tengo la comida hecha (y eso que la comida de la mami dde mi novio está riquísima) pero...a veces me siento algo aislada. Estaba buscando piso para compartir pero ya me rendí. Cuando llamaba, todo estaba ocupado o caro y los que tenían buen precio se encontraban en zonas muy alejadas o difíciles... Si viviera con otros estudiantes, los fines de semana nos haríamos comidas, haríamos los trabajos que nos mandan de la UCM y de nuestras universidades de origen y por las noches saldríamos a dar una vuelta y a tomar algo. Yo o estoy en clase o con mi novio en el piso. También salimos, eso sí, pero no tenemos dinero como para ir a una discoteca o algo a pasárnoslo en grande lo cual con los estudiantes erasmus lo haríamos barato dado que la organización de estudiantes de erasmus en la UCM organiza fiestas y actividades con el apoyo de la universidad y muchas veces teniendo la tarjeta de esa organización los estudiantes pueden disfrutar de unos descuentos bastante grandes.
- No conozco la ciudad. Así que aunque me he unido al grupo de Erasmus students network de la Complutense en esa red social llamada facebook, no me sirve de nada. Veo todo lo que organizan, incluso me invitan pero aunque me llega mogollón de invitaciones a eventos, yo no voy. Si no me indica mi novio que se mueve cojonudamente por todo Madrid, qué coño sé dónde está la calle Huertas cincuenta y tres...
También organizan viajes. A Zaragoza, a Córdoba, Granada, Sevilla, Portugal... !Ah cómo me gustaría ir a Portugal! Pero sin la tarjeta de ESN y sin perras es un poquito complicado ir.... Muchas veces me pregunto cómo los estudiantes erasmus se las arreglan para viajar tanto y conocer tantos sitios nuevos. Cada vez que abro un blog de un intercambista no leo más que descripciones de fiestas en las que siempre se lo están pasando de puta madre y de viajes...Y de sus nuevos amigos.
- Gente. Me falta aquí eso de ir con las chicas a tomar un café entre clase y clase, charlar, tener temas de conversación en común y sobre todo echo muchísimo de menos a mi mejor amiga. Tengo aquí a mi queridísimo pero no es lo mismo. Hay cosas que simplemente necesitas hablarlas con otra persona. Y eso de ir a llamar a la puerta de su habitación e ir a tomar una Kofola con ella...ah cómo lo echo de menos... Aquí la gente va más a su bola y es mucho más difícil hacerse amigos. También la Complutense es muchísimo más grande en comparación con nuestra universidad así que mogollón va, mogollón viene y tú ni tienes tiempo de recordar la gente porque pasan por tu vida más rápido que un rayo de luz que aparece y desaparece.
- Perras. El problema más grande. Si no tienes perras, no puedes nada. Si las tienes, eres afortunado. Vuelvo a repetir que sigo sin entender cómo un intercambista con cuatrocientos euros por mes puede pagar el piso, comer y encima viajar y estar todo el día, o mejor dicho toda la noche de pitorreo.
Me parece a mí que ya voy a cerrar esto porque si no, me pongo más melancólica de lo que estoy ahora y eso no estaría bien. Voy a intentar sacar todo lo mejor de esto y disfrutar lo máximo posible.
Y espero que cuando esto se termine podré decir con toda la sinceridad que erasmus ha sido la mejor experiencia de mi vida y que siempre me traiga buenos recuerdos.
Sin más me despido de todos vosotros y espero no haberos agobiado con tantas chorradas pero es que...lo necesitaba expulsar de mis adentros.
Besos!
se olvida y que no aprovecharla y desperdiciarla es un pecado imperdonable. Erasmus, ese
semestre (o dos) lleno de nuevas experiencias, fiestas, gente de todo el mundo y locura
total. Correos, búsquedas de pisos, un montón de documentación, idiomas y una variedad
internacional increíble, todo esto es erasmus.
Yo estoy viviendo esta aventura llamada erasmus. Pero soy una erasmus muy rara.
- No hablo inglés. Bueno, lo entiendo, escrito más, hablado menos, pero no sé defenderme.
Aquí esto supone para mí una ventaja grande pero es raro ser erasmus y no hablar inglés.
- Tengo aquí a mi novio. Vivo en un piso con él y su familia y si no estoy en la universidad teniendo clases, estoy con él. Salgo de casa, voy a la uni y después de las clases voy otra vez a casa. No vivo en un piso compartido con otros estudiantes erasmus compartiendo esto de ser un intercambista con ellos, saliendo con ellos y disfrutar de lo nuevo que en nuestros países no tenemos. Si saliera con otros estudiantes a lo mejor conocería a más estudiantes de la Complutense, tendría mis amigos... Disfruto de la comodidad del piso de mi novio, cuando llego a casa tengo la comida hecha (y eso que la comida de la mami dde mi novio está riquísima) pero...a veces me siento algo aislada. Estaba buscando piso para compartir pero ya me rendí. Cuando llamaba, todo estaba ocupado o caro y los que tenían buen precio se encontraban en zonas muy alejadas o difíciles... Si viviera con otros estudiantes, los fines de semana nos haríamos comidas, haríamos los trabajos que nos mandan de la UCM y de nuestras universidades de origen y por las noches saldríamos a dar una vuelta y a tomar algo. Yo o estoy en clase o con mi novio en el piso. También salimos, eso sí, pero no tenemos dinero como para ir a una discoteca o algo a pasárnoslo en grande lo cual con los estudiantes erasmus lo haríamos barato dado que la organización de estudiantes de erasmus en la UCM organiza fiestas y actividades con el apoyo de la universidad y muchas veces teniendo la tarjeta de esa organización los estudiantes pueden disfrutar de unos descuentos bastante grandes.
- No conozco la ciudad. Así que aunque me he unido al grupo de Erasmus students network de la Complutense en esa red social llamada facebook, no me sirve de nada. Veo todo lo que organizan, incluso me invitan pero aunque me llega mogollón de invitaciones a eventos, yo no voy. Si no me indica mi novio que se mueve cojonudamente por todo Madrid, qué coño sé dónde está la calle Huertas cincuenta y tres...
También organizan viajes. A Zaragoza, a Córdoba, Granada, Sevilla, Portugal... !Ah cómo me gustaría ir a Portugal! Pero sin la tarjeta de ESN y sin perras es un poquito complicado ir.... Muchas veces me pregunto cómo los estudiantes erasmus se las arreglan para viajar tanto y conocer tantos sitios nuevos. Cada vez que abro un blog de un intercambista no leo más que descripciones de fiestas en las que siempre se lo están pasando de puta madre y de viajes...Y de sus nuevos amigos.
- Gente. Me falta aquí eso de ir con las chicas a tomar un café entre clase y clase, charlar, tener temas de conversación en común y sobre todo echo muchísimo de menos a mi mejor amiga. Tengo aquí a mi queridísimo pero no es lo mismo. Hay cosas que simplemente necesitas hablarlas con otra persona. Y eso de ir a llamar a la puerta de su habitación e ir a tomar una Kofola con ella...ah cómo lo echo de menos... Aquí la gente va más a su bola y es mucho más difícil hacerse amigos. También la Complutense es muchísimo más grande en comparación con nuestra universidad así que mogollón va, mogollón viene y tú ni tienes tiempo de recordar la gente porque pasan por tu vida más rápido que un rayo de luz que aparece y desaparece.
- Perras. El problema más grande. Si no tienes perras, no puedes nada. Si las tienes, eres afortunado. Vuelvo a repetir que sigo sin entender cómo un intercambista con cuatrocientos euros por mes puede pagar el piso, comer y encima viajar y estar todo el día, o mejor dicho toda la noche de pitorreo.
Me parece a mí que ya voy a cerrar esto porque si no, me pongo más melancólica de lo que estoy ahora y eso no estaría bien. Voy a intentar sacar todo lo mejor de esto y disfrutar lo máximo posible.
Y espero que cuando esto se termine podré decir con toda la sinceridad que erasmus ha sido la mejor experiencia de mi vida y que siempre me traiga buenos recuerdos.
Sin más me despido de todos vosotros y espero no haberos agobiado con tantas chorradas pero es que...lo necesitaba expulsar de mis adentros.
Besos!
domingo, 3 de octubre de 2010
Poprvé do školy
JUE, 30/09/10
Tak sem šla v pondělí poprvé do školy. Byl (a je) to mazec! Sem ráno vstala v 6, trochu posnídala a vyrazila sem. V 8 sem měla sraz se Soledad na zastávce univerzitního autobusu na Cuatro caminos. Ta cesta se mi ale vůbec nelíbí, strašně to trvá, než se tam člověk dostane. No a tak sem přijela o čtvrt hodiny později a mezi tím než přijel autobus F a než přijel na univerzitu, bylo čtvrt hodiny po začátku výuky, když sme dorazily.
A byl tu problém: Na webu univerzity ještě v pátek večer nebylo upřesněno, ve které třídě tuto hodinu máme. Když sem to řekla Sole, se na mě trochu naštvala, že to sem jako měla vědět a jaktože to nevím... Sem si v tu chvíli připadala jako největší blbka. Jenže když to není na webu školy, kkde to potom mám zjistit? Tak že se podíváme na netu. Zabraly sme takový malý stoleček na chodbě a já vytáhla notebook. Věděla jsem, že dokud se definitivně nezapíšu do předmětů, že mi univerzitní wifina nebude fungovat, ale neříkala jsem nic, aby se Sole zase nenaštvala. Pak se divila, jaktože mi teda nejede ten net, když na univerzitě je. No nakonec mi oznámila, že už bude muset jít, tak sme společně našly třídu následující hodiny a ona odešla. Ještě předtím mi řekla, ať si zavolám do kanceláře erasmus studentů filologie, že mi to řeknou tam. Já jsem si v duchu pomyslela, že jako tam asi nebudou vědět, kde má mít ňáká Pavlína támdle hodinu, no zavolala jsem tam a samozřejmě to nevěděli. Poslali mě, abych se šla zeptat na sekretariát. Tož jsem zavolala Antonii z OIPD. Ta asi za 10 min přišla a šly jsme zjistit tu hodinu. Tak mi řekli číslo učebny, já si je pečlivě zapsala a šla jsem čekat na další hodinu. Měla jsem asi dvě hodiny času, tak jsem si je krátila čuměním do pc na můj následující rozvrh a povídáním si s moc příjemným pánem, který tam uklízel. On byl tak hodný! Hned za mnou přišel a že jak se jmenuješ, co studuješ, zkama si, doufám, že ho ještě někdy potkám. A že kde mám hodinu, tak sem mu to říkala, že o pul dvanácté v B11. On pak že musí jít pryč, ale o čtvrt byl tam a ještě šel se mnou k té učebně.
No a pak začala moje první hodina na UCM. Byla to historie španělštiny, ze které se vyklubala historická morfologie. Profesor moc pěkně povídal, bude asi náročný, páč budeme muset napsat nějakou práci a ještě udělat zkoušku, ale byl moc hodný a myslím, že mě tento předmět bude mega bavit dado el hecho que se budeme zabývat hlavně starými gramatikami a tak..
Po hodině jsem měla hned za 5 min další hodinu. Prý španělskou dialektologii.
Tak sem hledala aulu A06, kde měla tato hodina být. Aspoň pětkrát jsem si to ještě předtím ověřila (informaci jsem měla z webu univerzity). Cesta z budovy B do budovy A mi zabrala asi 10 minut a poté, co jsem vystoupala těch mega schodů a našla tam informační okýnko, paní mi oznámila, že aula a06 prý neexistuje, prý to mělo být v B06 a všechny hodiny z b06 byly přestěhovány do b04. Takže než sme to našli, vlezla sem tu pul hodiny po začátku hodiny.
A vlezu tady, moc příjemná paní profesorka, pěkně povídá a tak, jen mi to ňák jako no me cuadra – mluvila o Japonsku, Číně a jakýchsi vietnamských filmech. Tak sem se otočila na někoho za mnou že stli je to dialectología espanola a prý ne, prý je to cosi con países afroasiáticos. :D :D Takže sem byla zase ve špatné hodině a netuším, kde je teda ta dialectología. Takže dvě hodiny (ty první, nejduležitější) ztracené, nemám se koho zeptat, co dělali a nic...bych do toho!!!
Ale vzala sem si 6 fichas de claseeeees!!! Takové malé sou ty fichas! Na křídovém papíru! Mazec! Fichas se dají vyzvednout stejně tak ve vchodu do budovy a jakož i do budovy b, mají je tam takový stůžek a každý den je doplňují. Takže aspon k něčemu mi ta procházka do budovy A a do neexistující auly byla.
Mezi touto hodinou a tou další je pul hodiny pauza, prý na jídlo, a opět tady, ptž moje hodina má být v B06, bych měla mít literaturu od roku 1975. Ovšem po zkušenosti s nevímčím de los países afroasiáticos mam dost strach že v další hodině nebudu...booože!!!
No a po skončení nevímčeho de los países afroasiáticos sem tam čekala tu pulhodinu a přišla taková Italka, Mónica se jmenovala, a že ona má taky tu šp.literaturu od 1975. No a když už ta hodina měla skoro začít, přišla tam za náma taková pani, která nam řekla, že ty hodiny nebyly přesunuty do B04 ale do B4. :D Tak sme se s Monikou sebraly a šly do B4.
Tam přišel profesor, který když viděl, že tam má spoustu erasmáků, řekl, že to je desastre, že je to descooordinación total, že vaya mierda de curso que vamos a tener a že nás nemůže být takový množství. A pak tak jako nepřímo ale dost přímo naznačil, že tam nechce erasmáky ptž nejsme espanoles a prostě kdesi cosi. A pak začal rozdávat silabus. Nejdřív si vytáhl jakýsi papír, kde měl jména patnácti jeho vyvolených španělských superstudentů (by mě zajímalo, kdy se zapsali, se museli předzapsat aspon před dvěma měsícema, když už je tam tak jako přesně měl), přečetl nahlas jejich jména, ověřil si, zda tam dotyční jsou a jim dal silabus. A nám nic. A že jestli chceme, že si to jako můžeme okopírovat, no my s Monikou sme měly jasno, že v tomto předmětu fakt pokračovat asi nebudeme. :D Jinak potom povídal docela zajímavě, měl zajímavá přirovnání a hned na úterý zadal úkoly. No ale my s Monikou už sme se tam nevrátily.
No a pak sem šla domů. Unavená, vyšťavená a vystresovaná, jak v úterý dám ty hodiny, když sem tam nebyla a když se nemám koho zeptat na poznámky, na to co dělali a na nic. Straaašně moc jsem v tu chvíli postrádala momenty, kdy sme na fildě s holkama šli mezi hodinou a hodinou na kafe a říkaly sme si třeba, co sme dělaly, dávaly sme si poznámky a tak.
Sedla sem na metro a těch 7 zastávek z Cuatro caminos na Sainz de Baranda sem se musela moc moc přemáhat, abych neusnula. Na sainz de baranda sem si sedla na nástupišti na takovou kamennou lavici, co tam je, a vytáhla sem si bocadillo s olivovou mortadelou, který mi Pedro připravil. Sem v tom stresu ani předtim neměla chut na jídlo. A jak sem tak pojídala ten bocadillo, přišel za mnou Pedro, zlatí moje a šli sme do Movistar, abych si koupila španělskou sim.
Nejdřív sme jeli na zastávku Retiro, kde byl přímo specializovaný obchod Movistar. Tam nám paní řekla, že samotné simky na dobíjení kreditu neprodává. Tak sme jeli jinam a tam sem za 20 euro koupila simku, na které už bylo nabitých 12 euro a eště telefon Nokia 1616. Takový jednoduchý, základní, uplně básico, ale je to stejně hustý za pětikilo pořídit nabitou simku aji s telefonem. No a okolo osmé sem dorazila domů, trochu se najedla, rycle mrkla na maily, nachystala batoh a opět do postele vyspat se na následující den.
V úterý sem opět měla sraz v 8 na Cuatro caminos. Tentokrát s Antoniou. Přijela sem o půl deváté páč sem vzala špatný metro a jela jednu zastávku na Pavones, pak sem se musela vrátit a potom navíc autobus F strašně trval. Tak sem se rozhodla, že příště pojedu na Ciudad universitaria ptž ztama je to kratší páč to nejde, abych jezdila furt takhle pozdě a přitom vstávala v 6. Na cuatro caminos už na mě čekala Antonia. Šly sme teda na tu hodinu, jak sem na ní v pondělí nebyla. Přišly sme ke třídě, otevřely dveře a otočily se a šly pryč. Třída byla totálně narvaná, ani vejít se tam nedalo, natož si tam někde sednout s notebookem. A tak sme se s Antoniou rozhodly, že úterý věnujeme administrativním věcem a že se tak trochu vykašlu na školu. A tak sme tu administrativu začaly tím, že sme šly na kafe. Zlaté naše krmítko, kde přijdete za paní, řeknete jí co chcete, ona vám to dá, vy jí dáte penízky a odejdete. Na UCM mají takovou divnou mašinu, kde si sice asi vyberete všechno možné, ale pak ta mašina vám dá ňáký ticket, na kterém je asi napsané co ste si vybrali a že ste to zaplatili a pak teprve jdete kamsi daleko za paní, která vám to dá. Proč to tam mají tak složité? Zdá se mi, že tam asi moc chodit nebudu. No ale tak kafe tam měli fine. No a po kafi sme šli do kanceláře erasmus si pro dokumenty, které rozdávali v pátek na welcome meetingu pro erasmáky filologie. Antonia si ho hned vzala a že mi ho přeskenují. Ona je tak hodná! Pak sme šly na fakultu informatiky, abych si nechala udělat digitální fotku na studentskou kartu. Připomínalo mi to, když sem si šla dělat našeho isica. Jenom ta fakulta informatiky byla straaašně daleko od fildy a od všeho. Na UCM sou všechny budovy strašně daleko od sebe, po univerzitním kampusu musí jezdit dokonce autobus. Ne nadarmo se to tam jmenuje Univerzitní město. Je to skoro jak město, prochází tama Avenida Complutense, kde normálně jezdí auta...prostě naprostý mazec. To vůbec nejde srovnat s naší malou fildou, kde sou sice budovy na ruzných ulicích, ale krásně se tam dá dojít.
Na fakultě informatiky mi udělali fotku a pak sme šly na lékařskou fakultu, která disponuje naprosto neuvěřitelně velkými aulami, jako jsou Aula Casares a Aula Cofares. V té druhé sme měli welcome meeting, tentokrát pro všechny erasmáky. Přišly sme tam pěkně brzo, tak sem si tam sedla venku na lavičku a slunila se. Pak sem se šla zeptat paní v okýnku, že kde je ta aula Cofares. Bylo to mega vtipný. Všichni tam tak jako chodili a where is, where is, where is a ted sem tam došla já a se svým extremadurským přízvukem že Dónde está el aula Cofares? Paní na mě zůstala nevěřícně zírat a že ááá qué bien hablas tía! :D :D Njn já sem divná erasmačka no. Všichni erasmáci mezi sebou mluví anglicky, já preferuji jazyk této země. :D
Na meetingu pouštěli prezentaci o univerzitě, kde ukazovali, kde je knihovna, kde je jaká fakulta a všechno. Pak borec povídal o dokumentaci, kterou musíme vyplnit a odevzdat, pak tam borec z institutu Cervantes povídal o DELE, který bych si ráda udělala, ale asi až doma, a potom představovali studentskou organizaci, která pro erasmáky UCM dělá různé kulturní akce, fiesty, výlety a všechno možné.
No a pak sem šla už domů, opět vyšťavená, ale už tobylo trochu lepší.
Ta organizace naše se jmenuje ESN, jsou i na face a jak sem si je přidala, furt mi tedka posílají jakési eventos, které pořádají, que si hodiny salsy, que si výlet do Zaragozy, que si pivní párty a ja nevím co všechno. Tento týden bych si chtěla zajet nechat udělat ESN kartičku, abych se těchto věcí mohla zúčastnit, i když moc nevěřím tomu, že se jich budu účastnit...Ale uvidíme no. I když bych moc ráda páč bych ráda poznala nějaké kamarády na UCM. Zatím sem poznala tu Moniku, jak sme se vyqajzly na tu literaturu od 1975, ale já s ní nemám hodiny, ani nevím její e-mail a nic, jen vím, že se jmenuje Monika a že je z Itálie, takže tomu nedávám moc šancí, leda by se stala nějaká náhoda a my se někde potkaly.
A pak sem poznala další holku z Itálie. Jmenuje se Emanuela Dragoni. V to úterý po té prezentaci sme šly spolu na metro. S tou na sebe máme kontakt a chceme seněkdy vidět...Uvidíme no...
Ve středu mám volno, takže sem byla doma a řešila problémy s telefonem páč mi z té koupené sim nešly posílat smsky. Aji když sem měla signál, baterku a kredit, napsalo mi to dycky že zprávu nelze odeslat. Celé úterní odpoledne sem jak blbec volala do Movistar, kde mi dělali milion jakýchsi měření, testování a já nevím co všechno, mám pocit, že mi nahodili hlasovou schránku, kteru sem si ten den ráno zrušila, ale s těma esemeskama nevyřešili nic. Pak mi řekli, at si zavolám na technickou podporu. Na tecnické podpoře mi paní řekla, at si vymažu české středisko zpráv z nastavení SMS a at si tam nechám jen to od Movistar. A od té doby kdykoli sem chtěla napsat sms, místo toho, aby se mi otevřelo to, kde se píše, se mi mobil vracel na hlavní plochu. Totéž mi dělal pokaždé, když sem se pokoušela dostat se do toho nastavení SMS, abych to alespon vrátila, jak to bylo nastavené původně. No a ve středu sme šli odpoledne tady blízko domu do ňákého obchodu s mobilama kde byla taková chica ne moc ochotná, no podívala se, zjistila, že ji to nejde a poslala nás do nokia servisu. Tož super, z movistar mi superně poradili tak, že se můj mobilek totálně zesral, až sme museli do nokia servisu.
A pak byl čtvrtek. To sem měla dvě hodiny. První španělskou lingvistiku, která bude mega náročná, ale bude mě bavit, a pak hodinu, kde sme dělali různý cvičení. Profesorka (Asi Argentinka, Mexičanka nebo tak něco) rozdala papíry a já si psala do PC. První sme měli napsat slova, který diktovala, rozdělit je na slabiky a když to slovo mělo hiát, tak to přepsat na sinéresis a říct, kolik to má slabik. Byla sem moc moc vděčná za semestr obecné a za semestr španělské fonetiky a fonologie, kde sme toto probírali. A tak sem to cvičení vypracovala. Pak sme dělali další. Po skončení hodiny děcka odevzdali ty papíry a já tam zůstala s profesorkou sama. Ukázala sem jí moje cvičení v pc a ona, že prý sem to měla všechno dobře a že někteří španělští studenti to nebyli schopni vypracovat. Takže děcka z Masárny, buďme pyšní na to, kde studujeme. Máme moc moc dobré profesory, kteří nám dali skvělý základ.
V pátek sem školu neměla, páč bylo oficiální otevření semestru, tož byla UCM zavřená. :D
A v sobotu sme jeli do toho nokia servisu. Tam mi borec chtěl aktualizovat soft telefonu, jestli to jako pomůže, ale měli rozbitý počítač, tak mi to udělat nemohl a řekl, at se tam stavím za týden, že už ho budou mít spravený. No tož sem ja přišla domů a že si ho aktualizuju sama ptž to taky umím udělat. No chyběl mně k tomu jakýsi program, tak mi ho kamoš poslal. No tak sem připojila telefon k pc, začala instalovat ten nokia software updater a ve chvíli, kdy mi na pc vyskočilo, že program detekoval telefon připojený k pc a že ho mám před pokračováním v instalaci odpojit, mi na mobilu přišly 2 sms. A tak mezitím co na pc pokračovala instalace, šla sem se podívat, co sou to za zprávy. Jedna byla od divnýho čísla ve španělštině a bylo tam: Váš telefon není správně nakonfigurován. Chcete-li jej nakonfigurovat, potvrďte zprávu, která vám následně přijde. Tato operace je gratis. Druhá sema byla mega divná. Nebylo tam ani číslo, ani od koho, ani nic, jenom tam bylo: Konfigurační zpráva. Toto sem já v životě neviděla! No řídila jsem se radou té španělské předchozí sms, konfigurační zprávu jsem potvrdila a tam vyjelo, že stli chci provést konfiguraci, at zvolím volby a uložit. Tož sem to udělala, telefon pípnul, něco asi zahlásil a dobrý. Tož sem se šla podívat stli to s ním něco udělalo, stli mi třeba půjdou ty sms. Otevřela sem kontakt, dala na něm vytvořit zprávu/zpráva sms a už mi tam nenajela základní plocha ale to, jak se tam píše. Tož sem napsala semu, dala odeslat a ted mi tam vyjelo to na to zadání toho střediska zpráv, kam se mi předtím taky nedalo dostat. Tož sem znova zadala to španělské číslo a sms se normálně bez problémů poslala. Když sem vlezla do konfigurace zpráv SMS, objevilo se mi tam to s těma střediskama zpráv a taky: Výchozí středisko: Španělské středisko zpráv. Tuto možnost sem tam já nikdy předtím neměla, proto mi nešlo to španělské vybrat již předtím. No mazec! Takže sem si telefon opravila sama, vlastně ani nevím jak. :D
No a dneska je neděle a už abych šla zase brzo spát páč zítra opět škola.
Eště sem tu chtěla cosi napsat, ale už nevím co, tož napíšu někdy příště.
Pusinos!
Tak sem šla v pondělí poprvé do školy. Byl (a je) to mazec! Sem ráno vstala v 6, trochu posnídala a vyrazila sem. V 8 sem měla sraz se Soledad na zastávce univerzitního autobusu na Cuatro caminos. Ta cesta se mi ale vůbec nelíbí, strašně to trvá, než se tam člověk dostane. No a tak sem přijela o čtvrt hodiny později a mezi tím než přijel autobus F a než přijel na univerzitu, bylo čtvrt hodiny po začátku výuky, když sme dorazily.
A byl tu problém: Na webu univerzity ještě v pátek večer nebylo upřesněno, ve které třídě tuto hodinu máme. Když sem to řekla Sole, se na mě trochu naštvala, že to sem jako měla vědět a jaktože to nevím... Sem si v tu chvíli připadala jako největší blbka. Jenže když to není na webu školy, kkde to potom mám zjistit? Tak že se podíváme na netu. Zabraly sme takový malý stoleček na chodbě a já vytáhla notebook. Věděla jsem, že dokud se definitivně nezapíšu do předmětů, že mi univerzitní wifina nebude fungovat, ale neříkala jsem nic, aby se Sole zase nenaštvala. Pak se divila, jaktože mi teda nejede ten net, když na univerzitě je. No nakonec mi oznámila, že už bude muset jít, tak sme společně našly třídu následující hodiny a ona odešla. Ještě předtím mi řekla, ať si zavolám do kanceláře erasmus studentů filologie, že mi to řeknou tam. Já jsem si v duchu pomyslela, že jako tam asi nebudou vědět, kde má mít ňáká Pavlína támdle hodinu, no zavolala jsem tam a samozřejmě to nevěděli. Poslali mě, abych se šla zeptat na sekretariát. Tož jsem zavolala Antonii z OIPD. Ta asi za 10 min přišla a šly jsme zjistit tu hodinu. Tak mi řekli číslo učebny, já si je pečlivě zapsala a šla jsem čekat na další hodinu. Měla jsem asi dvě hodiny času, tak jsem si je krátila čuměním do pc na můj následující rozvrh a povídáním si s moc příjemným pánem, který tam uklízel. On byl tak hodný! Hned za mnou přišel a že jak se jmenuješ, co studuješ, zkama si, doufám, že ho ještě někdy potkám. A že kde mám hodinu, tak sem mu to říkala, že o pul dvanácté v B11. On pak že musí jít pryč, ale o čtvrt byl tam a ještě šel se mnou k té učebně.
No a pak začala moje první hodina na UCM. Byla to historie španělštiny, ze které se vyklubala historická morfologie. Profesor moc pěkně povídal, bude asi náročný, páč budeme muset napsat nějakou práci a ještě udělat zkoušku, ale byl moc hodný a myslím, že mě tento předmět bude mega bavit dado el hecho que se budeme zabývat hlavně starými gramatikami a tak..
Po hodině jsem měla hned za 5 min další hodinu. Prý španělskou dialektologii.
Tak sem hledala aulu A06, kde měla tato hodina být. Aspoň pětkrát jsem si to ještě předtím ověřila (informaci jsem měla z webu univerzity). Cesta z budovy B do budovy A mi zabrala asi 10 minut a poté, co jsem vystoupala těch mega schodů a našla tam informační okýnko, paní mi oznámila, že aula a06 prý neexistuje, prý to mělo být v B06 a všechny hodiny z b06 byly přestěhovány do b04. Takže než sme to našli, vlezla sem tu pul hodiny po začátku hodiny.
A vlezu tady, moc příjemná paní profesorka, pěkně povídá a tak, jen mi to ňák jako no me cuadra – mluvila o Japonsku, Číně a jakýchsi vietnamských filmech. Tak sem se otočila na někoho za mnou že stli je to dialectología espanola a prý ne, prý je to cosi con países afroasiáticos. :D :D Takže sem byla zase ve špatné hodině a netuším, kde je teda ta dialectología. Takže dvě hodiny (ty první, nejduležitější) ztracené, nemám se koho zeptat, co dělali a nic...bych do toho!!!
Ale vzala sem si 6 fichas de claseeeees!!! Takové malé sou ty fichas! Na křídovém papíru! Mazec! Fichas se dají vyzvednout stejně tak ve vchodu do budovy a jakož i do budovy b, mají je tam takový stůžek a každý den je doplňují. Takže aspon k něčemu mi ta procházka do budovy A a do neexistující auly byla.
Mezi touto hodinou a tou další je pul hodiny pauza, prý na jídlo, a opět tady, ptž moje hodina má být v B06, bych měla mít literaturu od roku 1975. Ovšem po zkušenosti s nevímčím de los países afroasiáticos mam dost strach že v další hodině nebudu...booože!!!
No a po skončení nevímčeho de los países afroasiáticos sem tam čekala tu pulhodinu a přišla taková Italka, Mónica se jmenovala, a že ona má taky tu šp.literaturu od 1975. No a když už ta hodina měla skoro začít, přišla tam za náma taková pani, která nam řekla, že ty hodiny nebyly přesunuty do B04 ale do B4. :D Tak sme se s Monikou sebraly a šly do B4.
Tam přišel profesor, který když viděl, že tam má spoustu erasmáků, řekl, že to je desastre, že je to descooordinación total, že vaya mierda de curso que vamos a tener a že nás nemůže být takový množství. A pak tak jako nepřímo ale dost přímo naznačil, že tam nechce erasmáky ptž nejsme espanoles a prostě kdesi cosi. A pak začal rozdávat silabus. Nejdřív si vytáhl jakýsi papír, kde měl jména patnácti jeho vyvolených španělských superstudentů (by mě zajímalo, kdy se zapsali, se museli předzapsat aspon před dvěma měsícema, když už je tam tak jako přesně měl), přečetl nahlas jejich jména, ověřil si, zda tam dotyční jsou a jim dal silabus. A nám nic. A že jestli chceme, že si to jako můžeme okopírovat, no my s Monikou sme měly jasno, že v tomto předmětu fakt pokračovat asi nebudeme. :D Jinak potom povídal docela zajímavě, měl zajímavá přirovnání a hned na úterý zadal úkoly. No ale my s Monikou už sme se tam nevrátily.
No a pak sem šla domů. Unavená, vyšťavená a vystresovaná, jak v úterý dám ty hodiny, když sem tam nebyla a když se nemám koho zeptat na poznámky, na to co dělali a na nic. Straaašně moc jsem v tu chvíli postrádala momenty, kdy sme na fildě s holkama šli mezi hodinou a hodinou na kafe a říkaly sme si třeba, co sme dělaly, dávaly sme si poznámky a tak.
Sedla sem na metro a těch 7 zastávek z Cuatro caminos na Sainz de Baranda sem se musela moc moc přemáhat, abych neusnula. Na sainz de baranda sem si sedla na nástupišti na takovou kamennou lavici, co tam je, a vytáhla sem si bocadillo s olivovou mortadelou, který mi Pedro připravil. Sem v tom stresu ani předtim neměla chut na jídlo. A jak sem tak pojídala ten bocadillo, přišel za mnou Pedro, zlatí moje a šli sme do Movistar, abych si koupila španělskou sim.
Nejdřív sme jeli na zastávku Retiro, kde byl přímo specializovaný obchod Movistar. Tam nám paní řekla, že samotné simky na dobíjení kreditu neprodává. Tak sme jeli jinam a tam sem za 20 euro koupila simku, na které už bylo nabitých 12 euro a eště telefon Nokia 1616. Takový jednoduchý, základní, uplně básico, ale je to stejně hustý za pětikilo pořídit nabitou simku aji s telefonem. No a okolo osmé sem dorazila domů, trochu se najedla, rycle mrkla na maily, nachystala batoh a opět do postele vyspat se na následující den.
V úterý sem opět měla sraz v 8 na Cuatro caminos. Tentokrát s Antoniou. Přijela sem o půl deváté páč sem vzala špatný metro a jela jednu zastávku na Pavones, pak sem se musela vrátit a potom navíc autobus F strašně trval. Tak sem se rozhodla, že příště pojedu na Ciudad universitaria ptž ztama je to kratší páč to nejde, abych jezdila furt takhle pozdě a přitom vstávala v 6. Na cuatro caminos už na mě čekala Antonia. Šly sme teda na tu hodinu, jak sem na ní v pondělí nebyla. Přišly sme ke třídě, otevřely dveře a otočily se a šly pryč. Třída byla totálně narvaná, ani vejít se tam nedalo, natož si tam někde sednout s notebookem. A tak sme se s Antoniou rozhodly, že úterý věnujeme administrativním věcem a že se tak trochu vykašlu na školu. A tak sme tu administrativu začaly tím, že sme šly na kafe. Zlaté naše krmítko, kde přijdete za paní, řeknete jí co chcete, ona vám to dá, vy jí dáte penízky a odejdete. Na UCM mají takovou divnou mašinu, kde si sice asi vyberete všechno možné, ale pak ta mašina vám dá ňáký ticket, na kterém je asi napsané co ste si vybrali a že ste to zaplatili a pak teprve jdete kamsi daleko za paní, která vám to dá. Proč to tam mají tak složité? Zdá se mi, že tam asi moc chodit nebudu. No ale tak kafe tam měli fine. No a po kafi sme šli do kanceláře erasmus si pro dokumenty, které rozdávali v pátek na welcome meetingu pro erasmáky filologie. Antonia si ho hned vzala a že mi ho přeskenují. Ona je tak hodná! Pak sme šly na fakultu informatiky, abych si nechala udělat digitální fotku na studentskou kartu. Připomínalo mi to, když sem si šla dělat našeho isica. Jenom ta fakulta informatiky byla straaašně daleko od fildy a od všeho. Na UCM sou všechny budovy strašně daleko od sebe, po univerzitním kampusu musí jezdit dokonce autobus. Ne nadarmo se to tam jmenuje Univerzitní město. Je to skoro jak město, prochází tama Avenida Complutense, kde normálně jezdí auta...prostě naprostý mazec. To vůbec nejde srovnat s naší malou fildou, kde sou sice budovy na ruzných ulicích, ale krásně se tam dá dojít.
Na fakultě informatiky mi udělali fotku a pak sme šly na lékařskou fakultu, která disponuje naprosto neuvěřitelně velkými aulami, jako jsou Aula Casares a Aula Cofares. V té druhé sme měli welcome meeting, tentokrát pro všechny erasmáky. Přišly sme tam pěkně brzo, tak sem si tam sedla venku na lavičku a slunila se. Pak sem se šla zeptat paní v okýnku, že kde je ta aula Cofares. Bylo to mega vtipný. Všichni tam tak jako chodili a where is, where is, where is a ted sem tam došla já a se svým extremadurským přízvukem že Dónde está el aula Cofares? Paní na mě zůstala nevěřícně zírat a že ááá qué bien hablas tía! :D :D Njn já sem divná erasmačka no. Všichni erasmáci mezi sebou mluví anglicky, já preferuji jazyk této země. :D
Na meetingu pouštěli prezentaci o univerzitě, kde ukazovali, kde je knihovna, kde je jaká fakulta a všechno. Pak borec povídal o dokumentaci, kterou musíme vyplnit a odevzdat, pak tam borec z institutu Cervantes povídal o DELE, který bych si ráda udělala, ale asi až doma, a potom představovali studentskou organizaci, která pro erasmáky UCM dělá různé kulturní akce, fiesty, výlety a všechno možné.
No a pak sem šla už domů, opět vyšťavená, ale už tobylo trochu lepší.
Ta organizace naše se jmenuje ESN, jsou i na face a jak sem si je přidala, furt mi tedka posílají jakési eventos, které pořádají, que si hodiny salsy, que si výlet do Zaragozy, que si pivní párty a ja nevím co všechno. Tento týden bych si chtěla zajet nechat udělat ESN kartičku, abych se těchto věcí mohla zúčastnit, i když moc nevěřím tomu, že se jich budu účastnit...Ale uvidíme no. I když bych moc ráda páč bych ráda poznala nějaké kamarády na UCM. Zatím sem poznala tu Moniku, jak sme se vyqajzly na tu literaturu od 1975, ale já s ní nemám hodiny, ani nevím její e-mail a nic, jen vím, že se jmenuje Monika a že je z Itálie, takže tomu nedávám moc šancí, leda by se stala nějaká náhoda a my se někde potkaly.
A pak sem poznala další holku z Itálie. Jmenuje se Emanuela Dragoni. V to úterý po té prezentaci sme šly spolu na metro. S tou na sebe máme kontakt a chceme seněkdy vidět...Uvidíme no...
Ve středu mám volno, takže sem byla doma a řešila problémy s telefonem páč mi z té koupené sim nešly posílat smsky. Aji když sem měla signál, baterku a kredit, napsalo mi to dycky že zprávu nelze odeslat. Celé úterní odpoledne sem jak blbec volala do Movistar, kde mi dělali milion jakýchsi měření, testování a já nevím co všechno, mám pocit, že mi nahodili hlasovou schránku, kteru sem si ten den ráno zrušila, ale s těma esemeskama nevyřešili nic. Pak mi řekli, at si zavolám na technickou podporu. Na tecnické podpoře mi paní řekla, at si vymažu české středisko zpráv z nastavení SMS a at si tam nechám jen to od Movistar. A od té doby kdykoli sem chtěla napsat sms, místo toho, aby se mi otevřelo to, kde se píše, se mi mobil vracel na hlavní plochu. Totéž mi dělal pokaždé, když sem se pokoušela dostat se do toho nastavení SMS, abych to alespon vrátila, jak to bylo nastavené původně. No a ve středu sme šli odpoledne tady blízko domu do ňákého obchodu s mobilama kde byla taková chica ne moc ochotná, no podívala se, zjistila, že ji to nejde a poslala nás do nokia servisu. Tož super, z movistar mi superně poradili tak, že se můj mobilek totálně zesral, až sme museli do nokia servisu.
A pak byl čtvrtek. To sem měla dvě hodiny. První španělskou lingvistiku, která bude mega náročná, ale bude mě bavit, a pak hodinu, kde sme dělali různý cvičení. Profesorka (Asi Argentinka, Mexičanka nebo tak něco) rozdala papíry a já si psala do PC. První sme měli napsat slova, který diktovala, rozdělit je na slabiky a když to slovo mělo hiát, tak to přepsat na sinéresis a říct, kolik to má slabik. Byla sem moc moc vděčná za semestr obecné a za semestr španělské fonetiky a fonologie, kde sme toto probírali. A tak sem to cvičení vypracovala. Pak sme dělali další. Po skončení hodiny děcka odevzdali ty papíry a já tam zůstala s profesorkou sama. Ukázala sem jí moje cvičení v pc a ona, že prý sem to měla všechno dobře a že někteří španělští studenti to nebyli schopni vypracovat. Takže děcka z Masárny, buďme pyšní na to, kde studujeme. Máme moc moc dobré profesory, kteří nám dali skvělý základ.
V pátek sem školu neměla, páč bylo oficiální otevření semestru, tož byla UCM zavřená. :D
A v sobotu sme jeli do toho nokia servisu. Tam mi borec chtěl aktualizovat soft telefonu, jestli to jako pomůže, ale měli rozbitý počítač, tak mi to udělat nemohl a řekl, at se tam stavím za týden, že už ho budou mít spravený. No tož sem ja přišla domů a že si ho aktualizuju sama ptž to taky umím udělat. No chyběl mně k tomu jakýsi program, tak mi ho kamoš poslal. No tak sem připojila telefon k pc, začala instalovat ten nokia software updater a ve chvíli, kdy mi na pc vyskočilo, že program detekoval telefon připojený k pc a že ho mám před pokračováním v instalaci odpojit, mi na mobilu přišly 2 sms. A tak mezitím co na pc pokračovala instalace, šla sem se podívat, co sou to za zprávy. Jedna byla od divnýho čísla ve španělštině a bylo tam: Váš telefon není správně nakonfigurován. Chcete-li jej nakonfigurovat, potvrďte zprávu, která vám následně přijde. Tato operace je gratis. Druhá sema byla mega divná. Nebylo tam ani číslo, ani od koho, ani nic, jenom tam bylo: Konfigurační zpráva. Toto sem já v životě neviděla! No řídila jsem se radou té španělské předchozí sms, konfigurační zprávu jsem potvrdila a tam vyjelo, že stli chci provést konfiguraci, at zvolím volby a uložit. Tož sem to udělala, telefon pípnul, něco asi zahlásil a dobrý. Tož sem se šla podívat stli to s ním něco udělalo, stli mi třeba půjdou ty sms. Otevřela sem kontakt, dala na něm vytvořit zprávu/zpráva sms a už mi tam nenajela základní plocha ale to, jak se tam píše. Tož sem napsala semu, dala odeslat a ted mi tam vyjelo to na to zadání toho střediska zpráv, kam se mi předtím taky nedalo dostat. Tož sem znova zadala to španělské číslo a sms se normálně bez problémů poslala. Když sem vlezla do konfigurace zpráv SMS, objevilo se mi tam to s těma střediskama zpráv a taky: Výchozí středisko: Španělské středisko zpráv. Tuto možnost sem tam já nikdy předtím neměla, proto mi nešlo to španělské vybrat již předtím. No mazec! Takže sem si telefon opravila sama, vlastně ani nevím jak. :D
No a dneska je neděle a už abych šla zase brzo spát páč zítra opět škola.
Eště sem tu chtěla cosi napsat, ale už nevím co, tož napíšu někdy příště.
Pusinos!
sábado, 25 de septiembre de 2010
!Viva el papeleo eo eo!
Tak už mám abono na metro!!!!! Po asi dvou měsících zbytečného vyřizování a lítání pro papíry mám ten normální, který mi nakonec pán udělal během pěti minut, ale tak to je Espaňa. :D Když sem byla naposled v te trafice, tak mi řekli, že ty dokumenty, které sem všechny musela nashromáždit a které paní poslala, aby udělali tu kartičku na abono, tak že jí je vrátili, protože tam chybí jakási informace, kterou já v českých dokumentech prostě nemám. No a že si mám zajít pro jakýsi certifikát kamsi. Mezitím jsem se začala učit trasy, takže ráno jsem vždycky pryč, takže sme nikdy neměli čas tam zajít, až včera. Takže tím se to zase pozdrželo. Tož sme se tam vydali, ráno sme kvuli tomu brzo vstávali, aby nám tam řekli, že ten certifikát mi oni nevydají, že musím kamsi, kde to bude trvat asi tři měsíce. Jasně! Dostat mooožná abono v den mojeho odjezdu ne? Tož sem se nasrala a šla si pro normální abono. Stojí padesát éček/měsíc, což je fakt mega moc, ale jelikož nakonec budu do školy jezdit metrem a busem (2 cesty tam, 2 cesty zpět/den), tož se mi to mega vyplatí. + rozmarné cesty o víkendu a tak. :D Navíc zona A abarca prácticamente todo Madrid, takže mužu cestovat a cestovat a cestovat, až se ucestuju. :D
Taky sem se začala učit ty trasy. Už si aspon nepřipadám jak debil a vím, jak se jede do školy. It’s a long long loooong way. Tak hodinu a půl mi to zabere počítám. Takže v šest ráno na nohou, abych tam dojela o pul deváté na hodinu. Metrem 7 zastávek a pak autobusem, který mi staví skoro před dveřmi budovy B mojí fakulty.
Univerzita je velká budova. Mooooc velká budova. Je sice fakt, že mám hodiny ve dvou budovách a ne jak v Brně v áčku, béčku, céčku, déčku, géčku, jéčku a káčku, ale jako...radši budu mět rozfrcaný budovy ale malý a přehledný jak toto... Tam vlezete a máte pocit, že se ztratíte v budově, ufff! Snad si časem zvyknu.
Včera sem byla poprvé v jedné učebně. Je taky pořádně veliká. Měli sme tam welcome meeting erasmus studentů filozofické fakulty. Schůzka se mi líbila, paní vysvětlovala moc pěkně, naštěstí to bylo celé v espanol a ne ingliš, jenom dokument potvrzující naši asistenci na schůzce vysvětlila ingliš ale pak v espanol también. Ale mega moc dokumentů musím vyřídit. Tak především si musím zařídit studentskou kartu, něco jak náš isic. A pro to se musí jít kamsi do jakéhosi dalšího centra erasmus – sem si myslela, že je jen jedno, to které je na UCM – a potom do centra informatiky, kde mi udělají digitální fotku, stejně jak na náš isic, kdy se muselo jít na fakultu informatiky. A pak to pošlou do toho centra které znám já a asi tam si pro to půjdu. Další dokument je solicitud de matrícula, kde vypíšu, do jakých předmětů se chcu zapsat a oni mě zanesou do jejich informačního systému. Kéž by to bylo jako náš is!!! Ale to nebude... A pak musím ještě někde, nevím kde, vyzvednout něco, co se jmenuje fichas de clases, vyplnit to a každému profesorovi, kterého budu mít, dát jednu tu fichu... Jo to se má vyzvedávat v te budově jak byla ta schůzka někde ve vchodu...ale nevím jestli to tam v pondělí ještě bude. Pokud chcu kód na wifinu, taky musím jít do některého z těch dvou erasmus center a nevím jestli mi ho dají bez studentské karty... Ufff!!!
A jako trasy sem se začala učit před týdnem a stihli sme akorát cestu z domu na metro a metro a ten bus ptž Soledad (ta co se mnou trasuje) na mě měla dycky čas 2 hodiny ráno a během těch se toho moc stihnout nedá. Takže jako do školy jó ale jako budovy univerzity, učebny a ty erasmus centra ni puta idea... Takže teď v pondělí to bude moooc zajímavý... A já už sem z toho moc moc nervózní...
A jinak hledáme pořát ten byt, Pedro dal aji inzerát na net a já dneska taky, tak uvidíme no...
A v pátky budeme s Pedrem chodit na tanec!!! Yuhuuu!!! Se těším! Bude relax a aspon se budeme hýbat. :)
Nic, tož já zase napíšu... Tak mi moc držte v pondělí pěsti.
Taky sem se začala učit ty trasy. Už si aspon nepřipadám jak debil a vím, jak se jede do školy. It’s a long long loooong way. Tak hodinu a půl mi to zabere počítám. Takže v šest ráno na nohou, abych tam dojela o pul deváté na hodinu. Metrem 7 zastávek a pak autobusem, který mi staví skoro před dveřmi budovy B mojí fakulty.
Univerzita je velká budova. Mooooc velká budova. Je sice fakt, že mám hodiny ve dvou budovách a ne jak v Brně v áčku, béčku, céčku, déčku, géčku, jéčku a káčku, ale jako...radši budu mět rozfrcaný budovy ale malý a přehledný jak toto... Tam vlezete a máte pocit, že se ztratíte v budově, ufff! Snad si časem zvyknu.
Včera sem byla poprvé v jedné učebně. Je taky pořádně veliká. Měli sme tam welcome meeting erasmus studentů filozofické fakulty. Schůzka se mi líbila, paní vysvětlovala moc pěkně, naštěstí to bylo celé v espanol a ne ingliš, jenom dokument potvrzující naši asistenci na schůzce vysvětlila ingliš ale pak v espanol también. Ale mega moc dokumentů musím vyřídit. Tak především si musím zařídit studentskou kartu, něco jak náš isic. A pro to se musí jít kamsi do jakéhosi dalšího centra erasmus – sem si myslela, že je jen jedno, to které je na UCM – a potom do centra informatiky, kde mi udělají digitální fotku, stejně jak na náš isic, kdy se muselo jít na fakultu informatiky. A pak to pošlou do toho centra které znám já a asi tam si pro to půjdu. Další dokument je solicitud de matrícula, kde vypíšu, do jakých předmětů se chcu zapsat a oni mě zanesou do jejich informačního systému. Kéž by to bylo jako náš is!!! Ale to nebude... A pak musím ještě někde, nevím kde, vyzvednout něco, co se jmenuje fichas de clases, vyplnit to a každému profesorovi, kterého budu mít, dát jednu tu fichu... Jo to se má vyzvedávat v te budově jak byla ta schůzka někde ve vchodu...ale nevím jestli to tam v pondělí ještě bude. Pokud chcu kód na wifinu, taky musím jít do některého z těch dvou erasmus center a nevím jestli mi ho dají bez studentské karty... Ufff!!!
A jako trasy sem se začala učit před týdnem a stihli sme akorát cestu z domu na metro a metro a ten bus ptž Soledad (ta co se mnou trasuje) na mě měla dycky čas 2 hodiny ráno a během těch se toho moc stihnout nedá. Takže jako do školy jó ale jako budovy univerzity, učebny a ty erasmus centra ni puta idea... Takže teď v pondělí to bude moooc zajímavý... A já už sem z toho moc moc nervózní...
A jinak hledáme pořát ten byt, Pedro dal aji inzerát na net a já dneska taky, tak uvidíme no...
A v pátky budeme s Pedrem chodit na tanec!!! Yuhuuu!!! Se těším! Bude relax a aspon se budeme hýbat. :)
Nic, tož já zase napíšu... Tak mi moc držte v pondělí pěsti.
martes, 14 de septiembre de 2010
A tak si tu žijem
Ufff to je zase doba co sem tu už nic nenapsala. Mezitím stihlo uplynout dalších pár užasných dní strávených v Montánchez, kde sem zase prožila spoustu nezapomenutelných zážitků, stihli sme se vrátit zpět do Madridu a už se pomalu ale jistě blíží škola.
Tož se pokusím tu popsat aspon něco, je toho nějak moc a já ani nevím odkud začít a jak říká Donutil, jojo, pořád se něco děje.
Tak jak sem tu psala naposled, sme vstávali asi v 5 bo v kolik bo sme museli vzít Auto-res už v 8 ráno ptž Marisol už měla letní pracovní dobu a nemohla by nás vyzvednout v Trujillu až ve tři. Mně se vstávat vubec nechtělo, no nakonec sme vstávání i cestu nějak přežili, pak následovalo dvouhodinové čekání v baru u zastávky busů v Trujillu, kde si nás vyzvedla Marisol a pak cesta do Montánchez pěkně vytopeným autíčkem :D :D vybalování kufru, jídlo a zasloužená siesta. Pak sme šli na mši, před kterou vždycky během fiestas předchází takzvaná novena, je to asi tak 15 min kdy mluví k patronce, kterážto je v tu dobu v kostele, a tudíž více přístupná než v ermitě na hradě. A večer sme nedělali asi nic, jinak sme ten tyden dost chodili na ty mše, některé byly opravdu krásné, jako např. mše za děti a mladé anebo mše za emigranty a inmigranty.
Taky se v Montánchez objevil Figura!!! To bylo radostné setkání!
Taky byly cortos bien largos a překonali sme rekord s Nachem z předchozího tydne, kdy sme se z cortos vrátili v 6. Sme šli ve čtvrtek s Figurou, Maríou del mar, které říkají la borrega a se kterou nos hicimos muy amigas, a vrátili sme se v 7. A pak sme předposlední den šli na cortos a pak na matiné – matiné sou ranní tance pořádané na místní diskotéce, a to sme se vrátili skoro v 8. Takže sme se akorát trochu najedli, tak 40 min spali a šli opět do ulic, kde probíhala verbena. Takže po tom tydnu už sem se do Madridu na jednu stranu aji těšila, hlavně na detox a odpočinek. Ale jinak bych se hned otočila a jela zpět. Doufam, že během těch nevím kolikati měsíců, co tady budu studovat, se aji tu najde cosi, co mě k Madridu bude poutat a že si to aji tady užijem.
No a nejsilnější zážitek z celýho toho bylo vynesení patronky zpět do Ermity. Na totu fiestu chodí dycky uplné mraky lidí a všichni stoupají směrem k hradu a asi 70 lidí nese patronku. Před tím, než se vyndá z kostela, se vydražují hůlky, na kterých je nesena. čtyři přední a čtyři zadní hůlky se draží. Penízky jdou do společenství, které se o patronku stará a dělá různé akce s ní spojené a všechno. No a pak se stoupá. Procesí je doprovázeno kapelou. Když už je patronka nahoře, lidé ji zvednou na rukou a otočí ji směrem vesnici, čímž se s ní naposled rozloučí. Pak se znovu draží hůlky, na kterých je patronka vsunuta do kostela. A pak ji vsunou y se acabó. Opět jsem ji nesla! S Maríou del Mar sme jinesly! Obě nás to úplně dojalo! Snažili sme se nahrát aji videa, aji z matiné máme video, matiné už je nasdílená na facebooku, snad brzy (nejspíš o víkendu) nasdílím i ty ostatní a snad budou vidět, nahrávalo se to z mobilu bo sme neměli cámaru, no uvidíte.
No a jak sme přišli dom z toté fiesty tak uz sme zase balili kufr a druhy den rano sme jeli s Lorochem do Madridu. Cesta mě nebavila, asi 5x nam chcíplo auto sem čekala, že zustaneme někde na dálnici :D :D ale tož dorazili sme. Byla to děsná sranda. Juani nám s sebou dala tašku plnou věcí ameloun. Meloun se nikam nevešel, tož sme ho dali do sáčku a přivázali k te obrovske tašce věci. No a v Madridu jak sme to táhli nahoru po schodech, se meloun urval a ratatatata dolů heh! :D :D Ale nerozbil se! A je mňam!
No a teď sme tu no. Předevčírem sme se vrátili, to sme pak už nedělali nic, no a včera v 9 sme jeli do ONCE ptž už mi začnou věci spojené se školou. Takže začnu opět psát pod štítkem erasmu ptž prázdninky už se končí.
No a tak už se budu učit trasy na univerzitu. Moje monitora se jmenuje Soledad a je moc superní, sympatická a vypadá jako velmi schopná profesionálka. Za 5 hodin musim vstávat ptž v 08:30 přijde ona a budeme trasovat. Uffff tak bych měla jít spát. :D
No a jinak co new? Asi nic. Ráno teda sme přišli do tej ONCE, sedli sme si tam do takové jako haly a než sem si stihla vypít svůj půllitr vody, už přišla Soledad (Sole) a že abysme šli do její kanceláře. A tož sme šli, ona si přepsala můj rozvrh, zeptala se, co budu potřebovat za trasy a pak sme šli do metra. Bylo to superní. Ukázala mi třeba naprosto vymakanou mašinu takovou, sem neměla ni idea že to tam je, je to dotykové a dá ti to lístek, když potřebuješ. Superní fichura! Pak mi vysvětlila, proč ti metro v Madridu nikdy nepřijede zleva jako všude jinde na světě (jako v Brně šaliny) aleproč jezdí zprava. Prý když se stavělo madridské metro, tak první zastávky postavil ňáký Anglán a jak oni to maji naopak šechno, tak prostě byla cirkulace zprava = špatně. No a pak se postavily další. Časem to chtěli poměnit, ale způsobili by tím víc škody jak užitku, takže v Barceloně, Valencii cirkuluje metro zleva a jen v Madridu zprava. Mazec. Snad si zvyknu a nebude mi to pak v Čr dělat problémy. :D
No a pak sme šli zpět do ONCE, my s Pedrem domů, koupit chleba, parádně sme se nadlábli Juaniných garbanzos, dali si malou siestu a jeli opět do ONCE, kde bylo foro literario. Že prý transición. Nj čekala sem od toho něco jiného. Dává to tam nějaký týpek, který vypadá, že toho hodně ví o historii a literatuře a tak, ale zvyklá na velmi uspořádané hodiny naší Athenky mě trochu rozptylovalo, že mu do toho pořád někdo kecal y a decir verdad, během tech dvou hodin co sem tam seděli sem se nedověděla nic. Příště už tam nepůůůjdu. :D :D Ale toho typka je mi líto, on se tak snaží... Mu řeknu at jde na naši školu. Tam se setká s uspěchem ptž my čeští studenti sme velmi spořádaní, tišší, neskáčeme nikomu do řeči, když mluví jeden, ostatní sou potichu a když někomu nahodou zazvoní nahlas mobil, dotyčný se sebere, vyběhne za dveře, kde si hovor vyřídí, popřípadě ho típne a v co největší tichosti co nejnepozorovaněji vklouzne do třídy na své místo procurando hacer el mínimo ruido. Ale tak dobrý, nová experiencia. :) Uvidíme, jaký to bude na univerzitě, i když tam předpokládám, že jiný. :)
Jo a dneska večer v programu Espanoles por el mundo byla Praha!!! Asi 4 španělé žijící v Praze tam matičku stověžatou ukazovali a bylo to super! Nejvíc mě pobavila jedna chica, která říkala, že taxíky v Praze sou superlevné. A pak se mně líbilo, jak tam jeden typek říkal, že hláska ř byla tež nazývána český pas ptž když cestovali lidi bez dokladů a tak a oni chtěli prověřit, stli sou češi, tož je nechali říct něco s ř a tak je stoprocentně identifikovali bo to nikdo jiný neumí!
Hej nic děcka, jdu spat bo zítra mě asi jebne. Jak bude zase cosi new dám echo.
Besos para ellos, abrazos para ellas, que estéis todos muy bien y hasta pronto!
Tož se pokusím tu popsat aspon něco, je toho nějak moc a já ani nevím odkud začít a jak říká Donutil, jojo, pořád se něco děje.
Tak jak sem tu psala naposled, sme vstávali asi v 5 bo v kolik bo sme museli vzít Auto-res už v 8 ráno ptž Marisol už měla letní pracovní dobu a nemohla by nás vyzvednout v Trujillu až ve tři. Mně se vstávat vubec nechtělo, no nakonec sme vstávání i cestu nějak přežili, pak následovalo dvouhodinové čekání v baru u zastávky busů v Trujillu, kde si nás vyzvedla Marisol a pak cesta do Montánchez pěkně vytopeným autíčkem :D :D vybalování kufru, jídlo a zasloužená siesta. Pak sme šli na mši, před kterou vždycky během fiestas předchází takzvaná novena, je to asi tak 15 min kdy mluví k patronce, kterážto je v tu dobu v kostele, a tudíž více přístupná než v ermitě na hradě. A večer sme nedělali asi nic, jinak sme ten tyden dost chodili na ty mše, některé byly opravdu krásné, jako např. mše za děti a mladé anebo mše za emigranty a inmigranty.
Taky se v Montánchez objevil Figura!!! To bylo radostné setkání!
Taky byly cortos bien largos a překonali sme rekord s Nachem z předchozího tydne, kdy sme se z cortos vrátili v 6. Sme šli ve čtvrtek s Figurou, Maríou del mar, které říkají la borrega a se kterou nos hicimos muy amigas, a vrátili sme se v 7. A pak sme předposlední den šli na cortos a pak na matiné – matiné sou ranní tance pořádané na místní diskotéce, a to sme se vrátili skoro v 8. Takže sme se akorát trochu najedli, tak 40 min spali a šli opět do ulic, kde probíhala verbena. Takže po tom tydnu už sem se do Madridu na jednu stranu aji těšila, hlavně na detox a odpočinek. Ale jinak bych se hned otočila a jela zpět. Doufam, že během těch nevím kolikati měsíců, co tady budu studovat, se aji tu najde cosi, co mě k Madridu bude poutat a že si to aji tady užijem.
No a nejsilnější zážitek z celýho toho bylo vynesení patronky zpět do Ermity. Na totu fiestu chodí dycky uplné mraky lidí a všichni stoupají směrem k hradu a asi 70 lidí nese patronku. Před tím, než se vyndá z kostela, se vydražují hůlky, na kterých je nesena. čtyři přední a čtyři zadní hůlky se draží. Penízky jdou do společenství, které se o patronku stará a dělá různé akce s ní spojené a všechno. No a pak se stoupá. Procesí je doprovázeno kapelou. Když už je patronka nahoře, lidé ji zvednou na rukou a otočí ji směrem vesnici, čímž se s ní naposled rozloučí. Pak se znovu draží hůlky, na kterých je patronka vsunuta do kostela. A pak ji vsunou y se acabó. Opět jsem ji nesla! S Maríou del Mar sme jinesly! Obě nás to úplně dojalo! Snažili sme se nahrát aji videa, aji z matiné máme video, matiné už je nasdílená na facebooku, snad brzy (nejspíš o víkendu) nasdílím i ty ostatní a snad budou vidět, nahrávalo se to z mobilu bo sme neměli cámaru, no uvidíte.
No a jak sme přišli dom z toté fiesty tak uz sme zase balili kufr a druhy den rano sme jeli s Lorochem do Madridu. Cesta mě nebavila, asi 5x nam chcíplo auto sem čekala, že zustaneme někde na dálnici :D :D ale tož dorazili sme. Byla to děsná sranda. Juani nám s sebou dala tašku plnou věcí ameloun. Meloun se nikam nevešel, tož sme ho dali do sáčku a přivázali k te obrovske tašce věci. No a v Madridu jak sme to táhli nahoru po schodech, se meloun urval a ratatatata dolů heh! :D :D Ale nerozbil se! A je mňam!
No a teď sme tu no. Předevčírem sme se vrátili, to sme pak už nedělali nic, no a včera v 9 sme jeli do ONCE ptž už mi začnou věci spojené se školou. Takže začnu opět psát pod štítkem erasmu ptž prázdninky už se končí.
No a tak už se budu učit trasy na univerzitu. Moje monitora se jmenuje Soledad a je moc superní, sympatická a vypadá jako velmi schopná profesionálka. Za 5 hodin musim vstávat ptž v 08:30 přijde ona a budeme trasovat. Uffff tak bych měla jít spát. :D
No a jinak co new? Asi nic. Ráno teda sme přišli do tej ONCE, sedli sme si tam do takové jako haly a než sem si stihla vypít svůj půllitr vody, už přišla Soledad (Sole) a že abysme šli do její kanceláře. A tož sme šli, ona si přepsala můj rozvrh, zeptala se, co budu potřebovat za trasy a pak sme šli do metra. Bylo to superní. Ukázala mi třeba naprosto vymakanou mašinu takovou, sem neměla ni idea že to tam je, je to dotykové a dá ti to lístek, když potřebuješ. Superní fichura! Pak mi vysvětlila, proč ti metro v Madridu nikdy nepřijede zleva jako všude jinde na světě (jako v Brně šaliny) aleproč jezdí zprava. Prý když se stavělo madridské metro, tak první zastávky postavil ňáký Anglán a jak oni to maji naopak šechno, tak prostě byla cirkulace zprava = špatně. No a pak se postavily další. Časem to chtěli poměnit, ale způsobili by tím víc škody jak užitku, takže v Barceloně, Valencii cirkuluje metro zleva a jen v Madridu zprava. Mazec. Snad si zvyknu a nebude mi to pak v Čr dělat problémy. :D
No a pak sme šli zpět do ONCE, my s Pedrem domů, koupit chleba, parádně sme se nadlábli Juaniných garbanzos, dali si malou siestu a jeli opět do ONCE, kde bylo foro literario. Že prý transición. Nj čekala sem od toho něco jiného. Dává to tam nějaký týpek, který vypadá, že toho hodně ví o historii a literatuře a tak, ale zvyklá na velmi uspořádané hodiny naší Athenky mě trochu rozptylovalo, že mu do toho pořád někdo kecal y a decir verdad, během tech dvou hodin co sem tam seděli sem se nedověděla nic. Příště už tam nepůůůjdu. :D :D Ale toho typka je mi líto, on se tak snaží... Mu řeknu at jde na naši školu. Tam se setká s uspěchem ptž my čeští studenti sme velmi spořádaní, tišší, neskáčeme nikomu do řeči, když mluví jeden, ostatní sou potichu a když někomu nahodou zazvoní nahlas mobil, dotyčný se sebere, vyběhne za dveře, kde si hovor vyřídí, popřípadě ho típne a v co největší tichosti co nejnepozorovaněji vklouzne do třídy na své místo procurando hacer el mínimo ruido. Ale tak dobrý, nová experiencia. :) Uvidíme, jaký to bude na univerzitě, i když tam předpokládám, že jiný. :)
Jo a dneska večer v programu Espanoles por el mundo byla Praha!!! Asi 4 španělé žijící v Praze tam matičku stověžatou ukazovali a bylo to super! Nejvíc mě pobavila jedna chica, která říkala, že taxíky v Praze sou superlevné. A pak se mně líbilo, jak tam jeden typek říkal, že hláska ř byla tež nazývána český pas ptž když cestovali lidi bez dokladů a tak a oni chtěli prověřit, stli sou češi, tož je nechali říct něco s ř a tak je stoprocentně identifikovali bo to nikdo jiný neumí!
Hej nic děcka, jdu spat bo zítra mě asi jebne. Jak bude zase cosi new dám echo.
Besos para ellos, abrazos para ellas, que estéis todos muy bien y hasta pronto!
jueves, 2 de septiembre de 2010
Pája se opět hlásí
SÁB, 28/08/10
Decka, vzdavam kazdodenni psani na blog. Uz sem to vzdala pred casem. Bude lepsi pisat sem delsi a zajimavejsi prispevky shrnujici vice udalosti a ne kazdy den psat o tom, jak se nic nedelo.
Takze od ty doby, co sem tu byla naposledy, se stalo par veci. Zamilovala se nam Belén, ktera v nedeli minuly tyden odjela zpet do Córdoby, byla tu Toňi s detmi, meli sme jidlo s Pedrovo kamosi v La posada, ochutnala jsem fiky ne ty susene, videla sem iberskou sunku a zazila jsem tu uplne superni actuaciones, o kterych se tu rozepisu.
Belén se nam zamilovala do velmi sympatickeho Barcelonana Manola. To sme jednou vecer sli ven a on si s nami sedl ke stolu a dlouho, moc dlouho si s Belén povidali a bylo to moc fine. Ona uz odpoledne byla venku. Pry navstivit Marijose, tu z Castellónu. Pozdeji mi rekla, ze nebyla navstivit Marijose, ale ze byla s Marcosem a s Manolem na hrade a ze Manolo ji udelal moc krasny fotecky. :) No a od toho vecera Belén kazdy vecer a nekdy i odpoledne chodila ven a vracivala se pozde k ranu. Jednou se vratila v 6 rano. V 11 se probudila a prisla do kuchyne uplne krasne mrtvoucka. :) V sobotu a jeste v nedeli rano, v den jejiho odjezdu, sla do bazenu rozloucit se s Manolem. Pak odjela do Córdoby a mi bylo trochu lito, ze jsou od sebe tak daleko. Jake vsak bylo pro mne prekvapeni, kdyz mi Pedro predevcirem rekl: „Mas nejake zpravy o Belén?“ Trochu me ta otazka prekvapila. Belén prece mne nebude volat na zahranicni mobil a odjinud sem s ni nemluvila. „Belén prave sedi ve vlaku smer Barcelona.“ Tak to byl pro me sok! Ale je to superni, tak doufam, ze se spolu daji dohromady. Marcos z toho nadseny nebude, ale ja bych to Belén hrozne prala.
Tusim v patek, kdyz tu jeste byla Belén, prijela Toňi s detmi. Hugo od ty doby, co sem ho videla naposledy, mega vyrostl, uz sam chodi a je mega akcni. S detmi byla velka sranda, casto sme si hrali na dvore. Nejsrandovnejsi bylo, kdyz Toňi pustila Hugovi z mobilu Torero od Chayanna. Hugo sedel v kocarku, mobil u ucha a tancoval. Tancoval tak vehementne, ze se sam s kocarem premistil z jednoho konce dvorku na druhy, no sranda. Casto sme taky s Toňi a detmi zpivali. Je videt, ze Toňi se detem hodne venuje. Simóna napriklad mega bavilo chytit se do krouzku, chodit dokola a zpivat takovou jednu pisnicku, v jejiz jedne casti se reklo cosi a vsichni jsme si drepli. Marcose nikdy nicim takovym nebylo mozne zabavit, pokud mel televizi, playstation, Nintendo ci jinou podobnou blbost, toz se zabavil, ale jinak ne. To Simón treba hodinu tancil na ulici a zpival a mega ho to bavilo. A hadanky“ Ah jak Simóna bavily hadanky! Vydrzel hodiny a hodiny hadat hadanky. A dokut se nevycerpal nas repertoar vsech hadanek, co sme znali, furt chtel dalsi a dalsi.
Taky sme s Pedrem pretextovali jednu pisnicku. Je to pisnicka trochu sprosta a srandovni, my sme si ji predelali k obrazu svemu. Jeji puvodni text je:
El coňo la perra de la tía Isabel,
la tiré del rabo y me quiso morder.
Me quiso morder, me quiso morder,
el coňo la perra de la tía Isabel.
My sme si tuto pisnicku pretextovali pote, co Juanitka sla nakoupit do obchodu „La casa de la sopa“, kde ji prodali kilo hnusnych rajcat.
Nas text:
La puta la Sopa me quiso vender
un kilo tomates de antes de ayer.
De antes de ayer, de antes de ayer,
los putos tomates me quiso meter.
V den, kdy sme vymysleli tento svetoborny text, sme meli jidlo skupiny vsech Pedrovo kamosu, co se drive schazeli. Bylo nas okolo triceti. Meli sme menu v La posada a bylo to skvele. Nejdriv sme se vsichni okolo druhe odpoledne sesli v Pitogordo, obesli par baru, kde sme si dali cortos a po zhotoveni superfotky na schodech vedoucich k fontane Altozano sme o pul ctvrte sli do La posada. Jedli sme (jidla bylo mega moc, tak obrovske menicko sem v zivote nevidela – tak nejdriv prinesli ibéricos: sunka, lomo, chorizo, syr semicurado, potom patatas revolcadas, coz je takove hrubsi bramborove pure s paprikou a nevim cim vsim, pak hranolky s tremi druhy masa, zakusek, kafe a panaka), po jidle sme se presunuli do baru hotelu v Montánchez, kde sme pili cubatas a poustelo se dvd s fotkama, moc pekne to meli udelane, vsichni vzpominali a bylo to moc dojemne. Tez vyber pisnicek tvoricich podklad tohoto dvd byl bezkonkurencne superni (Rosario Flores – No dudaría, Tengo el corazón contento v podani Operación triunfo a spoustu dalsich supernich songu). Pak se delaly fotky. Vsichni se se mnou furt chteli fotit, nejdriv se se mnou vyfotili vsichni muzi, pak vsechny zeny a pak vsichni. Bylo to superni, porad zpivali Pavlina Pavlina, como Pavlina no hay ninguna a byla u toho sranda. Pak sme se presunuli ke stolkum na namesti a o pul jedenacte sme sli s Pedrem domu, trvanlive jadro skupiny pokracovalo veceri a skoncili az nekdy v pet rano. Bylo to uzasne, poznala sem dalsi spoustu lidi, napriklad Coral, sestrenici Chivina, Javiho Bollino a jeho zenu Consoli, Pedrovo sestrenici Maríu del Mar, ktere vsichni rikaji la borrega a ktera je moc sympaticka, pak jednu pani, ktera se jmenuje Corazón de Jesús. Nedelam si srandu, fakt se tak jmenuje. Rikaji ji Corazón a mne to prijde uplne nadherne.
Ty fiky prinesla jednou rano Consoli. Puvodne sme chteli jit na (zahradu?) Chivina, kde maji fikovnik. Ale nakonec tam nejdeme ptz Chivo se k tomu furt tak nejak nema. Nemohla sem si fik utrhnout primo ze stromu, ale aspon sem videla, jak vypadaji nesusene a nerozplacnute a jak chutnaji. Kdyz sou sladke, chutna to jak marmelada. Kdyz ne, je to stejne uplne mega dobre. A jak sou nadherne kulate a ne takove placate jak znam z tech balicku, co se daji v Cr koupit o Vanocich.
Taky sem poznala mistni knihovnu. Kdyz je knihovna otevrena, od desiti do jedne se tam da jit na internet. Takze dalsi misto, kde je net, yuhuuu! Ovsem ta knihovna je takovy labyrint, ze se nam do ni moc nechce chodit. Jako to byste normalne nenasli tam! A toz sem tam byla jen jednou asi 20 minut a kdyz sem si tam chtela jit dovyridit veci, ktere jsem behem te ctvrthodiny nestihla, tak bylo zavreno. Takze nic no. Jako na net uz se do Madridu fakt tesim. Ale jinak se mi tam teda vubec nechce. :) Jinak se mi ta knihovna ale libi. Je velika, se está super a gustito s klimoskou a maji tam pocitace a net a vsechno, pusobilo to tam na me mega moderne, na to, ze je to knihovna vesnicka, ji maji naprosto vymakanou.
Iberskou sunku maji v baru El moro. Norrmalne ji tam maji povesenou nad barem a kdyz je treba, odkrajuji z ni lonchas. Je to mazec, normalne noha prasete, s kopytem a vsechno, s kosti, nalozena v soli se zavesi nekde, kde mega dlouho casu zraje a pak uz je to ta sunka.
Predevcirem sme byli na uplne nadhernem koncerte! Den pred predevcirem tu zacal paty rocnik encuentros en Montánchez, setkani tri kultur. Je to vzdycky pet dni vsemoznych akci, divadlo, koncerty, entregas de premios etc. Encuentros tohoto roku byly zahajeny koncertem José Merced. Odehraval se na hrade a flamenco puro y duro se neslo letni noci az k nam domu, procez sme si s Pedrem vytahli zidle na balkon a jelikoz sme nemeli listky, uzivali sme si koncert z pohodli domova. To sem po roce objevila, ze v tom jakoby obyvaku, co maji tady nahore, maji docela slusny balkon. Sem to vubec nevedela. :) No a predevcirem! Predevcirem byl uplne uzasny koncert! Sli sme na nej s Marisol Cloti a Mercedes Rosco. Byla to skupina venujici se sefardske hudbe. Ta zpevacka mela uplne nadherny hlas! Cele to taky uvadela a jak nadherne mluvila! Jak cista a skvostna spanelstina! Ah dios mío! To bylo tak nadherne! Zpivala ve spanelstine, stare spanelstine sefardskych pisni, galicijskoportugalskem dialektu, arabsky, anglicky, galicijsky... Mazec! Nejvic nas vsechny dostala pisnicka Sueňo, kterou venovala lidem, kteri nemohou mluvit a taky tem, kteri volaji a jejich vykriky nikdy nejsou vyslyseny (tercer mundo). Byla to sefardska melodie, na kterou zpivala jen ááá. Tato se opakovala trikrat. Nejdriv zpivala ááá s rukama v urcite pozici pred pusou /znelo to nadherne/, pak hmmmmmm a pak ááá naplono, ktere se neslo salem. Po skonceni teto pisnicky sme vsichni zustali uplne fuf. Tento song zpivala jen ona bez doprovodu nastroju. Takhle zazpivala jeste jarchu v arabstine ze dvanacteho stoleti, kterou se skupinou zhudebnili. To taky znelo nadherne! Pak taky zpivali dost pisnicek z Galicie, anglickou pisnicku Sweet heart, ktera byla adaptaci na pisnicky, ktere se zpivaly pri pouti do Santiaga de Compostela. Moc se mi libila cantiga v galicijskoportugalskem dialektu. Mela nadhernou melodii, pekny text, bylo tam to portugalske a taky na ni vystoupila na jeviste tanecnice skupiny. Ta na zaver predvedla asi 15minutovy tanec brisnich tancu. Jednou z poslednich pisnicek byl song Enero, ktery mel naprosto dokonaly ritmus, text s neuveritelnou hloubkou a ktery slozila ta zpevacka. Ona je uplne dokonala! Jmenuje se Elena. Fakt to bylo uplne bezkonkurencni!
Po koncerte sme sli nahoru na takovou jako cestu, ktere rikaji paseo a kde tancily 2 holky brisni tance na arabskou hudbu. Ta sice uz jela z kazetaku, ale stejne to bylo uplne superni. V Cesku se s timto nikdy nesetkam. Na Paseo byly tez arabske stanky a stan, kde nabizeli caj, arabske typicke sladkosti a kam clovek musel vstupovat bos. Ochutnala jsem tam cosi, co melo trochu cokolady a jinak to bylo jak z cukrove slamy, ale bylo to mega dobreee!!!
Nasledujici den byl koncert skupiny s naprosto extremadurskym nazvem Barrunta bellota. Tento byl realizovan tez en el paseo. Byli to dva borci, jeden hral na akordeon, druhy na housle. Moc nas jejich hudba nepresvedcila. Kdyz uz sme se rozhodovali, ze to zabalime a pujdeme domu, ozval se zezhora hlas Chaviho Bollina ze nahore delaji botellón a at se k nim pridame. Toz sme sli nahoru. Byl tam Chavi Bollino, jeho zena Consoli, Coral a par dalsich lidi, tak sme se k nim pridali. Sedeli sme na kamennem schodku, z plastovych kelimku popijeli güisqui s cocacolou a ledem a kecali. Okolo treti nas ztama vyhodili, ze to tam musi zavrit. Toz sme se sebrali a krome Coral, ktera unavena odesla domu, sme sli k sympaticke Rocío. Tam sem si dala jotabé s ledem (jako tenkrat minuly rok v tu noc, kdy sme udelali nocni silenstvi ve fontane Altozano) a s Pedrem napul sme si nechali udelat od Rocío hamburger. Dela je opravdu moc chutne. Pak sme este kecali a tak. Domu sme se dostali v pul seste rano. Na to, ze jindy spim treba deset hodin a nejsem schopna se dospat, sem po teto parbe vstala po peti hodinach spanku uplne cila. Az sem se sama divila. Trochu sem se nasnidala a vyrazili sme s Pedrem a Chivinem, ktery prisel, k Lorenzovi domu (cisnik z Pitogordo), ptz nam slibil plastove zidle. Mel je v garazi a jelikoz Juani mela v kuchyni 2 krasne rozviklane drevene zidle, rozhodli sme je vyhodit driv nez si na ne nekdo sedne a zmrzaci se a vyuzit nevyuzivane odlozene plastove zidle z Pitogordo. Lorenzo uz na nas cekal. Nalozil 5 zidli do auta a s Chivinem se pomalu vydali smer nas dum, zatimco my s Pedrem sme se vydali peskobusem. Kdyz sme dorazili, Lorenzo uz byl pryc a Chivo na nas cekal s zidlemi. Krasne, pevne, siroke, pohodlne uzasne zidle! Tak sme je nanosili na dvur a my s Chivinem sme si na ne sedli, bylo nam jedno, ze byly cele zaprasene, ale museli sme prece vyzkouset, jestli sou dobre. :D
No a posledni den pred nasim odjezdem do Madridu byla la bajada de la Virgen del castillo. To okolo pul desate vecer vsichni montanchegos zacali stoupat smerem k hradu. Nekteri zustali dole u kostela, nekteri vystoupali trochu a Pedro, Ani a ja sme vystoupali az nahoru. Pote byla virgencita vzata z ermity u hradu a podepirana osmi tlustymi tycemi snesena na ramenou alespon sedesati lidi dolu do kostela. Ja jsem ji taky chvilku nesla!!! Bylo to neco tak nadherneho!!! To byl tak uzasny pocit jit stejnym krokem s tou obrovskou skupinou lidi. Vsichni jsme kraceli jako jeden muz leva prava leva prava pekne pomaloucku, aby nam nuestra virgen nespadla na zem. Vsichni jsme kraceli v posvatnem tichu a ja si uzivala ten nadherny pocit byt chvili soucasti te velke skupiny. La quiero tantísimo a mi virgencitaaa!!! :*
No a ted sme uz zase v Madridu. Jeli sme s Lorochem. Cesta mi docela utekla ptz sem poslouchala mp3, ktera se mi nevybila. A dneska sem sla na univerzitu. Uz mam konecne vsemi stranami potvrzeny learning agreement!!!! Qué felicidaaad!!! Takze uz mam vse pekne vyrizene, coz znamena co? Ze zitra, v patek tretiho zari v 8 hodin vyrazime s Auto-res opet do Montánchez! Yuhuuu!!! Bude to znamenat zase asi dva tydny bez netu chjo ale budou fiestas, bude vyneseni nasi patronky zpet do ermity a tak vubec.
Toz se zase loucim a snad brzo zase bude nejaky ten prispevek.
Besitos!
Decka, vzdavam kazdodenni psani na blog. Uz sem to vzdala pred casem. Bude lepsi pisat sem delsi a zajimavejsi prispevky shrnujici vice udalosti a ne kazdy den psat o tom, jak se nic nedelo.
Takze od ty doby, co sem tu byla naposledy, se stalo par veci. Zamilovala se nam Belén, ktera v nedeli minuly tyden odjela zpet do Córdoby, byla tu Toňi s detmi, meli sme jidlo s Pedrovo kamosi v La posada, ochutnala jsem fiky ne ty susene, videla sem iberskou sunku a zazila jsem tu uplne superni actuaciones, o kterych se tu rozepisu.
Belén se nam zamilovala do velmi sympatickeho Barcelonana Manola. To sme jednou vecer sli ven a on si s nami sedl ke stolu a dlouho, moc dlouho si s Belén povidali a bylo to moc fine. Ona uz odpoledne byla venku. Pry navstivit Marijose, tu z Castellónu. Pozdeji mi rekla, ze nebyla navstivit Marijose, ale ze byla s Marcosem a s Manolem na hrade a ze Manolo ji udelal moc krasny fotecky. :) No a od toho vecera Belén kazdy vecer a nekdy i odpoledne chodila ven a vracivala se pozde k ranu. Jednou se vratila v 6 rano. V 11 se probudila a prisla do kuchyne uplne krasne mrtvoucka. :) V sobotu a jeste v nedeli rano, v den jejiho odjezdu, sla do bazenu rozloucit se s Manolem. Pak odjela do Córdoby a mi bylo trochu lito, ze jsou od sebe tak daleko. Jake vsak bylo pro mne prekvapeni, kdyz mi Pedro predevcirem rekl: „Mas nejake zpravy o Belén?“ Trochu me ta otazka prekvapila. Belén prece mne nebude volat na zahranicni mobil a odjinud sem s ni nemluvila. „Belén prave sedi ve vlaku smer Barcelona.“ Tak to byl pro me sok! Ale je to superni, tak doufam, ze se spolu daji dohromady. Marcos z toho nadseny nebude, ale ja bych to Belén hrozne prala.
Tusim v patek, kdyz tu jeste byla Belén, prijela Toňi s detmi. Hugo od ty doby, co sem ho videla naposledy, mega vyrostl, uz sam chodi a je mega akcni. S detmi byla velka sranda, casto sme si hrali na dvore. Nejsrandovnejsi bylo, kdyz Toňi pustila Hugovi z mobilu Torero od Chayanna. Hugo sedel v kocarku, mobil u ucha a tancoval. Tancoval tak vehementne, ze se sam s kocarem premistil z jednoho konce dvorku na druhy, no sranda. Casto sme taky s Toňi a detmi zpivali. Je videt, ze Toňi se detem hodne venuje. Simóna napriklad mega bavilo chytit se do krouzku, chodit dokola a zpivat takovou jednu pisnicku, v jejiz jedne casti se reklo cosi a vsichni jsme si drepli. Marcose nikdy nicim takovym nebylo mozne zabavit, pokud mel televizi, playstation, Nintendo ci jinou podobnou blbost, toz se zabavil, ale jinak ne. To Simón treba hodinu tancil na ulici a zpival a mega ho to bavilo. A hadanky“ Ah jak Simóna bavily hadanky! Vydrzel hodiny a hodiny hadat hadanky. A dokut se nevycerpal nas repertoar vsech hadanek, co sme znali, furt chtel dalsi a dalsi.
Taky sme s Pedrem pretextovali jednu pisnicku. Je to pisnicka trochu sprosta a srandovni, my sme si ji predelali k obrazu svemu. Jeji puvodni text je:
El coňo la perra de la tía Isabel,
la tiré del rabo y me quiso morder.
Me quiso morder, me quiso morder,
el coňo la perra de la tía Isabel.
My sme si tuto pisnicku pretextovali pote, co Juanitka sla nakoupit do obchodu „La casa de la sopa“, kde ji prodali kilo hnusnych rajcat.
Nas text:
La puta la Sopa me quiso vender
un kilo tomates de antes de ayer.
De antes de ayer, de antes de ayer,
los putos tomates me quiso meter.
V den, kdy sme vymysleli tento svetoborny text, sme meli jidlo skupiny vsech Pedrovo kamosu, co se drive schazeli. Bylo nas okolo triceti. Meli sme menu v La posada a bylo to skvele. Nejdriv sme se vsichni okolo druhe odpoledne sesli v Pitogordo, obesli par baru, kde sme si dali cortos a po zhotoveni superfotky na schodech vedoucich k fontane Altozano sme o pul ctvrte sli do La posada. Jedli sme (jidla bylo mega moc, tak obrovske menicko sem v zivote nevidela – tak nejdriv prinesli ibéricos: sunka, lomo, chorizo, syr semicurado, potom patatas revolcadas, coz je takove hrubsi bramborove pure s paprikou a nevim cim vsim, pak hranolky s tremi druhy masa, zakusek, kafe a panaka), po jidle sme se presunuli do baru hotelu v Montánchez, kde sme pili cubatas a poustelo se dvd s fotkama, moc pekne to meli udelane, vsichni vzpominali a bylo to moc dojemne. Tez vyber pisnicek tvoricich podklad tohoto dvd byl bezkonkurencne superni (Rosario Flores – No dudaría, Tengo el corazón contento v podani Operación triunfo a spoustu dalsich supernich songu). Pak se delaly fotky. Vsichni se se mnou furt chteli fotit, nejdriv se se mnou vyfotili vsichni muzi, pak vsechny zeny a pak vsichni. Bylo to superni, porad zpivali Pavlina Pavlina, como Pavlina no hay ninguna a byla u toho sranda. Pak sme se presunuli ke stolkum na namesti a o pul jedenacte sme sli s Pedrem domu, trvanlive jadro skupiny pokracovalo veceri a skoncili az nekdy v pet rano. Bylo to uzasne, poznala sem dalsi spoustu lidi, napriklad Coral, sestrenici Chivina, Javiho Bollino a jeho zenu Consoli, Pedrovo sestrenici Maríu del Mar, ktere vsichni rikaji la borrega a ktera je moc sympaticka, pak jednu pani, ktera se jmenuje Corazón de Jesús. Nedelam si srandu, fakt se tak jmenuje. Rikaji ji Corazón a mne to prijde uplne nadherne.
Ty fiky prinesla jednou rano Consoli. Puvodne sme chteli jit na (zahradu?) Chivina, kde maji fikovnik. Ale nakonec tam nejdeme ptz Chivo se k tomu furt tak nejak nema. Nemohla sem si fik utrhnout primo ze stromu, ale aspon sem videla, jak vypadaji nesusene a nerozplacnute a jak chutnaji. Kdyz sou sladke, chutna to jak marmelada. Kdyz ne, je to stejne uplne mega dobre. A jak sou nadherne kulate a ne takove placate jak znam z tech balicku, co se daji v Cr koupit o Vanocich.
Taky sem poznala mistni knihovnu. Kdyz je knihovna otevrena, od desiti do jedne se tam da jit na internet. Takze dalsi misto, kde je net, yuhuuu! Ovsem ta knihovna je takovy labyrint, ze se nam do ni moc nechce chodit. Jako to byste normalne nenasli tam! A toz sem tam byla jen jednou asi 20 minut a kdyz sem si tam chtela jit dovyridit veci, ktere jsem behem te ctvrthodiny nestihla, tak bylo zavreno. Takze nic no. Jako na net uz se do Madridu fakt tesim. Ale jinak se mi tam teda vubec nechce. :) Jinak se mi ta knihovna ale libi. Je velika, se está super a gustito s klimoskou a maji tam pocitace a net a vsechno, pusobilo to tam na me mega moderne, na to, ze je to knihovna vesnicka, ji maji naprosto vymakanou.
Iberskou sunku maji v baru El moro. Norrmalne ji tam maji povesenou nad barem a kdyz je treba, odkrajuji z ni lonchas. Je to mazec, normalne noha prasete, s kopytem a vsechno, s kosti, nalozena v soli se zavesi nekde, kde mega dlouho casu zraje a pak uz je to ta sunka.
Predevcirem sme byli na uplne nadhernem koncerte! Den pred predevcirem tu zacal paty rocnik encuentros en Montánchez, setkani tri kultur. Je to vzdycky pet dni vsemoznych akci, divadlo, koncerty, entregas de premios etc. Encuentros tohoto roku byly zahajeny koncertem José Merced. Odehraval se na hrade a flamenco puro y duro se neslo letni noci az k nam domu, procez sme si s Pedrem vytahli zidle na balkon a jelikoz sme nemeli listky, uzivali sme si koncert z pohodli domova. To sem po roce objevila, ze v tom jakoby obyvaku, co maji tady nahore, maji docela slusny balkon. Sem to vubec nevedela. :) No a predevcirem! Predevcirem byl uplne uzasny koncert! Sli sme na nej s Marisol Cloti a Mercedes Rosco. Byla to skupina venujici se sefardske hudbe. Ta zpevacka mela uplne nadherny hlas! Cele to taky uvadela a jak nadherne mluvila! Jak cista a skvostna spanelstina! Ah dios mío! To bylo tak nadherne! Zpivala ve spanelstine, stare spanelstine sefardskych pisni, galicijskoportugalskem dialektu, arabsky, anglicky, galicijsky... Mazec! Nejvic nas vsechny dostala pisnicka Sueňo, kterou venovala lidem, kteri nemohou mluvit a taky tem, kteri volaji a jejich vykriky nikdy nejsou vyslyseny (tercer mundo). Byla to sefardska melodie, na kterou zpivala jen ááá. Tato se opakovala trikrat. Nejdriv zpivala ááá s rukama v urcite pozici pred pusou /znelo to nadherne/, pak hmmmmmm a pak ááá naplono, ktere se neslo salem. Po skonceni teto pisnicky sme vsichni zustali uplne fuf. Tento song zpivala jen ona bez doprovodu nastroju. Takhle zazpivala jeste jarchu v arabstine ze dvanacteho stoleti, kterou se skupinou zhudebnili. To taky znelo nadherne! Pak taky zpivali dost pisnicek z Galicie, anglickou pisnicku Sweet heart, ktera byla adaptaci na pisnicky, ktere se zpivaly pri pouti do Santiaga de Compostela. Moc se mi libila cantiga v galicijskoportugalskem dialektu. Mela nadhernou melodii, pekny text, bylo tam to portugalske a taky na ni vystoupila na jeviste tanecnice skupiny. Ta na zaver predvedla asi 15minutovy tanec brisnich tancu. Jednou z poslednich pisnicek byl song Enero, ktery mel naprosto dokonaly ritmus, text s neuveritelnou hloubkou a ktery slozila ta zpevacka. Ona je uplne dokonala! Jmenuje se Elena. Fakt to bylo uplne bezkonkurencni!
Po koncerte sme sli nahoru na takovou jako cestu, ktere rikaji paseo a kde tancily 2 holky brisni tance na arabskou hudbu. Ta sice uz jela z kazetaku, ale stejne to bylo uplne superni. V Cesku se s timto nikdy nesetkam. Na Paseo byly tez arabske stanky a stan, kde nabizeli caj, arabske typicke sladkosti a kam clovek musel vstupovat bos. Ochutnala jsem tam cosi, co melo trochu cokolady a jinak to bylo jak z cukrove slamy, ale bylo to mega dobreee!!!
Nasledujici den byl koncert skupiny s naprosto extremadurskym nazvem Barrunta bellota. Tento byl realizovan tez en el paseo. Byli to dva borci, jeden hral na akordeon, druhy na housle. Moc nas jejich hudba nepresvedcila. Kdyz uz sme se rozhodovali, ze to zabalime a pujdeme domu, ozval se zezhora hlas Chaviho Bollina ze nahore delaji botellón a at se k nim pridame. Toz sme sli nahoru. Byl tam Chavi Bollino, jeho zena Consoli, Coral a par dalsich lidi, tak sme se k nim pridali. Sedeli sme na kamennem schodku, z plastovych kelimku popijeli güisqui s cocacolou a ledem a kecali. Okolo treti nas ztama vyhodili, ze to tam musi zavrit. Toz sme se sebrali a krome Coral, ktera unavena odesla domu, sme sli k sympaticke Rocío. Tam sem si dala jotabé s ledem (jako tenkrat minuly rok v tu noc, kdy sme udelali nocni silenstvi ve fontane Altozano) a s Pedrem napul sme si nechali udelat od Rocío hamburger. Dela je opravdu moc chutne. Pak sme este kecali a tak. Domu sme se dostali v pul seste rano. Na to, ze jindy spim treba deset hodin a nejsem schopna se dospat, sem po teto parbe vstala po peti hodinach spanku uplne cila. Az sem se sama divila. Trochu sem se nasnidala a vyrazili sme s Pedrem a Chivinem, ktery prisel, k Lorenzovi domu (cisnik z Pitogordo), ptz nam slibil plastove zidle. Mel je v garazi a jelikoz Juani mela v kuchyni 2 krasne rozviklane drevene zidle, rozhodli sme je vyhodit driv nez si na ne nekdo sedne a zmrzaci se a vyuzit nevyuzivane odlozene plastove zidle z Pitogordo. Lorenzo uz na nas cekal. Nalozil 5 zidli do auta a s Chivinem se pomalu vydali smer nas dum, zatimco my s Pedrem sme se vydali peskobusem. Kdyz sme dorazili, Lorenzo uz byl pryc a Chivo na nas cekal s zidlemi. Krasne, pevne, siroke, pohodlne uzasne zidle! Tak sme je nanosili na dvur a my s Chivinem sme si na ne sedli, bylo nam jedno, ze byly cele zaprasene, ale museli sme prece vyzkouset, jestli sou dobre. :D
No a posledni den pred nasim odjezdem do Madridu byla la bajada de la Virgen del castillo. To okolo pul desate vecer vsichni montanchegos zacali stoupat smerem k hradu. Nekteri zustali dole u kostela, nekteri vystoupali trochu a Pedro, Ani a ja sme vystoupali az nahoru. Pote byla virgencita vzata z ermity u hradu a podepirana osmi tlustymi tycemi snesena na ramenou alespon sedesati lidi dolu do kostela. Ja jsem ji taky chvilku nesla!!! Bylo to neco tak nadherneho!!! To byl tak uzasny pocit jit stejnym krokem s tou obrovskou skupinou lidi. Vsichni jsme kraceli jako jeden muz leva prava leva prava pekne pomaloucku, aby nam nuestra virgen nespadla na zem. Vsichni jsme kraceli v posvatnem tichu a ja si uzivala ten nadherny pocit byt chvili soucasti te velke skupiny. La quiero tantísimo a mi virgencitaaa!!! :*
No a ted sme uz zase v Madridu. Jeli sme s Lorochem. Cesta mi docela utekla ptz sem poslouchala mp3, ktera se mi nevybila. A dneska sem sla na univerzitu. Uz mam konecne vsemi stranami potvrzeny learning agreement!!!! Qué felicidaaad!!! Takze uz mam vse pekne vyrizene, coz znamena co? Ze zitra, v patek tretiho zari v 8 hodin vyrazime s Auto-res opet do Montánchez! Yuhuuu!!! Bude to znamenat zase asi dva tydny bez netu chjo ale budou fiestas, bude vyneseni nasi patronky zpet do ermity a tak vubec.
Toz se zase loucim a snad brzo zase bude nejaky ten prispevek.
Besitos!
Suscribirse a:
Entradas (Atom)
