Den 29: Cesta do Montánchez

JUE, 06/08/10
Rano jsme vstali o pul osme /mi se vubec nechtelo/, najedli se osprchovali a ze teda nahazeme do kufru posledni veci a zavreme ho. Toz ja si tam hodila jeste sminkovku a Pedro, ze ho pujde zavrit. Eh... Kufr jaksi ejem nezavrel. Pedro ta mel mega veci a takovych jako krabicek a to proste zakonite zavrit nemohlo. Par tech veci si prendal jeste do moji casti kufru, ale nepomohlo nic. Musel tedy vyhazet par nejakych veci (uz pri baleni rikal, ze si mysli, ze si tech veci vzal trochu mega) a kdyz jsme par veci odendali jeste do mojeho batohu, kufr nakonec zavrel. Vzala jsem ho tedy a ze zatim, co Pedro zreviduje jeste kuchyni, stli je zavreny plyn a vyridi jeste jeden telefonat ohledne bytu, ja zatim pomalu sejdu s kufrem schody a pockam ho dole. Pedro sice trochu protestoval, ze ten kufr vezme, ale nakonec jsem mu ho vyfoukla a krome jednoho vystupu z metra, kdy si opravdu nedal vysvetlit, ze kdyz uz kufr vezu celou cestu, ze ty dva kroky mi opravdu nic neudelaji, jsem ho mela celou dobu ja. Ten kufr je uplne superni, ma 4 kola, takze je velmi snadno manipulovatelny.
A toz jsme dojeli metrem na Sainz de Baranda, kde na nas mel cekat dobrovolnik z ONCE, aby nas doprovodil na Estación sur, ktera je moc velika a od te doby, co ji prestehovali z Conde Casal je to tam dost takove velike a jako ja bych se tam asi ztratila. S tim dobrovolnikem sme meli sraz o pul jedenacte. No v 10:45 sme se nastvali a sedli na metro a jeli sami ptz on tam proste tak nejak neprisel, ani nezavolal a nic. To se mi u nas jeste nikdy nestalo, hlavne teda kdyz si ja zarizuju neco takoveho, vzdycky mam i ja cislo na konkretiho dobrovolnika, ne jen on na me, tudiz kdyz se neco zesere, muzu ho ja nakontaktovat a ne jen cekat, stli on nakontaktuje me ci nikoliv.
Dojeli sme tedy na zastavku, odkud se jde na Estación sur a tam sme se zeptali sekcuritaka od metra, takze jsme nakonec dosli na spravne misto, odkud odjizdel autobus smer Trujillo, Cáceres, nastoupili sme a alespon ja prvni pulku cesty prospala. Pak byla 20 min prestavka, toz sme sli ven a na zacatku druhe pulky cesty sme si snedli bocadillos, ktere sme si na cestu pripravili. V autobuse pousteli hrozne superni pisnicky, José Luis Perales a takove starsi, ale bylo to fine, aspon ty songy byly v espanol.
O trictvrte na tri sme dorazili do Trujilla, zapadli do cafeteríe, ktera je tam hned u zastavky busu, dali si tam cocacolu a cekali na Marisol. Ta behem asi 5ti minut prisla, my zaplatili a vydali se s ni autem smer Montánchez.
Kdyz jsme prijeli, v kuchyni uz na nas cekala Juani a... Belén a Marcos!!! Ja jsem tak moc rada, ze muzu videt Belén!!! Mi hermanita espanola!!!
A Marcos! (Jeji syn). Es un tío tan simpático!!! Agradable!!!
On je uplne superni! Ma naprosto dokonale hlasky a na 11 let toho mega umi, hrozne moc rozumi pocitacum, je hrozne vsimavy, ma nadhernou anglickou vyslovnost, ja ho proste obdivuju!!!
Kdyz sme prisli do te kuchyne, dival se na Disney channel na neco a pil Colacao. Juani nam pripravila ryzi s kuretem, tak sme jedli a povidali s Marcosem.
Nejlepsi bylo, jak mu Pedro cosi hrozne dlouheho vysvetloval a rikal a Marcos povida: Para para hombre, joé, que estoy en plena meadita. :D
My sme pak sli chvilku na dvur a Marcos se dival na televizi. Ja ho obdivuju, on si nikdy nedava siestu a vydrzi byt aktivni cely spanelsky den.
Pak prisel Chivino. Sli sme si sednout ke stolku Pitogordo, co meli venku, dali si Cocacolu, prinesli nam buraky, tak sme si je tam loupali, popijeli Cocacolu s ledem a kecali. A pak sme sli na hrad.
Byla to moc prijemna prochazka, pobyli sme s Virgen del castillo a pak uz sli domu. Povecereli sme a sli sme na dvur, kde uz okolo pulnoci bylo prijemne sveze.
Nos montamos una fiesta privada con ordenadores, móviles, música, baile y tó. Marcos tam zacal poustet nejake pisnicky, ja taky, a tak sme si posilali pres bluetooth hudbu, tancili na ni a tak. A pak uz jsme sli spat.