Den 27: Un día levemente ajetreao

MAR, 03/08/10
Lehce nabitý den. :)
Ráno jsme vstali poměrně brzy, připravili se, posbírali do batohu všechny dokumenty a vyrazili na Gran Vía nechat je úředně potvrdit. Bylo hrozné vedro, tak sme byli rádi, když sme mohli vlézt do vozu metra, kde měli klimošku.
Na Gran Vía bylo mrtě lidí. Vlezli jsme tam do jedné kanceláře a že chceme nechat potvrdit ty dokumenty, které je nutné odevzdat k tomu, aby mi vyřídili takovou jako kartičku, se kteru si budu moct kupovat měsíční lístky na metro. Poslali nás o jedny dveře vedle. Tam se nás ujal velmi sympatický vigilante, vyfasovali jsme číslo a čekali, až ho vypíšou na obrazovce. Bylo to trochu rollo, ale ten vigilante nám řekl, že jak se to tam objeví na tom monitoru, že nám řekne. V kanceláři bylo příjemně a na to, že tam bylo plno lidí, jsme tam ani moc dlouho nečekali. Myslela jsem si, že když moje dokumenty byly vydány v České republice, že mi je třeba v Espani nepotvrdí a budu s tím muset na ambasádu. Naštěstí potvrdili, paní byla moc sympatická, a my sme za 3 min s uředně potrvzenými kopiemi a vším mohli odejít. Docela příjemně mě překvapilo, že se nemuselo nic platit.
Dokumentaci jsme šli odevzdat do trafiky u ONCE, kam by mi do čtrnácti dnů měla přijít hotová ta kartička. Takže až se vrátíme z Montánchez, nesmíme zapomenout se tam pro ni stavit.
Potom jsme šli do ONCE. Nikdo tam nebyl. Vyjeli sme do prvního patra, kde sme si zašli na záchot a napít se vody a vyměnit vodu ve flašce, kterou sme si vzali s sebou na cestu ptž se při cestování pěkně ohřála. :D V ONCE tam mají uplně hustý takový jako na pití. Je to taková plechová bedna, nahoře to má takovej čudlík, kterej se drží zmáčknutej a z takové dírky tam šikmo nahoru stříká takovej črůček studené vody. Tak sme se tam osvěžili a vyrazili do přízemí do obchodu ONCE. Zatímco si tam Pedro kupoval novou hůl, já si tam pročítala seznam filmů s audiopopisem, které mají dostupné. Strašně ráda bych si tam půjčila nějaké které nemám a vyndala bych z nich to audio a měla je v mp3. Ale nevím, kde a jak se to půjčuje a stli já vubec můžu a nemám ani cdrom, do které bych strčila to dvd. Ale třeba bych to mohla udělat na Pedrovo PC. Nemohl by mi někdo poradit nějakej lehko ovladatelnej program na vyjímání audia z dvd? :) Zaujal mě tam film s názvem La fuerza del carino, tož si ho najdu na filmaffinity a pokud ho nezeženu v audiodescripción, jakože při mých informatických schopnostech o tom docela pochybuji, stáhnu si ho aspoň tak.
Pak už byl čas vrátit se domů. Pedro chvilu přemýšlel, že bysme si mohli dát una caňa ale pak řešil zase, že je to další gasto. Bože! Jedna pitomá caňa! No nakonec jsme si ji dali. Šli sme do toho baru Lucar, jak se mně moc nelíbí, a tyjo takový pincho co nám tam připravili!!! Hranolky s nějakým vajíčkem a tak straaašně dobrý toho bylo!!! Nakonec byl Pedro tak spokojený, že si myslím, že mu to jedno euro, co sme tam za oba dva nechali, až tak nevadilo.
Pak jsme šli domů, snědli si salátek, který jsme si ráno předpřipravili, dali si kraťoučkou siestu a už přišel José. Snědla jsem si bílý jogurt s tortou de aceite, rychle se osprchovala a vyrazili jsme všichni tři na Estación sur pro lístky na bus do Montánchez.
Když sme tam přišli, byla tam pěkná fronta. Naštěstí to tam ale rychle odsýpalo a za chvilku už byla řada na nás. Před námi kupovala nějaká paní a cosi tam řešila s tím prodavačem a tak nějak tam padlo slovo stávka, tož v nás trochu škublo, ale zítra, kdy odjíždíme, naštěstí žádná nebude, tož dobré. Možná bude 1.září, kdy se budeme vracet zpět do Madridu, tož to bude velká sranda bo ja musím 2.září na univerzitu. Tady sou vubec ty stávky brány mega vážněji jak v Čr. V Čr řeknou šaliňáci, že bude stávka, tož my se těšíme, že budeme mět super výmluvu na nejití do školy, nakonec se datum stávky odsouvá a odsouvá, až stávka buďto neni, nebo teda řeknou, že bude od pěti do šesti do rána, kdy šalinama stejně nikdo moc nejezdí a pak se zruší aji to. Hej to v Espani né! Tady prostě řidiči metra dostávali málo peněz, tož řekli, že bude stávka a opravdu byla a metro prostě nejezdilo. Ve městě byl dopravní kolaps, cesta, která metrem trvá pul hodiny trvala tři bo byly zaplněné všechny autobusy a nakonec museli rozjet aspon linku metra směřující na letiště bo to prostě nebylo možné. No ale nakonec aspon něčeho dosáhli.
Tož sme vyfasovali s Pedrem dva lístky někam dopředu k řidiči, zaplatili 37 euro + něco a jeli domů. José nás potom pozval na caňitas do Casa Antonio. To bylo super! Tož sme si dali caňas a já pak cocacolu, Antonio s námi kecal a vůbec to bylo super. Přinesl nám trochu divný aperitivo, to sem eště neviděla. kousek chlebíka s uvařenou paprikou a jenom tak. Pedrovi se to mega nelíbilo, nj on hodnotí bary podle toho, jaký mu tam daji pincho, a vařenou paprikou a chlebem ho moc nenadchli. Přinesl nám k tomu ještě olivy plněné něčím hrozně dobrým, tož já sem k tomu jedla eště to, takže sem tu papriku, kterou normálně taky fakt nemusím, snědla s tím, což se dalo. Ovšem na Pedra jsou tyto olivy moc silné, tož to nejedl. no jeho problém, přerazil by tim tu divnou chut toho chleba a papriky. :D
No a pak už sme šli domů. José udělal zase uplně bezkonkurenční večeři, hranolky s vajíčkem, mňaaam, hej on tak dobře vaří a zase do toho vajíčka dal tu boží curcumu, no a pak už sme šli spát.
Ještě před spaním jsem si psala s kamoškou, která brigáduje v supermarketu, a že prý teďka se v Česku tak 3 měsíce zpátky objevila supernovinka, totiž ty paraguayas, co sem tady jedla – jak to vypadá jak placatý broskve, i tu kůži to má jak broskev, ale chutná to jak meruňkový puré.. Tady se to zná snad odjakživa.
Paraguayas:
http://www.google.es/images?hl=cs&rlz=1G1ACAW_CSES391&q=paraguaya+fruta&um=1&ie=UTF-8&source=og&sa=N&tab=wi&biw=772&bih=339
Hej stli na to někde narazíte, fakt to zkuste, stojí to za to!
Hledala sem, jak tomu Češi říkají, no i na specializovaných serverech sem všude viděla „placaté broskve“. Pro mě paraguayas.