Hace un par de días mi tesoro me compuso una canción. Es una adaptación de la famosa abeja Maya. Y yo, desde aquel entonces que la oí por primera vez, no puedo dejar de escucharla cada noche. Es casi como un ritual, hermosísimo y muy muy nuestro. Si no la oigo, no me duermo. Es como una nana para una nina grande. Bueno... nana... De eso nada! Esta canción que es para mí la más hermosa en el mundo, no se puede comparar con ninguna nana, ni con la mejor canción de cuna. Esta es la canción de mi moje para mi moje:
Dedicado a mi queridísima y amada Princesa Moie de su amado Perico.
A un país multicolor llegó una checa bajo el sol
Y fue famosa en el lugar por su alegría y su bondad
Y a la preciosa checa le llamaron Moie
Buena, bella y dulce chica Moie
Moie yo te quiero Moie
Moie ríe sin cesar en su mundo sin maldad
no hay problema que no solucione Moie
la princesa y dulce chica Moie
Moie yo te quiero Moie
Moie ven y háblanos de ti
Moie, Pavli, ven a vivir a tu país
El país donde siempre serás feliz, Moie, Pavli.
viernes, 18 de septiembre de 2009
sábado, 5 de septiembre de 2009
viernes, 4 de septiembre de 2009
jueves, 3 de septiembre de 2009
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Středa 29.7.2009)
Středa
Nakonec jsem usnula asi tak pul hodiny před tím, než jsem měla vstávat. Takže si asi dokážete představit, jaký to byl šok. Byla sem strašně ospalá a vubec sem nechápala, co jako je. Tož sem použila osvědčený recept ze soboty, když sme byli se Silvinkou – šla sem rovnou do sprchy. Jenže tentokrát sem si ji dala pěkně teplou bo mi byla z nevyspání strašná kosa. Pak sem do sebe hodila snad pul litru kafe a pak sem se trochu probrala už. Ale jinak to bylo divný. Všichni sme byli takoví zamlklí, nikomu moc do povídání nebylo. Rychle sem našupala do batohu poslední věci a pak už sme šli na stanoviště, které sme měli domluvené s taxíkem. No a pak... pak už jenom cesta na letiště, která nějak moc rychle utekla...
Na letišti nikdo nebyl, no kdo by taky tak brzo ráno, že, tak sem se mohla strašně rychle odbavit, ačkoli se mně vubec nechtělo, no a pak už mi zbývalo posledních 15 min na rozloučení s Pedrem a Josém. Bylo to divný... Strašně sem nechtěla, aby odešli, tak moc jsem si přála, aby letěli se mnou do Čr... Jenže čas je neúprosný a 15 min je děsně málo. Tak sme se rozloučili a já šla dát k prohlídce batoh... Eště zdálky sem je slyšela, jak na mě volají... oni už mě ale nemohli slyšet. Už byli příliš daleko...
No a pak zase dvě nudné hodiny na letišti, tentokrát tam nikdo ani nehrál Veo veo a i kdyby, v tu chvíli by mě to stejně asi bylo úplně jedno... Byla sem tam sama, na madridském letišti, a už mě nečekalo nic vzrušujícího jako když jsem jela z Čr do Španělska. Už jenom ten let, který mě nebavil, ačkoli ten zpáteční byl jiný.
Let zpět z Madridu doČr byl velmi klidný, 29.
července 2009 v ranních hodinách bylo nad Evropou opravdu krásné a klidné počasí, tak to bylo ok.
Jenom zase ten vzlet a přistávání.
Už to teda nebylo tak strašný, ale měla sem potřebu něco jako mačkat, tisknout v ruce...
Bohužel vedle mě nesedělo moje nejmilejší zlatíčko na světě, to mi zůstalo ve Španělsku...
Ale sama jsem tež nebyla.
Vedle mě seděla nějaká starší dáma španělské národnosti, která se svojí kolegyní letěla do Talinu do Estonska a v Praze hacían escala.
Myslela jsem si, že se se mnou vubec nebude bavit.
Ale jelikož jsem věděla, že by bylo fine, kdyby se se mnou aspon trochu bavila ptž sem věděla, jak moc nemusím vzlet a přistání, tak jsem tak jako vytáhla žvýkačky /říkali mi, že při letu sou nejlepší žvýkačky a já si dycky narvu aspon 3 do pusy ptž mam strach že to vyletí a já si je nestihnu vzít haha/ a zeptala sem se jí prostě, jestli nechce.
Nechtěla ani jedna, ale podivovaly se, v jaké veliké krabičce je mám / nosím s sebou dycky žvýkačky v takové té pixličce od Orbit asi, jak na to byla reklama Takovééé to domácí žvýkání/ Ona že:
Qué bote más grande!
A usmívaly se.
Tak jsem věděla, že budou ok.
A takyže se mě hned ptala, že jestli letim poprvé a jak to snáším a tak.
A ta její kolegyně že:
Neboj, letadýlko, to je jak na horském kole.
Ejem její názor jsem zase až tak nesdílela, ale tak ok no...
Paní vedle mě mě tež uklidnovala.
Když letadlo vzlétalo, tak jsem se zase chytila těch opěrek na ruce.
Letadlo zase udělalo něco divně, já se zase lekla a paní mě vzala za ruku a...
a držely sme se za ruce, dokud se neustálilo.
A při přistávání tež.
Tedka vám asi budu připadat jak malá holčička, ale nevěřili byste, jak já jsem jí byla mooooc vděčná tej pani...
Vubec jsem ju neznala, ale já jsem ji byla hrozně moc moc moc vděčná děcka!!!!
A během letu se mi i podařilo něco, co předtím nikdy – sem aji usnula. :D No asi to bylo tím, že sem byla fakt mega unavená a vyčerpaná a...a už mi bylo šechno jedno.
Tož tady končí moje vyprávění o mých doposud nejšťastnějších třech týdnech, jaké jsem kdy prožila.
Tak snad příště bude toho k vyprávění víc. :-) A snad to příště bude brzo. Zase bych chtěla vidět všechny ty moje zlatíčkade mi pueblito!
MONTÁNCHEZ
Nakonec jsem usnula asi tak pul hodiny před tím, než jsem měla vstávat. Takže si asi dokážete představit, jaký to byl šok. Byla sem strašně ospalá a vubec sem nechápala, co jako je. Tož sem použila osvědčený recept ze soboty, když sme byli se Silvinkou – šla sem rovnou do sprchy. Jenže tentokrát sem si ji dala pěkně teplou bo mi byla z nevyspání strašná kosa. Pak sem do sebe hodila snad pul litru kafe a pak sem se trochu probrala už. Ale jinak to bylo divný. Všichni sme byli takoví zamlklí, nikomu moc do povídání nebylo. Rychle sem našupala do batohu poslední věci a pak už sme šli na stanoviště, které sme měli domluvené s taxíkem. No a pak... pak už jenom cesta na letiště, která nějak moc rychle utekla...
Na letišti nikdo nebyl, no kdo by taky tak brzo ráno, že, tak sem se mohla strašně rychle odbavit, ačkoli se mně vubec nechtělo, no a pak už mi zbývalo posledních 15 min na rozloučení s Pedrem a Josém. Bylo to divný... Strašně sem nechtěla, aby odešli, tak moc jsem si přála, aby letěli se mnou do Čr... Jenže čas je neúprosný a 15 min je děsně málo. Tak sme se rozloučili a já šla dát k prohlídce batoh... Eště zdálky sem je slyšela, jak na mě volají... oni už mě ale nemohli slyšet. Už byli příliš daleko...
No a pak zase dvě nudné hodiny na letišti, tentokrát tam nikdo ani nehrál Veo veo a i kdyby, v tu chvíli by mě to stejně asi bylo úplně jedno... Byla sem tam sama, na madridském letišti, a už mě nečekalo nic vzrušujícího jako když jsem jela z Čr do Španělska. Už jenom ten let, který mě nebavil, ačkoli ten zpáteční byl jiný.
Let zpět z Madridu doČr byl velmi klidný, 29.
července 2009 v ranních hodinách bylo nad Evropou opravdu krásné a klidné počasí, tak to bylo ok.
Jenom zase ten vzlet a přistávání.
Už to teda nebylo tak strašný, ale měla sem potřebu něco jako mačkat, tisknout v ruce...
Bohužel vedle mě nesedělo moje nejmilejší zlatíčko na světě, to mi zůstalo ve Španělsku...
Ale sama jsem tež nebyla.
Vedle mě seděla nějaká starší dáma španělské národnosti, která se svojí kolegyní letěla do Talinu do Estonska a v Praze hacían escala.
Myslela jsem si, že se se mnou vubec nebude bavit.
Ale jelikož jsem věděla, že by bylo fine, kdyby se se mnou aspon trochu bavila ptž sem věděla, jak moc nemusím vzlet a přistání, tak jsem tak jako vytáhla žvýkačky /říkali mi, že při letu sou nejlepší žvýkačky a já si dycky narvu aspon 3 do pusy ptž mam strach že to vyletí a já si je nestihnu vzít haha/ a zeptala sem se jí prostě, jestli nechce.
Nechtěla ani jedna, ale podivovaly se, v jaké veliké krabičce je mám / nosím s sebou dycky žvýkačky v takové té pixličce od Orbit asi, jak na to byla reklama Takovééé to domácí žvýkání/ Ona že:
Qué bote más grande!
A usmívaly se.
Tak jsem věděla, že budou ok.
A takyže se mě hned ptala, že jestli letim poprvé a jak to snáším a tak.
A ta její kolegyně že:
Neboj, letadýlko, to je jak na horském kole.
Ejem její názor jsem zase až tak nesdílela, ale tak ok no...
Paní vedle mě mě tež uklidnovala.
Když letadlo vzlétalo, tak jsem se zase chytila těch opěrek na ruce.
Letadlo zase udělalo něco divně, já se zase lekla a paní mě vzala za ruku a...
a držely sme se za ruce, dokud se neustálilo.
A při přistávání tež.
Tedka vám asi budu připadat jak malá holčička, ale nevěřili byste, jak já jsem jí byla mooooc vděčná tej pani...
Vubec jsem ju neznala, ale já jsem ji byla hrozně moc moc moc vděčná děcka!!!!
A během letu se mi i podařilo něco, co předtím nikdy – sem aji usnula. :D No asi to bylo tím, že sem byla fakt mega unavená a vyčerpaná a...a už mi bylo šechno jedno.
Tož tady končí moje vyprávění o mých doposud nejšťastnějších třech týdnech, jaké jsem kdy prožila.
Tak snad příště bude toho k vyprávění víc. :-) A snad to příště bude brzo. Zase bych chtěla vidět všechny ty moje zlatíčkade mi pueblito!
MONTÁNCHEZ
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Úterý 28.7.2009)
Úterý
Tak k úterý už toho moc k psaní není. Tento den byl ve znamení balení a příprav na cestu zpět do Čr. Večer jsme eště pozdravili moje zlatíčka z Montánchez a Silvinku, zašli se rozloučit s Elisou a Marianem a ve vzduchu už visel smutek z loučení. Ve středu jsem musela vstávat před čtvrtou ráno, abych se dostala včas na letiště. Přemýšlela jsem, co bude lepší. Jestli jít spát brzo anebo nejít spát vůbec. Nakonec zvítězilo to druhé, no přišel José, tož sme seděli v obýváku, kecali, prohlíželi na notebooku fotky pořizované během celého tohoto užasného mojeho dobrodružství ve Španělsku, popíjeli kafe a čas strašně rychle utíkal. Tak strašně jsem si ho přála zastavit... Ve dvě jsme to zabalili a že půjdeme spát. Pedrovi se podařilo trochu usnout, José to zalomil hned, ale já sem vubec nemohla spát. Furt jsem přemýšlela, jestli mám vše sbalené, ale hlavně se mi strašně mega nechtělo...
Tak k úterý už toho moc k psaní není. Tento den byl ve znamení balení a příprav na cestu zpět do Čr. Večer jsme eště pozdravili moje zlatíčka z Montánchez a Silvinku, zašli se rozloučit s Elisou a Marianem a ve vzduchu už visel smutek z loučení. Ve středu jsem musela vstávat před čtvrtou ráno, abych se dostala včas na letiště. Přemýšlela jsem, co bude lepší. Jestli jít spát brzo anebo nejít spát vůbec. Nakonec zvítězilo to druhé, no přišel José, tož sme seděli v obýváku, kecali, prohlíželi na notebooku fotky pořizované během celého tohoto užasného mojeho dobrodružství ve Španělsku, popíjeli kafe a čas strašně rychle utíkal. Tak strašně jsem si ho přála zastavit... Ve dvě jsme to zabalili a že půjdeme spát. Pedrovi se podařilo trochu usnout, José to zalomil hned, ale já sem vubec nemohla spát. Furt jsem přemýšlela, jestli mám vše sbalené, ale hlavně se mi strašně mega nechtělo...
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Pondělí 27.7.2009)
Pondělí aneb hurá za kulturou II
Pondělní ráno bylo opět obvyklé. Ale odpoledne jsme opět vyrazili poznávat Madrid. Tentokrát s Josém. Nejdřív jsme teda šli navštívit El corte inglés, což byla strašná haluz, no obchodní dům o sedmi patrech, kdy každé patro bylo specializováno na něco jiného sem fakt eště neviděla, opravdu obrovské to tam bylo, by se tam jeden ztratil. V jednom tom patře byl obchůdek se suvenýry, kde měli různé sošky, sevillské a cordobské tanečnice s vějíři, typickými šaty pro flamenco či s kytarou, různé býky s banderillas nebo bez nich a pak dvě snad nejtypičtější sošky Madridu, které sem si hned koupila, a to la Diosa Cibeles a El oso y el madroňo. Po nákupech jsme si dali ice coffee v jedné velmi příjemné kavárničce, kde jsme skvěle pokecali a trochu se osvěžili před další cestou po horkých madridských ulicích do obchodu Movistar. Asi furt čekáte tu kulturu, že? :D Ta eště příde, ale prostě sme museli zajít eště do Movistar. :D Pedro totiž sháněl ňáký internet na pár měsíců do Montánchez, a myslel si, že Movistar bude dobrá volba. Nebyla. No ale tak aspon jsme se podívali po nových mobilech /většina jich byla s dotykovou obrazovkou a takových velkých, které se mně vubec nelíbily/ a opět sme se schladili v obchodě s klimatizací. Ale pak už sme opravdu šli...do parku El retiro!
Už strašně dávno jsem na něj četla ódy v knížce Španělská zastavení od přední hispanistky Libuše Prokopové. Knížku velice doporučuji. Prokopová o Retiru píše:
(...V rozsáhlém parku, který se rozkládá na 130 hektarech v centru Madridu, pár minut od Cibeles, je vše, po čem srdce (starší i mladší) touží: příroda včetně pořádného lesa, trávníky, francouzský park se sochami z řecké a římské mytologie, růžová zahrada, rozlehlé jezero, v němž se zrcadlí sochy obrovitého pomníku na počest Alfonse XII., půjčovny lodiček, zahradní restaurace (to je množné, velice množné číslo), zoologická zahrada, výstavní palác, houpačky, prolézačky a různé atrakce a zařízení pro děti...)
Po cestě do parku jsme potkali dva asturské hudebníky se psem, kteří hráli na dudy, kytaru a pes kolem nich poskakoval a vrtěl ocáskem. Hráli moc pěkně a zvuk dud a kytary dohromady se mi moc líbil.
V parku El retiro to nádherně vonělo všelikými květinami a dýchla tam na nás taková pohoda. U jezera, o kterém se zmiňuje i L. Prokopová, jsme se vyfotili. Lodičky jsme bohužel nestihli, přišli jsme do Retira dost pozdě, ale stejně se nám tam moc líbilo. Škoda, že něco takového nemáme aji v Brně. Ten park je skutečně obrovský a úplně úžasný, nádherný! Snad se tam ještě někdy podívám, chtěla bych si ho důkladněji projít, ptž jelikož sme měli málo času, sme se podívali jen na okraj. Ale to jezero sme viděli a bylo fakt nádherné!
Cestou domů jsme se pak už jen stavili v Josého oblíbené Irish coffee, kde dělali skutečně excelentní irskou kávu a hrála tam i irská hudba.No a pak už jsme jeli s Pedrem zase domů a José ke svojí milé Pilar.
Pondělní ráno bylo opět obvyklé. Ale odpoledne jsme opět vyrazili poznávat Madrid. Tentokrát s Josém. Nejdřív jsme teda šli navštívit El corte inglés, což byla strašná haluz, no obchodní dům o sedmi patrech, kdy každé patro bylo specializováno na něco jiného sem fakt eště neviděla, opravdu obrovské to tam bylo, by se tam jeden ztratil. V jednom tom patře byl obchůdek se suvenýry, kde měli různé sošky, sevillské a cordobské tanečnice s vějíři, typickými šaty pro flamenco či s kytarou, různé býky s banderillas nebo bez nich a pak dvě snad nejtypičtější sošky Madridu, které sem si hned koupila, a to la Diosa Cibeles a El oso y el madroňo. Po nákupech jsme si dali ice coffee v jedné velmi příjemné kavárničce, kde jsme skvěle pokecali a trochu se osvěžili před další cestou po horkých madridských ulicích do obchodu Movistar. Asi furt čekáte tu kulturu, že? :D Ta eště příde, ale prostě sme museli zajít eště do Movistar. :D Pedro totiž sháněl ňáký internet na pár měsíců do Montánchez, a myslel si, že Movistar bude dobrá volba. Nebyla. No ale tak aspon jsme se podívali po nových mobilech /většina jich byla s dotykovou obrazovkou a takových velkých, které se mně vubec nelíbily/ a opět sme se schladili v obchodě s klimatizací. Ale pak už sme opravdu šli...do parku El retiro!
Už strašně dávno jsem na něj četla ódy v knížce Španělská zastavení od přední hispanistky Libuše Prokopové. Knížku velice doporučuji. Prokopová o Retiru píše:
(...V rozsáhlém parku, který se rozkládá na 130 hektarech v centru Madridu, pár minut od Cibeles, je vše, po čem srdce (starší i mladší) touží: příroda včetně pořádného lesa, trávníky, francouzský park se sochami z řecké a římské mytologie, růžová zahrada, rozlehlé jezero, v němž se zrcadlí sochy obrovitého pomníku na počest Alfonse XII., půjčovny lodiček, zahradní restaurace (to je množné, velice množné číslo), zoologická zahrada, výstavní palác, houpačky, prolézačky a různé atrakce a zařízení pro děti...)
Po cestě do parku jsme potkali dva asturské hudebníky se psem, kteří hráli na dudy, kytaru a pes kolem nich poskakoval a vrtěl ocáskem. Hráli moc pěkně a zvuk dud a kytary dohromady se mi moc líbil.
V parku El retiro to nádherně vonělo všelikými květinami a dýchla tam na nás taková pohoda. U jezera, o kterém se zmiňuje i L. Prokopová, jsme se vyfotili. Lodičky jsme bohužel nestihli, přišli jsme do Retira dost pozdě, ale stejně se nám tam moc líbilo. Škoda, že něco takového nemáme aji v Brně. Ten park je skutečně obrovský a úplně úžasný, nádherný! Snad se tam ještě někdy podívám, chtěla bych si ho důkladněji projít, ptž jelikož sme měli málo času, sme se podívali jen na okraj. Ale to jezero sme viděli a bylo fakt nádherné!
Cestou domů jsme se pak už jen stavili v Josého oblíbené Irish coffee, kde dělali skutečně excelentní irskou kávu a hrála tam i irská hudba.No a pak už jsme jeli s Pedrem zase domů a José ke svojí milé Pilar.
Pavli en Espana - Mých nejšťastnějších 21 dní v životě (Neděle 25.7.2009)
Neděle
Neděle byla klidná, nicmoc jsme nedělali, ráno sme dlouho spali, pak udělali oběd, přišel José z práce, najedli jsme se a pak v posteli hráli Veo veo. Odpoledne jsme šli a la casa de Antonio na Tinto de verano. Pak jsme se vrátili a já už sem si tak některé věci pomalu začala dávat do batohu. A ten den mi José daroval překrásného Dona Quijota, v kůži vázaného, dva pěkně tlusté svazky. Sem zustala upe čumět ptž takový veliký dar... No a pak sme vytáhli tu moji mp3, kterou jsme původně chtěli vzít do Montánchez bo sme věděli, že tam bude Marcelo, který rozumí technice a že by nám s ní pomohl. No zapomněla sem na ni, tož sme ji potom s Josém zkoumali. Zjistili sme, že je vybitá, tak jsem si ji dala eště k Josému nabíjet a on se s námi potom rozloučil a odešel. S Pedrem sme pak kecali a byla taková jako divná nálada. Asi tím balením či co. Tož sme pustili pár romantických songů a bylo to divný. Po chvíli se nabila ta mp3, tož sem si do ní vybírala songy a Pedro zatím něco dělal. Potom přišel za mnou, lehl si na postel a trpělivě čekal, až si tam nahážu ty písničky. Byla sem do toho nějaká mega zabraná, tož sem nic neřešila. Ale pak sem si pustila La frase tonta de la semana s tím, že si to dám do té mp3 a pak mně došlo, jak sem vlastně upe blbá, že na ňákých songách vubec nesejde a tak sme se tam u té písničky upe objali a...bylo to takový...moc pěkný no. Ale divný. A pak sme šli radši spát bo bylo pozdě.
Neděle byla klidná, nicmoc jsme nedělali, ráno sme dlouho spali, pak udělali oběd, přišel José z práce, najedli jsme se a pak v posteli hráli Veo veo. Odpoledne jsme šli a la casa de Antonio na Tinto de verano. Pak jsme se vrátili a já už sem si tak některé věci pomalu začala dávat do batohu. A ten den mi José daroval překrásného Dona Quijota, v kůži vázaného, dva pěkně tlusté svazky. Sem zustala upe čumět ptž takový veliký dar... No a pak sme vytáhli tu moji mp3, kterou jsme původně chtěli vzít do Montánchez bo sme věděli, že tam bude Marcelo, který rozumí technice a že by nám s ní pomohl. No zapomněla sem na ni, tož sme ji potom s Josém zkoumali. Zjistili sme, že je vybitá, tak jsem si ji dala eště k Josému nabíjet a on se s námi potom rozloučil a odešel. S Pedrem sme pak kecali a byla taková jako divná nálada. Asi tím balením či co. Tož sme pustili pár romantických songů a bylo to divný. Po chvíli se nabila ta mp3, tož sem si do ní vybírala songy a Pedro zatím něco dělal. Potom přišel za mnou, lehl si na postel a trpělivě čekal, až si tam nahážu ty písničky. Byla sem do toho nějaká mega zabraná, tož sem nic neřešila. Ale pak sem si pustila La frase tonta de la semana s tím, že si to dám do té mp3 a pak mně došlo, jak sem vlastně upe blbá, že na ňákých songách vubec nesejde a tak sme se tam u té písničky upe objali a...bylo to takový...moc pěkný no. Ale divný. A pak sme šli radši spát bo bylo pozdě.
Suscribirse a:
Entradas (Atom)
