El finde con Cla

Antes de contaros cómo han sido estos cinco o seis días con la amiga italiana de Mirka, Clara Ori, quiero compartir con vosotros los pensamientos que me vienen. – ske no tengo ganas de publicar dos entradas cortas, por eso lo resumo todo aquí. :D !Qué perezosa soy, dios mío! :D

La vuelta a mi país ha sido algo extraordinario. Lo describiría con dos palabras: alivio e increíble. Incluso ahora que ya llevo algunas semanas en la rutina, viviendo en la residencia para estudiantes universitarios y compartiendo la habitación con mi mejor amiga Mirka, tengo la sensación de estar de vacaciones. Largas y felices vacaciones que parecen no tener fin....y eso no está bien. Debo estudiar, cumplir con mis deberes...lo hago, lo juro por mi madre, pero...es raro. Voy a la universidad, entrego los trabajos en las fechas y buzones de entrega correspondientes, me preparo para las clases siguientes pero...todo parece de película...y yo en vez de participar en ella, soy tan sólo un telespectador observando todo desde fuera.
Mirka dice lo mismo. Las dos creemos que seremos capaces de estudiar cuando vengan los exámenes...yo también lo creo porque cuando las dos tenemos que trabajar, nos ponemos los auriculares y cada una nos concentramos en lo nuestro, no hablamos, no cantamos, no nos reímos a carcajadas pero...no sé...

Vino el miércoles, el día 16 de marzo de dos mil once por la tarde; una chica bajita, delgada, con pelo rizado, cualquier chico la definiría como guapa...es que es guapísima – la amiga italiana de Mirka, Clara Ori.
Mirka salió antes de las cinco de la tarde para estar a tiempo a la puerta de nuestra facultad donde se iba a encontrar con mi amiga Dasa para ir las dos a buscar a Clara a la estación de autobuses de Student Agency cercana a la estación de trenes. Yo me quedé en la resi intentando rellenar un cuestionario de léxico...pero no me concentraba.
Llegaron a eso de las seis. Ya las oí de lejos, la voz suave, un poco aguda pero a la vez fuerte de Clara cuya risa parece un coro de cascabeles dorados cantando de alegría y a Mirka registrando su bolso en busca de las llaves. Por un instante pensé que a lo mejor pudiera abrirles pero no lo hice. Tenía miedo y estaba en tensión porque nuestra relación anterior había sido algo fría.

Abrieron la puerta, Mirka la guió para adentro. Cerraron, colocaron la maleta de Clara en el pasillo y vinieron a saludarme. Cla y yo nos abrazamos ligeramente y me sorprendió lo bajita que es. Cuando la vi en dos mil cinco en el campamento internacional en Brno, me parecía más alta. Claro que es una estupidez pero la cosa es que en realidad ya no me acordaba de cómo era.

Luego charlamos un rato, o mejor dicho, las dos charlaban, yo escuchaba e intentaba rellenar el maldito cuestionario...pero no me concentraba en la grabación sobre la explotación de los inmigrantes en el trabajo para nada – y eso que no era nada difícil y a mí estos temas siempre me han llamado la atención. Va, lo dejo para otro día, pensé.

Luego abrimos una caja de chocolatinas que nos trajo Cla de regalo. Estaban buenas. Y luego me fui a fumar un cigarro. Y ella me preguntó: ?Puedo yo también? Me sorprendió cómo había mejorado su espanol. – o es que ha cambiado su actitud hacia esta lengua? En el dos mil cinco, aunque sabía que yo en espanol me defendía bastante mejor que en inglés, me miraba de reojo y se limitaba a dirigirme escasas palabras solamente para comunicarme lo imprescindiblemente necesario. Y ahora, la misma chica que seguramente opinaba que yo era una tonta perdida siempre sólo con mi espanol, estaba allí pidiéndome un cigarro. En espanol.
La invité. Nos fumamos uno, dos...y conversamos. De todo un poco. Me sorprendió la fluidez con la que hablaba el castellano y aunque a veces se sentía incómoda por no recordar las palabras correctas, la verdad que lo hacía bastante bien.
Y yo empecé a sentirme más relajada y verdaderamente comencé a disfrutar de su presencia.

Cuando volvimos, ella sacó su portátil y la línea braille, lo colocó encima de la mesa de Mirka y preguntó si podía utilizar internet. Mirka le había encargado una tarjeta de red para hacer una conexión compartida a Fenzik, un chico que por mis amigos es más conocido como „el informático“. Le escribimos al informático al skype que cuando pudiera que pasara por nuestro cuarto y nos dejara las cosas para conectar a Clara a la red. Se le olvidó. No había traído ni la tarjeta ni los cables. Y Mirka confesó que tampoco se lo había recordado. Así que nos fumamos un cigarro con él y él nos prometió que al día siguiente vendría y haría la conexión compartida via la wifi del ordenador de Mirka.

Luego ya no hicimos gran cosa, le ofrecimos a Clara la ensalada con palitos de cangrejo que habíamos preparado el día anterior a Clara a la que, gracias a dios, le gustó. Luego charlamos hasta la una de la madrugada, Clara le llamó a su novio holandés desde mi ordenador y nos acostamos, Clara en la cama de mirka y Mirka en mi colchoneta inflable. Nos dormimos como ninos pequenos.

El jueves el despertador de Mirka sonó a las seis porque se tenía que ir a clase de literatura con Paolo Divizia, un profesor bastante serio a cuyas clases es recomendable asistir.
Y yo, que hasta ahora no he llegado a entenderlo, me desperté más fresca que una rosa y con una sonrisa amplia. Me desperecé y con una energía increíble me puse a prepararle el desayuno a Clara. Me satisface que le ha gustado un dulce que hizo mi mami y mi café. :) Por lo menos algo positivo. :) Me ayudó a relajarme más todavía.
Estuvimos charlando sobre cosas de chicas, Mirka se piró dentro de una hora y Clara y yo nos quedamos asolas. Yo tuve miedo pero al final nos lo pasamos pipa. Ella se forzó y aguantó aproximadamente cuatro horas y media de conversación en castellano. Bueno, menos, porque a las nueve nos pusimos a estudiar. !Me encantó! Había un silencio casi sepulcral. Solamente se oía el tac-tac de los teclados de nuestros portátiles. Y las dos hicimos lo que nos habíamos propuesto. !Bien! Traduje todo lo que me quedaba de las frases de léxico, ella finalizó su trabajo sobre un libro en holandés del siglo diecisiete y cuando le di por última vez al enter para guardar y entregar el cuestionario completado sobre la situación de los inmigrantes en el mundo del trabajo, llegó Mirka. El tesoro nos compró tres dulces, uno para cada una. !Qué rico estaba! De ojaldre y rellenado con un poquito de chocolate. Podría haber habido mááás :( :)

Y luego charlamos mucho y nos pusimos a pensar qué íbamos a comer. Después de una hora de opiniones indecisas optamos por encargar unas pizzas. Nos las trajeron directamente a casa. !What a comfort, yeah! :D Estaban riquísimas y grandísimas. Luego ya no comimos en todo el día.

Yo todavía seguía con la mía cuando llegó Verca Pekarkova, una compi de clase de Mirka del instituto. Nos pusimos a hablar sobre el arte, nos contó sobre una exposición rarísima que había visitado y nos pusimos a discutir dónde está el límite entre qué es arte y qué ya no lo es. Al final llegamos al acuerdo de que depende del punto de vista de cada uno. Un graffiti para uno puede ser una verdadera obra maestra del arte contemporáneo, para otro tan sólo el resultado de una gamberrada asquerosa de algunos puercos que se habían metido unas rayas.

Verca estaba acatarrada y se fue pronto porque no se sentía bien del todo. Y yo casi me dormí. Pero llegó el informático. Nos tuvo que ensenar su nuevo teléfono que se había comprado. Creo que era un Nokia, todo metálico, la verdad que me encantó. Luego nos fumamos un cigarro y en eso Cla dijo que le hubiera encantado salir, tomar algo con nosotros y probar la cerveza checa. El informático le dijo que lo mismo había planeado con un amigo suyo y que si queríamos podíamos ir con ellos. Así que nos unimos a ellos, vamos, sobre todo por Clara. Yo ya presentía algo raro...que habría de pasar.

El otro amigo del informático era Ladislav. Un guaperas, conscientísimo de ello y que sabe arreglárselas con las tías de puta madre. – Su última novia era mi amiga. Estuvieron juntos más de un aňo. Incluso fue a verla a Lisboa donde ella estuvo de erasmus....compartían un piso...y hace tres semanas la dejó el cabrón.
Es un tío arrogante que siempre te habla como si fueras un imbécil. Estudia derecho y se cree el ombligo del mundo. !Odio la gente así! !Odio cuando alguien cree haberse comido toda la sabiduría del planeta!
Y éste, el informático, Clara, Mirka y yo fuimos a Alterna a jincarnos unas cervezacas...o por lo menos eso pensaba...
Nos tomamos una y cuando estuve a punto de pedir otra, dijeron los chicos que no, que ya nos íbamos porque habían acordado con otras amigas suyas que harían una fiesta en la habitación 202 con vino, guitarra y todo. Pues nos tuvimos que ir, no había otra.
Yo cogí algo de chorizo, un poco de colines y vasos pal vino porque me advirtieron que sí podíamos ir pero que no tenían suficientes copas. Y me fui a su cuarto.

Antes de ir a Alterna le escribí a mi novio que la íbamos a llevar a clara a un bar checo para que conociera un poquitín la vida estudiantil de cerca. Cuando volvimos y antes de marcharme con los vasos y la comida, se lo comuniqué otra vez a través del skype. Y me fui.
La fiesta no me gustaba, los chicos tocaban bien pero nadie hablaba con Clara lo cual me jodía considerablemente. Sé que somos checos, cerrados y a veces sin muchas ganas de abrirse un poco a los de fuera pero joder, preguntarle qué tal estás, te gusta nuestro país, estás contenta, no te falta de nada, vamos que eso no cuesta, digo yo.
Mirka y yo nos empeňábamos en traducirle todas las canciones guerreras que son de gran interés sobre todo para el informático – pero se traducen malísimamente sea por la jerga, sea por la difícil contextualización de nuestra situación a alguien que no tiene ni idea.
El stronzo de Ladislav ya me tenía hasta las mismísimas narices. Todos, excepto Clara, obvio, y Mirka, que es absténica, pagamos por el vino. Y Clara y yo, a pesar de haberle pedido ochocientas veces si por favor nos puede dar un poco, siempre teníamos los vasos vacíos. Así que me levanté y fui al balcón para hablar con mi novio. Me sentía mal porque no había logrado contactar con él antes y por lo menos quise despedirme, desearle muy buenas noches, escuchar su linda voz y decirle lo muchísimo que lo quiero. Marqué su número, le di y...una voz femenina me avisó: El teléfono al que llama está no disponible o fuera de cobertura en este momento.
Colgué... Volví al cuarto del informático, les dije que me meaba y que tenía que ir al baňo y me piré.
Intentaba alegrarme imaginándome qué peo se habrían cogido todos si yo no hubiera llevado ese choricito y colines (era la única comida que había), me los imaginaba allí haciendo de todo pero ni esto me ayudaba.

Era la una y media cuando me senté al ordenador en mi cuarto. Me metí los dos auriculares en los oídos lo más profundo posible para que ni el más mínimo ruido perturbara mi mundo interno, puse canciones lentas y le escribí un correo a mi novio. La verdad que me sentía hecha una mierda... Y así me quedé hasta las cuatro y media.
Luego llegaron Mirka y Clara. Clara llorando. Cuando le pregunté qué le pasaba me vino con cuentos de que jooo, que está tristísima, que nunca más volverá a verlo, que es tan guapísimo, simpático, sexy y no sé qué más. No sabía de quién hablaba. Pero cuando le pregunté y me dijo el nombre de Ladislav, ske no pude más. A mí nadie me ha abrazado, nadie me ha dicho „ma poverina, que no pasa nada, que todo irá bien“ y yo ahora voy y la tengo que consolar porque se ha enamorado de un cabrón? !Ni de coňa!
Me fui a la cama. Y dormí mal. No pude dejar de pensar en el correo que le había puesto a mi tesoro y en lo que había sucedido...los pensamientos invadían mi cabeza como flechas indias con puntas venenosas.

He quedado para el viernes con Dasa para ir a la estación de trenes a comprarle frutos secos a mi mami para su cumpleaňos. Quedamos para las once en Grohova. No me levanté. Dormir tres horas la verdad que no es mucho. No sé cuántas veces apagué el despertador, sin embargo me levanté a la una. Dasa seguía en la facultad así que al final, después de muchas explicaciones y mensajes de texto, logramos encontrarnos, compramos todo y yo volví a la resi. Y nos pusimos a estudiar.
A Mirka se le antojaron unos sándwiches, de los míos, de los mejores. :) Así que me puse a prepararlos para las dos. Clara dijo que se lo preparaba sola y que sólo se lo metiera en la sandwichera. Cogió dos rebanadas de pan de molde y metió una lonchita finita y pequenita de queso ahumado y una pizquina de ná de bacon. Pensaba que no le iba a gustar, vamos, que el pan no tenía nada, pero bueno... Se lo preparé. Se tostó enseguida y...no le hizo mucha gracia. – no me sorprende :D heh :D
Luego le preparé otra a mi manera, con más quesito, y la chica no paraba de decir: mmmm quééé ricoo! Me alegraba un montón que a las chicas le gustaban mis sándwiches. Luego se comieron otro a medias y por fin empecé a preparar los míos.
Cuando estaba a punto de sacarlos calentitos de la sandwichera, sonó mi móvil. Era mi madre que quería que le escribiera INMEDIATAMENTE sobre qué hora tenía pensado llegar a casa. Mi plan era ir por la tarde, sin embargo antes que pude decir cualquier cosa, me dijo con una voz dura: „Te esperamos para comer.“ Y después, subrayando cada sílaba: „ESTOY ESPERANDO EL MENSAJE PERO YA.“ Así que me puse a buscar como loca en la página checa de los horarios de autobuses y trenes donde nada más entrar te dicen que te vayas, cuándo sale mi autobús para casa. El ordenador se negaba a colaborar así que mi madre esperando impacientemente mi respuesta la recibió un poquito más tarde pero por suerte no se enfadó. Y yo, por fin, pude sacar mis sándwiches que mientras se habían enfriado y me puse a comer.

Justo cuando estaba masticando mi segundo sándwich, alguien llamó a la puerta. „Porca miseria!“ pensé y fui a abrirles. Era el informático y su amigo Lucas. Trajeron una caja con botellas de cerveza y nos dijeron que íbamos a hacer una fiesta cervecera en nuestro cuarto. A mí no me hizo mucha gracia porque la del día anterior no estuvo nada bien y yo además al día siguiente tenía que viajar pa casa.
Al final ésta estuvo bien. Lucas, un chico aplicado e inteligente, hablaba con Cla con su inglés perfecto y aunque a mí no se me hacía prácticamente ningún caso, me lo pasé bien. – y por lo menos pude practicar lo que durante estos tres aňos casi se me había olvidado del inglés.

No sé a qué hora se fueron. Lucas nos dijo que dentro de un momento volvería y tocaría la guitarra. Yo ya deseaba dormir así que les dije que sólo una canción y punto. Lucas llegó, tocó una canción y se fue con Clara a la habitación dos cientos diez donde había más gente. Yo mientras él tocaba la canción fui a fumarme mi último piti. Cuando llevaba casi una mitad, oigo sonidos raros a mi izquierda. Algo estarán haciendo en la calle, pensé. Y de pronto una voz masculina, fuerte y potente, dice: „!Hi! Era el informático que trepando por los balcones llegó hasta el nuestro. !Qué susto me metí, dios mío!
Se encendió un cigarro, charlamos unos instantes y él, trepando por los balcones, volvió a su cuarto.

Mirka y yo ya estuvimos bastante adormiladas, nos metimos en nuestras respectivas camas y dormimos hasta que a las ocho de las manana nos despertó el knock-knock de Clara que estuvo llamando a la puerta.
!Qué marchosa es la tía! Volvió a las ocho de la manana, sin dormir ni descansar ni nada y me contó Mirka que el sábado por la tarde ni se echó una siesta.
Cuando llegó a las ocho de la manana, me tuve que levantar para prepararme y salir dirección casa en el pueblo. Sin gana ninguna me duché, desayuné unos rollitos de ojaldre con nueces y me fui.

El domingo llegué a las cuatro de la tarde. Las chicas estaban conversando. Me avisaron que a las seis venía Lucas. Mira qué bien el chico, ha venido desde Praga sólo para estar unas horas con Clara y volver. Esto se llama amor, vamos. :)
Estuvieron hablando mucho rato. A las nueve o por ahí Mirka, Clara y Lucas se fueron a comer fuera, yo me quedé aquí dormidita. Volvieron, Mirka abrió la puerta y con una espontaneidad natural me preguntó: „Pavli, ty sleepíš?“ :D :D (tomó el verbo inglés „to sleep“ – dormir, y le aňadió el sufijo checo que expresa la segunda persona del singular del verbo checo „spát“ – dormir). :D :D Os juro que si hubiera estado dormida, esto me despertaría al cien por cien. :D :D :D

Ah, otro golpe inolvidable que se me olvidó: Cuando el viernes estuvieron aquí los chicos con las birras a alguien se le escapó un eructo y los tres enseguida empezaron a cantar la melodía de Everybody hurts (Todos a veces hacen daňo)con esta letra: „Everybody burps sometimes.“ (Todos eructan a veces.) :D :D :D jajaja

Y después, la Clara empezó a planear cosas. Pongo aquí mi chat de aquella noche con mi novio. A lo mejor os parecerá demasiado fuerte lo que pongo aquí pero quizás mi rabia acumulada, (hasta el jueves por la tarde hablábamos todos con todos, a partir de ahí Clara hacía como si yo no existiera), quizás el cansancio me hicieron decir cosas que a lo mejor, en otras circunstancias, nunca más hubiera pronunciado.

Pavli:
...eh...me quedé dormida.
Pavli:
Nooo!!!!! Llegaron....y la tonta está pensando escribirle a la asistente de Praga que no se siente bien y quedarse aquí una semana más...pero esto qué es? joder que tiene el billete y todo!
Pavli:
...y me despertaron.
Pedro:
Pues tú no les hagas caso, si hacen ruido diles que estás muy cansada y necesitas descansar. Y no te levantes más de la cama, acuéstate que si te ven levantada no dejarán de hablar.
Pavli:
has leído lo del billete? !Pero qué irresponsabilidad!
Pedro:
bueno, pues que se quede sin dinero y que se joda, pero que no moleste a los demás porque ella no está sola con su amiga Mirka sino que hay otra persona que eres tú.
Y que ella no puede decidir quedarse ahí por sí misma, sino que tiene que consultarlo con vosotras que para eso sois las duenas de la habitación. Esta es una nina caprichosa, mimada y zorra.
Pavli:
?sabes?pero joder a mí no me dijo ni pío.
Pavli:
Me lo contó Mirka...era la iniciativa de Mirka aunque creo que lo correcto sería que la Clara nos preguntara a las dos ya que la habitación es mía también.
Pedro:
Que no, que esa tía es una aprovechada en todos los sentidos, no vale la pena tenerla como amiga. ?y Mirka no le dice nada de que cómo va a hacer eso y perder el dinero?
Pavli:
sí...se lo dijo. y espero que se pire! porque yo no la quiero aquí vamos! Quizás si me preguntase... Si me pregunta, yo no le digo que no, sabes?
Pavli:
Mirka te manda muchísimos saludos y estuvimos recordando cómo nos lo habíamos pasado cuando estuviste aquí...los tres nos lo pasamos pipa!
Pedro:
?y qué, aún no se ha convencido de irse? Yo también le mando muchos recuerdos y espero que la próxima vez que vaya estemos más tiempo con ella.
Pavli:
Mirka dice con una voz tiernísima: yeeeee!! y podría venir pronto!
Pedro:
Yo deseo muchísimo ir a ver a mi cielo y estar con la Cuchi y tomar algo y comer en esos sitios tan buenos a los que vosotras vais. Te quiero.
Pedro:
Y claro, ya no te vas a la cama ?no?
Pavli:
...me tumbaré. No sé si llego a dormirme pero por lo menos descanso. La posición horizontal es taaan relajante :)
y ellos que se vayan
Pavli:
Tres horas y media quedan todavía para la partida de Clara.
Pedro:
Bueno, tú métete en la cama y no hables. Seguramente, te podrás quedar dormida algún ratito y si no, pues descansas tumbada. Venga, carino, túmbate.

He is sooo cute, my precious! :)

Ella, quizás de mi tono de voz, supo que aquí no se iba a poder quedar. Así que empezaron a planear que pudieran irse juntos a Praga y quedarse una semanita en la casa de Lucas.
Lucas me pidió si pudiéramos salir un ratito al balcón. Nos fumamos un piti y él me lo contó todo. Se sentía como una mierda pero no tenía el valor de decirle a la pobre que se fuera a su país si ella no quería. Empezamos a planear qué le iba a decir lucas a su madre. Yo le aseguré que si mi madre me veía en el umbral con un chico desconocido, de otro país y a las siete de la madrugada, que vamos, que me mataba. Parece que la mami de Lucas es una mujer mucho más tolerante, además Lucas inventó que le iba a decir que cancelaron todos los vuelos para Holanda y que como Clara dentro de unos días tenía que ir a Roma a hacer unas cosillas, no le merecería la pena ir a Holanda y por eso se quedaba en Praga y después que viajaría directamente a su ciudad natal.
A mí en cierto modo ya me daba igual. Estaba cansadísima y lo único que verdaderamente deseaba era meterme en la cama. Sólo le dije que por favor por lo menos escribieran a la asistente ya que la llamó Mirka y si se presentasen en Praga diciéndole a la mujer que los planes habían cambiadoo, el que se llevaría las consecuencias sería ella, y por una tontería, por una precipitación de una irresponsable.
Luego se quedaron dos horas decidiendo qué iban a hacer y cuando quedaba apenas media hora para su pardida, decidieron dejarlo así y no complicar la cosa.

Eran las tres y cuarto cuando entré a la terraza para fumarme el último piti de aquella noche. Los dos estaban aquí como si nada. Clara confesó que no tenía ni idea de la hora. No entiendo qué hacían tanto tiempo en la terraza. Se habían ido media hora antes y hubo un momento en que no se oía nada. No quiero imaginar qué estaban haciendo.
También me jodía que la última noche Clara casi no hablaba con Mirka – y eso que siempre decía que era su mejor amiga, farry, I miss you y otras cosas. Y cuando menos miraban eran las tres y veintidós y se tenían que pirar rapidísimo porque a las tres y veinticinco venía el taxi.

Cogieron apresuradamente sus cosas, casi ni se despidieron y Mirka los acompaňó hasta la recepción de la residencia.
Cuando volvió, estaba llorando. Clara ni se despidió de ella. O por lo menos no cómo es debido cuando se despiden dos mejores amigas... No lo entiendo...
Mirka y yo nos sentamos en su cama y nos pusimos a llorar. Ella por Clara, yo por ella. Porque esto no se le hace a una amiga.

Han sido unos seis días inolvidables y aunque han ocurrido muchas cosas que yo preferiría que no hubieran ocurrido, me alegro muchísimo porque las dos chicas hayan podido verse después de muchos aňos.

Poslední příspěvek s touto etiketou

¡Tak! A je to! Erasmus, cele toto spanelske silenstvi je za mnou. Uz mi chybi jenom dat do poradku nejake dokumenty, napsat zaverecnou zpravu, kterou stale tak nejak uspesne zasklivam a doufat, ze mi uz na studijnim uznaji ty predmety ze spanelska – uz jsem si tam psala.

Uz bylo na case toto udelat. Napsat prispevek uzavirajici cele toto. A celou tu vec erasmus soupnout nekam dozadu do suplicku zapomneni. A veces pienso que ha sido una gran equivocación. Ale to je jedno.

Strasne dlouho sem se k tomuto odhodlavala. Posledni zkousky v Espani me dost vycerpaly, tak jsem o vikendu nabirala sily, v sobotu sme byli s Maríou a nejakyma dalsima lidma venku, nejdriv na prochazce od ONCE k Sol, pak v baru, kam oni churt chodi, blizko ONCE, kde delaji celkem uchazejici pizzu a pak sme sli do baru za ONCE, kde je piano. Zlati mi o tom baru mega vypravel, ze je tam piano, ze tam lidi chodi a muzou si zahrat a zazpivat. Ja, aňorando un piano en Madrid cada día, jsem se tam uz vyslovene tesila.

Ten bar byl maly, v podzemi a na me to tam pusobilo trosku pijo. Ale mozna to byl jen dojem. TEs un bar de copas, takze otvira mega pozde a piano se tam smi pouzivat az od pulnoci. My sme tam prisli tak 20 min predtim, toz sme si nekam sedli, objednali piti a cekali.
O pulnoci tam prisel naky borec, zabral piano a zacal tam hrat stare, melancholicke, fado pripominajici songy. Jeste o vinho de Porto a asi bych se rozplakala doopravdy. :D heh :D A nakonec sme zjistili, ze to tam funguje tak, ze hraje borec a ty si za nim chodis rikat, co si chces zazpivat a zpivas s nim do mikrofonu. Nj asi ho maji placenyho no... :( a moji pisnicku neumel... :( chjooo!
Rychle sme sli ztama pryc, bylo to divny, taky na me dolihalo uz to, ze budu muset brzo vratit do moji zeme...a ackoli uz jsem byla hasta los cojones de la Complutense, z Espani jako takove se mi moc nechtela...i kdyz navrat na masarnu bylo totalni alivio, fakt.

Pak sme sli jinam do baru. Bylo tam narvano ale sympaticky cisnik. Cestou sme videli zvracejiciho madridana, no fakt super. Nj noc jiz pokrocila...

A pak uz sme sli domu. Dlouho jsme si pak povidali a sli spat.

A pak uz asi nicmoc novyho. V nedeli sme spali a ja uz ani nevim. Jo v pondeli byl valentin. Muj zlati se zblaznil, zase mi koupil mega darky, ja newim, proc furt za me tak utraci, no mega veci mi dal a pak mi rekl, ze vsechno to musim nacpat do kufru a odletet s tim. :D super :D Ale nakonec to dobre dopadlo.

No a tak sem tu. Aklimatizace probehla nad ocekavani dobre... sem priletela 17 feb 011 (jue), doma sem byla pá, so a v ne zase na kolej. Takze jsem cely patek uklizela pokoj, vybalovala a v sobotu zase balila na kolej. A v nedeli odjela. Bylo to tak neuveritelny...ale jsem rada, ze to vsechno slo tak rychle...aspon jsem nemela cas na divny myslenky.

No a tak sem tady. Uzivam si isu, toho, ze jsou profesori hodni, vstricni a opravdu dekuji nevimkomu ale mega dekuji za to, co mam.

Volnááááá!!! Konečně. :)

Ctu furt nejake blogy a tak nejak se porad nemam k tomu, abych taky neco zase napsala na ten svuj vlastni – a ze je konecne o cem psat.

Tak jsem volnaaa!!! Konecne! Vsechny zkousky za mnou. Trochu me depta, ze nevim, zda uspesne ci neuspesne, ale na to si zrejme budu muset pockat, az mi poslou transcript of records ptz kde jsou tady zverejnovane znamky se mi stale nepodarilo nijak vypatrat.

Uz jsem se hrozne moc tesila, az budou vsechny zkousky za mnou. Tech pet dni mezi prvni zkouskou a tremi ostatnimi bylo nekonecnych. A bylo to tezke. Dost tezke. Tak predevsim se mi totalne rozhodil bioritmus. Obcas se mi to ve zkouskovem stava, i kdyz ted uz skoro ne...ale v takoveto mire nikdy. Vetsinou to u me spociva jen v tom, ze chodim budto moc brzo nebo moc pozde nebo v divnych hodinach spat. Ale jakmile lehnu do postele, se samotnym usinanim uz pak problem nemam. Toto ale bylo jine. Psychicky jsem se citila hrozne moc unavena, ale ackoli jsem lehla do postele, treba tri hodiny mi trvalo usnout. V lepsim pripade jsem se pak tak 8x vzbudila a spala do dalsiho dne. V tom horsim (a to bylo posledni dva dny pred zkouskama vzdycky) jsem usnula sotva na dve hodiny, probudila se a pak uz jsem neusnula. Jedine, co me udrzovalo vzhuru, bylo vynervovani.

V pondeli a v utery jsem mela taky vecerni depky. Hlavne v pondeli. Bylo to strasny. Citila jsem se dost na dne. Jedine, co mi prichazelo na mysl, byly predstavy, ze co kdyz nejakou zkousku nedam, budu muset vracet cele stipendium, tim padem nebudu mit ze zahranici zadne znamky, tim padem ani zadne kredity, tim padem mi na domaci univerzite nebudou mit co uznat, tim padem v lepsim pripade budu muset v zari opet do Espani zkousku udelat a v tom horsim neprojdu do dalsiho semestru, tim padem se budu moct se studiem rozloucit uplne...a co dal? zacit odznovu? Zase chodit na kurzy pripravy na testy studijnich predpokladu a doufat, ze to, co jsem na stredni ve ctvrtaku sice nechapala, ale aspon procvicovala (ruzne matematicke vyroky a vsechny ty silenosti) si natlucu do hlavy znova, od zacatku y así por las buenas? A ze se veci naucene a zapomenute dostavaji do hlavy zpetne hooodne tezko, tim spis, ze jde o matiku, ktera mi nikdy nesla. A pak jsem si taky predstavovala, jak bych to asi rekla doma? Vzpomnela jsem si, jak jsem mamce tenkrat, kdyz mi prislo rozhodnuti, ze me na erasma vybrali, cela rozrusena volala a stastne ji rikala, ze pristi semestr pojedu studovat do Espani, jak to bude superni, jak tam maji uzasne predmety, ktere na domaci fakulte nemame a jak se mi budou moc hodit pro nasledujici studium. A ted bych mela prijit a rict ji vis, mami, ono to tam tak uzasny nebylo a ja tam prolitla zkousku a musim tam v zari znova... To bych ji totalne zklamala. Ale hlavne a predevsim bych zklamala sebe...a cele moje i tak nekdy dost nizke sebevedomi by slo do kytek...a zit s tim, ze jsem zklamala svoje rodice, kteri mi tak verili, a hlavne samu sebe...ze jsem si sama svoji blbosti a neuvazlivosti zabouchla dvere pred svym vlastnim smyslem zivota...to uz by bylo tak jedine na hodit si provaz.
Zkousky jsou za mnou, nicmene vysledky stale nemam a ta nejistota me nici. Na techto par dni se to ale snazim vytesnit, nechci si kazit aspon to posledni hezke, co tu muzu prozit.

V utery rano jsem se tez ucila a odpoledne jsme sli na prohlidku narodni knihovny. Bylo to prijemne, pruvodkyne pekne a zajimave povidala a dost mi to pomohlo. Z exkurze sme se vraceli s jednim typkem, se kterym jsme obesli asi pulku v Madridu pac sme nejak nebyli schopni najit spravnou cestu (proc to delat jednoduchy, kdyz to de slozite ze? :D), a tak sme domu dorazili trochu unaveni, coz bylo dobre, ptz sem tu noc dobre usnula a ani se nebudila.
Ale streda byl zase konec. To sem usnula okolo dvanacte a vzbudila se ve dve rano. A od te doby uz sem nezaspala.

Zkouska ze sociolingvistiky byla nahodou celkem dobra, i kdyz dlouha a na jednu otazku sem si vubec nemohla vzpomenout. Presne sem vedela, kdy sme tema probirali a kde ho mam v poznamkach zaznamenane. Ale zaboha sem si nebyla s to vzpomenout, jak to tam bylo. A tak jednu otazku jako fakt nemam, ale jako vubec. Ale tak snad ten zbytek jo.
Profe jsme jeste predtim psala, ze budu zkousku potrebovat na flashce ve wordu. Kdyz sem prisla do tridy, rekla mi, ze na me zapomnela.
Ja: Takze tu zkousku na flash nemate?
Profe: Mam, ale doma.
Ja: ...ah...
Ona: Ale tak ja ti to dam a ty si to naskenujes, ne?
:D nj si neuvedomila, ze s sebou si scanner faakt nenosim. :D
Pak ostatnim rozdala, sla dolu do reprografie a kdyz zjistila, ze je tam do deviti zavreno, mne prvnich sest otazek nadiktovala. Pak zasla dolu a vytisklou zkousku mi tam nechala naskenovat.
Naskenovali ji. Do PDF. Takze si dokazete predstavit, jak “superne” se to cetlo. :D No prohnala sem to OCR, ale obcas z toho lezly sileny kraviny, tak sem profe vecne volala. :D nektery otazky zadani se mi ani nenaskenovaly, tak mi je musela ona dodiktovavat...byl to zmatek. Kdyby nezapomnela tu flashku...ale nakonec sem to tam nejak doklepala.

Po zkousce jsem prijela domu, neco malo snedla a pak 3 hodiny nevedela o svete. :) Nj bylo to narocny. Navic tady kazda zkouska trva ‘3 hodiny a tak dlouho se vydrzet soustredit je fakt narez. Pri predstave, ze nasledujici den mam trihodinove zkousky dve, me polilo horko.

Ze ctvrtka na patek jsem taky spala sotva dve hodiny. Pak jsem jen tak lezela v posteli. Po hodine jsem to bezcilne valeni ale vzdala a zvedla se a sla si jeste opakovat. Jak sem byla mega vzhuru a nervama sem uz nemohla, tak sem aji na uni vyrazila driv a taky sem tam prisla mega brzo.
Sla sem si do cafeteríe koupit cocacolu, potkala sem se tam s nejakou doktorantkou Beatriz, tak sme chvilu kecaly. Najednou sem se podivala na hodinky a bylo uz 10 min pred zkouskou. Tak rychle sem vystrelila, ze sem si na ni ani nevzala kontakt. Trochu me to mrzi, no co uz.

Zkouska z ELE bylo to nejlehci ze vseho, navic test mel nejpraktictejsi charakter z tech vsech, takze me to aji docela bavilo. Nebylo to ani tezky, tak sem ztama za hodinku vymajzla.

Pak sem mela ale dve hodiny cas. Co s nimi? Sedla sem si dole na kamennou lavici a...vytuhla. Parkrat se me tam Antonio prisel zeptat, co delam. – nj me tam videl klimbajici :D :D

Pak prisla Sonia z OIPD zase s tim jejich pocitacem (Flor mne dovolila zkousky psat na mojem – ufff). A prisel nejvetsi strasak vsech zkousek – dialektologie. Uz jsem se videla, jak tam pismenko po pismenku lustim foneticky prepis nejakeho dialektu ze severu.
Nakonec to bylo ale prekvapive ok. Ale ty nervy pred tim...

Pak jsem se totalne vycerpana sebrala, tezky PC v leve ruce, hul v prave, a vydala se do OIPD ten laptop vratit. U vystupu z busu sem potkala nejakou pani, ktera se mnou sla az na rektorat a dokonce aji do OIPD. Ja tam s nimi chvilu kecala a ona tam na me cekala, ze spolu pujdeme na metro. Jenze jak to byl muj posledni den na uni, prokec se trochu protahl o louceni a tak pani odesla. myslim si ale, ze kdyby nemusela spechat, pockala by tam na me az do konce. :D
A tak sme se se vsema poobjimali, dali si besos, vykourila sem si s Toňi posledni cigaro a jela domu.

V metru jsem vytuhla. Chudak pani vedle me uz ze me musela rust ptz sem se ji furt a stale dokola snad pri kazde zastavce ptala, ktera to je stanice. :D Nj. :D Cirkulovat pozbytek dne po celem Madridu se mi fakt nechtelo. :D

Doma byla Consoli, snedli jsme si cocido a ja...vytuhla. Zase. :D

Po dvou hodkach me Pedro vzbudil pac sme byli domluveni s jeho kamosem Pachim a jeho pritelkyni Anou Patricii, ze se sejdeme. Prijeli k nam na zastavku a sli sme do baru k Antoniovi tady u nas ve ctvrti.
Bylo to super, bezva sme pokecali a vratili sme se az v jedenact.
Venku tam meli stolecek a na nem zapalenou ooobrovskou vysokou svicku! Nadhernou!

V sobotu rano mi nebylo dobre, a tak sem nicmoc nedelala. Vzala sem si prasek a sla cekat na jeho ucinky pri cteni vsemoznych blogu.

Vecer sme vyrazili na veceri s Pedrovo znamou Maríou a jejich skupinou kamaradu. Bylo nas celkove 6: Pedro, María, Juan, Juan Ángel, Maricarmen a já.
Nejdriv jsme se sli projit po Recoletos a pak sme zapadli do jednoho baru, kde to María znala pac tam chodi asi celkem casto a kde byl moc mily cisnik. Tam sme se najedli, my s Maríou sme si daly napul pizzu s krevetama, byla moc dobra, a pak sme se sebrali a ze pujdeme k Tonymu.
Tony ma bar s pianem! Tak sem se tesila, jak si tam zahraju a zazpivam, aspon jednu pisnicku – vsichni nam rikali, ze to tam tak chodi. Prisli sme tam (piano tam zacina az od pulnoci), ale meli tam objednaneho nejakeho pianistu, ktery tam hral. Lidi mohli chodit za nim a pozadat si o pisnicku, kterou si mohli zazpivat – jako male karaoke, ovsem bez obrazovek s texty. A tak sem za nim sla...ale moji pisnicku neumel. :( chjo.
Juan a Maricarmen s Juanem Ángelem ztama uz pak odesli a zustali sme jen my tri. My sme se pak presunuli na jine misto, kde hrala discohudba, dali sme si tam jedno pivo a pak uz jeli domu, pac ten bar zaviral.
Domu sme se vratili o pul ctvrte a do posteli sme zapadli o pul pate.
Hrozne moc se mi ten vecer libil! Bylo to aspon zase neco jineho.

A dneska...sem nedelala nic. :) Zakonite jsme vstali mega pozde, a tak pred obedem uz se toho stejne moc stihnout nedalo. Odpo se vsichni divali na jakysi film a ja si cetla blogy. No a ted jsem tu. :)

Na utery sme se zapsali na “magii pro nevidome” – to bude v nejakem cirkusu a pry nejak uzpusobene, hej tak sem na to zvedava.
Bude to asi docela sranda.

Moje první zkouška na UCM

Tak jsem v pátek čtvrtého ledna dělala svoji první zkoušku tady. Celou dobu, co jsem tu, jsem měla ze zkoušek na UCM strach. A čím víc se blížily, tím sem ten strach měla větší. Strach z neznámého? Možná. A hlavně když sem viděla, jak to tu funguje/nefunguje, ta nejistota...

Tu noc jsem skoro vůbec nespala a to i navzdory tomu, že jsem šla brzo do postele. Juani, José a Pedro se dívali na Gran hermano (Big brother), televizi měli mega nahlas takže i když sem si zavřela dveře, mohla sem bez obtíží rozumět každé slovo. A jelikož sem nemohla spát, poslouchala sem s nimi. A byla jedna hodina ráno a přišel Pedro a já pořád nespala. Pak jsem usnula asi na dvě hodiny, během kterých jsem se stále budila a pak už sem nespala vůbec. Stejně jsem měla na pátou ráno nastavený budík, ptž sem musela vyjít mega moc brzo, abych stihla před zkouškou, která začínala o půl deváté, zajít ještě do OIPD pro jejich počítač – profesoři chtěli, abych zkoušku dělala na jejich počítači, aby tak měli záruku, že odnikud neopisuju.
Vstala jsem ale už ve čtyři a ještě si chvíli opakovala.

A pak už zazvonil budík, já se trochu nasnídala, osprchovala a mohlo se vyrazit. Zlatí moje mě doprovodil na metro – ho nechápu, on může spát, nikam nemusí a on kvůli mně mega brzo vstává jen aby mě mohl doprovodit.

Metro bylo prázdné, nikdo nikde nebyl. Bylo to divný jet šestkou, která bývá věčně plná, tentokrát skoro prázdnou. A na Ciudad universitaria taky nikdo. Fakt divný a dost ponurý pocit, který mi na náladě nepřidal.

A tak jsem k budově rektorátu, kde sídlí OIPD, přišla už o čtvrt na 8 – budova otvírá o třičtvrtě. Venku byla takhle brzo ráno poměrně kosa, ale nedalo se nikam jít, tak sem si tam tu půlhodinu počkala. Naštěstí tam byl nějaký vigilante, který tam kouřil, tak sme trochu, i když ne moc, kecali.

A pak přišla Toňi a šly sme dovnitř. Předchozí den řekla spolupracovníkům, aby jí nechali klíč od skříňky, kde mají uložený jejich notebook. Ti na to zřejmě zapomněli, takže musela jít sehnat někoho, kdo jí pomohl ten zámek tak jako mírně vypáčit. :D A tak vytáhli počítač a mohlo se vyrazit.

Na univerzitu jsme přišly okolo čtvrt na devět. Našly sme aulu B013 a v ní nikdo. Ani přede dveřmi a ani vevnitř nikdo nečekal a neopakoval si nervózně látku. A tak sme si tam sedly a když ani po dvaceti minutách nikdo nepřišel, šly sme se zeptat na sekretariát. Tam nám řekly, že zkouška začíná o půl dvanácté.
Já přísahám, že sem se asi tak stokrát dívala na net a že tam bylo, že ta zkouška je o půl deváté. On to musel zase nějak změnit a nic nám neříct – jako obvykle, tady vám nikdy nikdo nic neřekne, aji když de o zkoušku.

No a tak jsme se s Toňi sebraly a jely zase na OIPD. Toňi chtěla vybrat prachy, bankomat nefungoval, tak sme musely dovnitř do banky, kde jí je naštěstí dali.
Pak sme šli do cafeteríe a daly si churros a colacao.
A pak sme šly do OIPD, kde všichni pracovali a já tam seděla (jak sem tu zkoušku měla psát na jejich pc, tak sem s sebou neměla nic, ani svůj pc a ni nic) a hlavou se mi honily divný myšlenky.

Čas šel strašně pomalu a já už si jen přála mít to za sebou. Říkala sem si, že na zkoušku sem se poměrně dlouho učila, tak že by to mohlo jít...ale tady...je vždycky všechno jinak. :)

A tak se čas pomalu plazil až nakonec hodinky přece jen ukázaly tři čtvrtě na jedenáct. Toňi mezitím odešla na jakousi reunión, a tak jsem na uni jela se Soniou. A to už před aulou čekaly děcka. Nainstalovala jsem se tam s tím jejich pc a doufala, že najede jaws páč s ním neumím a ten komp nebyl můj. Eště že tam byla Sonia. :)
Jaws nenajel, musela mi ho zapnout ona. A pak přišel profe a divil se, kdo jsem, že mě nezná, že sem si určo spletla předmět. Jako fakt flipo, eh?! Celou dobu mu chodím do hodin a jestli mi nevěří, at se podívá, koho má v kurzu zapsanýho. Navíc na začátku kurzu sme každému profesorovi (jemu taky) rozdávali tzv. fichas. Papírek s informacemi (a s naším e-mailem) a fotkou. Každý žák musel dát každému profesorovi, kterého měl, jeden papírek. Já měla 5 fichas a 4 fotky, ale on měl to štěstí a dostal s fotkou. No a pak že eště štěstí, že teda tu zkoušku připravoval na pc a ostatním to tisknul, tak že teda tady jako flash se zadáním testu má, ale že jinak to normálně nenosívá s sebou a že nedostal žadný e-mail o tom, že bych něco takového já potřebovala....a vůbec, spoustu řečí. Na náladě mi to nepřidalo. Ale Toňi psala fakt všem, to byl on, který neodpovídal. – nechápu, proč po nás na všech fichas chtějí e-mail, když ho stejně nikdo nikdy nepoužívá.
A tak mi profesor dal flashku, zkouška se skopírovala na jinou, prázdnou, Soniinu flashku a mohlo se začít pracovat. (ah jak komplikované :D :D, jako by nebylo jednodušší ukládat změny v souboru přímo na profesorovu flashku :D).

Zkouška spočívala v rozboru textu z písně o Cidovi. Text sem znala, na hodině sme dělali podobné, navíc Cida jsem četla a přesně sem věděla, z které pasáže tu ukázku vzal.
Pracovala jsem přes dvě hodiny. Je to divný psát na počítači, který není můj. Když sem otevřela ten soubor a uviděla ten středověkej text s těma ruznejma vlnovkama a divnejma znakama, hrozně moc se mi zastesklo po braillském řádku. Jak moc by se mi býval hodil...chjo. Kdysi jsem se jich na něj ptala, prý ho aji měli, ale patřil asi univerzitě a jelikož ho v OIPD nikdo nepoužíval, vrátili ho. A můj by jim s tím nejel, potřebují se na něj divné drivery a já je nemám a neumím s tím. A tak jsem si jak blbka hláskovala každé slovo a bylo to divný.
Navíc rozložení hápéčkové klávesnice je jiné než té od aceru, takže pokaždé když sem chtěla smazat deletem nějaký znak, lítala jsem jak debil o stránku nahoru a dolu – já mam v tom rožku, kde oni mají page up, delete.
I na vzdory těmto malým strastem jsem měla ze zkoušky celkově docela dobrý pocit. Ale kdo ví...
A tak jsem dopsala, soubor uložila a zavřela a že tu flash vytáhnu a dám ji profesorovi. Jenže oni měli jakousi uplně divnou plochu. Na ní pouze šest položek a chyběly systémové složky jako tento počítač (Mi pc) a dokumenty. A tak jsem ani nemohla ověřit, jestli se to na tu flash uložilo v pořádku. No snad jo, jinak mě asi jebne.
A tak že tu flashku bezpečně odeberu. Hahá! Systémová lišta obsahovala pouze dvě jakési divné položky – tu moji, bezpečně odebrat hardware (quitar hardware con seguridad) samozřejmě né, že? :D A tak sem to nechala tak a přihlásila se, že řeknu profemu, at si to vytáhne sám. A profe furt nic. Už sem měla sto chutí se zvednout, odejít a nechat mu ten kompl tam a najednou přišla nějaká borka, že profe tam neni, že ona hlídá tu zkoušku a že si tu flash teda veme. No a přišla, našla quitar hardware con seguridad (nechápu kde a jak), flash vytáhla, komp vypla (eštěže tak) a bylo.
Achjo, ti profesoři tady se vždycky hrozně rychle zdejchnou a než otevřete pusu, že se jich na cosi zeptáte, už sou fuč.
A tak ani nevím, kdy a hlavně kde budou zveřejněny známky – ta borka to nevěděla. A tak sem mu z domu poslala ještě e-mail, i když, ruku na srdce, vůbec si od toho nic neslibuju, beztak zase neodpoví, chjo.

A tak sem celá zmožená z toho cizího PC vymajzla s učebny, v ruce tašku s těžkým obřím notebookem (nj jak si člověk koupí netbooka...na komfort si člověk rychle zvyká :D) azavolala zlatímu, aby mi zavolal do OIPD a řekl Sonii, aby mi napsala sms, páč sem neměla její číslo. A tak jí zavolal a Sonia mi řekla, at přijedu do OIPD aji s pc.

A tak sem šla na zastávku, sedla do busu, málem to přejela, vystoupila u metra, vrátila Sonii PC a jela domů. V metru sem (zase) vytuhla, naštěstí nepřejela svoji zastávku a nezůstala tak cirkulovat po celém Madridu, doma sem se trochu najedla a...vytuhla. A spala a spala a spala – nj všechny ty z nervů probdělé předchozí noci se na mně podepsaly. :D A to sem se chtěla odpoledne začít učit na další předmět...ufff.

A tak teďka jenom doufám, že mi profesor napíše, jak to bude s těma známkama...a že to dobře dopadne...páč tady nemají několik termínů na zkoušku jak u nás....že když se to nepodaří, mužeš zopakovat...tady mají jeden a pak až v září...a já sem v září znova nechcuuuu! :D
Tak držte pěsti.

Co je nového

Uz mam studentskou karticku! Uz mam cim prokazat, ze jsem opravdu studentka UCM. (Dali mi ji pred dvema tydny). Ovsem vezmeme-li v potaz, ze uz 17.unora se vracim doCeska, uz mi nebude moc platna. Jak nam rekla sama pani v kancelari pro erasmus studenty: Os la lleváis de recuerdo. :D

Otevreli nam novy Lidel. Minuly ctvrtek. Mercado uz nema dve patra, ale jen jedno a cely prostor nahore zabira Lidel. Je to superni, protoze veci, ktere se nesezenou tam (jogurty, cerealie, sprchove gely, sampony...) se sezenou v Lidelu. A co neni v Lidelu (cerstve ryby, ovoce, zelenina, maso...) se sezene en el mercado. Aspon uz nebudeme muset litat kvuli kazde krabici mlika do Carefouru.

Alicia uz neni nase kamaradka. Jako by se po ni slehla zem. Jak jsem nekde v predchozich postech psala, ze Lidia, Alicia a ja jsme mely psat praci do sociolingvistiky, tak Alicia se nam prestala ozyvat, nereagovala ani na sms, ani na telefonaty a ani na chatu na facebooku, i kdyz jsem ji videla online a vubec se k nasim navrhum k praci nevyjadrovala. Proste nas v tom sproste nechala. Tak jsme praci s Lidii napsaly samy a kde je konec Alicii nevime. Ted jsem videla na face, ze tam mela napsane, ze odjizdi do Rumunska a Bulharska...ale mohla nam aspon neco rict... :(

Zmenili jsme poskytovatele internetu. Ti cabrones z Telefónicy nam snizili tech 10 mega pripojeni, co jsme meli, na 3 mega, aniz by nam cokoli rekli a pritom si nadale uctovali penize jako za to desetimegove. Tak jsme presli k Jazztelu.

Elva se se mnou prestala bavit. Vypadala jako hrozne superni kamaradka, ale asi takova kamaradka nebyla. Jednou sme se domluvily, ze se jeste sejdeme (mela jsem pro ni nejake veci z Ceska). Mely jsme se sejit na Ciudad Universitaria v jeden ctvrtek v pul druhe. Ja mam od pul dvanacte volno, tak jsem sla zabit cas do univerzitni cafeteríe. Elva mi nepsala, ze by ji do toho neco vlezlo ani nic. Cekala jsem tam do dvou, pul treti a ve tri mi napsala, ze se opozdi, ze ma nejake tutorías. ?A to uz nevedela alespon vecer predtim? Tak jsem cekala dal. O pul ctvrte napsala, ze at prijedu na Sol. Ale tak nase dohoda neznela. A ja newim jak se tam jede. Kdyz jsem ji rekla, ze se sejdeme teda jindy, nastvala se, ze pry rikala nejake kamosce, aby ji hodila autem na Sol, aby ji to netrvalo tolik casu a kdesi cosi a pak mi zavesila telefon. Od te doby se neozvala, ani kdyz jsem ji napsala e-mail. Ten den jsem mela spatny den, mozna jsem reagovala nejak prudce, co ja vim, ale omluvila jsem se ji a ji ani nestalo za to mi odpovedet... :(
Zacalo tu nove Operación Triunfo 2011. 16.ledna byla prvni, resp. nulta gala. A jedna ze soutezicich je nevidoma. Jmenuje se Ana Isabel, je ji 21, je z Jaénu, rika si Coraluna a ja se divim, ze ji vubec vzali. Ale nezpiva az tak spatne.

Zamilovala jsem se tu do serie El barco. Zacali ji davat pred tremi tydny na Antena tres. Lod Estrella polar uvizla v divne bource, ktera zpusobila svetovou katastrofu a ted se zda, ze pasazeri a posadka lodi jsou jedinymi prezivsimi na celem svete. Jak se bude asi situace dal vyvijet?

Zmenila jsem e-mailovou adresu. Uz nebudu pouzivat vivaespana.

Mam pokrk nespolehlivosti komunikace s profesory na univerzite. Ale o tom uz tu rec byla (Mis reflexiones más profundas II).

Mam strach ze zkousek. Ale hrozny. Ta nejistota, kdy nevite, jaka ta zkouska bude a mnohdy ani z ceho se mate presne ucit, me desi.

A navzdory tomuto vsemu mam strach z navratu do Cr. Uz se hrozne moc moc moc tesim na moji univerzitu bo tady studovat je fakt o nervy. Ale Espana...mi queridísima Espana...mi bude hrozne moc chybet. ...a bez mojeho mileho se v Cesku po tak dlouhe dobe, kdy sme byli spolu temer 24 hodin denne, asi poseru... Ale na to je lepsi radsi zatim nemyslet.

České Vánoce po Španělsku

Tak se zase hlasim. Od meho posledniho postu ubehlo spoustu casu, ale tak nijak se porad nic zvlastniho nedelo a ja psani vzdy odkladala na den, kdy se stane neco vyjimecneho, a ono porad nic. Rano jsem chodila do skoly a odpoledne se doma venovala studiu. A tak jsem se rozhodla napsat tento post, i kdyz s vice nez mesicnim spozdenim.

14.prosince jsem mela zkousku na me domaci univerzite v Cesku, takze bylo jasne, ze ten den musim byt ve sve zemi. Zacala jsem tedy rozvijet plan, na kdy si koupim letenku do Cr a vse s tim souvisejici. Do toho me mamka se segrou presvedcovaly, ze kdyz jsem minule Vanoce stravila v Espani, ze by ted mohl prijet Pedro se mnou do Cr. Mi se ten napad hrozne zalibil. Predstavovala jsem si tu haluz mit Pedra doma, videla jsem ho u me v pokojicku a porad se mi o tom zdalo nebo se mi to vybavovalo v predstavach.

A tak jsme se nakonec domluvili, ze teda jo. Nejdriv zlati sice moc nechtel, ze ma nejakou kontrolu u doktoru ci co, ale nakonec sme se oba mega nadchli, on presunul ty kontrolu a ja zabookovala letenku od spolecnosti Iberia pro nas pro oba na 13.prosince.

Asi tak tyden pred tim jsem se vydala s moji novou spanelskou kamaradkou Elvou na nakupy vanocnich darku. Darku bylo hodne, kazdy byl zabaleny minimalne v nejake krabicce, takze v sobotu 11.prosince bylo trochu pracne vsechny je srovnat do kufru a batohu tak, aby se po ceste nepomackaly a neznicily. Nakonec jsme to ale uspesne zvladli, i kufr nakonec bez vetsich protestu zavrel.

V nedeli 12.prosince poradala ONCE oslavu svate Lucie, patronky nevidomych. Tentokrat se slavilo v nedeli, i kdyz Lucka mela svatek v pondeli, z jednoho prosteho duvodu: aby se vpondeli slo do prace. :D

Pedrovi se podarilo na oslavu ukoristit dve vstupenky navic, takze s nami sla Elva a jeji pritel Jorge.

Nejdriv bylo asi ve tri odpoledne megajidlo v jakemsi hrozne drahem a luxusnim hotelu kdesi daleko, metrem az na zastavku Bambú se muselo, a pak se jelo zase kamsi daleko a tam bylo posteriorni despiporre.

Sesli sme se tedy s Elvou a Jorgem nekde napul cesty (uz si to moc nepamatuji kde) a spolecne sme se vydali na tu zastavku Bambú.
Vystoupili sme z metra a pak se muselo jit jeste pesky asi 10 min prijemne vychazkove chuze. Vzpominam si, ze ten den bylo velmi krasne pocasi, a tak jsme byli celi happy a prochazku sme si pekne uzili.

Od metra slo uz mega skupin lidi + nejaci dalsi lidi, kteri nam vysvetlovali, kam mame jit. Bylo nas hodne, porad nas (a hlavne Pedra) nekdo zdravil, njn je to jak dedina ta ONCE, vsichni se tam znaji, takova mala velka slepecka komunita. :D

Kdyz sme dorazili na misto, zustali sme stat s otevrenymi pusami. Ten hotel mel pet hvezdicek. Pet mega hvezd z nejakeho asi mramoru nebo co ja wim, no mazec. Vedly do nej nadherne schody, ktere sme si museli hned vyfotit. A tak sme si s Jorgem jeste dali venku cigarko a pak sme sli dovnitr na pivo.

Pivo tam bylo drahe, tak sme si kazdy dali jen jedno a pak sli hledat misto ke stolu. Jidlo se odehravalo v obrovitanske mistnosti s mega obrovskych stolu pro spousty lidi. Kdyz sme tam prisli, uz tam bylo dost rusno. Chvili nam trvalo najit nase mista, ale po trose hledani jsme je uspesne nasli.

Na stole byly sklenicky na vino, mega druhu priboru, obrovitanske latkove ubrousky, do kterych by se jeden snad zabalil, a pusobilo to tam moc nobl.

Kdyz se vsichni usadili na sva mista, mel proslov asi reditel ONCE a pak jeste nekdo dalsi mega dulezity. Pak pustili nejakou pisnicku, kterou uz ani newim kdo zpival a ani si jiz nepamatuji, proc ji pousteli, ale nejaky motiv tam byl.

A pak se zacalo roznaset jidlo. Bylo mega chodu, bylo to dlouhe, bylo to mnam, bylo to krasne a bylo toho moc. Uz si ani nepamatuji, co vsechno jsme jedli. Vzpominam si, ze prvni byly vsemozne embutidos (lomo, chorizo, jamón y queso), vse chutnalo jako z Extremadury. Pote nam prinesli croquetas (spanelske krokety se delaji z besamelu, do ktereho se nakraji trochu kurete, obali se to ve strouhance a osmazi se to, takze to nejsou takove ty tvrde koule, ktere zname z Ceska, do kterych se pichne a ony vyleti z talire), pak asi nejake zampiony a ja uz ani nevim.
Hlavni jidlo pak byl nejaky platek masa s cibulkama (ty byly nejlepsi), cele to zalite nejakou trochu nasladlou omackou a k tomu varene brambory tak jak je pouzivame v Cr (to bylo poprve v zivote, co jsem v Espani jedla varene brambory jako prilohu tak, jak se to dela u nas).
Pak prinesli jeste cosi a potom mnami mnami zakusek. Rikali, ze to byl flan ale nebyl to flan. Byla to kulata nejaka skoricova susenka, na ni navrseny cokoladovy vyborny uzasny krem a posypane to bylo strouhanou cokoladou.
A potom kafe a potom panak a potom vino a ja uz ani nevim.

Po jidle byly k hotelu pristaveny autobusy, ktere odvazely lidi na misto afterparty. My sme ale byli tak plni, ze sme se rozhodli vratit se peskobusem na metro a dostat se na misto parby na vlastni pest, navic Pedro vedel, kde to je, tak sme nemuseli mit strach, ze se nekde po ceste ztratime.

Prochazka nam jen a jen prospela pac sme tam uz vsichni usinali.

Misto afterparty se nachazi docela daleko od naseho domu, ale da se tam dojet jednou jedinou linkou, na kterou se tady u baraku sedne a nemusi se nikde prestupovat.
Puvodne to byla skola pro nevidome. Skola, ktera mela (a ma) obrovitansky areal se vsim moznym, nevim, kolik ma cely ten komplex budov, ale je to tam obrovske.
Ted tu skolu prestehovali k nam do ctvrti Moratalaz a tady se poradaji obcas nejake aktivity ONCE jako ruzna divadla anebo toto svatoluciove despiporre. Uz se tady ale neuci.

Despiporre bylo rozdeleno na nekolik casti do ruznych tech budov. V jedne byl tanecni parket a hudba disco, v jedne ruzni animatori a v jedne, kde sme se zasekli my, bylo karaoke. Byla to takova mensi mistnost a mega lidi tam sledovalo odvazlivce u mikrofonu. Lidi tam ale bylo hodne, protoze kdyz jsem se hned po prichodu zapsala, ze bysem si taky treba rada zazpivala (chtela jsem zpivat La soledad od Laury Pausini), uz tak mi rekli, ze prede mnou je dvacet lidi a ze na me prijde rada nejdriv nekdy o pul desate vecer. Na to uz sme ale nemeli cas tam cekat pac jednak Elva s Jorgem usinali a jednak Pedra a me cekala nasledujici den narocna cesta.

Prijeli sme domu nekdy kolem devate vecer, ani sme nejedli pac sme byli jeste mega najedeni z toho jidla tam, nastavili sme budiky, oba, kdyby jeden selhal, a sli spat.

Letadlo nam letelo tusim o pul jedenacte rano, takze sme nemuseli ani moc brzo vstavat dado que na letiste odtud cesta trva max. 50 min.
Vzali jsme tedy nas superplny kufr a batohy a vydali se na metro.

V metru nam jeden hodny guardia pomohl s kufrem a na nastupisti uz nas cekal dobrovolnik z ONCE, ktereho Pedro objednal, aby nam pomohl cestou na letiste. Byl moc hodny, bydli pry kousek odtud na Vinateros a cesta v metru s nim rychle utekla pac sme porad kecali.
Dozvedela jsem se od nej, proc se José ve Spanelsku rika Pepe (a proc u nas Josefum Pepek). Pac svaty José byl pater putativus. Nevim, co to znamena, nejaky chytry clovek, ktery umi latinsky, by mi to treba mohl napsat do commentu, ale José byl proste pater putativus = PP = Pe Pe = Pepe.

Na letisti jsme hned u vystupu z metra na trefili na monolito – takovy panel, kde se zmackne tlacitko a jim se zavola asistence. Prijeli sme tam trochu na cas, takze kdyz ani po deseti minutach stale nikdo neprichazel, trosku sme znervozneli a zavolali jeste jednou.
Pak uz se nas ujala nejaka ne moc sympaticka chica ze Sin barreras a odvedla si nas k fakturaci.
Vzala si od nas pasy a ackoli nas celou tu dobu porad presvedcovala No os preocupéis, no os preocupéis, moc se mi to nelibilo. jednu chvili sme se kdesi zastavili a ona s nasimi dokumenty v ruce zacala cosi vyplnovat. Neriakala nic, jen tu frazi, kterou porad dokola opakovala: no os preocupéis. Yo no me preocupo senorita, ale mam rada, kdyz vim, co se s mymi dokumenty odehrava. :D Taky mam pocit, ze ta chica si myslela, ze to nejdulezitejsi, co nevidomy potrebuje, je aby byl klidny, aby vedel, ze vsechno okolo nej je v naprostem poradku...a taky ze nevidomi jsou trochu nablbli. :D Ale nastesti nejsou, takze kdyz zapsala spatne cislo letu, stihli jsme si toho nastesti hned vsimnout a tak se stalo, ze nas neposlali do Bukuresti, ale do Prahy. :)

Pak uz nam zbyvalo jen cekat na letadlo. Nemuseli sme cekat moc dlouho, navic sme kecali, tak to rychle uteklo.

Letadlo bylo pristaveno k fingeru a my do nej nastoupili jako prvni. Je to divny pocit prijit do prazdneho letadla. Je sice super, ze jste tam s personalem sami, takze mate cas se s nim mile privitat a vsechno, :D ale je to divny. Radsi bych do letadla nastoupila s davem, desapercibida.

Letusky Iberie na me zase mluvily anglicky. :D Nj videli pas, cizi jmeno... Trosku jsem je vyvedla z omylu, kdyz jsem jim rekla, ze preferuji espanol, ale velmi rady se tomu poddaly. Byly moc prijemne a dokonce nam daly pokyny bezpecnosti v letadle v braillu. Takze bylo o zabavu postarano. Napadlo me, ze by takhle mohli rozdavat i nabidky skybaru a vsechny ty informace, ktere se nachazeji v letaccich, ktere si cestujici mohou procitat a kratit si tak dlouhou chvili.

Pristani v Praze bylo drsne. Nemyslim fyzicky, pilot pristal opravdu bravurne, ani jsme to nezpozorovali, ale kdyz jsme vylezli z letadla (my zas jako posledni), privitala nas pekna kosa. Fuj takova zima! A snih!

Venku na nas uz cekala asistentka, ktera s nami jela na Florenc. Mela jsem koupeny listek na bus SA, resp. jsem mela v mobilu tu rezervacni sms, ale autobus nam ujel. Nastesti jel ale za pul hodiny dalsi a mel volna mista, tak jsem koupila nove listky a mohlo se vyrazit na cestu.

Byla jsem unavena, byla mi zima a uz jsem se hrozne tesila do postele a taky na nejlepsi kamaradku Mirku, ktera nas na tu jednu noc ubytovala na nasem doufam budoucim pokoji na koleji.

Autobus nabral spozdeni v Jihlave a i z Prahy sme vyrazili pozdeji, takze do Brna jsme prijeli az nekdy okolo ctvrt na devet.

Okolo devate uz sme celi promrzli klepali Mirce na dvere. Ta prisla a pozvala nas dal do krasne vytopeneho pokojicku (at zije topeni. Tady ho nemaji a obcas je tu dost kosa). Svlekli sme si bundy, rozhodili veci kde se dalo, dali sme si darky (Mirce se parfem, ktery jsme ji z Espani privezli, moc libil) a pak sme jedli a hooodne dlouho kecali. Holkam odvedle sme dovezli turrón, toz sme jim ho tam nesli a zase sme se mega zakecali a kde jinde nez vprostred chodbicky mezi pokojema, ze? :D

A pak sme si dali sprchu, ah jak prijemne je po tak dlouhem a unavnem cestovani moci se osprchovat teplou vodickou, a pak sme si lehli do posteli, resp. Pedro do moji postele a ja na zem na uzkou Mircinu karimatku, ktera sice od zeme docela tesnila, ale asi po dvou hodinach, kdy sem poradne neusnula a premyslela, jakou zaujmout nejlepsi spaci polohu, se mi zacalo styskat po nasem nafukovacim lehatku s polstarkem, ktere doma mame. Prisaham, ze jak prijedu do Ceska, odvezu si ho na kolej. :)

Na rano sme meli nastavene budiky, pac sme si mysleli, ze po unavne dlouhe ceste se nebudeme schopni vzbudit. Nicmene ja jak sem spala spatne, tak sem se vzbudila asi v pet rano. Byla mi tam na zemi zima, tak sem premyslela, co delat. Pedro se vzbudil a rekl mi, at se vmacknu za nim na postel. Postele na kolejich jsou ale delany jen pro jednoho a ackoli jsem mu porad tvrdila, ze se nevyspime, nenechal si to vymluvit, a tak sme se smackli na jednu postel a do sedmi rano nespali ani jeden, ale alespon sme se hrali. Ja pak potichu vstala, osprchovala se a kdyz jsem zacala snidat, vzbudila se i Mirka s Pedrem.

A ja zacala byt mega nervozni z te zkousky, ackoli zkouska z jazykoveho seminare byva kazdy semestr stejna, jen se lisi obsahlosti co do poctu probranych temat.

A tak jsem po snidani zacala mirne raplit, jeste sem se rychle na cosi divala do gramatiky, furt sem chodila kourit na balkon a zacala sem se najednou docela bat.

Navic do darky napechovaneho batohu se mi nevesel braillsky radek, tak jsem musela skocit jeste do strediska pujcit si ten jejich. Hrozne se mi tam nechtelo, pac to byla ztrata drahocenneho casu, ve kterem bych stihla zkouknout jeste kus gramatiky. Na druhou stranu sem si ale rikala, ze bych si uz nemela dve hodiny pred zkouskou nic opakovat a ze prochazka do strediska mi jenom prospeje.

Procházkka byla super pero me sentía como una extrana allí fuera. Kdykoli někdo prošel, měla jsem tendence na něj mluvit španělsky a celý to bylo takový...divný. Najednou jak sem tam byla venku sama (Mirka byla s Pedrem na pokoji), tak jsem si pripadala takova...jak trosečník na pustém ostrově... a najednou sem zase chtěla rychle zpátky do toho Španělska, kde všichni mluví espanol a kde jsou lidé tak nějak...vlídnější. Ačkoli se mně nelíbí Madrid, jak je velký a takový chaotický, najednou mi v tom tichém Brně ten mumraj strašně chyběl. V šalině mi chybělo neustálé tlačení se a otázky: Va a salir en la siguiente? Najednou sem si tam pripadala jak kdyz stavite puzzle a seberete jim jeden dilek. Sama a jakoby vytrzena z kontextu.

Zkouska probehla v pohode, kdyz jsem prisla do tridy, byla jsem sice nervózní, ale jakmile jsem vytáhla laptop, nějak vnitřně jsem se zklidnila a con una serenidad increíble jsem začala psát. A dobře to dopadlo. Už zpět ve Španělsku jsem se dověděla, že jsem zkoušku udělala. Po písemné části mě čekala ještě část ústní, kterou už ostatní měli za sebou. Profesor si mě odvedl do kabinetu, byl moc milý, po cestě sme kecali, ptal se mě, kde v Madridu bydlím a bylo to hrozne v pohode.

Ustni cast zkousky spocivala v tom, ze sme meli na vyber 4 temata – zivot nejakeho svateho, pak nejake otazky ohledne drog, kradezi nebo treba co si myslime o trestu smrti. A ty dalsi dve temata si uz nepamatuju, vim, ze jedno melo co docinení s politikou a to další už nevím. Moc se mně líbila ta otázka s trestem smrti ptž mám na to svůj názor a mnohem radši mu řeknu něco ze sebe než si stahovat z wiki nějaký život svatého, o kterém nemám ani páru a co mě vůbec nebaví. Tak sem mu popovídala a on mě propustil.

Cesta zpátky byla divná. Během zkoušky napadlo trošku prašanu, všechno se potáhlo bílým kobercem a bylo to nanic. Všechny zvuky byly najednou tlumené a pod některými nánosy sněhu byly zrádné ledové zmrzlé kousky. Ulice, ač v centru druhého největšího města země, byly divně tiché a na mě zase padla ta saudade. Nastoupila sem do šaliny a ještě to celkem šlo. Ale když sem vystoupila na mojí zastávce, kterou jsem tak dobře znala a na které během doby mé nepřítomnosti udělali jakési divné cambios, celé to na mě padlo. Zavolala jsem mojemu milovanému, at řekne Mirce, at za mnou přijde. A ona přišla a vysvětlila mi, co tam provedli za změny.

Ve čtyři odpo měl pro nás přijet taťka. On ale nečekaně přišel mega dřív, takže sme ho potkali už cestou na kolej. A tak sme na kolej ani nešli a šli sme rovnou do střediska vrátit jim řádek. My sme se chtěli jít ještě najíst, ale sme nevěděli, že taťka tak brzo přijede. On ale řekl, že at klidně jdeme, že on nechce, ale že na nás počká. A tak sme šli do Plzeňáku, dali si jídlo (Pedrovi náramně chutnalo kuřecí kunkpao) a pak už sme jen spěšně pobrali na koleji věci, naložili je do auta, rozloučili sme se s Mirkou a vydali se domů.

Já byla nějaká hrozně rozhozená, všechno to na mě najednou padlo, měla jsem strach, jak všechno bude, aby se Pedrovi u nás dobře dařilo a nic mu nechybělo, byla mi zima, byla jsem ze spaní na zemi a zkoušky mega unavená a tak nějak...fuf.

A tak sme přijeli do Vyškova, kde sme ještě nabrali Haničku, která na nás čekala v práci, a jeli sme domů.

Zazvonili sme, otevřely se dveře a...v nich už na nás čekala... Objala nás a slzy se jí koulely po tvářích. Přitiskla si nás na prsa, pěkně nás přivítala a hned nám řekla, at jdeme dovnitř, at nám není zima... Maminka! Naše nejzlatější maminečka!

Krásná písnička o všech nejmilejších maminečkách na světě – i se španělským překladem. :) :
http://dl.dropbox.com/u/14957128/Kristina%20-%20Hotel%20Mama.rar

Udělala nám teplé kafíčko. Mňam to bylo dobré! Měla sem takový zvláštní a nádherný pocit, když sem po půl roce vešla do té kuchyně, která naštěstí zůstala tak, jak jsem ji v červenci opustila. Hned sem musela jít do koupelny a do obýváku a...do mojeho pokojííčku! Můj milovaný pokojíček! Lítala sem tam po schodech jak šílená a měla jsem obrovskou radost. Pedro se jen smál. :)

Pak sme vytáhli kufr nahoru, my jej vybalili, pečlivě schovali španělské dárky, aby sme je potají předali Ježíškovi, a pak sme v kuchyni vybalili španělské věci tipu jedlého. Nejvíc nadšení sklidily polvorones, takové bochánky z mouky, které jsou dost suché (polvo = prach) a před rozbalením se musí v obalu tak jako pomačkat v ruce a udělat z nich takovou šišku, protože jinak se celé rozsypou. A taky sme přivezli turrón duro a turrón blando a marcipánové figuritas a chorizo a čokoládu Valor a garbanzos a tocino, abysme připravili typické jídlo, extremadurské cocido a já nevím co ještě sme s sebou měli. A pak sme hooodně dlouho povídali. A pak sme šli spát a hooodně sme spali.

Čtrnáct dní doma bylo nádherných. Takové vypnutí a krásný odpočinek. Maminka nám samozřejmě (jak jinak, že? :D) mega vyvářela a pořád se starala, aby nám nic nechybělo a kromě umývání nádobí nechtěla, abysme jí s čímkoli pomáhali. A my ráno vždycky vstali, šli sme s taťkou chvilku ven, povídali sme, zpívali s piánem (to mi tu tak chybí...) a koukali na filmy a hlavně povídali a povídali.

Od té doby, co sem odjížděla, se taky změnilo to, že ségra Hanička potkala nového přítele. Jmenuje se Standa a má holčičku Markétku. Když sme přijeli, Markétka byla doma, tak sme hodně času trávili taky s ní, ona za náma hrozně ráda lezla do postele a pořád nás lehtala.

A teď už se kooonečně dostávám k titulu tohoto článku. :)

Asi 18.prosince sme se vzbudili ráno mega pozdě, tak sme nešli ven, ale přišli sme na to, že ve Vyškově sou vánoční trhy. Tak sme se rozhodli, že se tam vypravíme. Venku byla pěkná kosa, nějakých třináct pod nulou, tak jsme chudákovi Pedrovi, který pochází z teplé Extremadury, kde nejsou na takovouhle kládu vubec vybavení, půjčili šálu a rukavice a mohlo se vyrazit.
Na trzích kvůli nadměrné zimě téměř nikdo nebyl. A tak jsme procházeli mezi stánky, mamí popisovala, co kde je a já bez přestání tlumočila a tlumočila. Přišli sme ke stánku, kde měli různé náhrdelníky a náramky. A tak jsem Pedrovi říkala: „Y aquí tienen pulseras...“ a od stánku se ozvalo: „Y collares y estattuillas y...“ :) Prodavač byl z Dominikánské republiky, tak jsme s ním hned komunikovali ve španělštině, on nám ukázal věci, které prodával (měl tam úžasné djembé, které bych si hnedka koupila) a pak jsme se vydali k dalším stánkům.
U jednoho stánku zase prodávali Peruánci, takže další hispanohablantes. :)
Nakonec jsme sice nic nekoupili, ale radost z možnosti pokecat en espanol byla velká.
Když už sme byli mega prokřehlí, zastavili sme se u stánku s punčem. V mylném domnění, že nás zahřeje, sme si ho hnedka koupili. Byl ale studený a ani ta troška alkoholu, který obsahoval, s náma ani nehla.
Pak sme si ještě koupili vařenou kukuřici a pak už sme jeli domů, páč sme byli totálně zmrzlí.

Další superzážitek byly nákupy. :) Pedro si u nás nakoupil všechno, co by tady nesehnal anebo sehnal za velký peníz. Koupil si tu úžasné teplé a pevné boty (jááá chcu taky takovééé :) ), superteplou čepici, bundu, svetr a já nevím co všechno. Bylo to srandovní. Jak Španělé sou takoví klidní a všechno maňana maňana a Češi sou spíš takový rychlí a často nervózní, moc to nešlo dohromady. :) Prodavačka byla sice moc hodná, ale Pedrovo vyptávání se na všechno možné a pomalé rozvláčné rozhodování se jí myslím moc nelíbilo. :) Ale nakonec koupil.
A pak sme ještě nakoupili české dobrůtky do Španělska a jeli domů.

Doma sme se stavili ještě v obchodě pro vánočního kapra, kterého nám paní v obchodě naštěstí zapíchla. V igelitové tašce sme ho položili do vany a šli se věnovat prvnímu pokusu o upletení a upečení domácí vánočky s oříšky, mandlemi a rozinkami.
Vánočka se pekla, my si chvíli sedli že si dáme kafe a najednou se ozvalo: pum pum pum pum pum pum. My sme se šíleně lekli. Já jsem si myslela, že to dělá Pedro. Pedro si myslel, že to dělá náš plynový kotel, páč ten občas dělá takové divné rány, které se mi ani trochu nelíbí. Haní si nemyslela nic, jen se hrozně lekla a ptala se co to jeee? A mamí se šla podívat do koupelny, odkud se záhadné rány ozývaly. A hádejte, co to bylo. Ten už asi hodinu zapíchlý kapr v igelitové tašce sebou ve vaně mrskal jak o závod, jak se v něm ozvaly poslední záchvěvy života.
Pak sme ho s mamkou vzali a ještě když do něj řízla, měl snahu mrskat ocasem. Ten jsem ale pevně držela, takže nám z linky nespadl.

Fotky z tohoto dne jsou na facebooku.

Hanička se Standou a Markétkou pak odjeli a my zůstali doma s mamkou a taťkou. 23. jsme nazdobili stromeček – po asi třech nebo čtyřech letech, co jsme stromeček nemívali, to byl takový zvláštní pocit. Bylo v tom cosi posvátného a nádherného.

Když sme stromeček vytáhli, vypadal jak pometlo. Narovnali jsme mu tedy větve, nacvakali na něj svíčky, ozdoby a stříbrná vlákna a hned byl hezčí. Překvapilo mě, jak je náš stromeček malý. Nebo on není až tak malý, ale když jsem byla malá, nedosáhla jsem mu na špici. Tu vždycky nandával taťka a mi to připadalo takové nádherně hrdinské. Teď jsem tu špici nasazovala já. :) A pak jsme chodili dokola kolem stromku se slaměnými ozdobami a baňkami a snažili se je co nejrovnoměrněji rozvěsit po větvích. Ale nakonec byl fakt pěkný.

Na Štědrý den jsme se ráno vzbudili, posnídali jsme naši tradiční štědrovečerní snídani – vánočku s máslem, marmeládou a kakao – a pak jsme šli natrhat větvičky do vázy, jako jsme to dříve dělávali. Venku bylo neuvěřitelné teplo a v těch dnech slezl všechen sníh.
Větvičky jsme postavili v obýváku na stůl, aby nám tam něco aspoň trošku přírodně vonělo, když už ten náš stromeček je umělý.
A pak jsme si s Pedrem zpívali s pianem, zpívala jsem mu české písničky od Nohavicy, moje a aji nějaké španělské jako například ande ande ande la Mari morena, ande ande ande que la noche es buena anebo třeba Dime nino de quién eres todo vestido de blanco. Soy de la virgen María y del espíritu santo. Mega sme se u toho nasmáli páč ani jeden neumíme pořádně text celé písničky. Ale moc se nám to líbilo.
Po obědě jsme trochu pomáhali mamce a pak už byl čas připravit dárečky, ustrojit se a čekat na večeři.
A tak jsme s Pedrem přinesly dárečky pod stromeček, pro něj to bylo něco nového, tu se to tak neslaví, a pak už byl čas večeře.
Před jídlem máme zvyk si vždycky připít. Tentokrát jsme pro tu příležitost vzali do Česka jednu lahev té asturské sidry, jak jsme ji dostali od Adelčina tatínka. Taťka sidru opatrně otevřel a zeptal se: Jakou má mít ta sidra barvu? To už nám bylo trochu podezřelé, ale neřešili sme. Taťka pak říkal, že už je to v poho, že tam bylo jen trochu nějaké divné sidry a ten zbytek že je dobrý.
Rozlil sidru do pohárků a potom Pedro pronesl přípitek a všichni jsme si připili na zdraví a na nás na všechny. Sidra byla divná. Chutnala po olivách, ale tak nějak jsme pili a pili a nějak nám to nevadilo.
Pedro poprvé jedl smaženého kapra, který mu moc chutnal a líbil se mu bramborový salát, že je to jak ensaladilla rusa, kterou zná ze Španělska.
A pak sme asi dvě hodiny seděli u piána a zpívali jak české tak španělské koledy a pak různé jiné písničky.
A pak už byl čas na dárky.
U nás v rodině se to dělá tak, že jeden člověk bere z pod stromečku dárky a rozdává je těm, kterým patří. Tak tentokrát ten, kdo dárečky z pod stromečku vyndaval, byl Pedro, taťka mu četl nápisy a on rozdával.
Pro Haničku a mamí jsme měli ze Španělska parfémy, které ale zabalené v krabicích vypadaly stejně. Paní sice na krabice napsala Mami a Hani, ale hrozně drobným písmem, tak jsme nejdřív nevěděli, který dárek je pro koho. Pak taťka ale nápis objevil a dilema bylo vyřešeno.
Krásné dárečky jsme dostali. Už si to ani všechno nevybavuju. Taťkovi jsme přivezli věci na holení mega vysoké kvality, které použivá Pedro a aji taťkovy se líbily, mamince jsem koupila parfém, taštičku s voňavými mýdlovými tyčinkami z Enjabonarte a od Pedra dostala krásný řetízek. A pro Haničku jsme měli parfém, též něco z Enjabonarte a krásné náušnice.

Po rozbalení všech dárků jsme u vánočního stromečku nahráli videopozdrav do Španělska:
http://www.youtube.com/watch?v=G6Mbx-Xya1s

A potom jsme šli na dvůr zaprskat si prskavkama:
http://www.youtube.com/watch?v=-zqNmjLhyDc

A pak jsme ještě chvíli trochu pili a povídali a pak jsme šli docela brzo spát, páč už se nám všem chtělo.

Přes noc na nás působila ta špatná sidra, tak nám bylo docela špatně. Mně už pak ráno ne, ale moje zlatí chudák... Tak ten den sme nedělali ani moc nic. Přijela ségra s přítelem, přivezli jejich dárky a přišli si vyzvednout ty, co tam pro ně byly nachystané od nás. A pak jsme koukali na tv, povídali a my jsme pak šli se zlatím nahoru a v mém pokojíčku jsme mega usnuli.

Dvacátého šestého jsme jeli všichni do Velešovic k tetě Janě, nejmladší maminčině sestře, kde jsme se všichni z naší rodiny sešli. Všichni byli z Pedra nadšení – a já nestíhala tlumočit. :) Pedrovi se zase moc líbilo s mojí rodinou, ochutnal naše české tradiční vánoční cukroví, které se v Espani nepeče, ochutnal českou svíčkovou (ta kombinace omáčky, šlehačky a brusinek mu moc chutnala) a vůbec to bylo super.
Museli jsme se ale brzo vrátit, protože následující den, 27.prosince jsme už opět museli vyrazit do Prahy, ptž na to datum už sme zase měli zpáteční letenky do Madridu.

Cesta do Madridu byla dlouhá, Iberia byla opět moc superní, ale v letadle měli hrozně vysušený vzduch. To je tak nahouby, že se tam nedá otevřít okýnko... :) Venku byla zima, na letišti horko, a tak se stalo, že dne 28. jsem se probudila s totálně, ale fakt totálně ucpaným nosem, mírnou bolestí v krku a trochu teplotou. Takže ty následující dva dny jsem nedělala nic a léčila se. – a to sem si říkala, jak budu psát práci do espanol coloquial.

Na Silvestra jsme jeli do Pinta k Toňi, kde jsme se sešli jako minulý rok, tentokrát ale úplně všichni i s Belén a jejím přítelem Manolem. Vzali jsme tam nějaké ňaminy z Česka, všichni byli nadšení hlavně z lovečáku, ale největší, úplně největší úspěch slavila čokoláda Gejša. Jelikož jsme měli jen jednu a malou, snědli jsme ji doma, ale jak příště pojedu do Espaňi, musím koupit nějaké větší a víc. :)
O půlnoci jsme tradičně jedli las doce uvas de suerte a pak asi okolo druhé nás Marcelo hodil domů.

Nejvíc se mi ale líbil den následující. Prvního
nás Toňi opět pozvala do Pinta, že abysme přijeli na oběd. A tak sme se sotva vymotali z postelí a osprchovali (hlavně já, páč sem vstávala nejpozději) a už tu byl Marcelo a jelo se do Pinta.

Toňi, Consoli, Manolo, Tobías a děti na nás čekali v pintském parku. To je tak nádherný park! A bylo počasí jak na jaře a tak jsme se šli projít. Nezbývalo už ale moc času, tak sme šli domů na oběd.
Obědvali sme mega věcí, jako i den předchozí. Vyzkoušela jsem jakési zvláštní nové jídlo, jmenuje se to nevím jak, gulas nebo něco takového divného, na talíři to vypadá jak tlustší nudle a prý jsou to rybí proteiny či co. A to udělali nějak osmažené a to bylo tak ale straaašně dobré! Já se musím podívat, stli se to dá sehbnat aji v Čr.
Pak sme jedli úžasné žampiony! Já miluju všechny různé houby, tak to bylo super!
Pak sme jedli nějakou rybu, která naštěstí neměla kosti, v jakési trochu sladké omáčce a posypanou plátky mandlí. To vařil Marcelo a jedli sme to už včera a všem to hrozně chutnalo.
Juanitka připravila tortillas de patatas, dělala snad čtyři ale jelikož její tortillas jsou prostě výjimečné, zmizely jako první a na prvního ledna už zbyla jen jedna, tak sme měli každý maličký kousek.
Pak sme jedli jakési jídlo, které dělala Toňi. To mělo tak hrozně dobrou omáčku! Jmenuje se tuším redondo, už si to nepamatuju.
Pak sme jedli proužky papriky připravené nevím jak, ale byly předvařené páč byly měkké – kdyby byly syrové, tak to nejím. :)
A k tomu sme pili víno.
A pak sme si dali kafe a k tomu sme jedli nevaditos. Nevaditos sou takové křehké kulaté cosi ze strašně se drobícího těsta. Něco českého mi to trochu připomínalo.
A pak šli někteří spát siestu, Toňi a Conso umývaly nádobí, já sem jim chtěla pomoct a ony nechtěly, a pak, páč sme tam všichni usínali, sme šli zase do toho parku. Já sem strašně mega chtěla jít a oni naštěstí taky, tak to bylo superní.

V parku sme nejdřív šli k takové kaskádě, která hrozně nahlas zněla. Takové malé pintské Iguaçú:
http://www.youtube.com/watch?v=Skp3TfgJrDU

A pak sme pozorovali pávy:
http://www.youtube.com/watch?v=X4vGYQ8zd8M

A pak sme tam objevili takové malé hřišťátko, tak sme ho šli prozkoumat.
Pak už byl čas se rozloučit. Mně se opět zhoršilo to nachlazení, tak sem si doma jen zalezla do postele a pustila si v posteli film Celda 2011. Koukala sem ho asi natřikrát pač sem uňho dycky vytuhla.

A pak sme už byli doma, občas chodili do ONCE a taky sme byli na návšgtěvě u Chivina.

A pak už se sváteční lenošení skončilo a začaly všední povinnosti a škola.

Nejlepší Vánoce v mém životě!

Mis reflexiones más profundas II

!Ya estoy hasta los huevos de la complutense! Ya estoy harta de que aquí nada funciona como debiera. Estoy cansada y cada día deseando pirarme pa mi universidad de origen. Antes protestábamos que si el sistema informativo que utiliza la universidad Masaryk era esto, que si era lo otro... Os juro que si hubiera sabido cómo van las cosas aquí, no pediría la beca Erasmus ni de coňa.

El otro día me cabreé otra vez.
Era un martes y yo tenía que entregar el trabajo de Espanol coloquial para aprobar la asignatura y no tener que presentarme al examen. El profesor, para no liarse, decidió recoger nuestros trabajos antes de empezar la clase. Nos pidió veinte páginas (el mío tiene treinta y siete) y nos dijo que la lista de personas aprobadas la publicaría el próximo lunes. Le di mi trabajo que el día anterior había imprimido y encuadernado en la librería de abajo. La verdad que quedó muy bonito, vamos, que parecía un libro. Me entraba un cosquilleo en el estómago cuando lo cogí en mis manos. Ver algo tan perfecto y saber que es fruto de mi creación... Era el sentimiento más placentero que he experimentado en mi vida.
Tras entregarle el trabajo al profesor le pregunté si fuera tan amable y me enviara el resultado a mi correo electrónico. Me dijo que vale y que después de la clase me iba a dar su correo electrónico para recordárselo.

La clase terminó, yo recogí mis cosas y cuando me levanté para pedirle su e-mail al profesor, ya se había ido.... y yo me quedé sin correo. Luego llamé a un sitio y me lo dieron, yo le escribí pero hasta ahora no tengo respuesta.

!Es que flipo, eh?! En cada formulario, en cada ficha de clase y en cada oportunidad nos piden nuestros correos electrónicos. Pero para qué si nadie los utiliza? No lo entiendo. Los profesores aquí también tienen correos universitarios pero la mayoría de ellos no los revisa. En mi universidad todo se publica en el sistema informativo, la herramienta tan odiada por los estudiantes en principio y tan adorada cuando se acostumbran. Aquí podría ser lo mismo...pero no lo es.
Los profesores tienen a su disposición el campus virtual, una plataforma para subir material de estudio en el servidor de la UCM pero no lo utiliza ni dios.

Después de la clase ésta me senté un rato en la cafetería de la universidad, me pedí un café caliente y me puse a revisar un poco para las clases siguientes.
A las once y media me toca morfología histórica. Sin embargo, cuando llegué a la puerta del aula, estaba cerrada. Cuando intenté abrirla, se acercó Antonio, uno de los bedeles de la Complutense, y me dijo que el profesor no había venido. Y nadie sabía nada. Fui a la conserjería, llamaron a mi departamento y allí tampoco tenían noticias suyas. El profesor probablemente se lo habría dicho a alguno de sus alumnos y así ellos estaban informados y el día ese no vinieron. Y yo no sabía nada porque en la clase anterior él no dijo nada sobre su plan de no acudir a clase. Si lo hago yo en mi país, me echan del trabajo. ?Cómo puede no avisar en el departamento que no habrá clases? En mi universidad en casos como éste, el profesor les escribe un correo a todos sus estudiantes y ellos saben vale, hoy no hay clase, hoy puedo dormir un poco más. Y no pierden tiempo viajando a la universidad, lo cual para mí supone una hora y media. Pero aquí no, aquí todo es distinto.

Spain is different.