Haló haló, Pája se opět hlásí

Tak historie se opakuje. Zase. Pátého července odjíždím. Kam? Do Espaňi. Zase. xd Kam taky jinam, že? xd A kam tam? No hádejte. Můžete třikrát. xd Madrid/Montánchez/Madrid/Montánchez/Madrid. Zase. Jako tomu bylo loni, předloni a předpředloni. xd Ale prý letos možná vyjde Asturias! Nechci to tu moc říkat, abych to nezakřikla. Tajně v to doufám, tajně si to přeji, tajně o tom sním... Ale nechme tomu volný průběh. Dejme času čas a on sám ukáže, kterým směrem se věci budou ubírat. Ráda bych poznala jiný kout tak rozmanité země, jako je Španělsko. Podle mého je Espaňa tou nejrůznorodější zemí Evropy. Skoro mi to připadá, jako kdyby ten stát měl v sobě 17 malých zemiček.

Mi to přijde, že se tu pořád jen opakuji. Obávám se, že tento blog vás brzy začne pěkně nudit.
To když jsem jela do Espaňi poprvé, to bylo jiný kafe. No jo, bylo to poprvé a každé poprvé je tak trochu vzrušujícím dobrodružstvím. Pamatuji si to, jakoby to bylo dnes. Už když jsem šla kupovat letenky (a to tehdy jsem je kupovala pěkně dopředu, ne jak teď xd) cítila jsem ty nervózní motýlky v břiše a když mi paní z Čedoku předala onen lístek, který mi otvíral dveře k cestě do jiné země, navíc letadlem (oooooh), cítila jsem se, jako bych právě vyhrála milion.
Nervózně jsem odpočítávala na skypu dny do odjezdu – a to si pamatuji, jak jsem tam psala číslo 108.
Den před odjezdem jsem pořádně ani nespala, furt jsem nervózně prohrabávala kabelku, jestli mám všechno, zda mám v pořádku všechny potřebné dokumenty...
Cesta na letiště byl mazec. Vůbec jsem si nedokázala představit, že to celé dobře dopadne a že Pájina za pár hodin bude v jiné zemi.
A stalo se. Pájina přistála v Madridu, tam na ni čekal Pedro...a to už znáte. :)

No a dnes je 18. července (opět jsem začala cosi psát a dopisuji to sto let pozpátku že? :D ) a já jsem v Montánchez. Nakonec se ruta Madrid/Montánchez zopakuje asi jen jednou, protože nechceme nechat Juani samotnou, takže jsme v hlavním městě byli jen 3 dny a pak vyrazili s Auto-res sem.

A co je nového? Celkem nic. Už minulý rok, když jsem sem jela, bylo to jiné. A teď? Považuji Montánchez za své druhé doma. Už tu znám pár lidí, Conchi, Anitu, Pedra, Almudenu jsem viděla předloni, minulý rok a teď znovu, připadám si, jako bych se vrátila domů.

Cesta do Asturias se nám začala komplikovat. Původní plán byl vyrazit 20. července do Avilés, kde bydlí Nacho, resp. kde bydlel, teď si postavil nový dům někde tam blízko na venkově a pozval nás, abysme ho tam přijeli navštívit. Ještě před mým příjezdem volal Pedrovi, že si na naši návštěvu vezme pár dní dovolené. Když jsem přijela, volal, že mu dovču nedají, že možná, snad vsrpnu, ale že neví..
Plán číslo dva: Odjet dvacátého pátého července do Ovieda za jinými Pedrovo známými. Ti ale odjíždí den předtím do nějakého puebla v Burgosu, takže zase nic.
Plán číslo tři: Odjet do Asturias začátkem srpna...ale moc tomu nedávám. Myslím, že zůstaneme celé léto v Extremaduře.

A jak se máme? Skvěle. Toto jsou ty pravé prázdniny, kdy se nic, ale vůbec nic nedělá, jen se tak poflakuje. Dny tu plynou líně a pomalu. Ráno vstaneme, něco děláme doma, jdeme nakoupit, obědváme, siesta (někdy mezi nákupem a obědem jdeme na jedno corto do Pitogordo, někdy se z jednoho corto stanou dvě, tři, čtyři...), kafíčko, odpoledne se většinou flákáme doma, a dvoře nebo před barákem, večeře, pak se jdeme většinou někam projít, vracíme se k ránu a celé toto se opakuje.

Jediné, co mi tu moc chybí, je internet. U nás doma jsem na něj až moc zvyklá – mám ho na koleji, na univerzitě, doma... Tady ho mám někdy pár minut, když Almudena nevypne router (už ho vypíná, ne jak minulý rok, kdy ho měla pořád zapnutý), a to jen rychle projedu e-mail a konec. Je tedy docela možné, že tento příspěvek se objeví na blogu taky bůhvíkdy.

Ráda bych jela na pár dní do Madridu, i když tam taky nicmoc, v srpnu tam hlavně nikdo není a nic se neděje. Ale je tam net, přecejen je tam víc aktivit a teď přes léto je tam dost mých známých, mohla bych se s nimi aspoň vidět.

Dnes přijede José a Pilar. Těším se na ně. Josého jsem viděla jen ty tři dny, když jsme byli v Madridu, a celkem se mi po něm stýská. Mám ho ráda, je skvělý a aspoň nebude v domě takové prázdno...a něco se bude dít.

Včera jsme byli nakupovat v jednom obchodě, kde je hrozně sympa prodavačka. Měli tam malinkého pejska. Jmenoval se Minuto (Minuta). :) Asi proto mu dali takové jméno, že je tak malý. Byl moc roztomilý.

Před pár dny jsme dělali pořádek nahoře na terase. Pedro vyházel plnou obrovskou skříň jakýchsi předpotopních kazet, které už se dneska ani nedají přehrávat. Nasypali jsme to do tašek (byly toho 3 plné velké odpadkové pytle) a večer jsme to odvezli do containeru. Škoda, že se kazety nevykupují jako kov či papír, byli bysme boháči. xd xd xd

Obdivuji Pelaya (ten z Pitogordo, co jsem tu psala o jeho narozeninách, jak nás vždycky furt na něco zve) a jeho přítelkyni Consoli. Pelayo byl vždy dobrý v obchodě a Consoli je také velmi schopná. Pelayovi teď patří bar Pitogordo, s Consoli mají nádherné apartamentos, kde ubytovávají lidi (kdybyste se někdo chystali do Montánchez a hledali ubytování, určitě mrkněte na http://www.pitogordo.com , tam najdete všechny informace a kromě fotek těchto apartamentos a kontaktu je tam také info, co se kde dá v Montánchez dělat a vidět), koupili si nádherný nový byt v nových budovách, které byly v Montánchez postaveny, Consoli má obchůdek se sladkostmi a ještě pronajímají prostory pod apartamentos lidem, co si tam zbudovali bar Montanera.

Dnes jsem se tu přihlásila na vodní gymnastiku. Jsem na to dost zvědavá, o půl osmé vyrážíme s Ani a Conchi do bazénu, pak poreferuji.

Když jsme jeli z Trujilla s Marisol do Montánchez, vyprávěla nám, jak byli s Canchacou v Argentině. Úplně mám chuť tam jet!

V sobotu se ženil syn Chenchi. Prý 450 invitados! Tyvole!!!

Pilar a Figura čekají druhé dítě. Jejich první má nějaké tři roky a jmenuje se Jacobo.

Včera jsem poznala hrozně sympatickou paní. Jmenuje se Petra Galán Berrocal, je to sestra Rafy z Pedrovo party, je hispanistka a je hrozně sympatická! Na jednu stranu fiestera, na druhou stranu mega inteligentní. Žije v Cáceres a je profesorkou.

Jednou odpoledne, když jsem seděla ve dveřích domu a snažila se catchnout signál z Almudenina routeru, šla kolem Conchi a že: „Quieres un regaliz?“ A já samozřejmě ni puta idea qué coňo es el regaliz, jsem řekla, že teda ok. Děcka! To byl normálně pendrek! Ten lékořicový humus, co se u nás prodává jako bonbony nebo taky jako takové to dlouhé...ufff!!! Tak už vím, že regaliz příště ee. :D :D :D

V neděli jsme šli k Rocío, dali si tam žaludový likér a poslouchali z mojí mp3ky písničky od Joaquína Sabiny. Taková pohoda! Pak jsme se přesunuli do Pitogordo, kde venku seděla Consoli a Pelayo, přisedli jsme si k nim...a domů jsme se vrátili o půl páté ráno. OChutnala jsem tam zase cosi divného, co jsem neznala. Nevím, jak se to jmenuje česky, španělsky sem to taky zapomněla, no byly to takové jako...tvar to mělo jako obrovská čočka, bylo to trochu slané a v nálevu, jak kukuřičky Bonduel. :D

...a zase už je o den víc...a Pájina samozřejmě zaaase píše zpět, že? Kéž bych zase měla chvíli net!

Tak včera jsem byla na té gymnastice. Sešly jsme se před domem Conchi, Maxi, Ani, já a ještě nějaké holky a vyrazily jsme.
Když jsme přišly k bazénu, ještě se tam koupalo pár lidí, ale během pěti minut jej všichni opustili, páč byl rezervovaný pro nás.
Přišel taky ten tío, co nám dával lekci. Nějaký Paco z Cáceres. Urobil si prezenčku a nahnal nás do malého bazénku, kde bylo tak po kolena vody. Měli jsme jej 4x obejít, a to pokaždé rychleji. Tyjo byl to záhul, ono se to nezdá, ale ta voda klade strašný odpor. :) Pak jsme šli do velkého bazénu, kde jsme ho měli nevím kolikrát obejít a ručkovat při tom po okraji bazénu. Bylo mi líto neplavců, i když všechny cviky byly i pro ně. Pak nás nahnal zase do toho malého, kde jsme dělali takový ten cvik, kdy se jakoby jede na kole. Pak něco na břišní svaly a pak to začalo: Posilovací cviky na ruce ve stylu aerobic. Bylo to rychlé, el profe sólo marcaba el ritmo áááá uno, dos, tres, cuatro, cinco, seis, siete, ocho, nueve, diez, uno...a tak pořád dokola...nic nevysvětloval a než mi Anita cvik vysvětlila, profe už říkal ocho, nueve, diez a už se dělalo cosi jiného. Hrozně moc se mi za stesklo po Lence Nejedlé, která nám dávala hodiny tance a byla uplně skvělá bo vše mega dobře vysvětlovala y en todo momento sabíamos qué debíamos hacer.
Po posilovacích cvicích, které trvaly snad věčnost a já z nich mega ani nestihla udělat, což mě sralo, bo ta hodina pro mě ztratila tu pravou hodnotu či jak to nazvat, začaly ejercicios de juego. Myslela jsem si, jak se u toho nasmějem a že to bude asi sranda. Rozdal nám takové dlouhé...oni tomu říkali churros, já tomu říkala salchichas de goma (gumové párky). Byly to takové tak snad přes metr dlouhé tlusté pryžové duté párky. Do párku jsme si vždycky někoho hákli (já Anitu), konce párku jsem si chytila a Anita měla mega běžet a já s ní. Pak jsme se prostřídaly. Pak jsme se stejným způsobem vozily – ten, kdo držel konce párku, si lehl na vodní hladinu a ten, co běžel, ho tahal.
Další cvik byl, že jsme měli někoho přenést napříč bazénem, takže sme čtyři chytily Anitě ruce, nohy, pátý hlavu a tak nějak jsme ji táhly.
U těch cvičení s párky tam nějaká chica spadla, chudák, a něco si udělala. Museli ji odvézt.

Před pár dny tu přijel repartidor de bombonas de butano. To byl rachot!!! Koupili jsme od něj dvě bombony, on nám je vynesl nahoru na terasu, dali jsme mu zpropitné a on odjel.
Obdivuji toho člověka, že se dokáže celý den tahat s něčím tak mega těžkým, jako jsou propanbutanové lahve. Fuf!

Uaaa! Catchla jsem internet! A dokonce tady ze saly nahoře! Je to takové všelijaké, signál různě osciluje, ale zkusím toto publikovat, abyste měli co číst – a dřív, než se mi to odpojí.