viernes, 2 de agosto de 2013
Como el agua en el río
...va fluyendo el tiempo, trayendo cambios y llevándose el pasado poco a poco.
...y al final llegó el final
...y todo cambió. Se acabó el cuento de hadas. Ese maravilloso sue?o lleno de ideales que nunca podrían llegar a hacerse realidad... Y yo, siempre dispuesta a luchar con todas mis fuerzas, en los últimos momentos ya lo sabía. Ya me di cuenta... y pasó. Lo dije...y no me creyeron...a veces no te creen, por muchas explicaciones que dés...sólo tú sabes la verdad y sabes que es verdad. Los demás siempre tienen la opción de no creerte por muy sincero que les seas... y todo terminó. Dicen que el tiempo es el mejor médico. Ojalá tengan razón.
jueves, 21 de febrero de 2013
Na hlavu postavený
Tak si občas říkám, jak některý věci na tom našem světě kulatým tak zajímavě
fungujou/nefungujou. Až je to s podivem. Jsme schopni vyletět do vesmíru a nejsme schopni
sejít se s někým ze sousedství. Máme počítače, ale i přesto si textový soubor z internetu
stáhneme a vytiskneme. Každá univerzita má svůj informační systém, avšak téměř nikdo jej
nepoužívá. Všude vyplňujeme naši e-mailovou adresu, aby nám pak dopis byl zaslán poštou.
Vkládáme tolik energie do tak zbytečných věcí, až je to neuvěřitelné.
Od předvčerejška řeším problém s Českou poštou. Včera mi měli doručit balík do ruky. Podle
názvu této služby bych tedy očekávala, že mi balík předají přímo mně osobně do rukou. Včera
ráno tu někdo krátce zazvonil, vzala jsem si tedy bundu, zazvonění se ozvalo znovu, já
vklouzla do bot a když jsem sešla dolů, nikdo tam nebyl.
Šla jsem se tedy podívat, zda mi ve schránce nenechali nějaké oznámení. Nenechali. Zato jsem
ale v rohu u dveří objevila obrovskou krabici plnou různých letáků a novin.
Říkala jsem si, co to tam dělá, no byly to letáky, o které nikdo nejevil zájem. Doručovatelé
letáků je narvali lidem do schránek a ti je jen vybrali a nechtěné papírové spamy rovnou
vyhodili do oné krabice.
A přitom Billa, Albert, Tesco, všechny obchodní řetězce mají svůj web a na něm zveřejňují
letáky se slevami na jejich zboží v elektronické podobě. A ty tištěné nikdo nechce, přesto
se tisknou dál a dál. Tuny letáků, tuny papíru, který se musí recyklovat, čímž se promrhá
další energie, která by se dala využít jinde. Naproti tomu pořádáme kampaně na záchranu lesů
a divíme se, když někde vidíme statistiky, kolik odpadu jsme schopni vyprodukovat.
Chapadla všudypřítomné propagace a reklamy jsou mocná a útočí na nás ze všech stran. Lákají
nás do lepkavých osidel a my se jim často ani nebráníme a kupujeme, ráno vstáváme, abychom
byli v obchoďáku první a mohli si koupit ty jedinečné produkty v akci, ač letáky
zatracujeme, nechceme a stále odmítáme.
A na konec této mé krátké a asi dost neuspořádané úvahy přidám jeden vtip:
A: Hele, jak mám do anglickýho životopisu napsat roznašeč letáků?
B: Spammer.
jueves, 19 de julio de 2012
Mi primera manifestación
Hola!
Aquí estoy, de nuevo en Madrid. Vine el 4 de julio pero hasta ahora no ha habido grandes novedades para compartir y entre quedadas con amigos y unos días que estuve pachucha en la cama el tiempo pasó volando.
Sin embargo, hoy sí pasó algo que se merece una entrada en mi blog. La manifestación 19-J contra los recortes.
Jamás viví semejante experiencia. Y fue...emocionante! Mi carinix y yo fuimos! La primera mani de mi vida, y además en Madrid! A lo grande! Nos pusimos en la esquina de la calle Alcalá, en la puerta del Instituto Cervantes, cerca de la esquina con la calle Barquillo. Pasaba un mogollón de gente! Frases como "Manos arriba, esto es un atraco", "Sí se puede", "Pueblo unido jamás será vencido" y "Salida pública" sonaban con frecuencia. Un grupo que pasaba cantaba la famosa canción de la cabra que se murió adaptada: "La paga, la paga, la puta de la paga, la madre que la parió. Yo tenía una paga y la muy puta se murió." La gente tenía tambores, trompetas, silbatos y la que no tenía tocaba las palmas gritando o cantando frases.
Estuvimos allí y la muchedumbre no dejaba de pasar hasta que Sol se llenó por completo y grupos de personas se iban quedando por ahí. La fuerza del momento me envolvió por completo y aunque no soy espanola me sentía una de ellos luchando por sus derechos. Desgraciadamente no pude seguir con la multitud ni tuitear desde el lugar (debían haber echado los inhibitores esos de frecuencias o algo porque no me dejaba ni conectarme a internet ni hacer llamadas telefónicas), tampoco pude hacer vídeos. Así que lo único que os puedo ofrecer es esta grabación para que escuchéis un poco el ambiente:
http://audioboo.fm/boos/890647-la-manifestacion-19-j-2012-contra-los-recortes-madrid-spain-grabado-desde-la-esquina-de-c-alcala-con-montancheco
Bueno chicos. Me voy despidiendo ya que es tardísimo y hay que recobrar fuerzas, que hoy ha sido un día bastante intenso.
Cuidaos mucho y hasta la próxima!
Aquí estoy, de nuevo en Madrid. Vine el 4 de julio pero hasta ahora no ha habido grandes novedades para compartir y entre quedadas con amigos y unos días que estuve pachucha en la cama el tiempo pasó volando.
Sin embargo, hoy sí pasó algo que se merece una entrada en mi blog. La manifestación 19-J contra los recortes.
Jamás viví semejante experiencia. Y fue...emocionante! Mi carinix y yo fuimos! La primera mani de mi vida, y además en Madrid! A lo grande! Nos pusimos en la esquina de la calle Alcalá, en la puerta del Instituto Cervantes, cerca de la esquina con la calle Barquillo. Pasaba un mogollón de gente! Frases como "Manos arriba, esto es un atraco", "Sí se puede", "Pueblo unido jamás será vencido" y "Salida pública" sonaban con frecuencia. Un grupo que pasaba cantaba la famosa canción de la cabra que se murió adaptada: "La paga, la paga, la puta de la paga, la madre que la parió. Yo tenía una paga y la muy puta se murió." La gente tenía tambores, trompetas, silbatos y la que no tenía tocaba las palmas gritando o cantando frases.
Estuvimos allí y la muchedumbre no dejaba de pasar hasta que Sol se llenó por completo y grupos de personas se iban quedando por ahí. La fuerza del momento me envolvió por completo y aunque no soy espanola me sentía una de ellos luchando por sus derechos. Desgraciadamente no pude seguir con la multitud ni tuitear desde el lugar (debían haber echado los inhibitores esos de frecuencias o algo porque no me dejaba ni conectarme a internet ni hacer llamadas telefónicas), tampoco pude hacer vídeos. Así que lo único que os puedo ofrecer es esta grabación para que escuchéis un poco el ambiente:
http://audioboo.fm/boos/890647-la-manifestacion-19-j-2012-contra-los-recortes-madrid-spain-grabado-desde-la-esquina-de-c-alcala-con-montancheco
Bueno chicos. Me voy despidiendo ya que es tardísimo y hay que recobrar fuerzas, que hoy ha sido un día bastante intenso.
Cuidaos mucho y hasta la próxima!
martes, 13 de septiembre de 2011
Recordatorio de vuelos de Wizz Air
Madrid, Mar 14 sep 2011
Estimada Sra. Konecná,
Le recordamos que el jueves se acaban definitivamente sus vacaciones. Le recordamos que ya se termina el cachondeo y que ya llega la hora de tomarse esto muy en serio, que el 19 empieza el semestre en la universidad donde Vd estudia., que Vd ha estado más de dos meses en Espana y no tiene ni puta idea qué tema elegir para su tesina (?es que Vd se ha creído que en Espana se le ocurrirá algo o qué?), así que le rogamos que máximo a las 13:00 esté en la terminal 1 en el aeropuerto de Barajas, que a las 15:05 sale su avión con destino a Praga. Por favor, sea puntual, que la conocemos.
No olvide llevar con Vd la documentación necesaria si no quiere tener el mismo destino como el protagonista de "La terminal".
Le recordamos que en su país de origen ya se ha acabado el calorcito y el veranito así que por favor, póngase la ropa adecuada para temperaturas inferiores a 20 C a no ser que desee morir congelada.
Sin más, nos despedimos de Vd y recordándole que no se le olvide poner el despertador, (sabemos que Vd es una dormilona y que a la hora de acabarse la siesta no hay quien la levante) no nos queda otra que desearle que tenga muy buen viaje.
Atentamente
Su Wizz Air
Estimada Sra. Konecná,
Le recordamos que el jueves se acaban definitivamente sus vacaciones. Le recordamos que ya se termina el cachondeo y que ya llega la hora de tomarse esto muy en serio, que el 19 empieza el semestre en la universidad donde Vd estudia., que Vd ha estado más de dos meses en Espana y no tiene ni puta idea qué tema elegir para su tesina (?es que Vd se ha creído que en Espana se le ocurrirá algo o qué?), así que le rogamos que máximo a las 13:00 esté en la terminal 1 en el aeropuerto de Barajas, que a las 15:05 sale su avión con destino a Praga. Por favor, sea puntual, que la conocemos.
No olvide llevar con Vd la documentación necesaria si no quiere tener el mismo destino como el protagonista de "La terminal".
Le recordamos que en su país de origen ya se ha acabado el calorcito y el veranito así que por favor, póngase la ropa adecuada para temperaturas inferiores a 20 C a no ser que desee morir congelada.
Sin más, nos despedimos de Vd y recordándole que no se le olvide poner el despertador, (sabemos que Vd es una dormilona y que a la hora de acabarse la siesta no hay quien la levante) no nos queda otra que desearle que tenga muy buen viaje.
Atentamente
Su Wizz Air
martes, 6 de septiembre de 2011
Pavlína Konečná - Esto es Asturias
- Olor a sidra por todas partes,
- Humedad, viento y lluvia
- Pasear por las calles de una ciudad y escuchar el sonido de las gaviotas,
- Que el aire te traiga el olor del mar hasta tus mismísimas narices
- Ver cómo el tiempo cambia cinco veces en una hora
- Tomar un café en una terraza de una casa en el medio del campo y navegar por internet,
- Comprar un kilo de mejillones por tan sólo 4 euros,
- Emocionarse al ver el comienzo del descenso del Sella
- Decir "Culín", "poquitín" y "cuidadín"
- Hablar con todas las eses
- Cantar "Asturias, patria querida" y llorar a lágrima viva
- Comer marisco
- Quedarse con las ganas de bajar a una mina
- Mojarse los pies en el cantábrico
- Caminar por una playa solitaria mientras está orvallando
- Marchar en vez de irse
- Arrancarle las patas a una "andarica" y rechupetearlas a más no poder
- Quedarse embobao ante la arquitectura de Niemeier
Asistir a un espectáculo de teatro nigeriano
- No sentir necezidad de echarse siesta
- Mear en el cantábrico con una rodilla clavada en la arena y que la marea te corte la meada
- Decir "un cacho hormigón en el medio de un prao" mientras los demás dicen "Elogio al horizonte"
- Cantar "La moto de Pachín" mientras bajábamos las cuestas del pueblo de Lastres
- Hacer "la ruta de doctor Mateo" y fingir que lo entiendes todo aunque ni siquiera sabes de la existencia de esta serie
- Descubrir que Melendi es asturiano
- Querer ir a Gijón con un coche sin batería ni gasolina
- Llamar !Belén! y obtener respuesta de tres mujeres a la vez
- Comer en La chalana
- Cazar bígaros con un alfiler
- Subir al Naranco
- Desayunar galletas Chiquilín escuchando música clásica
- Admirar las estatuas de Oviedo, lo perfectas que son
- Hacerse una foto delante de la catedral de la ciudad más limpia y senorial de todo Asturias
- Cantar a todo pulmón las canciones de Melendi y pasárselas por bluetooth
- Pasear por las calles de Avilés mientras llueve y que no te caiga ni una gota (!Vivan los portales!)
- Subir a la cueva para pedirle un deseo a Sta. Covadonga
- Encender una vela en la basílica de ésta
- Descubrir que la joya arquitectónica "Calatrava" no se admira con las cámaras de fotos por fuera sino con las tarjetas de crédito y por dentro
- !Con fabes y la sidrina nun fai falta gasolina!
- Grabar un vídeo a ciegas
- Tener una playa apenas 3 kilómetros de casa
- Coger el coche para ir a tomar una cana
- Visitar el museo de anclas
- Tararear "Mi abuelo fue picador allá en la mina, arrancando el negro carbón quemó su vida."
- Comer espaguetis igualitos a los de mi mami
- Usar escanciador de sidra eléctrico
- Oír por primera vez el nombre Senén
- Aprender que la mujer y la manzana tienen que ser asturianas
- Subir el Pajares a toda leche y sentirse como en una montana rusa
- Conocer bellísimas, hermosísimas y estupendísimas personas
- Sentirse acogida
- Vivir momentos inolvidables
- Sentirse como en casa
- Conocer gente extraordinaria
- Reír de alegría y llorar de emoción
- Enamorarse
- Querer volver
...y echar muchísimo de menos...
Esto es Asturias.
- Humedad, viento y lluvia
- Pasear por las calles de una ciudad y escuchar el sonido de las gaviotas,
- Que el aire te traiga el olor del mar hasta tus mismísimas narices
- Ver cómo el tiempo cambia cinco veces en una hora
- Tomar un café en una terraza de una casa en el medio del campo y navegar por internet,
- Comprar un kilo de mejillones por tan sólo 4 euros,
- Emocionarse al ver el comienzo del descenso del Sella
- Decir "Culín", "poquitín" y "cuidadín"
- Hablar con todas las eses
- Cantar "Asturias, patria querida" y llorar a lágrima viva
- Comer marisco
- Quedarse con las ganas de bajar a una mina
- Mojarse los pies en el cantábrico
- Caminar por una playa solitaria mientras está orvallando
- Marchar en vez de irse
- Arrancarle las patas a una "andarica" y rechupetearlas a más no poder
- Quedarse embobao ante la arquitectura de Niemeier
Asistir a un espectáculo de teatro nigeriano
- No sentir necezidad de echarse siesta
- Mear en el cantábrico con una rodilla clavada en la arena y que la marea te corte la meada
- Decir "un cacho hormigón en el medio de un prao" mientras los demás dicen "Elogio al horizonte"
- Cantar "La moto de Pachín" mientras bajábamos las cuestas del pueblo de Lastres
- Hacer "la ruta de doctor Mateo" y fingir que lo entiendes todo aunque ni siquiera sabes de la existencia de esta serie
- Descubrir que Melendi es asturiano
- Querer ir a Gijón con un coche sin batería ni gasolina
- Llamar !Belén! y obtener respuesta de tres mujeres a la vez
- Comer en La chalana
- Cazar bígaros con un alfiler
- Subir al Naranco
- Desayunar galletas Chiquilín escuchando música clásica
- Admirar las estatuas de Oviedo, lo perfectas que son
- Hacerse una foto delante de la catedral de la ciudad más limpia y senorial de todo Asturias
- Cantar a todo pulmón las canciones de Melendi y pasárselas por bluetooth
- Pasear por las calles de Avilés mientras llueve y que no te caiga ni una gota (!Vivan los portales!)
- Subir a la cueva para pedirle un deseo a Sta. Covadonga
- Encender una vela en la basílica de ésta
- Descubrir que la joya arquitectónica "Calatrava" no se admira con las cámaras de fotos por fuera sino con las tarjetas de crédito y por dentro
- !Con fabes y la sidrina nun fai falta gasolina!
- Grabar un vídeo a ciegas
- Tener una playa apenas 3 kilómetros de casa
- Coger el coche para ir a tomar una cana
- Visitar el museo de anclas
- Tararear "Mi abuelo fue picador allá en la mina, arrancando el negro carbón quemó su vida."
- Comer espaguetis igualitos a los de mi mami
- Usar escanciador de sidra eléctrico
- Oír por primera vez el nombre Senén
- Aprender que la mujer y la manzana tienen que ser asturianas
- Subir el Pajares a toda leche y sentirse como en una montana rusa
- Conocer bellísimas, hermosísimas y estupendísimas personas
- Sentirse acogida
- Vivir momentos inolvidables
- Sentirse como en casa
- Conocer gente extraordinaria
- Reír de alegría y llorar de emoción
- Enamorarse
- Querer volver
...y echar muchísimo de menos...
Esto es Asturias.
viernes, 26 de agosto de 2011
Naše asturské dobrodružství
Den první: Pátek 05 ago 2011
Vstali jsme okolo šesté, připravili poslední věci a vydali se na zastávku v Montánchez, kde jsme catchli autobus směr Cáceres. Cesta to byla dlouhá, ačkoli autem po dálnici jste tam cca za 25 min, ale autobus všemožně stavěl v různých malých pueblech. Naštěstí jsme se ani moc nenudili bo s náma v busu jel Juanito, manžel Anity. Vystoupil o zastávku dřív jak my, ale nakonec jsme se s ním stejně setkali na autobusáku.
Do Cáceres jsme přijeli o půl desáté, teda spíš k desáté hodině. Měli jsme hoďku čas, pročež jsme zapadli do místní zastávkové kafárny, dali si cocacolu, snědli si bocadillo od Juanity, zašli na wc a jali se hledat příslušnou dársenu, odkud odjíždí busy Alsa.
Opět nám pomohl Juanito, takže jsme nemuseli nic složitě hledat.
A pak už následovala jen dlouhá osmihodinová cesta autobusem. Aspoň tři hodiny jsme jeli a bus zastavil v Baňos de montemayor či jak se to pueblo jmenuje. Sem si myslela, že už sme dááávno fuera de Extremadura, načež mi Pedro oznámil: „Toto je poslední pueblo provincie Cáceres.“ Oops tak sem se sekla no :D Extremadura je pořádně veliká.
Pak jsme zastavili ještě v jakémsi pueblu, v Salamance, v Zamoře, v Leónu a pak až v Oviedu.
Když jsme sjížděli z Leónu do Ovieda, až nám z toho praskalo v uších. A jak jsme různě vystupovali a stoupali pořád nahoru, byla znát i změna klimatu. Byl to zajímavý pocit to sledovat.
A jak jsme vyjeli z Leónu, po chvilce už byly vidět nádherné asturské hory.
Na nádraží v Oviedu nás přivítalo typicky asturské počasí – déšť. Vystoupili jsme po osmihodinové cestě celí zdřevěnělí a za 5 min už za námi přijel Nacho.
Nastoupili jsme do auta a ještě než jsme odjeli do Avilés, stavili jsme se v bytě jeho maminky. Má nádherný prostorný byt nedaleko centra Ovieda. Nacho tam nechal nějaké věci a vydali jsme se směr Avilés.
Po dálnici, která se jmenuje Y díky tvaru, který má, jsme byli v Avilés cca za 20 minut. Původně jsme chtěli jet rovnou domů k Nachovi, ale nakonec jsme se zastavili v pár barech.
Sešlo se tam mega lidí, Luisto, jeho žena Isa, jeho sestra Rosa a spousta lidí! Taková obrovská grupa!
První dojem z asturských barů byla všudypřítomná vůně sidry. Sidra se vyrábí z jablek, má trochu trpkou chuť a správně se nalévá (se escancia) z láhve z výšky přes hlavu do široké sklenice tak, aby tekutina dopadala na její okraj. Dělá to nádherný zvuk! Zní to jako řeka. Jako pramen živé vody.
Ve skupině lidí se koupí sidra, postupně se nalévá a sklenice putuje odjednoho k druhému. Když se sidra pije, nechá se tzv. culín – trošička sidry na dně sklenice. Ta se potom vylije. Ptala jsem se Astuřanů, proč se to tak dělá. Řekli mi, že pravý motiv je, že se tou zbylou troškou očistí místo, odkud člověk pil a tak může pít další. Pro mě to byl takový malý rituál.
Líbí se mi, jak Astuřané mluví! Mnohem líp se jim rozumí, než lidem z jihu. Tu jsem si uvědomila obrovský rozdíl mezi uzavřeností extremadurské mluvy a jasností té asturské. – Mirka by neměla žádný problém v Asturias rozumět.
Pro zdrobněliny používají mega příponu – ín – cuidadín, poquitín, un ratín...
Vyslovují všechna konečná s, a to úplně přirozeně, což se mi mega líbí! – třeba se tu napravím a zase budu mluvit líp, jaja!
Dali jsme si sidru asi ve třech barech a pak už byl čas jet domů.
Nacho si postavil nádherný velký dům cca 10 min od Avilés. En el campo! Jmenujne se to tam Gozón – porque allí uno goza mucho – gozáis de la tranquilidad, de la naturaleza... Takže když jsme přijeli, vystoupili jsme do nádherného klidu, jen jeden cvrček byl slyšet. Takové posvátné ticho!
Trochu jsme se zorganizovali a Nacho nám připravil večeři – smažená merluza a úžasný salát z rajčat, který zakápl octem z Modeny a poprášil česnekem a oregánem. Výborné to bylo! Nakonec jsme otevřeli ještě z cesty nerozbalený bocadillo s chorizem, pan jsme vyhodili, bo totálně zežvýkačkovatěl, ale výborné chorizo z Montánchez nám posloužilo jako aperitivo.
Nakonec chupito z mandarinkového likéru a šli jsme spát. A krásně se nám to spalo!
Den druhý: Sobota 06 ago 2011
Po cestě jsme byli mega unavení, takže když jsem se vzbudila, nejen že bylo už půl desáté ráno, ale navíc Nacho a Pedro už byli dávno vzhůru, seděli na terase, Nacho pojídal meloun a povídali si.
Posnídali jsme, Pedro s Nachem otoastovaný chléb s česnekem a olivovým olejem a já sušenky a k tomu neodmyslitelné kafe a pustili jsme asturskou televizi, kde běžel přímý přenos Descenso del Sella. Já jsem zmeškala začátek, který je nejhezčí. Právě jsem byla ve sprše, když spousta lidí zpívala Asturias, patria querida. Pedro mi říkal, že pak říkali jména zemí, které soutěžily, mezi nimi i Česká republika.
Musí to být mazec být přímo tam. Je tam spousta lidí a v momentě, kdy to odstartují, všichni překotně běží ke svým lodím, rychle do nich hupsnou a rychle pádlovat, aby co nejdříve dorazili do cíle.
Chvíli jsme koukali a pak jsme jeli nakoupit do Avilés.
Nikdy jsem nezažila jít po městě a slyšet zvuk racků. Bylo to nádherné! A bylo svěže, foukal vítr, a i přesto se estaba a gusto. Tady prší, ale není to takové to hnusné vlezlé počasí, jako když prší v Česku a člověk by jen spal. Ve vzduchu byla cítit vůně moře.
Nejdřív jsme zapadli do obchůdku s cédéčky, kde chtěl Nacho koupit album nějakého asturského zpěváka.
Pak jsme šli na náměstí, kde byl trh s rybami a různými mořskými plody. Koupili jsme mejillones, berberechos a pak taky chléb a nějaké ovoce a zeleninu.
Pak jsme se stavili v baru na jedno pivko. Cestou tam začalo pršet. Pršelo vydatně ale velmi drobně, takže to bylo příjemné.
Avilés má spoustu portales, prý nejvíc v Espaňi. Můžete se tedy procházet po městě za deště a téměř vůbec nezmoknete.
V baru jsme si k pivku objednali mejillones plněné bešamelovou omáčkou. Přinesli nám je na malém talířku, celá ta concha byla obalená jako řízek a v ní byl bešamel. Výborné to bylo!
Nacho se divil, že navzdory tomu, že pocházím ze země, kde marisco téměř nevidíme, že mi tak chutná. Nevím, kdo mi kdysi řekl: Naciste en un sitio equivocado.
Máme spoustu plánů, co budeme dělat. Času je ale málo, je tedy třeba dobře to zorganizovat.
Máme v plánu podívat se do rybářské vesničky Cudillero.
Máme v plánu procházku na některou z blízkých pláží, jako Salinas a Xagó.
Máme v plánu muzeum mineríe v El entrego.
Máme v plánu jet do Candás jíst pro toto pueblo tak typické smažené sardinky.
Máme v plánu přesun do Ovieda.
Je toho spoustu, uvidíme, co stihneme.
Tak sedím na terase, povívá vítr, popíjíme kafe, dáváme si cigárko a já jsem na netu. :D
Měli jsme vítečný oběd: De primero, berberechos. De segundo filete de bonito. Ensalada de champinones y ensalada de lechuga. Y de postre, sandía!
Ah cómo me encanta el mariscooo!!!
Po kafíku jsme šli na procházku podél pláže Salinas.
Během procházky jsme nahráli video číslo jedna:
http://www.youtube.com/watch?v=c_nizCZ0-aM
Bylo to nádhera! Mořské vlny se rozbíjely o skály. Moře bylo divoké a bouřilo jako o život. Byl to úžasný pocit znovu slyšet ten nádherný zvuk a nechat se ovívat vzduchem, který přinášel jeho vůni a drobné kapičky vody.
Potom jsme vystoupali nahoru a nahráli video číslo dva:
http://www.youtube.com/watch?v=C6FH0Lu_bng
Nádherný výhled! La ría, muzeum kotev, které jsme viděli již předtím, moře tam zezhora nebylo tolik slyšet ale bylo to úžasné!
Pak jsme jeli do centra Avilés. V autě Nacho pustil cédéčko s písničkami Víctora Manuela. Je to úžasný zpěvák se silným hlasem a nazpíval spoustu skvostů, jako např. la planta catorce pojednávající o mineros, kteří zahynuli v jednom dole. a tam jsem se zamilovala do songu, který nevím, jak se jmenuje, ale zpívá se tam o dědečkovi, který celý život pracoval v dole arrancando el negro carbón que quemó su vida...mi abuelo fue picador allá en la mina! A Nacho zpíval nádherným jasným silným hlasem zplna hrdla na celé auto a mně při tom běhal mráz po zádech.
Po cestě začalo mírně pršet. Zapadli jsme tedy do takového malého lokálu, který mi připomínal Traupku, dali jsme si tam pivo a já čokoládový likér a vydali jsme se na procházku centrem Avilés.
Taková nádherná explanada, čistá, estilo minimalista, převládala bílá barva, a úžasné nádherné auditorium ve tvaru polokoule vysoké snad 15 metrů.
V tomto auditoriu jsme zhlédli zajímavé nigerijské divadlo, které pojednávalo o kontrapozici nedostatku přístupu ke vzdělání a válek mezi jednotlivými kmeny. Bylo to doprovázené hrou na typické nástroje a ačkoli mluvili jejich jazykem, kterému jsme nerozumněli, bylo to velmi poutavé. Na konci se objevil nápis My culture, my pride. Nádhera!
Po tomto představení jsme se trochu prošli a šli na večeři. Jedli jsme jak jinak než jídla s mořskými plody – pasta z ryb připomínající českou pomazánku, která se mazala na maličkaté křupavé chlebíčky, smažené rybičky trošku větší než sardinky a pak takové malé calamares.
Pak už byl čas vrátit se domů. Ještě jsme chvíli poseděli na terase, popíjeli a povídali jsme si a okolo druhé ráno jsme zalezli do postelí.
Den třetí: Neděle 07 ago 2011
Vstali jsme okolo půl desáté, nasnídali jsme se a vyrazili do Gijónu. Bylo nádherné slunečné počasí a když jsem ráno vylezla na terasu, připadalo mi to, jako bych ani nebyla v Asturias.
Gijón je obrovské město, nebo aspoň já jsem z něj měla takový dojem. Navíc v létě tam jezdí mrtě lidí na pláž.
Mezitím co Nacho parkoval, Pedro a já jsme se přiblížili víc k pláži a užívali si mořského vzduchu.
Z dlouhé chvíle jsme nahráli video číslo tři:
http://www.youtube.com/watch?v=UqjwBpMfOVM
Jelikož se jednalo převážně o můj výtvor, vsadím se, že vidět není nic, ale vítr, moře a za námi projíždějící motorky a auta a naše rádoby vtipné komentáře tam slyšet jsou. :D
Nacho přišel asi za deset minut a šli jsme se projít.
Předtím nahrál video číslo čtyři:
http://www.youtube.com/watch?v=EdDdTkU7U18
Všude byla obrovská spousta lidí. Chvíli jsme pobyli u radnice a po cestě jsme potkali týpka, který tam hrál na dudy. Ráno tam prý probíhal nějaký desfile se spoustou dudáků, ale jelikož jsme dorazili do Gijónu okolo jedné hodiny odpoledne, už bylo pozdě a my ho zmeškali.
Navíc la gente se iba de jira a comer por ahí, takže všude spousta aut a bylo dost obtížné najít místo k parkování. Proto jsme nechali auto na místě, kde zaparkoval předtím Nacho a všude chodili pěšky, což bylo příjemné.
Byli jsme se podívat u přístavu. Pak jsme objevili takovou kamenitou rampu, která klesala k moři. Nacho a já jsme si zuli boty a šli si smočit nohy. Bosé mokré nohy na kamenitém povrchu pěkně klouzaly, ale nám to nevadilo.
Moře bylo studené a klidné. Nikdo tam nebyl, tak vlny zněly jen jako jemné šplouchání.
Spojili jsme se s jeho sestrou Anou a jejím manželem Ricardem a že půjdeme poobědvat do restaurace Chalana. Bylo tam narváno k prasknutí! Na stůl venku bychom čekali asi hodinu, na ten vevnitř nám bylo řečeno, že déle jak 15 min čekat nebudeme. Nakonec jsme ale i tam strávili dobré třičtvrtě hodiny.
Vybrali jsme si menu, kde převládalo marisco.
Nejdřív nám teda přinesli šunku s kousky sýra, ale pak to začalo: Obrovští krabi, kterým Astuřané říkají andaricas, langostinos, rollitos de bonito, které připomínaly obrovitánské albóndigas – byly to takové jako naše masové koule, polité nějakou rajčatovou omáčkou a vevnitř kousky ryby. Pak chuletitas a typický asturský postre – arroz con leche.
Završili jsme to kávou a že se půjdeme vykoupat v moři.
Ana a Ricardo byli na pláži v Gijónu už ráno, my jsme chtěli jít odpoledne. Už jsme byli celí natěšení, jak bylo krásně. Ovšem během té půlhodinky, než jsme vyšli z restaurace a přijeli na pláž San Lorenzo se nebe zatáhlo a začalo pršet. Rozloučili jsme se tedy s Anou a vydali se směr Avilés.
Počasí vypadalo, že se malinko umoudří, tak jsme začali koketovat s myšlenkou jet na pláž Xagó, které já říkám Nachova pláž, neboť se nachází cca 3 km od Nachovo domu. Nicméně když jsme přijeli domů, že tam jen necháme věci, opět se zhoršilo, tak jsme zůstali tady.
Den čtvrtý: Pondělí 08 ago 2011
Dnes ráno šel Nacho do práce, tedy jsme tu sami. Ráno jsme posnídali, dala jsem si sprchu a teď sedím na terase na netu, je hezky, povívá vítr, je mírně chladněji než včera, ale neprší.
Před chvílí jsem mluvila s Adelkou a možná se ve středu či čtvrtek uvidíme v Oviedu. Už se moc těším.
Teď by byla krásná procházka po Xagó. :)
Nacho přijel okolo třetí odpoledne, dopřipravil oběd a šli jsme ven, neboť bylo nádherné slunečné počasí. Sluníčko mírně píchalo, ale vypadalo to slibně.
Venku se k nám připojil ještě Julio, Nachovo soused, hrozně sympatický. Dozvěděli jsme se, že pracoval v Brně, v Maďarsku a všude možně.
Když jsem seděla ráno venku s laptopem na netu, checkovala jsem e-mail a najednou přišla ke stolu taková chica, začala tu vykládat jakési věci a říkat cosi cosi, já jsem jí rozumněla: Voy a ver el correo. Pak vykládala ty věci a začala říkat: Laura a jakési dvě příjmení. Tož jsem si myslela, že je to Laura, žena Nachovo souseda Julia. Tak jsem se ji ptala, jestlise jmenuje Laura a ona že neee, yo soy la cartera. xd
No a Juliovi přišel obrovský balík s jakousi starožitnou kamerou či co, tak nám říkal, že musí jet do Prahy bo je tam spousta obchodů se starožitnostmi a že tam tomu musí koupit jakési součástky.
Julio je hrozně fajn, rád kouří doutníky – měl je v nádherné dřevěné krabičce se zasouvacím víkem, při obědě nám pořád doléval sidru El gaitero (sidra s bublinkami) a celé to bylo hrozně fajn.
My s Pedrem jsme se předtím napatlali opalovacím krémem páč sme věděli, že bude-li takhle hezky, pojedeme na pláž Xagó, kterou jsem tolik chtěla vidět.
Jídlo se trochu protáhlo páč než jsme snědli obrovské mejillones (takové jsem v životě neviděla, v Peňíscole byly menší), těstovinový salát se sýrem, žampiony a výbornou rajčatovou omáčkou, bonito, kafíčko, vínečko, sidru... Takže nakonec jsme na Xagó vyrazili okolo šesté...ale stálo to za to!
En mi vida he visto un mar tan agresivo como el cantábrico, que cuando bajaba la marea, arrastraba la arena con tal fuerza que aunque el agua apenas te mojaba los dedos de los pies, de pronto te resultaba difícil caminar. Y cómo rugían las olas...
A nikde nikdo, jen dvě procházející se dvojice jsme na té pláži potkali. A jinak jen my a moře! A nádherná čistá pláž to je. Jen koupat se moc nedalo, neboť to zapovídala ve větru se třepotající červená vlajka. Vlny byly tak silné, že víc než po kolena jsme se ponořit neodvážili, páč když přišla vlna, najednou, ani nevíme jak, jsme měli vodu skoro po ramena.
Takže jsme se hlavně procházeli a když přišla voda, trochu jsme se opláchli. Ale víc se opravdu dělat nedalo.
Překvapilo mě, že moře nebylo ani studené...ale ta síla!!! Increíble!
Při procházce jsme narazili na skálu, kolem níž se vytvořil malý bazének s teplou mořskou vodou – říkali jsme mu piscina mediterránea. :D Na skále byly přilepené mejillones, lapas, nějaká řasa a bylo to fajn.
A tady je! Ta naše pláž.
http://www.youtube.com/watch?v=1KG7GmEnMBo
Z Xagó jsme se vrátili okolo osmé. Doma na nás už čekala Nachovo přítelkyně Carmen. Šli jsme se všichni osprchovat od slané vody a že pojedeme do Avilés dát si tam něco, nějaké caňas, a pak že povečeříme doma. Nám se pro pár caňas moc nechtělo jet 2x autem, tak jsme nakonec zvolili alternativu jít tady do blízkého baru, který se jmenuje El cruce, dá se tam jít pěšky a fakt se nachází máx. 50 m od domu. Mazec!
Přidali se k nám i Julio s Laurou a bylo to...nádherné!!!
Dali jsme si pivo, pojídali k němu hranolky a chorizo, mimochodem chorizo se v Asturias udí bo tu není klima na to, aby tu dozrálo samo, a povídali jsme a povídali a povídali.
Tak jsme se dověděla, že Laura žila 15 let v Sao Paulo s nějakým brazilcem, ale bylo to tam dost těžké, tak se nakonec vrátila do Espaňi, pracovala chvilu v Madridu a pak se vdala za Julia a žije v Asturias más contenta que ná.
Pak už jsme šli domů, povečeřeli jsme a šli spát. Nacho odjel spát do Ovieda a my zůstali sami. Chvíli jsme povídali a pak jsme také usnuli.
Den pátý: Úterý 09 ago 2011
Dnes jsme vstali v 8, pobalili věci, teď počkáme na Nacha, nasnídáme se a vyrážíme směr Oviedo. Ani nevím, jestli se mi tam chce. Budou to nuevas sensaciones pero no deja de ser una ciudad, de hecho la tranquilidad de aquí allí no la vamos a tener ni de coňa.
Bude tam Pedrovo ségra Belén s přítelem Manolem, pak nějaká Belén z Ovieda, kterou neznám + další její rodina. Bude se mi mega stýskat po Juliovi a Lauře, po Nachovo sestře Aně a jejím manželovi Ricardovi...bude se mi stýskat po tomto domě...ale uvidíme, jaké to tam bude.
Oviedo nás přivítalo hlukem aut, což mě mírně znechutilo. Ulice San Lázaro, na které jsme vystoupili, byla kopcovitá a nevím, nějak první dojem nicmoc.
Vešli jsme do domu, kde jsme měli bydlet a začali stoupat po schodech, bylo jich hodně a už ani nevím, jaké to bylo patro. Byl to takový typický panelák, což můj dojem nijak nezlepšilo.
Doma nás přivítala Belén, jejíž hlas mi připomínal hlas profesorky Flor Salazar Lacayo na UCM, Elvira, její maminka, a taky tam byli Belén – Pedrovo ségra a její katalánský přítel Manolo.
Přivítali jsme se, my s Pedrem snesli náš kufr o patro níž do bytu Elviry a pak jsme šli do centra.
Nakoupili jsme něco v Mercadoně a pak jsme měli sraz s dcerou Belén, Belenitou. Přišel i její manžel Ángel a jejich děti Avelino, který měl nějakých 12 let a Sergio, dvouletý malý špuntík, který pořád všude běhal a byl velmi živý.
Všichni jsme se odebrali do sidreríe, sedli si venku a pili sidru a kecali.
Nejhustější bylo, že když někdo zavolal „Belén!“, nevěděli jsme, o kterou jde, bo byly 3. Tak jsme Pedrovo ségře říkali Belén la cordobesa, Belén dceři Belenita a Belén mamince jak kdy – Belén de Oviedo, Belén de Amalio (její muž) apod.
Pak jsme se vrátili domů, poobědvali špagety, které byly jak od maminky, natáhli se na křesla, někteří usnuli, Pedro, Belén-Amalio a já jsme kecali, pak jsme si dali chupito výborného kávového likéru a pak jsme přemýšleli, co udělat s načatým odpolednem.
Zvítězil nápad vyjet se podívat na Naranco, un monte pegao a Oviedo. Není ani moc vysoký a hezky je odtama vidět město.
Vyjeli jsme tam a pak ještě kousek vystoupali pěšky. Pěkně tam fičelo a byla tam docela slušná zima. Výhled byl ale nádherný. Cestou jsme si utrhli moruše a Avelino tam trhal jakousi rostlinu, které se odfoukávalo takové jemné, jako se to dělá s odkvetlými pampeliškami. Já jsem šla celou dobu s Ángelem a on mi povídal o Asturias. On toho tolik ví! A má nádherný silný hlas, habla pausadamente y con mucha tranquilidad a já jsem si ho mega oblíbila. Povídal mi o sýru cabrales, jak se vyrábí, o sidře a vůbec spousta toho věděl.
Chvíli jsme se pokochali výhledem na Oviedo, cestou zpátky nabrali Elviru, která zůstala dole, a Belén-Amalio, která zůstala sní a šli do další sidreríe. Tam jsem poprvé viděla elektrický escanciador sidry. Je to takový kruhovitý chisme, který má dlouhou tyčinku, jako dávkovače tekutého mýdla, ta se zandá do lahve sidry, do toho kruhovitého se posadí sidrová sklenice, z boku se na ni zatlačí a z otvoru nad sklenicí do ní šikmo začne padat sidra. Je to dobré, sidra se tím neztrácí a není z toho bordel po zemi, ale je to takové umělé. Ale připadalo mi to jako docela zajímavý nápad.
Jako aperitivo nám přinesli bígaros – ulita toho připomínala šneka, ale bylo to malé, tak 3 cm. K tomu nám přinesli špendlíky. Zprvu jsem nechápala, proč špendlíky, ale pak mi to vysvětlili: špendlíkem se dá docela dobře laborovat uvnitř ulity a malý nitku připomínající tvoreček se jím nabodne a celkem snadno se vyndá. Zkoušela jsem to i bez něj – nejde. Bígaros byly výborné a hlavně jsme se u jejich lovu špendlíkem docela bavili.
Pak nám přinesli smažené brambory v omáčce ze sýru cabrales. Výborné to bylo! Cabrales mi připomínal naši nivu.
A pak už jsme šli domů bo bylo pozdě a my byli celkem unavení.
Elvira, maminka Belén-Amalio zcela ztratila sluch a mě hrozně mrzelo, že my se tam tak bavíme a ona se nemůže zapojit. Přemýšlela jsem tedy, jak s ní pokecat. A ten večer mě to napadlo. Začala jsem jí písat na notebooku. A když se to napsalo velkými písmeny a krátké fráze, celkem to šlo. Byl to tak hezký pocit!
V bytě dole, kde jsme spali, byl kromě Elviry ještě její vnuk Senén, kterému jsme, abychom ho odlišili od stejně se jmenujícího tatínka, říkali Senenín. Takové zvláštní jméno, musí to být nějaké původem asturské bo jinde jsem se s ním nesetkala.
Senenín je hrozně hodný kluk, takový obyčejný a mně byl hrozně sympatický. Do toho bytu jsme ale vždycky šli hrozně pozdě, takže nebyl nikdy moc čas se Senenínem pokecat.
Den šestý: Středa 10 ago 2011
Ráno jsme vstali brzy, neboť byl na plánu výlet do Covadongy. Jeli jsme Belén la cordobesa, Manolo, Belén-Amalio a my dva. Večer předtím jsme připravili řízky, ráno jsme koupili šunku york a nějaký sýr a vyrazili jsme. Na půl cesty jsme si uvědomili, že jsme zapomněli na to nejdůležitější – na chleba. Tak jsme zastavili v jakési vesnici a las dos Belenes ho šly koupit.
V Covadonze bylo mega lidí, tak jsme zaparkovali dole a k jeskyni s patronkou jsme vystoupali pěšky. Silnička byla poměrně úzká a pořád tam jezdilo mega aut.
Byl to nezapomenutelný zážitek tam nahoře! Belén-Amalio a já jsme šli k patronce a ona tam políbila její medailonek. Chvíli jsme tam postály a vrátily se k ostatním.
Pak jsme si šli prohlédnout baziliku. U oltáře bylo mega zapálených velkých svic. Též jsme pár koupili, zapálili a vsadili je do k tomu určených otvorů.
Pak jsme zase sešli po úzké silničce dolů a cestou jsme objevili kus kamene, na který jsme si sedli a rozbalili jídlo, které jsme měli s sebou.
Po obědě jsme zavolali Belenitě a dohodli se, že se s nimi sejdeme. Nakonec se naším punto de encuentro stalo malé pueblito Lastres, kde se natáčela jakási serie Doctor Mateo.
Nádherná vesnička, mega kopcovatá a když se vystoupalo nahoru, byl dole vidět malý přístav a moře! My jsme sešli nejdřív k přístavu, chvíli obdivovali šumění vln a pak si dali café en el bar del puerto. Pak jsme se vydali po cestě, kterou tam po natočení této úspěšné série udělali – Ruta de Dr. Mateo. Všichni byli uvytržení z míst, kde Mateo bydlel, kupoval chleba, měl ordinaci...a my dva s Pedrem jako dva ignoranti – zapřísáhla jsem se, že jak přijedu do Česka, podívám se na tu serii taky, abych nebyla za úplnou blbku.
Pak už jsme se vydali domů. Po cestě se dohodli, že se půjdeme podívat na „Calatrava“. Řekli mi, že to je ňáký architekt, tož sem si myslela, že jedeme obdivovat nějakou nádhernou budovu, že budeme dělat fotky a tak.
Po cestě tam jsem vytuhla a probudilo mě až dvojí hrcnutí auta. Když jsem otevřela dveře, byli jsme v jakémsi parkingu. To mě trochu zarazilo. ...a Calatrava?
A jaké bylo mé překvapení, že Calatrava, ta budova, kterou jsem chtěla obdivovat, je obyčejné nákupní centrum, které navíc nebudeme obdivovat zvenčí a s foťákama ale zevnitř a s kreditní kartou... Tak mě to nadšení hodně rychle přešlo.
Dvě Belenes se vydaly nakupovat a Belén-Amalio, Ángel, Pedro a já jsme se tak různě poflakovali po obchoďáku a užívali si alespoň toho, že tam měli aire acondicionado.
Naštěstí jsme tam nebyli moc dlouho. Chtěla jsem si tam koupit nějaké krátké kalhoty na doma, ale žádné se mi nelíbily bo tam všechny měli takových divných barev, že mě tam nic nepřesvědčilo.
A pak už jsme jeli domů na večeři. Po večeři jsme popíjeli mandlový likér, Avelino, Belenita a Pedro si posílali hudbu přes bluetooth, pouštěli tam songy od Melendiho a byla velká pohoda.
Den sedmý: Čtvrtek 10 ago 2011
Ráno jsme se vykopali z postelí docela pozdě, nasnídali se a vydali se na místní mercado, který bývá v Oviedu každý čtvrtek. Všichni šli nakupovat a Pedro a já jsme se sešli s Adelkou a Lukášem. Bylo to nádherné bo nám aspoň trochu víc ukázali město.
V Oviedu je spousta nádherných a mega superně udělaných soch. První, kterou jsme viděli, byla socha regentky. Dokonce každou kuličku náhrdelníku, který měla na krku, měla dokonale vyumělkovanou. Mazec!
Další socha, která mě zaujala, byla lechera – paní s nádobami s mlékem. Byly úžasné! Jen je odlepit od země, vzít, přiložit k ústům a pít.
Vtipná byla socha oboustranného zadku.
A spoustu dalších a dalších soch.
Též jsme se byli podívat na patiu rektorátu oviedské univerzity. Působilo to tam na mě tak jako velkolepě a posvátně.
Nádhernou procházku po městě jsme chtěli zakončit nějakou sidrinou, ale už nebyl čas a všechny sidreríe v centru měly obsazeno. Vrátili jsme se tedy před Mercadonu, kde jsme se potkali se všemi z Ovieda a Pedrovo sestrou, Adelka se s nimi pozdravila a už byl čas jít domů, kde Belén-Amalio připravila fabadu!
„Con fabes y la sidrina nun fai falta gasolina.“ říká jedno asturské přísloví – a je velmi, velmi pravdivé. Fabada se totiž dělá z velkých hladkých fazolí, které se dobře omyjí, přes noc se nechají namočené ve vodě, ráno se i s tou noční vodou vezmou, přidá se asturské uzené chorizo, asturská mnohem pikantnější, silnější a lepší morcilla a nějaké tocino a to celé se vaří a fuego lento dlouhé hodiny. My jsme šli nakupovat, paní to stáhla na jedničku a tak se to tam vařilo šest hodin. To jídlo je mega silné, tučné a pokud se nedoprovodí sidrou či nějakým vínem (my měli víno z Riojy), nemusí každému dobře sednout – ale mega vás nastartuje.
Fabadu jsme pak dělali i tady v Montánchez, ale Juani nedbala rad Belén z Ovieda, takže logicky nevzešla tak chutná fabada jako ta asturská.
Po tak vydatném jídle nikdo neměl chuť se kamkoli hnout, proto všichni zůstali v obýváku a kecali. Ángela ten hluk mega kecajících lidí začal ale brzy vyčerpávat, pročež se se Senenínem a Pedrem rozhodli, že zajdou na kafe někam ven – a já se přidala. A on mi zase vyprávěl o jejich kraji!
Po kafi jsme se stavili pro chleba a šli domů, neboť jsme měli naplánováno zajet společně do Gijónu – padlo muzeum mineríe, Senenín nám slíbil, že nás tam vezme, ale my jsme chtěli být se všemi, takže se k nám přidal do Gijónu.
Všichni jeli v autě Ángela, neboť mají megamístné, a Pedro a já jsme jeli se Senenínem. Senenín šel tedy pro auto, ovšem nenastartoval. Zůstal bez baterie. Baterii nějak pořešil, ale auto pořád nejelo. Chvíli nevěděli, co to je, nakonec na to přišli – auto nemělo benzín. To auto nebylo Senenínovo, to jeho, lepší a novější, si půjčili rodiče, kteří odjeli do jakéhosi puebla a Senenínovi nechali to jejich starší, ovšem bez šťávy a baterky.
Odtáhli tedy autíčko do benzínky, která naštěstí nebyla vůbec daleko, a pak už jsme opravdu vyrazili do Gijónu.
V Gijónu jsme pochodili v podstatě to, co už jsme měli zhlédnuté s Nachem, jediné nové, co jsme viděli, byl jakýsi zvláštní monument, oni ho nazývali Elogio al horizonte, já un cacho hormigón en medio de un prao. A ani jsme si spolu nic nedali bo Belén la cordobesa a katalánec Manolo nechtěli. Trochu mě to mrzelo, ale co už.
Když jsme přijeli domů, začalo mi být smutno. Nechtělo se mi opouštět všechny ty dobré lidi a ten nádherný kraj.
U večeře nás ještě bavil Manolo předváděním všemožných španělských přízvuků, nejvíc jsme se smáli tomu cikánskému, ale pak už nicmoc. Belenita s rodinou se chystali k odchodu, neboť malý Sergio jim tam už usínal. Objala jsem se s ní, rozloučily jsme se, pak jsem objala Ángela, kterého jsem měla tak moc ráda, který mi spoustu věcí vysvětlil, rozloučila jsem se s Avelinem a oni odjeli.
My ostatní jsme zůstali ještě chvíli v obýváku. Elvira zavolala na Senenína a pro cosi ho poslala dolů do jejich bytu. Já jsem tam zrovna nebyla, tak jsem nevěděla, o co jde. Sedla jsem si vedle Elviry na pohovku a snažila se s ní nějak bavit, ale moc to nešlo. Po cestě do Gijónu jsme dělaly cosi s prsty a ona mi začala potichoučku zpívat jakousi písničku, takovou veselou. Zpívalo se tam Cinco lobitos tiene la loba...ale už mi ji nezopakovala. Se Senenínem jsme se pak ještě snažili se jí zeptat, jestli by mi ji nezazpívala znovu...nepodařilo se. Snažila jsem se o to ještě na té pohovce, ale Elvirita se jen radostně usmívala a nechápala mě...
A přišel Senenín. Podal jí jakýsi balíček a ona ho dala mně. V sáčku, poměrně velký a divný. Elvira chvíli neříkala nic a pak zavolala na Belén cordobanku: „Ye un huesu pa les fabes.“ Fuf to sem se lekla! Jakási kost, ze které prý vyvařením vzejde dobré fabadové caldo. Tož sem ten balíček honem Elviře vrátila – kosti fakt nemusím, Pedro navíc začal vtipkovat že a ver si nos paran y viendo que llevamos un hueso preguntarán ?y dónde tenéis al muerto? no fuuuf!
Myslím, že Belén la cordobesa a Manolo kost nakonec nechali doma, tady už jsem ji neviděla...ale huesu fakt neee! xd
Den osmý...už byla jen cesta do Montánchez. Manolo se navíc projevil jako správný katalánec a místo po dálnici se rozhodl k Leónu vystoupat přes Pajares, úzkou silničku klikatící se prudkými zatáčkami, připadali jsme si v autíčku jako na horské dráze a nebylo to nic moc.
A v Montánchez nás přivítala buřina.
A na závěr ještě jedno video, které jsem nazvala jako šesté, ačkoli bylo nahráno v museo de anclas ve stejný den jako první dvě, ale o jeho existenci jsem nevěděla a Nacho ho z útrob svého mobilu vyštrachal až teď:
http://www.youtube.com/watch?v=cu8Q5OXUNKg
A tady končí mé asturské povídání. Moc se mi po tom kraji bude stýskat...ono už se mi stýská teď...
Snad se tam brzy vrátíme.
Vstali jsme okolo šesté, připravili poslední věci a vydali se na zastávku v Montánchez, kde jsme catchli autobus směr Cáceres. Cesta to byla dlouhá, ačkoli autem po dálnici jste tam cca za 25 min, ale autobus všemožně stavěl v různých malých pueblech. Naštěstí jsme se ani moc nenudili bo s náma v busu jel Juanito, manžel Anity. Vystoupil o zastávku dřív jak my, ale nakonec jsme se s ním stejně setkali na autobusáku.
Do Cáceres jsme přijeli o půl desáté, teda spíš k desáté hodině. Měli jsme hoďku čas, pročež jsme zapadli do místní zastávkové kafárny, dali si cocacolu, snědli si bocadillo od Juanity, zašli na wc a jali se hledat příslušnou dársenu, odkud odjíždí busy Alsa.
Opět nám pomohl Juanito, takže jsme nemuseli nic složitě hledat.
A pak už následovala jen dlouhá osmihodinová cesta autobusem. Aspoň tři hodiny jsme jeli a bus zastavil v Baňos de montemayor či jak se to pueblo jmenuje. Sem si myslela, že už sme dááávno fuera de Extremadura, načež mi Pedro oznámil: „Toto je poslední pueblo provincie Cáceres.“ Oops tak sem se sekla no :D Extremadura je pořádně veliká.
Pak jsme zastavili ještě v jakémsi pueblu, v Salamance, v Zamoře, v Leónu a pak až v Oviedu.
Když jsme sjížděli z Leónu do Ovieda, až nám z toho praskalo v uších. A jak jsme různě vystupovali a stoupali pořád nahoru, byla znát i změna klimatu. Byl to zajímavý pocit to sledovat.
A jak jsme vyjeli z Leónu, po chvilce už byly vidět nádherné asturské hory.
Na nádraží v Oviedu nás přivítalo typicky asturské počasí – déšť. Vystoupili jsme po osmihodinové cestě celí zdřevěnělí a za 5 min už za námi přijel Nacho.
Nastoupili jsme do auta a ještě než jsme odjeli do Avilés, stavili jsme se v bytě jeho maminky. Má nádherný prostorný byt nedaleko centra Ovieda. Nacho tam nechal nějaké věci a vydali jsme se směr Avilés.
Po dálnici, která se jmenuje Y díky tvaru, který má, jsme byli v Avilés cca za 20 minut. Původně jsme chtěli jet rovnou domů k Nachovi, ale nakonec jsme se zastavili v pár barech.
Sešlo se tam mega lidí, Luisto, jeho žena Isa, jeho sestra Rosa a spousta lidí! Taková obrovská grupa!
První dojem z asturských barů byla všudypřítomná vůně sidry. Sidra se vyrábí z jablek, má trochu trpkou chuť a správně se nalévá (se escancia) z láhve z výšky přes hlavu do široké sklenice tak, aby tekutina dopadala na její okraj. Dělá to nádherný zvuk! Zní to jako řeka. Jako pramen živé vody.
Ve skupině lidí se koupí sidra, postupně se nalévá a sklenice putuje odjednoho k druhému. Když se sidra pije, nechá se tzv. culín – trošička sidry na dně sklenice. Ta se potom vylije. Ptala jsem se Astuřanů, proč se to tak dělá. Řekli mi, že pravý motiv je, že se tou zbylou troškou očistí místo, odkud člověk pil a tak může pít další. Pro mě to byl takový malý rituál.
Líbí se mi, jak Astuřané mluví! Mnohem líp se jim rozumí, než lidem z jihu. Tu jsem si uvědomila obrovský rozdíl mezi uzavřeností extremadurské mluvy a jasností té asturské. – Mirka by neměla žádný problém v Asturias rozumět.
Pro zdrobněliny používají mega příponu – ín – cuidadín, poquitín, un ratín...
Vyslovují všechna konečná s, a to úplně přirozeně, což se mi mega líbí! – třeba se tu napravím a zase budu mluvit líp, jaja!
Dali jsme si sidru asi ve třech barech a pak už byl čas jet domů.
Nacho si postavil nádherný velký dům cca 10 min od Avilés. En el campo! Jmenujne se to tam Gozón – porque allí uno goza mucho – gozáis de la tranquilidad, de la naturaleza... Takže když jsme přijeli, vystoupili jsme do nádherného klidu, jen jeden cvrček byl slyšet. Takové posvátné ticho!
Trochu jsme se zorganizovali a Nacho nám připravil večeři – smažená merluza a úžasný salát z rajčat, který zakápl octem z Modeny a poprášil česnekem a oregánem. Výborné to bylo! Nakonec jsme otevřeli ještě z cesty nerozbalený bocadillo s chorizem, pan jsme vyhodili, bo totálně zežvýkačkovatěl, ale výborné chorizo z Montánchez nám posloužilo jako aperitivo.
Nakonec chupito z mandarinkového likéru a šli jsme spát. A krásně se nám to spalo!
Den druhý: Sobota 06 ago 2011
Po cestě jsme byli mega unavení, takže když jsem se vzbudila, nejen že bylo už půl desáté ráno, ale navíc Nacho a Pedro už byli dávno vzhůru, seděli na terase, Nacho pojídal meloun a povídali si.
Posnídali jsme, Pedro s Nachem otoastovaný chléb s česnekem a olivovým olejem a já sušenky a k tomu neodmyslitelné kafe a pustili jsme asturskou televizi, kde běžel přímý přenos Descenso del Sella. Já jsem zmeškala začátek, který je nejhezčí. Právě jsem byla ve sprše, když spousta lidí zpívala Asturias, patria querida. Pedro mi říkal, že pak říkali jména zemí, které soutěžily, mezi nimi i Česká republika.
Musí to být mazec být přímo tam. Je tam spousta lidí a v momentě, kdy to odstartují, všichni překotně běží ke svým lodím, rychle do nich hupsnou a rychle pádlovat, aby co nejdříve dorazili do cíle.
Chvíli jsme koukali a pak jsme jeli nakoupit do Avilés.
Nikdy jsem nezažila jít po městě a slyšet zvuk racků. Bylo to nádherné! A bylo svěže, foukal vítr, a i přesto se estaba a gusto. Tady prší, ale není to takové to hnusné vlezlé počasí, jako když prší v Česku a člověk by jen spal. Ve vzduchu byla cítit vůně moře.
Nejdřív jsme zapadli do obchůdku s cédéčky, kde chtěl Nacho koupit album nějakého asturského zpěváka.
Pak jsme šli na náměstí, kde byl trh s rybami a různými mořskými plody. Koupili jsme mejillones, berberechos a pak taky chléb a nějaké ovoce a zeleninu.
Pak jsme se stavili v baru na jedno pivko. Cestou tam začalo pršet. Pršelo vydatně ale velmi drobně, takže to bylo příjemné.
Avilés má spoustu portales, prý nejvíc v Espaňi. Můžete se tedy procházet po městě za deště a téměř vůbec nezmoknete.
V baru jsme si k pivku objednali mejillones plněné bešamelovou omáčkou. Přinesli nám je na malém talířku, celá ta concha byla obalená jako řízek a v ní byl bešamel. Výborné to bylo!
Nacho se divil, že navzdory tomu, že pocházím ze země, kde marisco téměř nevidíme, že mi tak chutná. Nevím, kdo mi kdysi řekl: Naciste en un sitio equivocado.
Máme spoustu plánů, co budeme dělat. Času je ale málo, je tedy třeba dobře to zorganizovat.
Máme v plánu podívat se do rybářské vesničky Cudillero.
Máme v plánu procházku na některou z blízkých pláží, jako Salinas a Xagó.
Máme v plánu muzeum mineríe v El entrego.
Máme v plánu jet do Candás jíst pro toto pueblo tak typické smažené sardinky.
Máme v plánu přesun do Ovieda.
Je toho spoustu, uvidíme, co stihneme.
Tak sedím na terase, povívá vítr, popíjíme kafe, dáváme si cigárko a já jsem na netu. :D
Měli jsme vítečný oběd: De primero, berberechos. De segundo filete de bonito. Ensalada de champinones y ensalada de lechuga. Y de postre, sandía!
Ah cómo me encanta el mariscooo!!!
Po kafíku jsme šli na procházku podél pláže Salinas.
Během procházky jsme nahráli video číslo jedna:
http://www.youtube.com/watch?v=c_nizCZ0-aM
Bylo to nádhera! Mořské vlny se rozbíjely o skály. Moře bylo divoké a bouřilo jako o život. Byl to úžasný pocit znovu slyšet ten nádherný zvuk a nechat se ovívat vzduchem, který přinášel jeho vůni a drobné kapičky vody.
Potom jsme vystoupali nahoru a nahráli video číslo dva:
http://www.youtube.com/watch?v=C6FH0Lu_bng
Nádherný výhled! La ría, muzeum kotev, které jsme viděli již předtím, moře tam zezhora nebylo tolik slyšet ale bylo to úžasné!
Pak jsme jeli do centra Avilés. V autě Nacho pustil cédéčko s písničkami Víctora Manuela. Je to úžasný zpěvák se silným hlasem a nazpíval spoustu skvostů, jako např. la planta catorce pojednávající o mineros, kteří zahynuli v jednom dole. a tam jsem se zamilovala do songu, který nevím, jak se jmenuje, ale zpívá se tam o dědečkovi, který celý život pracoval v dole arrancando el negro carbón que quemó su vida...mi abuelo fue picador allá en la mina! A Nacho zpíval nádherným jasným silným hlasem zplna hrdla na celé auto a mně při tom běhal mráz po zádech.
Po cestě začalo mírně pršet. Zapadli jsme tedy do takového malého lokálu, který mi připomínal Traupku, dali jsme si tam pivo a já čokoládový likér a vydali jsme se na procházku centrem Avilés.
Taková nádherná explanada, čistá, estilo minimalista, převládala bílá barva, a úžasné nádherné auditorium ve tvaru polokoule vysoké snad 15 metrů.
V tomto auditoriu jsme zhlédli zajímavé nigerijské divadlo, které pojednávalo o kontrapozici nedostatku přístupu ke vzdělání a válek mezi jednotlivými kmeny. Bylo to doprovázené hrou na typické nástroje a ačkoli mluvili jejich jazykem, kterému jsme nerozumněli, bylo to velmi poutavé. Na konci se objevil nápis My culture, my pride. Nádhera!
Po tomto představení jsme se trochu prošli a šli na večeři. Jedli jsme jak jinak než jídla s mořskými plody – pasta z ryb připomínající českou pomazánku, která se mazala na maličkaté křupavé chlebíčky, smažené rybičky trošku větší než sardinky a pak takové malé calamares.
Pak už byl čas vrátit se domů. Ještě jsme chvíli poseděli na terase, popíjeli a povídali jsme si a okolo druhé ráno jsme zalezli do postelí.
Den třetí: Neděle 07 ago 2011
Vstali jsme okolo půl desáté, nasnídali jsme se a vyrazili do Gijónu. Bylo nádherné slunečné počasí a když jsem ráno vylezla na terasu, připadalo mi to, jako bych ani nebyla v Asturias.
Gijón je obrovské město, nebo aspoň já jsem z něj měla takový dojem. Navíc v létě tam jezdí mrtě lidí na pláž.
Mezitím co Nacho parkoval, Pedro a já jsme se přiblížili víc k pláži a užívali si mořského vzduchu.
Z dlouhé chvíle jsme nahráli video číslo tři:
http://www.youtube.com/watch?v=UqjwBpMfOVM
Jelikož se jednalo převážně o můj výtvor, vsadím se, že vidět není nic, ale vítr, moře a za námi projíždějící motorky a auta a naše rádoby vtipné komentáře tam slyšet jsou. :D
Nacho přišel asi za deset minut a šli jsme se projít.
Předtím nahrál video číslo čtyři:
http://www.youtube.com/watch?v=EdDdTkU7U18
Všude byla obrovská spousta lidí. Chvíli jsme pobyli u radnice a po cestě jsme potkali týpka, který tam hrál na dudy. Ráno tam prý probíhal nějaký desfile se spoustou dudáků, ale jelikož jsme dorazili do Gijónu okolo jedné hodiny odpoledne, už bylo pozdě a my ho zmeškali.
Navíc la gente se iba de jira a comer por ahí, takže všude spousta aut a bylo dost obtížné najít místo k parkování. Proto jsme nechali auto na místě, kde zaparkoval předtím Nacho a všude chodili pěšky, což bylo příjemné.
Byli jsme se podívat u přístavu. Pak jsme objevili takovou kamenitou rampu, která klesala k moři. Nacho a já jsme si zuli boty a šli si smočit nohy. Bosé mokré nohy na kamenitém povrchu pěkně klouzaly, ale nám to nevadilo.
Moře bylo studené a klidné. Nikdo tam nebyl, tak vlny zněly jen jako jemné šplouchání.
Spojili jsme se s jeho sestrou Anou a jejím manželem Ricardem a že půjdeme poobědvat do restaurace Chalana. Bylo tam narváno k prasknutí! Na stůl venku bychom čekali asi hodinu, na ten vevnitř nám bylo řečeno, že déle jak 15 min čekat nebudeme. Nakonec jsme ale i tam strávili dobré třičtvrtě hodiny.
Vybrali jsme si menu, kde převládalo marisco.
Nejdřív nám teda přinesli šunku s kousky sýra, ale pak to začalo: Obrovští krabi, kterým Astuřané říkají andaricas, langostinos, rollitos de bonito, které připomínaly obrovitánské albóndigas – byly to takové jako naše masové koule, polité nějakou rajčatovou omáčkou a vevnitř kousky ryby. Pak chuletitas a typický asturský postre – arroz con leche.
Završili jsme to kávou a že se půjdeme vykoupat v moři.
Ana a Ricardo byli na pláži v Gijónu už ráno, my jsme chtěli jít odpoledne. Už jsme byli celí natěšení, jak bylo krásně. Ovšem během té půlhodinky, než jsme vyšli z restaurace a přijeli na pláž San Lorenzo se nebe zatáhlo a začalo pršet. Rozloučili jsme se tedy s Anou a vydali se směr Avilés.
Počasí vypadalo, že se malinko umoudří, tak jsme začali koketovat s myšlenkou jet na pláž Xagó, které já říkám Nachova pláž, neboť se nachází cca 3 km od Nachovo domu. Nicméně když jsme přijeli domů, že tam jen necháme věci, opět se zhoršilo, tak jsme zůstali tady.
Den čtvrtý: Pondělí 08 ago 2011
Dnes ráno šel Nacho do práce, tedy jsme tu sami. Ráno jsme posnídali, dala jsem si sprchu a teď sedím na terase na netu, je hezky, povívá vítr, je mírně chladněji než včera, ale neprší.
Před chvílí jsem mluvila s Adelkou a možná se ve středu či čtvrtek uvidíme v Oviedu. Už se moc těším.
Teď by byla krásná procházka po Xagó. :)
Nacho přijel okolo třetí odpoledne, dopřipravil oběd a šli jsme ven, neboť bylo nádherné slunečné počasí. Sluníčko mírně píchalo, ale vypadalo to slibně.
Venku se k nám připojil ještě Julio, Nachovo soused, hrozně sympatický. Dozvěděli jsme se, že pracoval v Brně, v Maďarsku a všude možně.
Když jsem seděla ráno venku s laptopem na netu, checkovala jsem e-mail a najednou přišla ke stolu taková chica, začala tu vykládat jakési věci a říkat cosi cosi, já jsem jí rozumněla: Voy a ver el correo. Pak vykládala ty věci a začala říkat: Laura a jakési dvě příjmení. Tož jsem si myslela, že je to Laura, žena Nachovo souseda Julia. Tak jsem se ji ptala, jestlise jmenuje Laura a ona že neee, yo soy la cartera. xd
No a Juliovi přišel obrovský balík s jakousi starožitnou kamerou či co, tak nám říkal, že musí jet do Prahy bo je tam spousta obchodů se starožitnostmi a že tam tomu musí koupit jakési součástky.
Julio je hrozně fajn, rád kouří doutníky – měl je v nádherné dřevěné krabičce se zasouvacím víkem, při obědě nám pořád doléval sidru El gaitero (sidra s bublinkami) a celé to bylo hrozně fajn.
My s Pedrem jsme se předtím napatlali opalovacím krémem páč sme věděli, že bude-li takhle hezky, pojedeme na pláž Xagó, kterou jsem tolik chtěla vidět.
Jídlo se trochu protáhlo páč než jsme snědli obrovské mejillones (takové jsem v životě neviděla, v Peňíscole byly menší), těstovinový salát se sýrem, žampiony a výbornou rajčatovou omáčkou, bonito, kafíčko, vínečko, sidru... Takže nakonec jsme na Xagó vyrazili okolo šesté...ale stálo to za to!
En mi vida he visto un mar tan agresivo como el cantábrico, que cuando bajaba la marea, arrastraba la arena con tal fuerza que aunque el agua apenas te mojaba los dedos de los pies, de pronto te resultaba difícil caminar. Y cómo rugían las olas...
A nikde nikdo, jen dvě procházející se dvojice jsme na té pláži potkali. A jinak jen my a moře! A nádherná čistá pláž to je. Jen koupat se moc nedalo, neboť to zapovídala ve větru se třepotající červená vlajka. Vlny byly tak silné, že víc než po kolena jsme se ponořit neodvážili, páč když přišla vlna, najednou, ani nevíme jak, jsme měli vodu skoro po ramena.
Takže jsme se hlavně procházeli a když přišla voda, trochu jsme se opláchli. Ale víc se opravdu dělat nedalo.
Překvapilo mě, že moře nebylo ani studené...ale ta síla!!! Increíble!
Při procházce jsme narazili na skálu, kolem níž se vytvořil malý bazének s teplou mořskou vodou – říkali jsme mu piscina mediterránea. :D Na skále byly přilepené mejillones, lapas, nějaká řasa a bylo to fajn.
A tady je! Ta naše pláž.
http://www.youtube.com/watch?v=1KG7GmEnMBo
Z Xagó jsme se vrátili okolo osmé. Doma na nás už čekala Nachovo přítelkyně Carmen. Šli jsme se všichni osprchovat od slané vody a že pojedeme do Avilés dát si tam něco, nějaké caňas, a pak že povečeříme doma. Nám se pro pár caňas moc nechtělo jet 2x autem, tak jsme nakonec zvolili alternativu jít tady do blízkého baru, který se jmenuje El cruce, dá se tam jít pěšky a fakt se nachází máx. 50 m od domu. Mazec!
Přidali se k nám i Julio s Laurou a bylo to...nádherné!!!
Dali jsme si pivo, pojídali k němu hranolky a chorizo, mimochodem chorizo se v Asturias udí bo tu není klima na to, aby tu dozrálo samo, a povídali jsme a povídali a povídali.
Tak jsme se dověděla, že Laura žila 15 let v Sao Paulo s nějakým brazilcem, ale bylo to tam dost těžké, tak se nakonec vrátila do Espaňi, pracovala chvilu v Madridu a pak se vdala za Julia a žije v Asturias más contenta que ná.
Pak už jsme šli domů, povečeřeli jsme a šli spát. Nacho odjel spát do Ovieda a my zůstali sami. Chvíli jsme povídali a pak jsme také usnuli.
Den pátý: Úterý 09 ago 2011
Dnes jsme vstali v 8, pobalili věci, teď počkáme na Nacha, nasnídáme se a vyrážíme směr Oviedo. Ani nevím, jestli se mi tam chce. Budou to nuevas sensaciones pero no deja de ser una ciudad, de hecho la tranquilidad de aquí allí no la vamos a tener ni de coňa.
Bude tam Pedrovo ségra Belén s přítelem Manolem, pak nějaká Belén z Ovieda, kterou neznám + další její rodina. Bude se mi mega stýskat po Juliovi a Lauře, po Nachovo sestře Aně a jejím manželovi Ricardovi...bude se mi stýskat po tomto domě...ale uvidíme, jaké to tam bude.
Oviedo nás přivítalo hlukem aut, což mě mírně znechutilo. Ulice San Lázaro, na které jsme vystoupili, byla kopcovitá a nevím, nějak první dojem nicmoc.
Vešli jsme do domu, kde jsme měli bydlet a začali stoupat po schodech, bylo jich hodně a už ani nevím, jaké to bylo patro. Byl to takový typický panelák, což můj dojem nijak nezlepšilo.
Doma nás přivítala Belén, jejíž hlas mi připomínal hlas profesorky Flor Salazar Lacayo na UCM, Elvira, její maminka, a taky tam byli Belén – Pedrovo ségra a její katalánský přítel Manolo.
Přivítali jsme se, my s Pedrem snesli náš kufr o patro níž do bytu Elviry a pak jsme šli do centra.
Nakoupili jsme něco v Mercadoně a pak jsme měli sraz s dcerou Belén, Belenitou. Přišel i její manžel Ángel a jejich děti Avelino, který měl nějakých 12 let a Sergio, dvouletý malý špuntík, který pořád všude běhal a byl velmi živý.
Všichni jsme se odebrali do sidreríe, sedli si venku a pili sidru a kecali.
Nejhustější bylo, že když někdo zavolal „Belén!“, nevěděli jsme, o kterou jde, bo byly 3. Tak jsme Pedrovo ségře říkali Belén la cordobesa, Belén dceři Belenita a Belén mamince jak kdy – Belén de Oviedo, Belén de Amalio (její muž) apod.
Pak jsme se vrátili domů, poobědvali špagety, které byly jak od maminky, natáhli se na křesla, někteří usnuli, Pedro, Belén-Amalio a já jsme kecali, pak jsme si dali chupito výborného kávového likéru a pak jsme přemýšleli, co udělat s načatým odpolednem.
Zvítězil nápad vyjet se podívat na Naranco, un monte pegao a Oviedo. Není ani moc vysoký a hezky je odtama vidět město.
Vyjeli jsme tam a pak ještě kousek vystoupali pěšky. Pěkně tam fičelo a byla tam docela slušná zima. Výhled byl ale nádherný. Cestou jsme si utrhli moruše a Avelino tam trhal jakousi rostlinu, které se odfoukávalo takové jemné, jako se to dělá s odkvetlými pampeliškami. Já jsem šla celou dobu s Ángelem a on mi povídal o Asturias. On toho tolik ví! A má nádherný silný hlas, habla pausadamente y con mucha tranquilidad a já jsem si ho mega oblíbila. Povídal mi o sýru cabrales, jak se vyrábí, o sidře a vůbec spousta toho věděl.
Chvíli jsme se pokochali výhledem na Oviedo, cestou zpátky nabrali Elviru, která zůstala dole, a Belén-Amalio, která zůstala sní a šli do další sidreríe. Tam jsem poprvé viděla elektrický escanciador sidry. Je to takový kruhovitý chisme, který má dlouhou tyčinku, jako dávkovače tekutého mýdla, ta se zandá do lahve sidry, do toho kruhovitého se posadí sidrová sklenice, z boku se na ni zatlačí a z otvoru nad sklenicí do ní šikmo začne padat sidra. Je to dobré, sidra se tím neztrácí a není z toho bordel po zemi, ale je to takové umělé. Ale připadalo mi to jako docela zajímavý nápad.
Jako aperitivo nám přinesli bígaros – ulita toho připomínala šneka, ale bylo to malé, tak 3 cm. K tomu nám přinesli špendlíky. Zprvu jsem nechápala, proč špendlíky, ale pak mi to vysvětlili: špendlíkem se dá docela dobře laborovat uvnitř ulity a malý nitku připomínající tvoreček se jím nabodne a celkem snadno se vyndá. Zkoušela jsem to i bez něj – nejde. Bígaros byly výborné a hlavně jsme se u jejich lovu špendlíkem docela bavili.
Pak nám přinesli smažené brambory v omáčce ze sýru cabrales. Výborné to bylo! Cabrales mi připomínal naši nivu.
A pak už jsme šli domů bo bylo pozdě a my byli celkem unavení.
Elvira, maminka Belén-Amalio zcela ztratila sluch a mě hrozně mrzelo, že my se tam tak bavíme a ona se nemůže zapojit. Přemýšlela jsem tedy, jak s ní pokecat. A ten večer mě to napadlo. Začala jsem jí písat na notebooku. A když se to napsalo velkými písmeny a krátké fráze, celkem to šlo. Byl to tak hezký pocit!
V bytě dole, kde jsme spali, byl kromě Elviry ještě její vnuk Senén, kterému jsme, abychom ho odlišili od stejně se jmenujícího tatínka, říkali Senenín. Takové zvláštní jméno, musí to být nějaké původem asturské bo jinde jsem se s ním nesetkala.
Senenín je hrozně hodný kluk, takový obyčejný a mně byl hrozně sympatický. Do toho bytu jsme ale vždycky šli hrozně pozdě, takže nebyl nikdy moc čas se Senenínem pokecat.
Den šestý: Středa 10 ago 2011
Ráno jsme vstali brzy, neboť byl na plánu výlet do Covadongy. Jeli jsme Belén la cordobesa, Manolo, Belén-Amalio a my dva. Večer předtím jsme připravili řízky, ráno jsme koupili šunku york a nějaký sýr a vyrazili jsme. Na půl cesty jsme si uvědomili, že jsme zapomněli na to nejdůležitější – na chleba. Tak jsme zastavili v jakési vesnici a las dos Belenes ho šly koupit.
V Covadonze bylo mega lidí, tak jsme zaparkovali dole a k jeskyni s patronkou jsme vystoupali pěšky. Silnička byla poměrně úzká a pořád tam jezdilo mega aut.
Byl to nezapomenutelný zážitek tam nahoře! Belén-Amalio a já jsme šli k patronce a ona tam políbila její medailonek. Chvíli jsme tam postály a vrátily se k ostatním.
Pak jsme si šli prohlédnout baziliku. U oltáře bylo mega zapálených velkých svic. Též jsme pár koupili, zapálili a vsadili je do k tomu určených otvorů.
Pak jsme zase sešli po úzké silničce dolů a cestou jsme objevili kus kamene, na který jsme si sedli a rozbalili jídlo, které jsme měli s sebou.
Po obědě jsme zavolali Belenitě a dohodli se, že se s nimi sejdeme. Nakonec se naším punto de encuentro stalo malé pueblito Lastres, kde se natáčela jakási serie Doctor Mateo.
Nádherná vesnička, mega kopcovatá a když se vystoupalo nahoru, byl dole vidět malý přístav a moře! My jsme sešli nejdřív k přístavu, chvíli obdivovali šumění vln a pak si dali café en el bar del puerto. Pak jsme se vydali po cestě, kterou tam po natočení této úspěšné série udělali – Ruta de Dr. Mateo. Všichni byli uvytržení z míst, kde Mateo bydlel, kupoval chleba, měl ordinaci...a my dva s Pedrem jako dva ignoranti – zapřísáhla jsem se, že jak přijedu do Česka, podívám se na tu serii taky, abych nebyla za úplnou blbku.
Pak už jsme se vydali domů. Po cestě se dohodli, že se půjdeme podívat na „Calatrava“. Řekli mi, že to je ňáký architekt, tož sem si myslela, že jedeme obdivovat nějakou nádhernou budovu, že budeme dělat fotky a tak.
Po cestě tam jsem vytuhla a probudilo mě až dvojí hrcnutí auta. Když jsem otevřela dveře, byli jsme v jakémsi parkingu. To mě trochu zarazilo. ...a Calatrava?
A jaké bylo mé překvapení, že Calatrava, ta budova, kterou jsem chtěla obdivovat, je obyčejné nákupní centrum, které navíc nebudeme obdivovat zvenčí a s foťákama ale zevnitř a s kreditní kartou... Tak mě to nadšení hodně rychle přešlo.
Dvě Belenes se vydaly nakupovat a Belén-Amalio, Ángel, Pedro a já jsme se tak různě poflakovali po obchoďáku a užívali si alespoň toho, že tam měli aire acondicionado.
Naštěstí jsme tam nebyli moc dlouho. Chtěla jsem si tam koupit nějaké krátké kalhoty na doma, ale žádné se mi nelíbily bo tam všechny měli takových divných barev, že mě tam nic nepřesvědčilo.
A pak už jsme jeli domů na večeři. Po večeři jsme popíjeli mandlový likér, Avelino, Belenita a Pedro si posílali hudbu přes bluetooth, pouštěli tam songy od Melendiho a byla velká pohoda.
Den sedmý: Čtvrtek 10 ago 2011
Ráno jsme se vykopali z postelí docela pozdě, nasnídali se a vydali se na místní mercado, který bývá v Oviedu každý čtvrtek. Všichni šli nakupovat a Pedro a já jsme se sešli s Adelkou a Lukášem. Bylo to nádherné bo nám aspoň trochu víc ukázali město.
V Oviedu je spousta nádherných a mega superně udělaných soch. První, kterou jsme viděli, byla socha regentky. Dokonce každou kuličku náhrdelníku, který měla na krku, měla dokonale vyumělkovanou. Mazec!
Další socha, která mě zaujala, byla lechera – paní s nádobami s mlékem. Byly úžasné! Jen je odlepit od země, vzít, přiložit k ústům a pít.
Vtipná byla socha oboustranného zadku.
A spoustu dalších a dalších soch.
Též jsme se byli podívat na patiu rektorátu oviedské univerzity. Působilo to tam na mě tak jako velkolepě a posvátně.
Nádhernou procházku po městě jsme chtěli zakončit nějakou sidrinou, ale už nebyl čas a všechny sidreríe v centru měly obsazeno. Vrátili jsme se tedy před Mercadonu, kde jsme se potkali se všemi z Ovieda a Pedrovo sestrou, Adelka se s nimi pozdravila a už byl čas jít domů, kde Belén-Amalio připravila fabadu!
„Con fabes y la sidrina nun fai falta gasolina.“ říká jedno asturské přísloví – a je velmi, velmi pravdivé. Fabada se totiž dělá z velkých hladkých fazolí, které se dobře omyjí, přes noc se nechají namočené ve vodě, ráno se i s tou noční vodou vezmou, přidá se asturské uzené chorizo, asturská mnohem pikantnější, silnější a lepší morcilla a nějaké tocino a to celé se vaří a fuego lento dlouhé hodiny. My jsme šli nakupovat, paní to stáhla na jedničku a tak se to tam vařilo šest hodin. To jídlo je mega silné, tučné a pokud se nedoprovodí sidrou či nějakým vínem (my měli víno z Riojy), nemusí každému dobře sednout – ale mega vás nastartuje.
Fabadu jsme pak dělali i tady v Montánchez, ale Juani nedbala rad Belén z Ovieda, takže logicky nevzešla tak chutná fabada jako ta asturská.
Po tak vydatném jídle nikdo neměl chuť se kamkoli hnout, proto všichni zůstali v obýváku a kecali. Ángela ten hluk mega kecajících lidí začal ale brzy vyčerpávat, pročež se se Senenínem a Pedrem rozhodli, že zajdou na kafe někam ven – a já se přidala. A on mi zase vyprávěl o jejich kraji!
Po kafi jsme se stavili pro chleba a šli domů, neboť jsme měli naplánováno zajet společně do Gijónu – padlo muzeum mineríe, Senenín nám slíbil, že nás tam vezme, ale my jsme chtěli být se všemi, takže se k nám přidal do Gijónu.
Všichni jeli v autě Ángela, neboť mají megamístné, a Pedro a já jsme jeli se Senenínem. Senenín šel tedy pro auto, ovšem nenastartoval. Zůstal bez baterie. Baterii nějak pořešil, ale auto pořád nejelo. Chvíli nevěděli, co to je, nakonec na to přišli – auto nemělo benzín. To auto nebylo Senenínovo, to jeho, lepší a novější, si půjčili rodiče, kteří odjeli do jakéhosi puebla a Senenínovi nechali to jejich starší, ovšem bez šťávy a baterky.
Odtáhli tedy autíčko do benzínky, která naštěstí nebyla vůbec daleko, a pak už jsme opravdu vyrazili do Gijónu.
V Gijónu jsme pochodili v podstatě to, co už jsme měli zhlédnuté s Nachem, jediné nové, co jsme viděli, byl jakýsi zvláštní monument, oni ho nazývali Elogio al horizonte, já un cacho hormigón en medio de un prao. A ani jsme si spolu nic nedali bo Belén la cordobesa a katalánec Manolo nechtěli. Trochu mě to mrzelo, ale co už.
Když jsme přijeli domů, začalo mi být smutno. Nechtělo se mi opouštět všechny ty dobré lidi a ten nádherný kraj.
U večeře nás ještě bavil Manolo předváděním všemožných španělských přízvuků, nejvíc jsme se smáli tomu cikánskému, ale pak už nicmoc. Belenita s rodinou se chystali k odchodu, neboť malý Sergio jim tam už usínal. Objala jsem se s ní, rozloučily jsme se, pak jsem objala Ángela, kterého jsem měla tak moc ráda, který mi spoustu věcí vysvětlil, rozloučila jsem se s Avelinem a oni odjeli.
My ostatní jsme zůstali ještě chvíli v obýváku. Elvira zavolala na Senenína a pro cosi ho poslala dolů do jejich bytu. Já jsem tam zrovna nebyla, tak jsem nevěděla, o co jde. Sedla jsem si vedle Elviry na pohovku a snažila se s ní nějak bavit, ale moc to nešlo. Po cestě do Gijónu jsme dělaly cosi s prsty a ona mi začala potichoučku zpívat jakousi písničku, takovou veselou. Zpívalo se tam Cinco lobitos tiene la loba...ale už mi ji nezopakovala. Se Senenínem jsme se pak ještě snažili se jí zeptat, jestli by mi ji nezazpívala znovu...nepodařilo se. Snažila jsem se o to ještě na té pohovce, ale Elvirita se jen radostně usmívala a nechápala mě...
A přišel Senenín. Podal jí jakýsi balíček a ona ho dala mně. V sáčku, poměrně velký a divný. Elvira chvíli neříkala nic a pak zavolala na Belén cordobanku: „Ye un huesu pa les fabes.“ Fuf to sem se lekla! Jakási kost, ze které prý vyvařením vzejde dobré fabadové caldo. Tož sem ten balíček honem Elviře vrátila – kosti fakt nemusím, Pedro navíc začal vtipkovat že a ver si nos paran y viendo que llevamos un hueso preguntarán ?y dónde tenéis al muerto? no fuuuf!
Myslím, že Belén la cordobesa a Manolo kost nakonec nechali doma, tady už jsem ji neviděla...ale huesu fakt neee! xd
Den osmý...už byla jen cesta do Montánchez. Manolo se navíc projevil jako správný katalánec a místo po dálnici se rozhodl k Leónu vystoupat přes Pajares, úzkou silničku klikatící se prudkými zatáčkami, připadali jsme si v autíčku jako na horské dráze a nebylo to nic moc.
A v Montánchez nás přivítala buřina.
A na závěr ještě jedno video, které jsem nazvala jako šesté, ačkoli bylo nahráno v museo de anclas ve stejný den jako první dvě, ale o jeho existenci jsem nevěděla a Nacho ho z útrob svého mobilu vyštrachal až teď:
http://www.youtube.com/watch?v=cu8Q5OXUNKg
A tady končí mé asturské povídání. Moc se mi po tom kraji bude stýskat...ono už se mi stýská teď...
Snad se tam brzy vrátíme.
jueves, 4 de agosto de 2011
Vzrušující cesta
Dny uplynulé od posledního publikovaného příspěvku byly velmi poklidné – ráno jsme se líně probudili, něco dělali doma, oběd, siesta, odpoledne jsme kafíčko a po večeři jsme téměř každý den vystoupali nahoru k bazénu páč tam nebylo takové vedro. Posadili jsme se tam vždycky na takový kamenný kvádr a povídali si. Po cestě jsme vždycky potkali mega lidí - téměř vždycky Chivinovu rodinu, páč bydlí blízko a často tam chodí. Při sestupu na Granadilla baja (ulice, kde stojí náš hrad, ve kterém bydlíme) jsme často potkávali Maricarmen, co má obchod, kde často chodíme pro šunku York, mortadelu s aceitunami a jiné druhy salámů.
Jednou jsme taky tak seděli na tom kvádru a najednou Juani kamsi odešla a bylo slyšet, jak šramotí všemožná zarza. Když jsme se jí ptali, co dělá, neříkala nic, jen se tak potutelně usmívala. Za pár minut k nám přišla a v ruce svírala cosi malinkého. Přiblížila se ke mně a pošeptala mi: „Malý pomerančík – ale pšššt.“ V tom parku u bazénu totiž mají okrasný pomerančovník, který má malé plané pomeranče, nedají se ani jíst, ale jsou roztomilé, velké asi jako hopskulka. A ona mi jeden utrhla na památku. Ono se to totiž nesmí. :D :D Zlatá Juani!!!
Tak jsem si ho vzala domů. Dali jsme ho ke krbu, kde mají všemožné věci a pokud na něj nezapomenu, vezmu ho do Česka. To mi nikdo neuvěří. Problém je v tom, že se do té doby asi usuší.
Minulý týden jsme šli s Chivinem k prameni řeky Salor. Salor je jedním z přítoků řeky Tajo a pramení tady v Montánchez, kousek za vesnicí. Extremadura je dost suchá, proto je pramen často vyschlý. Když máte ale štěstí, můžete si užít lahodné vody a úžasného zvuku zurčícího pramene. My jsme to štěstí měli.
Když jsme se dostatečně nabažili té pohody, vydali jsme se do Chivinovo sadu v rámci plnění slibů minulých z minulého roku, kdy nám Chivo slíbil, že tam půjdeme na fíky.
Fíkovník tam mají hned u vchodu. Má mega drsné listy, ale fíky byly maličké, tvrdé a zelené. Ale stejně mazec!
Jak jsme tam tak seděli na obrubni pramene Saloru, přijel tam pán na oslíkovi. Mazec! Osel se jmenoval Calisto a jinak byl docela malý. Pán mě nechal si ho pohladit, udělali jsme fotku a oni odjeli.
A takový klid tam byl! V dáli zněly kravské zvonce, bylo to tam jak v pohádce. Chivino mi utrhl dvě rajčátka. Ta byla! Chutnala po slunci, jako když jsme chodívali na rajčata u nás doma na zahradě. Pak nám natrhal ještě papriky a pár rajčat domů a vydali jsme se na cestu zpět.
Blízko Chivinovo sadu mají taky malý pramínek. Říkají mu Pocito, stejně jako tomu sadu. Tam jsme se taky napili, naplnili láhev a že půjdeme domů.
Cesta byla dlouhá a vedro, že by jeden pad. Proto jsme se zastavili v baru Cuňa. Chivo tam chodí často, neboť tam kousek bydlí. já jsem tam byla poprvé a moc se mi to místo líbilo. Bar to není velký, mají maličkou ohraničenou terasu a je tam příjemný stín. Obsluhovala nás tam moc příjemná paní Cloti, taková pohodová vesničanka. Dali jsme si tam cocacolu a pak jsme šli domů. Byl to krásný den!
Následujícího dne jsme taky někam šli, už nevím kam – jo vlastně do trafiky pro zapalovač – koupila jsem si tam obrovský zapalovač, tvar má jako normální, jen je tak 4x větší. Před náma tam kupovala nějaká paní mega obrovské množství cigaret. Říkala jsem si, co s takovou kopicí cigár bude dělat. Z hovoru s trafikantem vyplynulo, že paní s manželem otevřeli nový bar hned vedle baru Cuňa, tak jsme to tam hned večer šli omrknout. Tento se nám líbil snad ještě víc než Cuňa. A potkali jsme tam kromě Chencha Lorocha (ten řidič, co jezdí Madrid-Montánchez) taky...a to je další kapitola.
Andrés muerto
Obrovský člověk, pracovitý, hodný, sympatický, s mega hlubokým hlasem. Obrovský Josého (Pedrovo bratra) kamarád z dětství. Přezdívají ho Andresón (protože je tak velký), ale já ho mám zafixovaného jako „Andrés muerto“. To když byli kluci malí a hrávali na pistolníky, José často říkal „Andrés muerto“. V noci se mu pak o tom zdálo a vykřikoval „Andrés muerto“ ze spaní.
Tento člověk je neuvěřitelný! Pedro mi o něm povídal zajímavé historky, jako například že jednou mega brzo ráno seděli s Canchacoou na schodech u fontány Altozano, všechny bary zavřené, tu tam přišel Andrés muerto, kleknul si tam k takovému nízkému stromku, co tam rostl, objal ho oběma rukama, začal s ním kývat, jakoby to bylo párátko, a do ritmu říkat: „Que abran el puto bar! Que abran el puto bar!“ Pedro a Canchaca, když ho tam tak viděli, jak na kolenou kýve tím stromem, měli z toho záchvat smíchu na půl hodiny.
No a tento Andresón s námi v tom novém baru kecal a pozval nás k sobě na statek, že tam má oslíky, krávy, kozy, prasátka a kdoví co ještě, slepice a mega všeho možného a že nám to tam ukáže. On je tak hodný! Tak to já napíšu, až tam půjdeme.
O víkendu tu byla Consoli a Marcelo. Zase přivezli dva obrovské melouny z puebla melouny proslulého, jmenuje se Velada, je blízko toleda a pokud se tam někam chystáte, určitě ho navštivte. Stojí to za to!
Mari, sousedka přes jedno a kamarádka Conchi, nám přinesla fíky! Obrovské, slaďoučké, výborné... Po těch se mi bude v Česku stýskat! Stačilo sníst 4 a byli jste zaplácnutí po zbytek dne.
V pondělí tu byla buřina! A slušná! Po měsíci, co jsem tu, jsem tu viděla pršet. A jakože fakt se ochladilo a následující dva dny byl vzduch mírně chladnější. A díky té bouřce jsem objevia, že cca 80 m od domu nám teče potůček! Malý, říkají mu Planta a většinu času je vyschlý. Bouřka nám ale umožnila vidět ho v akci. Vody v něm bylo tak na smočení palce od nohy, ani slyšet nebyl, ale tekl. Teče, teče až k obchodu La sopa, kde se ztrácí v podzemí.
Včera jsme dělali gazpacho. Docela dobrý nápoj. Namočí se tvrdý chléb, oloupou se rajčata, nakrájí se cibule a česnek. Rozměklý chleba se dá do mixéru, zalije se to trochou olivového oleje, přidá se zelenina, celé se to rozmixuje a hotovo. Ve výsledku je to tekuté, řídké skoro jak voda a chutná to po rajčatech, cibuli a česneku. Úžasně osvěžující!
Objevili jsme úžasný obchod. Mají tam všechno, dobré ceny a ještě je to tak milionkrát blíž jak Jamosa. Jmenuje se Casa Fermín. Mléko CLAS tam stojí litr pouhých 75 centů, což je úžasné, bo jinak je toto mléko mega drahé, v Jamose ho měli za 95. Dneska odpoledne tam půjdeme pro víc věcí. Realmente merece la pena!
A konečně se dostávám k titulku tohoto příspěvku: Po spoustě komplikací a reorganizací jsme se nakonec rozhodli, že ač jen na týden, vyrazíme do Asturias!!! Ještě teď tomu nemůžu uvěřit, ač důkaz, elektronické lístky od Alsa mám v inboxu.
Rozsekli jsme to v úterý, v den, kdy jsme se šli podívat na ten potůček Planta. Pořád jsme přemýšleli, jestli pojedeme s tím, že nás to bude stát víc peněz, než když bychom zůstali tu, ačkoli tady člověk taky utrácí bo jiná věc než bares se tu moc dělat nedá. Nakonec jsme se ale rozhodli pro ano! Bude to změna a ten monotónní měsíc tady už nás oba docela ubíjí. Potřebujeme změnit prostředí.
Jááá už se těšíííím!!! Budou nové dojmy, poznáme nová místa, jsem zvědavá, jací jsou Astuřané, jak mluví... Těším se!!!
Těším se na Avilés a na Nachův nový dům en el campo.
Těším se na Oviedo, říkají, que es una ciudad muy seňorial a že je to velmi čisté město.
Těším se na Gijón.
Těším se na mořeee!!!!!!
...a ráda bych poznala Mieres. :)
Vyrážíme zítra, tj. v pátek pátého srpna. Nejdřív catchneme v Montánchez bus do Cáceres, který vyjíždí o půl deváté. A v jedenáct z Cáceres bus společnosti Alsa směr Oviedo. To bude mazec! Cesta trvá 8 h 15 min, i když není se čemu divit dado que vamos a recorrer toda Espana prácticamente de punta a punta.
ááá ya no veo la horaaa!!!!!!!
Ya siento esas maripositas en el estómago que tengo siempre antes de un viaje...
Será magnífico!!!!!!
Hurá vstříc dobrodružství!
Jednou jsme taky tak seděli na tom kvádru a najednou Juani kamsi odešla a bylo slyšet, jak šramotí všemožná zarza. Když jsme se jí ptali, co dělá, neříkala nic, jen se tak potutelně usmívala. Za pár minut k nám přišla a v ruce svírala cosi malinkého. Přiblížila se ke mně a pošeptala mi: „Malý pomerančík – ale pšššt.“ V tom parku u bazénu totiž mají okrasný pomerančovník, který má malé plané pomeranče, nedají se ani jíst, ale jsou roztomilé, velké asi jako hopskulka. A ona mi jeden utrhla na památku. Ono se to totiž nesmí. :D :D Zlatá Juani!!!
Tak jsem si ho vzala domů. Dali jsme ho ke krbu, kde mají všemožné věci a pokud na něj nezapomenu, vezmu ho do Česka. To mi nikdo neuvěří. Problém je v tom, že se do té doby asi usuší.
Minulý týden jsme šli s Chivinem k prameni řeky Salor. Salor je jedním z přítoků řeky Tajo a pramení tady v Montánchez, kousek za vesnicí. Extremadura je dost suchá, proto je pramen často vyschlý. Když máte ale štěstí, můžete si užít lahodné vody a úžasného zvuku zurčícího pramene. My jsme to štěstí měli.
Když jsme se dostatečně nabažili té pohody, vydali jsme se do Chivinovo sadu v rámci plnění slibů minulých z minulého roku, kdy nám Chivo slíbil, že tam půjdeme na fíky.
Fíkovník tam mají hned u vchodu. Má mega drsné listy, ale fíky byly maličké, tvrdé a zelené. Ale stejně mazec!
Jak jsme tam tak seděli na obrubni pramene Saloru, přijel tam pán na oslíkovi. Mazec! Osel se jmenoval Calisto a jinak byl docela malý. Pán mě nechal si ho pohladit, udělali jsme fotku a oni odjeli.
A takový klid tam byl! V dáli zněly kravské zvonce, bylo to tam jak v pohádce. Chivino mi utrhl dvě rajčátka. Ta byla! Chutnala po slunci, jako když jsme chodívali na rajčata u nás doma na zahradě. Pak nám natrhal ještě papriky a pár rajčat domů a vydali jsme se na cestu zpět.
Blízko Chivinovo sadu mají taky malý pramínek. Říkají mu Pocito, stejně jako tomu sadu. Tam jsme se taky napili, naplnili láhev a že půjdeme domů.
Cesta byla dlouhá a vedro, že by jeden pad. Proto jsme se zastavili v baru Cuňa. Chivo tam chodí často, neboť tam kousek bydlí. já jsem tam byla poprvé a moc se mi to místo líbilo. Bar to není velký, mají maličkou ohraničenou terasu a je tam příjemný stín. Obsluhovala nás tam moc příjemná paní Cloti, taková pohodová vesničanka. Dali jsme si tam cocacolu a pak jsme šli domů. Byl to krásný den!
Následujícího dne jsme taky někam šli, už nevím kam – jo vlastně do trafiky pro zapalovač – koupila jsem si tam obrovský zapalovač, tvar má jako normální, jen je tak 4x větší. Před náma tam kupovala nějaká paní mega obrovské množství cigaret. Říkala jsem si, co s takovou kopicí cigár bude dělat. Z hovoru s trafikantem vyplynulo, že paní s manželem otevřeli nový bar hned vedle baru Cuňa, tak jsme to tam hned večer šli omrknout. Tento se nám líbil snad ještě víc než Cuňa. A potkali jsme tam kromě Chencha Lorocha (ten řidič, co jezdí Madrid-Montánchez) taky...a to je další kapitola.
Andrés muerto
Obrovský člověk, pracovitý, hodný, sympatický, s mega hlubokým hlasem. Obrovský Josého (Pedrovo bratra) kamarád z dětství. Přezdívají ho Andresón (protože je tak velký), ale já ho mám zafixovaného jako „Andrés muerto“. To když byli kluci malí a hrávali na pistolníky, José často říkal „Andrés muerto“. V noci se mu pak o tom zdálo a vykřikoval „Andrés muerto“ ze spaní.
Tento člověk je neuvěřitelný! Pedro mi o něm povídal zajímavé historky, jako například že jednou mega brzo ráno seděli s Canchacoou na schodech u fontány Altozano, všechny bary zavřené, tu tam přišel Andrés muerto, kleknul si tam k takovému nízkému stromku, co tam rostl, objal ho oběma rukama, začal s ním kývat, jakoby to bylo párátko, a do ritmu říkat: „Que abran el puto bar! Que abran el puto bar!“ Pedro a Canchaca, když ho tam tak viděli, jak na kolenou kýve tím stromem, měli z toho záchvat smíchu na půl hodiny.
No a tento Andresón s námi v tom novém baru kecal a pozval nás k sobě na statek, že tam má oslíky, krávy, kozy, prasátka a kdoví co ještě, slepice a mega všeho možného a že nám to tam ukáže. On je tak hodný! Tak to já napíšu, až tam půjdeme.
O víkendu tu byla Consoli a Marcelo. Zase přivezli dva obrovské melouny z puebla melouny proslulého, jmenuje se Velada, je blízko toleda a pokud se tam někam chystáte, určitě ho navštivte. Stojí to za to!
Mari, sousedka přes jedno a kamarádka Conchi, nám přinesla fíky! Obrovské, slaďoučké, výborné... Po těch se mi bude v Česku stýskat! Stačilo sníst 4 a byli jste zaplácnutí po zbytek dne.
V pondělí tu byla buřina! A slušná! Po měsíci, co jsem tu, jsem tu viděla pršet. A jakože fakt se ochladilo a následující dva dny byl vzduch mírně chladnější. A díky té bouřce jsem objevia, že cca 80 m od domu nám teče potůček! Malý, říkají mu Planta a většinu času je vyschlý. Bouřka nám ale umožnila vidět ho v akci. Vody v něm bylo tak na smočení palce od nohy, ani slyšet nebyl, ale tekl. Teče, teče až k obchodu La sopa, kde se ztrácí v podzemí.
Včera jsme dělali gazpacho. Docela dobrý nápoj. Namočí se tvrdý chléb, oloupou se rajčata, nakrájí se cibule a česnek. Rozměklý chleba se dá do mixéru, zalije se to trochou olivového oleje, přidá se zelenina, celé se to rozmixuje a hotovo. Ve výsledku je to tekuté, řídké skoro jak voda a chutná to po rajčatech, cibuli a česneku. Úžasně osvěžující!
Objevili jsme úžasný obchod. Mají tam všechno, dobré ceny a ještě je to tak milionkrát blíž jak Jamosa. Jmenuje se Casa Fermín. Mléko CLAS tam stojí litr pouhých 75 centů, což je úžasné, bo jinak je toto mléko mega drahé, v Jamose ho měli za 95. Dneska odpoledne tam půjdeme pro víc věcí. Realmente merece la pena!
A konečně se dostávám k titulku tohoto příspěvku: Po spoustě komplikací a reorganizací jsme se nakonec rozhodli, že ač jen na týden, vyrazíme do Asturias!!! Ještě teď tomu nemůžu uvěřit, ač důkaz, elektronické lístky od Alsa mám v inboxu.
Rozsekli jsme to v úterý, v den, kdy jsme se šli podívat na ten potůček Planta. Pořád jsme přemýšleli, jestli pojedeme s tím, že nás to bude stát víc peněz, než když bychom zůstali tu, ačkoli tady člověk taky utrácí bo jiná věc než bares se tu moc dělat nedá. Nakonec jsme se ale rozhodli pro ano! Bude to změna a ten monotónní měsíc tady už nás oba docela ubíjí. Potřebujeme změnit prostředí.
Jááá už se těšíííím!!! Budou nové dojmy, poznáme nová místa, jsem zvědavá, jací jsou Astuřané, jak mluví... Těším se!!!
Těším se na Avilés a na Nachův nový dům en el campo.
Těším se na Oviedo, říkají, que es una ciudad muy seňorial a že je to velmi čisté město.
Těším se na Gijón.
Těším se na mořeee!!!!!!
...a ráda bych poznala Mieres. :)
Vyrážíme zítra, tj. v pátek pátého srpna. Nejdřív catchneme v Montánchez bus do Cáceres, který vyjíždí o půl deváté. A v jedenáct z Cáceres bus společnosti Alsa směr Oviedo. To bude mazec! Cesta trvá 8 h 15 min, i když není se čemu divit dado que vamos a recorrer toda Espana prácticamente de punta a punta.
ááá ya no veo la horaaa!!!!!!!
Ya siento esas maripositas en el estómago que tengo siempre antes de un viaje...
Será magnífico!!!!!!
Hurá vstříc dobrodružství!
Suscribirse a:
Entradas (Atom)
